Jako první jarní rozcvičku jsme zvolili novou soutěž O pohár Klubu chovatelů jezevčíků, zaměřenou na různé disciplíny včetně 900 kroků dlouhé pobarvené a současně šlapané stopy bez doprovodu rozhodčího. V pátek 25. dubna odpoledne jsme proto vyrazili na západ. Do Rozvadova jsme přijeli asi v půl osmé, ubytovali se v prostorách kynologického klubu na Kótě, v bývalém zařízení pohraničního vojska, a vyšli na malou obhlídku okolí. Večer jsme strávili v kuchyňce s již přítomnými organizátory a některými rozhodčími a vůdci při kytaře a slivovici ze Štramberka od všeobecně oblíbeného vůdce Mildy Petráše.
Sobota 25. 4.
Ráno jsme se sešli ve společenské místnosti a po kafi a krátkém rozkoukání jsme pospíchali na brzký nástup. Čekala nás, především naše pejsky, spousta práce. Na startu se sešlo šest vůdců a sedm psů – všichni standardního rázu, po dvou z řad drsnosrstých a dlouhosrstých, početní (a nakonec i výkonnostní) převahu měli hlaďáci. Rozdělili jsme se na dvě skupiny a vyrazili k lesu.
První disciplínou byla časově i jinak nejnáročnější práce na stopě bez doprovodu rozhodčího. Los číslo jedna na nás nepadl, a tak jsme se mohli nadále aklimatizovat a povalovat se nedaleko památníku slavnostního přestřižení železné opony před Vánoci 1989. Nakonec jsme šli na řadu jako čtvrtí. Rozhodčí nás dovezli do hlubokého pohraničního hvozdu, ukázali nám nástřel a opustili nás. Teď se ukaž jezevčíku, je to na tobě.
Po vzoru Evropského poháru norníků byly markanty, jež bylo nutno na stopě posbírat (aspoň dva ze čtyř) vyrobeny z dřevěné placky na drátěném trnu, který byl zaražen do země. Placky o průměru 5-6 cm byly natřeny oranžovo barvou, a tak jejich nalezení bylo úkolem pro vůdce – na rozdíl od české Speciální barvářské soutěže, kde jsou u markantů položeny kousky spárků ze zvěře, což (většinou) označí pes. Andyho hledání markatnů na stopě baví, ale těchto oranžových placek si fakt nevšímal. Nicméně první měla být již 30 kroků od nástřelu a záhy jsem ji spatřila, takže jsem ji popadla a pokračovali jsme dál podél lesního průseku. Za pár desítek metrů Andy odbočil doleva do lesa, kde se nacházela oplocenka, a začal zde tak nějak bloudit. Na otázku, kde má barvu, dával najevo, že to popletl, tak jsme se vrátili k místu prvního markantu. Tentokrát pokračoval rovně průsekem, načež zabočil do pravého úhlu do lesa. Jelikož asi ve třetině stopy bylo na místě očekávat takový zlom, zdálo se to logické. Označila jsem si místo a ponořili jsme se do porostu. Naštěstí na nás brzy zasvítila další oranžová placka, čímž se potvrdilo, že jdeme správně. Pokračovali jsme k dalšímu 90stupňovému zlomu, který Andy bez potíží vypracoval, a opět mě brzy přivedl k markantu. Teď už zbývalo jen najít poslední, který se měl nacházet u sledovaného kusu zvěře. V dálce se objevila podezřelá houština, v níž jsem tušila cíl našeho snažení. Andy se pustil doprostřed mlází a brzy se zde zamotal v chodníčcích vyšlapaných od zvěře. Nevadí, někde to tu musí být, vrátíme se na místo před houštinou, které jsem označila, a zkusíme to znova. Vezmu Andyho do ruky, je vidět, že už je unavený, ale zároveň zůstává v napětí, určitě to zvládne. Po pár metrech se podívám vlevo a spatřím ležící malé selátko, vedle zapíchnutý markant. Takže jsem Andyho donesla ke kusu, no nemá se ten pes krásně? Rozhodčí se vynořují pár desítek metrů nad námi z houští a přicházejí nám blahopřát. Čas 26 minut (nakonec druhý nejlepší hned za vítězem soutěže), 4 markanty.
V zájmu časové úspory a také kvůli předpovědi horšího počasí na neděli odjíždíme ještě k rybníku na přinášení kachny z vody. Andy je opět jako u vytržení, přinášet kachnu je jeho vášeň, plave jako vydra, ale zároveň je trochu problém při tomto rozrušení předvést pěkné předání. No nakonec získáváme dvojku, což je vcelku dobré.
Po obědě vyrážíme na nahánění. Andy se tohoto oblíbeného úkolu zhostí se sobě vlastním nasazením, zkontroluje řádný kus revíru, doufám jen, že nepoběží až do Německa. Hlásí zvěř a po zahájení pískání se po chvílí vrací s jazykem až na zem. Z radosti vyskočí nejen na mě, ale nakonec i do náruče rozhodčímu, který se upřímně baví Andyho loveckým nadšením. Odložení 5 + 5 minut s výstřelem zvládneme za 4 bez uvázání a podaří se i chování na stanovišti, kde ovšem Andyho pro jistotu vážu. Jako pejsek se zkušenostmi z praxe už nemusí být tak stoprocentně klidný, jako když před pár lety skládal své první zkoušky obsahující tuto disciplínu. Vzhledem k tomu, že „honci“ dělají opravdu obrovský rámus, připomínající spíš demonstraci než naháňku, a navíc jednu kolegyni napadne zakřičet „Prasata!“, je uvázání fakt dobrý nápad. Na levém konci řady se strhne poprask, někteří psi vyrážení do leče a situace připomíná mnoho věcí, jen ne klid na stanovišti.
Neděle 26. 4.
Po nástupu vyrážíme pěšky k noře, která je přímo v areálu Kóty. Doufám, že si Andy nepokazí dosavadní skóre a bude u lišky hlásit jako o život – máme druhý nejvyšší počet bodů a tudíž našlápnuto na medaili. Andy se s vervou pouští do vsuku a vypadá to dobře, ovšem jen do chvíle, než se dostane ke zlomu za zatáčkou. Zůstane v místě a hlásí, ale tak nějak přidušeně. Až se leknu, že jsem mu zapomněla sundat obojek, ale hned se ujišťuji, že ne. Nicméně pes se neposunuje, hlásí a trčí na stejném místě. Čas dvě minuty brzy vyprší a zavládne zklamání, tohle nám nikdo nepřál. Otvíráme poklopy, zda snad opravdu Andy za něco nevisí, ale zdá se, že se zkrátka nějak zašprajcl. Zlom by musel překonat na boku, obrat se mu buď nepovedl, nebo si nevěděl rady. Po odklopení vík pokračuje k lišce, ale tím už nic nezachrání. Máme nulu, a tedy po medaili. Mrzí to, zvláště když se v ostatních disciplínách tak dařilo. Ale nedá se nic dělat – soutěží jsme prošli se ctí a konec byla zkrátka smůla.
Zbytek dopoledne strávíme balením a úklidem, po obědě je spočítáno a můžeme vyhlásit výsledky. Soutěž úspěšně dokončili jen tři psi ze sedmi, medailové pozice obsadili hladkosrstí jezevčíci: zvítězil Cato ze Zelené mýtiny s V. Slukou (I. cena, 236 b.), druhá byla Brenda Bella Moravia se Z. Leondhardtovou (II. cena, 150 b.) a třetí byl Akim ze Zelené mýtiny s V. Slukou (III. cena, 163 b.). Andy měl 190 bodů, takže na medaili by mu stačila i nicotná jednička z nory, ale nula je holt nula. Příčinou vypadnutí ze soutěže u ostatních neúspěšných účastníků byla nevyvedená práce na stopě. Po společném focení kolem půl třetí vyrážíme k domovu. Soutěž na Rozvadově byla moc pěkná, organizačně výborně zvládnutá a celý víkend jsme prožili v příjemné přátelské atmosféře. To pak ta prohra ani tolik nebolí 🙂
