Autor: Luci033

Na závěr letošní úspěšné soutěžní sezóny jsme si naplánovali Memoriál Františka Hebedy, který patří k nejtěžším českým soutěžím malých plemen loveckých psů. Jednak jezdíme rádi na Plzeňsko, protože je tam hodně lesů a máme tam kamarády, a jednak jsme na této akci dosud nebyli. A tak jsme doladili formu, především jsme se věnovali šlapané stopě a nácviku chování u kusu, a v pátek 14. října odpoledne jsme vyrazili směr Plzeň. Ubytování jsme měli rezervované v lesním hotelu Lipůvka v Nekmíři.

Sobota 15. 10.

Andy vypracoval šlapanou stopu za plný počet bodů

Ráno jsme se v hotelovém pokoji nemohli moc povalovat, protože sraz v Horní Bělé v hospodě U Šípků byl už od sedmi. Naštěstí to bylo jen kousek, a tak už jsme v 7.15 mohli klábosit s přítomnými vůdci. Po slavnostním nástupu a zahájení provázeném troubením čtveřice trubačů jsme se vydali do honitby. Náš los číslo 8 znamenal, že v sobotu absolvujeme barvářské zkoušky honičů, přičemž jako první nás čekají stopy.

Jako nejnižší číslo losu z naší malé skupinky jsem losovala prvního soutěžícího, který se měl vydat na šlapanou stopu. Vylosovala jsem Andyho, takže nebyl čas na nějaké přemýšlení – zapnout barvářský obojek a hurá do lesa. Andík šel docela jistě, i když stopa nebyla jednoduchá, spousta cestiček v borůvčí a jistě i řada pachů z čerstvých stop. Některé z nich Andy ukázal, občas zvedl nos, ale k cíli jsme se blížili docela jistě. Na určeném místě jsem Andyho vypustila a čekala, jak se poslední trénink, na který naši kamarádi přivezli prasátko, projeví na Andyho výkonu. Andy došel ke kusu, chvíli jej ověřoval a pak poblíž prasete usedl, později ulehl a čekal, dokud mě rozhodčí pro něj neposlali. Tím si vysloužil známku 3, ze které jsem měla velkou radost, stejně jako ze 4 za bezchybné vypracování stopy. Trubač nám zahrál úlovek a mohli jsme si užívat pohody v lesním tichu.
Po odzkoušení stop jsme se přesunuli auty do lesního bufetu na oběd a nedaleko občerstvovacího stanoviště jsme pak absolvovali odložení a vodění. Chvíle napětí u dlouhého, desetiminutového odložení s výstřelem, kdy vše dobře dopadlo, Andy zůstal v klidu. Poté vodění v dosti zapachovaném místě, což nás stálo jeden bod. Andy šel navolno, ale hodně se loudal a ještě skoro nezvedl nos od země, takže jsem chvílemi ani nevěděla, zda vůbec kráčí za mnou, musela jsem se ohlížet a zpomalovat a rozhodčí nám známku za to snížili. Nicméně BZH jsme absolvovali v I. ceně s jednou trojkou a 191 body a to byl důvod k radosti.

Po odpočinku a večeři v hotýlku jsme znovu zamířili do Horní Bělé k Šípkům, neboť k memoriálu tradičně patří společenský večer. Zábava byla brzy v plném proudu, tančilo se, povídalo a bylo veselo. Odejít nebylo jednoduché, a tak jsem musela v pravou chvíli zkrátka zmizet, protože jsme potřebovali nabrat síly na druhý den soutěže.

Neděle 16. 10.

Zahájení druhého dne 33. ročníku MFH

Nedělní lesní zkoušky zahájila naše skupina na velkém poli. Jako nejnižší číslo jsme začínali, a to slíděním. Když jsme přijeli na okraj pole, u nedalekého sloupu elektrického vedení již čekal srnec. Rozhodčí mě tedy poslali vypustit Andyho v jeho blízkosti, abychom co nejdříve odzkoušeli hlasitost a práci na stopě. Andy brzy zachytil stopu a zamířil k srnci, který se vydal po poli v menším stoupání, Andy za ním, poté zamířili k remízku. Trochu jsem se obávala nedaleké dost frekventované silnice, ale naštěstí se Andy brzy vrátil. Poté přišel na řadu Arko z Vanyborek, který měl prohledávat houštiny kolem strouhy, protože jsme viděli do nich zaběhnout srnčí. Zde nastala malá komplikace, protože Arko vlezl do roury, která vedla daleko, až pod silnici. Naštěstí se podařilo jej odvolat. Poté už si našel srnu. Po návratu Arka jsme ještě museli ukázat systematické slídění. Andy přitom znovu narazil na stopu srnčí zvěře a skončil v remízku na opačné straně, takže slídění jsme předvedli až po návratu. Z velkého pole jsme si nakonec odnášeli plný počet bodů – za slídění, hlasitost, nos i chování po výstřelu. Vyhráno však samozřejmě ještě nebylo, protože odpoledne nás čekaly barvy a drobné disciplíny.

Po obědě v lesním bufetu na stejném místě jsme se se dvěma rozhodčími vydali pěšky na místo, kde byly připraveny barvy. Opět jsme šli na barvu hned, respektive nejprve nás čekala šoulačka. Ta se nečekaně stala kamenem úrazu. Takhle Andy tuto disciplínu ještě nepokazil. Prvních asi šest metrů šel hezky u nohy a vnímal mě, ale najednou na zemi objevil nějaký vysoce atraktivní pach, úplně se zabrzdil, začal frkat rozrušením a skoro přestal vnímat, co má dělat. S pomocí několika syknutí se mi podařilo jej rozejít a nakonec i odložit, přivolat a popojít. Zdálo se, že snad šoulačku dokončíme, i když za plný počet to nebude, jenže po výstřelu se Andy jako ve zpomaleném filmu zvedl, otočil se a pomaloučku odcházel zpět za tím přitažlivým pachem, takže jsem musela opět syknout a mávnout rukou, aby počkal. Rozhodčí nám za tento opravdu ostudný výkon daly 1 bod. Bylo to velké zklamání, opravu by mne nenapadlo, že Andy takto „zasklí“ poslušnostní disciplínu. Ale je to zkrátka pes a něco bylo v tu chvíli důležitější než nějaká trapná soutěžní šoulačka 

Na drobných disciplínách – Andy právě přiběhl z nahánění

Snažila jsem se srovnat emoce, než vyrazíme na barvu, ale bylo to dost těžké. V takovou chvíli je člověk na psa zkrátka naštvaný, což pro práci na barvě není nejlepší východisko. Andy šel zpočátku celkem dobře, až jsme se dostali k cestě. Tady bylo zjevně mnoho čerstvých stop a Andy dlouho hledal pokračování barvy. Nakonec nás toto místo stálo jeden bod. Potom Andy přešel cestu a pokračovali jsme po stopě až k houštinkám v členitém terénu. Podle všeho de dalo usuzovat, že kus zde bude ukrytý, i Andy naznačoval, že už jej navětřil. Nicméně najít ho bylo hodně těžké. Houštinky byly docela rozsáhlé a navíc se z nich po naší pravé straně zvedly dva kusy srnčí zvěře, což naštěstí Andy nezaznamenal. Po mnoha návratech a bloudění po cestičkách od zvěře jsme tuto závěrečnou „vychytávku“ vyluštili a kus jsme našli. Barva tedy za 3.

Drobné disciplíny už žádné potíže nepřinesly, z nahánění, odložení i vodění jsme dostali plný počet bodů. Vzhledem k nevydařené šoulačce jsme však lesní zkoušky dokončili ve III. ceně, byť s vysokým počtem bodů (234), který by bohatě stačil i na cenu první. Celkové umístění přesto nebylo úplně špatné – skončili jsme na 8. místě ze 13 startujících psů, přičemž soutěž dokončilo deset účastníků. Medailové pozice obsadili pejsci, u kterých rozhodoval rozdíl několika málo bodů, například za hlášení u kusu. Zvítězila drsnosrstá fenka Cerry od Kašparova lesa, vedená Radkem Mrtkou. Slavnostní zakončení s troubením a mnoha krásnými cenami pro všechny úspěšné účastníky se odehrálo v sále restaurace U Šípků. K večeru jsme se pak všichni rozjeli domů se vzpomínkami na krásnou podzimní soutěž, jejíž pořadatelé si zaslouží pochvalu za skvělý a bezproblémový průběh akce.

Andy glosuje: Tak týhle soutěži bych asi nic nevytknul. Počínaje hotelovou postelí (né, jasně že jsem spal na zemi na svý dece), přes hotelovou večeři a nedělní oběd U Šípků (vůbec jsem nežebral) až po moji super práci (tu šoulačku bych nerozebíral). Většinou mě panička chválila, tak jsem měl taky radost, a ta jedna špatná známka se může náhodou hodit, protože paničku třeba napadne, že bych si ji mohl příště opravit. Já bych jel.

Minulý rok jsme se zúčastnili výcvikového dne, který pořádala Severočeská pobočka KCHJ ČR jako generálku na letošní 1. ročník Poháru Českého středohoří, a letos jsme se těšili, že novou jezevčičí soutěž vyzkoušíme naostro. Všechno bylo super, včetně našeho výsledku, ale o počasí se nic slušného říct nedá. To fakt bylo moc…

Sobota 17. 9.

V noci jsme moc nespali. Od osmi večer lilo a k ránu bylo několik silných bouřek s tak hlasitými hromy, že Andy, jindy bouřku ignorující, štěkal. Od čtyř jsem koukala na satelit, který neukazoval nic hezkého. Odjížděli jsme v sedm v hustém lijáku. Na silnicích se tvořily bazény, stěrače nestíhaly, šedivá obloha, mraky skoro u země, no děs. Nevím, co si myslel Andy vzadu v autě, ale i já jsem si říkala, jestli nejsem blázen.

V Sulejovicích však vládla pohoda, zkrátka s humorem se dá překonat leccos. Nástup v dešti, vylosovat, a hurá na chování u kusu. Holínky, pláštěnky, deštníky s sebou. Vylosovali jsme si nejvyšší číslo 9. Rozdělili jsme se na dvě skupiny, ta naše se vydala na chování u kusu. Prase bylo založeno na louce hned při okraji lesa, psi museli uběhnout poměrně dlouhý úsek lesem podél houštinek, kam je lákaly čerstvé stopy. Trasa byla pro každého stejná, rozhodčí sledovali chování u kusu z posedu. Andy došel ke kusu, chvíli tam pobyl, prý asi 15 vteřin, a poté se po cestě při okraji lesa vrátil za mnou. Následně mě s povelem stopa k praseti dovedl. Rozhodčí nám dali přiměřenou dvojku. Kachnu Andy přinesl nadšeně, i když počasí zrovna na koupání nebylo. Jako většina pejsků dostal jedničku, o předání vsedě jsme se ani nepokoušeli. Přestalo pršet.

Po dobrém obědě naše skupina pešky vyrazila na pole za Sulejovice. Šedé mraky všude, vichr, ale zatím nepršelo. Procházeli jsme houštinky podél cest, potom pole za vápenkou a přilehlé křoví. Andy šel na řadu jako poslední v blízkosti hučící vápenky. Po docela pěkně systematickém slídění nás rozhodčí volali zpět, že korona vyrazila zajíce. Utíkali jsme zpět, Andy okamžitě pochopil a nechal se hezky navigovat do přibližného místa, kde zajíc vyběhl. Stopu si brzy našel a začal ji hlasitě sledovat asi 200 m až k remízku obklopujícímu vápenku. Protože dlouho nešel a své si splnil, šla jsem k lesíku. Zde jsem zjistila, že Andy je za plotem v areálu, navíc z druhé strany byly husté šípky a ostružiny. Nicméně někudy tam za zajícem vlezl. Slyšela jsem ho hlásit a čekala, že se někde objeví, pak už nehlásil, ale zato zdálky hlásili rozhodčí, že pes je u nich. Poté jsme ještě chvíli měli za úkol slídit systémem, vystřelilo se, a pak nám rozhodčí dali známky – nos, hlasitost a chování po výstřelu za 4, slídění za 3 – prý málo prostorné. Vynikající práci na zajíce rozhodčí nezohlednili, nicméně nás za ni pochválil přítomný německý rozhodčí – zřejmě Čechy přehlasován. (Vzhledem k mým potřebám, kdy na honech procházíme převážně biopásy, je pro mě Andyho slídění prostorné dostatečně, nepotřebuji, aby lítal daleko. Když pak po nás fenka předvedla stejné slídění, a ještě se u toho zastavovala, sedala si a hledala myši, dokonce ji kvůli tomu vůdce napomenul, byla jsem zvědavá, zda jí dají také trojku – spíš to bylo na dvojku. Nikoliv, dostala za 4 a jelikož v neděli se pokazilo počasí ještě víc a psům z druhé skupiny se v lijáku se moc slídit nechtělo, k překvapení svého vůdce dokonce dostala cenu za Nejlepší pole. Tak si myslím, že slídění tady opět bylo věcí názoru.)

Následovalo ještě odložení, někteří byli odloženi na mezi u remízku, na Andyho vyšel vnitřek remízku. Naštěstí se tam žádná zvěř v tu chvíli neobjevila, a tak jsme obstáli za 4 na volno. Pole se nám tedy vydařilo a liják se během slídění spustil jen jednou. Těšili jsme se, že zítra se počasí vylepší, a vzpomínali jsme na kolegy na barvách, které jsme litovali – takto spláchnuté stopy si u většiny vyžádaly velké ztráty bodů. Večer jsme chvíli poseděli a potom jeli na nocleh do Kralup. Není nad domácí pohodu, zvláště po tak promáčeném dni.

Neděle 18. 9.

Ráno to vypadalo v Kralupech na oblačno až polojasno. I když v noci ještě místy pršelo, nebylo to takové, jako předešlou noc. Jenže. Už o 15 km dál kolem Řípu začalo pršet, posléze lejt jako z konve a do Sulejovic jsme už přijížděli stejně jako v sobotu v hustém slejváku. Přítomní mě ujistili, že prší od chvíle, kdy jsem odjížděla, tedy asi od sobotních sedmi večer.

Nástup se proto odehrál ve stanu a naše skupina se vydala na úpatí Lovoše na barvy. Na nás vyšel až třetí los, kolem 11. hodiny. Šoulačka v proudech vody na lesní asfaltce, Andy statečně ležel, i když nemá rád mokro (miluje vodu a plavání, ale mokrou zem a trávu ne). Po výstřelu se ale postavil a koukal do leče, tak jsme dostali za 3.

Vydali jsme se na barvu. Popsat se to nedá. Andy musel doslova slídit za nepatrnými zbytky pachu, které tam po 16hodinovém dešti zbyly. Nemohli jsme se hnout z místa, postupovali jsme děsivě pomalou rychlostí. Vraceli se, couvali, hledali. Andy byl ale do úkolu zakousnutý, frkal a paličatě se snažil barvu najít. Něco neuvěřitelného. Nakonec jsme překonali první rovný, a tím pádem nejvíce podmáčený úsek, kde se navíc točil vítr a Andyho mátl, a pokračovali jsme do kopce. Zde to bylo už s větší jistotou, nechtěla jsem Andyho stále korigovat po tom namáhavém úvodu, ale od stopy jsme se odchýlili a rozhodčí nás zastavili – bod dolů. Potom už jsme šli vcelku jistě, nakonec se kousek před námi objevilo světlé tělo srnce a bylo vyhráno. Oba jsme měli opravdu obrovskou radost. Rozhodčí nám předali úlomky a pochválili nás za vzorovou spolupráci vůdce a psa s tím, že jsme oba věděli, co děláme, a že by takovou práci měl každý, kdo je tady na soutěži, vidět. V první chvíli jsem si myslela, že si snad dělají legraci, protože pro mě to bylo místy na infarkt, ale mysleli to vážně a zopakovali to ještě dole koroně. Byla jsem na Andyho pyšná.

Potom jsme ještě odzkoušeli chování na stanovišti a vodění a bylo hotovo. Nikoho asi nepřekvapí, že v tu chvíli, asi tak ve 13 hodin, přestalo pršet. Jeli jsme tedy na oběd a v přátelské atmosféře jsme čekali na spočítání výsledků. Andy nakonec se ziskem 212 bodů skončil na krásném 3. místě a získal cenu Nejlepší les. Tato cena bude patřit k našim nejcennějším trofejím, protože za podmínek, jaké panovaly, byla Andyho práce a ochota pracovat (ačkoliv to byla jen hra a žádný skutečný lov) zkrátka úžasná. Vítězem soutěže se stal Arko z Vanyborek a druhý se umístil Idar od Hájkovy lípy.

Poděkování patří všem organizátorům, zvláště domácím myslivcům z MS Sulejovice a MS Lovoš, kteří tam v tom počasí s námi po oba dny byli a starali se o nás, a v neposlední řadě všem sponzorům, protože ceny pro vítěze i menší ceny pro účastníky byly opravdu pěkné. No a všem účastníkům, vůdcům i pejskům, patří obdiv. Tohle bylo pro odolné povahy.

1 2 ►

Letos jsem na rozdíl od většiny médií, která letními vedry strašila už v dubnu, očekávala normální léto, a tak jsem začala uvažovat o třetí účasti Andyho na Memoriálu R. Kristla. Poté, co se místo konání přesunulo z Šanova na Rozvadov, už nebylo co řešit, a tak jsem poslal přihlášku. Místo pro nás bylo, takže jsme se pustili hlavně do opakování aportů. Měli jsme na to většinou skvělou partu „velkejch holek“ (ohařky a křepelačka) v čele s kamarádem Milanem, takže jsme si léto aktivně užili na poli, v lese i u rybníka. Po dovolené v jižních Čechách už jsme jen naladili formu a 19. srpna dopoledne jsme vyrazili na Rozvadov.

Pátek 19. 8.

Počasí nám přálo, a tak jsme se po krátkém nástupu v areálu Kóta a seznámení se spolubydlící jezevčicí vydali k blízké noře. Andíkův čas nebyl zrovna oslnivý (1:45), protože mu opět činilo potíže úzké místo ve zlomu tvaru V, kde se loni zcela zašprajcnul, nicméně jsme prošli s 1 bodem. Po vyhlášení výsledků jsme přešli pěšky po louce do blízkého lesa, kde měl každý pes připraveno místo vypouštění a stopu, kus se přetahoval. Nepovažuji toto řešení za šťastné, protože přenašeč kusu se pak zdržuje nad stopami a psy může mást jednak pach vycházející od něj, jednak pach, který se roznáší při přenášení kusu ze stopy na stopu a je podstatně čerstvější než stopa samotná. Zvláště při bočním větru. To se totiž stalo osudným Andymu – v polovině stopy odbočil s vysokým nosem šikmo vpravo a došel k pánovi, který přenášel kus. Odtud se pak na mne trochu zmateně díval, poté přišel a na můj povel šel po stopě znovu, nyní ovšem již neochotně. Přesto stále přede mnou a až ke kusu. Zde jsem ho pochválila a čekala na rozhodčí. Rozhodčí M. Urban se S. Nikliborcovou ovšem k mému překvapení vyhlásili známku 0.

Dosud jsem nedávala na zkouškách protest a ani jsem nezažila, že by někdo protest dával. Ono je to vždy tvrzení proti tvrzení a pokud u toho není hlavní rozhodčí, který by měl být nestranný, těžko se člověk bude přít. Ovšem v tomto případě jsem nakonec doma byla na sebe naštvaná, že jsem protest nepodala, respektive na místě nejprve nepožadovala názor hlavního rozhodčího. Proti verdiktu jsem sice protestovala, ale málo důrazně, a rozhodčí mi řekli, že „až si budu soutěž posuzovat já, ať si dávám body, jaké chci“. Nepovažuji to zrovna za profesionální přístup. Zkušební řád hovoří jasně: „Známkou 1 se hodnotí chování psa, který o ulovenou zvěř projeví minimální zájem, ale zvěře se nebojí. Známkou 0 se hodnotí pes, který se bojí ke zvěři přiblížit, zvěř zapře nebo jí načíná, pes se vzdálí z vlivu vůdce nebo nenajde zvěř v limitu.“ Andy mě v časovém limitu k praseti dovedl, zvěře se nebál, moji diskuzi s rozhodčími sledoval ležící těsně vedle kusu. Jen ho studené prase málo zajímá, ale to se nedá nic dělat.

Jakožto vynulovaní soutěžící jsme se mohli vykašlat na životosprávu, navíc na pokoji jsme měli kousavou jezevčici. Nezbývalo než zakotvit v hospodě a pojmout zbytek memoriálu jako mejdan. Tentokrát jsem si vzala kytaru, a tak jsme asi do půl třetí s partou nejodolnějších vůdců, organizátorů a rozhodčích provětrali nejrůznější písně. Poté jsme s Andym ještě s novým kamarádem Kvíťou absolvovali komentovanou prohlídku Muzea pohraniční stráže.

Sobota 20. 8.

Noc byla krátká. Nicméně jsme vcelku svěží vyrazili autem do centra Rozvadova na slavností zahájení. Po zjištění, že nemám barvářskou šňůru a obojek a zatím nevím, jestli půjdeme do lesa či na pole, jsem si cestu na Kótu střihla ještě jednou. Zahájení jsme ale stihli a los č. 6 nakonec znamenal, že nás čekají polní disciplíny.

Všichni jsme nejprve jeli k požární nádrži, kde se konalo přinášení kachny z hluboké vody. Přístup do vody byl dobrý, ale pejsky, kteří se u kachny otáčejí směrem doprava, mátl blízký betonový břeh. Všichni do jednoho po uchopení kachny zamířili šikmo k němu, nikoliv přímo v k vůdcům, zatímco psi otáčející se proti směru hodinových ručiček plavali rovně k místu, kde měli vůdce. Zajímavý jev, který se bohužel týkal i Andyho. Nicméně kachnu na břeh vynesl, a tak jako většina sklidil jedničku.

Losy 6 a 7 začínaly nejprve aportovacími disciplínami. Andy ve vysoké trávě vcelku rychle dohledal slepici, chvilku mě napínal, jestli ji vezme nebo ne, potom ji uchopil a s předsednutím předal. Rozhodčí mi dali známku 3, myslela jsem, že za povely (nikoliv k přinesení, ale párkrát jsem pískla kvůli ukázání směru). Při vyhlášení mi však oznámili, že trojka je za to, že nepředsedl, což nebyla pravda. Jelikož to viděla korona, uznali mi nakonec předsednutí, které v trávě prý neviděli. (Chápu, že jsme jen lidi, co dělají chyby, ale někdy se neubráním myšlenkám, jestli někdo nemá zájem na neúspěchu některých psů – čemuž se nikdo po popsaných zkušenostech nemůže divit. A tom sem ještě ani nebudu psát všechno  A když pak člověk vidí, jak jinde se „mhouří oko“ , zatímco na nás platí co nejpřísnější metr, je to vlastně k vzteku.).

Poctivé tréninky ve Studeněvsi přinesly své plody i při aportu srstnaté – Andy zajíce krásně přinesl a opět s předsednutím předal. Zde byla tráva nižší, a tak diskuze nenastala. Potlesk korony byl pro Andyho zaslouženou odměnou. Po přestávce v lese jsme odjeli slídit na louky, v poměrně už horkém počasí to bylo náročné, Andy však brzy našel v remízku srnčí a prokázal práci na stopě i hlasitost. Za slídění samotné dostal 3.

Neděle 21. 8.

V noci hodně pršelo, tak jsme se na barvy moc netěšili. Nejprve jsme dostali 3 z šoulačky za to, že Andy při prvním odložení koukal do lesa a přivolávacího povelu si hned nevšiml, takže za mnou přišel až po opakovaném mávnutí, a také že jsem u odkládání dělala „příliš nápadný“ pohyb. Bohužel jsme šli na barvu úplně první hned ráno, kdy bylo ještě zima a stopa moc nepachovala, navíc v první třetině vedla stopa po jehličí a asi byla po nočním lijáku hodně smytá. Andy se nemohl stopy vůbec chytit, což mi přišlo divné, choval se zmateně, jako by tam stopa vůbec nebyla. Rozhodčí opět dosti přísně pískali každé odchýlení a nedali Andymu s přihlédnutím k podmínkám šanci si stopu ujasnit, takže nám na první třetině rychle odpískali tři chyby. Ve druhé třetině už pak stopa začala jít po mechu, a tak jsme se chytili a vcelku bez potíží došli ke kusu. Jelikož Andy má zkušenost s prací na stopě po dešti a patří mezi zkušené barváře, přisuzuji výsledek výhradně podmínkám, jaké jsme pro práci měli, pravděpodobně vlivem počasí. (Jelikož zápis z MRK píšu až po absolvování Poháru Českého středohoří, o to více se chování na stopě musím divit. V Rozvadově rozhodně pršelo méně než na PČS, přesto se Andy choval, jako by pach v nose vůbec neměl.)

Následovalo ještě „vyhánění zvěře z houštin“, dřívější nahánění, což Andy zvládl s přehledem – systematicky prohledal určenou leč a vrátil se. Odložení a vodění na volno jsme zvládli také bez bodové ztráty. Celkově Andy získal 316 bodů, které by dostačovaly i na I. cenu. Za rychlost na noře by sice skončil v ceně III. ale i to by bylo fajn, memoriál je náročná soutěž. Bohužel – i přes bronzovou medaili, kterou jsme si z MRK přivezli v roce 2012 – budu na tuto soutěž a dění kolem ní vzpomínat se smíšenými pocity.

Třetí květnový víkend patřil Speciální barvářské soutěži, která se stejně jako před dvěma lety konala v honitbě VLS v Lipníku na Mladoboleslavsku. Protože jsme celý rok doma opatrovali a leštili putovní pohár soutěže, který jsme vybojovali v Brozanech nad Ohří, nabízelo se spojit odevzdání poháru s další účastí na této krásné a náročné soutěži.

Sobota 21. 5.

V sobotu brzy ráno jsme tedy zamířili do Loučně, kde byl sraz. Protože jsme přijížděli s malým zpožděním, byli jsme ještě před dosažením cíle telefonicky odveleni přímo na místo konání. Trefili jsme bez potíží, protože lokalitu známe i z Memoriálu J. Brzáka, a tak jsme se kolem osmé setkali s ostatními účastníky na kraji lesa. Základna u Mordové rokle byla opět připravena, s lavičkami i občerstvením, a tak jsme kolem deváté soutěž zahájili, přičemž mi připadl čestný úkol zhostit se trubačského doprovodu. Do boje o pohár se tentokrát pustilo osm pejsků – šest standardních (dva dlouháni, tři drsnosrstí a jedna hladkosrstá fenka) a dále jeden pejsek a jedna fenka drsnosrstého trpasličího jezevčíka.

Kolem deváté se vydal na šoulačku a poté práci na barvě první pes – Black z Divoké vody. Po odzkoušení šoulačky pak na druhé straně revíru zahájil práci Arko z Vanyborek a my ostatní jsme si mohli v klidu sednout v Mordové rokli, protože ke kynologickým zkouškám patří také trpělivé čekání, povídání o jezevčících a vyprávění mysliveckých historek. Počasí bylo celkem příjemné, i když se začínalo oteplovat a to znamenalo, že barvy budou hodně vysychat, zvláště na lesních úsecích s převahou listnáčů. Deště v předchozích dnech moc nebylo, snad jen v pátek byla v lokalitě menší přeháňka.

Na nás s Andym přišla řada před dvanáctou. Připadla nám barva číslo tři. Přesně v místě, kde jsme předváděli šoulačku, jsme však asi před půlhodinou, kdy jsem si šla odskočit, zažili setkání se srncem, což si Andy samozřejmě pamatoval, a tak jsem měla trochu obavy. Srnec nám totiž prošel pomalu přes cestu z míst, kde byla připravená stopa, a pak zase zpátky, jako by si dělal legraci, a Andy samozřejmě hlásil jako o život. Není asi nutné zdůrazňovat, že zrovna tuto barvu jsem si pak vylosovat nechtěla. Šoulačka však proběhla bez problémů, jen na konci po výstřelu se Andy postavil, ale nepopošel. Rozhodčí to přísně ohodnotili sníženou známkou, inu na vrcholové soutěži je třeba ukázat špičkové provedení. Já jsem ale byla ráda, že v pejskovi zvítězila disciplína nad vzpomínkou na statného srnce, který by zasloužil prohnat.

Hledání nástřelu dopadlo také výtečně – při procházení čtverce mi Andy dvakrát ukázal, kudy vede stopa ven ze čtverce, takže pak jsme tuto linii podešli k dolnímu okraji čtverce a nástřel jsme za chvíli nalezli, v čase 4:37, takže 20 bodů k dobru. Pak už jsme se vydali po barvě do hloubi lesa. Andík brzy objevil první markant, a tak to vypadalo, že se mu do práce chce a zatím nemá problémy. U druhého markantu už jsme se mohli radovat – jedna ze základních podmínek splněna. U třetího jsme byli asi po dvaceti minutách práce, což mi přišlo celkem dlouhé – zkrátka postup v suchém listí, kde jsem za celou dobu nespatřila ani jedinou kapku barvy, byl pomalejší. Větší zdržení nastalo u čtvrtého markantu. Tady lesní zvěř odnesla úlomek srnčí kosti, a tak Andy jen tak mimochodem šťouchl do dřevěné placky („Tady to máš!“) a pokračoval k písčité cestě, která stopu křížila.

Blížili jsme se k cíli – zbývalo objevit pátý markant a nalézt srnce na konci barvy. Hned za cestou se ale Andy nějak motal, z jeho chování bylo vidět, že jsou tam čerstvé stopy. Rozhodla jsem se vrátit k místu posledního markantu před cestou a raději projít úsek znovu. Andy se vydal přes cestu o pár metrů vedle a vyrazil, zdálo se, že dobře. Po chvíli to ale začalo opět vypadat zmateně. Bohužel všechny pobytové stopy nasvědčovaly tomu, že jsme v oblíbeném místě onoho srnce, který se nám dopoledne ukázal v blízkosti startu. Shrabané kousky země, Andy s vysokým nosem a rozevlátou oháňkou…

No – vraceli jsme se ještě jednou, nakonec jsme se ale probojovali k velké pasece osázené malými borovičkami. Vpravo houština, před námi za pasekou oplocenka, vlevo za pasekou zvedající se svah s další houštinou. Měli jsme za sebou asi tři čtvrtě hodiny práce. Bylo pravé poledne, slunce začínalo pálit a na volném prostranství docela pěkně foukalo. Andy mě vedl přes řádky se semenáčky, nicméně žádné stopy jsem v písečné půdě neviděla, kromě srnčích. A už hurá do houštiny vpravo. Motala jsem papírové značky jak se dalo, na rukou přibývaly škrábance, sešli jsme do malého údolíčka s cestou. Zeptala jsem se Andyho na barvu a už bylo jasné, že jsme sledovali čerstvou stopu, protože pes sice po dotazu projevoval snahu barvu najít, ale marně. Takže zpět houštinou na paseku k jejímu okraji, kam jsme snad přišli po barvě. Tak teď rovně k oplocence. Nejdřív rovně podél oplocení, ale po dotazu jsem opět zjistila, že Andy stopu opustil. Pak mě vedl podél plotu k další houštině, vlevo od paseky. Zase jsme se zamotali. Pořád jsem sledovala čas, do hodiny – limitu pro setrvání v I. ceně – zbývalo pár minut. Opět se mi nezdálo, že by se Andy chytil, tak jsem se vrátila na paseku, psa v ruce, a přitom už jsem mu trochu vyčetla, že to kazí. Nervy už byly napjaté a síly docházely oběma.

V tu chvíli uplynula šedesátá minuta, a tak jsme se zastavili uprostřed paseky, abychom se napili, teď už o vteřiny nešlo. Bylo mi na padnutí, cítila jsem, jak rudnu v obličeji, a přemýšlela, jak situaci řešit. Byli jsme v blízkosti cíle, o tom nebylo pochyb, ale pravděpodobně mimo stopu, neobjevili jsme ani pátý markant. Ovšem optimisticky jsem si musela připustit, že máme stále ještě celou hodinu, abychom soutěž alespoň dokončili, a za hodinu lze prokřižovat docela velký kousek lesa, i když jsou v něm houštiny, v nichž si s námi nejspíš hraje na schovávanou zlomyslný srnec. Jako první strategii jsem zvolila nechat psa pracovat, jak chce. Už se ho nebudu na nic ptát, uvidíme, zda se bude snažit. Dobrá: „Andy, barva!“

Andy nabral vítr a vyrazil opět k houštině vlevo od paseky. Tentokrát ale pryč od oplocenky, vzhůru do svahu. Za chvilku jsme se vynořili na travnatém plácku mezi vzrostlými stromy. Za jedním z nich jsem zahlédla krčit se rozhodčího. Podívala jsem se na Andyho, určitě už měl v nose střelený kus. Za chviličku jsme opravdu byli u něj a radost neznala mezí. Počtvrté v cíli Speciální barvářské soutěže! Čas 13:14, u kusu jsme byli za 64 minut. Dostali jsme úlomky a přesunuli se s rozhodčím i srncem na lesní cestu, odkud nás pořadatelé odvezli na základnu do Mordové rokle.

Zápolení na barvách probíhalo až do pozdního odpoledne, a tak poslední soutěžící měli podmínky už náročné – hlavně díky suchému počasí a větru. Práci na barvě nakonec úspěšně dokončila polovina pejsků. Využila jsem času a šla po nás posbírat krepáky, kterými jsem značila cestu. Pátý markant jsem vůbec nenašla a ani mi nebylo jasné, kudy stopa ke kusu vlastně vedla. Všichni jsme pak absolvovali ještě vodění, pětiminutové odložení a nahánění, a tak jsme z lesa odjížděli až kolem sedmé. Po večeři a posezení v restauraci u Otomanských v Loučni jsme vyrazili domů, abychom se vyspali na následující den, kdy byla na řadě zkouška z hlasitosti na stopě.

Neděle 22. 5.

Ráno v osm jsme se sešli opět u restaurace a vydali jsme se na Nymbursko k obci Sloveč za Městcem Králové na zkoušku hlasitosti na stopě zajíce. Honitba nás nezklamala, zajíců byl dostatek, a tak jsme vyzkoušeli chování po výstřelu, rozestoupili se do řady a brzy jsme mohli vypustit na stopu v nízkém porostu prvního psíka. Za chvilku pak dostal šanci i Andy. Zajíc přeběhl naši řadu vlevo několik desítek metrů od nás. Na pokyn rozhodčích jsem popadla psa a hurá na stopu. Andy si brzo našel začátek a hlasitě se po stopě vydal, takže za pár set metrů měl splněno. Pokračoval i se zajícem do sousedního pole s již dost vzrostlým obilím. Protože oba běželi opačným směrem, než se postupovalo, poslali mě rozhodčí Andyho odchytit a pokračovali s ostatními vpřed. Přeskočila jsem strouhu a šla na okraj pole. Slyšela jsem, jak Andy hlásí, pískala, obilí se vlnilo, dokonce se hlášení blížilo, viděla jsem vyskočit zajíce, ale najednou hlášení utichlo. Prodrala jsem se na místo, ale nikde niko. Ovšem – byla zde kolej od traktoru, takže bylo jasné, že se pes vydal po ní, asi ve snaze se ke mně vrátit pohodlněji. Přešla jsem tedy nazpět na okraj, kde také byla kolej, a  pískala. Za chvíli se Andy blíží zprava z poměrně velké dálky. Chytrý pes, musel běžet kolejí pěkný kus dozadu, pak se napojil na moji kolej a běžel zase ke mně. Vypil skoro všechnu vodu a šli jsme se ukázat, že jsme kompletní. Mezitím už zbývalo vyzkoušet jen druhé pokusy u dvou pejsků. To se za chvíli také podařilo, a tak jsme už po desáté hodině mohli u rybníka vyhlásit výsledky zkoušky hlasitosti.

Potom už nás čekalo příjemné posezení v restauraci u samých dobrot a čekání na to, až se spočítají výsledky a napíšou diplomy a tabulky. Vyhlášení jsme zorganizovali na okraji přeplněného parkoviště (všichni jeli na výlet do místního zámku). Vítězem barvářské speciálky 2016 se stal Arko z Vanyborek s Dušanem Salačem (I. c., 315 b., CACT, CACIT), Andy ze Záhořských luk vybojoval stříbro (II. cena, 330 b.) a třetí byla Fibie ze zelené mýtiny s Václavem Slukou (II. c., 269 b.). Škoda 4 minut na barvě, o které nám utekla I. cena, ale to už je zkrátka i ta trocha štěstí. Každopádně super výsledek a šikovný Andík!!

Andy glosuje: To jsem měl radost, když jsem zjistil, u jakýho lesa jsme zaparkovali. Tam to totiž znám už z jiných soutěží. Navíc jsem tam měl i nějaký kámoše a jejich paničky, který znám, takže se nám dobře čekalo. Byla docela sranda. Například jsme se poprali, dokonce i já, protože se strhla větší mela, do který jsem se musel zapojit. Kousnul jsem Arka do zadku, ale já to tak nemyslel. To prostě v tom fofru. Na stopu jsme šli asi tak v poledne, to už bylo dost vedro, ale v lese to ještě šlo. Pořád jsem na tý stopě koukal, jestli uvidíme toho srnce, co nás provokoval na cestě, když jsem se šel s paničkou se projít. Nikde jsem ho necejtil, až před koncem. Snažil jsem se to paničce říct a chtěl jsem jí ho ukázat, ale ona pořád trvala na tom, že musíme hledat toho mrtvýho. Mně přišel živej lepší, ale když si nedala říct, tak jsem jí teda zavedl k tomu ulovenýmu. Kdybych věděl, jakou z toho bude mít radost, tak jsem jí tam dovedl dřív. Třeba by mě pak pustila najít toho druhýho. Já bych ho prohnal! Druhej den jsme byli na zajících, to mě baví. Pěkně jsem si všechno užil a nakonec jsme za svoje snažení dostali s paničkou velikej pohár a já jsem dostal maso a taky malou kremroli a kousek zmrzliny a celej nedělní večer jsme pak museli s paničkou lítat sem a tam, teda z domova na ulici a domů a tak pořád dokola, asi čtyřikrát, protože jsem z toho slavení tak trochu dostal běhavku. To není velká nemoc, akorát jsme se dost naběhali. Jinak mi bylo dobře. Panička ale při čtvrtý vycházce v noci říkala, že už asi chcípne. Ale nikdo nechcípnul a ráno jsme si prohlíželi ten pohár a já jsem celej den zkoušel ten novej polštářek s obrázkem jezevčíka, kterej jsem vyhrál. Krásně se na něm spí.

1 2 ►

Českého lesa v dosledech. Tentokrát byla základna v hotelu Kolowrat na Přimdě, kde jsme se i ubytovali. Protože jsme dorazili v pátek před osmou a byl čas na večerní procházku, vydali jsme se s Andym rovnou na starobylý hrad, kam vedla cesta přímo od hotelu. Je opravdu působivé dívat se na zbytky hradu, který byl postaven už před devíti staletími, a výhled byl také parádní. Andy však více než vlastivědnou výpravu ocenil návštěvu hotelové restaurace, kde si pohrál s roční fenkou jack russel teriéra a dostal od hoteliéra pár granulí.

Sobota 14. 5. – Barvářské zkoušky

Ráno jsme se v pohodě přesunuli opět do restaurace, kde byla připravena pro všechny snídaně – hotel to pojal ve svém stylu a připravil obrovský švédský stůl, takže jsme od vrchního rozhodčího dostali za úkol se snídaně zúčastnit a hodně se najíst, protože v honitbě nebude občerstvení. Po této důkladné přípravě jsme nastoupili k zahájení a rozlosování soutěže. Do boje o pohár se vydalo osm jezevčíků a jeden border teriér.

Přesunuli jsme se do blízké honitby MS Bohuslav kousek za rozvadovskou dálnici, odstavili auta na označené louce a pak už se každá skupina vydala plnit disciplíny zkoušek. Los číslo 2 nás zařadil do první skupiny, kterou čekala nejprve práce na barvě. Tady nám los určil druhou stopu. Nejprve však byla na řadě šoulačka. Ukázalo se, že kromě silničky, od které vedly do hloubi lesa stopy, není na šoulačku nikde příliš příhodná cesta. Nakonec nám tedy rozhodčí určili jakýsi prostor po prořezávce, na pomezí houštiny a vzrostlého lesa. Trasa do kopce kolem několika pařezů, mezi hromadami klestu. Co se dalo dělat – nakonec Andy jako mazák potřebuje výzvu, ne stále chodit šoulačky po rovné cestě. Tak jsme se tedy vydali lesem vzhůru podél houštiny. Musela jsem dávat pozor na vhodné místo odložení, aby na mě Andy přes terén a klest z polohy vleže vůbec viděl. První odložení a přivolání proběhlo pěkně. Andyho jsem tedy po společných 30 krocích opět odložila a pokračovala k ukrytému střelci, ale tady jsem z nějakého důvodu zaváhala, jestli už mám jít do úkrytu, nebo mám Andyho nejdřív přivolat – a udělala jsem malé, nenápadné přivolávací gesto, které máme nacvičené. Naštěstí Andy umí počítat lépe než já, tak se na mě jen s pochopením zadíval a nikam se nevydal, načež mi došlo, že má být na místě a já mám jít do úkrytu. Tak jsem se schovala, střelec vystřelil, Andy ležel a mně u nohou ležel kámen, co mi spadl ze srdce. Mohla jsem to Andymu pěkně pokazit, ale on se nedal zmýlit. Nikdo asi toto malé pochybení nepostřehl, ale já jsem byla pyšná na Andyho, že se nenechal splést.

Barva nebyla úplně jednoduchá díky čerstvým stopám zvěře. Andíka to rozhodilo už na začátku, ale nechala jsem ho, ať se opraví, a pokračovali jsme dál. Asi ve dvou třetinách se opět vydal doleva po stopě, což jsem sice postřehla, ale když jsem po něm chtěla, aby se opravil, už jsme byli moc daleko od umělé stopy, pes nemohl pokračování najít a rozhodčí nám odtroubili chybu. Pak už jsme do cíle dorazili bez potíží a Andy měl radost z nalezeného muflona.

Po odzkoušení všech pejsků jsme šli vystřídat druhou skupinu na stanoviště, kde se zkoušely drobné disciplíny. Vodění i odložení jsme předvedli na volno, za plný počet bodů. Barvářské zkoušky jsme tak dokončili v I. ceně, s jedním ztraceným bodem na barvě, a ocitli jsme se na 3.-4. místě. Následoval přejezd na večeři do hotelu. Po vyhlášení výsledků jsme znovu vydali na hrad, tentokrát ve větší skupince s dalšími čtyřmi jezevčíky a jinou, zarostlejší cestičkou okolo kopce po úbočí, což se Andymu líbilo.

Neděle 15. 5. – Barvářské zkoušky honičů

Snídani jsme tentokrát raději dohodli individuální, protože švédský stůl, jaký je hotel zvyklý připravovat pro německé hosty, jsme v sobotu nedokázali sníst, a bylo by to škoda. Tak jsme si objednávali každý podle sebe, vajíčka či párky, a po nástupu jsme se kolem půl desáté opět přemístili do lesa. Naše skupina šla tentokrát nejdříve na drobné disciplíny, dle očekávání. Jako dvojka jsme šli na řadu brzo, začínalo se voděním a trochu jsem se obávala, aby se Andy až moc netěšil do lesa a nespěchal. Šel ale hezky a ještě dostal od rozhodčího pochvalu, že jde „radostně“. (Jenže já vím, co se za takovou radostí skrývá za nebezpečí – jen kdyby z houštiny naproti vykoukly parůžky, to by byl fofr.) Odložení na volno s kapkou nezbytného adrenalinu (Odejde?/Neodejde?), a pak už jsme čekali, až druhá skupina dokončí stopy, které samozřejmě zabraly více času.

Zatímco v sobotu bylo vcelku příjemně, kolem 15 stupňů, v neděli se citelně ochladilo. Brzy ráno klesla teplota na jeden stupeň a přes den nepřekročila sedmičku, navíc foukal dost silný vítr, takže jsme při čekání pěkně mrzli. My jsme navíc čekali dlouho i na stopách, protože los nám určil až stopu číslo 7, tedy třetí ve skupině. Andy šel stopu moc hezky, ani jednou nezaváhal, ačkoliv foukal místy dost silný boční vítr. Před koncem jsem jej vypustila, aby předvedl chování u kusu. Andy vzorně k praseti došel, ověřil si jej, podíval se na mě – a pak se vydal zpátky. Přišel s radostí v očích, jako že má hotovo, ale bohužel to podle nových řádů nestačí. Učím ho, aby u prasete aspoň zůstával, ovšem doma trénujeme s kůží. To asi je pro Andyho něco jiného. Rozhodčí chtěli, aby mě k praseti vedl, tomu ale Andy nerozuměl, protože věděl, že já vím, kde prase je – když se na mě od kusu díval… Tak jsme k němu tak nějak společně došli, Andy už trochu posmutněle, protože zatím nedostal pochvalu ani odměnu, i když prase našel, a to mu asi přišlo nespravedlivé. Oznamování se tomu říkat nedalo, a tak jsme dostali dvojku. Práci na stopě však rozhodčí označili za jednu z nejlepších.

Nevím, jak by to vypadalo v praxi, ale mám za to, že kdyby Andy na volno střelenou zvěř našel, že mě k ní zavede nebo ji ohlásí, stejně jako hlásil u postřelené laně. V situaci, kdy jde o zkoušku a on ví, že už prase vidím, mě k němu nevede, což chápu – moje otázka „Kde máš prasátko?“ mu musí připadat jako stupidní hra pro štěňátka. Takže budeme nadále pilovat to, aby u prasátka zůstal, když se zkouší tato disciplína. Snad se to nakonec podaří i na zkouškách, a ne jen při nácviku.

Podvečer jsme opět strávili v hotelové restauraci, s Andym jsem se spravedlivě podělila o svíčkovou podle neměnného pravidla „Andy maso, já zbytek“ a při pokukování na hokej jsme čekali, až budou spočítány výsledky a napsány diplomy. To se podařilo jen pár okamžiků poté, co v TV skončil přenos naší prohry s Dány. K vyhlášení vítězů jsme nastoupili na terasu hotelu. Pohár Českého lesa v dosledech 2016 si odvezl hladkosrstý trpasličí pejsek Gandalf Magic of Morion s vůdkyní Markétou Gdulovou. My jsme s Andíkem nakonec obsadili celkově 6. místo. I když jsme měli jen dvě snížené známky, dvojka z chování znamenala v případě BZH sestup do druhé ceny, a s tím jsme na medailové pozice pomýšlet nemohli. To ovšem nebylo zas tak důležité, protože jsme strávili skvělý víkend v lese s přáteli a pejsky a poznali zase nová krásná místa.

Andík glosuje: „Tak teda hele, to chování u kusu, jak tomu lidi říkají, mi přijde už trochu divný. Já mám přece najít tu zvěř. Dřív pokaždý stačilo, když jsem to našel a vrátil se k paničce. Teď to nestačí, ale já nevím, co teda mám ještě dělat. No nic, já jsem si tu soutěž užil. Mě stopování baví, takže si myslím, že to jsem udělal dobře. Nakonec panička mi v sobotu i v neděli dala maso ze svýho jídla a to znamená, že byla s mojí prací spokojená. Nechci se teda ňák moc chválit, ale kdybych byl nějaká border kólie nebo něco podobnýho a poslouchal na slovo, tak bych na její znamení, který mi dávala na šoulačce ve chvíli, kdy mi žádný znamení dávat neměla, normálně vyběhnul a pokazil bych to, a panička by nemohla říct vůbec nic. Jenže jako jezevčík používám mozek, takže jsem to nezkazil. Teď už asi taky chápete, že nebudu ukazovat paničce zvěř, o který už ví. To by byla šaškárna a né seriózní hra na lov. To musí bejt každýmu jasný. Ale jestli mám u toho prasete předvést nějakej cvik, tak se to klidně naučím, pokaváď mi to někdo objasní. Žádnej problém.“