Na letošní rok jsme si naplánovali účast ve Speciální barvářské soutěži, pořádané Klubem chovatelů jezevčíků ČR. Po dubnovém Poháru Středočeské pobočky KCHJ jsme zahájili nácvik delších pobarvených stop, protože na soutěži je stopa dlouhá 1500 kroků. Andy se naučil, že na stopě něco leží a když to najdeme, bereme to s sebou a jde se dál. Já jsem zkoumala, jakým způsobem si značit cestu, abych psa moc nezdržovala (od zkušených jsem měla návrhy i na toaletní papír :-)), párkrát jsme cvičili hledání nástřelu, aby se Andy naučil, že něco hledáme v malém prostoru. Jeden z nácviků jsme absolvovali v hustém dešti, z něhož nakonec byly povodně. Do naší výbavy přibyl i krokoměr, busolu už jsme měli a novou mapu Žďárských vrchů jsme koupili před odjezdem. To kdybychom se ztratili, tak ať aspoň trefíme do civilizace. Tak – a mohlo se vyrazit směr Vysočina.
Pátek 14. 6.
Podvečerní přesun do obce Škrdlovice jsme zvládli bez potíží v naplánovaném čase. Klíče od pokoje v obecním penzionu jsme obdrželi v hospůdce, kde při čekání na paní ubytovatelku došlo na ochutnávku místního piva. Pokojík jsme dostali čtyřlůžkový, bez příplatku za volná lůžka a také bez příplatku za pejska. Jednoduché ubytování, ale čisté, pro naše účely úplně skvělé. Vzdálenost od Račína, kde bylo centrum soutěže, jen osm kilometrů. Vyrazili jsme na večerní procházku k rybníku Velké Dářko. Slunce zapadalo za rybník a les voněl.
Sobota 15. 6.
Vstávali jsme brzo, a to po noci s hodně lehkým spánkem. Trochu nervy, trochu neznámé prostředí – Andy občas štěkl při návratu dalších hostů, které zaslechl na schodišti. V 7.15 už jsme stáli před hotelem v Račíně, kde mělo být ubytováno pár účastníků, ale nikde nikdo, ani jedna jezevčičí nožka. Jak asi najdeme loveckou chatu? V propozicích bližší údaje nejsou, nestihli jsme to včas zjistit. Jdu se zeptat do hotelu, při tom v okénku projíždějícího auta zahlédnu vousatého muže, který vypadá, že by mohl mít něco společného s myslivostí a možná i s jezevčičí soutěží? Sám na mě promluví a ptá se, jestli jedeme k chatě. Jedeme. Počká na mě, za chvíli už drandíme po silnici dolů k lesu a do lesa k chatě. Později se ukáže, že ten dobrý muž je pověřen veterinární prohlídkou soutěžících psů.
V půl deváté je nástup, rozhodčí se snaží začít co nejdříve, čeká nás spousta práce. Losuju desítku, ale ještě nevíme, jak dopadne losování barev. Dělíme se na dvě skupiny. Barva je první disciplínou. Čekání je dlouhé, každý vůdce je pryč minimálně hodinu, ale spíš více. Nejdříve jej musí odvézt na místo, kde je připravená vylosovaná stopa, poté se s ní musí poprat a když se ztratí, musí se umět najít, nebo aspoň oznámit, kde se asi nachází. Pro tento případ dostáváme všichni telefonní čísla rozhodčích s pokynem – nebloudit, radši hned volat, ať se nezdržujem. Nejdeme ani jako první, ani jako druzí. Nastávají první potíže, první ztracené dvojice. Hodiny ubíhají, pokud hlavní rozhodčí obdrží zprávu, je předchozí číslo došlo do cíle, losuje se další barva. Stále čekáme. Většina už to má za sebou, voní řízky a guláš, čas oběda. Jíst budeme až po barvě, nemůžeme se rozptylovat. Občas se jdeme trošku projít, Andy spí nebo pošťuchuje hladkosrstou Angie. Já si po x-té prohlížím mapu okolí, snažím se ji vtisknout do paměti. Přibývá smolařů, kteří nedošli. Každá taková zpráva nepřidá na klidu. Nakonec jdeme ve skupině jako poslední.
A už nás vezou. Cestou v autě si nahrávám okolí do hlavy – na silnici, pak kolem rybníku, zelená turistická značka, doleva, doprava, doprava… Ať aspoň víme, kam máme dojít, kdybychom zabloudili. Andy se strašně těší do lesa. Následování zvládneme za 4. Poté se dobrovolně dáme do hledání nástřelu (nepovinná disciplína). Rozhodčí mi ukazují čtverec vyznačený kolíky s listy papíru. Čtvrtý nějak nemohu zahlédnout, ale nechci zdržovat, je to čtverec, a tak asi vím, kde je. Andy dostává barvářský obojek a řemen a vydáváme se podél jedné strany čtverce. „Kde je nástřel?“, ptám se ho. Vidím, že jde s nosem u země, pochopil, co děláme, tak ho odepínám z řemene. U prvního kolíku zachytí pachy z úzkého pruhu louky, která přechází v houštinu. Radši ho připínám, nepotřebuju, aby šel něco honit. Jdeme podél strany čtverce, odhaduji směr větru a rozhoduji se dojít po obvodu k protější straně. Pak budeme postupovat cik cak proti větru. Zajímalo by mě, jak nástřel vypadá… Pobarvené větve, nebo něco jiného? Sleduju Andyho, jestli něco větří. Slídí poctivě. Máme prohledaný čtyřmetrový pás po obvodu a jdeme zpátky dalším pomyslným pruhem blíž ke středu čtverce. Andy něco zachytil. Podívám se tím směrem. Na zemi leží dřevěná placka, nalakovaná tmavým lakem a pokapaná barvou. Je na ní číslo. To je ono! Zvedám ruku: „Nástřel!“
Máme to za 6 minut 10 vteřin, tedy trojka a s ní 15 bodů navíc, to se vyplatilo. Vytahuji proužek krepáku, vážu ho na strom u nástřelu. Rozhodčí spouštějí stopky a ponechávají nás svému osudu. Trochu mě uklidňuje, že zhruba vím kde jsem (na mapě, která je nahraná v mojí hlavě :-)). „Barva, Andy!“ Vydáváme se do lesa, ale Andy trochu zmatkuje, je moc rozrušený. Tak znova k nástřelu, klid, jdeme na to. Tentokrát to vypadá lépe. Nikde na zemi ani kapka, ale pes jde rovnou za nosem, myslím, že ví, co dělá. Ohlížím se, nástřel se vzdaluje, musím dát další značku. Kdybychom už našli první markant, bylo by mi líp. Najednou Andy zakrouží v malém oblouku a zastaví se. Hurá – srnčí spárek a placka s číslem jedna. Hodný pes. Tady máš kousek klobásky, sbalíme nález do batohu (i se spárkem, ať pejska nezklamu), vážu další krepák a jdeme dál. Andy uhne v pravém úhlu doprava – je to opravdu tudy? Na trávě je znát, že tudy někdo šel, ale cestiček je víc a mohl to být kdokoli. Půda je podmáčená, čvachtá nám pod nohama, hm, to bude těžké. Andy váhá a zkouší různé směry, nedá se nic dělat, vrátíme se k místu nálezu markantu.
Pokračujeme. Vypadá to lépe, pes jde jistě. Za chvíli jsme u dalšího markantu. Je to trojka, takže dvojku jsme přešli – ale hurá, máme dva a to je základ, abychom obstáli. Andymu se spárky líbí. Projevuji ohromnou radost a dávám další kolečko klobásy. Pes nadšeně vyráží dál po stopě. Dostáváme se do členitého terénu. Příkop, strouha, další strouha. Je v ní dost vody tráva. Andy ji už už chce překonat, ale pak si lehá na břicho a chladí se. Otáčí se na mě s otazníkem v očích. „To víš, že se můžeš namočit,“ uklidňuju ho a zastavuju se. Za chviličku vyskočí a pokračuje. Najdeme markant číslo 4. Přecházíme několikrát potok, Andy s tím viditelně nemá problém. „Kde je barva?“ Neomylně přeskočí a zase jde s nosem u země. Markant číslo pět. Paráda! Dávám další značku, koukám na hodinky a na krokoměr. Jdeme něco přes dvacet minut, kroků je přes tisíc. Zbývá poslední třetina, to musíme zvládnout!
Pak už je to barvářský koncert. Andy sleduje koryto potoka, odbočí mezi dva velké smrky, potom kolem kopečku porostlého borůvčím. Nemám kam dát značku, tak ji nechávám na vrcholu kopečku. Doufám, že to pořadatelé posbírají, je mi to fakt hloupé – v životě jsem v lese nazahodila ani papírek. V dálce mezi kmeny vidím houštinu. Už musí být brzo konec, srnec by mohl být tam. Zahlédnu první (a poslední) kapku barvy na zlomené větvi pod nohama. Jdeme pořád dobře! Dávám ještě značku a pokračujeme. Zanedlouho spatřím za stromy trojici rozhodčích – jsou v pozoru a ani nedutají, už nás zahlédli. Soustředit se, nepřejít srnce! Ihned se stydím, že mě tohle může napadnout, mám přeci psa. Andy už zachytil pach zvěře a odbočuje vlevo, na jehličí zasvítí světlá srst srnce. Máme to!!
Přicházejí rozhodčí, hlásím úspěšný dosled, oni jsou rádi, že někdo další úspěšně došel, a my jsme rádi ještě víc. Čas je skvělý, 37 minut, markanty jsou čtyři. Vysvětlujeme, že jsme přešli dvojku, v místech, kde jsme se jednou kousek vraceli. „Jenom jednou?“ smějí se rozhodčí a chválí nás. Vycházíme na cestu a za chvíli se vezeme zpět k lovecké chatě, i se srncem a nosiči zvěře. V autě panuje veselá nálada, jsem dojatá, je to úspěch.
U chaty sníme s Andym společně kuřecí řízek s bramborovým salátem (jak jsme se rozdělili, je asi jasné), zkoumáme s ostatními vůdci mapy svých stop, které jsme dostali o pořadatelů, posloucháme, s čím se kdo potýkal. Bor od Hápovy skály se na konci barvy setkal s liščetem, které zcela rozhodilo jeho pozornost. Zjišťujeme, že úspěšně došli jen tři psi, jeden je ještě v terénu. Naše skupina je ale celá, tak se vydáváme na odložení a vodění na řemeni. Odložení zvládá Andy dobře, navolno a za 4. Vrací se poslední vůdce, barvu zvládl, i když za trochu delší čas. Jako los 10 zase dlouho čekáme, než jdeme na vodění na řemeni. Už je po šesté hodině a Andy po celodenní práci považuje vodění na řemeni za zbytečnou šikanu. Vleče se jako mátoha a zajímá se o půdu rozrytou od prasat. Aspoň že se nezastavuje, druhá půlka okruhu je trochu lepší, ale i tak vidím, že tentokrát to čtyřka nebude. Za výslednou trojku jsme nakonec rádi. A jdeme na nahánění. Andy přepíná do jiného modu a strašně se těší. Nechápu, kde se v něm bere tolik energie. Ovšem opět musí počkat, jdeme zase poslední. Na nahánění vypadává fenka, která došla barvu jako poslední, čtvrtá. Už se jí nikam nechce. A jsme na řadě. Nemám obavy, že by Andy nešel do lesa, spíš naopak. Doufám, že brzo přijde. Rozhodčí za houštinou za chvíli ohlašují splněnou disciplínu, pes hledá daleko, systematicky. Pískám, čekám a trošku se obávám (kdo by to neznal), naštěstí se Andy brzy objevuje a v očích čtu údiv: „Co se bojíš, vždyť jsem tady!“ Doženeme ostatní a u lovecké chaty nasedáme do aut. Čeká nás skvělý společenský večer v restauraci v Polničce, s harmonikou, zábavnou scénkou, při níž vysvětluji, že opravdu nejsem učitelka, a výborným jídlem. Andy spí v rohu pod velkou pokojovou květinou a v jedenáct se vydáváme do Škrdlovic vyspat se na druhý den.
Neděle 16. 6.
Sraz je tentokrát o něco později, v osm u hotelu v Račíně. Vyfotíme si místního krásného raka, plastiku od sochaře Michala Olšiaka na břehu rybníka, a za chvíli v koloně vyjíždíme směr Přibyslav. V honitbě MS Dobrá budeme za pomoci korony v rojnici hledat zajíce a zkoušet psy z hlasitosti na stopě. Jdou s námi i vůdci s pejsky, kteří už v soutěži nepokračují. Pokud se podaří odzkoušet tři soutěžící, kteří dosud bojují o pořadí, mohou si hlasitost vyzkoušet i oni. Zastavujeme mezi poli, auta parkujeme na louku a s místním hospodářem se vydáváme do prvního pole. V noci pořádně pršelo, porost je do půli stehen a mokří jsme za chvilku skrz naskrz. Hlavní rozhodčí se nám směje ze silnice, prý zůstává tam, aby měl přehled. Dobrý vtip, aspoň jsme se po ránu probudili, ale tady zajíci nebudou.
Přesunujeme se na jiné pole. Chvíli je porost nižší, chvíli vysoký, takže pejsky neseme. Zajíci nikde, začínáme být všichni skeptičtí. Vyzkoušíme aspoň chování po výstřelu, ať se něco děje. Pak rozhodčí spolu s místními rozhodují, že korona projde remízek a zkusí nějakého ušáka vytlačit ven směrem k vůdcům. Za chvíli se ozývá ze všech stran pokřik: „Zajíc, zajíc!“ V nastalém zmatku dostávám povel, že mám jít já, sice s nejvyšším číslem losu, ale zato nejblíže zajíci. Vůbec jsem ho neviděla, tráva má dobře půl metru. Otáčím Andyho v náruči hlavou nazpět, aby zajíce náhodou nezahlédl, a běžím k určenému místu. Po chvilce upřesňování, kudy zajíc utekl, a odvolání Andyho ze směru, který nabírá (k remízku), ho nasazuji do blízkosti stopy. Za chvilku už hlásí a vyráží po stopě. Dostatečně daleko, stopu sleduje, stáčí se doprava. Hlavní rozhodčí se ptá, zda psa v tuto chvíli připískám. Asi ne, ale zkouším to a zároveň vybíhám za ním. To je ta zábavnější část zkoušky „Spurlaut“, hlasitosti na stopě. Vůdce v plné polní za horka na poli honí svého psa. Statečně zdolávám hlubokou oranici jako kůň na Velké pardubické, zkušeně nadbíhám Andymu do vlivové vzdálenosti a pak dávám povel, aby čekal. Zastavuje se, běžím ho připnout na řemen a strašně ho chválím. Má velkou radost. Během další půlhodiny se podaří odzkoušet zbylé dva psy a je hotovo. Vracíme se, ostatní pejsky bohužel neodzkoušíme, rozhodčí musí jít počítat body a připravit všechny dokumenty.
Odjíždíme zpátky do Přibyslavi a Polničky, tentokrát každý na svou pěst. Spoléhám na svůj orientační smysl, přesto přehlédnu v Přibyslavi odbočku. Ke všemu někdo jede za mnou a asi spoléhá na to, že vím kudy. Za chvíli se ale chytám správného směru. Po silnici číslo 350 se jede cyklistický závod. Projíždíme pomalu cílem, pořadatelé na nás mávají, že můžeme. Odbočuji na Malou Losenici a v nepřehledné zatáčce před rybníkem Rejholec mi v protisměru vjedou do cesty dva cyklouši. Je to o zlomek sekundy, jednoho z nich už už vidím rozpláclého na mém předním skle. Opravdu nesnáším cyklouše! Oba zařvou a ten blíže k autu na poslední chvíli udělá myšku. Nikdo z nich nespadne a všichni pokračujeme v jízdě, i kolegové v autě za mnou, kterým dělám vodiče. Jsem ráda, že dnešní den nekorunovala nějaká nehoda. Potkávám další závodníky, ti už však jedou rozumně, s ohledem na to, že závodí na normálních silnicích za běžného provozu. Někteří se kochají krajinou a vypadají tak mnohem sympatičtěji, že první dva odresovaní šílenci. Bez dalších potíží přistáváme v Polničce u hospody a dělíme se s druhou posádkou o dramatický zážitek.
Pak už jenom sušíme oblečení a boty, jíme, pijeme pito, kafe, povídám si s výletníky, kteří se střídají u mého stolu. Něco po druhé hodině je spočítáno a potvrzuje se, co už nějakou dobu tuším – Andy ze Záhořských luk je vítězem Speciální barvářské soutěže KCHJ ČR 2013. V poděkování za vůdce pochválím organizaci soutěže, která byla opravdu perfektní, bez jakýchkoli zádrhelů, a také skvělou, přátelskou atmosféru, jež na soutěži po celou dobu vládla. Byl to opravdu skvělý víkend, bez ohledu na medaile. Opět přichází na přetřes mé povolání – hlavní rozhodčí přiznává, že naši stopu číslo 10 připravoval on sám, že byla těžká a že když nás viděl, tak prohlásil, že „jestli to ta učitelka dojde, odvolávám všechno, co jsem kdy řekl o učitelkách“. Je skutečně rád, že to odvolávat nemusí. Po mém proslovu však opět zaváhá. Nakonec na vysvětlenou přiznávám, že se živím psaním, takže řečnění taky zvládnu, když na to přijde. Za všeobecného veselí končíme a prohlížíme si krásné ceny, které věnoval Klub chovatelů jezevčíků a sponzoři. Pak už nás čeká dlouhá cesta, při níž sice malinko zabloudíme ve stylu „je to trochu dál, ale zato horší cesta“, to nám však umožňuje využít pohostinnosti malebné vesnice Vepříkov a osvěžit Andyho v místním rybníku na návsi. Sluníčko připaluje a v autě je opravdu vedro, ale díky vepříkovskému rybníku už zbytek cesty dáváme na jeden zátah. A postupně mi dochází, jaký úspěch to je a jak skvělého mám psa.
Andy glosuje: Když jsme přijeli večer k tomu rybníku, vůbec jsem netušil, co se bude dít. Hned ráno jsem ale zjistil, že jsme na nějakých zkouškách, a tím pádem že bude legrace. Tak jsem trpělivě čekal, až jsem se dočkal. Tak zábavnou stopu jsem ještě nešel. Našel jsem paničce spoustu srnčích spárků, myslím, že jich měla plnej baťoh. Bylo jich nejmíň tolik, kolik já mám tlapek. Na závěr jsem našel celýho srnce. Toho jsme si jako vždy zapomněli u těch pánů v autě, ale to neva, najdu paničce jinýho. Dostal jsem za tu barvu celej kuřecí řízek, to se mi vyplatilo. Večer jsem obohatil svoje vzdělání o poznatek, jak vypadá tahací harmonika. No je to něco příšernýho. Né teda na pohled, to je mi celkem fuk, ale kdybyste slyšeli ten zvuk! Z nějakýho důvodu to lidem přijde vtipný, tak se u těch zvuků smějou a zpívají písničky. (O zpívání písniček si taky myslím svoje.) Naštěstí jsem byl tak utahanej, že jsem si na toho harmonikáře jen párkrát štěknul, aby se ke mně s tou harmonikou nepřibližoval, a šel jsem spát k takovýmu velkýmu květináči. Pak jsme jeli domů a druhej den jsme honili po polích zajíce. Směl jsem se proběhnout jen za jedním, ale i tak mi to udělalo radost. Paničce pak udělalo radost, že jsem tu soutěž vyhrál, tak jsem rád. Když mě vzala na takovou pěknou akci, tak si ten zlatej pohár zaslouží, že jo.
