Rubrika: Soutěže

Na letošní rok jsme si naplánovali účast ve Speciální barvářské soutěži, pořádané Klubem chovatelů jezevčíků ČR. Po dubnovém Poháru Středočeské pobočky KCHJ jsme zahájili nácvik delších pobarvených stop, protože na soutěži je stopa dlouhá 1500 kroků. Andy se naučil, že na stopě něco leží a když to najdeme, bereme to s sebou a jde se dál. Já jsem zkoumala, jakým způsobem si značit cestu, abych psa moc nezdržovala (od zkušených jsem měla návrhy i na toaletní papír :-)), párkrát jsme cvičili hledání nástřelu, aby se Andy naučil, že něco hledáme v malém prostoru. Jeden z nácviků jsme absolvovali v hustém dešti, z něhož nakonec byly povodně. Do naší výbavy přibyl i krokoměr, busolu už jsme měli a novou mapu Žďárských vrchů jsme koupili před odjezdem. To kdybychom se ztratili, tak ať aspoň trefíme do civilizace. Tak – a mohlo se vyrazit směr Vysočina.

Pátek 14. 6.

Podvečerní přesun do obce Škrdlovice jsme zvládli bez potíží v naplánovaném čase. Klíče od pokoje v obecním penzionu jsme obdrželi v hospůdce, kde při čekání na paní ubytovatelku došlo na ochutnávku místního piva. Pokojík jsme dostali čtyřlůžkový, bez příplatku za volná lůžka a také bez příplatku za pejska. Jednoduché ubytování, ale čisté, pro naše účely úplně skvělé. Vzdálenost od Račína, kde bylo centrum soutěže, jen osm kilometrů. Vyrazili jsme na večerní procházku k rybníku Velké Dářko. Slunce zapadalo za rybník a les voněl.

Sobota 15. 6.

Vstávali jsme brzo, a to po noci s hodně lehkým spánkem. Trochu nervy, trochu neznámé prostředí – Andy občas štěkl při návratu dalších hostů, které zaslechl na schodišti. V 7.15 už jsme stáli před hotelem v Račíně, kde mělo být ubytováno pár účastníků, ale nikde nikdo, ani jedna jezevčičí nožka. Jak asi najdeme loveckou chatu? V propozicích bližší údaje nejsou, nestihli jsme to včas zjistit. Jdu se zeptat do hotelu, při tom v okénku projíždějícího auta zahlédnu vousatého muže, který vypadá, že by mohl mít něco společného s myslivostí a možná i s jezevčičí soutěží? Sám na mě promluví a ptá se, jestli jedeme k chatě. Jedeme. Počká na mě, za chvíli už drandíme po silnici dolů k lesu a do lesa k chatě. Později se ukáže, že ten dobrý muž je pověřen veterinární prohlídkou soutěžících psů.

V půl deváté je nástup, rozhodčí se snaží začít co nejdříve, čeká nás spousta práce. Losuju desítku, ale ještě nevíme, jak dopadne losování barev. Dělíme se na dvě skupiny. Barva je první disciplínou. Čekání je dlouhé, každý vůdce je pryč minimálně hodinu, ale spíš více. Nejdříve jej musí odvézt na místo, kde je připravená vylosovaná stopa, poté se s ní musí poprat a když se ztratí, musí se umět najít, nebo aspoň oznámit, kde se asi nachází. Pro tento případ dostáváme všichni telefonní čísla rozhodčích s pokynem – nebloudit, radši hned volat, ať se nezdržujem. Nejdeme ani jako první, ani jako druzí. Nastávají první potíže, první ztracené dvojice. Hodiny ubíhají, pokud hlavní rozhodčí obdrží zprávu, je předchozí číslo došlo do cíle, losuje se další barva. Stále čekáme. Většina už to má za sebou, voní řízky a guláš, čas oběda. Jíst budeme až po barvě, nemůžeme se rozptylovat. Občas se jdeme trošku projít, Andy spí nebo pošťuchuje hladkosrstou Angie. Já si po x-té prohlížím mapu okolí, snažím se ji vtisknout do paměti. Přibývá smolařů, kteří nedošli. Každá taková zpráva nepřidá na klidu. Nakonec jdeme ve skupině jako poslední.

A už nás vezou. Cestou v autě si nahrávám okolí do hlavy – na silnici, pak kolem rybníku, zelená turistická značka, doleva, doprava, doprava… Ať aspoň víme, kam máme dojít, kdybychom zabloudili. Andy se strašně těší do lesa. Následování zvládneme za 4. Poté se dobrovolně dáme do hledání nástřelu (nepovinná disciplína). Rozhodčí mi ukazují čtverec vyznačený kolíky s listy papíru. Čtvrtý nějak nemohu zahlédnout, ale nechci zdržovat, je to čtverec, a tak asi vím, kde je. Andy dostává barvářský obojek a řemen a vydáváme se podél jedné strany čtverce. „Kde je nástřel?“, ptám se ho. Vidím, že jde s nosem u země, pochopil, co děláme, tak ho odepínám z řemene. U prvního kolíku zachytí pachy z úzkého pruhu louky, která přechází v houštinu. Radši ho připínám, nepotřebuju, aby šel něco honit. Jdeme podél strany čtverce, odhaduji směr větru a rozhoduji se dojít po obvodu k protější straně. Pak budeme postupovat cik cak proti větru. Zajímalo by mě, jak nástřel vypadá… Pobarvené větve, nebo něco jiného? Sleduju Andyho, jestli něco větří. Slídí poctivě. Máme prohledaný čtyřmetrový pás po obvodu a jdeme zpátky dalším pomyslným pruhem blíž ke středu čtverce. Andy něco zachytil. Podívám se tím směrem. Na zemi leží dřevěná placka, nalakovaná tmavým lakem a pokapaná barvou. Je na ní číslo. To je ono! Zvedám ruku: „Nástřel!“

Máme to za 6 minut 10 vteřin, tedy trojka a s ní 15 bodů navíc, to se vyplatilo. Vytahuji proužek krepáku, vážu ho na strom u nástřelu. Rozhodčí spouštějí stopky a ponechávají nás svému osudu. Trochu mě uklidňuje, že zhruba vím kde jsem (na mapě, která je nahraná v mojí hlavě :-)). „Barva, Andy!“ Vydáváme se do lesa, ale Andy trochu zmatkuje, je moc rozrušený. Tak znova k nástřelu, klid, jdeme na to. Tentokrát to vypadá lépe. Nikde na zemi ani kapka, ale pes jde rovnou za nosem, myslím, že ví, co dělá. Ohlížím se, nástřel se vzdaluje, musím dát další značku. Kdybychom už našli první markant, bylo by mi líp. Najednou Andy zakrouží v malém oblouku a zastaví se. Hurá – srnčí spárek a placka s číslem jedna. Hodný pes. Tady máš kousek klobásky, sbalíme nález do batohu (i se spárkem, ať pejska nezklamu), vážu další krepák a jdeme dál. Andy uhne v pravém úhlu doprava – je to opravdu tudy? Na trávě je znát, že tudy někdo šel, ale cestiček je víc a mohl to být kdokoli. Půda je podmáčená, čvachtá nám pod nohama, hm, to bude těžké. Andy váhá a zkouší různé směry, nedá se nic dělat, vrátíme se k místu nálezu markantu.

Pokračujeme. Vypadá to lépe, pes jde jistě. Za chvíli jsme u dalšího markantu. Je to trojka, takže dvojku jsme přešli – ale hurá, máme dva a to je základ, abychom obstáli. Andymu se spárky líbí. Projevuji ohromnou radost a dávám další kolečko klobásy. Pes nadšeně vyráží dál po stopě. Dostáváme se do členitého terénu. Příkop, strouha, další strouha. Je v ní dost vody tráva. Andy ji už už chce překonat, ale pak si lehá na břicho a chladí se. Otáčí se na mě s otazníkem v očích. „To víš, že se můžeš namočit,“ uklidňuju ho a zastavuju se. Za chviličku vyskočí a pokračuje. Najdeme markant číslo 4. Přecházíme několikrát potok, Andy s tím viditelně nemá problém. „Kde je barva?“ Neomylně přeskočí a zase jde s nosem u země. Markant číslo pět. Paráda! Dávám další značku, koukám na hodinky a na krokoměr. Jdeme něco přes dvacet minut, kroků je přes tisíc. Zbývá poslední třetina, to musíme zvládnout!

Pak už je to barvářský koncert. Andy sleduje koryto potoka, odbočí mezi dva velké smrky,  potom kolem kopečku porostlého borůvčím. Nemám kam dát značku, tak ji nechávám na vrcholu kopečku. Doufám, že to pořadatelé posbírají, je mi to fakt hloupé – v životě jsem v lese nazahodila ani papírek. V dálce mezi kmeny vidím houštinu. Už musí být brzo konec, srnec by mohl být tam. Zahlédnu první (a poslední) kapku barvy na zlomené větvi pod nohama. Jdeme pořád dobře! Dávám ještě značku a pokračujeme. Zanedlouho spatřím za stromy trojici rozhodčích – jsou v pozoru a ani nedutají, už nás zahlédli. Soustředit se, nepřejít srnce! Ihned se stydím, že mě tohle může napadnout, mám přeci psa. Andy už zachytil pach zvěře a odbočuje vlevo, na jehličí zasvítí světlá srst srnce. Máme to!!

Přicházejí rozhodčí, hlásím úspěšný dosled, oni jsou rádi, že někdo další úspěšně došel, a my jsme rádi ještě víc. Čas je skvělý, 37 minut, markanty jsou čtyři. Vysvětlujeme, že jsme přešli dvojku, v místech, kde jsme se jednou kousek vraceli. „Jenom jednou?“ smějí se rozhodčí a chválí nás. Vycházíme na cestu a za chvíli se vezeme zpět k lovecké chatě, i se srncem a nosiči zvěře. V autě panuje veselá nálada, jsem dojatá, je to úspěch.

U chaty sníme s Andym společně kuřecí řízek s bramborovým salátem (jak jsme se rozdělili, je asi jasné), zkoumáme s ostatními vůdci mapy svých stop, které jsme dostali o pořadatelů, posloucháme, s čím se kdo potýkal. Bor od Hápovy skály se na konci barvy setkal s liščetem, které zcela rozhodilo jeho pozornost. Zjišťujeme, že úspěšně došli jen tři psi, jeden je ještě v terénu. Naše skupina je ale celá, tak se vydáváme na odložení a vodění na řemeni. Odložení zvládá Andy dobře, navolno a za 4. Vrací se poslední vůdce, barvu zvládl, i když za trochu delší čas. Jako los 10 zase dlouho čekáme, než jdeme na vodění na řemeni. Už je po šesté hodině a Andy po celodenní práci považuje vodění na řemeni za zbytečnou šikanu. Vleče se jako mátoha a zajímá se o půdu rozrytou od prasat. Aspoň že se nezastavuje, druhá půlka okruhu je trochu lepší, ale i tak vidím, že tentokrát to čtyřka nebude. Za výslednou trojku jsme nakonec rádi. A jdeme na nahánění. Andy přepíná do jiného modu a strašně se těší. Nechápu, kde se v něm bere tolik energie. Ovšem opět musí počkat, jdeme zase poslední. Na nahánění vypadává fenka, která došla barvu jako poslední, čtvrtá. Už se jí nikam nechce. A jsme na řadě. Nemám obavy, že by Andy nešel do lesa, spíš naopak. Doufám, že brzo přijde. Rozhodčí za houštinou za chvíli ohlašují splněnou disciplínu, pes hledá daleko, systematicky. Pískám, čekám a trošku se obávám (kdo by to neznal), naštěstí se Andy brzy objevuje a v očích čtu údiv: „Co se bojíš, vždyť jsem tady!“ Doženeme ostatní a u lovecké chaty nasedáme do aut. Čeká nás skvělý společenský večer v restauraci v Polničce, s harmonikou, zábavnou scénkou, při níž vysvětluji, že opravdu nejsem učitelka, a výborným jídlem. Andy spí v rohu pod velkou pokojovou květinou a v jedenáct se vydáváme do Škrdlovic vyspat se na druhý den.

Neděle 16. 6.

Sraz je tentokrát o něco později, v osm u hotelu v Račíně. Vyfotíme si místního krásného raka, plastiku od sochaře Michala Olšiaka na břehu rybníka, a za chvíli v koloně vyjíždíme směr Přibyslav. V honitbě MS Dobrá budeme za pomoci korony v rojnici hledat zajíce a zkoušet psy z hlasitosti na stopě. Jdou s námi i vůdci s pejsky, kteří už v soutěži nepokračují. Pokud se podaří odzkoušet tři soutěžící, kteří dosud bojují o pořadí, mohou si hlasitost vyzkoušet i oni. Zastavujeme mezi poli, auta parkujeme na louku a s místním hospodářem se vydáváme do prvního pole. V noci pořádně pršelo, porost je do půli stehen a mokří jsme za chvilku skrz naskrz. Hlavní rozhodčí se nám směje ze silnice, prý zůstává tam, aby měl přehled. Dobrý vtip, aspoň jsme se po ránu probudili, ale tady zajíci nebudou.

Přesunujeme se na jiné pole. Chvíli je porost nižší, chvíli vysoký, takže pejsky neseme. Zajíci nikde, začínáme být všichni skeptičtí. Vyzkoušíme aspoň chování po výstřelu, ať se něco děje. Pak rozhodčí spolu s místními rozhodují, že korona projde remízek a zkusí nějakého ušáka vytlačit ven směrem k vůdcům. Za chvíli se ozývá ze všech stran pokřik: „Zajíc, zajíc!“ V nastalém zmatku dostávám povel, že mám jít já, sice s nejvyšším číslem losu, ale zato nejblíže zajíci. Vůbec jsem ho neviděla, tráva má dobře půl metru. Otáčím Andyho v náruči hlavou nazpět, aby zajíce náhodou nezahlédl, a běžím k určenému místu. Po chvilce upřesňování, kudy zajíc utekl, a odvolání Andyho ze směru, který nabírá (k remízku), ho nasazuji do blízkosti stopy. Za chvilku už hlásí a vyráží po stopě. Dostatečně daleko, stopu sleduje, stáčí se doprava. Hlavní rozhodčí se ptá, zda psa v tuto chvíli připískám. Asi ne, ale zkouším to a zároveň vybíhám za ním. To je ta zábavnější část zkoušky „Spurlaut“, hlasitosti na stopě. Vůdce v plné polní za horka na poli honí svého psa.  Statečně zdolávám hlubokou oranici jako kůň na Velké pardubické, zkušeně nadbíhám Andymu do vlivové vzdálenosti a pak dávám povel, aby čekal. Zastavuje se, běžím ho připnout na řemen a strašně ho chválím. Má velkou radost. Během další půlhodiny se podaří odzkoušet zbylé dva psy a je hotovo. Vracíme se, ostatní pejsky bohužel neodzkoušíme, rozhodčí musí jít počítat body a připravit všechny dokumenty.

Odjíždíme zpátky do Přibyslavi a Polničky, tentokrát každý na svou pěst. Spoléhám na svůj orientační smysl, přesto přehlédnu v Přibyslavi odbočku. Ke všemu někdo jede za mnou a asi spoléhá na to, že vím kudy. Za chvíli se ale chytám správného směru. Po silnici číslo 350 se jede cyklistický závod. Projíždíme pomalu cílem, pořadatelé na nás mávají, že můžeme. Odbočuji na Malou Losenici a v nepřehledné zatáčce před rybníkem Rejholec mi v protisměru vjedou do cesty dva cyklouši. Je to o zlomek sekundy, jednoho z nich už už vidím rozpláclého na mém předním skle. Opravdu nesnáším cyklouše! Oba zařvou a ten blíže k autu na poslední chvíli udělá myšku. Nikdo z nich nespadne a všichni pokračujeme v jízdě, i kolegové v autě za mnou, kterým dělám vodiče. Jsem ráda, že dnešní den nekorunovala nějaká nehoda. Potkávám další závodníky, ti už však jedou rozumně, s ohledem na to, že závodí na normálních silnicích za běžného provozu. Někteří se kochají krajinou a vypadají tak mnohem sympatičtěji, že první dva odresovaní šílenci. Bez dalších potíží přistáváme v Polničce u hospody a dělíme se s druhou posádkou o dramatický zážitek.

Pak už jenom sušíme oblečení a boty, jíme, pijeme pito, kafe, povídám si s výletníky, kteří se střídají u mého stolu. Něco po druhé hodině je spočítáno a potvrzuje se, co už nějakou dobu tuším – Andy ze Záhořských luk je vítězem Speciální barvářské soutěže KCHJ ČR 2013. V poděkování za vůdce pochválím organizaci soutěže, která byla opravdu perfektní, bez jakýchkoli zádrhelů, a také skvělou, přátelskou atmosféru, jež na soutěži po celou dobu vládla. Byl to opravdu skvělý víkend, bez ohledu na medaile. Opět přichází na přetřes mé povolání – hlavní rozhodčí přiznává, že naši stopu číslo 10 připravoval on sám, že byla těžká a že když nás viděl, tak prohlásil, že „jestli to ta učitelka dojde, odvolávám všechno, co jsem kdy řekl o učitelkách“. Je skutečně rád, že to odvolávat nemusí. Po mém proslovu však opět zaváhá. Nakonec na vysvětlenou přiznávám, že se živím psaním, takže řečnění taky zvládnu, když na to přijde. Za všeobecného veselí končíme a prohlížíme si krásné ceny, které věnoval Klub chovatelů jezevčíků a sponzoři. Pak už nás čeká dlouhá cesta, při níž sice malinko zabloudíme ve stylu „je to trochu dál, ale zato horší cesta“, to nám však umožňuje využít pohostinnosti malebné vesnice Vepříkov a osvěžit Andyho v místním rybníku na návsi. Sluníčko připaluje a v autě je opravdu vedro, ale díky vepříkovskému rybníku už zbytek cesty dáváme na jeden zátah. A postupně mi dochází, jaký úspěch to je a jak skvělého mám psa.

Andy glosuje: Když jsme přijeli večer k tomu rybníku, vůbec jsem netušil, co se bude dít. Hned ráno jsem ale zjistil, že jsme na nějakých zkouškách, a tím pádem že bude legrace. Tak jsem trpělivě čekal, až jsem se dočkal. Tak zábavnou stopu jsem ještě nešel. Našel jsem paničce spoustu srnčích spárků, myslím, že jich měla plnej baťoh. Bylo jich nejmíň tolik, kolik já mám tlapek. Na závěr jsem našel celýho srnce. Toho jsme si jako vždy zapomněli u těch pánů v autě, ale to neva, najdu paničce jinýho. Dostal jsem za tu barvu celej kuřecí řízek, to se mi vyplatilo. Večer jsem obohatil svoje vzdělání o poznatek, jak vypadá tahací harmonika. No je to něco příšernýho. Né teda na pohled, to je mi celkem fuk, ale kdybyste slyšeli ten zvuk! Z nějakýho důvodu to lidem přijde vtipný, tak se u těch zvuků smějou a zpívají písničky. (O zpívání písniček si taky myslím svoje.) Naštěstí jsem byl tak utahanej, že jsem si na toho harmonikáře jen párkrát štěknul, aby se ke mně s tou harmonikou nepřibližoval, a šel jsem spát k takovýmu velkýmu květináči. Pak jsme jeli domů a druhej den jsme honili po polích zajíce. Směl jsem se proběhnout jen za jedním, ale i tak mi to udělalo radost. Paničce pak udělalo radost, že jsem tu soutěž vyhrál, tak jsem rád. Když mě vzala na takovou pěknou akci, tak si ten zlatej pohár zaslouží, že jo.

1 2 ►

Letos jsme zahájili zkouškovo-soutěžní sezónu hned na jaře klubovou soutěží Pohár Středočeské pobočky, kterou již po páté uspořádal Klub chovatelů jezevčíků ČR, tentokrát ve spolupráci s OMS Rokycany. Soutěž se skládala z lesních a barvářských zkoušek a zúčastnilo se jí 17 pejsků.

Sobota 27. 4.

Jako vždy bylo první náročnou disciplínou pro mě i Andyho brzké ranní vstávání. Protože jsme ale slíbili spolujízdu další účastnici Lucce s malým drsňáčkem Vigem, zodpovědně jsme uposlechli budík a vydali se na cestu přesně podle plánu. Kolem půl osmé jsme byli na místě – u zámku Březina nedaleko Rokycan. Po přivítání s ostatními a voňavém kafíčku nastalo rozlosování. Tentokrát nám připadlo číslo 8, což znamenalo, že odjíždíme k Holoubkovu do honitby Mýto. Po slavnostním zahájení s krásným tříhlasým vystoupením trubačů jsme nasedli do aut a po malém bloudění u Volduch jsme dorazili k místu konání lesních zkoušek.

Na nástupu nás rozhodčí rozdělili na dvě skupiny a vyšší čísla 6, 7,8, a 9 odeslali na polní disciplíny – tedy slídění s hodnocením hlasitosti, nosu, chování při výstřelu a také poslušnosti. Konání zkoušek se zřejmě mezi zvěří neutajilo, takže všichni zajíci se stačili včas schovat, zahlédli jsme jen jednoho v dálce pod námi, to už ale zkoušený pes byl dávno na jiném místě. Putování po poli bylo zdlouhavé a stále nebylo na čem vyzkoušet hlasitost. Jedné z jezevčic se to nakonec podařilo na srnci, takže když přišel na řadu Andy, byl rovnou odeslán z pole do lesa, protože rozhodčí viděli zajít do lesa vysokou. Nemám toto řešení ráda, protože pokud chci po psu slídění na poli a hned mu dovolím zaběhnout do lesa, kam s ním nejdu, stane se z toho nahánění. Andy si v lese v 99 % případů nějakou zvěř najde a následné slídění na poli, kdy má předvádět „systém“, už ho nebaví (a mě taky ne, protože je to z psího i lidského pohledu nesmyslné). Téměř okamžitě se ozvalo Andyho důrazné hlášení, ve kterém byl patrný i moment překvapení – jak by ne, vysokou viděl poprvé. Jak se dalo očekávat, vytáhla jej hluboko do lesa a s návratem byla trochu potíž, půlhodina byla dodržena s odřenýma ušima a s přihlédnutím k tomu, že byl za zvěří. V tu chvíli jsem však byla ráda, že se vrátil, známka nebyla tak důležitá.

Rozhodčí však známku zatím neudělili – slídění jsme museli ještě předvést a pro hlasitost jsme ještě měli pokusit vyslídit zajíce. Vydali jsme se zpět a Andy měl slídit na oranici a poté na zeleném porostu. Vzhledem k absenci zajíců však pro něj tato činnost nebyla zajímavá a navíc byl uběhaný z nahánění, takže sice celkem pěkně poslouchal na ruku a měnil směr, ale slídil na kratší vzdálenost a ke konci ztrácel síly. Rozhodčí nám vytkli, že bylo příliš mnoho povelů a dali nám ze slídění dvojku s tím, že hlasitost se musí ještě vyzkoušet, stejně jako u dalších dvou pejsků. Protože čas běžel a už jsme po polích běhali tři hodiny, rozdělili jsme se na dvě skupiny. Jeden pejsek nakonec na zajíce narazil u zahrady a rybníků v dolní části pole, zatímco s Andym a jezevčicí Fatimou jsme zamířili k porostu mladých boroviček, kam jsme viděli vběhnout zajíce. Vypuštěná jezevčice se vydala po jeho stopě, ale ušáka se jí najít nepodařilo. Po chvíli se vrátila a na stejném místě jsme zkusili vypustit Andyho. Ten byl za chvilku úspěšný a předvedl čtyřkovou hlasitost a čtyřku dostal i z nosu, zatímco z poslušnosti trojku kvůli pomalému návratu z nahánění. Dvojka ze slídění mě mrzela, protože praktické schopnosti něco vyslídit předvedl Andy krásně a ani na poli mi jeho výkon nepřišel tak špatný, nicméně rozhodčí na této soutěži posuzovali přísně a nedalo se nic dělat.

Po přestávce na občerstvovacím stanovišti jsme se vydali plnit lesní disciplíny. Jako obvykle jsme byli na barvu vylosováni jako první. Zahájili jsme samozřejmě následováním, které chodíme navolno. Rozhodčí Košan nejprve všechny upozornil, že se zakazuje jakýkoliv povel, včetně sykání a šoupání nohama, které někteří vůdci mají nacvičené (a které podle mě nijak v praxi nevadí, pokud jde opravdu o nenápadné usměrňující povely). Na to se pak začal plížit pár kroků za námi, aby mohl zaslechnou případné sykání nebo šeptání povelů. V této podivné formaci jsme se bez povelů doplížili až ke střelci, přičemž Andy šel pěkně, jednou se o necelý metr předběhl, ale sám se zařadil zpět k noze, nemohla jsem mu nic vytknout. Nicméně rozhodčí nám dali trojku, prý za toto předběhnutí. Budiž – pokud byli takto přísní na každého.

Barvu šel Andy pěkně, cestou sice ukázal některé jiné stopy, ale vždy se sám vrátil na barvu a dokončil ji se čtyřkou. Následovalo vodění na řemeni. Presto, že se konalo v blízkosti kusu položeného na konci barvy, Andy mi věnoval pozornost a nikam netáhl. Očekávala jsem, že nebudeme mít s touto poslušnostní disciplínou problém. Rozhodčí Košan zdůraznil, že půjdeme tři kroky za ním, a než jsem stačila říct Andy, k noze!, byl už deset kroků před námi. Protože dále kráčel vysokou rychlostí a přes překážky, už se nám ho dohnat nepodařilo. Zpětně jsem litovala, že jsem se o to vůbec pokoušela, protože Andy chodí pomalu (a to mi v lese přijde normální) a zbytečně jsem napínala vodítko. Kdybych rychlost ignorovala, mohli jsme mít možná jeden bod dolů, ale takto jsme přišli o tři body a dostali trapnou jedničku. Ta nás samozřejmě hodila do III. ceny.

Po skončení prací na barvě jsme šli ještě na nahánění, to už bylo asi šest večer a přišel velký dešťový mrak, v lese se sešeřilo a už jsme byli unavení nejen my, ale i psi. Andy však radostně zaběhl do houštiny a za chvíli už diovoce hlásil. Rozhodčí, který byl na kraji houštiny, přišel a oznámil nám, že Andy má prasata. Poté mě ještě informoval, že pokud Andy narazil na bachyni s malými, že má tedy „pořádnou smůlu“. Tím mi tedy nepřidal na náladě, měla jsem obavy i bez toho. Podle hlášení jsme poznali, že Andy točí prasata v houštině, ale nakonec se nechal asi během pěti minut připískat, když viděl, že za ním nikdo nepřichází. Vysloužil si obdiv přítomných za své honičské vlohy a ukázal, že právem nosí titul Diviačiar. Byla jsem ráda, že máme náročný den za sebou. V Praze jsme při návratu přijeli do hustého lijáku a na některých silnicích byla úplná potopa, mysleli jsme na barvy, které nám moknou v lese a čekají, jak si s nimi zítra poradíme.

Neděle 28. 4.

Podobně jako na podzimních všestrankách byla neděle pošmourná a deštivá. Opět jsme na Florenci nabrali spolucestující Lucku s Vigem a zamířili znovu na západ. Lucku jsme nechali podle domluvy s ostatními na pumpě v Mýtě, odkud měla odjet na lesní zkoušky, a sami jsme jeli opět na zámek Březina. Za okamžik už jsme v koloně odjížděli do honitby Březina. Nižší čísla šla na barvy, naše skupina 6-9 na drobné disciplíny. V lese pořád mrholilo a oproti včerejšku byla dost zima, ale ke krutému lijáku, který nás trápil na všestrankách, to mělo naštěstí stále daleko.

Jako první se zkoušelo nahánění. Oba pejskové před námi našli zajíce a pěkně hlásili. Totéž se brzy po vypuštění povedlo Andymu, takže si opět užil lovecké vášně. Přišel do deseti minut a hned následovalo odložení. Odkládali jsme v prostoru, kde předtím probíhalo štvaní zajíce, což bylo celkem obtížné, viděla jsem, jak Andy se zájmem zkoumá vůně v okolí svého odložení a trochu jsem trnula, jak to dopadne, ale ležel vzorně celých pět minut. Cestou zpět se zkoušelo vodění na řemeni. Rozhodčí Plašil šel před námi běžnou rychlostí, takže jsme neudělali chybu a ze všech tří disciplín jsme si odnesli známku 4.

Po příjemné přestávce u ohníčku s vůní klobás jsme se vydali na barvy. Ani mě nepřekvapilo, když opět Andyho kartu vylosovali jako první. Dopolední skupina měla z barev jedničky a dvojky, nikdo nestačil na první cenu – přes barvy prý vede mnoho stop zvěře a máme se na co těšit. Následování jsme předvedli za plný počet bodů a na barvě jsme nakonec měli tři krizová místa. Na prvních dvou se mi podařilo Andymu v klidu vysvětlit, že si přeju sledování barvy, ne stop srnčího a zajíců, a pokračovali jsme dál. Andy si vesele vykračoval a zdálo se, že mu noční déšť čtení barvy nezkomplikoval. Kousek před koncem, který už jsem tušila vzhledem k překonané vzdálenosti, dal Andy najevo, že větří nějaký pach. Bohužel jsem se domnívala, že je to pach kusu položeného na konci barvy, a uvěřila jsem mu, když mě opakovaně na povel Barva! táhl určitým směrem. Když ale po 15 metrech vyštěkl, bylo mi jasné, že sleduje živou zvěř. V tu chvíli nám rozhodčí odtroubili chybu. Zbytek, asi pouhých 30 metrů, už jsme došli bez potíží a dostali z barvy 3. Práce Andyho však byla pochválena jako jedna z nejlepších a nejlepší dnešní. Mně se také velmi líbila, zejména proto, že i přes mnoho atraktivnějších pachů Andy sledoval barvu a poslouchal moje připomínky.

Pak už jsme měli volno a strávili jsme pěkné chvíle u občerstvovacího stanu. Andy dostal kousky masa z guláše a opekla jsem mu slíbeného buřtíka. Po návratu všech ostatních soutěžících jsme odjeli zpět na zámek, kde jsme absolvovali obvyklé zdlouhavé čekání na vyhlášení výsledků, zatímco rozhodčí statečně bojovali z horou administrativních úkolů. Soutěž zakončilo slavnostní vyhlášení vítězů a předávání cen, opět za doprovodu trojice trubačů. Vítězem celé soutěže se stal hladkosrstý standard Caramelo ze Zelené mýtiny, který vyhrál jak LZ, tak BZ. Druhé místo na BZ obsadil dlouhosrstý standard Chido ze Slavkovské dědiny a třetí se umístil Andy ze Záhořských luk. Stříbro na LZ vybojoval drsnosrstý standard Fraser Grand Amity a třetí byl Chido ze Slavkovské dědiny.

Andy glosuje: Čtyři nahánění za dva dny, to bylo teda skvělý. Setkání s jeleny mě nejdřív trochu překvapilo, protože doteď jsem znal jenom srnce, ale hned jsem se za nima pustil. Když jsem zjistil, že jsem už nějak moc daleko od paničky, a jeleni stejně byli bůhvíkde, vydal jsem se na své stopě nazpátek. No to vám byla dálka. Slyšel jsem, jak panička nervózně píská, tak jsem běžel, jak to šlo, ale stejně jsem byl asi dost dlouho pryč. Podle mě to ale stálo za pokus, málem jsem toho jelena chytnul! Běhání na poli mě pak nebavilo, ale co bych pro paničku neudělal. Ona si vždycky přeje, abych běhal, kam ukáže, tak jsem se často otáčel, abych věděl, kam to má bejt. Rozhodčím se to prý ale stejně nelíbilo, měl jsem dělat, že hledám zajíce. Žádné stopy jsem sice nenašel, ale šlo o to divadlo, jestli mě chápete. Zajíce jsme našli o chvíli pozdějš, tak to jsem si zase trochu zaběhal. No a večer prasata. Navíc jsem dostal velkej kus klobásy, která někomu při opékání spadla do ohně a nikdo ji nechtěl. A druhej den mi panička dala maso z guláše a ještě mi opekla velikýho buřta jako odměnu za moje snahy při soutěži. Udělal jsem jí radost na barvě, protože to mě baví, a poslušnej jsem taky byl hodně. Podle mýho mínění mi klidně mohla opéct dva buřty, ale i tak jsem byl se stravováním spokojenej. Panička říká, že je to nezdravý jídlo, ale že občas se to může, jako odměna. Z dalších přínosů této soutěže bych rád zmínil jezevčice Fatimu a Ginu, které byly se mnou ve skupině a byly hrozně sympatický. Do Fatimy jsem se pak trošku zamiloval. Myslím si, že tento víkend ze psího pohledu neměl chybu.

1 2 ►

Klub chovatelů jezevčíků včera zveřejnil výsledky Pracovního poháru KCHJ ČR za rok 2012. Andy ze Záhořských luk vybojoval se ziskem 1995 bodů první místo mezi dlouhosrstými standardními jezevčíky, čímž obhájil své loňské vítězství. Na druhém místě byl pejsek Chido ze Slavkovské dědiny (1719,6 b.) a třetí se umístil Yong ze Štěkotu (1469,6 b.) Mezi všemi přihlášenými jezevčíky všech plemen obsadil Andy celkově druhé místo za trpasličím dlouhánem Gonnym z Neratovické skalky , který získal o 40,1 bodu více (Gonnymu a jeho páníčkům, s nimiž chodím na myslivecký kurz, jsme už blahopřáli :-)). Pohár převezmeme na jarní schůzi Středočeské pobočky KCHJ.
V roce 2012 jsme úspěšně absolvovali Lesní zkoušky, Barvářské zkoušky, Speciální zkoušky z vodní práce, všestrannou soutěž Memoriál Rudolfa Kristla, Memoriál Josefa Brzáka (BZ a BZH), Podzimní zkoušky a Všestranné zkoušky. Získali jsme dva tituly CACT a dvakrát titul U – všestranný lovecky upotřebitelný pes (do bodového součtu poháru se však započítává U pouze jednou). Na podzim 2012 byl Andymu udělen titul Český šampion práce. Podrobnosti najdete na stránce Zkoušky.

Měsíc po Memoriálu R. Kristla jsme si naplánovali účast na další soutěži, kterou jsme absolvovali už loni. Memoriál Josefa Brzáka se opět odehrával v honitbě Vojenských lesů u Lipníka a základna soutěže byla na chatě MS Kochánky v lese Slepeč u Benátek nad Jizerou. Soutěž byla tentokrát složena z Barvářských zkoušek honičů a z Barvářských zkoušek a po oba dny se udělovaly tituly CACT.

V sobotu brzy ráno jsme se vydali do Benátek. Díky objížďkám jsme nakonec jen tak tak stihli přijet na osmou, ale nakonec to nevadilo, protože se zahájení opozdilo. Vylosovali jsme si dvanáctku, tedy poslední pořadí. Soutěže se zúčastnilo 10 jezevčíků všech rázů a typů srsti a dva border teriéři. Nejvíce (5) bylo hladkosrstých standardních jezevčíků. V sobotu proběhly Barvářské zkoušky honičů.

Odjeli jsme do Lipníka a naše skupina zahájila den drobnými disciplínami. Nejprve jsme předvedli vodění (navolno) a odložení 10 minut s výstřelem (také navolno), obě disciplíny s plným počtem bodů. Po přestávce s občerstvením jsme asi v půl druhé šli na stopy. Tady jsme byli hned vylosováni, takže jsme se dali do práce. Andy po celou dobu velmi pěkně sledoval stopu, párkrát ukázal i stopu čerstvou, ale vždy se vrátil na stopní dráhu a krásně došel ke kusu. Rozhodčí nás pochválili za velmi pěknou práci. Když absolvovali stopy i ostatní, sešli jsme se s druhou skupinou a šli jsme na disciplínu Chování u kusu. Rozhodčí odtáhli na mírný svah ve vzrostlém lese do vzdálenosti asi 50 větší prase, které měli pejsci vyhledat a prokázat, že se zvěře nebojí. Díky umístění zvěře jsme z cesty mohli sledovat práci všech pejsků. I tuto disciplínu Andy zvládl dobře, prase po stopě vyhledal a zblízka prozkoumal. Den jsme tedy zakončili se samými 4, a to jako jediní z 12 pejsků, protože 4 ze stopy již nikdo jiný neobdržel. Při návratu k autům si Andy dobrovolně přidal i disciplínu nahánění, protože narazil v houštině na srnčí, ale během 10 minut byl zpátky. Domů z lesa jsme odjížděli asi v půl sedmé.

Druhý den jsme zvolili trochu jinou trasu, přesto jsme opět přijeli těsně před nástupem. V neděli se odehrávaly Barvářské zkoušky. Přemístili jsme se do honitby a naše skupina začínala barvami. Tentokrát jsme byli vylosováni jako druzí. Nejprve jsme předvedli následování, Andy trochu spěchal, protože viditelně myslel na včerejší nahánění. Za neuspořádanou chůzi na počátku disciplíny jsme dostali oprávněně trojku. Na barvě Andy pracoval dobře, asi uprostřed zvládl jedno kritické místo, kde byla stopní dráha trochu zmatená, na konci jsme se však – již jen kousek od cíle – bohužel spletli, snad již Andy cítil kus a šel pod větrem, nebo sešel po čerstvé stopě. Dostali jsme tedy trojku.

Po přestávce jsme odešli do jiné části lesa, kde se konalo nahánění, poté odložení a vodění na řemeni. Při nahánění zabodovala hladkosrstá jezevčice Bety od Košateckého potoka, která při nahánění našla prasata a s vytrvalým hlášením držela na místě jedno sele. Nastal problém, jak jezevčici odchytit – při přiblížení vůdkyně hrozilo nebezpečí, že se fenka na sele rozběhne, to kus uteče a bude se takto postupovat do nekonečna. Nakonec nic jiného ale nezbylo, rozhodnutí k odstřelu nebylo dáno, ačkoliv jsme předpokládali, že je sele zřejmě zraněné, když neutíká. Páníček Bety odešel za fenkou a záhy se z houští ozval pokřik „Bivoooj, Bivoooj!“ My ostatní, čekající na cestě, jsme si mysleli, že jde o nadsázku, ale nešlo. Páníček se k Bety přiblížil, ta získala odvahu a chytla sele za nohu, takže pán jej chytl za druhou a pokřikem Bivoj volal na rozhodčí. Sele pak dostalo záraz a bylo vyvrženo a shledáno zřejmě nemocným (plíce).

Od této chvíle byl Andy do jezevčice Bety zamilován. Nevím, zda to bylo kvůli jejímu hrdinství, nebo kvůli pachu divočáka, ale neustále za ní chodil, což bylo poměrně nebezpečné, protože ostrá Bety na každého cenila zuby. I přes toto rozrušení zvládl dobře všechny tři disciplíny a dostal samé 4. Po vyhlášení známek jsme odjeli zpět na myslivnu – chatu MS Kochánky a čekali, až se spočítají výsledky. Vyhlášení proběhlo okolo osmé již za tmy. Andy se s celkovým počtem 347 bodů stal celkovým vítězem Memoriálu J. Brzáka 2012. V sobotu obsadil 1. a v neděli 4. místo, za oba dny získal CACT a za sobotní práci pohár za nejlepší stopu. Nádherným výsledkem tak důstojně navázal na loňské druhé místo v této soutěži. Druhý se umístil hladkosrstý standardní jezevčík Eddy z Revíru Zálesí,  (pouze on a Andy složili obě zkoušky v I. ceně) a třetí místo obsadila border teriérka Rennsy ze Stružského dvora. Memoriál opět provázela přátelská, pohodová atmosféra, takže jsme odjížděli hodně unavení, ale spokojení s celým víkendem.

Andy glosuje: Tak takovouhle jezevčici jste ještě neviděli! Když nám vyprávěla, jak chytla to prase, tak jsme měli všichni voči navrch hlavy! Škoda že se mi nepodařilo si ji nějak víc naklonit. Ona byla taková nepřístupná. Panička mi ji aspoň vyfotila, ale to není ono, protože fotka nevoní. Jinak se mi na memoriálu strašně líbilo, protože jsem tam znal i některý pejsky a jejich páníčky, takže to byla taková společenská akce. No a taky jsem směl nahánět a byl jsem hodně pochválenej za vyhledání těch prasátek. Jenom mě mrzelo, že mi panička neopekla žádnou klobásu. Prej bych měl těžký břicho na nahánění. Taková blbost. Svoje břicho jsem zatím unesl vždycky, a to jsem se už párkrát fakt hodně přežral.

1 2 ►

Po týdenním táborovém soustředění, kde jsme pilovali zejména aporty, jsme se vydali do Týna nad Vltavou na vrcholnou jezevčičí všestrannou soutěž, 18. Ročník Memoriálu Rudolfa Kristla. K obavám, jak zvládneme aporty a celkově zápřah třídenní soutěže, se přidaly ještě obavy z počasí, protože na sobotu hlásili 32 a na neděli až 35 stupňů. Zatímco soutěž jsme zvládli výborně a i přes nevydařený aport pernaté jsme nakonec vybojovali bronzovou medaili, obavy z počasí byly oprávněné – horký vzduh ze Sahary dorazil do Česka. Jediné štěstí, že čtyřicítky byly až v pondělí, ale stačilo i těch 35 stupňů v neděli, když jsme já i Andy předváděli sprinty na poli.

Pátek 17. 8.

V pátek jsme dorazili kolem poledne do internátu ISŠ Hněvkovice, ubytovali jsme se, oddechli si po cestě a jeli do blízkého kempu Rusalka, kde byla podle propozic od 13 do 14 hodin prezence účastníků. V kempu se však dlouho nic nedělo, na prezenci došlo až před třetí hodinou. Před čtvrtou jsme vyrazili na nedalekou umělou noru, kde byla soutěž zahájena s tím, že oficiální slavnostní zahájení za přítomnosti sponzorů a starosty Týna proběhne až v sobotu ráno v kempu Rusalka.

Na startu se sešlo 12 pejsků, po čtyřech od každého typu srsti, všichni standardní velikosti. Andy si vylepšil svůj čas na noře na 40 sekund a u kotle s liškou pěkně hlásil. Po norování (pro nás se známkou 3 vzhledem k dosaženému času) jsme přešli na stanoviště, kde se zkoušelo chování u kusu (protože na memoriálu není stopa, ale barva, zkoušelo se podle původního zkušebního řádu). Andík odešel hledat prasátko celkem vlažně, ale pak se nechal povzbudit, ke kusu dorazil a poté mi to šel oznámit, takže jsme stejně jako všichni statní soutěžící obdrželi známku 4.

Večer Andy strávil spaním a po procitnutí také štěkáním z pocitu opuštěnosti. Z posezení se totiž díky třem týnským kytaristům stal skvělý trampský jam session. Ochotně mi půjčili jednu z kytar a výborně jsme si zahráli, zejména staré dobré ryvolovky. Muzikanti byli pozváni proto, aby zpříjemnili večer účastníkům memoriálu. Ti však většinou seděli venku, což nám až zas tak nevadilo – mohli jsme volit repertoár podle vlastní chuti. Za Andym jsem se navrátila chvíli po půlnoci, abychom se stihli vyspat na druhý den soutěže.

Sobota 18. 8.

V sobotu bylo slavnostní zahájení, na kterém vynikala zejména trojice trubačů, z nichž jeden doprovázel skladby zpěvem. Potom jsme odjeli na základnu na louce u Tuchonic. Nejdřív jsme šli všichni na aport kachny, aby se hosté mohli podívat na něco zajímavého. Diváků tam bylo skutečně hodně. Kamenitý, průměrně strmý břeh se mnohým pejskům příliš nelíbil, a tak předávky aportů nebyly často zrovna ukázkové. To se týkalo i Andyho. Kachnu na břehu upustil, na povel ji přinesl a sedl si, ale bohužel ji při předávce brzy pustil. I když jsem už měla prsty na peří, kachna spadla, takže jsme vyfasovali dvojku. Ovšem Andyho vášnivý skok do vody, při němž si ponořil celou hlavu, a následné bleskurychlé plavání, sklidilo zasloužené pochvaly některých přihlížejících. Kdyby to tak byla olympiáda v plavání… Jenže byl to aport kachny.

Poté se naše skupina losů 7–12 věnovala lesním disciplínám. Rozdělili jsme se na trojice. My jsme měli dopoledne barvu, druhá trojice drobné disciplíny. Vylosovali nás jako první. Rozhodčí nám ukázali barvu, ať si připravím psa. Tak jsem dala Andymu barvářský obojek a hecovala ho na barvu. Poté si rozhodčí na upozornění korony uvědomili, že zapomněli na následování. Takže sundat barvářský obojek, dát normální s vodítkem a hurá na cestu. Není divu, že se toto rozhození koncentrace na výkonu podepsalo. Andy se otáčel po barvě a jednou se zdržel u nějakého pachu u okraje cesty. Rozhodčí nám za to udělili známku 3.

Poté následovala barva. Vyšla na nás stopní dráha, která se na tomto místě připravovala poprvé. Byla to těžká barva, odpovídající vrcholné soutěži. V hojně zazvěřeném místě mezi rybníkem a oplocenkou, u které jsme se jednou spletli a přišli o bod, a poté přes tři strouhy – v některých bylo naházeno trochu chvojí, někde jen voda, kterou jsme přeskakovali. Od oplocenky šel však Andy velice jistě a ke kusu došel bez problémů. Trubač-zpěvák nám zatroubil a zazpíval hlahol pro srnce („Života máj uplynul, aj, srnečku rozmilý…“), což bylo velice pěkné. Z barvy jsme dostali trojku a k tomu malou trojku z nosu – k tomu musím podotknout, že sejití z barvy kvůli stopě živé zvěře nesvědčí o slabém nosu a že kvalita nos se posoudí nejlépe na stopě zajíce (přičemž Andy je na stopě hlasitý, což předvedl v sobotu v lese zřejmě na srnčím i v neděli na zajíci).

Po polední přestávce jsme přejeli do blízkého lesa, kde jsme absolvovali nahánění, odložení a vodění na řemeni, vše za čtyři. Nahánění Andy předvedl hlasité. V lese jsme se docela zdrželi, protože jeden z pejsků naháněl asi hodinu, ale výkon mu byl uznán. Po krátkém občerstvení na základně jsme odjeli do kempu. Večer se konalo grilování v kempu při muzice, kterou obstarala taneční kapela.

Neděle 19. 8.

Nedělní nástup měl být podle propozic v devět, avšak v 8.41 mě začali shánět na internátu, že prý je nástup od půl deváté. Bohužel mi to v sobotu zapomněli říct. Takže jsme přišli o čas na vyvenčení a ujížděli rychle do kempu. Zde se však už řadila auta do kolony. Naštěstí jsem zahlédla jednoho z vůdců z naší včerejší trojice, který mi z okénka auta potvrdil, že se jede opět na základnu. Připojila jsem se tedy za něj a jeli jsme. Trasa se po chvíli odchýlila od trasy vedoucí na základnu, ale myslela jsem si, že tedy naše trojice jede rovnou na pole. Skupina jela na pole, ale jak se ukázalo, nebyla to moje skupina, protože onoho vůdce, kterého jsem se ptala, přeřadili ráno do druhé trojice, zatímco my jsme měli zůstat ve dvojici s Elfem z Rozvadovské hájenky. Rozhodčí byli ochotni nás vyzkoušet, ale vrchní rozhodčí telefonicky požádal, ať se vrátím na základnu, kde jsme měli přinášení pernaté a vlečku. Tak jsem vyrazila na cestu, ačkoliv mě rozhodčí podceňovali, že tam určitě netrefím. Trefila jsem, ale celým tím ježděním jsem od rána celkově strávila skoro hodinu.

V jistém rozladění jsem dorazila ke stanu, kde mi k dovršení všeho hlavní rozhodčí před nastoupenou jednotkou vynadal. Naštvaná jsem mohla být spíš já, když mi nikdo v sobotu neoznámil změnu programu. Šla jsem se uklidnit do lesa, avšak za pět minut už jsme šli na aport pernaté. Andy bažantí slepici dobře vyhledal, ale pak se zasekl a musel dostat dva povely k aportu. Slepici pak přinesl a pěkně si sedl, ale opakovalo se totéž, co u vody – bažant mi proklouzl mezi prsty. Takže známka 1 a propad do druhé ceny. Opět však nevyčítám nic Andymu, po hektickém ránu, hodinovém cestování sem a tam a s tím, že cítil moji naštvání, se prostě zachoval adekvátně situaci. Obávanou vlečku však poté vypracoval krásně, jenom s předávkou to dopadlo navlas stejně, takže trojka.

Odpoledne jsme v 35stupňovém vedru jeli na pole. Ve sluneční výhni jsme šli asi 3/4 hodiny po strništi, zatímco drsnosrstý Elf marně slídil. Žádného bláznivého opalujícího se zajíce jsme na poli nenašli. Došli jsme až k lesíku, kam nakonec Elf zaběhl, asi za 15 minut se s vyplazeným jazykem vrátil, zvěř nenašel. Rozhodčí rozhodli, že vyzkouší Andyho, aby si Elf odpočinul. Nechali jsme ho prohledat lesík, postupovali jsme s ním. Brzy se hlasitě ozval. Ukázalo se, že našel zajíce, rozhodčí jej naštěstí spatřili, takže mohli ohodnotit stopu živé zvěře i hlasitost. Potom jsem Andyho uvázala a šel na zajíce Elf. Po odzkoušení Elfa jsme měli ještě ukázat slídění na poli, protože v lese rozhodčí nemohli dobře hodnotit systém slídění. Poslali mě na opačnou stranu směrem ke strouze, která předělovala pole. Tady se přede mnou zvedla srna, když Andy byl 40 metrů vpravo. Samozřejmě si jí všiml a s hlášením utíkal ke mně. Následovalo pro pozorovatele jistě zábavné nahánění Andyho nahánějícího srnku. Nakonec Andy ale poslechl a nechal se zarazit, dokonce zadaunoval (to už asi z toho horka, nebo že by se to ve škole už opravdu naučil?). Pak už jsem ho zpět k rozhodčím radši donesla. Andy dostal samé 4 a mě ocenili čtyřkou za rychlost.

Kolem páté proběhlo v kempu vyhlášení výsledků. Po malé reklamaci bodů ve výsledkové listině nám nakonec připadlo krásné 3. místo, memoriál jsme absolvovali ve II. ceně kvůli jedničce z aportu pernaté. Radost ze třetího místa a poháru mi trošku kazilo jen vědomí, že nám o vlásek unikl CACT, protože Andy byl nejlepším dlouhosrstým jezevčíkem a po sobotě byl ve skupině pouhých 4 pejsků, kteří zůstávali v I. ceně, ale také mě mrzela nespravedlivá výsledná známka 3 z nosu (která nám navíc v poli nebyla oznámena). Všude, kde se nos hodnotil, jsme měli 4, až na barvu, ta by však neměla pro nos být rozhodující. Také atmosféra soutěže byla na můj vkus příliš konkurenční a nedobře na mě působily také neohlášené časové posuny oproti propozicím. Místní organizátoři vše zvládli na výbornou, honitby i zázemí soutěže a doprovodný program byly pěkné.

Andy glosuje: Paráda, tuhle soutěž jsem si užil. Nejvíc se mi líbilo na rybníku, nahánění a slídění a potom vyhlášení výsledků, protože mi bylo jasný, že jsem dosáhnul nějakýho velkýho úspěchu. Akorát tam bylo málo legrace, moc jsme si s ostatníma pejskama nepohráli. A taky tam byli skoro samí kluci, málo jezevčic. Vynahradila mi to ale honička na poli. Kdybyste to viděli, jak panička běhala, přitom pískala na píšťalku a volala na mě. To jsem se fakt rozchechtal, až jsem se musel zastavit. Smíchy jsem se svalil a ona si myslela, že jsem zadaunoval!

1 2 ►

Andy ze Záhořských luk je vítězem Pracovního poháru KCHJ ČR 2011 mezi dlouhosrstými standardními jezevčíky s celkovým součtem bodového hodnocení ze zkoušek a soutěží za rok 2011 ve výši 2002,7 bodu. Před druhým v pořadí má bodový náskok 1035,6 bodu. Andy je nejlepší ze všech dlouhosrstých jezevčíků všech rázů a výtečné umístění získal i v celkové tabulce, kde obsadil 6. místo ze všech jezevčíků všech plemen a rázů v ČR. Celkově se do poháru přihlásilo 43 psů, v kategorii dlouhosrstých standardních jezevčíků bodovalo 6 jedinců.

Body jsme v loňském roce získali za absolvování zkoušek z norování (obstál, 81 bodů), barvářských zkoušek (I. cena, vítěz zkoušek, 120 b.), lesních zkoušek (II. c., 220 b.), barvářských zkoušek honičů (I. c., 2. místo, 234 b.), honičských zkoušek (I. c., 3. místo, 204 b.) a zúčastnili jsme se dvou soutěží – Memoriálu Josefa Brzáka (disciplíny zkoušek z norování a barvářských zkoušek), kde Andy získal krásné 2. místo a pohár za nejlepší barvu (celkem 201 b.), a Mezinárodních zkoušek honičů, na nichž Andík vybojoval 2. místo (I. c., 204 b.) a tituly res. CACIT, CACT a Diviačiar.