Luci033 – 4. stránka – Andy ze Záhořských luk

Podzimní zkoušky v Cerhenicích

Poté, co jsme na poslední chvíli večer před zkouškami vyřešili zapůjčení auta, protože naše odmítlo nastartovat, jsme se krátce po šesté ráno vydali do Ratenic na Kolínsku na Podzimní zkoušky. Na myslivecké chatě, kterou jsme na okraji obce bez potíží našli, již byla velká sešlost – zkoušek se zúčastnilo 18 ohařů a šest psů ve skupině ostatních plemen (dva labradoři, dva křepeláci, špringršpanělka a Andy).

Po nástupu a vylosování, kdy jsme s losem číslo 20 získali celkem dobré druhé pořadí v naší skupině, jsme odjeli do honitby, naše skupina na pole za Cerhenice. Vzhledem k různorodosti plemen (retrívři, slídiči, jezevčík) se zkoušelo podle tří zkušebních řádů. Začít měl černý labrador disciplínou slídění s dohledávkou. Rozhodčí však zjistili, že pořadatel má s sebou pouze živou zvěř, přičemž na dohledávku bylo třeba dát studeného bažanta. Nabídla jsem tedy svoji slepici, kterou jsem vzala pro případ, že nebude k dispozici zvěř „přiměřené velikosti pro příslušné plemeno“ (což by podle zkušebního řádu měl pořadatel zkoušek zajistit). Labrador se tedy dal do práce, bohužel pohozenou zvěř zapíral a nepřinesl, a tím pro něj zkoušky skončily a pro nás to znamenalo, že budeme u všech ostatních disciplín zahajovat jako první.

Nyní nás čekalo slídění. Šli jsme na pole a Andy začal slídit, nejprve podle píšťalky, pak šel prohledat křoví podél strouhy, kde se ozývaly bažantí slepice. Ty s hlášením vyhnal a pokračoval slíděním v křoví. Přitom přede mnou vyběhl zajíc a rozhodčí pan Kašík začal nadávat, kde je pes, když tady je zajíc. Snažila jsem se tedy Andyho píšťalkou přivolat. Poté, co se po proslídění křoví vrátil, jsem ho na pokyn rozhodčích poslala po stopě zajíce, který před několika minutami odběhl. Andy běžel po stopě a asi po 300 m začal hlásit v délce asi 50 m, pak chvilku hledal, pak hlásil dalších 50 m. Protože však byl již daleko, podíval se na mě, zda ho pošlu ještě dál. Já jsem ho připískala v domnění, že máme slídění splněno a hlasitost za 4. Když pejsek přiběhl a pochválila jsem ho, rozhodčí Kašík arogantním tónem poznamenal, že nechápe, za co ho chválím, že NIC nepředvedl. Myslela jsem si, že má na mysli systém slídění. Tak jsme dalších 10 minut šli a Andy na povel běhal ze strany na stranu víceméně pravidelně a v přiměřené vzdálenosti. Tím jsme splnili podmínku zkušebního řádu, že systematické slídění musí probíhat nejméně polovinu zkušební doby, která je alespoň 20 minut (což jsme poctivě naplnili). Pak jsem ho na pokyn rozhodčích připískala. K mému údivu jsme obdrželi tyto známky: 2 z hlasitosti (podle rozhodčího prý „dvakrát štěknul“), 2 z poslušnosti („dělá si s váma, co chce“), stopa živé zvěře 4, nos nelze oznámkovat. O hlasitosti odmítl rozhodčí diskutovat, prý nic neslyšel. Když jsem se ozvala ohledně hodnocení nosu, že má 4 ze stopy živé zvěře, kde se nos používá, rozhodčí mě umlčel s tím, ať jej nepoučuji. Vrátili jsme se tedy ke koroně a vše jsem ostatním řekla. Známkami byli také překvapeni – všichni Andyho slyšeli hlásit. Pak se dál zkoušelo s mojí slepicí, kterou mi po odcvičení celé skupiny vrátili napůl oholenou.

Šlo se na vlečku, měli jsme svého králíka, opět se vše odzkoušelo s ním (zde to tak nevadilo, šli jsme jako první, i když ani poděkování za poskytnutí zvěře jsem se nedočkala). Vlečku předvedl Andy krásně a dostal známku. Po vyhledání králíka se na mě sice jako obvykle podíval, ale pak jej sám vzal a nesl, v polovině si jej položil a opět sám vzal a přinesl. Po celou dobu na mě rozhodčí Kašík za mými zády mluvil – pronášel „vtipné“ poznámky o tom, jak na mě Andy kouká a že se ptá, jestli to musí donést a podobně. V zájmu udržení kontaktu se psem na disciplíně jsem se vůbec neotáčela a na jeho slova jsem nijak nereagovala. Myslím si, že takové rušení vůdce je nefér.

Pak byla dohledávka pernaté. Na výběr jsme měli vlastní oholenou slepici, nebo velikého kohouta. Zvolila jsem tedy slepici i s rizikem, že ji Andy bude zkoumat. Vítr byl skoro neznatelný, avšak přesto šlo zjistit, že rozhodčí pohodil zvěř v podstatě po větru, což se pak projevilo i na práci psa. Při navádění psa mi rozhodčí zakázal si nadejít, takže jsme si nemohli jít pro vítr. Přesto Andy slepici po chvíli našel. S uchopením ale váhal a kousnutí do předchozími psy porušené zvěře jsem musela zabránit zavoláním jména, což mi bylo započítáno jako povel. Přinesení a předávka byla v pořádku, takže známka 3.

Stopu vůdce a vodění na řemeni jsme absolvovali s plným počtem bodů a odjeli jsme s celou skupinou k rybníku na přinášení kachny. Andy opět propadl svému rozrušení, které v něm lov u vody vyvolává, takže se pro aport vrhnul jako o život, ale kachnu na břehu pustil a po prvním povelu váhal s jejím uchopením, takže mi rozhodčí zakázal dál pokračovat s tím, že už to nepřinese, a dal nám známku 1. Po odcvičení celé skupiny nastalo čtení známek, které rozhodčí Kašík uvedl poznámkou, že kdo má výhrady, má si jít stěžovat na lampárnu. Tak jsem se přihlásila a řekla jsem, že mám výhrady ke známce z hlasitosti, že pes hlásil na stopě a celá korona to slyšela. Že ve srovnání se špringrou, která na viděnou nehlásila a má za 1, je to nespravedlivé hodnocení. Rozhodčí na svém hodnocení samozřejmě trval, což jsem čekala, jen jsem mu to chtěla říci. (Postupně pak za mnou chodili různí účastníci a dávali mi za pravdu, že jsem prý dobře udělala, že Andy hlásil atd.).

Na chatě v Ratenicích bylo příjemné teplo, dali jsme si s Andym srnčí guláš a pak Andy dostal od jednoho hodného pána ještě pěkný kousek pečeného kuřete. Povídali jsme si s okolosedícími a konečně jsme se – na rozdíl od předchozích hodin – cítili příjemně. Nemyslím si, že zkoušky loveckých psů by měly být důvodem k nějakým zbytečným konfrontacím mezi rozhodčími a vůdci, jde snad přeci pouze o koníček, kterému se všichni věnujeme. Bohužel se najdou lidé, kteří dokážou ostatním zkazit den, náladu a vzít chuť do další práce. Jak se na takové jednání asi dívali majitelé pejska, kteří se jen přišli podívat, protože se chystají na první zkoušky? Co si mám myslet o tom, když rozhodčí nezná zkušební řád, kde se výslovně říká, že „známkou 2 se hodnotí pes, který hlásí zvěř, jen když ji vidí, a ztrácí-li ji z dohledu, přestane.“? Zkoušky jsme tedy absolvovali s 207 body s limitními známkami z přinášení kachny, hlasitosti a slídění ve II. ceně.

Když jsem se na tyto zkoušky hlásila a telefonovala jsem s panem Kašíkem, který je jednatelem OMS Kolín, smál se mi, že chci jít na podzimní zkoušky s jezevčíkem. Doufala jsem, že je to jenom takový druh humoru. Po tom, co předvedl v poli, si musím myslet, že je zřejmě nějak zaujatý – nevím, zda vůči jezevčíkům, ženám v myslivosti nebo vůči vůdcům, kteří si dovolí mít dotaz nebo připomínku. Jistě že se nemusí pejskovi vše povést, na zkouškách se může stát cokoliv a nikdo nemá vždy samé čtyřky, ale hodnocení by mělo odpovídat výkonu a zkušebním řádům a jednání s vůdci by mělo být podle pravidel obyčejné lidské slušnosti. Už jenom proto, že si zkoušky platíme, nejsme nijak navzájem služebně nadřízeni a podřízeni a měli bychom se k sobě chovat uctivě, jako kolegové. Nebylo to poprvé, co jsem takové jednání i nerespektování (neznalost?) zkušebního řádu u rozhodčích zažila, nicméně jsem ráda, že se to stává spíše ojediněle.

Andy glosuje: Mám pocit, že se na těchto zkouškách paničce moc nelíbilo, ale myslím si, že za to nemůžu. Všechno jsem se snažil dělat dobře a jediný, co se mi moc nepovedlo, to uznávám, je přinesení kachny. Byl jsem už unavenej a málo jsem se soustředil. V tý chvíli bych si totiž šel nejradši jen tak zaplavat, což jsem hned potom, co jsme dokončili zkoušení, udělal. Skvělý to bylo na chatě, dostal jsem spoustu masa, podařilo se mi dokonce přemluvit jednoho cizího pána, který mi dal velký kus kuřete. V tom jsem dost dobrej, mám na lidi vliv. To musíte dělat nenápadně – žádný štěkání nebo skákání. Prostě se jen tak krásně kouknete a snažíte se vypadat jako moc hodnej a moc hladovej pes. To se dělá tak, že hodně vykulíte oči, myslíte na něco smutnýho a přitom vtahujete břicho dovnitř, aby co nejvíc koukaly žebra. No a nakonec jsem dostal diplom i pytel granulí a pochvalu od paničky, tak jsem asi zas tak špatně nedopadnul.

Memoriál Josefa Brzáka 2012

Měsíc po Memoriálu R. Kristla jsme si naplánovali účast na další soutěži, kterou jsme absolvovali už loni. Memoriál Josefa Brzáka se opět odehrával v honitbě Vojenských lesů u Lipníka a základna soutěže byla na chatě MS Kochánky v lese Slepeč u Benátek nad Jizerou. Soutěž byla tentokrát složena z Barvářských zkoušek honičů a z Barvářských zkoušek a po oba dny se udělovaly tituly CACT.

V sobotu brzy ráno jsme se vydali do Benátek. Díky objížďkám jsme nakonec jen tak tak stihli přijet na osmou, ale nakonec to nevadilo, protože se zahájení opozdilo. Vylosovali jsme si dvanáctku, tedy poslední pořadí. Soutěže se zúčastnilo 10 jezevčíků všech rázů a typů srsti a dva border teriéři. Nejvíce (5) bylo hladkosrstých standardních jezevčíků. V sobotu proběhly Barvářské zkoušky honičů.

Odjeli jsme do Lipníka a naše skupina zahájila den drobnými disciplínami. Nejprve jsme předvedli vodění (navolno) a odložení 10 minut s výstřelem (také navolno), obě disciplíny s plným počtem bodů. Po přestávce s občerstvením jsme asi v půl druhé šli na stopy. Tady jsme byli hned vylosováni, takže jsme se dali do práce. Andy po celou dobu velmi pěkně sledoval stopu, párkrát ukázal i stopu čerstvou, ale vždy se vrátil na stopní dráhu a krásně došel ke kusu. Rozhodčí nás pochválili za velmi pěknou práci. Když absolvovali stopy i ostatní, sešli jsme se s druhou skupinou a šli jsme na disciplínu Chování u kusu. Rozhodčí odtáhli na mírný svah ve vzrostlém lese do vzdálenosti asi 50 větší prase, které měli pejsci vyhledat a prokázat, že se zvěře nebojí. Díky umístění zvěře jsme z cesty mohli sledovat práci všech pejsků. I tuto disciplínu Andy zvládl dobře, prase po stopě vyhledal a zblízka prozkoumal. Den jsme tedy zakončili se samými 4, a to jako jediní z 12 pejsků, protože 4 ze stopy již nikdo jiný neobdržel. Při návratu k autům si Andy dobrovolně přidal i disciplínu nahánění, protože narazil v houštině na srnčí, ale během 10 minut byl zpátky. Domů z lesa jsme odjížděli asi v půl sedmé.

Druhý den jsme zvolili trochu jinou trasu, přesto jsme opět přijeli těsně před nástupem. V neděli se odehrávaly Barvářské zkoušky. Přemístili jsme se do honitby a naše skupina začínala barvami. Tentokrát jsme byli vylosováni jako druzí. Nejprve jsme předvedli následování, Andy trochu spěchal, protože viditelně myslel na včerejší nahánění. Za neuspořádanou chůzi na počátku disciplíny jsme dostali oprávněně trojku. Na barvě Andy pracoval dobře, asi uprostřed zvládl jedno kritické místo, kde byla stopní dráha trochu zmatená, na konci jsme se však – již jen kousek od cíle – bohužel spletli, snad již Andy cítil kus a šel pod větrem, nebo sešel po čerstvé stopě. Dostali jsme tedy trojku.

Po přestávce jsme odešli do jiné části lesa, kde se konalo nahánění, poté odložení a vodění na řemeni. Při nahánění zabodovala hladkosrstá jezevčice Bety od Košateckého potoka, která při nahánění našla prasata a s vytrvalým hlášením držela na místě jedno sele. Nastal problém, jak jezevčici odchytit – při přiblížení vůdkyně hrozilo nebezpečí, že se fenka na sele rozběhne, to kus uteče a bude se takto postupovat do nekonečna. Nakonec nic jiného ale nezbylo, rozhodnutí k odstřelu nebylo dáno, ačkoliv jsme předpokládali, že je sele zřejmě zraněné, když neutíká. Páníček Bety odešel za fenkou a záhy se z houští ozval pokřik „Bivoooj, Bivoooj!“ My ostatní, čekající na cestě, jsme si mysleli, že jde o nadsázku, ale nešlo. Páníček se k Bety přiblížil, ta získala odvahu a chytla sele za nohu, takže pán jej chytl za druhou a pokřikem Bivoj volal na rozhodčí. Sele pak dostalo záraz a bylo vyvrženo a shledáno zřejmě nemocným (plíce).

Od této chvíle byl Andy do jezevčice Bety zamilován. Nevím, zda to bylo kvůli jejímu hrdinství, nebo kvůli pachu divočáka, ale neustále za ní chodil, což bylo poměrně nebezpečné, protože ostrá Bety na každého cenila zuby. I přes toto rozrušení zvládl dobře všechny tři disciplíny a dostal samé 4. Po vyhlášení známek jsme odjeli zpět na myslivnu – chatu MS Kochánky a čekali, až se spočítají výsledky. Vyhlášení proběhlo okolo osmé již za tmy. Andy se s celkovým počtem 347 bodů stal celkovým vítězem Memoriálu J. Brzáka 2012. V sobotu obsadil 1. a v neděli 4. místo, za oba dny získal CACT a za sobotní práci pohár za nejlepší stopu. Nádherným výsledkem tak důstojně navázal na loňské druhé místo v této soutěži. Druhý se umístil hladkosrstý standardní jezevčík Eddy z Revíru Zálesí, (pouze on a Andy složili obě zkoušky v I. ceně) a třetí místo obsadila border teriérka Rennsy ze Stružského dvora. Memoriál opět provázela přátelská, pohodová atmosféra, takže jsme odjížděli hodně unavení, ale spokojení s celým víkendem.

Andy glosuje: Tak takovouhle jezevčici jste ještě neviděli! Když nám vyprávěla, jak chytla to prase, tak jsme měli všichni voči navrch hlavy! Škoda že se mi nepodařilo si ji nějak víc naklonit. Ona byla taková nepřístupná. Panička mi ji aspoň vyfotila, ale to není ono, protože fotka nevoní. Jinak se mi na memoriálu strašně líbilo, protože jsem tam znal i některý pejsky a jejich páníčky, takže to byla taková společenská akce. No a taky jsem směl nahánět a byl jsem hodně pochválenej za vyhledání těch prasátek. Jenom mě mrzelo, že mi panička neopekla žádnou klobásu. Prej bych měl těžký břicho na nahánění. Taková blbost. Svoje břicho jsem zatím unesl vždycky, a to jsem se už párkrát fakt hodně přežral.

Memoriál Rudolfa Kristla 2012

Po týdenním táborovém soustředění, kde jsme pilovali zejména aporty, jsme se vydali do Týna nad Vltavou na vrcholnou jezevčičí všestrannou soutěž, 18. Ročník Memoriálu Rudolfa Kristla. K obavám, jak zvládneme aporty a celkově zápřah třídenní soutěže, se přidaly ještě obavy z počasí, protože na sobotu hlásili 32 a na neděli až 35 stupňů. Zatímco soutěž jsme zvládli výborně a i přes nevydařený aport pernaté jsme nakonec vybojovali bronzovou medaili, obavy z počasí byly oprávněné – horký vzduh ze Sahary dorazil do Česka. Jediné štěstí, že čtyřicítky byly až v pondělí, ale stačilo i těch 35 stupňů v neděli, když jsme já i Andy předváděli sprinty na poli.

Pátek 17. 8.

V pátek jsme dorazili kolem poledne do internátu ISŠ Hněvkovice, ubytovali jsme se, oddechli si po cestě a jeli do blízkého kempu Rusalka, kde byla podle propozic od 13 do 14 hodin prezence účastníků. V kempu se však dlouho nic nedělo, na prezenci došlo až před třetí hodinou. Před čtvrtou jsme vyrazili na nedalekou umělou noru, kde byla soutěž zahájena s tím, že oficiální slavnostní zahájení za přítomnosti sponzorů a starosty Týna proběhne až v sobotu ráno v kempu Rusalka.

Na startu se sešlo 12 pejsků, po čtyřech od každého typu srsti, všichni standardní velikosti. Andy si vylepšil svůj čas na noře na 40 sekund a u kotle s liškou pěkně hlásil. Po norování (pro nás se známkou 3 vzhledem k dosaženému času) jsme přešli na stanoviště, kde se zkoušelo chování u kusu (protože na memoriálu není stopa, ale barva, zkoušelo se podle původního zkušebního řádu). Andík odešel hledat prasátko celkem vlažně, ale pak se nechal povzbudit, ke kusu dorazil a poté mi to šel oznámit, takže jsme stejně jako všichni statní soutěžící obdrželi známku 4.

Večer Andy strávil spaním a po procitnutí také štěkáním z pocitu opuštěnosti. Z posezení se totiž díky třem týnským kytaristům stal skvělý trampský jam session. Ochotně mi půjčili jednu z kytar a výborně jsme si zahráli, zejména staré dobré ryvolovky. Muzikanti byli pozváni proto, aby zpříjemnili večer účastníkům memoriálu. Ti však většinou seděli venku, což nám až zas tak nevadilo – mohli jsme volit repertoár podle vlastní chuti. Za Andym jsem se navrátila chvíli po půlnoci, abychom se stihli vyspat na druhý den soutěže.

Sobota 18. 8.

V sobotu bylo slavnostní zahájení, na kterém vynikala zejména trojice trubačů, z nichž jeden doprovázel skladby zpěvem. Potom jsme odjeli na základnu na louce u Tuchonic. Nejdřív jsme šli všichni na aport kachny, aby se hosté mohli podívat na něco zajímavého. Diváků tam bylo skutečně hodně. Kamenitý, průměrně strmý břeh se mnohým pejskům příliš nelíbil, a tak předávky aportů nebyly často zrovna ukázkové. To se týkalo i Andyho. Kachnu na břehu upustil, na povel ji přinesl a sedl si, ale bohužel ji při předávce brzy pustil. I když jsem už měla prsty na peří, kachna spadla, takže jsme vyfasovali dvojku. Ovšem Andyho vášnivý skok do vody, při němž si ponořil celou hlavu, a následné bleskurychlé plavání, sklidilo zasloužené pochvaly některých přihlížejících. Kdyby to tak byla olympiáda v plavání… Jenže byl to aport kachny.

Poté se naše skupina losů 7–12 věnovala lesním disciplínám. Rozdělili jsme se na trojice. My jsme měli dopoledne barvu, druhá trojice drobné disciplíny. Vylosovali nás jako první. Rozhodčí nám ukázali barvu, ať si připravím psa. Tak jsem dala Andymu barvářský obojek a hecovala ho na barvu. Poté si rozhodčí na upozornění korony uvědomili, že zapomněli na následování. Takže sundat barvářský obojek, dát normální s vodítkem a hurá na cestu. Není divu, že se toto rozhození koncentrace na výkonu podepsalo. Andy se otáčel po barvě a jednou se zdržel u nějakého pachu u okraje cesty. Rozhodčí nám za to udělili známku 3.

Poté následovala barva. Vyšla na nás stopní dráha, která se na tomto místě připravovala poprvé. Byla to těžká barva, odpovídající vrcholné soutěži. V hojně zazvěřeném místě mezi rybníkem a oplocenkou, u které jsme se jednou spletli a přišli o bod, a poté přes tři strouhy – v některých bylo naházeno trochu chvojí, někde jen voda, kterou jsme přeskakovali. Od oplocenky šel však Andy velice jistě a ke kusu došel bez problémů. Trubač-zpěvák nám zatroubil a zazpíval hlahol pro srnce („Života máj uplynul, aj, srnečku rozmilý…“), což bylo velice pěkné. Z barvy jsme dostali trojku a k tomu malou trojku z nosu – k tomu musím podotknout, že sejití z barvy kvůli stopě živé zvěře nesvědčí o slabém nosu a že kvalita nos se posoudí nejlépe na stopě zajíce (přičemž Andy je na stopě hlasitý, což předvedl v sobotu v lese zřejmě na srnčím i v neděli na zajíci).

Po polední přestávce jsme přejeli do blízkého lesa, kde jsme absolvovali nahánění, odložení a vodění na řemeni, vše za čtyři. Nahánění Andy předvedl hlasité. V lese jsme se docela zdrželi, protože jeden z pejsků naháněl asi hodinu, ale výkon mu byl uznán. Po krátkém občerstvení na základně jsme odjeli do kempu. Večer se konalo grilování v kempu při muzice, kterou obstarala taneční kapela.

Neděle 19. 8.

Nedělní nástup měl být podle propozic v devět, avšak v 8.41 mě začali shánět na internátu, že prý je nástup od půl deváté. Bohužel mi to v sobotu zapomněli říct. Takže jsme přišli o čas na vyvenčení a ujížděli rychle do kempu. Zde se však už řadila auta do kolony. Naštěstí jsem zahlédla jednoho z vůdců z naší včerejší trojice, který mi z okénka auta potvrdil, že se jede opět na základnu. Připojila jsem se tedy za něj a jeli jsme. Trasa se po chvíli odchýlila od trasy vedoucí na základnu, ale myslela jsem si, že tedy naše trojice jede rovnou na pole. Skupina jela na pole, ale jak se ukázalo, nebyla to moje skupina, protože onoho vůdce, kterého jsem se ptala, přeřadili ráno do druhé trojice, zatímco my jsme měli zůstat ve dvojici s Elfem z Rozvadovské hájenky. Rozhodčí byli ochotni nás vyzkoušet, ale vrchní rozhodčí telefonicky požádal, ať se vrátím na základnu, kde jsme měli přinášení pernaté a vlečku. Tak jsem vyrazila na cestu, ačkoliv mě rozhodčí podceňovali, že tam určitě netrefím. Trefila jsem, ale celým tím ježděním jsem od rána celkově strávila skoro hodinu.

V jistém rozladění jsem dorazila ke stanu, kde mi k dovršení všeho hlavní rozhodčí před nastoupenou jednotkou vynadal. Naštvaná jsem mohla být spíš já, když mi nikdo v sobotu neoznámil změnu programu. Šla jsem se uklidnit do lesa, avšak za pět minut už jsme šli na aport pernaté. Andy bažantí slepici dobře vyhledal, ale pak se zasekl a musel dostat dva povely k aportu. Slepici pak přinesl a pěkně si sedl, ale opakovalo se totéž, co u vody – bažant mi proklouzl mezi prsty. Takže známka 1 a propad do druhé ceny. Opět však nevyčítám nic Andymu, po hektickém ránu, hodinovém cestování sem a tam a s tím, že cítil moji naštvání, se prostě zachoval adekvátně situaci. Obávanou vlečku však poté vypracoval krásně, jenom s předávkou to dopadlo navlas stejně, takže trojka.

Odpoledne jsme v 35stupňovém vedru jeli na pole. Ve sluneční výhni jsme šli asi 3/4 hodiny po strništi, zatímco drsnosrstý Elf marně slídil. Žádného bláznivého opalujícího se zajíce jsme na poli nenašli. Došli jsme až k lesíku, kam nakonec Elf zaběhl, asi za 15 minut se s vyplazeným jazykem vrátil, zvěř nenašel. Rozhodčí rozhodli, že vyzkouší Andyho, aby si Elf odpočinul. Nechali jsme ho prohledat lesík, postupovali jsme s ním. Brzy se hlasitě ozval. Ukázalo se, že našel zajíce, rozhodčí jej naštěstí spatřili, takže mohli ohodnotit stopu živé zvěře i hlasitost. Potom jsem Andyho uvázala a šel na zajíce Elf. Po odzkoušení Elfa jsme měli ještě ukázat slídění na poli, protože v lese rozhodčí nemohli dobře hodnotit systém slídění. Poslali mě na opačnou stranu směrem ke strouze, která předělovala pole. Tady se přede mnou zvedla srna, když Andy byl 40 metrů vpravo. Samozřejmě si jí všiml a s hlášením utíkal ke mně. Následovalo pro pozorovatele jistě zábavné nahánění Andyho nahánějícího srnku. Nakonec Andy ale poslechl a nechal se zarazit, dokonce zadaunoval (to už asi z toho horka, nebo že by se to ve škole už opravdu naučil?). Pak už jsem ho zpět k rozhodčím radši donesla. Andy dostal samé 4 a mě ocenili čtyřkou za rychlost.

Kolem páté proběhlo v kempu vyhlášení výsledků. Po malé reklamaci bodů ve výsledkové listině nám nakonec připadlo krásné 3. místo, memoriál jsme absolvovali ve II. ceně kvůli jedničce z aportu pernaté. Radost ze třetího místa a poháru mi trošku kazilo jen vědomí, že nám o vlásek unikl CACT, protože Andy byl nejlepším dlouhosrstým jezevčíkem a po sobotě byl ve skupině pouhých 4 pejsků, kteří zůstávali v I. ceně, ale také mě mrzela nespravedlivá výsledná známka 3 z nosu (která nám navíc v poli nebyla oznámena). Všude, kde se nos hodnotil, jsme měli 4, až na barvu, ta by však neměla pro nos být rozhodující. Také atmosféra soutěže byla na můj vkus příliš konkurenční a nedobře na mě působily také neohlášené časové posuny oproti propozicím. Místní organizátoři vše zvládli na výbornou, honitby i zázemí soutěže a doprovodný program byly pěkné.

Andy glosuje: Paráda, tuhle soutěž jsem si užil. Nejvíc se mi líbilo na rybníku, nahánění a slídění a potom vyhlášení výsledků, protože mi bylo jasný, že jsem dosáhnul nějakýho velkýho úspěchu. Akorát tam bylo málo legrace, moc jsme si s ostatníma pejskama nepohráli. A taky tam byli skoro samí kluci, málo jezevčic. Vynahradila mi to ale honička na poli. Kdybyste to viděli, jak panička běhala, přitom pískala na píšťalku a volala na mě. To jsem se fakt rozchechtal, až jsem se musel zastavit. Smíchy jsem se svalil a ona si myslela, že jsem zadaunoval!

Speciální zkoušky z vodní práce v Kostelních Střimelicích

Po náročném dlouhodobém tréninku aportů jsme s kamarádem parsonem Bronym a jeho paničkou Janou vyrazili na Speciální zkoušky z vodní práce, tentokrát do Kostelních Střimelic, které již známe z podzimních honičských zkoušek a z barvářských zkoušek honičů. Sešli jsme se na útulné lovecké chatě MS Kňour Stříbrná Skalice. Ke zkouškám přijeli čtyři zástupci ohařů – dva výmaráci a dva čeští fousci, a čtyři malí pejskové – dvě borderteriérky a naše pražská jezevčíko-teriéří výprava.

Do smíchu nám po ránu moc nebylo, protože zkoušky z vodní práce patří přeci jen v případě malých plemen k těm těžším, ale byli jsme rádi, že potkáváme známé tváře a že od počátku vládne mezi účastníky přátelská atmosféra. Po nočním dešti a s vyhlídkou střídavého počasí jsme byli zvědaví, jak moc se bude pejskům chtít do studené vody.

Po slavnostním zahájení a losovače, kdy jsem opět z klobouku neomylně vytáhla naši tradiční jedničku, jsme se se skupinou malých plemen a přidělenými rozhodčími i koronou přemístili k nedalekému rybníku Propast. První disciplínou byla Ochota k práci na hluboké vodě. Pejsky jsme před jejím absolvováním za pomoci umělé kachny vyslali do vody, aby se namočili, a pak už bylo na Andym, aby odstartoval zkouškový den. Začalo to dobře, Andy dostál své pověsti vodního živlu a vrhl se do vody, kterou krásně systematicky prohledával podle povelů. Po přivolání se zapletl do dvoumetrových plovoucích stvolů, až to vypadalo, že je neutlačí a budu muset skočit do rybníka a osvobodit jej, ale nakonec zabral tlapkami a statečně si razil cestu k břehu s rákosím na krku jako malý ledoborec. Sklidil zaslouženou pochvalu a známku 4. Po vystřídání ostatních tří účastníků nastoupil k aportu kachny. Jako vždy se s velkou chutí nadšeným skokem přemístil do rybníka, kachnu uchopil a plaval s ní ke břehu. Potud bylo vše krásné, ale předávka se nevydařila podle našich představ. Rozhodčí ohodnotili tento výkon známkou 2. Zatím však ještě nebylo nic ztraceno, ještě jsme mohli pomýšlet na I. cenu.

Po odzkoušení všech pejsků jsme přejeli k lokalitě s rákosím. Porost byl sice nižší, zato však velmi hustý a místy s velmi řídkým bahenním podkladem. Začali jsme přinášením kachny z rákosí, disciplínou, která bývá na těchto zkouškách kamenem úrazu nejen pro malé čtyřnožce, ale i pro velká plemena. Nalezení kachny Andymu velkou práci nedalo, ovšem přinesení až ke mně se neobešlo bez povelů, takže jsme nakonec rádi přijali další známku 2. Také ostatní pejsci měli potíže, a tak se samými čtyřkami v tuto chvíli mohla pochlubit už jen šikovná borderteriérka Ema vůdce Petra Malečka. Snad to bylo i nervozitou většiny vůdců, možná také počasím, zkrátka pejsci na těchto zkouškách nepředváděli své nejlepší výkony, a tak bylo dopoledne pro všechny pořádně napínavé.

Nahánění se Andymu podle očekávání podařilo zvládnout na čtyřku, ale pořádnou dávku smůly si při této disciplíně vybral náš kamarád teriér Brony. V rákosí narazil na stopu srnčí zvěře, dal jí přednost před aportem a po chvíli předvedl krásné hlášení, ovšem tentokrát k malé radosti své paničky, protože se do časového limitu nevrátil a aport nepřinesl. Přiběhl šťastný, i když s pořezaným nosem o rákosí, ale zkoušky tím pro něj skončily. Ostatní tři chlupáče čekalo ještě Chování na stanovišti. Díky únavě z předchozích disciplín byli pejsci klidní a závěrečnou část zkoušek zvládli výborně, Andy a Ema na čtyřku, třetí fenka borderteriéra kvůli upoutání na řemeni dostala známku 3.

Vrátili jsme se na chatu do Kostelních Střimelic a nastalo počítání výsledků. Shledali jsme, že smůla se nevyhnula ani skupině velkých plemen, kde dva vůdci vedli po dvou psech a každému z nich se podařilo zkoušky dokončit jen s jedním ze svěřenců. Neúspěšným pejskům se prý po ránu příliš nechtělo do vody. Zkrátka – pes má také někdy nárok na svůj špatný den. Z osmi pejsků tedy zkoušky dokončilo pět jedinců, z toho jen tři v první ceně, ostatní v ceně druhé. Kromě excelentního výkonu bordeteriérky Emy, která neztratila ani bod, byly ostatní výsledky spíše průměrné, a tak jsme i se dvěma dvojkami a celkovým počtem 82 bodů nakonec skončili na krásném třetím místě a mohli jsme se radovat, že jsme tyto náročné zkoušky úspěšně zvládli. Andy tak současně získal loveckou upotřebitelnost pro dohledávku a přinášení drobné zvěře.

Andy glosuje: U vody jsem se jako vždy rozvášnil, až jsem tak trochu zapomněl, že tam je i panička a něco chce. Ostatně mě trochu štvala, protože byla nervózní, jako kdyby o něco šlo. Plavání v rybníku jsem si užil, to mě baví. Tahat uválenou kachnu z rákosí mě moc nebavilo, ale když to muselo bejt, tak jsem ji poponesl, no ale nerad. Asi to na mě bylo dost vidět, to už se na mě ti pánové tak obdivně nedívali, jako když jsem křižoval rybník. Záviděl jsem Bronymu tu srnku, já jsem takový štěstí neměl. Ale panička byla nakonec docela veselá, tak jsem to asi všechno udělal docela dobře. Jana nám s Bronym koupila moc dobrý buřtíky. Brony říkal, že ani nevěřil, že nějakýho dostane, když utekl za tou srnkou. To jsme totiž neměli za úkol. Náš úkol byla ta mrtvá kachna, ale to se snadno řekne, když srnka tak voní. Ty vodní práce mě ale jinak dost baví, nejvíc skoky do vody a plavání za kachnou. Už jsem ji několikrát dohnal, až musela vzletět z hladiny! Mám totiž veliký tlapky, s kterejma se krásně pádluje.

Barvářské zkoušky v Kyšicích

Po slunečné zkouškové sobotě jsme neskončili na gauči, ale vydali jsme se opět do Kyšic, tentokrát na Barvářské zkoušky. Přihlásili jsme se v podstatě z tréninkových důvodů a ačkoliv jsme loni tyto zkoušky úspěšně složili a dokonce vyhráli, tentokrát nám daly pořádně zabrat.

Kolem půl deváté jsme dorazili opět na stanoviště v lese u Braškova. Zkoušky začaly v devět současně s deštěm. S malými přestávkami pršelo celý den až do odpoledne. Na startu se sešlo pět účastníků, kromě jezevčíků dlouhosrstých Acora a Andyho také náš spolužák z loveckého výcviku jack russell teriér Marvin, křepelačka a drsnosrstý jezevčík. Tenotkrát byla pouze jedna skupina a vylosovali jsme si číslo 5. Poté jsme odešli do honitby a malá účastnice z korony vylosovala prvního pejska na barvu – jako první šla jediná dáma mezi účastníky, roční křepelačka. Po barvě byla vyzkoušena i z ostatních disciplín, takže další pejsek pokračoval asi za hodinu.

Déšť vytrvale smáčel už nejen koruny stromů, ale i naše hlavy, pejsci se střídavě těšili do akce a střídavě nudili, čekání bylo dlouhé. Zpestření obstaralo malé vyplašené srnče, které s pískáním přeběhlo cestu pár metrů od nás. Andyho a Acora jsme pak museli dlouho uklidňovat. Nejdelší čekání tentokrát postihlo nás – holčička vylosovala Andyho tabulku až jako poslední, asi po třech a půl hodinách. Museli jsme rychle posbírat všechny síly, které nám ještě zbyly, a dát se do boje.

Po bezchybně předvedeném následování jsme se vydali na barvu, tentokrát pro mě nečitelnou, smytou vytrvalým deštěm. Andy si musel poradit sám. První kritické místo nastalo nečekaně za posledním označeným stromem hned na začátku stopní dráhy. Stopa totiž uhýbala prudce vpravo, což jsem zpočátku Andymu nevěřila, ale když na tom trval, následovala jsem jej. Chvíli jsem očekávala, že nás rozhodčí zastaví, ale za námi bylo ticho, a tak jsme pokračovali. Další problém nastal pár desítek před koncem, na místě rozrytém od prasat. Andy si ověřoval čerstvé stopy a po mojí otázce, kde má barvu, se vydal ostře doleva od původního směru. Zdálo se mi to příliš radikální, takže jsem se ho opět zeptala. Snaživě opět proslídil okolí, což jsem považovala za pobíhání o čerstvých stopách zvěře a ztrátu soustředění. Pokoušela jsem se najít alespoň nějakou kapku. Při té příležitosti jsem se také podívala za sebe a zjistila, jak početnou koronu s sebou máme. Ještě že jsem to nevěděla od počátku, to bych měla ještě větší trému! Andy vypadal čím dál zmateněji, když jsem se ho ptala. Ještě že nevím, co si o mně myslel. Nakonec jsem na něj dala a vydali jsme se na jím zvolenou levou stranu, kterou od začátku ukazoval.

Bylo to ono! Za pár okamžiků jsme zahlédli ležící kus a měli jsme vyhráno. Rozhodčí nám předali úlomky a zhodnotili Andyho práci jako profesorskou, soustředěnou, moji práci samozřejmě pohaněli za to, že jsem to pejskovi kazila. Na svou obranu mohu jen říci, že mé soustředění po tak dlouhém čekání na místě skutečně už nebylo zrovna příkladné. Opodál jsme pak předvedli pěkné vodění na řemeni a odložení na volno a vrátili jsme se na cestu k ostatním. Poté rozhodčí zkoušeli jednotlivé pejsky z nahánění, my jakožto pátí v pořadí jsme proto zase trpělivě čekali.

Vybrané místo v lese nebylo pro předvedení nahánění zrovna ideální, protože na něm v podstatě nebyla v dosahu houština, Andy viděl široko daleko a nevěděl, co si přeju od něj prohledat. Po chvíli zmatků jsme se na radu doprovodu z místního sdružení přesunuli o kousek dál na cestu, podél níž už byla houština. Andy tam na povel vyrazil a za chvíli již hlasitě oznamoval přítomnost zvěře. Jednalo se pravděpodobně o čerstvou stopu, protože se brzy vrátil. Poslední disciplínu jsme tedy měli splněnou a mohli jsme konečně jít na vytoužený oběd. Andy opět ochutnal maso z guláše, dostal přinesené vařené kuře a ještě spoustu pamlsků, což mělo za následek pondělní ranní nechutenství a drobné zažívací potíže, ale v tu chvíli si oslavu pěkně užil.

Bylo co slavit. Nakonec jsme ze všech pejsků opět dosáhli nejvyššího počtu bodů a připsali jsme si další vítězství. Navrch jsme dostali do rodokmenu zápis o hlasitém nahánění. Škoda jen, že počasí bylo tak nevlídné a závěrečné posezení i vyhlášení výsledků se muselo odehrát pod stanem. Zřejmě i proto se rozhodčí rozhodli nedělat při zkouškách přestávku, která nám ovšem jako posledním vylosovaným trochu chyběla. I když jsme na barvářských zkouškách byli již potřetí a a složili jsme i řadu jiných, považuji tyto zkoušky díky počasí i vylosovanému poslednímu pořadí pro všechny disciplíny za jedny z nejtěžších, jaké jsme absolvovali. Zkrátka, daly nám oběma zabrat, o to více si ceníme pěkného výsledku.

Andy glosuje: Mokro v lese mi moc nevadilo, ale to čekání jo. Myslím, že jsem dost trpělivej, ale tohle bylo na mě moc. Zvláště když kolem přeběhla ta zmenšená srnka, nejmenší, jakou jsem kdy viděl, tak už se mi teda na nic čekat nechtělo. Pak ještě ty zmatky, co panička vytvářela na barvě. Chápu sice, že jsem ji spletl, když jsem si začal ověřovat i jiné stopy, ale pak jsem jí dost jasně ukazoval, kudy půjdem dál, a ona mi to nevěřila! Přitom ví, že na zkouškách se vždycky snažím mnohem víc, než když spolu trénujem v lese, a žádnou legraci si z ní nedělám. No a při tom nahánění jsem taky moc nechápal, kam bych měl běžet. Ještě že mě pak vzali k tý houštině. Myslím, že tam byla ta prťavá srnka, ale jenom jsem jí cejtil. No, přiznám se, že po tom všem se mi už ani moc nechtělo někoho honit. A to je u mě co říct! Jsem rád, že se mnou na zkouškách byl kámoš Acor, aspoň jsem měl s kým pokecat. No a příště budu asi míň slavit, trochu jsem si přeplácal bříško, ale to vám už panička prozradila.

Lesní zkoušky v Kyšicích

Jarní přípravu jsme letos kromě pilování aportů zaměřili na barvy a stopy, protože jsme uvažovali o účasti na Poháru Českého lesa v dosledech. U této soutěže se však změnil termín, s nímž jsme počítali, takže jsme nakonec zvolili bližší akci – Lesní zkoušky u OMS Kladno, kde působí naši trenéři z loveckého výcviku Zuzka a Viktor Veselí. Měli jsme v plánu opravit si loňský výsledek z Liběchova, kdy jsme sice získali dostatečný počet bodů na I. cenu, ale skončili jsme ve II. kvůli limitní známce 2 z vodění na řemeni.

Na zkoušky v honitbě Kyšice nedaleko obce Valdek se dostavili čtyři psi – dva drsnosrstí a dva dlouhosrstí jezevčíci (Andy a jeho spolužák Acor Amery), pátý pejsek, jagdteriér, z důvodu onemocnění vůdce nepřijel. Po rozdělení do dvou skupin jsme se za slunného počasí vydali do honitby. Andy a drsňáček Flip absolvovali nejprve slídění, nahánění, vodění na řemeni a odložení, druhá skupina šla na barvy.

Slídění se zkoušelo v přehledném lese. Trochu jsem se obávala, aby Andy pochopil, že nejde nahánět do houštiny, ale že mě má sledovat a poslouchat na píšťalku. Slídění jsme totiž dosud trénovali pouze na poli nebo louce. Obavy se však ukázaly jako zbytečné. Andy okamžitě pochopil, že postupujeme, zřejmě po zkušenosti z podzimních naháněk a honu, a udržoval se mnou kontakt, ale zároveň slídil v dostatečné vzdálenosti do obou stran. Po chvíli jsme přišli k houštině, kam Andy zmizel a zanedlouho se ozvalo jeho ostré hlášení. Jelikož se zpočátku ozývalo takřka z místa, napadlo nás, že narazil na divočáky, ale pak se přeci jen v lese napravo objevila prchající srna, takže to bylo jasné. Za chvíli se přiřítil i šťastný Andy, nechal se přivolat a byla z toho známka 4 a pochvala za pěknou hlasitost. Nahánění z houštiny následně předvedl také pěkně a rozhodčí schovaný za houštinou brzy oznámil úspěšné ukončení této disciplíny. Andy poté předvedl vzorové nadšené přivolání na první dvojitý hvizd píšťalky (aspoň že na zkouškách!). Následovalo vodění na řemeni, které jsme si tentokrát nepokazili, a odložení na volno. Kromě těchto čtyřek jsme dostali nejvyšší známky i z hlasitosti, nosu a poslušnosti.

Po polední přestávce strávené v příjemném zázemí u lesní školky, které připravilo místní MS Zálesí Kyšice, jsme se vydali na barvu. Při úvodním následování sice Andy dvakrát zvedl nožku, protože jsem si po polední občerstvovací pauze neuvědomila, že by se měl aspoň trochu projít, ale protože mě i při tomto zpestření poslušně pomalu následoval, uspěli jsme. Pobarvená stopa pak sice vedla přes maliní, kopřivy a všelijakou zeleň, do které se zpočátku Andymu moc nechtělo, ale pracoval velmi soustředěně, dvě malá seběhnutí za čerstvou stopou si opravil, poprvé sám na upozornění, podruhé s mojí pomocí a přenesením o pár kroků zpět. Brzy jsme dospěli až ke kusu srnčí zvěře v cíli a bylo vyhráno. Andyho práce byla označena za profesorskou, sice méně nadšenou, než předváděl temperamentnější drsnosrstý jezevčík, ale rozhodně pěknou a jistou.

Lesní zkoušky jsme tentokrát absolvovali s plným počtem bodů a obsadili jsme první místo. Na Andyho poličku tak přibyl už sedmý pohár a potřetí jsme na loveckých zkouškách získali pomyslné zlato. Maso z kančího guláše bylo pro Andyhou doufám dostatečnou mimořádnou odměnou za tak pěkný výkon. Lesní zkoušky byly velmi pěkně připravené, za což patří dík jak organizátorům z OMS Kladno, tak i členům místního sdružení Zálesí Kyšice, kteří připravili skvělé zázemí se sezením v polním stanu a vynikající občerstvení včetně zmíněného guláše z polní kuchyně. Zdejší honitba je pro pořádání těchto zkoušek výborná, dostatečně rozlehlá a členitá, s příhodnými místy pro všechny disciplíny, a proto můžeme zkoušky zde konané skutečně doporučit.

Cestou domů jsme ještě pobyli na návštěvě u kamaráda Acora, který k velké radosti svých páníčků také zkoušky úspěšně složil a obsadil třetí místo. Zde si Andy vybral další odměnu z Acorovy zásoby hraček a rozkousal mu pískacího panáčka. Akimu to však bylo jedno, protože v domácím prostředí spokojeně usnul únavou a nechal Andyho šmejdit podle chuti. Ten usnul až v autě na zpáteční cestě do Prahy.

Andy glosuje: Tušil jsem, že přijdou nějaký zkoušky, když jsme pořád trénovali. Já teda trénuju rád, ve škole mi proto dokonce říkají šprt, ale mně to nevadí. Nepředstavuju si pod tim nic špatnýho. Mě by urazilo, kdyby mi říkali čokle nebo saláme. Ráno jsme vstávali brzo, ale bylo hezky, žádná tma a náledí jako před půlrokem, když jsme byli na zkouškách naposled. Tak jsem se těšil a měl jsem na co. Bylo bezva, že tam byl Acor, o přestávkách jsme si dost zablbli. Všichni si mysleli, že jsme bráchové. My se totiž spolu válíme po zádech, proplétáme se do sebe nohama, dáváme si pusinky, čucháme si k břichu a tak se po sobě různě povalujem, protože je to děsná legrace. Akorát jednou jsme se na sebe naštvali, protože jsme si o sobě navzájem mysleli, že ten druhej nás drží, ale to se nám jen zamotaly kolem těl naše vodítka. Panička nám to vysvětlila a odmotala nás, než jsme se stihli prát. Všechny disciplíny v lese byly skvělý, ale nejvíc jako vždy to slídění a nahánění. Chechtal jsem se od ucha k uchu. No a disciplína žebrání u stolu mi šla taky pěkně, i Akimu. Dostali jsme nakonec i maso z kančího guláše. Stačí udělat krásný voči a už se to hrne. V poledne jsem si pěkným pohledem vyžebral zbytek guláše dokonce i od rozhodčího, ale panička mi to zakázala sníst, protože jsem měl před barvou. Lidi mi někdy připadaj moc zásadoví. Ale jinak má panička pochvalu, že mě na ty zkoušky vzala.

Pracovní pohár KCHJ ČR 2011

Andy ze Záhořských luk je vítězem Pracovního poháru KCHJ ČR 2011 mezi dlouhosrstými standardními jezevčíky s celkovým součtem bodového hodnocení ze zkoušek a soutěží za rok 2011 ve výši 2002,7 bodu. Před druhým v pořadí má bodový náskok 1035,6 bodu. Andy je nejlepší ze všech dlouhosrstých jezevčíků všech rázů a výtečné umístění získal i v celkové tabulce, kde obsadil 6. místo ze všech jezevčíků všech plemen a rázů v ČR. Celkově se do poháru přihlásilo 43 psů, v kategorii dlouhosrstých standardních jezevčíků bodovalo 6 jedinců.

Body jsme v loňském roce získali za absolvování zkoušek z norování (obstál, 81 bodů), barvářských zkoušek (I. cena, vítěz zkoušek, 120 b.), lesních zkoušek (II. c., 220 b.), barvářských zkoušek honičů (I. c., 2. místo, 234 b.), honičských zkoušek (I. c., 3. místo, 204 b.) a zúčastnili jsme se dvou soutěží – Memoriálu Josefa Brzáka (disciplíny zkoušek z norování a barvářských zkoušek), kde Andy získal krásné 2. místo a pohár za nejlepší barvu (celkem 201 b.), a Mezinárodních zkoušek honičů, na nichž Andík vybojoval 2. místo (I. c., 204 b.) a tituly res. CACIT, CACT a Diviačiar.

Mezinárodní zkoušky honičů v Konojedech

Na Mezinárodní zkoušky honičů jsme se přihlásili po úspěšně absolvovaných Honičských zkouškách v Kostelních Střimelicích. Zkoušky pořádal Klub chovatelů honičů ve spolupráci s OMS Praha-východ a letos poprvé také s dalšími chovatelskými kluby včetně Klubu chovatelů jezevčíků. Při zopakování pěkného bodového hodnocení jsme tak měli naději na získání titulu CACT, vzhledem k tomu, že byla pravděpodobná účast malého množství dlouhosrstých standardních jezevčíků. Po Memoriálu Josefa Brzáka to byla naše druhá soutěž a první mezinárodní akce, takže jsme se poctivě připravovali a opakovali jsme všechny disciplíny. Při očekávané konkurenci velkého množství dobře připravených pejsků na této prestižní soutěži jsme také doufali, že budeme mít i nezbytné štěstí. Místem konání zkoušek byla honitba MS Bor Konojedy.

Sobota 26. 11.

Poslední listopadový víkend nás překvapil pěkným počasím. V sobotu bylo oblačno a trochu mlhavo, nicméně bez srážek, neděle pak byla slunečná podobně jako při zkouškách před měsícem. Tehdy jsme si listopadové zkoušky představovali možná i na sněhu! Nástrahy namrzlých silnic jsme úspěšně překonali a krátce před osmou jsme přistáli u sokolovny v Konojedech, kde již byli skoro všichni účastníci. Na startu zkoušek se sešlo 17 pejsků z Čech a Slovenska – 2 × porcelaine, 2 × slovenský kopov, baset, štýrský brakýř, rakouský hladkosrstý brakýř, malý modrý gaskoňský honič, západosibiřská lajka, 2 × stafordšírský bulteriér, borderteriér, jagteriér, a 4 × jezevčík (tři standardi, od každého typu srsti jeden, a trpasličí drsňačka).

Vylosovali jsme si číslo 15 a s ním zařazení do 3. skupiny, která vyrazila nejprve na drobné disciplíny. Odjeli jsme do nedalekého lesa a zahájili jsme Odložením. Na Andyho vyšla houština, což bylo poměrně napínavé, protože jak známo, houština bývá často plná stop a pro jezevčíka lákavá. I přes chladné počasí, šustění padajícího listí všude a omezený výhled kamkoliv Andy setrval předepsanou dobu na místě a získal známku 4. Poté jsme se rozestavili na cestu podél lesa a proběhlo Chování na stanovišti. I když kromě inscenovaného nahánění v naší skupině zaznívaly výstřely a štěkot z naháňky první skupiny, která probíhala na protější stráni za námi, což pejsky nutilo k ohlížení, dopadla tato disciplína také dobře.

Na naháňku jsme odjížděli zatím bez bodových ztrát. Vyjeli jsme na kopec a po kratším čekání na dokončení naháňky předchozí skupiny jsme také vyrazili. Na hřebeni pejsci na zvěř nepřišli, ale Andík velmi pěkně pracoval, prohledával terén před námi a pravidelně se vracel ověřit si, kde jsem. Přitom vždy dostal velikou pochvalu. Postupovali jsme z kopce dolů směrem k silnici, když se ozval vysoký hlas jezevčice Denny a za ní jezevčíka, do toho hluboký bas gaskoňského honiče. Nebyla jsem si jista, zda hlásí Andy, či druhý standardní jezevčík. S touto smečkou postupoval také slovenský účastník Indy, západosibiřská lajka. Štěkot psů přerušila obrovská rána, kterou jsme zprvu považovali za výstřel některého z lovců na divočáky. Protože se však psi poté už neozvali, vzápětí nám došlo, že se jednalo o prudký náraz auta. To se potvrdilo vzápětí, kdy jsme zaslechli zacouvání a rychlý odjezd. S tímto zvukem však přišlo i děsivé poznání – jestliže auto po nárazu odjíždí, nejde o srážku či náraz auta někam, ale do někoho. Divočák, nebo pes? Chvíle hrůzy ukončilo volání rozhodčího z dolního konce řady druhému rozhodčímu, které domněnku potvrdilo. Gaskoňský honič se střetl s rychle jedoucím vozem, jehož řidič po srážce ujel, ač musel mít poničené auto. Zřejmě měl dobrý důvod – snad alkohol, či chybějící řidičák? Pes byl na místě mrtev. O ostatních psech jsme v tuto chvíli nic nevěděli, takže jsme začali pískat. Andík se za chvíli objevil za námi na mojí stopě, to mi spadl opravdový kámen ze srdce. Tím se mi také potvrdilo, že druhý jezevčičí hlas patřil jemu. Jezevčice se také vrátila k vůdci. Chyběla lajka a drsnosrstý jezevčík. Lajka se však po chvíli k úlevě svého vůdce vrátila z protější honitby za silnicí a jezevčíka Denzla zvaného Blesk jsme po návratu k výchozímu stanovišti našli v blízkosti zaparkovaných aut nahoře v lese – pravděpodobně ztratil při naháňce orientaci a vrátil se na výchozí místo.

Kvůli tragické nehodě jsme museli vyčkat příjezdu dopravní policie, což trvalo asi hodinu. Blízko místa nehody křižovaly silnici stopy početné skupiny divočáků, kterou psi zvedli. Po hodnocení disciplín z naháňky nás rozhodčí seznámili s třemi návrhy na titul Diviačiar pro lajku, jezevčici Dennu a Andyho. Po vyšetření nehody policií jsme v pochmurné náladě vyrazili nahoru do lesa pro auta. Tady nám vyšel v ústrety ztracený jezevčík Blesk. Opět potvrdil svou slabou socializaci, kterou projevoval od počátku zkoušek, a vyrazil na Andyho, jemuž se vskutku bleskově stačil pověsit na zadek, naštěstí za srst. Záležitost jsme rychle vyřešili a přemístili jsme se do lesa, kde byly připraveny stopy. Ty jsme vlivem zdržení stihli jen tak tak, než se začalo stmívat. Po náročném dni jsme se pak vydali do sokolovny v Konojedech, kde nás čekal pozdní oběd, spíše večeře, a ostatní účastníci zkoušek.

Neděle 27. 11.

Nedělní ráno přineslo krásné počasí a ještě mnohem větší náledí. Opatrnou jízdou, která byla nutná zvláště v úseku Kostelec nad Č. lesy – Konojedy, jsme se šťastně dostali na místo a brzy jsme odjeli splnit zbývající disciplínu, Vodění na řemeni. Ani zde Andy nechyboval, a tak jsme zkoušky zakončili s plným počtem bodů a s vyššími koeficienty za odložení i chování na stanovišti provedené bez upoutání. Někteří pejsci z jiných skupin, kteří neměli štěstí na zvěř při naháňce, museli splnit v neděli Ochotu k práci na černou zvěř na obůrce. Nastalo dlouhé počítání výsledků a psaní tabulek a diplomů. Odpolední vyhlášení výsledků na hřišti u sokolovny zahájila minuta ticha k uctění tragicky uhynulého gaskoňského honiče. Poté už přišla malá chvíle slávy pro nejúspěšnější pejsky. Výborně reprezentovali svůj klub především jezevčíci. Tři z nich dosáhli počtu 204 bodů a obsadili první tři místa: 1. hladkosrstá standardní fenka Denna z Chromova dvora s vůdcem Vlastimilem Krippnerem (CACIT, CACT, Diviačiar), 2. dlouhán Andy ze Záhořských luk (res. CACIT, CACT, Diviačiar) a 3. drsnosrstá trpasličí Vendulka Valentinka Katky Benediktové (CACT).

Nebýt nešťastné události, která všechny přítomné, ale zejména vůdce a rozhodčí v naší skupině velmi zasáhla, byly tyto zkoušky velice pěkné, včetně vydařeného počasí i přátelské atmosféry. Zázemí sokolovny, jídlo a zvláště krásné ceny pro všechny oceněné pejsky také zaslouží pochvalu.

Andy glosuje: Byl jsem rád, že jsme zase vyrazili na nějakou loveckou akci. Líbily se mi tam všelijaký fenky a z disciplín hlavně ta naháňka. Na konci to byla napínavá akce, když jsme našli divočáky, akorát potom jsme se s tou jezevčicí strašně lekli té rány a raději jsme se vrátili k páníčkům. Panička mi pak ukázala toho ležícího pejska. Pochopil jsem, že všichni lidi jsou moc smutný a stalo se něco špatnýho. Barvu jsem odešel taky dobře, i když na začátku se mi tím ostružiním vůbec nechtělo jít. Byl jsem ale už strašně unavenej. K večeři jsem pak dostal maso z guláše a v neděli jsem dostal pečený maso, zatímco panička si nechala knedlíky a zelí. To proto, že jsem získal stříbrnou medaili a nějaký cenný tituly, jak mi panička vysvětlila. Mně se ale nejvíc líbil ten velkej pytel granulí. Hned jsem se olízl, když mi ho přinesli k mýmu místu. Škoda, že s náma nebyl Brony. Příští rok prý zase na nějaké zkoušky pojedeme, ale teď bude zimní pauza. Budu chodit do školy a cvičit aporty.

Honičské zkoušky v Kostelních Střimelicích

Na dvoudenní Honičské zkoušky jsme vyrazili do již známých Kostelních Střimelic. Měli jsme za sebou dva tréninky na obůrce, kde Andy pěkně vytrvale hlásil na párek divočáků vedený poměrně impozantním kňourem Pepíčkem, a také několik tréninků pobarvené a současně šlapané stopy, kterou jsem Andíkovi připravovala o víkendech. Jednou jsme také byli trénovat s Janou a Bronym ve Střimelicích, kde nám stopu ochotně připravil náš známý z předchozích zkoušek a tréninků pan Štěpán Varga. Nepodcenili jsme ani drobné disciplíny, a tak předzkoušková tréma vyplývala zejména z očekávané naháňky, která byla Andyho premiérou v opravdovém lovu.

Sobota 22. 10.

V sobotu před sedmou jsme naložili Janu a Bronyho a vyrazili jsme ranní mlhou směr Ondřejov. Teploty kolem nuly svědčily o tom, že babí léto se tentokrát konat nebude, a nakonec se po většinu dne udržela i mlha a oblačnost. V pošmourném ránu jsme očekávali začátek zkoušek, ještě společně se spolužačkou z loveckého výcviku, stafbulkou Srdíčkem a její paničkou Klárou. Při losování jsme konečně měli štěstí a zůstali jsme ve skupině s Janou a Bronym, takže jsme se mohli vzájemně podporovat. Na trojích zkouškách předtím jsme vždy byli v jiné skupině. Naše skupina čítající dvě bordeteriérky, jednu jack russell teriérku, kámoše parsona Bronyho a Andyho jezevčíka se odebrala auty k lesu, kde jsme jako první disciplínu absolvovali odložení. To nebylo pro pejsky úplně lehké, protože měli ráno plno energie, ale zase byla taková zima, že tam na místě nejspíš trochu ztuhli. Andy zpočátku chtěl jen sedět (nedivím se mu), ale na místě vydržel a nakonec si v průběhu i sám lehl. Zůstal však v klidu a disciplínu zvládl za 4, stejně jako Brony. Následovalo chování na stanovišti, které jsme taky zvládli dobře, a to také bez upoutání, takže za více bodů. Notně vymrzlí jsme jeli na chvíli do chaty, kde jsme čekali na ukončení naháňky první skupiny.

Kolem jedné jsme odjeli do lesa, kde byla určená leč pro zkušební naháňku. Teď se mělo ukázat, jak Andy zafunguje v disciplíně, kterou v podstatě nelze nacvičit, a hlavně jak rychle pochopí, že řada lovců a honců postupuje. Bude se nás držet, nebo uteče za srnkou? Narazí na divočáky? Myšlenky se honily hlavou, chvíli jsme čekali na zavedení do leče. Pak jsme se rozestavili a na povel jsme vyrazili. My s Andíkem jsme byli asi uprostřed řady. Pejskové vlevo brzy ohlásili zvěř, takže Andy po počátečním váhání, kam vyrazit, měl náhle jasno, a zmizel. Za chvíli již s hlasitým hlášením přímo před nás přihnal srnku. Postupovali jsme dál dolů a pak nahoru strmou roklí, přes ostružiny, a já jsem trnula, jak dlouho bude srnku honit. Na chvilku se u mě objevil Brony, zahlédla jsem i jiné pejsky, ale Andyho ne. Když jsme však rovnali řadu na jedné z cest, objevil se u mě celý mokrý a rozradostněný, čímž mi udělal velikou radost. Už bylo jasné, že se drží u lovců a srnku nesledoval dlouho.

V následujícím hustém smrkovém porostu pak došlo na divočáky. Hlášení Prase vzadu!, výstřely, štěkot všech psů, další výstřely, výkřik Prase dopředu!… Pak jsme vyšli na cestu, pochytali pejsky a čekali na zbytek skupiny, který se zabýval úlovkem. Zahlédli jsme velikého kňoura, který prchal pryč z dosahu lovců. Bylo dokonáno, teď už jenom počkat na známky, které nám rozhodčí na základě svého pozorování udělí. Odjeli jsme na chatu a očekávali nástup na poslední disciplínu dne, pobarvenou a šlapanou stopu, kterou ještě dokončovala první skupina. Vylosovali jsme si číslo osm, takže jsme šli na řadu druzí ze skupiny. Andy šel po stopě i přes nepochybnou únavu pěkně, bez chyby, a tak jsme den zakončili s plným počtem bodů.

Neděle 23. 10.

V neděli mlhu prorazilo sluníčko a nakonec byl z toho krásný podzimní den. Čekala nás už jen disciplína Vodění na řemeni, kterou jsme zvládli také dobře. Pak už jsme s Janou pomáhaly při vyplňování výkazů výsledků zkoušek a psaní diplomů, povídalo se a včerejší nervozita byla pryč. Andy i Brony absolvovali zkoušky v I. ceně, shodně za 204 bodů, a obsadili tak 3. a 4. místo (Brony jako starší pejsek byl za námi, ale jeho výkon má stejnou hodnotu). Pejskové dostali za odměnu buřtíka i kus jitrnice od sponzora a při slavnostním vyhlášení si užili svou chvilku slávy při potlesku početného obecenstva, protože zkoušek se kvůli naháňkám účastní i dost velký počet pomocníků a střelců z pořádajícího sdružení. Pak už jsme strávili příjemné odpoledne a podvečer v myslivecké chatě, kde pejsci dobře najedení samými dobrůtkami brzy usnuli a spali jako Šípkové Růženky (jak poznamenala Jana na adresu Broníka) ještě další tři dny. I když jsme se těchto zkoušek báli víc než jiných, nakonec to stálo za to – Andy i Brony ukázali, že už se toho hodně naučili a že mají výborné lovecké vlohy.

Andy glosuje: Nácviky na obůrce a všechno to trénování dávalo tušit, že to bude tentokrát pořádná zábava. A taky že jo. Mohli jsme lítat po lese, hledat zvěř a štěkat, a to všichni spolu a ještě nás za to chválili. Viděl jsem velikánský divočáky a vůbec jsem se nebál, protože nás bylo hodně. Panička se bála, abych se neztratil, ale to mě teda podceňuje, protože jednak ty lidi dělali takovej hluk, že se nám sotva mohli ztratit, a jednak mám nos, ne? To odložení na mráz ráno bylo dost krutý, ale za tu naháňku jsem jí to odpustil. Dostal jsem nějaký obraz jako cenu a panička mi řekla, že jsem byl třetí, což je vlastně bronzová medaile, stupně vítězů, rozhovory do novin a tak. Zatím za mnou žádnej novinář nebyl, ale to nevadí. Mně spíš záleželo na tý jitrnici. A tu jsem dostal. Navíc jsme s Bronym měli ve skupině samý holky, a ještě tam byla Srdíčko, kterou znám z tábora z Lučkovic (taky jsem s ní na táboře chvilku chodil, ale pak už mě nechtěla). Takže paráda.

Barvářské zkoušky honičů v Kostelních Střimelicích

Na barvářské zkoušky honičů jsme letos poctivě trénovali – v červenci jsme byli na výcvikovém víkendu organizovaném Klubem chovatelů jezevčíků, stopy a drobné disciplíny jsme opakovali i na táboře v Lučkovicích a samozřejmě i při individuálním tréninku. V týdnech před zkouškami, na něž jsme se přihlásili společně s Janou a Bronym, jsme využili také možnost zúčastnit se tréninků, které pro zájemce pořádali organizátoři zkoušek. Tréninky probíhaly v přátelské atmosféře a krásném prostředí v okolí Kostelních Střimelic a pejsci i my jsme se na ně těšili. Zkoušky pořádal Klub chovatelů teriérů ve spolupráci s OMS Praha-východ, ale volná místa bylo možné obsadit i dalšími plemeny, takže se na startu nakonec sešlo šest borderteriérů, jeden Jack Russell teriér, jeden Parson Russel teriér (Bronco), tři jezevčíci dlouhosrstí trpasličí a jeden standardní (Andy).

Týden před zkouškami došlo ke změně zkušebního řádu ohledně dlouho diskutované disciplíny „Vyhledání a chování u střelené zvěře“. Dosavadní podoba disciplíny byla častým terčem kritiky, protože se při ní střelený kus přenášel na vybrané místo v lese do vzdálenosti asi 100 koků a pejsci měli na povel kus proti větru vyhledat. Tam pak měli předvést chování u kusu, tedy zájem o střelenou zvěř, hlásit apod., nebo se po ověření vrátit k vůdci. Disciplína se zkoušela samostatně buď na jednom místě pro všechny po skončení práce na stopách, nebo pro každého pejska po ukončení práce na topě tak, že se prase přeneslo. Kritika mířila hlavně na to, že prase při tomto způsobu jako by do lesa přilétlo – nezanechalo stopy, když bylo přineseno. Nicméně takto jsme to trénovali a nakonec byla krátce před zkouškami vyhlášena změna s okamžitou platností od 1. 10., tedy právě ode dne, kdy se zkoušky konaly. Nyní se disciplína zkouší ke konci práce na stopě. Pes se vypustí asi 50 m před koncem, vůdce zůstane stát a pes má střelenou zvěř sám dohledat. Změny nastaly i v hodnocení chování u kusu, například u oznamovače již nestačí, že zvěř ověří a přijde k vůdci, ale má viditelně projevovat snahu vůdce ke zvěři dovést. Rozhodčí nás tedy hodnotili již na základě nového předpisu, ale vzhledem k tomu, že vůdci trénovali na zkoušky ještě podle původních pravidel, nebyli přehnaně přísní.

Tentokrát jsme si vylosovali číslo deset, čímž jsme se ocitli jednak v jiné skupině než Brony s Janou, ale také ve skupině, která šla nejdříve na drobné disciplíny. Začínali jsme voděním, Andík šel na volno a musím říci, že se v této disciplíně opravdu zlepšil. Také jsme jí věnovali dost času! Dostali jsme 4 a čekali, až budeme na řadě s odložením. I tuto disciplínu Andy zvládnul pěkně, po celou dobu zůstal ležet na místě. V naší skupině bylo několik pejsků, kteří obě disciplíny zvládli navolno, ale také jeden, kterému se odložení nepovedlo a musel ze zkoušek odstoupit. Poté jsme se odebrali přes louku k lesu, kde byly připravené stopy. Počasí bylo nezvykle letní a odpolední teploty se vyšplhaly až na 27 stupňů, takže jsme na stopu měli celkem těžké podmínky. Los nám určil až poslední stopu č. 11 (dvanáctka se nešla kvůli odstoupení jednoho pejska), na kterou jsme vyrazili až v půl druhé odpoledne. Andík se celý den těšil do práce a neměl čas se ani napít, takže to pro něj bylo náročné, i vzhledem ke stáří stopy, která se připravovala ráno. Nicméně vyrazil po stopě velice jistě a svižným tempem, dvě odbočení po jiné stopě si vzápětí sám opravil a po vypuštění kus dokázal bez potíží najít. Chování u kusu nebylo příliš důrazné, tak jsme si vysloužili trojku. Za práci na stopě byl Andy velmi pochválen jako pes, který opravdu šel po celou dobu zalehlý v barvářském řemeni. Po zhodnocení práce skupiny a udělení závěrečných známek za poslušnost (dostali jsme 4) jsme se přesunuli do myslivecké chaty MS Kňour Stříbrná Skalice, kde jsme čekali na slavnostní vyhlášení výsledků.

Po sečtení bodů a vyplnění dokumentů, s nimiž jsme s Janou pořadatelům pomohly, stejně jako s přípravou diplomů, tabulek a placek před konáním zkoušek, došlo kolem páté na udílení pohárů a diplomů. Andy jako jezevčík bohužel neměl nárok na CACT a pohár, takže za své krásné 2. místo z 12 pejsků (234 bodů, I. cena) získal jen diplom a malý suvenýr, ale to nezmenšuje hodnotu jeho výkonu. Opět se projevil jako pejsek s velkým talentem pro práci na stopě a v drobných disciplínách předvedl také pěkné výkony. Vítězný borderteriér Amon s vůdcem Josefem Bradáčem získal krásných 281 bodů. Náš kamarád Bronco White Fascination s Janou si ze zkoušek absolvovaných v I. ceně odnesli tituly CACT a CCT a krásný pohár. Zkoušky byly dobře zorganizované, zázemí na chatě MS Kňour bylo pěkné a počasí se také vydařilo, takže na tyto zkoušky budeme rádi vzpomínat, stejně jako na nácviky, které pro nás neúnavně organizovali pánové Miloš Vinklárek a Štěpán Varga – děkujeme.

Andy glosuje: Copak zkoušky, to jsem zvládnul levou zadní, ale to skvělý uzený v chatě! Mňam! Já se vám tak přežral (ještě že panička neví, od kolika lidí jsem kousek nebo víc kousků pod stolem dostal), že jsem druhej den nechtěl jíst a panička myslela, že mi není dobře. Jenže pak se zeptala Broníkovy paničky a zjistilo se, že Brony je na tom stejně a že jsme akorát pořádně nacpaný. No prostě bezva akce! Jo a taky mi přijde, že už mě panička ňák líp poslouchá.