Zkoušky k vyhledání, vyhánění a nahánění zvěře ve Vavřinči

Abychom v letošním horkém létě tak úplně nezaháleli, co se týká loveckého výcviku, vypravili jsme se na výzvu našich kamarádek ze severu na nový druh zkoušek – Zkoušky k vyhledání, vyhánění a nahánění zvěře. O předposlední srpnové neděli, která naštěstí nepatřila k těm nejtropičtějším, jsme tedy vyrazili na Mělnicko, do obce Vavřineč.

Na startu se sešlo šest jezevčíků. Přijeli naši kamarádi drsnosrstý standard Chuck, trpasličí drsňák Nanuk (velký šéf), a dlouhosrstý tygrovaný trpasličí Kris. K tomu dvě místní hladkosrsté standardní jezevčice a samozřejmě Andy. I když tyto nové zkoušky vypadají jako jednoduchá záležitost, tušili jsme, že úplná legrace to nebude. Jednak jsou zkoušky nové i pro rozhodčí, kteří si musí postupně ověřit, jak jednotlivé výkony hodnotit (nakolik bude podstatné skutečné vyhnání zvěře, co bude rozhodující pro poslušnost a podobně), jednak jsou v určitých ohledech nové i pro pejsky a vůdce, i když jsou poskládány ze známým disciplín.

Na nástupu jsme si vytáhli jedničku, takže po příjezdu do honitby šel Andy na řadu jako první. Slovo „houštiny“ z názvu disciplíny „Vyhánění zvěře z houštin“ (dříve „Nahánění“) ze zkušebního řádu vzali pořadatelé skutečně vážně. Rozhodčí nás zavedli k borové mlazině, která měla více než metrový neprostupný podrost, tvořený travinami a ostružinami. S ohledem na možnosti jezevčíků jsme našli místo, kde se do houštiny dalo vniknout. Rozhodla jsem se zkusit vyhánění z odložení, což bylo chybou. Andy přiběhl nejdříve ke mně – to by tak nevadilo, byl by hodnocen jako při vyhánění od nohy – ale poté na místě, kde jsem stála, nechtěl do houštiny vlézt (ani se mu nedivím, nebylo kudy). Oběhl tedy porost zleva, přivolala jsem ho a znovu poslala do houštiny, ale myslel si o tom svoje a opět začal běžet podél houštiny, aby si našel lepší místo. Ještě než takové našel, ocitl se na kraji mlaziny, kde již byl vyšší les, a vydal se hledat. Bohužel zde se již nacházel také druhý rozhodčí, který po chvíli se znechuceným výrazem přišel, že prý nebude čekat, když Andy do houštiny nešel. Řekli mi, ať psa přivolám. Když Andy přišel, vypadalo to, že dostaneme nulu – neuvěřitelné. Z disciplíny, kterou má Andy ze všech nejraději, a navíc stěžejní disciplíny zkoušek… Naštěstí mě napadlo argumentovat tím, že jsme ještě nevyčerpali zkušební čas, což nakonec rozhodčí uznali (i když ne oba stejně rádi).

Mohla jsem tedy Andyho poslat do houštiny znovu. Vybrala jsem si původní místo, kde byl nejprve odložen, a poslala ho dovnitř. Zřejmě díky svatému Hubertovi Andy brzy našel v houštině srnu, takže ji hlasitě vyhnal. Poté se vydal po stopě srnčete, které vyběhlo na druhé straně houštiny a před zraky korony zamířilo na louku pod lesem. Pan rozhodčí však Andyho zjevně považoval za gaučáka a sdělil mi, že mě Andy nemůže najít, bloudí a štěká proto, že mě volá, a že si ho mám jít chytit. Když jsem mu říkala, že sleduje stopu a hlásí na ní, nevěřil. Když korona potvrdila, že na louku vyběhlo srnče a Andy sledoval jeho stopu, změnil naštěstí názor. Andy se nechal připískat a nakonec jsme skončili s trojkou. Oznámila jsem Andymu, že mi tentokrát dá odměnu on za můj diplomatický výkon a že si vezmu z jeho kasičky peníze na dvě piva.

Po odzkoušení všech psů v této a podobné houštině (všichni měli srnčí, a tak mohli předvést svůj zájem o zvěř) jsme se vydali i s početnou koronou z místního sdružení Malý Újezd – Jelenice do vzrostlejšího lesa. Nejprve se zkoušelo vodění, které jsme zvládli na volno za 4. Poté jsme se rozestavili na cestě a korona se vydala lesem jako řada honců, aby se mohlo vyzkoušet chování na stanovišti. Při této disciplíně je los číslo 1 výhodou – měli jsme to brzy za sebou, vzdalující se korona už Andyho moc nerozrušila. Přesto jsem ho na tento výkon upoutala na vodítko, raději ztratit nějaké body, než aby vyběhl.

Poslední bylo chování po výstřelu, které mělo také velký vliv na známku z poslušnosti – rozhodčí dávali pozor hlavně na poslušnost psa při přivolání. Jelikož požadovali chvíli slídění po louce, měli někteří jedinci s následným přivoláním trochu problém, protože narazili na stopy našeho srnčete. Nám se to naštěstí nestalo, a tak Andy předvedl krátké slídění a krásné a nadšené přivolání. Kromě úvodního nahánění jsme tak nakonec na oběd odjížděli s nadílkou samých čtyřek a jednou trojkou. Zkrátka řízek, který Andy ode mě v hospodě dostal, byl zasloužený. Při slavnostním nástupu se ukázalo, že díky volnému vodění nás bodová ztráta z nahánění tolik nepoškodila, a nakonec jsme s 85 body obsadili nečekané druhé místo. Vítězem zkoušel se stala hladkosrstá Erin z Raholin vedená Markétou Chodilovou.

Andy glosuje: Panička si myslí, že mám děsně rád nahánění zvěře. To je sice pravda, ale nejsem zase nějakej závislák, abych kvůli zkoušce lezl do příšernýho ostružiní. Jó když jsem na honu, tak na to myslím až pak, to mě na konci pálí tlapky popíchané od trnů a ani nevím, kde jsem k tomu přišel. Ale na zkoušce, no uznejte, když mě stejně za chvíli budou volat zpátky… Nechtěl jsem to ale zkazit, jen jsem nevěděl, že oni na tý houštině tak trvají. Prostě jsem hledal místo, kudy tam vlítnu, a místo toho jsem našel naštvanýho rozhodčího. Nakonec se mi ale podařilo najít srnku, tak jsem byl rád. Ona panička byla dost nervózní už z toho, že na zkouškách troubila, a tak jsem jí nechtěl přidělávat trable. Jelikož jsem ale dostal řízek, tak se na mě určitě nezlobila.

Honičské zkoušky v Kostelních Střimelicích

Na dvoudenní Honičské zkoušky jsme vyrazili do již známých Kostelních Střimelic. Měli jsme za sebou dva tréninky na obůrce, kde Andy pěkně vytrvale hlásil na párek divočáků vedený poměrně impozantním kňourem Pepíčkem, a také několik tréninků pobarvené a současně šlapané stopy, kterou jsem Andíkovi připravovala o víkendech. Jednou jsme také byli trénovat s Janou a Bronym ve Střimelicích, kde nám stopu ochotně připravil náš známý z předchozích zkoušek a tréninků pan Štěpán Varga. Nepodcenili jsme ani drobné disciplíny, a tak předzkoušková tréma vyplývala zejména z očekávané naháňky, která byla Andyho premiérou v opravdovém lovu.

Sobota 22. 10.

V sobotu před sedmou jsme naložili Janu a Bronyho a vyrazili jsme ranní mlhou směr Ondřejov. Teploty kolem nuly svědčily o tom, že babí léto se tentokrát konat nebude, a nakonec se po většinu dne udržela i mlha a oblačnost. V pošmourném ránu jsme očekávali začátek zkoušek, ještě společně se spolužačkou z loveckého výcviku, stafbulkou Srdíčkem a její paničkou Klárou. Při losování jsme konečně měli štěstí a zůstali jsme ve skupině s Janou a Bronym, takže jsme se mohli vzájemně podporovat. Na trojích zkouškách předtím jsme vždy byli v jiné skupině. Naše skupina čítající dvě bordeteriérky, jednu jack russell teriérku, kámoše parsona Bronyho a Andyho jezevčíka se odebrala auty k lesu, kde jsme jako první disciplínu absolvovali odložení. To nebylo pro pejsky úplně lehké, protože měli ráno plno energie, ale zase byla taková zima, že tam na místě nejspíš trochu ztuhli. Andy zpočátku chtěl jen sedět (nedivím se mu), ale na místě vydržel a nakonec si v průběhu i sám lehl. Zůstal však v klidu a disciplínu zvládl za 4, stejně jako Brony. Následovalo chování na stanovišti, které jsme taky zvládli dobře, a to také bez upoutání, takže za více bodů. Notně vymrzlí jsme jeli na chvíli do chaty, kde jsme čekali na ukončení naháňky první skupiny.

Kolem jedné jsme odjeli do lesa, kde byla určená leč pro zkušební naháňku. Teď se mělo ukázat, jak Andy zafunguje v disciplíně, kterou v podstatě nelze nacvičit, a hlavně jak rychle pochopí, že řada lovců a honců postupuje. Bude se nás držet, nebo uteče za srnkou? Narazí na divočáky? Myšlenky se honily hlavou, chvíli jsme čekali na zavedení do leče. Pak jsme se rozestavili a na povel jsme vyrazili. My s Andíkem jsme byli asi uprostřed řady. Pejskové vlevo brzy ohlásili zvěř, takže Andy po počátečním váhání, kam vyrazit, měl náhle jasno, a zmizel. Za chvíli již s hlasitým hlášením přímo před nás přihnal srnku. Postupovali jsme dál dolů a pak nahoru strmou roklí, přes ostružiny, a já jsem trnula, jak dlouho bude srnku honit. Na chvilku se u mě objevil Brony, zahlédla jsem i jiné pejsky, ale Andyho ne. Když jsme však rovnali řadu na jedné z cest, objevil se u mě celý mokrý a rozradostněný, čímž mi udělal velikou radost. Už bylo jasné, že se drží u lovců a srnku nesledoval dlouho.

V následujícím hustém smrkovém porostu pak došlo na divočáky. Hlášení Prase vzadu!, výstřely, štěkot všech psů, další výstřely, výkřik Prase dopředu!… Pak jsme vyšli na cestu, pochytali pejsky a čekali na zbytek skupiny, který se zabýval úlovkem. Zahlédli jsme velikého kňoura, který prchal pryč z dosahu lovců. Bylo dokonáno, teď už jenom počkat na známky, které nám rozhodčí na základě svého pozorování udělí. Odjeli jsme na chatu a očekávali nástup na poslední disciplínu dne, pobarvenou a šlapanou stopu, kterou ještě dokončovala první skupina. Vylosovali jsme si číslo osm, takže jsme šli na řadu druzí ze skupiny. Andy šel po stopě i přes nepochybnou únavu pěkně, bez chyby, a tak jsme den zakončili s plným počtem bodů.

Neděle 23. 10.

V neděli mlhu prorazilo sluníčko a nakonec byl z toho krásný podzimní den. Čekala nás už jen disciplína Vodění na řemeni, kterou jsme zvládli také dobře. Pak už jsme s Janou pomáhaly při vyplňování výkazů výsledků zkoušek a psaní diplomů, povídalo se a včerejší nervozita byla pryč. Andy i Brony absolvovali zkoušky v I. ceně, shodně za 204 bodů, a obsadili tak 3. a 4. místo (Brony jako starší pejsek byl za námi, ale jeho výkon má stejnou hodnotu). Pejskové dostali za odměnu buřtíka i kus jitrnice od sponzora a při slavnostním vyhlášení si užili svou chvilku slávy při potlesku početného obecenstva, protože zkoušek se kvůli naháňkám účastní i dost velký počet pomocníků a střelců z pořádajícího sdružení. Pak už jsme strávili příjemné odpoledne a podvečer v myslivecké chatě, kde pejsci dobře najedení samými dobrůtkami brzy usnuli a spali jako Šípkové Růženky (jak poznamenala Jana na adresu Broníka) ještě další tři dny. I když jsme se těchto zkoušek báli víc než jiných, nakonec to stálo za to – Andy i Brony ukázali, že už se toho hodně naučili a že mají výborné lovecké vlohy.

Andy glosuje: Nácviky na obůrce a všechno to trénování dávalo tušit, že to bude tentokrát pořádná zábava. A taky že jo. Mohli jsme lítat po lese, hledat zvěř a štěkat, a to všichni spolu a ještě nás za to chválili. Viděl jsem velikánský divočáky a vůbec jsem se nebál, protože nás bylo hodně. Panička se bála, abych se neztratil, ale to mě teda podceňuje, protože jednak ty lidi dělali takovej hluk, že se nám sotva mohli ztratit, a jednak mám nos, ne? To odložení na mráz ráno bylo dost krutý, ale za tu naháňku jsem jí to odpustil. Dostal jsem nějaký obraz jako cenu a panička mi řekla, že jsem byl třetí, což je vlastně bronzová medaile, stupně vítězů, rozhovory do novin a tak. Zatím za mnou žádnej novinář nebyl, ale to nevadí. Mně spíš záleželo na tý jitrnici. A tu jsem dostal. Navíc jsme s Bronym měli ve skupině samý holky, a ještě tam byla Srdíčko, kterou znám z tábora z Lučkovic (taky jsem s ní na táboře chvilku chodil, ale pak už mě nechtěla). Takže paráda.