Barvářské zkoušky v Kyšicích

Po slunečné zkouškové sobotě jsme neskončili na gauči, ale vydali jsme se opět do Kyšic, tentokrát na Barvářské zkoušky. Přihlásili jsme se v podstatě z tréninkových důvodů a ačkoliv jsme loni tyto zkoušky úspěšně složili a dokonce vyhráli, tentokrát nám daly pořádně zabrat.

Kolem půl deváté jsme dorazili opět na stanoviště v lese u Braškova. Zkoušky začaly v devět současně s deštěm. S malými přestávkami pršelo celý den až do odpoledne. Na startu se sešlo pět účastníků, kromě jezevčíků dlouhosrstých Acora a Andyho také náš spolužák z loveckého výcviku jack russell teriér Marvin, křepelačka a drsnosrstý jezevčík. Tenotkrát byla pouze jedna skupina a vylosovali jsme si číslo 5. Poté jsme odešli do honitby a malá účastnice z korony vylosovala prvního pejska na barvu – jako první šla jediná dáma mezi účastníky, roční křepelačka. Po barvě byla vyzkoušena i z ostatních disciplín, takže další pejsek pokračoval asi za hodinu.

Déšť vytrvale smáčel už nejen koruny stromů, ale i naše hlavy, pejsci se střídavě těšili do akce a střídavě nudili, čekání bylo dlouhé. Zpestření obstaralo malé vyplašené srnče, které s pískáním přeběhlo cestu pár metrů od nás. Andyho a Acora jsme pak museli dlouho uklidňovat. Nejdelší čekání tentokrát postihlo nás – holčička vylosovala Andyho tabulku až jako poslední, asi po třech a půl hodinách. Museli jsme rychle posbírat všechny síly, které nám ještě zbyly, a dát se do boje.

Po bezchybně předvedeném následování jsme se vydali na barvu, tentokrát pro mě nečitelnou, smytou vytrvalým deštěm. Andy si musel poradit sám. První kritické místo nastalo nečekaně za posledním označeným stromem hned na začátku stopní dráhy. Stopa totiž uhýbala prudce vpravo, což jsem zpočátku Andymu nevěřila, ale když na tom trval, následovala jsem jej. Chvíli jsem očekávala, že nás rozhodčí zastaví, ale za námi bylo ticho, a tak jsme pokračovali. Další problém nastal pár desítek před koncem, na místě rozrytém od prasat. Andy si ověřoval čerstvé stopy a po mojí otázce, kde má barvu, se vydal ostře doleva od původního směru. Zdálo se mi to příliš radikální, takže jsem se ho opět zeptala. Snaživě opět proslídil okolí, což jsem považovala za pobíhání o čerstvých stopách zvěře a ztrátu soustředění. Pokoušela jsem se najít alespoň nějakou kapku. Při té příležitosti jsem se také podívala za sebe a zjistila, jak početnou koronu s sebou máme. Ještě že jsem to nevěděla od počátku, to bych měla ještě větší trému! Andy vypadal čím dál zmateněji, když jsem se ho ptala. Ještě že nevím, co si o mně myslel. Nakonec jsem na něj dala a vydali jsme se na jím zvolenou levou stranu, kterou od začátku ukazoval.

Bylo to ono! Za pár okamžiků jsme zahlédli ležící kus a měli jsme vyhráno. Rozhodčí nám předali úlomky a zhodnotili Andyho práci jako profesorskou, soustředěnou, moji práci samozřejmě pohaněli za to, že jsem to pejskovi kazila. Na svou obranu mohu jen říci, že mé soustředění po tak dlouhém čekání na místě skutečně už nebylo zrovna příkladné. Opodál jsme pak předvedli pěkné vodění na řemeni a odložení na volno a vrátili jsme se na cestu k ostatním. Poté rozhodčí zkoušeli jednotlivé pejsky z nahánění, my jakožto pátí v pořadí jsme proto zase trpělivě čekali.

Vybrané místo v lese nebylo pro předvedení nahánění zrovna ideální, protože na něm v podstatě nebyla v dosahu houština, Andy viděl široko daleko a nevěděl, co si přeju od něj prohledat. Po chvíli zmatků jsme se na radu doprovodu z místního sdružení přesunuli o kousek dál na cestu, podél níž už byla houština. Andy tam na povel vyrazil a za chvíli již hlasitě oznamoval přítomnost zvěře. Jednalo se pravděpodobně o čerstvou stopu, protože se brzy vrátil. Poslední disciplínu jsme tedy měli splněnou a mohli jsme konečně jít na vytoužený oběd. Andy opět ochutnal maso z guláše, dostal přinesené vařené kuře a ještě spoustu pamlsků, což mělo za následek pondělní ranní nechutenství a drobné zažívací potíže, ale v tu chvíli si oslavu pěkně užil.

Bylo co slavit. Nakonec jsme ze všech pejsků opět dosáhli nejvyššího počtu bodů a připsali jsme si další vítězství. Navrch jsme dostali do rodokmenu zápis o hlasitém nahánění. Škoda jen, že počasí bylo tak nevlídné a závěrečné posezení i vyhlášení výsledků se muselo odehrát pod stanem. Zřejmě i proto se rozhodčí rozhodli nedělat při zkouškách přestávku, která nám ovšem jako posledním vylosovaným trochu chyběla. I když jsme na barvářských zkouškách byli již potřetí a a složili jsme i řadu jiných, považuji tyto zkoušky díky počasí i vylosovanému poslednímu pořadí pro všechny disciplíny za jedny z nejtěžších, jaké jsme absolvovali. Zkrátka, daly nám oběma zabrat, o to více si ceníme pěkného výsledku.

Andy glosuje: Mokro v lese mi moc nevadilo, ale to čekání jo. Myslím, že jsem dost trpělivej, ale tohle bylo na mě moc. Zvláště když kolem přeběhla ta zmenšená srnka, nejmenší, jakou jsem kdy viděl, tak už se mi teda na nic čekat nechtělo. Pak ještě ty zmatky, co panička vytvářela na barvě. Chápu sice, že jsem ji spletl, když jsem si začal ověřovat i jiné stopy, ale pak jsem jí dost jasně ukazoval, kudy půjdem dál, a ona mi to nevěřila! Přitom ví, že na zkouškách se vždycky snažím mnohem víc, než když spolu trénujem v lese, a žádnou legraci si z ní nedělám. No a při tom nahánění jsem taky moc nechápal, kam bych měl běžet. Ještě že mě pak vzali k tý houštině. Myslím, že tam byla ta prťavá srnka, ale jenom jsem jí cejtil. No, přiznám se, že po tom všem se mi už ani moc nechtělo někoho honit. A to je u mě co říct! Jsem rád, že se mnou na zkouškách byl kámoš Acor, aspoň jsem měl s kým pokecat. No a příště budu asi míň slavit, trochu jsem si přeplácal bříško, ale to vám už panička prozradila.

Lesní zkoušky v Kyšicích

Jarní přípravu jsme letos kromě pilování aportů zaměřili na barvy a stopy, protože jsme uvažovali o účasti na Poháru Českého lesa v dosledech. U této soutěže se však změnil termín, s nímž jsme počítali, takže jsme nakonec zvolili bližší akci – Lesní zkoušky u OMS Kladno, kde působí naši trenéři z loveckého výcviku Zuzka a Viktor Veselí. Měli jsme v plánu opravit si loňský výsledek z Liběchova, kdy jsme sice získali dostatečný počet bodů na I. cenu, ale skončili jsme ve II. kvůli limitní známce 2 z vodění na řemeni.

Na zkoušky v honitbě Kyšice nedaleko obce Valdek se dostavili čtyři psi – dva drsnosrstí a dva dlouhosrstí jezevčíci (Andy a jeho spolužák Acor Amery), pátý pejsek, jagdteriér, z důvodu onemocnění vůdce nepřijel. Po rozdělení do dvou skupin jsme se za slunného počasí vydali do honitby. Andy a drsňáček Flip absolvovali nejprve slídění, nahánění, vodění na řemeni a odložení, druhá skupina šla na barvy.

Slídění se zkoušelo v přehledném lese. Trochu jsem se obávala, aby Andy pochopil, že nejde nahánět do houštiny, ale že mě má sledovat a poslouchat na píšťalku. Slídění jsme totiž dosud trénovali pouze na poli nebo louce. Obavy se však ukázaly jako zbytečné. Andy okamžitě pochopil, že postupujeme, zřejmě po zkušenosti z podzimních naháněk a honu, a udržoval se mnou kontakt, ale zároveň slídil v dostatečné vzdálenosti do obou stran. Po chvíli jsme přišli k houštině, kam Andy zmizel a zanedlouho se ozvalo jeho ostré hlášení. Jelikož se zpočátku ozývalo takřka z místa, napadlo nás, že narazil na divočáky, ale pak se přeci jen v lese napravo objevila prchající srna, takže to bylo jasné. Za chvíli se přiřítil i šťastný Andy, nechal se přivolat a byla z toho známka 4 a pochvala za pěknou hlasitost. Nahánění z houštiny následně předvedl také pěkně a rozhodčí schovaný za houštinou brzy oznámil úspěšné ukončení této disciplíny. Andy poté předvedl vzorové nadšené přivolání na první dvojitý hvizd píšťalky (aspoň že na zkouškách!). Následovalo vodění na řemeni, které jsme si tentokrát nepokazili, a odložení na volno. Kromě těchto čtyřek jsme dostali nejvyšší známky i z hlasitosti, nosu a poslušnosti.

Po polední přestávce strávené v příjemném zázemí u lesní školky, které připravilo místní MS Zálesí Kyšice, jsme se vydali na barvu. Při úvodním následování sice Andy dvakrát zvedl nožku, protože jsem si po polední občerstvovací pauze neuvědomila, že by se měl aspoň trochu projít, ale protože mě i při tomto zpestření poslušně pomalu následoval, uspěli jsme. Pobarvená stopa pak sice vedla přes maliní, kopřivy a všelijakou zeleň, do které se zpočátku Andymu moc nechtělo, ale pracoval velmi soustředěně, dvě malá seběhnutí za čerstvou stopou si opravil, poprvé sám na upozornění, podruhé s mojí pomocí a přenesením o pár kroků zpět. Brzy jsme dospěli až ke kusu srnčí zvěře v cíli a bylo vyhráno. Andyho práce byla označena za profesorskou, sice méně nadšenou, než předváděl temperamentnější drsnosrstý jezevčík, ale rozhodně pěknou a jistou.

Lesní zkoušky jsme tentokrát absolvovali s plným počtem bodů a obsadili jsme první místo. Na Andyho poličku tak přibyl už sedmý pohár a potřetí jsme na loveckých zkouškách získali pomyslné zlato. Maso z kančího guláše bylo pro Andyhou doufám dostatečnou mimořádnou odměnou za tak pěkný výkon. Lesní zkoušky byly velmi pěkně připravené, za což patří dík jak organizátorům z OMS Kladno, tak i členům místního sdružení Zálesí Kyšice, kteří připravili skvělé zázemí se sezením v polním stanu a vynikající občerstvení včetně zmíněného guláše z polní kuchyně. Zdejší honitba je pro pořádání těchto zkoušek výborná, dostatečně rozlehlá a členitá, s příhodnými místy pro všechny disciplíny, a proto můžeme zkoušky zde konané skutečně doporučit.

Cestou domů jsme ještě pobyli na návštěvě u kamaráda Acora, který k velké radosti svých páníčků také zkoušky úspěšně složil a obsadil třetí místo. Zde si Andy vybral další odměnu z Acorovy zásoby hraček a rozkousal mu pískacího panáčka. Akimu to však bylo jedno, protože v domácím prostředí spokojeně usnul únavou a nechal Andyho šmejdit podle chuti. Ten usnul až v autě na zpáteční cestě do Prahy.

Andy glosuje: Tušil jsem, že přijdou nějaký zkoušky, když jsme pořád trénovali. Já teda trénuju rád, ve škole mi proto dokonce říkají šprt, ale mně to nevadí. Nepředstavuju si pod tim nic špatnýho. Mě by urazilo, kdyby mi říkali čokle nebo saláme. Ráno jsme vstávali brzo, ale bylo hezky, žádná tma a náledí jako před půlrokem, když jsme byli na zkouškách naposled. Tak jsem se těšil a měl jsem na co. Bylo bezva, že tam byl Acor, o přestávkách jsme si dost zablbli. Všichni si mysleli, že jsme bráchové. My se totiž spolu válíme po zádech, proplétáme se do sebe nohama, dáváme si pusinky, čucháme si k břichu a tak se po sobě různě povalujem, protože je to děsná legrace. Akorát jednou jsme se na sebe naštvali, protože jsme si o sobě navzájem mysleli, že ten druhej nás drží, ale to se nám jen zamotaly kolem těl naše vodítka. Panička nám to vysvětlila a odmotala nás, než jsme se stihli prát. Všechny disciplíny v lese byly skvělý, ale nejvíc jako vždy to slídění a nahánění. Chechtal jsem se od ucha k uchu. No a disciplína žebrání u stolu mi šla taky pěkně, i Akimu. Dostali jsme nakonec i maso z kančího guláše. Stačí udělat krásný voči a už se to hrne. V poledne jsem si pěkným pohledem vyžebral zbytek guláše dokonce i od rozhodčího, ale panička mi to zakázala sníst, protože jsem měl před barvou. Lidi mi někdy připadaj moc zásadoví. Ale jinak má panička pochvalu, že mě na ty zkoušky vzala.

 

Lesní zkoušky v Liběchově

Na Lesní zkoušky jsme se nejprve přihlásili do Příbrami na 2. července, tam se však nesešlo dostatek zájemců. Vybrali jsme proto docela blízký Liběchov a připravovali jsme se společně s Janou a parson russel teriérem Bronym, kteří se rozhodli absolvovat zkoušky také. Týden před zkouškami jsme se s Andym vydali na obhlídku terénu, takže jsme měli představu, co nás čeká, a také jsme ráno mohli jet najisto na místo srazu – velkostatek Liběchov.

Na startu se sešlo pět pejsků – křepelačka, jagdteriér z Kralup, hladkosrstý jezevčík, Bronco a Andy. Opět jsem vylosovala jedničku, což na rozdíl od norování příliš velká výhoda nebyla. Po deváté jsme se vydali na lesní stanoviště nedaleko skály Harfenice, jedné z těch, které svými skalními plastikami ozdobil v polovině 19. století lidový sochař Václav Levý. Příjezd díky nedávným vydatným dešťům trochu připomínal mokré úseky Rallye Dakar, ale náš zasloužilý peugeot všechno zvládl. Přistáli jsme u improvizovaného bufetu a odebrali se zpět po modré značce k vyznačeným barvám. Tady nám los určil až barvu číslo 4, takže jsme museli čekat. Rozhodčí rozhodli provádět následování jednotlivě vždy před barvou, což nebyl nejlepší nápad, protože se těžko hledal pokaždé nějaký vhodný úsek, pokud nechtěli dělat následování přímo na turistické cestě podél začátků nakapaných stop. Na nás pak vyšel trochu obtížnější terén, prakticky jen průsek bez cesty, ale zvládli jsme to na 4. Na Andym bylo při čekání  vidět, že se těší především na disciplínu Nahánění. Toto jeho rozpoložení se pak podepsalo i na práci na barvě, kde věnoval pozornost i okolním stopám a jednou z barvy sešel příliš daleko, takže jsme dostali za jednu chybu známku 3.

Po přestávce jsme přešli od skal směrem do údolí a následovalo vodění na řemeni. V borůvčí jsme netrénovali, to mě nenapadlo. Andy se pokoušel borůvčí zpočátku obejít, takže natáhl vodítko, ovšem v hustém porostu mu nezbylo než keříky přeskakovat. Celý náš výkon působil neuspořádaně, pravděpodobně i díky rozhodčímu, který vytyčoval trasu tím, že šel přímo před námi, a Andy za ním trochu spěchal. Tato disciplína se nám nevyvedla a dostali jsme dvojku. Na obou rozhodčích bylo v tu chvíli znát, co si myslí o ženských, které se cpou do lovecké kynologie, přičemž nemají ani zbraň a ještě ke všemu jsou z Prahy.

Reputaci si Andy napravil při odložení, které předvedl volně a bez chyby. Ačkoliv jsme díky dvojce z vodění již věděli, že na I. cenu nedosáhneme, i kdybychom měli již jen samé čtyřky, bojovali jsme bez ústupků, takže připoutání „pro jistotu“ jsme nezvolili. Paličatý jezevčík neustupuje, ani když se zrovna trochu nedaří! Po drobných disciplínách jsme pokračovali slíděním a naháněním, které se odehrávalo u paseky s odrostlými borovičkami, hustě zarostlými vysokou trávou. Zde se los číslo 1 vyplatil, protože porost krátce před naším nástupem opustil zajíček, takže Andy jeho stopu ihned zachytil a s krásným hlášením se za ním vydal. Zajíčka přihnal lesem zpět, ovšem ušák se lekl dalších účastníků čekajících u cesty a změnil směr, takže Andy běžel s hlasitým hlášením další okruh. Pak mě rozhodčí pro urychlení práce poslali Andyho odchytit. Díky hlasitosti to šlo, i když jsem si jeden okruh kolem paseky také musela dát, abych Andymu správně nadběhla. Z blízkosti se Andy již dal zastavit a s jazykem na vestě si pak vyslechl známky – nakonec bylo slídění i nahánění za 4 se čtyřkovou hlasitostí a rozhodčí konečně uznali, že Andy není gaučák, který si přijel jen tak odškrtnout nějaké zkoušky. S celkovým počtem 220 bodů nakonec bylo té dvojky z vodění opravdu škoda, ale i II. cena z Lesních zkoušek, které jsou docela náročné, je pěkný výsledek.

Po skončení zkoušek jsme se s Janou ještě zdržely na borůvkách, prohlédly si některé skály s plastikami a udělaly fotky. Pak jsme opět projely zvlněnou lesní cestu s bahnitými partiemi i závěrečnou obří louži a s off-roadovým nástřikem na celé karoserii jsme se vrátily do velkostatku, kde pejsci usnuli jako dřeva a my jsme u občerstvení čekaly na zakončení zkoušek. Brony s Janou zkoušky složili v I. ceně, stejně jako ostatní pejsci, my s Andíkem jsme převzali diplom za II. cenu. Pak jsme ještě chvíli poseděli s místními myslivci a hlavním rozhodčím, který je velký vypravěč. Zázemí u zkoušek bylo příjemné, ale moc se nám nelíbilo konání zkoušek přímo u frekventované turistické trasy ani trochu improvizovaný průběh, kdy se lokality pro některé disciplíny vybíraly až na místě a někdy díky tomu nebyly zrovna ideální. Určitý despekt v počátečním jednání rozhodčích mi také na náladě nepřidal, i když chápu, že někdo nemá rád ženské v myslivosti nebo jezevčíky, stejně jako já nemám ráda třeba cyklouše, kteří mě nutí uskakovat z lesní cesty. Emoce by však měly jít stranou. Rozhodčí by neměl pokřikovat na vůdce své názory v průběhu disciplíny a hodnocení výkonu, byť nevydařeného, by nemělo připomínat kárání vojína na cvičišti.

Andy glosuje: „Vstávali jsme moc brzo a nikam se mi nechtělo. Když jsme ale naložili Janu s Bronym, bylo mi jasné, že dnes bude legrace. Strašně jsem se těšil, že se někde proběhnu za zajícem nebo srnkou. Když jsme přišli mezi lidi a pejsky, bylo mi to jasné – hurá, budu lovit! Byl jsem z toho tak nadšenej, že mě to trochu rozptylovalo na barvě. Pak jsem si ale vzpomněl, že na konci asi bude opravdový srnec, takže zbytek jsem zvládnul v pohodě, i když jsem stihl monitorovat vše okolo a vypadal jsem, že se nesoustředím. No, vlastně jsem se trochu nesoustředil, to je fakt. Přání se mi nakonec splnilo, když jsem se proběhl za tím ušákem. Byla to děsná legrace. Slyšel jsem paničku pískat, jenomže v tu chvíli už jsem ho skoro měl, no fakt! Pak už jsem byl úplně uhnanej a když jsem paničku potkal, vlastně už jsem měl v úmyslu se vrátit. Ještě že mi vzala s sebou tolik vody. Musel jsem se strašně napít a pak jsem se zkoušel vykoupat v té misce, ale nevešel jsem se tam. Napravil jsem to o chvíli později v jedné louži. Panička z těch zkoušek trochu neměla radost, já vím, z toho vodění. To jsem asi zkazil, nevěděl jsem, že na tom tolik záleží. Ale doma mi řekla, že jsem stejně šikovnej a udělal jsem všechno dobře a vodění budem holt trénovat i v nějakým borůvčí, abych z toho příště nebyl tak překvapenej. Ale jinak na zkoušky jezdím rád a na podzim prý pojedeme na opravdovou naháňku, to se teda těším.“

Barvářské zkoušky ve Smečně

Jedním z cílů pro letošní rok bylo opravit si výsledek barvářských zkoušek, které jsme na podzim absolvovali ve II. ceně. Se zkouškami na Troskách jsme sice byli spokojeni, protože to byly naše první vyšší lovecké zkoušky, ale jelikož Andík patří k přemýšlivým a klidnějším pejskům, kteří barvu chodí pěkně, chtěli jsme se pokusit o získání vyššího bodového hodnocení, především z barvy. Pilný jarní trénink jsme zakončili ve středu 8. června společným tréninkem v naší lovecké škole se Zuzkou, která připravila pobarvenou stopu pro nás a také pro Janu s jejím parson russel teriérem Bronym, s nimiž jsme se sobotních zkoušek zúčastnili.

V sobotu po brzkém vstávání jsme na Břevnově nabrali Janu a Broníka a ujížděli jsme do Slaného, kde byl v hotelu Praha sraz. Po vyřízení formalit a shromáždění všech účastníků jsme se vydali do nedalekého Smečna a odtud pak do honitby, kde se zkoušky konaly. Zde už byl připraven pan kuchař s kolegou, kteří se starali o občerstvení již před týdnem při zkouškách z norování. Hned jsme se cítili jako doma! Počasí bylo krásné, během dopoledne ještě nebylo takové horko a po nedávných deštích bylo v lese příjemně, zdálo se, že pejskům by se mohlo dobře pracovat. Vylosovali jsme pětku a octli jsme se tak ve skupině, která šla nejprve na drobné disciplíny. Po odstoupení jednoho účastníka nám s Andíkem připadl úkol pustit se do boje jako první.

Po dohodě s rozhodčími a ostatními vůdci jsme začali naháněním. Andík na povel odběhl do houštiny a my jsme se vydali pomalým krokem podél cesty. Jednou na mě mrknul mezi smrčky, aby si ověřil, kam jdeme. Potom již zmizel z dohledu před námi a my jsme se prodrali smrčím až na příčnou lesní cestu, kde jsme čekali. Andy nehlásil, takže to bylo napínavé. Po deseti předepsaných minutách jsem dvakrát zapískala návratový signál a doufala jsem, že důvodem toho, že Andy není slyšet, není to, že by byl příliš daleko. K mé velké radosti se za chvilku objevil v houštině, odkud přišel po mojí stopě za námi. Přiběhl s jazykem skoro na zem a s rozzářenýma očima, takže se jistě pohyboval po starších stopách, na čerstvou však nenarazil. Oběhl nějaký okruh a vrátil se jako správný lovecký pes po stopě vůdce. Rozhodčí nás proto pochválili za pěkné provedení disciplíny a podle zprávy od naší spolubojovnice Jany pak dávali ve druhé skupině Andíkův výkon za vzor. Po nahánění bylo vodění na řemeni. Bylo trochu těžší rozběhaného pejska uklidnit a skoro to vypadalo na trojku, ale po chvíli se zklidnil a směrem k rozhodčím již předvedl, že chůzi na řemeni chápe a umí. Byla z toho další čtyřka. Za stejnou známku jsme pak předvedli i odložení, takže jsme z první části zkoušek odcházeli spokojeni zpět k občerstvovací stanici.

Po delším čekání, které přišlo vhod kvůli zklidnění před barvou, jsme se s naší skupinou vydali na opačnou stranu lesa, kde byly připraveny pobarvené stopy. Opět nás vylosovali jako první, máme na to poslední dobou nějaké štěstí. Nejprve jsme předvedli následování, přičemž střelec byl ukrytý na konci v lese. Trénovali jsme to spíše sami, případně se střelcem jdoucím v odstupu za námi, ale ani tato varianta Andyho nerozhodila. Trochu se už těšil na barvu, takže jsem musela hlídat, aby se příliš nerozběhl. Vše se však podařilo, zastavení i chování při výstřelu bylo vzorové, takže jsme opět dostali pochvalu a čtyřku. O to větší odpovědnost na nás dolehla na barvě – bylo by škoda to pokazit. Andík vyrazil jistě po stopě a pokračoval s nosem u země, ovšem občas mě znejistělo, že dlouho nevidím barvu. Foukalo z boku a pejsek šel pod větrem, takže to bylo obtížnější sledovat. Občas jsem se Andyho asi zbytečně ptala, no snad mi to už odpustil. (Rozhodčí mi také na konci toto vyrušování pejska po právu vytkli.) Ve druhé části už jsem mohla občas sledovat i nakapanou stopu, takže to bylo klidnější, a brzy jsem zahlédla běh statného srnce, ke kterému jsme bez chyby dorazili. Po předání úlomků a gratulaci rozhodčích i přenašečů zvěře jsme se vydali nazpět jako adepti na vítězství, protože většina účastníků měla již na kontě nějakou trojku.

Při čekání na ostatní z nás pomalu opadávalo napětí a postupně už nám začali gratulovat jako vítězům, i když spočítáno ještě nebylo. Udělaly jsme společně s Janou nějaké fotky pejsků a natrhaly si spoustu borůvek, které jsou letos nějak brzo. Dokonce i Andy jim přišel na chuť. K předání diplomů a cen jsme opět přejeli na základnu v hotelu Praha. Auto bylo již pěkně rozpálené a byli jsme rádi, že si ještě chvíli posedíme v příjemné restauraci, než se vydáme zpět do Prahy. Po napsání diplomů jsme nastoupili k vyhlášení výsledků. Zde jsme si tedy s Andíkem užili svou chvilku slávy, protože Andy se skutečně s plným počtem bodů stal vítězem zkoušek. Dostali jsme krásný zlatý pohár a podle zvyklostí jsem pak přednesla poděkování za vůdce psů, které jsem si v duchu připravovala už hodinu dopředu – přeci jen šlo o naši premiéru v roli vítězů… Pak jsme ještě chvíli pobyli a popovídali si o psech, naháňkách a honech a kolem půl čtvrté jsme se vydali i s Janou a Bronkem, kteří skončili se 105 body na krásném 4. místě rovněž v I. ceně, domů.

Andy glosuje: „Tak tentokrát jsem pochopil, že zas jedem na nějakou skvělou akci, takže jsem při vstávání moc neprotestoval. Líbilo se mi už na srazu v hospodě, protože bylo jasné, že si dneska něco užijeme, ale v lese jsem se začal hrozně těšit. Když mě hned na začátku pustili běhat po lese, nevěřil jsem skoro svým dlouhým uším. Prohledal jsem co se dalo, ale pak jsem se radši vrátil za paničkou, aby mi někam neodešla. Měla ze mě hroznou radost a ti tři pánové mě chválili taky, to jsem poznal. Pak jsem chodil na řemeni, to mě moc nebaví, ale udělal jsem to pro paničku za to, že mě zase vzala na takový krásný místa. Odložení jsme hodně trénovali, to celkem ujde, protože se u toho leží a nemusí se přemýšlet. Tak to jsem taky zvládnul. Pak byla nějaká dost dlouhá přestávka, ale jelikož bylo ve vzduchu cítit, že je to furt napínavý a něco ještě bude, tak mi čekání nevadilo. Jen jsem občas zkoušel paničku odtáhnout do lesa, ale nedala se. Viděl jsem totiž ráno toho střelenýho srnce a myslel jsem si, že ho budeme mít za úkol najít. Tak jsem si říkal, že bych ho třeba šel hledat rovnou. No a pak jsem dělal následování, to je takový legrační, musím jít hrozně pomalu s paničkou a dávat pozor, kdy se zastaví. Jde mi to dobře, protože nejsem nijak zvlášť splašenej pes. Potom už jsme šli na barvu, kterou chodím rád. Hodně jsme to s paničkou trénovali. Nejvíc se mi líbí, že jsme spolu v lese a já jí ukazuju, kudy to vede. Myslím, že ona to někdy ví, protože mi radí, a někdy zase neví, protože mě plete. Tentokrát to teda dost nevěděla, ale já jsem se nedal a táhl jsem ji správně. To víte, ženský, někdy trochu panikařej. Ještě že jsem kliďas. Na konci byl ten srnec, no to jsem si mohl myslet. A pak mi ho zas odnesli a už mi ho nedali. Ale i tak byla dobrá zábava a vlastně jsem na něj dokonce zapomněl, protože v tý hospodě jsem dostal nějakou lesklou misku na nožičce, do který mi panička dala granule, a já jsem zjistil, že mám vlastně příšernej hlad. Pak za náma všichni chodili a gratulovali mi a panička říkala, že jsem to všechno udělal moc dobře. Tak jsem byl rád a taky jsem už byl unavenej. V autě jsme já i Bronco usnuli jako dřeva. Těším se na nějaké další zkoušky.“