Poté, co jsme na poslední chvíli večer před zkouškami vyřešili zapůjčení auta, protože naše odmítlo nastartovat, jsme se krátce po šesté ráno vydali do Ratenic na Kolínsku na Podzimní zkoušky. Na myslivecké chatě, kterou jsme na okraji obce bez potíží našli, již byla velká sešlost – zkoušek se zúčastnilo 18 ohařů a šest psů ve skupině ostatních plemen (dva labradoři, dva křepeláci, špringršpanělka a Andy).
Po nástupu a vylosování, kdy jsme s losem číslo 20 získali celkem dobré druhé pořadí v naší skupině, jsme odjeli do honitby, naše skupina na pole za Cerhenice. Vzhledem k různorodosti plemen (retrívři, slídiči, jezevčík) se zkoušelo podle tří zkušebních řádů. Začít měl černý labrador disciplínou slídění s dohledávkou. Rozhodčí však zjistili, že pořadatel má s sebou pouze živou zvěř, přičemž na dohledávku bylo třeba dát studeného bažanta. Nabídla jsem tedy svoji slepici, kterou jsem vzala pro případ, že nebude k dispozici zvěř „přiměřené velikosti pro příslušné plemeno“ (což by podle zkušebního řádu měl pořadatel zkoušek zajistit). Labrador se tedy dal do práce, bohužel pohozenou zvěř zapíral a nepřinesl, a tím pro něj zkoušky skončily a pro nás to znamenalo, že budeme u všech ostatních disciplín zahajovat jako první.
Nyní nás čekalo slídění. Šli jsme na pole a Andy začal slídit, nejprve podle píšťalky, pak šel prohledat křoví podél strouhy, kde se ozývaly bažantí slepice. Ty s hlášením vyhnal a pokračoval slíděním v křoví. Přitom přede mnou vyběhl zajíc a rozhodčí pan Kašík začal nadávat, kde je pes, když tady je zajíc. Snažila jsem se tedy Andyho píšťalkou přivolat. Poté, co se po proslídění křoví vrátil, jsem ho na pokyn rozhodčích poslala po stopě zajíce, který před několika minutami odběhl. Andy běžel po stopě a asi po 300 m začal hlásit v délce asi 50 m, pak chvilku hledal, pak hlásil dalších 50 m. Protože však byl již daleko, podíval se na mě, zda ho pošlu ještě dál. Já jsem ho připískala v domnění, že máme slídění splněno a hlasitost za 4. Když pejsek přiběhl a pochválila jsem ho, rozhodčí Kašík arogantním tónem poznamenal, že nechápe, za co ho chválím, že NIC nepředvedl. Myslela jsem si, že má na mysli systém slídění. Tak jsme dalších 10 minut šli a Andy na povel běhal ze strany na stranu víceméně pravidelně a v přiměřené vzdálenosti. Tím jsme splnili podmínku zkušebního řádu, že systematické slídění musí probíhat nejméně polovinu zkušební doby, která je alespoň 20 minut (což jsme poctivě naplnili). Pak jsem ho na pokyn rozhodčích připískala. K mému údivu jsme obdrželi tyto známky: 2 z hlasitosti (podle rozhodčího prý „dvakrát štěknul“), 2 z poslušnosti („dělá si s váma, co chce“), stopa živé zvěře 4, nos nelze oznámkovat. O hlasitosti odmítl rozhodčí diskutovat, prý nic neslyšel. Když jsem se ozvala ohledně hodnocení nosu, že má 4 ze stopy živé zvěře, kde se nos používá, rozhodčí mě umlčel s tím, ať jej nepoučuji. Vrátili jsme se tedy ke koroně a vše jsem ostatním řekla. Známkami byli také překvapeni – všichni Andyho slyšeli hlásit. Pak se dál zkoušelo s mojí slepicí, kterou mi po odcvičení celé skupiny vrátili napůl oholenou.
Šlo se na vlečku, měli jsme svého králíka, opět se vše odzkoušelo s ním (zde to tak nevadilo, šli jsme jako první, i když ani poděkování za poskytnutí zvěře jsem se nedočkala). Vlečku předvedl Andy krásně a dostal známku. Po vyhledání králíka se na mě sice jako obvykle podíval, ale pak jej sám vzal a nesl, v polovině si jej položil a opět sám vzal a přinesl. Po celou dobu na mě rozhodčí Kašík za mými zády mluvil – pronášel „vtipné“ poznámky o tom, jak na mě Andy kouká a že se ptá, jestli to musí donést a podobně. V zájmu udržení kontaktu se psem na disciplíně jsem se vůbec neotáčela a na jeho slova jsem nijak nereagovala. Myslím si, že takové rušení vůdce je nefér.
Pak byla dohledávka pernaté. Na výběr jsme měli vlastní oholenou slepici, nebo velikého kohouta. Zvolila jsem tedy slepici i s rizikem, že ji Andy bude zkoumat. Vítr byl skoro neznatelný, avšak přesto šlo zjistit, že rozhodčí pohodil zvěř v podstatě po větru, což se pak projevilo i na práci psa. Při navádění psa mi rozhodčí zakázal si nadejít, takže jsme si nemohli jít pro vítr. Přesto Andy slepici po chvíli našel. S uchopením ale váhal a kousnutí do předchozími psy porušené zvěře jsem musela zabránit zavoláním jména, což mi bylo započítáno jako povel. Přinesení a předávka byla v pořádku, takže známka 3.
Stopu vůdce a vodění na řemeni jsme absolvovali s plným počtem bodů a odjeli jsme s celou skupinou k rybníku na přinášení kachny. Andy opět propadl svému rozrušení, které v něm lov u vody vyvolává, takže se pro aport vrhnul jako o život, ale kachnu na břehu pustil a po prvním povelu váhal s jejím uchopením, takže mi rozhodčí zakázal dál pokračovat s tím, že už to nepřinese, a dal nám známku 1. Po odcvičení celé skupiny nastalo čtení známek, které rozhodčí Kašík uvedl poznámkou, že kdo má výhrady, má si jít stěžovat na lampárnu. Tak jsem se přihlásila a řekla jsem, že mám výhrady ke známce z hlasitosti, že pes hlásil na stopě a celá korona to slyšela. Že ve srovnání se špringrou, která na viděnou nehlásila a má za 1, je to nespravedlivé hodnocení. Rozhodčí na svém hodnocení samozřejmě trval, což jsem čekala, jen jsem mu to chtěla říci. (Postupně pak za mnou chodili různí účastníci a dávali mi za pravdu, že jsem prý dobře udělala, že Andy hlásil atd.).
Na chatě v Ratenicích bylo příjemné teplo, dali jsme si s Andym srnčí guláš a pak Andy dostal od jednoho hodného pána ještě pěkný kousek pečeného kuřete. Povídali jsme si s okolosedícími a konečně jsme se – na rozdíl od předchozích hodin – cítili příjemně. Nemyslím si, že zkoušky loveckých psů by měly být důvodem k nějakým zbytečným konfrontacím mezi rozhodčími a vůdci, jde snad přeci pouze o koníček, kterému se všichni věnujeme. Bohužel se najdou lidé, kteří dokážou ostatním zkazit den, náladu a vzít chuť do další práce. Jak se na takové jednání asi dívali majitelé pejska, kteří se jen přišli podívat, protože se chystají na první zkoušky? Co si mám myslet o tom, když rozhodčí nezná zkušební řád, kde se výslovně říká, že „známkou 2 se hodnotí pes, který hlásí zvěř, jen když ji vidí, a ztrácí-li ji z dohledu, přestane.“? Zkoušky jsme tedy absolvovali s 207 body s limitními známkami z přinášení kachny, hlasitosti a slídění ve II. ceně.
Když jsem se na tyto zkoušky hlásila a telefonovala jsem s panem Kašíkem, který je jednatelem OMS Kolín, smál se mi, že chci jít na podzimní zkoušky s jezevčíkem. Doufala jsem, že je to jenom takový druh humoru. Po tom, co předvedl v poli, si musím myslet, že je zřejmě nějak zaujatý – nevím, zda vůči jezevčíkům, ženám v myslivosti nebo vůči vůdcům, kteří si dovolí mít dotaz nebo připomínku. Jistě že se nemusí pejskovi vše povést, na zkouškách se může stát cokoliv a nikdo nemá vždy samé čtyřky, ale hodnocení by mělo odpovídat výkonu a zkušebním řádům a jednání s vůdci by mělo být podle pravidel obyčejné lidské slušnosti. Už jenom proto, že si zkoušky platíme, nejsme nijak navzájem služebně nadřízeni a podřízeni a měli bychom se k sobě chovat uctivě, jako kolegové. Nebylo to poprvé, co jsem takové jednání i nerespektování (neznalost?) zkušebního řádu u rozhodčích zažila, nicméně jsem ráda, že se to stává spíše ojediněle.
Andy glosuje: Mám pocit, že se na těchto zkouškách paničce moc nelíbilo, ale myslím si, že za to nemůžu. Všechno jsem se snažil dělat dobře a jediný, co se mi moc nepovedlo, to uznávám, je přinesení kachny. Byl jsem už unavenej a málo jsem se soustředil. V tý chvíli bych si totiž šel nejradši jen tak zaplavat, což jsem hned potom, co jsme dokončili zkoušení, udělal. Skvělý to bylo na chatě, dostal jsem spoustu masa, podařilo se mi dokonce přemluvit jednoho cizího pána, který mi dal velký kus kuřete. V tom jsem dost dobrej, mám na lidi vliv. To musíte dělat nenápadně – žádný štěkání nebo skákání. Prostě se jen tak krásně kouknete a snažíte se vypadat jako moc hodnej a moc hladovej pes. To se dělá tak, že hodně vykulíte oči, myslíte na něco smutnýho a přitom vtahujete břicho dovnitř, aby co nejvíc koukaly žebra. No a nakonec jsem dostal diplom i pytel granulí a pochvalu od paničky, tak jsem asi zas tak špatně nedopadnul.
