Českého lesa v dosledech. Tentokrát byla základna v hotelu Kolowrat na Přimdě, kde jsme se i ubytovali. Protože jsme dorazili v pátek před osmou a byl čas na večerní procházku, vydali jsme se s Andym rovnou na starobylý hrad, kam vedla cesta přímo od hotelu. Je opravdu působivé dívat se na zbytky hradu, který byl postaven už před devíti staletími, a výhled byl také parádní. Andy však více než vlastivědnou výpravu ocenil návštěvu hotelové restaurace, kde si pohrál s roční fenkou jack russel teriéra a dostal od hoteliéra pár granulí.
Sobota 14. 5. – Barvářské zkoušky
Ráno jsme se v pohodě přesunuli opět do restaurace, kde byla připravena pro všechny snídaně – hotel to pojal ve svém stylu a připravil obrovský švédský stůl, takže jsme od vrchního rozhodčího dostali za úkol se snídaně zúčastnit a hodně se najíst, protože v honitbě nebude občerstvení. Po této důkladné přípravě jsme nastoupili k zahájení a rozlosování soutěže. Do boje o pohár se vydalo osm jezevčíků a jeden border teriér.
Přesunuli jsme se do blízké honitby MS Bohuslav kousek za rozvadovskou dálnici, odstavili auta na označené louce a pak už se každá skupina vydala plnit disciplíny zkoušek. Los číslo 2 nás zařadil do první skupiny, kterou čekala nejprve práce na barvě. Tady nám los určil druhou stopu. Nejprve však byla na řadě šoulačka. Ukázalo se, že kromě silničky, od které vedly do hloubi lesa stopy, není na šoulačku nikde příliš příhodná cesta. Nakonec nám tedy rozhodčí určili jakýsi prostor po prořezávce, na pomezí houštiny a vzrostlého lesa. Trasa do kopce kolem několika pařezů, mezi hromadami klestu. Co se dalo dělat – nakonec Andy jako mazák potřebuje výzvu, ne stále chodit šoulačky po rovné cestě. Tak jsme se tedy vydali lesem vzhůru podél houštiny. Musela jsem dávat pozor na vhodné místo odložení, aby na mě Andy přes terén a klest z polohy vleže vůbec viděl. První odložení a přivolání proběhlo pěkně. Andyho jsem tedy po společných 30 krocích opět odložila a pokračovala k ukrytému střelci, ale tady jsem z nějakého důvodu zaváhala, jestli už mám jít do úkrytu, nebo mám Andyho nejdřív přivolat – a udělala jsem malé, nenápadné přivolávací gesto, které máme nacvičené. Naštěstí Andy umí počítat lépe než já, tak se na mě jen s pochopením zadíval a nikam se nevydal, načež mi došlo, že má být na místě a já mám jít do úkrytu. Tak jsem se schovala, střelec vystřelil, Andy ležel a mně u nohou ležel kámen, co mi spadl ze srdce. Mohla jsem to Andymu pěkně pokazit, ale on se nedal zmýlit. Nikdo asi toto malé pochybení nepostřehl, ale já jsem byla pyšná na Andyho, že se nenechal splést.
Barva nebyla úplně jednoduchá díky čerstvým stopám zvěře. Andíka to rozhodilo už na začátku, ale nechala jsem ho, ať se opraví, a pokračovali jsme dál. Asi ve dvou třetinách se opět vydal doleva po stopě, což jsem sice postřehla, ale když jsem po něm chtěla, aby se opravil, už jsme byli moc daleko od umělé stopy, pes nemohl pokračování najít a rozhodčí nám odtroubili chybu. Pak už jsme do cíle dorazili bez potíží a Andy měl radost z nalezeného muflona.
Po odzkoušení všech pejsků jsme šli vystřídat druhou skupinu na stanoviště, kde se zkoušely drobné disciplíny. Vodění i odložení jsme předvedli na volno, za plný počet bodů. Barvářské zkoušky jsme tak dokončili v I. ceně, s jedním ztraceným bodem na barvě, a ocitli jsme se na 3.-4. místě. Následoval přejezd na večeři do hotelu. Po vyhlášení výsledků jsme znovu vydali na hrad, tentokrát ve větší skupince s dalšími čtyřmi jezevčíky a jinou, zarostlejší cestičkou okolo kopce po úbočí, což se Andymu líbilo.
Neděle 15. 5. – Barvářské zkoušky honičů
Snídani jsme tentokrát raději dohodli individuální, protože švédský stůl, jaký je hotel zvyklý připravovat pro německé hosty, jsme v sobotu nedokázali sníst, a bylo by to škoda. Tak jsme si objednávali každý podle sebe, vajíčka či párky, a po nástupu jsme se kolem půl desáté opět přemístili do lesa. Naše skupina šla tentokrát nejdříve na drobné disciplíny, dle očekávání. Jako dvojka jsme šli na řadu brzo, začínalo se voděním a trochu jsem se obávala, aby se Andy až moc netěšil do lesa a nespěchal. Šel ale hezky a ještě dostal od rozhodčího pochvalu, že jde „radostně“. (Jenže já vím, co se za takovou radostí skrývá za nebezpečí – jen kdyby z houštiny naproti vykoukly parůžky, to by byl fofr.) Odložení na volno s kapkou nezbytného adrenalinu (Odejde?/Neodejde?), a pak už jsme čekali, až druhá skupina dokončí stopy, které samozřejmě zabraly více času.
Zatímco v sobotu bylo vcelku příjemně, kolem 15 stupňů, v neděli se citelně ochladilo. Brzy ráno klesla teplota na jeden stupeň a přes den nepřekročila sedmičku, navíc foukal dost silný vítr, takže jsme při čekání pěkně mrzli. My jsme navíc čekali dlouho i na stopách, protože los nám určil až stopu číslo 7, tedy třetí ve skupině. Andy šel stopu moc hezky, ani jednou nezaváhal, ačkoliv foukal místy dost silný boční vítr. Před koncem jsem jej vypustila, aby předvedl chování u kusu. Andy vzorně k praseti došel, ověřil si jej, podíval se na mě – a pak se vydal zpátky. Přišel s radostí v očích, jako že má hotovo, ale bohužel to podle nových řádů nestačí. Učím ho, aby u prasete aspoň zůstával, ovšem doma trénujeme s kůží. To asi je pro Andyho něco jiného. Rozhodčí chtěli, aby mě k praseti vedl, tomu ale Andy nerozuměl, protože věděl, že já vím, kde prase je – když se na mě od kusu díval… Tak jsme k němu tak nějak společně došli, Andy už trochu posmutněle, protože zatím nedostal pochvalu ani odměnu, i když prase našel, a to mu asi přišlo nespravedlivé. Oznamování se tomu říkat nedalo, a tak jsme dostali dvojku. Práci na stopě však rozhodčí označili za jednu z nejlepších.
Nevím, jak by to vypadalo v praxi, ale mám za to, že kdyby Andy na volno střelenou zvěř našel, že mě k ní zavede nebo ji ohlásí, stejně jako hlásil u postřelené laně. V situaci, kdy jde o zkoušku a on ví, že už prase vidím, mě k němu nevede, což chápu – moje otázka „Kde máš prasátko?“ mu musí připadat jako stupidní hra pro štěňátka. Takže budeme nadále pilovat to, aby u prasátka zůstal, když se zkouší tato disciplína. Snad se to nakonec podaří i na zkouškách, a ne jen při nácviku.
Podvečer jsme opět strávili v hotelové restauraci, s Andym jsem se spravedlivě podělila o svíčkovou podle neměnného pravidla „Andy maso, já zbytek“ a při pokukování na hokej jsme čekali, až budou spočítány výsledky a napsány diplomy. To se podařilo jen pár okamžiků poté, co v TV skončil přenos naší prohry s Dány. K vyhlášení vítězů jsme nastoupili na terasu hotelu. Pohár Českého lesa v dosledech 2016 si odvezl hladkosrstý trpasličí pejsek Gandalf Magic of Morion s vůdkyní Markétou Gdulovou. My jsme s Andíkem nakonec obsadili celkově 6. místo. I když jsme měli jen dvě snížené známky, dvojka z chování znamenala v případě BZH sestup do druhé ceny, a s tím jsme na medailové pozice pomýšlet nemohli. To ovšem nebylo zas tak důležité, protože jsme strávili skvělý víkend v lese s přáteli a pejsky a poznali zase nová krásná místa.
Andík glosuje: „Tak teda hele, to chování u kusu, jak tomu lidi říkají, mi přijde už trochu divný. Já mám přece najít tu zvěř. Dřív pokaždý stačilo, když jsem to našel a vrátil se k paničce. Teď to nestačí, ale já nevím, co teda mám ještě dělat. No nic, já jsem si tu soutěž užil. Mě stopování baví, takže si myslím, že to jsem udělal dobře. Nakonec panička mi v sobotu i v neděli dala maso ze svýho jídla a to znamená, že byla s mojí prací spokojená. Nechci se teda ňák moc chválit, ale kdybych byl nějaká border kólie nebo něco podobnýho a poslouchal na slovo, tak bych na její znamení, který mi dávala na šoulačce ve chvíli, kdy mi žádný znamení dávat neměla, normálně vyběhnul a pokazil bych to, a panička by nemohla říct vůbec nic. Jenže jako jezevčík používám mozek, takže jsem to nezkazil. Teď už asi taky chápete, že nebudu ukazovat paničce zvěř, o který už ví. To by byla šaškárna a né seriózní hra na lov. To musí bejt každýmu jasný. Ale jestli mám u toho prasete předvést nějakej cvik, tak se to klidně naučím, pokaváď mi to někdo objasní. Žádnej problém.“
