Jako ocenění za Andyho vynikající výsledky jsme letos obdrželi od Klubu chovatelů jezevčíků nominaci na Evropský pohár – mezinárodní všestrannou zkoušku jezevčíků (Internationale Vielseitigkeitsprüfung für Dachshunde), která se konala v hornorakouském Lengau. Druhou českou účastnicí měla být rovněž dlouhosrstá Elsa od Širočiny s Radkem Haladou, která ze zdravotních důvodů nemohla na soutěž odjet. Vydali jsme se tedy hájit české barvy sami, v doprovodu rovněž nominovaného rozhodčího MVDr. Jaroslava Švece, místopředsedy českého Klubu chovatelů jezevčíků.
Pátek 16. 10.
Vyrazili jsme již dopoledne, raději s časovou rezervou. Měla jsem za sebou hektické dny strávené léčením počítače v servisu i léčením vlastního bacilu, který jsem chytila, takže jsem byla ráda, že jsme se zvládli vypravit a jakž takž stihli pracovní povinnosti i poslední trénink odložení s nezvyklými dvěma výstřely. Přistoupili jsme na Žižkově do auta k panu Švecovi a po bezproblémovém vymotání z Prahy jsme vyrazili po Strakonické směr jihozápad. Dobrou náladu ještě zlepšil oběd v restauraci U radnice ve Volyni a potom už jsme pospíchali k hraničnímu přechodu Strážný. Předpověď počasí se trefila do černého, kolem druhé začlo pršet. V Bavorském lese bylo mnohem ošklivěji než na české straně Šumavy, a tak se do mysli vkrádaly myšlenky na to, že asi teď někde v rakouské honitbě pěkně leje do čerstvě nakapaných barev. Po menší zácpě v Passau a na dálnici A8 jsme už bez problémů za pomoci navigace a map dorazili do cíle. Hotel Jägerwirt vypadal luxusně, leč přívětivě, a tak jsme příjezd oslavili ochutnávkou salzburského piva. Večer jsme poseděli se skupinou rakouských, německých a švýcarských rozhodčích, společně povečeřeli a proběhla také prezence a losování. Stejně jako na Poháru Plzeňska mi padla do ruky sedmička, snad opět šťastné číslo. Rakouský rozhodčí mi později řekl, že moje barva je dost zarostlá, ale že „se to dá“. Nebylo to příliš přesvědčivé. Pršet přestalo pozdě večer, ale nad ránem chvíli pršelo znovu.
Sobota 17. 10.
Ráno jsme vstávali časně – v půl sedmé už byla připravena snídaně, kterou jsme vynechali. Zřejmě nedoléčená nemoc, napětí a dlouhá cesta přispěly ke střední migréně, takže nebyla chuť. V půl osmé byl nástup před hotelem, který vypadal jako zámeček. Pětičlenná skupina trubačů dodala zahájení mezinárodní všestranné zkoušky slavnostní ráz. Každá země měla svůj špalík s vlajkou (zapomněli jsme to vyfotit). Na startu se sešlo 10 psů z 12 očekávaných (každá zúčastněná země měla nárok na dva soutěžící). Přišel i starosta Lengau, přítomni byli šéfové jezevčičích klubů z Německa, Rakouska i Švýcarska (ten dokonce jako vůdce). Rozhodčí byli kromě těchto zemí také z ČR, Francie a Itálie. Oficiálním jazykem soutěže byla němčina.
Jsouc bez vlastního auta, musela jsem se s někým svézt. Posadili mě do bílého VW Transporteru s majáčkem k revírníkovi, který zaváděl celou kolonu do revíru Kobernaussen. Povídali jsme si o honitbě a o vyskytující se zvěři – měli tam všechny druhy obvyklé zvěře a navrch prý i rysa a sviště. Ten sem asi přihopkal z nedalekých alpských údolí. Barvy se už nelosovaly, a tak jsme jakožto nejnižší číslo v naší skupině byli odvezeni hned po půl deváté ráno na naši první disciplínu – dosled na pobarvené stopě. Bylo zatím jen pár stupňů, úplné mokro a vlhký vzduch, ale už nepršelo. Brzy jsem pochopila, co znamená zarostlá stopa. Nástřel byl nad úvozovou cestou, na mechu uprostřed mokrého borůvčí, které bylo úplně všude, bujné a vysoké půl metru, protkané spletitými cestičkami. Na natěšeného Andyho se sesypala první sprška vody z prvního keříku a vyrazili jsme.
Pes šel vcelku jistě, ale až moc radostně (barva byla z vysoké zvěře), tak jsem nevěděla, zda zase neblbne na nějakých stopách. Ale rozhodčí nás tiše sledovali, tak nezbylo, než mu věřit. Barva samozřejmě po mnohahodinových deštích vidět nebyla. Nohy se bořily do tlusté vrstvy mechu a stopa stoupala do příkrého svahu. Po nějaké chvíli se zlomila, Andy chvilku hledal pokračování a vydal se v ostrém úhlu dál. Bohužel však po jiných stopách, takže jsme asi po 50 metrech byli poprvé odvoláni. Rozhodčí nám ukázali správný směr a od zlomu jsme pokračovali (úhel byl trochu ostřejší, než jakým původně šel Andy). Nyní trochu z kopce, přetnout lesní cestu a zase do kopce. Opět mech, borůvčí, mokro, klikaté cestičky, klikatá stopa. Rakouský rozhodčí za mnou zamumlal „sehr gut“, jinak bylo ticho, sledovala jsem psa a modlila se, abychom už nic nezkazili. Za chvíli jsem spatřila z trávy čnící paroží – na konci byla položena hlava jelena. Zvládli jsme to, bod dolů sice mrzí, ale podmínky byly opravdu náročné, jak počasí, tak i terén. Andy dal jelenovi pusu, dva trubači nám zahráli, pak se rozhodčí radili o známkách – zde se známkuje způsob práce na stopě (máme za 3 kvůli jedné chybě), jistota na stopě (také za 3) a vůle najít zvěř (za 4 – Andy se snažil :-)).
Po odzkoušení naší skupiny z barev jsme se v koloně přemístili hlouběji do lesa k vyzkoušení chování na stanovišti. Zkouší se v rozestupech na cestě jako v Česku, jen jsem si všimla, že většina odkládala psa s kabátem, svetrem apod., což tedy asi bylo v pořádku. Italský mladý jezevčík velmi hlasitě kňučel. To rozdráždilo Andyho a potichounku také trochu pískal, což nikdy nedělá, ale ležel a na pohled vypadal klidně, tak jsme o body nepřišli, ovšem zde jsme volili méně bodovanou variantu na řemeni. Hodnocení bylo o něco mírnější, než bychom čekali v Česku, i kňučící pes prošel.
Po obědě u lesní chaty (přijela polní kuchyně s jelením ragú) nás čekaly poslušnostní disciplíny. Odjeli jsme zase dále do lesa k malému lomu, kde jsme opět díky nejnižšímu číslu v naší skupině začínali. Nejprve vodění. Terén připomínal Boubínský prales. Snad všechny druhy překážek, jaké si lze v lese představit. Propadající se mech, všude ležící větve a tyčovina, vodní stružky, kapradí, klest, pařezy, terénní zlomy a příkrý svah. Měli jsme jít rovně do svahu, pokrytého větvemi, potom napříč svahem, doprava a zpět. Zde mě rozhodčí zastavili a navazovalo odložení psa. Takto jsme to samozřejmě necvičili, takže Andy zprvu nechtěl klidně ležet, ale vysvětlila jsem mu to napodruhé. Odešla jsem zbylých asi 20 metrů k rozhodčím, na pokyn se schovala za strom a někdo hned dvakrát vystřelil. (Bylo to trochu brzo, mělo se střílet po dvou minutách, odložení je celkem pětiminutové). Andy potom pět minut ležel, pak měl poslali pro psa. Jelikož lze vypadnout i na tom, že pes vyběhne nebo vyskočí vůdci naproti, tvářila jsem se jako čert a na Andyho se nedívala, dokud jsem nebyla u něj, takže se ani nehnul. Obě disciplíny jsme zvládli za 4, tedy beze ztráty. Ovšem pro vůdce, kteří by v tomto terénu počítali s voděním na řemeni, to tedy bylo fakt složité – snad i nemožné – projít bez chyby v tak komplikovaném terénu. Následné nahánění Andy předvedl také bezchybně, hezky a radostně prohledal určený prostor, ale zároveň se i vrátil na zapískání, takže jsme sobotu skončili s pěkným výsledkem – na celkovém 4. místě.
Průběžné výsledky vyhlásil na společenském večeru v hotelu Jägerwirt prezident Rakouského klubu jezevčíků Dr. Hans L. Ostermann. Společná večeře byla uspořádána formou teplého i studeného bufetu (jídlo i ubytování jsme si platili, český KCHJ však hradí účastníkům mezinárodních soutěží startovné) a k tomu nám opět hrál trubačský soubor. Noc byla v našem případě hodně rušná, protože v hotelu probíhala zároveň velká svatba a opilí svatebčané se mezi 3. a 5. hodinou pětkrát pokoušeli jiným klíčkem otevřít náš pokoj, klepali na nás, lomcovali klikou, smáli se, Andy štěkal a na upozornění, že je obsazeno, moc nereagovali, stejně za chvíli přišli zase. Vstávalo se opět v šest, hlava mě nadále bolela, takže žádná sláva. Ale boj je boj.
Neděle 18. 10.
V mírně vyčerpaném stavu z náročné noci se svatebčany jsem vykutala Andyho z pelechu. Museli jsme také všechno sbalit, bohužel jsme si nemohli nechat věci na pokoji. Zaplatili jsme ubytování v recepci, oběhli kousek Lengau kvůli vyvenčení a v půl osmé jsme už odjížděli na zkoušku hlasitosti na stopě (Spurlaut). O svezení jsme požádali německého účastníka pana Stiedla, který nás již v sobotu vezl z honitby. Jeho drsnosrstý pejsek jménem Anderl byl vlastně taky Andy, takže jmenovci jeli spolu. Po projetí několika obcí jsme přejeli jsme most přes frekventovanou rychlíkovou trať a zaparkovali. Před námi rozlehlé louky s typickými rakouskými usedlostmi, v pozadí z mlžného oparu pozvolna se vynořující alpské štíty. Až na tu trať dobré, doufali jsme, že brzy budeme od ní co nejdále a zajíci chvíli počkají.
První zajíc vyběhl pejskovi na levé straně rojnice, pěkně a dlouho ho sledoval. Po chvíli se usmálo štěstí i na nás na opačném konci řady. Za strouhou vyskočil ušák, dostala jsem pokyn Andyho nasadit na stopu. Přeskočila jsem hlubokou strouhu a postavila psa na místo, Andy hned s hlasitým hlášením vyběhl. Potom se dostal k další strouze a chvíli kolem ní běhal, nemohl najít vhodné místo k přeskočení (za chvíli se ukázalo, že tento půl metru široký příkop je mi téměř po ramena, když jsem do něj musela vlézt, abych Andyho přendala na cestě zpět). Nakonec však přeskočil a stopu opět našel, bohužel asi po 20 metrech zajíc přeběhl asfaltku a zde Andy pokračování stopy nemohl najít. Vydal se chvilku vpravo po asfaltce, potom se vracel směrem k místu, kde zajíc silničku křížil. Myslím, že by na louce pokračoval, ale dostala jsem pokyn ho odvolat s tím, že bude mít další pokus (všichni mají nárok na dva pokusy a hodnotí se lepší z nich). Popsaný výkon, kdy Andy sledoval hlasitě zaječí stopu cca 200 metrů, získal hodnocení 3, 3, 2, 2 (nos, hlasitost, vůle hledat, jistota na stopě). Vůle hledat Andymu sice nechyběla, ale jeho pobíhání podél strouhy asi zdálky působilo jako nejistota, i když přitom stále hlásil.
Druhou šanci jsme dostali bohužel až po dvou hodinách náročného trmácení loukami, jako úplně poslední. Do té doby jsem Andyho vedla jako ostatní na řemeni, takže se škrtil, jak spěchal dopředu. Ke konci jsem ho vzala do ruky, hlavou dozadu, aby se tolik nevysiloval. Rozhodčí mě upozornili, že jakýkoliv zajíc nyní bude náš, i na opačném konci řady. Zajíci však vyběhli blízko nás, hned dva, což taky není zrovna ideál. Nastal trochu zmatek, rozhodčí jeden přes druhé vykřikovali Hase!, Hase!, jeden zajíc běžel zpět k usedlosti, kolem níž jsme všichni před chvílí prošli, druhého jsem již nestačila sledovat. Rakouský rozhodčí mě volal k nasazení psa, zatímco francouzský rozhodčí mě zadržel, chytil Andyho za mordu (ještě že je to dobrák) a nepouštěl mě nikam. Rakouský rozhodčí řval, proč tam stojíme, francouzský tvrdil, že Andy zajíce viděl. Myslím si, že Andy zajíce neviděl, protože měl hlavu dozadu, nicméně se nedalo nic dělat. Po ztrátě minimálně minuty Francouz Andyho pustil a já šla dát psa na místo, kde zajíci vyběhli. Andy se krásně chytil stopy a přímočaře ji hlasitě sledoval, dobrých 300 metrů (viz fotka) až k usedlosti. U ní samozřejmě opět byla asfaltová cesta s malým parkovištěm, které zajíc překonal. Švýcarský rozhodčí s dalekohledem oznámil, že zajíc běžel mezi krávy, za usedlost. Bylo vidět, že Andy zabíhá také za dům, ale do ohrad s jalovicemi a býky si asi netroufl (ostatně, má zakázáno běhat do cizích zahrad). Hlásil ještě u domu, ale bohužel se někteří vůdci hlasitě bavili a nebylo dobře slyšet. Potom se Andy opět vynořil před domem na asfaltce a vydal se do louky naproti. Zde mi rozhodčí přikázali psa připískat. Andy způsobně poslechl a přiběhl. Jak je vidět, ani při druhém pokusu se zrovna nedalo mluvit o štěstí, nicméně známky jsme si vylepšili na samé trojky. Na čtyřkovou práci bylo potřeba předvést sledování stopy aspoň 400 m – to Andyho zajíci asi nevěděli. Známka 3 z chuti sledovat stopu je i tak nespravedlivá, ale takový je život…
Přesunuli jsme se s celou skupinou do hospůdky v blízké obci, kam nás pozval budoucí vítěz – švýcarský soutěžící a zároveň šéf tamního jezevčičího klubu Kurt Hartmann, který vedl drsnosrstou fenku Ilonu von der Dreyster Drift. Před polednem už jsme se i s druhou skupinou sešli opět ve snídaňové restauraci hotelu Jägerwirt, kde už byly připraveny ceny. Na tabuli výsledků byly doplněny body ze spurlautu a ukázalo se, že jsme s 233 body vybojovali krásné čtvrté místo. Cenu pro vítěze si odvezl již zmíněný švýcarský tým (274 bodů), druhá byla domácí drsnosrstá Shana vom Lindnergrund s Bernhardem Pobernelem (272 b.) a třetí místo obsadila francouzská černopálená dlouhánka Schumka s vůdcem Philippem Thiavillem (253 b.). Dva pejsci v soutěži neuspěli kvůli nevydařenému nahánění a odložení.
Všichni účastníci dostali milé suvenýry v podobě dárkových balení piva a jiných regionálních pochoutek, vítěz si odvážel malovaný štít-terč s mysliveckým motivem a my jsme si vybrali krásnou keramickou malovanou butylku se dvěma štamprlátky, ozdobenou znakem hornorakouského zemského mysliveckého spolku – což potěšilo všechny přítomné (na výběr byl nůž, pytel granulí a skleněné talíře darované městem Lengau). Někteří to glosovali, že Češka si nic jinýho vybrat nemohla, a zajímali se, jestli je butylka plná. (Nebyla, ale bude se do ní hodit jägermeister.) Potom jsme se plni zážitků vydali na cestu, kterou jsme opět proložili pozdním obědem ve Volyni; kolem osmé jsme byli doma.
Soutěž byla velmi náročná, každý jezevčík, který ji úspěšně absolvuje, zaslouží obdiv. Je to cenná zkušenost a musím říci, že hlavně Rakušané a Němci po oba dny pěli chválu na české jezevčíky a jejich lovecké vlastnosti. Mnoho z nich české pejsky mělo, ukazovali mi na mobilu na mapě, kde si je koupili Také Andyho chválili za výkon i vzhled. Probrali jsme i uprchlíky, přičemž sklidil uznání i český prezident za racionální postoje v této věci. Uprchlíky jsme nikde neviděli, ale na dálnici ve směru na Norimberk bylo jakési opatření a zúžení do jednoho pruhu, které způsobilo asi desetikilometrovou kolonu. Na konci zúžení bylo parkoviště s vojenským stanem plné vojáků, policistů a hasičů, ale jinak nic.
Takže děkuji všem organizátorům i účastníkům za pěkně uspořádanou soutěž a milou atmosféru, spolucestujícímu rozhodčímu Jardovi Švecovi za podporu (i když nadržovat mi nemohl, protože jsem si vylosovala jinou skupinu :-)) a KCHJ ČR za nominaci, myslím, že jsme obstáli se ctí. A také poděkování všem, kdo nám již v průběhu poháru fandili na Facebooku, kam umístil průběžné výsledky italský rozhodčí.
Andy glosuje: V Rakousku jsem byl už dvakrát lyžovat, ale to jsem byl ještě dost malej. Teď jsem tam jel víc oficiálně, takže jsem si dokonce musel pořídit svůj cestovní pas. Nejvíc se mi líbila barva a hlavně jelení hlava, kterou jsem tam našel, potom honění zajíců (bylo jich tam docela hodně) a všechny obědy a večeře, protože panička mi pokaždý dala všechno svoje maso. To my máme takovou domluvu. Škoda že jsme nechodili na snídaně, mám rád hotelový snídaně, ale na druhou stranu se mi taky nechtělo tak brzo vstávat. Panička říká, že jsme sovy. Já jsem teda víc pes, ale když to říká panička, tak asi jsem i trochu sova. Vím, že jsem nějaký věci asi pokazil, ale zajíc se nejlíp stopuje, když si otírá kožíšek o trávu, což se na asfaltu neděje. Já jen aby vám to bylo jasný. Kdyby mi zajíc běžel rovně po trávě jako třeba německýmu Andymu, tak bych to předvedl stejně tak hezky jako on. Příště bych klidně jel do Rakouska zas.
