Na Memoriál Josefa Brzáka jsme se chystali letos již potřetí. Tento memoriál byl v roce 2011 Andyho první soutěží, tehdy vybojoval krásné druhé místo. O rok později, loni, jsme si pak odváželi krásný putovní pohár, na němž přibylo Andyho jméno. Pohár jsme sundali z poličky, vyleštili, zabalili, a hurá do Kochánek na další ročník.
Sobota 14. 9.
Na nástupu se sešlo jedenáct pejsků, samí jezevčíci, čest teriérů tentokrát nikdo hájit nepřijel. V prvním dni memoriálu nás čekaly Barvářské zkoušky honičů. Po rozlosování, kde nám připadla šestka, jsme se vydali do honitby v Lipníku. Naše skupina 6-11 byla vyslána na drobné disciplíny. Zahajovali jsme voděním a Andy s vylosovanou šestkou obstaral úvodní číslo. Šli jsme bez uvázání. Trochu jsem se obávala, že se příliš těší na soutěž a bude pospíchat. Ale Andy šel tak krásně, až mě překvapil, i když jsme se vodění věnovali, zejména nácviku různých rychlostí, vzhledem ze zkušenostem z letošních zkoušek. Každému rozhodčímu se líbí něco jiného a někde se musí jít rychle, jinde se rychle jít nesmí. Tady byli rozhodčí rozumní, požadovali „normální“ chůzi. Hodnotili však dost přísně, což se projevilo u celého startovního pole. Dostali jsme však bez potíží čtyřku. Desetiminutové odložení s výstřelem Andy zvládl také bezchybně a na kontě přibyla další čtyřka.
Počasí bylo příjemné, a tak poflakování u lesního bufetu pod nápisem Mordová rokle přišlo vhod. Museli jsem počkat, až první skupina dokončí stopy. Postupně se trousili vůdci s pejsky a moc dobré zprávy nepřinášeli: Stopy jsou letos nějaké těžké, všichni chybují. Nakonec se ukázalo, že pětice pejsků získala čtyřikrát dvojku a jednou trojku. Bezchybně nešel stopu nikdo.
Po občerstvení rozhodčích jsme se vydali na odpolední část soutěže. Tentokrát nám los příliš nepřál a šli jsme na řadu až předposlední, v půl třetí odpoledne. Andy se hned u nástřelu vůbec nemohl chytit stopy. Stopa vedla po suchém listí na prosluněném místě a po několikátém nasazení jsem už začala pochybovat, zda je stopa pro psa ještě znatelná, protože takové chování na stopě jsem u Andyho nikdy nezažila. Stáří stopy mi rozhodčí neřekli a na začátku stopy časový údaj chyběl, takže mi to bude záhadou už navždy. První bod dolů jsme tedy dostali již u posledního označeného stromu hned po 10 metrech od nástřelu, protože Andy mě opakovaně vedl do houští, kudy stopa nevedla. O kousek dál, kde již byl stín a vlhčí půda, šel najednou velmi jistě. Pokračovali jsme svižně až k podobnému místu, kde byly duby, suché listí a prosluněné místo. Zde opět Andy stopu nemohl najít, i když se opravdu snažil. Takže další bod dolů. Potom jsme již k maličkému selátku s vykouslou hlavou od nějakého trhače došli. Dvojka ze stopy byla pro mě zklamáním. Chování u kusu předvedl Andy celkem vlažně – došel k selátku, a pak se ke mně vrátil -, nicméně podle zkušebního řádu to bylo za čtyři.
Z poslušnosti jsme dostali také čtyřku, a tak jsme první den zakončili sice s pěknými body, ale s dvojkou ze stopy, která nás posunula do II. ceny. Po ukončení dnes jsme ještě navštívili chatu v Kochánkách a dali si jako obvykle napůl guláš, protože jsem to Andymu slíbila jako odměnu. Většina soutěžících už odjela domů, aby nabrala síly na další den, a tak jsme si popovídali s místním myslivcem o výhledu počasí na další den a vydali se také na cestu do Prahy.
Neděle 15. 9.
Následující ráno nám před zahájením přineslo překvapení: Vzhledem k tomu, že na stopách se nedařilo v podstatě nikomu, dva pejskové neuspěli, šest mělo 2 a tři 3, a mnoho z nich pokazilo vodění a někteří i odložení, jsme nakonec v sobotu skončili druzí! S tím se do nedělního klání nastupovalo mnohem lépe, protože to znamenalo, že celkové pořadí ještě může být překvapivé. Na programu byly tentokrát Barvářské zkoušky a naše skupina vyšších vylosovaných čísel pro změnu začínala na barvě.
Počasí bylo trošku zamračenější, ale oproti předpovědi nadále bez deště, takže na barvu celkem ideální. Šli jsme jako třetí. Z následování (navolno) jsme dostali čtyřku a vydali jsme se na barvu. Andy si vedl celkem dobře, ale asi na konci první třetiny dal přednost čerstvé stopě a nechtěl se jí vzdát, takže jsme nakonec vyfasovali bodovou srážku. Kritické místo jsme s obtížemi překonali a dál už šel Andy dobře. Na konci sice objevil zase jen včerejší unavené selátko, které mu (ani mně) do oka nepadlo, ale snad ho potěšila aspoň moje pochvala a kousek domácí klobásy.
Po opět příjemné pauze u lesního občerstvení, kdy byl čas na výměnu zkušeností s ostatními včetně trochy legrace, jsme byli vyzváni k nástupu na disciplínu nahánění, která se kvůli časové úspoře zkoušela v pořadí, v němž jsme přicházeli z barvy. Andy se jako obvykle velmi těšil, jak předvede svůj nos. Vyznamenal se velmi brzy, když z blízké houštiny zvedl tři kusy srnčí zvěře a následně předvedl hlasitost na stopě, protože srny se rozeběhly do všech stran a záhy je ztratil z dohledu. Nikoliv však z nosu. Rozhodčí mě poslali psa odchytit, aby mohl být nasazen další pes. Za chvíli už s Andym běhal po lese i trpasličí dlouhán Gonny a za nimi já a Gonnyho páníček Milan. Andy se však po pár minutách stočil k návratu, takže jsem ho mohla zavolat a upoutat, Gonny se objevil vzápětí. Oba psi dostali 4 a poznámku o hlasitém nahánění.
Po odzkoušení všech psů v houštinách jsme se přesunuli ke včerejší „trati“ pro vodění na řemeni. Tady už jsme pokračovali podle losů. Andy byl ohodnocen trojkou za jedno natažení řemene a mně rozhodčí řekli, že za to můžu já, protože jsem pospíchala. Je pravda, že jsem se snažila o svižnější tempo, a to po zkušenosti z Poháru středočeské pobočky, kde jsme na pomalou chůzi doplatili. Zkrátka vodění na řemeni nemusí být jen banalita ukazuje se, že právě to bývá disciplína, kde lze pořádně zahýbat s pořadím soutěže. Jelikož dva trpasličí jezevčíci, „vynulovaní“ v předchozím nahánění, z drobných disciplín odstoupili, měli jsme brzy hotovo. To bylo dobře, protože začínalo pršet. Andymu propršela jen půlka odložení, což statečně vydržel, ovšem na stále houstnoucí liják doplatila naše malá kámoška Bety, hladkosrstá trpasličí jezevčice, která sice byla upoutaná, takže neodešla, ale napnula řemen. Z poslušnosti jsme dostali 4, a tak jsme BZ skončili se třemi čtyřkami a dvěma trojkami v I. ceně.
Odjeli jsme do chaty v Kochánkách, usadili se v altánu pod střechou a čekali na vyhlášení výsledků. Nakonec se ukázalo, že jsme v dnešních zkouškách vybojovali 4. místo a celkově si z memoriálu J. Brzáka povezeme bronzovou medaili, což byla pěkná odměna za Andyho vyrovnané výkony po oba dny. Na stopách se tentokrát tolik nedařilo, což nepřičítám Andymu, ale spíše sobě, protože velké pracovní vytížení v posledních týdnech nepochybně ovlivnilo moji schopnost soustředění, což se na psa přenáší. Na Memoriálu J. Brzáka jsme po tři roky stáli na stupních vítězů a máme doma sbírku všech tří kovů, a to je krásný výsledek. Soutěž provázela jako vždy milá přátelská atmosféra a s trochou štěstí skoro až do konce i pěkné počasí, a tak jsme odjížděli spokojeni.
Andy glosuje: Na soutěž jsem se těšil, a taky na kamarády. Byl jsem rád, že přijela Bety. Jednou jsme spolu byli ubytovaný na výcvikovém víkendu v jednom pokoji i s její kámoškou Amy, to jsme si bezvadně zařádili. Od tý doby mám tyhle holky rád. Porozuměl jsem si taky s Džinem, dlouhosrstým trpasličím jezevčíkem, kterej na to, že vyhrál asi milion výstav, není vůbec nafoukanej a je s ním legrace. Stopy jsem trochu pokazil, ale panička ví proč. Jinak jsem se celkem snažil a hlavně si myslím, že jsem krásně vyhnal ty srnky. Ten pohár jsme si teda domů zpátky nevezli, ale přivezli jsme docela dobrý granule, což mi stejně přijde lepší než pohár. Panička dostala za to třetí místo jezevčíka vymodelovanýho z hlíny, byl docela pěknej, tak snad jí to udělalo radost.
