lovecká upotřebitelnost – Andy ze Záhořských luk

Pracovní pohár KCHJ ČR 2016

Už v šestém ročníku Pracovního poháru KCHJ Andy ze Záhořských luk boduje s vynikajícím skóre – za rok 2016 obhájil krásné 5. místo v kategorii standardních dlouhosrstých jezevčíků se ziskem 1816 bodů, což znamená celkově 14. místo z 50 přihlášených psů z celé ČR. V roce 2016 jsme absolvovali šest akcí, k největším úspěchům za loňský rok patří 2. místo ve Speciální barvářské soutěži, 3. místo na Poháru Českého středohoří a zkouška hlasitosti na stopě za plný počet bodů, celkově 4. místo (pořadí podle podle věku a chovnosti). Vyhrát jednou se podaří leckomu, ale držet se řadu sezón mezi špičkou už každý pes nedokáže. Děkuji ti, Andíku, za krásné společné zážitky na loňských soutěžích, ať už to byla radost z úspěchů nebo boj s nezdarem či s nepřízní počasí, užili jsme si to.

Výsledky Pracovního poháru KCHJ 2016

Dosavadní výsledky:

2011: 1. místo mezi standardními dlouhány, 2002,7 bodu, 6. nejlepší výsledek z celkového počtu 43 přihlášených psů
2012: 1. místo mezi standardními dlouhány, 1995 bodů, celkově 2. ze 40 psů
2013: 6. místo mezi standardními dlouhány, 1145 bodů, celkově 18. ze 43 psů
2014: 11. místo mezi standardními dlouhány, 736,8 bodu, celkově 22. ze 38 psů
2015: 5. místo mezi standardními dlouhány, 1572,7 bodu, celkově 12. z 52 psů
2016: 5. místo mezi standardními dlouhány, 1816 bodů, celkově 14. z 50 psů

Zkoušky k vyhledání, vyhánění a nahánění zvěře ve Vavřinči

Abychom v letošním horkém létě tak úplně nezaháleli, co se týká loveckého výcviku, vypravili jsme se na výzvu našich kamarádek ze severu na nový druh zkoušek – Zkoušky k vyhledání, vyhánění a nahánění zvěře. O předposlední srpnové neděli, která naštěstí nepatřila k těm nejtropičtějším, jsme tedy vyrazili na Mělnicko, do obce Vavřineč.

Na startu se sešlo šest jezevčíků. Přijeli naši kamarádi drsnosrstý standard Chuck, trpasličí drsňák Nanuk (velký šéf), a dlouhosrstý tygrovaný trpasličí Kris. K tomu dvě místní hladkosrsté standardní jezevčice a samozřejmě Andy. I když tyto nové zkoušky vypadají jako jednoduchá záležitost, tušili jsme, že úplná legrace to nebude. Jednak jsou zkoušky nové i pro rozhodčí, kteří si musí postupně ověřit, jak jednotlivé výkony hodnotit (nakolik bude podstatné skutečné vyhnání zvěře, co bude rozhodující pro poslušnost a podobně), jednak jsou v určitých ohledech nové i pro pejsky a vůdce, i když jsou poskládány ze známým disciplín.

Na nástupu jsme si vytáhli jedničku, takže po příjezdu do honitby šel Andy na řadu jako první. Slovo „houštiny“ z názvu disciplíny „Vyhánění zvěře z houštin“ (dříve „Nahánění“) ze zkušebního řádu vzali pořadatelé skutečně vážně. Rozhodčí nás zavedli k borové mlazině, která měla více než metrový neprostupný podrost, tvořený travinami a ostružinami. S ohledem na možnosti jezevčíků jsme našli místo, kde se do houštiny dalo vniknout. Rozhodla jsem se zkusit vyhánění z odložení, což bylo chybou. Andy přiběhl nejdříve ke mně – to by tak nevadilo, byl by hodnocen jako při vyhánění od nohy – ale poté na místě, kde jsem stála, nechtěl do houštiny vlézt (ani se mu nedivím, nebylo kudy). Oběhl tedy porost zleva, přivolala jsem ho a znovu poslala do houštiny, ale myslel si o tom svoje a opět začal běžet podél houštiny, aby si našel lepší místo. Ještě než takové našel, ocitl se na kraji mlaziny, kde již byl vyšší les, a vydal se hledat. Bohužel zde se již nacházel také druhý rozhodčí, který po chvíli se znechuceným výrazem přišel, že prý nebude čekat, když Andy do houštiny nešel. Řekli mi, ať psa přivolám. Když Andy přišel, vypadalo to, že dostaneme nulu – neuvěřitelné. Z disciplíny, kterou má Andy ze všech nejraději, a navíc stěžejní disciplíny zkoušek… Naštěstí mě napadlo argumentovat tím, že jsme ještě nevyčerpali zkušební čas, což nakonec rozhodčí uznali (i když ne oba stejně rádi).

Mohla jsem tedy Andyho poslat do houštiny znovu. Vybrala jsem si původní místo, kde byl nejprve odložen, a poslala ho dovnitř. Zřejmě díky svatému Hubertovi Andy brzy našel v houštině srnu, takže ji hlasitě vyhnal. Poté se vydal po stopě srnčete, které vyběhlo na druhé straně houštiny a před zraky korony zamířilo na louku pod lesem. Pan rozhodčí však Andyho zjevně považoval za gaučáka a sdělil mi, že mě Andy nemůže najít, bloudí a štěká proto, že mě volá, a že si ho mám jít chytit. Když jsem mu říkala, že sleduje stopu a hlásí na ní, nevěřil. Když korona potvrdila, že na louku vyběhlo srnče a Andy sledoval jeho stopu, změnil naštěstí názor. Andy se nechal připískat a nakonec jsme skončili s trojkou. Oznámila jsem Andymu, že mi tentokrát dá odměnu on za můj diplomatický výkon a že si vezmu z jeho kasičky peníze na dvě piva.

Po odzkoušení všech psů v této a podobné houštině (všichni měli srnčí, a tak mohli předvést svůj zájem o zvěř) jsme se vydali i s početnou koronou z místního sdružení Malý Újezd – Jelenice do vzrostlejšího lesa. Nejprve se zkoušelo vodění, které jsme zvládli na volno za 4. Poté jsme se rozestavili na cestě a korona se vydala lesem jako řada honců, aby se mohlo vyzkoušet chování na stanovišti. Při této disciplíně je los číslo 1 výhodou – měli jsme to brzy za sebou, vzdalující se korona už Andyho moc nerozrušila. Přesto jsem ho na tento výkon upoutala na vodítko, raději ztratit nějaké body, než aby vyběhl.

Poslední bylo chování po výstřelu, které mělo také velký vliv na známku z poslušnosti – rozhodčí dávali pozor hlavně na poslušnost psa při přivolání. Jelikož požadovali chvíli slídění po louce, měli někteří jedinci s následným přivoláním trochu problém, protože narazili na stopy našeho srnčete. Nám se to naštěstí nestalo, a tak Andy předvedl krátké slídění a krásné a nadšené přivolání. Kromě úvodního nahánění jsme tak nakonec na oběd odjížděli s nadílkou samých čtyřek a jednou trojkou. Zkrátka řízek, který Andy ode mě v hospodě dostal, byl zasloužený. Při slavnostním nástupu se ukázalo, že díky volnému vodění nás bodová ztráta z nahánění tolik nepoškodila, a nakonec jsme s 85 body obsadili nečekané druhé místo. Vítězem zkoušel se stala hladkosrstá Erin z Raholin vedená Markétou Chodilovou.

Andy glosuje: Panička si myslí, že mám děsně rád nahánění zvěře. To je sice pravda, ale nejsem zase nějakej závislák, abych kvůli zkoušce lezl do příšernýho ostružiní. Jó když jsem na honu, tak na to myslím až pak, to mě na konci pálí tlapky popíchané od trnů a ani nevím, kde jsem k tomu přišel. Ale na zkoušce, no uznejte, když mě stejně za chvíli budou volat zpátky… Nechtěl jsem to ale zkazit, jen jsem nevěděl, že oni na tý houštině tak trvají. Prostě jsem hledal místo, kudy tam vlítnu, a místo toho jsem našel naštvanýho rozhodčího. Nakonec se mi ale podařilo najít srnku, tak jsem byl rád. Ona panička byla dost nervózní už z toho, že na zkouškách troubila, a tak jsem jí nechtěl přidělávat trable. Jelikož jsem ale dostal řízek, tak se na mě určitě nezlobila.

Všestranné zkoušky v Chanovicích

Když jsme letos zabodovali na Memoriálu Rudolfa Kristla a neustali jsme v tréninku aportů i dalších disciplín během září, kdy byl na programu Memoriál Josefa Brzáka a Podzimní zkoušky, bylo logické využít Andyho připravenosti a završit sezonu Všestrannými zkouškami. Jako nejvhodnější se nám kvůli termínu jevily Chanovice v Plzeňském kraji, kde o prvním říjnovém víkendu pořádal Všestrané zkoušky OMS Klatovy. Na zkoušky jsme vyrazili společně s našimi tréninkovými parťáky – parson russell teriérem Bronym a jeho paničkou Janou, díky nimž jsme měli zajištěný i nocleh v nedalekém Chlumu.

Sobota 6. 10.

Z Prahy jsme vyjížděli v sobotu v šest, což Andy ani v nejmenším neocenil, protože je velký ranní spáč (přizpůsobil se smečce, žijící životem sov). Před osmou jsme byli na místě, se všemi jsme se přivítali, dali jsme si čaj a se stoupající nervozitou jsme čekali na zahájení náročných zkoušek, kterých se zúčastnilo 15 ohařů a šest pejsků ve skupině malých plemen. Vylosovali jsme si celkem milé číslo 3 a vyrazili jsme do honitby plnit polní disciplíny společně se skupinou malých plemen, čítající kromě nás dvě křepelačky, jednoho borderteriéra a jednu velšpringršpanělku, vedenou naší trenérkou Zuzkou.

Začínalo se slíděním, které se ukázalo jako docela zapeklitá věc. Pro prokázání hlasitosti jsme u každého pejska museli dlouho chodit, někteří byli nasazeni víckrát, nachodili jsme se dost, ale zvěř stále nikde. Přes rozmanitý terén a porosty, v nichž bychom zvěř očekávali téměř s jistotou, stále nic. Na Andyho vyšel čtverec louky obklopený lesem, což není pro jezevčíka zrovna ideální místo k předvádění slídění systémem sem a tam pod brokovým dostřelem. Zanedlouho se podle očekávání uchýlil do okolních houštin a kolem dokola prohledal přilehlý les. Očekávala jsem, že bude alespoň pěkně hlásit, že určitě něco v houštinách najde, ale nic. Po jeho návratu jsme ještě předváděli systém slídění v opačném směru, to si o mně Andy nejspíš myslel, že jsem se zbláznila, ale docela poslouchal a běhal. Rozhodčím se nicméně práce příliš nelíbila, hlasitost známkovat nemohli, a tak jsme čekali na další šanci. Nejhůře ovšem dopadl teriér Brony, který byl na slídění nasazen snad třikrát, naběhal se mnoho kilometrů a stále neměl štěstí na zvěř. Při čekání na louce pak přeběhl kolem nás srnec, kterého z protějšího pole vyhnala křepelačka. Rozhodčí po chvíli dorazil a nechal Andyho nasadit na stopu. Ten zmizel do lesíka za srncem za chvíli pěkně hlásil na stopě, takže dostal svou první čtyřku.

Po dokončení úmorného slídění v téměř letním počasí a po přestávce na občerstvení, které za námi dorazilo na pole, jsme se vydali předvést na nedalekou louku aport pernaté. Tady si ze mě Andy slušně řečeno tropil žerty. Chodil kolem dokola a předstíral, že neví, co se od něj žádá. Na opakované povely Hledej, ztratil ale nakonec vykročil směrem k pohozené slepici, navětřil ji, došel k ní, potom chvilka napětí, zda ji sám vezme… Vzal, přinesl, předsedl a odevzdal. Známka tři za to počáteční váhání. Andy byl zřejmě zklamán, že jsme za celé dopoledne nenašli zvěř, takže to dával najevo mírnou neposlušností (a proto taky dostal celkovou známku 3, naštěstí v neděli byl poslušný hodně).

Pak následovala práce na vodě. Odpoledne se sice zvedl poměrně silný vítr, ale stále bylo teplo, tak pejskové neměli s vodou problém. Na pokyn rozhodčího jsme postupovali podél břehu, poté jsem vyslala Andyho na vodu hledat kachnu, ochotně tam vlezl a plaval, poté na povel opět prohledával porost na břehu a vzápětí navětřil pohozenou kachnu. Byla na hladině sice ne příliš daleko, zato hozená mezi napadané větve. Andy se ale s přírodními překážkami statečně popral, kachnu uchopil a přinesl, takže jsme sklidili další čtyřku. Ukázalo se, že tato disciplína je pro Andyho zřejmě lepší než pouhé přinášení z vody, protože při slídění trochu opadne jeho nezměrné nadšení, které v něm práce ve vodě vyvolává, a více se u předávky soustředí.

Pak už nás čekala pouze vlečka. To už bylo kolem patnácté hodiny a všichni už jsme cítili únavu, takže při práci pejsků na vlečce nechyběly okamžiky napětí. Andy šel však po stopě pěkně a když se vynořil z mírného zakřivení terénu a spatřila jsem, že králíka nese, mohla jsem se už trochu radovat. Cestou si jej ještě položil a lépe chytil, ale pak už přišel až ke mně. Zde se trochu zamyslel a nesedl si, ale králíka mi předal do ruky, takže jsme dostali pěknou známku tři. Všechny „aportovací“ disciplíny tedy Andy zvládl pěkně a ukázal, že i jezevčík může dobře zastat tuto práci.

Po přečtení výsledků ještě na poli jsme odjeli do chaty, kde jsme se chvilku zdrželi na občerstvení, a pak jsme se vydali přes Lnáře a pohádkové Hajany do neméně pohádkového Chlumu, jehož návsi vévodí obří sochy Křemílka a Vochomůrky, kreativně vytvořené prý z původních dřevěných plastik velikonočních zajíců, jimž vandal poškodil uši. Andyho bohatý den završilo ještě setkání se pštrosem a klokanem, kteří na nás koukali ze sousedovic zahrady. Řekla bych, že pštros zaujal Andyho mnohem více (dle velikosti jeho vykulených očí), i když klokan byl při hlasitých projevech jezevčíka s teriérem o něco živější. Po příjemném večerním posezení, při němž pejskové tvrdě usnuli, jsme se přemístili do hajan s malým h, abychom nabrali síly na druhý den zkoušek.

Neděle 7. 10.

Neděle byla už od počátku zamračená, jak se dalo očekávat po včerejším teplém počasí a odpoledním silném větru. Že ale bude hustě pršet v jednom kuse od devíti do dvou, to jsme si nikdo nepředstavovali. Jakmile jsme po ranním nástupu dorazili do lesa, spustil se liják. Za chvilku dorazili rozhodčí, kteří ráno ještě připravovali barvy, a mohli jsme losovat, kdo půjde první. Na barvu se vydala velššpringršpanělka Ennie. Chvíli jsme statečně mokli venku, pak jsme čekali v autě, pak zase venku, aby se pejskové nezapařili a nenastydli, pak zase chvíli v autě. Na barvách se střídali další účastníci a nakonec jsme zbyli jen my a borderteriér. Odešli jsme v určeném směru do lesa, kde losování určilo, že půjdeme až poslední. Všechny barvy byly připraveny ve velmi náročném terénu, šly do kopce, přes houštiny, skalky, ostružiní. Před nástupem na barvu se louce pod lesem ukázaly tři kusy srnčí zvěře, takže jsme ještě čekali na odzkoušení teriéra, který dosud neměl známku z hlasitosti. Andy srnčí naštěstí neviděl. I tak jsme však na barvu nastupovali už s posledními zbytky sil, promáčení na kost po čtyřhodinovém čekání. První polovinu deštěm už notně opláchnuté barvy šel Andy pěkně, pak jsme však narazili na místo, kde barvu křížily stopy zmíněných kusů srnčí zvěře. Andyho soustředění opadlo, začal hlásit stopu a bylo velmi těžké jej přesvědčit, aby se věnoval nezajímavé rozmáčené barvě. Když jsem mu promluvila do duše, vydal se znovu po stopě. Brzy se však opět nechal zlákat stopou živé zvěře a už se nedokázal sám opravit, což se nám pak přihodilo ještě jednou, takže jsme dvakrát uslyšeli nemilý zvuk povelky. Blížili jsme se do cíle, když zprava šest metrů před námi vyběhl zajíc. Andy opět začal hlásit a nejraději by se za zajícem vydal. Kus srnčího už však byl na dohled, takže jsme těch asi deset metrů už došli, a byla z toho limitní známka 2 z barvy. Přesto však musím Andyho pochválit (což udělali na místě i rozhodčí), v první polovině pracoval velmi jistě, ačkoliv při té spoustě vody byl tento dosled na hranici možností psa.

Po návratu na stanoviště jsme nasedli do zamlžených aut a přemístili jsme se do jiného lesa, kde pejsci předvedli nahánění (opět nikdo neměl zvěř), poté hromadně vodění na řemeni (to už přestalo pršet) a pod protrhávajícími se mraky pak odložení. Slídiči museli navíc předvést klid na stanovišti a přinášení srstnaté zvěře. Při nahánění se v lese zranila jedna z křepelaček, vrátila se se silně zakrváceným předním během a břichem, naštěstí se však jednalo o menší ránu, než na jakou to zprvu vypadalo – do stehna si z vnitřní strany vrazila pravděpodobně nějakou ležící větev, protože v něm měla hlubokou díru. Rána se po ovázání zatáhla a pak už nekrvácela, tak jsme si všichni oddychli. Všechny tři drobné disciplíny zvládl Andy za 4, odložení předvedl volně. Po odzkoušení slídičů z dohledávky a přinášení srstnaté nám rozhodčí přečetli známky. Tohoto aktu se vyčerpaný Andy již nechtěl zúčastnit – po odložení, kdy jsem si svlékala veškeré mokré oblečení a brala si jediný suchý svetr, nastoupil do auta a odmítl už kamkoliv jít. Tento malý prohřešek nám však byl odpuštěn, pejskové i vůdci během této neděle dostali opravdu zabrat, o rozhodčích ani nemluvíc, ti ještě kapali barvy a šli všechny stopy i podruhé při samotných zkouškách.

Posezení v teple na chatě, kam jsme se jako skupina vrátili poslední, bylo splněním snu. Oheň v krbu hřál, dali jsme si teplé jídlo, povídali o psech a o zkouškách a čekali v pohodě a už bez nervů na slavnostní vyhlášení výsledků. Andy nakonec získal vysoký počet bodů 320 a jen kvůli limitní známce z barvy skončil ve II. ceně. Ze skupiny malých plemen byl třetí v pořadí. Při troubení trubače jsem se neubránila jistému dojetí – byl to pro nás důstojný závěr velmi úspěšné zkouškové sezony a potvrzení, že se letos Andy toho hodně naučil a že jsme si se ctí poradili i s náročnými aporty. Po zkouškách jsme jeli do Chlumu pro Janu a Bronyho, kteří v neděli už ve zkouškách nepokračovali kvůli vlečce (z nekonečného slídění unavený Brony odmítl už vlečku dokončit a králíka nepřinesl). Pejskové se nám ještě stihli trochu poprat u jídla, z čehož si Andy odnesl malý šrám na uchu, a po dobré večeři jsme i s nadílkou vynikajících jablek a hrušek ujížděli ku Praze. Andy zaslouží za tyto zkoušky velkou pochvalu.

Andy glosuje: To byl ale pořádnej výlet. Dva dny jsme byli venku, v sobotu to bylo skvělý, ale byl jsem trochu zklamanej, že jsem nenašel žádnou srnku ani zajíce, ani bažanta nebo kachnu. Všechno akorát mrtvý, takový ty ocumlaný kousky, jak je musíme nosit, aby měli páníčci radost. Trošku jsem si z paničky udělal legraci, když jsem hledal na louce bažanta, no co, to musí bejt. Kachnu jsem jí ale přinesl krásně, to koukala. Králíka taky, ale u něj sem zapomněl na to sednutí (už jsem myslel na jídlo, fakt se omlouvám). Ten druhej den to byl záhul, v takovým dešti se podle mě má jít do hospody a ne do lesa. I když nahánět jsem šel stejně rád, ale zase nic. Zvěř tam byla akorát ve chvíli, kdy jsem nic honit nesměl. Smůla, no. Jo a u toho domu, kde jsme byli na návštěvě, jsem za plotem viděl obrovskou slepici, to si ani nedovedete představit, jakej to byl kus. Tu by teda určitě nepřiaportoval ani můj kámoš Bert, a to je velikej labrador. Panička říkala, že se ta slepice jmenuje pštros, ale moc jí to nevěřím, zní to divně. Pak tam byl ještě takovej velikej králík, Brony ho vyhecoval, tak odhopkal o kus dál, hlásili jsme a paničky nás odnesly. Tohle zvíře se jmenuje pro změnu klokan. Nevěděl jsem, že v jižních Čechách žijou takový divný zvířata. A to jsem Jihočech! Ale u nás v Záhoří jsem teda žádný takový neviděl a ani moje maminka mi o nich nic neříkala. Za zkoušky jsem na místě dostal vepřovou pečeni, to jsem si pochutnal. S Bronym jsme pak měli ještě večeři, trošku jsme se u toho poprali kvůli prázdný plechovce (mysleli jsme, že je plná). No prostě fůra nezapomenutelnejch zážitků.

Podzimní zkoušky v Cerhenicích

Poté, co jsme na poslední chvíli večer před zkouškami vyřešili zapůjčení auta, protože naše odmítlo nastartovat, jsme se krátce po šesté ráno vydali do Ratenic na Kolínsku na Podzimní zkoušky. Na myslivecké chatě, kterou jsme na okraji obce bez potíží našli, již byla velká sešlost – zkoušek se zúčastnilo 18 ohařů a šest psů ve skupině ostatních plemen (dva labradoři, dva křepeláci, špringršpanělka a Andy).

Po nástupu a vylosování, kdy jsme s losem číslo 20 získali celkem dobré druhé pořadí v naší skupině, jsme odjeli do honitby, naše skupina na pole za Cerhenice. Vzhledem k různorodosti plemen (retrívři, slídiči, jezevčík) se zkoušelo podle tří zkušebních řádů. Začít měl černý labrador disciplínou slídění s dohledávkou. Rozhodčí však zjistili, že pořadatel má s sebou pouze živou zvěř, přičemž na dohledávku bylo třeba dát studeného bažanta. Nabídla jsem tedy svoji slepici, kterou jsem vzala pro případ, že nebude k dispozici zvěř „přiměřené velikosti pro příslušné plemeno“ (což by podle zkušebního řádu měl pořadatel zkoušek zajistit). Labrador se tedy dal do práce, bohužel pohozenou zvěř zapíral a nepřinesl, a tím pro něj zkoušky skončily a pro nás to znamenalo, že budeme u všech ostatních disciplín zahajovat jako první.

Nyní nás čekalo slídění. Šli jsme na pole a Andy začal slídit, nejprve podle píšťalky, pak šel prohledat křoví podél strouhy, kde se ozývaly bažantí slepice. Ty s hlášením vyhnal a pokračoval slíděním v křoví. Přitom přede mnou vyběhl zajíc a rozhodčí pan Kašík začal nadávat, kde je pes, když tady je zajíc. Snažila jsem se tedy Andyho píšťalkou přivolat. Poté, co se po proslídění křoví vrátil, jsem ho na pokyn rozhodčích poslala po stopě zajíce, který před několika minutami odběhl. Andy běžel po stopě a asi po 300 m začal hlásit v délce asi 50 m, pak chvilku hledal, pak hlásil dalších 50 m. Protože však byl již daleko, podíval se na mě, zda ho pošlu ještě dál. Já jsem ho připískala v domnění, že máme slídění splněno a hlasitost za 4. Když pejsek přiběhl a pochválila jsem ho, rozhodčí Kašík arogantním tónem poznamenal, že nechápe, za co ho chválím, že NIC nepředvedl. Myslela jsem si, že má na mysli systém slídění. Tak jsme dalších 10 minut šli a Andy na povel běhal ze strany na stranu víceméně pravidelně a v přiměřené vzdálenosti. Tím jsme splnili podmínku zkušebního řádu, že systematické slídění musí probíhat nejméně polovinu zkušební doby, která je alespoň 20 minut (což jsme poctivě naplnili). Pak jsem ho na pokyn rozhodčích připískala. K mému údivu jsme obdrželi tyto známky: 2 z hlasitosti (podle rozhodčího prý „dvakrát štěknul“), 2 z poslušnosti („dělá si s váma, co chce“), stopa živé zvěře 4, nos nelze oznámkovat. O hlasitosti odmítl rozhodčí diskutovat, prý nic neslyšel. Když jsem se ozvala ohledně hodnocení nosu, že má 4 ze stopy živé zvěře, kde se nos používá, rozhodčí mě umlčel s tím, ať jej nepoučuji. Vrátili jsme se tedy ke koroně a vše jsem ostatním řekla. Známkami byli také překvapeni – všichni Andyho slyšeli hlásit. Pak se dál zkoušelo s mojí slepicí, kterou mi po odcvičení celé skupiny vrátili napůl oholenou.

Šlo se na vlečku, měli jsme svého králíka, opět se vše odzkoušelo s ním (zde to tak nevadilo, šli jsme jako první, i když ani poděkování za poskytnutí zvěře jsem se nedočkala). Vlečku předvedl Andy krásně a dostal známku. Po vyhledání králíka se na mě sice jako obvykle podíval, ale pak jej sám vzal a nesl, v polovině si jej položil a opět sám vzal a přinesl. Po celou dobu na mě rozhodčí Kašík za mými zády mluvil – pronášel „vtipné“ poznámky o tom, jak na mě Andy kouká a že se ptá, jestli to musí donést a podobně. V zájmu udržení kontaktu se psem na disciplíně jsem se vůbec neotáčela a na jeho slova jsem nijak nereagovala. Myslím si, že takové rušení vůdce je nefér.

Pak byla dohledávka pernaté. Na výběr jsme měli vlastní oholenou slepici, nebo velikého kohouta. Zvolila jsem tedy slepici i s rizikem, že ji Andy bude zkoumat. Vítr byl skoro neznatelný, avšak přesto šlo zjistit, že rozhodčí pohodil zvěř v podstatě po větru, což se pak projevilo i na práci psa. Při navádění psa mi rozhodčí zakázal si nadejít, takže jsme si nemohli jít pro vítr. Přesto Andy slepici po chvíli našel. S uchopením ale váhal a kousnutí do předchozími psy porušené zvěře jsem musela zabránit zavoláním jména, což mi bylo započítáno jako povel. Přinesení a předávka byla v pořádku, takže známka 3.

Stopu vůdce a vodění na řemeni jsme absolvovali s plným počtem bodů a odjeli jsme s celou skupinou k rybníku na přinášení kachny. Andy opět propadl svému rozrušení, které v něm lov u vody vyvolává, takže se pro aport vrhnul jako o život, ale kachnu na břehu pustil a po prvním povelu váhal s jejím uchopením, takže mi rozhodčí zakázal dál pokračovat s tím, že už to nepřinese, a dal nám známku 1. Po odcvičení celé skupiny nastalo čtení známek, které rozhodčí Kašík uvedl poznámkou, že kdo má výhrady, má si jít stěžovat na lampárnu. Tak jsem se přihlásila a řekla jsem, že mám výhrady ke známce z hlasitosti, že pes hlásil na stopě a celá korona to slyšela. Že ve srovnání se špringrou, která na viděnou nehlásila a má za 1, je to nespravedlivé hodnocení. Rozhodčí na svém hodnocení samozřejmě trval, což jsem čekala, jen jsem mu to chtěla říci. (Postupně pak za mnou chodili různí účastníci a dávali mi za pravdu, že jsem prý dobře udělala, že Andy hlásil atd.).

Na chatě v Ratenicích bylo příjemné teplo, dali jsme si s Andym srnčí guláš a pak Andy dostal od jednoho hodného pána ještě pěkný kousek pečeného kuřete. Povídali jsme si s okolosedícími a konečně jsme se – na rozdíl od předchozích hodin – cítili příjemně. Nemyslím si, že zkoušky loveckých psů by měly být důvodem k nějakým zbytečným konfrontacím mezi rozhodčími a vůdci, jde snad přeci pouze o koníček, kterému se všichni věnujeme. Bohužel se najdou lidé, kteří dokážou ostatním zkazit den, náladu a vzít chuť do další práce. Jak se na takové jednání asi dívali majitelé pejska, kteří se jen přišli podívat, protože se chystají na první zkoušky? Co si mám myslet o tom, když rozhodčí nezná zkušební řád, kde se výslovně říká, že „známkou 2 se hodnotí pes, který hlásí zvěř, jen když ji vidí, a ztrácí-li ji z dohledu, přestane.“? Zkoušky jsme tedy absolvovali s 207 body s limitními známkami z přinášení kachny, hlasitosti a slídění ve II. ceně.

Když jsem se na tyto zkoušky hlásila a telefonovala jsem s panem Kašíkem, který je jednatelem OMS Kolín, smál se mi, že chci jít na podzimní zkoušky s jezevčíkem. Doufala jsem, že je to jenom takový druh humoru. Po tom, co předvedl v poli, si musím myslet, že je zřejmě nějak zaujatý – nevím, zda vůči jezevčíkům, ženám v myslivosti nebo vůči vůdcům, kteří si dovolí mít dotaz nebo připomínku. Jistě že se nemusí pejskovi vše povést, na zkouškách se může stát cokoliv a nikdo nemá vždy samé čtyřky, ale hodnocení by mělo odpovídat výkonu a zkušebním řádům a jednání s vůdci by mělo být podle pravidel obyčejné lidské slušnosti. Už jenom proto, že si zkoušky platíme, nejsme nijak navzájem služebně nadřízeni a podřízeni a měli bychom se k sobě chovat uctivě, jako kolegové. Nebylo to poprvé, co jsem takové jednání i nerespektování (neznalost?) zkušebního řádu u rozhodčích zažila, nicméně jsem ráda, že se to stává spíše ojediněle.

Andy glosuje: Mám pocit, že se na těchto zkouškách paničce moc nelíbilo, ale myslím si, že za to nemůžu. Všechno jsem se snažil dělat dobře a jediný, co se mi moc nepovedlo, to uznávám, je přinesení kachny. Byl jsem už unavenej a málo jsem se soustředil. V tý chvíli bych si totiž šel nejradši jen tak zaplavat, což jsem hned potom, co jsme dokončili zkoušení, udělal. Skvělý to bylo na chatě, dostal jsem spoustu masa, podařilo se mi dokonce přemluvit jednoho cizího pána, který mi dal velký kus kuřete. V tom jsem dost dobrej, mám na lidi vliv. To musíte dělat nenápadně – žádný štěkání nebo skákání. Prostě se jen tak krásně kouknete a snažíte se vypadat jako moc hodnej a moc hladovej pes. To se dělá tak, že hodně vykulíte oči, myslíte na něco smutnýho a přitom vtahujete břicho dovnitř, aby co nejvíc koukaly žebra. No a nakonec jsem dostal diplom i pytel granulí a pochvalu od paničky, tak jsem asi zas tak špatně nedopadnul.

Speciální zkoušky z vodní práce v Kostelních Střimelicích

Po náročném dlouhodobém tréninku aportů jsme s kamarádem parsonem Bronym a jeho paničkou Janou vyrazili na Speciální zkoušky z vodní práce, tentokrát do Kostelních Střimelic, které již známe z podzimních honičských zkoušek a z barvářských zkoušek honičů. Sešli jsme se na útulné lovecké chatě MS Kňour Stříbrná Skalice. Ke zkouškám přijeli čtyři zástupci ohařů – dva výmaráci a dva čeští fousci, a čtyři malí pejskové – dvě borderteriérky a naše pražská jezevčíko-teriéří výprava.

Do smíchu nám po ránu moc nebylo, protože zkoušky z vodní práce patří přeci jen v případě malých plemen k těm těžším, ale byli jsme rádi, že potkáváme známé tváře a že od počátku vládne mezi účastníky přátelská atmosféra. Po nočním dešti a s vyhlídkou střídavého počasí jsme byli zvědaví, jak moc se bude pejskům chtít do studené vody.

Po slavnostním zahájení a losovače, kdy jsem opět z klobouku neomylně vytáhla naši tradiční jedničku, jsme se se skupinou malých plemen a přidělenými rozhodčími i koronou přemístili k nedalekému rybníku Propast. První disciplínou byla Ochota k práci na hluboké vodě. Pejsky jsme před jejím absolvováním za pomoci umělé kachny vyslali do vody, aby se namočili, a pak už bylo na Andym, aby odstartoval zkouškový den. Začalo to dobře, Andy dostál své pověsti vodního živlu a vrhl se do vody, kterou krásně systematicky prohledával podle povelů. Po přivolání se zapletl do dvoumetrových plovoucích stvolů, až to vypadalo, že je neutlačí a budu muset skočit do rybníka a osvobodit jej, ale nakonec zabral tlapkami a statečně si razil cestu k břehu s rákosím na krku jako malý ledoborec. Sklidil zaslouženou pochvalu a známku 4. Po vystřídání ostatních tří účastníků nastoupil k aportu kachny. Jako vždy se s velkou chutí nadšeným skokem přemístil do rybníka, kachnu uchopil a plaval s ní ke břehu. Potud bylo vše krásné, ale předávka se nevydařila podle našich představ. Rozhodčí ohodnotili tento výkon známkou 2. Zatím však ještě nebylo nic ztraceno, ještě jsme mohli pomýšlet na I. cenu.

Po odzkoušení všech pejsků jsme přejeli k lokalitě s rákosím. Porost byl sice nižší, zato však velmi hustý a místy s velmi řídkým bahenním podkladem. Začali jsme přinášením kachny z rákosí, disciplínou, která bývá na těchto zkouškách kamenem úrazu nejen pro malé čtyřnožce, ale i pro velká plemena. Nalezení kachny Andymu velkou práci nedalo, ovšem přinesení až ke mně se neobešlo bez povelů, takže jsme nakonec rádi přijali další známku 2. Také ostatní pejsci měli potíže, a tak se samými čtyřkami v tuto chvíli mohla pochlubit už jen šikovná borderteriérka Ema vůdce Petra Malečka. Snad to bylo i nervozitou většiny vůdců, možná také počasím, zkrátka pejsci na těchto zkouškách nepředváděli své nejlepší výkony, a tak bylo dopoledne pro všechny pořádně napínavé.

Nahánění se Andymu podle očekávání podařilo zvládnout na čtyřku, ale pořádnou dávku smůly si při této disciplíně vybral náš kamarád teriér Brony. V rákosí narazil na stopu srnčí zvěře, dal jí přednost před aportem a po chvíli předvedl krásné hlášení, ovšem tentokrát k malé radosti své paničky, protože se do časového limitu nevrátil a aport nepřinesl. Přiběhl šťastný, i když s pořezaným nosem o rákosí, ale zkoušky tím pro něj skončily. Ostatní tři chlupáče čekalo ještě Chování na stanovišti. Díky únavě z předchozích disciplín byli pejsci klidní a závěrečnou část zkoušek zvládli výborně, Andy a Ema na čtyřku, třetí fenka borderteriéra kvůli upoutání na řemeni dostala známku 3.

Vrátili jsme se na chatu do Kostelních Střimelic a nastalo počítání výsledků. Shledali jsme, že smůla se nevyhnula ani skupině velkých plemen, kde dva vůdci vedli po dvou psech a každému z nich se podařilo zkoušky dokončit jen s jedním ze svěřenců. Neúspěšným pejskům se prý po ránu příliš nechtělo do vody. Zkrátka – pes má také někdy nárok na svůj špatný den. Z osmi pejsků tedy zkoušky dokončilo pět jedinců, z toho jen tři v první ceně, ostatní v ceně druhé. Kromě excelentního výkonu bordeteriérky Emy, která neztratila ani bod, byly ostatní výsledky spíše průměrné, a tak jsme i se dvěma dvojkami a celkovým počtem 82 bodů nakonec skončili na krásném třetím místě a mohli jsme se radovat, že jsme tyto náročné zkoušky úspěšně zvládli. Andy tak současně získal loveckou upotřebitelnost pro dohledávku a přinášení drobné zvěře.

Andy glosuje: U vody jsem se jako vždy rozvášnil, až jsem tak trochu zapomněl, že tam je i panička a něco chce. Ostatně mě trochu štvala, protože byla nervózní, jako kdyby o něco šlo. Plavání v rybníku jsem si užil, to mě baví. Tahat uválenou kachnu z rákosí mě moc nebavilo, ale když to muselo bejt, tak jsem ji poponesl, no ale nerad. Asi to na mě bylo dost vidět, to už se na mě ti pánové tak obdivně nedívali, jako když jsem křižoval rybník. Záviděl jsem Bronymu tu srnku, já jsem takový štěstí neměl. Ale panička byla nakonec docela veselá, tak jsem to asi všechno udělal docela dobře. Jana nám s Bronym koupila moc dobrý buřtíky. Brony říkal, že ani nevěřil, že nějakýho dostane, když utekl za tou srnkou. To jsme totiž neměli za úkol. Náš úkol byla ta mrtvá kachna, ale to se snadno řekne, když srnka tak voní. Ty vodní práce mě ale jinak dost baví, nejvíc skoky do vody a plavání za kachnou. Už jsem ji několikrát dohnal, až musela vzletět z hladiny! Mám totiž veliký tlapky, s kterejma se krásně pádluje.

Barvářské zkoušky v Kyšicích

Po slunečné zkouškové sobotě jsme neskončili na gauči, ale vydali jsme se opět do Kyšic, tentokrát na Barvářské zkoušky. Přihlásili jsme se v podstatě z tréninkových důvodů a ačkoliv jsme loni tyto zkoušky úspěšně složili a dokonce vyhráli, tentokrát nám daly pořádně zabrat.

Kolem půl deváté jsme dorazili opět na stanoviště v lese u Braškova. Zkoušky začaly v devět současně s deštěm. S malými přestávkami pršelo celý den až do odpoledne. Na startu se sešlo pět účastníků, kromě jezevčíků dlouhosrstých Acora a Andyho také náš spolužák z loveckého výcviku jack russell teriér Marvin, křepelačka a drsnosrstý jezevčík. Tenotkrát byla pouze jedna skupina a vylosovali jsme si číslo 5. Poté jsme odešli do honitby a malá účastnice z korony vylosovala prvního pejska na barvu – jako první šla jediná dáma mezi účastníky, roční křepelačka. Po barvě byla vyzkoušena i z ostatních disciplín, takže další pejsek pokračoval asi za hodinu.

Déšť vytrvale smáčel už nejen koruny stromů, ale i naše hlavy, pejsci se střídavě těšili do akce a střídavě nudili, čekání bylo dlouhé. Zpestření obstaralo malé vyplašené srnče, které s pískáním přeběhlo cestu pár metrů od nás. Andyho a Acora jsme pak museli dlouho uklidňovat. Nejdelší čekání tentokrát postihlo nás – holčička vylosovala Andyho tabulku až jako poslední, asi po třech a půl hodinách. Museli jsme rychle posbírat všechny síly, které nám ještě zbyly, a dát se do boje.

Po bezchybně předvedeném následování jsme se vydali na barvu, tentokrát pro mě nečitelnou, smytou vytrvalým deštěm. Andy si musel poradit sám. První kritické místo nastalo nečekaně za posledním označeným stromem hned na začátku stopní dráhy. Stopa totiž uhýbala prudce vpravo, což jsem zpočátku Andymu nevěřila, ale když na tom trval, následovala jsem jej. Chvíli jsem očekávala, že nás rozhodčí zastaví, ale za námi bylo ticho, a tak jsme pokračovali. Další problém nastal pár desítek před koncem, na místě rozrytém od prasat. Andy si ověřoval čerstvé stopy a po mojí otázce, kde má barvu, se vydal ostře doleva od původního směru. Zdálo se mi to příliš radikální, takže jsem se ho opět zeptala. Snaživě opět proslídil okolí, což jsem považovala za pobíhání o čerstvých stopách zvěře a ztrátu soustředění. Pokoušela jsem se najít alespoň nějakou kapku. Při té příležitosti jsem se také podívala za sebe a zjistila, jak početnou koronu s sebou máme. Ještě že jsem to nevěděla od počátku, to bych měla ještě větší trému! Andy vypadal čím dál zmateněji, když jsem se ho ptala. Ještě že nevím, co si o mně myslel. Nakonec jsem na něj dala a vydali jsme se na jím zvolenou levou stranu, kterou od začátku ukazoval.

Bylo to ono! Za pár okamžiků jsme zahlédli ležící kus a měli jsme vyhráno. Rozhodčí nám předali úlomky a zhodnotili Andyho práci jako profesorskou, soustředěnou, moji práci samozřejmě pohaněli za to, že jsem to pejskovi kazila. Na svou obranu mohu jen říci, že mé soustředění po tak dlouhém čekání na místě skutečně už nebylo zrovna příkladné. Opodál jsme pak předvedli pěkné vodění na řemeni a odložení na volno a vrátili jsme se na cestu k ostatním. Poté rozhodčí zkoušeli jednotlivé pejsky z nahánění, my jakožto pátí v pořadí jsme proto zase trpělivě čekali.

Vybrané místo v lese nebylo pro předvedení nahánění zrovna ideální, protože na něm v podstatě nebyla v dosahu houština, Andy viděl široko daleko a nevěděl, co si přeju od něj prohledat. Po chvíli zmatků jsme se na radu doprovodu z místního sdružení přesunuli o kousek dál na cestu, podél níž už byla houština. Andy tam na povel vyrazil a za chvíli již hlasitě oznamoval přítomnost zvěře. Jednalo se pravděpodobně o čerstvou stopu, protože se brzy vrátil. Poslední disciplínu jsme tedy měli splněnou a mohli jsme konečně jít na vytoužený oběd. Andy opět ochutnal maso z guláše, dostal přinesené vařené kuře a ještě spoustu pamlsků, což mělo za následek pondělní ranní nechutenství a drobné zažívací potíže, ale v tu chvíli si oslavu pěkně užil.

Bylo co slavit. Nakonec jsme ze všech pejsků opět dosáhli nejvyššího počtu bodů a připsali jsme si další vítězství. Navrch jsme dostali do rodokmenu zápis o hlasitém nahánění. Škoda jen, že počasí bylo tak nevlídné a závěrečné posezení i vyhlášení výsledků se muselo odehrát pod stanem. Zřejmě i proto se rozhodčí rozhodli nedělat při zkouškách přestávku, která nám ovšem jako posledním vylosovaným trochu chyběla. I když jsme na barvářských zkouškách byli již potřetí a a složili jsme i řadu jiných, považuji tyto zkoušky díky počasí i vylosovanému poslednímu pořadí pro všechny disciplíny za jedny z nejtěžších, jaké jsme absolvovali. Zkrátka, daly nám oběma zabrat, o to více si ceníme pěkného výsledku.

Andy glosuje: Mokro v lese mi moc nevadilo, ale to čekání jo. Myslím, že jsem dost trpělivej, ale tohle bylo na mě moc. Zvláště když kolem přeběhla ta zmenšená srnka, nejmenší, jakou jsem kdy viděl, tak už se mi teda na nic čekat nechtělo. Pak ještě ty zmatky, co panička vytvářela na barvě. Chápu sice, že jsem ji spletl, když jsem si začal ověřovat i jiné stopy, ale pak jsem jí dost jasně ukazoval, kudy půjdem dál, a ona mi to nevěřila! Přitom ví, že na zkouškách se vždycky snažím mnohem víc, než když spolu trénujem v lese, a žádnou legraci si z ní nedělám. No a při tom nahánění jsem taky moc nechápal, kam bych měl běžet. Ještě že mě pak vzali k tý houštině. Myslím, že tam byla ta prťavá srnka, ale jenom jsem jí cejtil. No, přiznám se, že po tom všem se mi už ani moc nechtělo někoho honit. A to je u mě co říct! Jsem rád, že se mnou na zkouškách byl kámoš Acor, aspoň jsem měl s kým pokecat. No a příště budu asi míň slavit, trochu jsem si přeplácal bříško, ale to vám už panička prozradila.

Lesní zkoušky v Kyšicích

Jarní přípravu jsme letos kromě pilování aportů zaměřili na barvy a stopy, protože jsme uvažovali o účasti na Poháru Českého lesa v dosledech. U této soutěže se však změnil termín, s nímž jsme počítali, takže jsme nakonec zvolili bližší akci – Lesní zkoušky u OMS Kladno, kde působí naši trenéři z loveckého výcviku Zuzka a Viktor Veselí. Měli jsme v plánu opravit si loňský výsledek z Liběchova, kdy jsme sice získali dostatečný počet bodů na I. cenu, ale skončili jsme ve II. kvůli limitní známce 2 z vodění na řemeni.

Na zkoušky v honitbě Kyšice nedaleko obce Valdek se dostavili čtyři psi – dva drsnosrstí a dva dlouhosrstí jezevčíci (Andy a jeho spolužák Acor Amery), pátý pejsek, jagdteriér, z důvodu onemocnění vůdce nepřijel. Po rozdělení do dvou skupin jsme se za slunného počasí vydali do honitby. Andy a drsňáček Flip absolvovali nejprve slídění, nahánění, vodění na řemeni a odložení, druhá skupina šla na barvy.

Slídění se zkoušelo v přehledném lese. Trochu jsem se obávala, aby Andy pochopil, že nejde nahánět do houštiny, ale že mě má sledovat a poslouchat na píšťalku. Slídění jsme totiž dosud trénovali pouze na poli nebo louce. Obavy se však ukázaly jako zbytečné. Andy okamžitě pochopil, že postupujeme, zřejmě po zkušenosti z podzimních naháněk a honu, a udržoval se mnou kontakt, ale zároveň slídil v dostatečné vzdálenosti do obou stran. Po chvíli jsme přišli k houštině, kam Andy zmizel a zanedlouho se ozvalo jeho ostré hlášení. Jelikož se zpočátku ozývalo takřka z místa, napadlo nás, že narazil na divočáky, ale pak se přeci jen v lese napravo objevila prchající srna, takže to bylo jasné. Za chvíli se přiřítil i šťastný Andy, nechal se přivolat a byla z toho známka 4 a pochvala za pěknou hlasitost. Nahánění z houštiny následně předvedl také pěkně a rozhodčí schovaný za houštinou brzy oznámil úspěšné ukončení této disciplíny. Andy poté předvedl vzorové nadšené přivolání na první dvojitý hvizd píšťalky (aspoň že na zkouškách!). Následovalo vodění na řemeni, které jsme si tentokrát nepokazili, a odložení na volno. Kromě těchto čtyřek jsme dostali nejvyšší známky i z hlasitosti, nosu a poslušnosti.

Po polední přestávce strávené v příjemném zázemí u lesní školky, které připravilo místní MS Zálesí Kyšice, jsme se vydali na barvu. Při úvodním následování sice Andy dvakrát zvedl nožku, protože jsem si po polední občerstvovací pauze neuvědomila, že by se měl aspoň trochu projít, ale protože mě i při tomto zpestření poslušně pomalu následoval, uspěli jsme. Pobarvená stopa pak sice vedla přes maliní, kopřivy a všelijakou zeleň, do které se zpočátku Andymu moc nechtělo, ale pracoval velmi soustředěně, dvě malá seběhnutí za čerstvou stopou si opravil, poprvé sám na upozornění, podruhé s mojí pomocí a přenesením o pár kroků zpět. Brzy jsme dospěli až ke kusu srnčí zvěře v cíli a bylo vyhráno. Andyho práce byla označena za profesorskou, sice méně nadšenou, než předváděl temperamentnější drsnosrstý jezevčík, ale rozhodně pěknou a jistou.

Lesní zkoušky jsme tentokrát absolvovali s plným počtem bodů a obsadili jsme první místo. Na Andyho poličku tak přibyl už sedmý pohár a potřetí jsme na loveckých zkouškách získali pomyslné zlato. Maso z kančího guláše bylo pro Andyhou doufám dostatečnou mimořádnou odměnou za tak pěkný výkon. Lesní zkoušky byly velmi pěkně připravené, za což patří dík jak organizátorům z OMS Kladno, tak i členům místního sdružení Zálesí Kyšice, kteří připravili skvělé zázemí se sezením v polním stanu a vynikající občerstvení včetně zmíněného guláše z polní kuchyně. Zdejší honitba je pro pořádání těchto zkoušek výborná, dostatečně rozlehlá a členitá, s příhodnými místy pro všechny disciplíny, a proto můžeme zkoušky zde konané skutečně doporučit.

Cestou domů jsme ještě pobyli na návštěvě u kamaráda Acora, který k velké radosti svých páníčků také zkoušky úspěšně složil a obsadil třetí místo. Zde si Andy vybral další odměnu z Acorovy zásoby hraček a rozkousal mu pískacího panáčka. Akimu to však bylo jedno, protože v domácím prostředí spokojeně usnul únavou a nechal Andyho šmejdit podle chuti. Ten usnul až v autě na zpáteční cestě do Prahy.

Andy glosuje: Tušil jsem, že přijdou nějaký zkoušky, když jsme pořád trénovali. Já teda trénuju rád, ve škole mi proto dokonce říkají šprt, ale mně to nevadí. Nepředstavuju si pod tim nic špatnýho. Mě by urazilo, kdyby mi říkali čokle nebo saláme. Ráno jsme vstávali brzo, ale bylo hezky, žádná tma a náledí jako před půlrokem, když jsme byli na zkouškách naposled. Tak jsem se těšil a měl jsem na co. Bylo bezva, že tam byl Acor, o přestávkách jsme si dost zablbli. Všichni si mysleli, že jsme bráchové. My se totiž spolu válíme po zádech, proplétáme se do sebe nohama, dáváme si pusinky, čucháme si k břichu a tak se po sobě různě povalujem, protože je to děsná legrace. Akorát jednou jsme se na sebe naštvali, protože jsme si o sobě navzájem mysleli, že ten druhej nás drží, ale to se nám jen zamotaly kolem těl naše vodítka. Panička nám to vysvětlila a odmotala nás, než jsme se stihli prát. Všechny disciplíny v lese byly skvělý, ale nejvíc jako vždy to slídění a nahánění. Chechtal jsem se od ucha k uchu. No a disciplína žebrání u stolu mi šla taky pěkně, i Akimu. Dostali jsme nakonec i maso z kančího guláše. Stačí udělat krásný voči a už se to hrne. V poledne jsem si pěkným pohledem vyžebral zbytek guláše dokonce i od rozhodčího, ale panička mi to zakázala sníst, protože jsem měl před barvou. Lidi mi někdy připadaj moc zásadoví. Ale jinak má panička pochvalu, že mě na ty zkoušky vzala.

Honičské zkoušky v Kostelních Střimelicích

Na dvoudenní Honičské zkoušky jsme vyrazili do již známých Kostelních Střimelic. Měli jsme za sebou dva tréninky na obůrce, kde Andy pěkně vytrvale hlásil na párek divočáků vedený poměrně impozantním kňourem Pepíčkem, a také několik tréninků pobarvené a současně šlapané stopy, kterou jsem Andíkovi připravovala o víkendech. Jednou jsme také byli trénovat s Janou a Bronym ve Střimelicích, kde nám stopu ochotně připravil náš známý z předchozích zkoušek a tréninků pan Štěpán Varga. Nepodcenili jsme ani drobné disciplíny, a tak předzkoušková tréma vyplývala zejména z očekávané naháňky, která byla Andyho premiérou v opravdovém lovu.

Sobota 22. 10.

V sobotu před sedmou jsme naložili Janu a Bronyho a vyrazili jsme ranní mlhou směr Ondřejov. Teploty kolem nuly svědčily o tom, že babí léto se tentokrát konat nebude, a nakonec se po většinu dne udržela i mlha a oblačnost. V pošmourném ránu jsme očekávali začátek zkoušek, ještě společně se spolužačkou z loveckého výcviku, stafbulkou Srdíčkem a její paničkou Klárou. Při losování jsme konečně měli štěstí a zůstali jsme ve skupině s Janou a Bronym, takže jsme se mohli vzájemně podporovat. Na trojích zkouškách předtím jsme vždy byli v jiné skupině. Naše skupina čítající dvě bordeteriérky, jednu jack russell teriérku, kámoše parsona Bronyho a Andyho jezevčíka se odebrala auty k lesu, kde jsme jako první disciplínu absolvovali odložení. To nebylo pro pejsky úplně lehké, protože měli ráno plno energie, ale zase byla taková zima, že tam na místě nejspíš trochu ztuhli. Andy zpočátku chtěl jen sedět (nedivím se mu), ale na místě vydržel a nakonec si v průběhu i sám lehl. Zůstal však v klidu a disciplínu zvládl za 4, stejně jako Brony. Následovalo chování na stanovišti, které jsme taky zvládli dobře, a to také bez upoutání, takže za více bodů. Notně vymrzlí jsme jeli na chvíli do chaty, kde jsme čekali na ukončení naháňky první skupiny.

Kolem jedné jsme odjeli do lesa, kde byla určená leč pro zkušební naháňku. Teď se mělo ukázat, jak Andy zafunguje v disciplíně, kterou v podstatě nelze nacvičit, a hlavně jak rychle pochopí, že řada lovců a honců postupuje. Bude se nás držet, nebo uteče za srnkou? Narazí na divočáky? Myšlenky se honily hlavou, chvíli jsme čekali na zavedení do leče. Pak jsme se rozestavili a na povel jsme vyrazili. My s Andíkem jsme byli asi uprostřed řady. Pejskové vlevo brzy ohlásili zvěř, takže Andy po počátečním váhání, kam vyrazit, měl náhle jasno, a zmizel. Za chvíli již s hlasitým hlášením přímo před nás přihnal srnku. Postupovali jsme dál dolů a pak nahoru strmou roklí, přes ostružiny, a já jsem trnula, jak dlouho bude srnku honit. Na chvilku se u mě objevil Brony, zahlédla jsem i jiné pejsky, ale Andyho ne. Když jsme však rovnali řadu na jedné z cest, objevil se u mě celý mokrý a rozradostněný, čímž mi udělal velikou radost. Už bylo jasné, že se drží u lovců a srnku nesledoval dlouho.

V následujícím hustém smrkovém porostu pak došlo na divočáky. Hlášení Prase vzadu!, výstřely, štěkot všech psů, další výstřely, výkřik Prase dopředu!… Pak jsme vyšli na cestu, pochytali pejsky a čekali na zbytek skupiny, který se zabýval úlovkem. Zahlédli jsme velikého kňoura, který prchal pryč z dosahu lovců. Bylo dokonáno, teď už jenom počkat na známky, které nám rozhodčí na základě svého pozorování udělí. Odjeli jsme na chatu a očekávali nástup na poslední disciplínu dne, pobarvenou a šlapanou stopu, kterou ještě dokončovala první skupina. Vylosovali jsme si číslo osm, takže jsme šli na řadu druzí ze skupiny. Andy šel po stopě i přes nepochybnou únavu pěkně, bez chyby, a tak jsme den zakončili s plným počtem bodů.

Neděle 23. 10.

V neděli mlhu prorazilo sluníčko a nakonec byl z toho krásný podzimní den. Čekala nás už jen disciplína Vodění na řemeni, kterou jsme zvládli také dobře. Pak už jsme s Janou pomáhaly při vyplňování výkazů výsledků zkoušek a psaní diplomů, povídalo se a včerejší nervozita byla pryč. Andy i Brony absolvovali zkoušky v I. ceně, shodně za 204 bodů, a obsadili tak 3. a 4. místo (Brony jako starší pejsek byl za námi, ale jeho výkon má stejnou hodnotu). Pejskové dostali za odměnu buřtíka i kus jitrnice od sponzora a při slavnostním vyhlášení si užili svou chvilku slávy při potlesku početného obecenstva, protože zkoušek se kvůli naháňkám účastní i dost velký počet pomocníků a střelců z pořádajícího sdružení. Pak už jsme strávili příjemné odpoledne a podvečer v myslivecké chatě, kde pejsci dobře najedení samými dobrůtkami brzy usnuli a spali jako Šípkové Růženky (jak poznamenala Jana na adresu Broníka) ještě další tři dny. I když jsme se těchto zkoušek báli víc než jiných, nakonec to stálo za to – Andy i Brony ukázali, že už se toho hodně naučili a že mají výborné lovecké vlohy.

Andy glosuje: Nácviky na obůrce a všechno to trénování dávalo tušit, že to bude tentokrát pořádná zábava. A taky že jo. Mohli jsme lítat po lese, hledat zvěř a štěkat, a to všichni spolu a ještě nás za to chválili. Viděl jsem velikánský divočáky a vůbec jsem se nebál, protože nás bylo hodně. Panička se bála, abych se neztratil, ale to mě teda podceňuje, protože jednak ty lidi dělali takovej hluk, že se nám sotva mohli ztratit, a jednak mám nos, ne? To odložení na mráz ráno bylo dost krutý, ale za tu naháňku jsem jí to odpustil. Dostal jsem nějaký obraz jako cenu a panička mi řekla, že jsem byl třetí, což je vlastně bronzová medaile, stupně vítězů, rozhovory do novin a tak. Zatím za mnou žádnej novinář nebyl, ale to nevadí. Mně spíš záleželo na tý jitrnici. A tu jsem dostal. Navíc jsme s Bronym měli ve skupině samý holky, a ještě tam byla Srdíčko, kterou znám z tábora z Lučkovic (taky jsem s ní na táboře chvilku chodil, ale pak už mě nechtěla). Takže paráda.

Lesní zkoušky v Liběchově

Na Lesní zkoušky jsme se nejprve přihlásili do Příbrami na 2. července, tam se však nesešlo dostatek zájemců. Vybrali jsme proto docela blízký Liběchov a připravovali jsme se společně s Janou a parson russel teriérem Bronym, kteří se rozhodli absolvovat zkoušky také. Týden před zkouškami jsme se s Andym vydali na obhlídku terénu, takže jsme měli představu, co nás čeká, a také jsme ráno mohli jet najisto na místo srazu – velkostatek Liběchov.

Na startu se sešlo pět pejsků – křepelačka, jagdteriér z Kralup, hladkosrstý jezevčík, Bronco a Andy. Opět jsem vylosovala jedničku, což na rozdíl od norování příliš velká výhoda nebyla. Po deváté jsme se vydali na lesní stanoviště nedaleko skály Harfenice, jedné z těch, které svými skalními plastikami ozdobil v polovině 19. století lidový sochař Václav Levý. Příjezd díky nedávným vydatným dešťům trochu připomínal mokré úseky Rallye Dakar, ale náš zasloužilý peugeot všechno zvládl. Přistáli jsme u improvizovaného bufetu a odebrali se zpět po modré značce k vyznačeným barvám. Tady nám los určil až barvu číslo 4, takže jsme museli čekat. Rozhodčí rozhodli provádět následování jednotlivě vždy před barvou, což nebyl nejlepší nápad, protože se těžko hledal pokaždé nějaký vhodný úsek, pokud nechtěli dělat následování přímo na turistické cestě podél začátků nakapaných stop. Na nás pak vyšel trochu obtížnější terén, prakticky jen průsek bez cesty, ale zvládli jsme to na 4. Na Andym bylo při čekání vidět, že se těší především na disciplínu Nahánění. Toto jeho rozpoložení se pak podepsalo i na práci na barvě, kde věnoval pozornost i okolním stopám a jednou z barvy sešel příliš daleko, takže jsme dostali za jednu chybu známku 3.

Po přestávce jsme přešli od skal směrem do údolí a následovalo vodění na řemeni. V borůvčí jsme netrénovali, to mě nenapadlo. Andy se pokoušel borůvčí zpočátku obejít, takže natáhl vodítko, ovšem v hustém porostu mu nezbylo než keříky přeskakovat. Celý náš výkon působil neuspořádaně, pravděpodobně i díky rozhodčímu, který vytyčoval trasu tím, že šel přímo před námi, a Andy za ním trochu spěchal. Tato disciplína se nám nevyvedla a dostali jsme dvojku. Na obou rozhodčích bylo v tu chvíli znát, co si myslí o ženských, které se cpou do lovecké kynologie, přičemž nemají ani zbraň a ještě ke všemu jsou z Prahy.

Reputaci si Andy napravil při odložení, které předvedl volně a bez chyby. Ačkoliv jsme díky dvojce z vodění již věděli, že na I. cenu nedosáhneme, i kdybychom měli již jen samé čtyřky, bojovali jsme bez ústupků, takže připoutání „pro jistotu“ jsme nezvolili. Paličatý jezevčík neustupuje, ani když se zrovna trochu nedaří! Po drobných disciplínách jsme pokračovali slíděním a naháněním, které se odehrávalo u paseky s odrostlými borovičkami, hustě zarostlými vysokou trávou. Zde se los číslo 1 vyplatil, protože porost krátce před naším nástupem opustil zajíček, takže Andy jeho stopu ihned zachytil a s krásným hlášením se za ním vydal. Zajíčka přihnal lesem zpět, ovšem ušák se lekl dalších účastníků čekajících u cesty a změnil směr, takže Andy běžel s hlasitým hlášením další okruh. Pak mě rozhodčí pro urychlení práce poslali Andyho odchytit. Díky hlasitosti to šlo, i když jsem si jeden okruh kolem paseky také musela dát, abych Andymu správně nadběhla. Z blízkosti se Andy již dal zastavit a s jazykem na vestě si pak vyslechl známky – nakonec bylo slídění i nahánění za 4 se čtyřkovou hlasitostí a rozhodčí konečně uznali, že Andy není gaučák, který si přijel jen tak odškrtnout nějaké zkoušky. S celkovým počtem 220 bodů nakonec bylo té dvojky z vodění opravdu škoda, ale i II. cena z Lesních zkoušek, které jsou docela náročné, je pěkný výsledek.

Po skončení zkoušek jsme se s Janou ještě zdržely na borůvkách, prohlédly si některé skály s plastikami a udělaly fotky. Pak jsme opět projely zvlněnou lesní cestu s bahnitými partiemi i závěrečnou obří louži a s off-roadovým nástřikem na celé karoserii jsme se vrátily do velkostatku, kde pejsci usnuli jako dřeva a my jsme u občerstvení čekaly na zakončení zkoušek. Brony s Janou zkoušky složili v I. ceně, stejně jako ostatní pejsci, my s Andíkem jsme převzali diplom za II. cenu. Pak jsme ještě chvíli poseděli s místními myslivci a hlavním rozhodčím, který je velký vypravěč. Zázemí u zkoušek bylo příjemné, ale moc se nám nelíbilo konání zkoušek přímo u frekventované turistické trasy ani trochu improvizovaný průběh, kdy se lokality pro některé disciplíny vybíraly až na místě a někdy díky tomu nebyly zrovna ideální. Určitý despekt v počátečním jednání rozhodčích mi také na náladě nepřidal, i když chápu, že někdo nemá rád ženské v myslivosti nebo jezevčíky, stejně jako já nemám ráda třeba cyklouše, kteří mě nutí uskakovat z lesní cesty. Emoce by však měly jít stranou. Rozhodčí by neměl pokřikovat na vůdce své názory v průběhu disciplíny a hodnocení výkonu, byť nevydařeného, by nemělo připomínat kárání vojína na cvičišti.

Andy glosuje: „Vstávali jsme moc brzo a nikam se mi nechtělo. Když jsme ale naložili Janu s Bronym, bylo mi jasné, že dnes bude legrace. Strašně jsem se těšil, že se někde proběhnu za zajícem nebo srnkou. Když jsme přišli mezi lidi a pejsky, bylo mi to jasné – hurá, budu lovit! Byl jsem z toho tak nadšenej, že mě to trochu rozptylovalo na barvě. Pak jsem si ale vzpomněl, že na konci asi bude opravdový srnec, takže zbytek jsem zvládnul v pohodě, i když jsem stihl monitorovat vše okolo a vypadal jsem, že se nesoustředím. No, vlastně jsem se trochu nesoustředil, to je fakt. Přání se mi nakonec splnilo, když jsem se proběhl za tím ušákem. Byla to děsná legrace. Slyšel jsem paničku pískat, jenomže v tu chvíli už jsem ho skoro měl, no fakt! Pak už jsem byl úplně uhnanej a když jsem paničku potkal, vlastně už jsem měl v úmyslu se vrátit. Ještě že mi vzala s sebou tolik vody. Musel jsem se strašně napít a pak jsem se zkoušel vykoupat v té misce, ale nevešel jsem se tam. Napravil jsem to o chvíli později v jedné louži. Panička z těch zkoušek trochu neměla radost, já vím, z toho vodění. To jsem asi zkazil, nevěděl jsem, že na tom tolik záleží. Ale doma mi řekla, že jsem stejně šikovnej a udělal jsem všechno dobře a vodění budem holt trénovat i v nějakým borůvčí, abych z toho příště nebyl tak překvapenej. Ale jinak na zkoušky jezdím rád a na podzim prý pojedeme na opravdovou naháňku, to se teda těším.“

Barvářské zkoušky ve Smečně

Jedním z cílů pro letošní rok bylo opravit si výsledek barvářských zkoušek, které jsme na podzim absolvovali ve II. ceně. Se zkouškami na Troskách jsme sice byli spokojeni, protože to byly naše první vyšší lovecké zkoušky, ale jelikož Andík patří k přemýšlivým a klidnějším pejskům, kteří barvu chodí pěkně, chtěli jsme se pokusit o získání vyššího bodového hodnocení, především z barvy. Pilný jarní trénink jsme zakončili ve středu 8. června společným tréninkem v naší lovecké škole se Zuzkou, která připravila pobarvenou stopu pro nás a také pro Janu s jejím parson russel teriérem Bronym, s nimiž jsme se sobotních zkoušek zúčastnili.

V sobotu po brzkém vstávání jsme na Břevnově nabrali Janu a Broníka a ujížděli jsme do Slaného, kde byl v hotelu Praha sraz. Po vyřízení formalit a shromáždění všech účastníků jsme se vydali do nedalekého Smečna a odtud pak do honitby, kde se zkoušky konaly. Zde už byl připraven pan kuchař s kolegou, kteří se starali o občerstvení již před týdnem při zkouškách z norování. Hned jsme se cítili jako doma! Počasí bylo krásné, během dopoledne ještě nebylo takové horko a po nedávných deštích bylo v lese příjemně, zdálo se, že pejskům by se mohlo dobře pracovat. Vylosovali jsme pětku a octli jsme se tak ve skupině, která šla nejprve na drobné disciplíny. Po odstoupení jednoho účastníka nám s Andíkem připadl úkol pustit se do boje jako první.

Po dohodě s rozhodčími a ostatními vůdci jsme začali naháněním. Andík na povel odběhl do houštiny a my jsme se vydali pomalým krokem podél cesty. Jednou na mě mrknul mezi smrčky, aby si ověřil, kam jdeme. Potom již zmizel z dohledu před námi a my jsme se prodrali smrčím až na příčnou lesní cestu, kde jsme čekali. Andy nehlásil, takže to bylo napínavé. Po deseti předepsaných minutách jsem dvakrát zapískala návratový signál a doufala jsem, že důvodem toho, že Andy není slyšet, není to, že by byl příliš daleko. K mé velké radosti se za chvilku objevil v houštině, odkud přišel po mojí stopě za námi. Přiběhl s jazykem skoro na zem a s rozzářenýma očima, takže se jistě pohyboval po starších stopách, na čerstvou však nenarazil. Oběhl nějaký okruh a vrátil se jako správný lovecký pes po stopě vůdce. Rozhodčí nás proto pochválili za pěkné provedení disciplíny a podle zprávy od naší spolubojovnice Jany pak dávali ve druhé skupině Andíkův výkon za vzor. Po nahánění bylo vodění na řemeni. Bylo trochu těžší rozběhaného pejska uklidnit a skoro to vypadalo na trojku, ale po chvíli se zklidnil a směrem k rozhodčím již předvedl, že chůzi na řemeni chápe a umí. Byla z toho další čtyřka. Za stejnou známku jsme pak předvedli i odložení, takže jsme z první části zkoušek odcházeli spokojeni zpět k občerstvovací stanici.

Po delším čekání, které přišlo vhod kvůli zklidnění před barvou, jsme se s naší skupinou vydali na opačnou stranu lesa, kde byly připraveny pobarvené stopy. Opět nás vylosovali jako první, máme na to poslední dobou nějaké štěstí. Nejprve jsme předvedli následování, přičemž střelec byl ukrytý na konci v lese. Trénovali jsme to spíše sami, případně se střelcem jdoucím v odstupu za námi, ale ani tato varianta Andyho nerozhodila. Trochu se už těšil na barvu, takže jsem musela hlídat, aby se příliš nerozběhl. Vše se však podařilo, zastavení i chování při výstřelu bylo vzorové, takže jsme opět dostali pochvalu a čtyřku. O to větší odpovědnost na nás dolehla na barvě – bylo by škoda to pokazit. Andík vyrazil jistě po stopě a pokračoval s nosem u země, ovšem občas mě znejistělo, že dlouho nevidím barvu. Foukalo z boku a pejsek šel pod větrem, takže to bylo obtížnější sledovat. Občas jsem se Andyho asi zbytečně ptala, no snad mi to už odpustil. (Rozhodčí mi také na konci toto vyrušování pejska po právu vytkli.) Ve druhé části už jsem mohla občas sledovat i nakapanou stopu, takže to bylo klidnější, a brzy jsem zahlédla běh statného srnce, ke kterému jsme bez chyby dorazili. Po předání úlomků a gratulaci rozhodčích i přenašečů zvěře jsme se vydali nazpět jako adepti na vítězství, protože většina účastníků měla již na kontě nějakou trojku.

Při čekání na ostatní z nás pomalu opadávalo napětí a postupně už nám začali gratulovat jako vítězům, i když spočítáno ještě nebylo. Udělaly jsme společně s Janou nějaké fotky pejsků a natrhaly si spoustu borůvek, které jsou letos nějak brzo. Dokonce i Andy jim přišel na chuť. K předání diplomů a cen jsme opět přejeli na základnu v hotelu Praha. Auto bylo již pěkně rozpálené a byli jsme rádi, že si ještě chvíli posedíme v příjemné restauraci, než se vydáme zpět do Prahy. Po napsání diplomů jsme nastoupili k vyhlášení výsledků. Zde jsme si tedy s Andíkem užili svou chvilku slávy, protože Andy se skutečně s plným počtem bodů stal vítězem zkoušek. Dostali jsme krásný zlatý pohár a podle zvyklostí jsem pak přednesla poděkování za vůdce psů, které jsem si v duchu připravovala už hodinu dopředu – přeci jen šlo o naši premiéru v roli vítězů… Pak jsme ještě chvíli pobyli a popovídali si o psech, naháňkách a honech a kolem půl čtvrté jsme se vydali i s Janou a Bronkem, kteří skončili se 105 body na krásném 4. místě rovněž v I. ceně, domů.

Andy glosuje: „Tak tentokrát jsem pochopil, že zas jedem na nějakou skvělou akci, takže jsem při vstávání moc neprotestoval. Líbilo se mi už na srazu v hospodě, protože bylo jasné, že si dneska něco užijeme, ale v lese jsem se začal hrozně těšit. Když mě hned na začátku pustili běhat po lese, nevěřil jsem skoro svým dlouhým uším. Prohledal jsem co se dalo, ale pak jsem se radši vrátil za paničkou, aby mi někam neodešla. Měla ze mě hroznou radost a ti tři pánové mě chválili taky, to jsem poznal. Pak jsem chodil na řemeni, to mě moc nebaví, ale udělal jsem to pro paničku za to, že mě zase vzala na takový krásný místa. Odložení jsme hodně trénovali, to celkem ujde, protože se u toho leží a nemusí se přemýšlet. Tak to jsem taky zvládnul. Pak byla nějaká dost dlouhá přestávka, ale jelikož bylo ve vzduchu cítit, že je to furt napínavý a něco ještě bude, tak mi čekání nevadilo. Jen jsem občas zkoušel paničku odtáhnout do lesa, ale nedala se. Viděl jsem totiž ráno toho střelenýho srnce a myslel jsem si, že ho budeme mít za úkol najít. Tak jsem si říkal, že bych ho třeba šel hledat rovnou. No a pak jsem dělal následování, to je takový legrační, musím jít hrozně pomalu s paničkou a dávat pozor, kdy se zastaví. Jde mi to dobře, protože nejsem nijak zvlášť splašenej pes. Potom už jsme šli na barvu, kterou chodím rád. Hodně jsme to s paničkou trénovali. Nejvíc se mi líbí, že jsme spolu v lese a já jí ukazuju, kudy to vede. Myslím, že ona to někdy ví, protože mi radí, a někdy zase neví, protože mě plete. Tentokrát to teda dost nevěděla, ale já jsem se nedal a táhl jsem ji správně. To víte, ženský, někdy trochu panikařej. Ještě že jsem kliďas. Na konci byl ten srnec, no to jsem si mohl myslet. A pak mi ho zas odnesli a už mi ho nedali. Ale i tak byla dobrá zábava a vlastně jsem na něj dokonce zapomněl, protože v tý hospodě jsem dostal nějakou lesklou misku na nožičce, do který mi panička dala granule, a já jsem zjistil, že mám vlastně příšernej hlad. Pak za náma všichni chodili a gratulovali mi a panička říkala, že jsem to všechno udělal moc dobře. Tak jsem byl rád a taky jsem už byl unavenej. V autě jsme já i Bronco usnuli jako dřeva. Těším se na nějaké další zkoušky.“