Mezinárodní zkoušky honičů v Konojedech

Na Mezinárodní zkoušky honičů jsme se přihlásili po úspěšně absolvovaných Honičských zkouškách v Kostelních Střimelicích. Zkoušky pořádal Klub chovatelů honičů ve spolupráci s OMS Praha-východ a letos poprvé také s dalšími chovatelskými kluby včetně Klubu chovatelů jezevčíků. Při zopakování pěkného bodového hodnocení jsme tak měli naději na získání titulu CACT, vzhledem k tomu, že byla pravděpodobná účast malého množství dlouhosrstých standardních jezevčíků. Po Memoriálu Josefa Brzáka to byla naše druhá soutěž a první mezinárodní akce, takže jsme se poctivě připravovali a opakovali jsme všechny disciplíny. Při očekávané konkurenci velkého množství dobře připravených pejsků na této prestižní soutěži jsme také doufali, že budeme mít i nezbytné štěstí. Místem konání zkoušek byla honitba MS Bor Konojedy.

Sobota 26. 11.

Poslední listopadový víkend nás překvapil pěkným počasím. V sobotu bylo oblačno a trochu mlhavo, nicméně bez srážek, neděle pak byla slunečná podobně jako při zkouškách před měsícem. Tehdy jsme si listopadové zkoušky představovali možná i na sněhu! Nástrahy namrzlých silnic jsme úspěšně překonali a krátce před osmou jsme přistáli u sokolovny v Konojedech, kde již byli skoro všichni účastníci. Na startu zkoušek se sešlo 17 pejsků z Čech a Slovenska – 2 × porcelaine, 2 × slovenský kopov, baset, štýrský brakýř, rakouský hladkosrstý brakýř, malý modrý gaskoňský honič, západosibiřská lajka, 2 × stafordšírský bulteriér, borderteriér,  jagteriér, a 4 × jezevčík (tři standardi, od každého typu srsti jeden, a trpasličí drsňačka).

Vylosovali jsme si číslo 15 a s ním zařazení do 3. skupiny, která vyrazila nejprve na drobné disciplíny. Odjeli jsme do nedalekého lesa a zahájili jsme Odložením. Na Andyho vyšla houština, což bylo poměrně napínavé, protože jak známo, houština bývá často plná stop a pro jezevčíka lákavá. I přes chladné počasí, šustění padajícího listí všude a omezený výhled kamkoliv Andy setrval předepsanou dobu na místě a získal známku 4. Poté jsme se rozestavili na cestu podél lesa a proběhlo Chování na stanovišti. I když kromě inscenovaného nahánění v naší skupině zaznívaly výstřely a štěkot z naháňky první skupiny, která probíhala na protější stráni za námi, což pejsky nutilo k ohlížení, dopadla tato disciplína také dobře.

Na naháňku jsme odjížděli zatím bez bodových ztrát. Vyjeli jsme na kopec a po kratším čekání na dokončení naháňky předchozí skupiny jsme také vyrazili. Na hřebeni pejsci na zvěř nepřišli, ale Andík velmi pěkně pracoval, prohledával terén před námi a pravidelně se vracel ověřit si, kde jsem. Přitom vždy dostal velikou pochvalu. Postupovali jsme z kopce dolů směrem k silnici, když se ozval vysoký hlas jezevčice Denny a za ní jezevčíka, do toho hluboký bas gaskoňského honiče. Nebyla jsem si jista, zda hlásí Andy, či druhý standardní jezevčík. S touto smečkou postupoval také slovenský účastník Indy, západosibiřská lajka. Štěkot psů přerušila obrovská rána, kterou jsme zprvu považovali za výstřel některého z lovců na divočáky. Protože se však psi poté už neozvali, vzápětí nám došlo, že se jednalo o prudký náraz auta. To se potvrdilo vzápětí, kdy jsme zaslechli zacouvání a rychlý odjezd. S tímto zvukem však přišlo i děsivé poznání – jestliže auto po nárazu odjíždí, nejde o srážku či náraz auta někam, ale do někoho. Divočák, nebo pes? Chvíle hrůzy ukončilo volání rozhodčího z dolního konce řady druhému rozhodčímu, které domněnku potvrdilo. Gaskoňský honič se střetl s rychle jedoucím vozem, jehož řidič po srážce ujel, ač musel mít poničené auto. Zřejmě měl dobrý důvod – snad alkohol, či chybějící řidičák? Pes byl na místě mrtev. O ostatních psech jsme v tuto chvíli nic nevěděli, takže jsme začali pískat. Andík se za chvíli objevil za námi na mojí stopě, to mi spadl opravdový kámen ze srdce. Tím se mi také potvrdilo, že druhý jezevčičí hlas patřil jemu. Jezevčice se také vrátila k vůdci. Chyběla lajka a drsnosrstý jezevčík. Lajka se však po chvíli k úlevě svého vůdce vrátila z protější honitby za silnicí a jezevčíka Denzla zvaného Blesk jsme po návratu k výchozímu stanovišti našli v blízkosti zaparkovaných aut nahoře v lese – pravděpodobně ztratil při naháňce orientaci a vrátil se na výchozí místo.

Kvůli tragické nehodě jsme museli vyčkat příjezdu dopravní policie, což trvalo asi hodinu. Blízko místa nehody křižovaly silnici stopy početné skupiny divočáků, kterou psi zvedli. Po hodnocení disciplín z naháňky nás rozhodčí seznámili s třemi návrhy na titul Diviačiar pro lajku, jezevčici Dennu a Andyho. Po vyšetření nehody policií jsme v pochmurné náladě vyrazili nahoru do lesa pro auta. Tady nám vyšel v ústrety ztracený jezevčík Blesk. Opět potvrdil svou slabou socializaci, kterou projevoval od počátku zkoušek, a vyrazil na Andyho, jemuž se vskutku bleskově stačil pověsit na zadek, naštěstí za srst. Záležitost jsme rychle vyřešili a přemístili jsme se do lesa, kde byly připraveny stopy. Ty jsme vlivem zdržení stihli jen tak tak, než se začalo stmívat. Po náročném dni jsme se pak vydali do sokolovny v Konojedech, kde nás čekal pozdní oběd, spíše večeře, a ostatní účastníci zkoušek.

Neděle 27. 11.

Nedělní ráno přineslo krásné počasí a ještě mnohem větší náledí. Opatrnou jízdou, která byla nutná zvláště v úseku Kostelec nad Č. lesy – Konojedy, jsme se šťastně dostali na místo a brzy jsme odjeli splnit zbývající disciplínu, Vodění na řemeni. Ani zde Andy nechyboval, a tak jsme zkoušky zakončili s plným počtem bodů a s vyššími koeficienty za odložení i chování na stanovišti provedené bez upoutání. Někteří pejsci z jiných skupin, kteří neměli štěstí na zvěř při naháňce, museli splnit v neděli Ochotu k práci na černou zvěř na obůrce. Nastalo dlouhé počítání výsledků a psaní tabulek a diplomů. Odpolední vyhlášení výsledků na hřišti u sokolovny zahájila minuta ticha k uctění tragicky uhynulého gaskoňského honiče. Poté už přišla malá chvíle slávy pro nejúspěšnější pejsky. Výborně reprezentovali svůj klub především jezevčíci. Tři z nich dosáhli počtu 204 bodů a obsadili první tři místa: 1. hladkosrstá standardní fenka Denna z Chromova dvora s vůdcem Vlastimilem Krippnerem (CACIT, CACT, Diviačiar), 2. dlouhán Andy ze Záhořských luk (res. CACIT, CACT, Diviačiar) a 3. drsnosrstá trpasličí Vendulka Valentinka Katky Benediktové (CACT).

Nebýt nešťastné události, která všechny přítomné, ale zejména vůdce a rozhodčí v naší skupině velmi zasáhla, byly tyto zkoušky velice pěkné, včetně vydařeného počasí i přátelské atmosféry. Zázemí sokolovny, jídlo a zvláště krásné ceny pro všechny oceněné pejsky také zaslouží pochvalu.

Andy glosuje: Byl jsem rád, že jsme zase vyrazili na nějakou loveckou akci. Líbily se mi tam všelijaký fenky a z disciplín hlavně ta naháňka. Na konci to byla napínavá akce, když jsme našli divočáky, akorát potom jsme se s tou jezevčicí strašně lekli té rány a raději jsme se vrátili k páníčkům. Panička mi pak ukázala toho ležícího pejska. Pochopil jsem, že všichni lidi jsou moc smutný a stalo se něco špatnýho. Barvu jsem odešel taky dobře, i když na začátku se mi tím ostružiním vůbec nechtělo jít. Byl jsem ale už strašně unavenej. K večeři jsem pak dostal maso z guláše a v neděli jsem dostal pečený maso, zatímco panička si nechala knedlíky a zelí. To proto, že jsem získal stříbrnou medaili a nějaký cenný tituly, jak mi panička vysvětlila. Mně se ale nejvíc líbil ten velkej pytel granulí. Hned jsem se olízl, když mi ho přinesli k mýmu místu. Škoda, že s náma nebyl Brony. Příští rok prý zase na nějaké zkoušky pojedeme, ale teď bude zimní pauza. Budu chodit do školy a cvičit aporty.

Honičské zkoušky v Kostelních Střimelicích

Na dvoudenní Honičské zkoušky jsme vyrazili do již známých Kostelních Střimelic. Měli jsme za sebou dva tréninky na obůrce, kde Andy pěkně vytrvale hlásil na párek divočáků vedený poměrně impozantním kňourem Pepíčkem, a také několik tréninků pobarvené a současně šlapané stopy, kterou jsem Andíkovi připravovala o víkendech. Jednou jsme také byli trénovat s Janou a Bronym ve Střimelicích, kde nám stopu ochotně připravil náš známý z předchozích zkoušek a tréninků pan Štěpán Varga. Nepodcenili jsme ani drobné disciplíny, a tak předzkoušková tréma vyplývala zejména z očekávané naháňky, která byla Andyho premiérou v opravdovém lovu.

Sobota 22. 10.

V sobotu před sedmou jsme naložili Janu a Bronyho a vyrazili jsme ranní mlhou směr Ondřejov. Teploty kolem nuly svědčily o tom, že babí léto se tentokrát konat nebude, a nakonec se po většinu dne udržela i mlha a oblačnost. V pošmourném ránu jsme očekávali začátek zkoušek, ještě společně se spolužačkou z loveckého výcviku, stafbulkou Srdíčkem a její paničkou Klárou. Při losování jsme konečně měli štěstí a zůstali jsme ve skupině s Janou a Bronym, takže jsme se mohli vzájemně podporovat. Na trojích zkouškách předtím jsme vždy byli v jiné skupině. Naše skupina čítající dvě bordeteriérky, jednu jack russell teriérku, kámoše parsona Bronyho a Andyho jezevčíka se odebrala auty k lesu, kde jsme jako první disciplínu absolvovali odložení. To nebylo pro pejsky úplně lehké, protože měli ráno plno energie, ale zase byla taková zima, že tam na místě nejspíš trochu ztuhli. Andy zpočátku chtěl jen sedět (nedivím se mu), ale na místě vydržel a nakonec si v průběhu i sám lehl. Zůstal však v klidu a disciplínu zvládl za 4, stejně jako Brony. Následovalo chování na stanovišti, které jsme taky zvládli dobře, a to také bez upoutání, takže za více bodů. Notně vymrzlí jsme jeli na chvíli do chaty, kde jsme čekali na ukončení naháňky první skupiny.

Kolem jedné jsme odjeli do lesa, kde byla určená leč pro zkušební naháňku. Teď se mělo ukázat, jak Andy zafunguje v disciplíně, kterou v podstatě nelze nacvičit, a hlavně jak rychle pochopí, že řada lovců a honců postupuje. Bude se nás držet, nebo uteče za srnkou? Narazí na divočáky? Myšlenky se honily hlavou, chvíli jsme čekali na zavedení do leče. Pak jsme se rozestavili a na povel jsme vyrazili. My s Andíkem jsme byli asi uprostřed řady. Pejskové vlevo brzy ohlásili zvěř, takže Andy po počátečním váhání, kam vyrazit, měl náhle jasno, a zmizel. Za chvíli již s hlasitým hlášením přímo před nás přihnal srnku. Postupovali jsme dál dolů a pak nahoru strmou roklí, přes ostružiny, a já jsem trnula, jak dlouho bude srnku honit. Na chvilku se u mě objevil Brony, zahlédla jsem i jiné pejsky, ale Andyho ne. Když jsme však rovnali řadu na jedné z cest, objevil se u mě celý mokrý a rozradostněný, čímž mi udělal velikou radost. Už bylo jasné, že se drží u lovců a srnku nesledoval dlouho.

V následujícím hustém smrkovém porostu pak došlo na divočáky. Hlášení Prase vzadu!, výstřely, štěkot všech psů, další výstřely, výkřik Prase dopředu!… Pak jsme vyšli na cestu, pochytali pejsky a čekali na zbytek skupiny, který se zabýval úlovkem. Zahlédli jsme velikého kňoura, který prchal pryč z dosahu lovců. Bylo dokonáno, teď už jenom počkat na známky, které nám rozhodčí na základě svého pozorování udělí. Odjeli jsme na chatu a očekávali nástup na poslední disciplínu dne, pobarvenou a šlapanou stopu, kterou ještě dokončovala první skupina. Vylosovali jsme si číslo osm, takže jsme šli na řadu druzí ze skupiny. Andy šel po stopě i přes nepochybnou únavu pěkně, bez chyby, a tak jsme den zakončili s plným počtem bodů.

Neděle 23. 10.

V neděli mlhu prorazilo sluníčko a nakonec byl z toho krásný podzimní den. Čekala nás už jen disciplína Vodění na řemeni, kterou jsme zvládli také dobře. Pak už jsme s Janou pomáhaly při vyplňování výkazů výsledků zkoušek a psaní diplomů, povídalo se a včerejší nervozita byla pryč. Andy i Brony absolvovali zkoušky v I. ceně, shodně za 204 bodů, a obsadili tak 3. a 4. místo (Brony jako starší pejsek byl za námi, ale jeho výkon má stejnou hodnotu). Pejskové dostali za odměnu buřtíka i kus jitrnice od sponzora a při slavnostním vyhlášení si užili svou chvilku slávy při potlesku početného obecenstva, protože zkoušek se kvůli naháňkám účastní i dost velký počet pomocníků a střelců z pořádajícího sdružení. Pak už jsme strávili příjemné odpoledne a podvečer v myslivecké chatě, kde pejsci dobře najedení samými dobrůtkami brzy usnuli a spali jako Šípkové Růženky (jak poznamenala Jana na adresu Broníka) ještě další tři dny. I když jsme se těchto zkoušek báli víc než jiných, nakonec to stálo za to – Andy i Brony ukázali, že už se toho hodně naučili a že mají výborné lovecké vlohy.

Andy glosuje: Nácviky na obůrce a všechno to trénování dávalo tušit, že to bude tentokrát pořádná zábava. A taky že jo. Mohli jsme lítat po lese, hledat zvěř a štěkat, a to všichni spolu a ještě nás za to chválili. Viděl jsem velikánský divočáky a vůbec jsem se nebál, protože nás bylo hodně. Panička se bála, abych se neztratil, ale to mě teda podceňuje, protože jednak ty lidi dělali takovej hluk, že se nám sotva mohli ztratit, a jednak mám nos, ne? To odložení na mráz ráno bylo dost krutý, ale za tu naháňku jsem jí to odpustil. Dostal jsem nějaký obraz jako cenu a panička mi řekla, že jsem byl třetí, což je vlastně bronzová medaile, stupně vítězů, rozhovory do novin a tak. Zatím za mnou žádnej novinář nebyl, ale to nevadí. Mně spíš záleželo na tý jitrnici. A tu jsem dostal. Navíc jsme s Bronym měli ve skupině samý holky, a ještě tam byla Srdíčko, kterou znám z tábora z Lučkovic (taky jsem s ní na táboře chvilku chodil, ale pak už mě nechtěla). Takže paráda.