Lesní zkoušky v Kyšicích

Jarní přípravu jsme letos kromě pilování aportů zaměřili na barvy a stopy, protože jsme uvažovali o účasti na Poháru Českého lesa v dosledech. U této soutěže se však změnil termín, s nímž jsme počítali, takže jsme nakonec zvolili bližší akci – Lesní zkoušky u OMS Kladno, kde působí naši trenéři z loveckého výcviku Zuzka a Viktor Veselí. Měli jsme v plánu opravit si loňský výsledek z Liběchova, kdy jsme sice získali dostatečný počet bodů na I. cenu, ale skončili jsme ve II. kvůli limitní známce 2 z vodění na řemeni.

Na zkoušky v honitbě Kyšice nedaleko obce Valdek se dostavili čtyři psi – dva drsnosrstí a dva dlouhosrstí jezevčíci (Andy a jeho spolužák Acor Amery), pátý pejsek, jagdteriér, z důvodu onemocnění vůdce nepřijel. Po rozdělení do dvou skupin jsme se za slunného počasí vydali do honitby. Andy a drsňáček Flip absolvovali nejprve slídění, nahánění, vodění na řemeni a odložení, druhá skupina šla na barvy.

Slídění se zkoušelo v přehledném lese. Trochu jsem se obávala, aby Andy pochopil, že nejde nahánět do houštiny, ale že mě má sledovat a poslouchat na píšťalku. Slídění jsme totiž dosud trénovali pouze na poli nebo louce. Obavy se však ukázaly jako zbytečné. Andy okamžitě pochopil, že postupujeme, zřejmě po zkušenosti z podzimních naháněk a honu, a udržoval se mnou kontakt, ale zároveň slídil v dostatečné vzdálenosti do obou stran. Po chvíli jsme přišli k houštině, kam Andy zmizel a zanedlouho se ozvalo jeho ostré hlášení. Jelikož se zpočátku ozývalo takřka z místa, napadlo nás, že narazil na divočáky, ale pak se přeci jen v lese napravo objevila prchající srna, takže to bylo jasné. Za chvíli se přiřítil i šťastný Andy, nechal se přivolat a byla z toho známka 4 a pochvala za pěknou hlasitost. Nahánění z houštiny následně předvedl také pěkně a rozhodčí schovaný za houštinou brzy oznámil úspěšné ukončení této disciplíny. Andy poté předvedl vzorové nadšené přivolání na první dvojitý hvizd píšťalky (aspoň že na zkouškách!). Následovalo vodění na řemeni, které jsme si tentokrát nepokazili, a odložení na volno. Kromě těchto čtyřek jsme dostali nejvyšší známky i z hlasitosti, nosu a poslušnosti.

Po polední přestávce strávené v příjemném zázemí u lesní školky, které připravilo místní MS Zálesí Kyšice, jsme se vydali na barvu. Při úvodním následování sice Andy dvakrát zvedl nožku, protože jsem si po polední občerstvovací pauze neuvědomila, že by se měl aspoň trochu projít, ale protože mě i při tomto zpestření poslušně pomalu následoval, uspěli jsme. Pobarvená stopa pak sice vedla přes maliní, kopřivy a všelijakou zeleň, do které se zpočátku Andymu moc nechtělo, ale pracoval velmi soustředěně, dvě malá seběhnutí za čerstvou stopou si opravil, poprvé sám na upozornění, podruhé s mojí pomocí a přenesením o pár kroků zpět. Brzy jsme dospěli až ke kusu srnčí zvěře v cíli a bylo vyhráno. Andyho práce byla označena za profesorskou, sice méně nadšenou, než předváděl temperamentnější drsnosrstý jezevčík, ale rozhodně pěknou a jistou.

Lesní zkoušky jsme tentokrát absolvovali s plným počtem bodů a obsadili jsme první místo. Na Andyho poličku tak přibyl už sedmý pohár a potřetí jsme na loveckých zkouškách získali pomyslné zlato. Maso z kančího guláše bylo pro Andyhou doufám dostatečnou mimořádnou odměnou za tak pěkný výkon. Lesní zkoušky byly velmi pěkně připravené, za což patří dík jak organizátorům z OMS Kladno, tak i členům místního sdružení Zálesí Kyšice, kteří připravili skvělé zázemí se sezením v polním stanu a vynikající občerstvení včetně zmíněného guláše z polní kuchyně. Zdejší honitba je pro pořádání těchto zkoušek výborná, dostatečně rozlehlá a členitá, s příhodnými místy pro všechny disciplíny, a proto můžeme zkoušky zde konané skutečně doporučit.

Cestou domů jsme ještě pobyli na návštěvě u kamaráda Acora, který k velké radosti svých páníčků také zkoušky úspěšně složil a obsadil třetí místo. Zde si Andy vybral další odměnu z Acorovy zásoby hraček a rozkousal mu pískacího panáčka. Akimu to však bylo jedno, protože v domácím prostředí spokojeně usnul únavou a nechal Andyho šmejdit podle chuti. Ten usnul až v autě na zpáteční cestě do Prahy.

Andy glosuje: Tušil jsem, že přijdou nějaký zkoušky, když jsme pořád trénovali. Já teda trénuju rád, ve škole mi proto dokonce říkají šprt, ale mně to nevadí. Nepředstavuju si pod tim nic špatnýho. Mě by urazilo, kdyby mi říkali čokle nebo saláme. Ráno jsme vstávali brzo, ale bylo hezky, žádná tma a náledí jako před půlrokem, když jsme byli na zkouškách naposled. Tak jsem se těšil a měl jsem na co. Bylo bezva, že tam byl Acor, o přestávkách jsme si dost zablbli. Všichni si mysleli, že jsme bráchové. My se totiž spolu válíme po zádech, proplétáme se do sebe nohama, dáváme si pusinky, čucháme si k břichu a tak se po sobě různě povalujem, protože je to děsná legrace. Akorát jednou jsme se na sebe naštvali, protože jsme si o sobě navzájem mysleli, že ten druhej nás drží, ale to se nám jen zamotaly kolem těl naše vodítka. Panička nám to vysvětlila a odmotala nás, než jsme se stihli prát. Všechny disciplíny v lese byly skvělý, ale nejvíc jako vždy to slídění a nahánění. Chechtal jsem se od ucha k uchu. No a disciplína žebrání u stolu mi šla taky pěkně, i Akimu. Dostali jsme nakonec i maso z kančího guláše. Stačí udělat krásný voči a už se to hrne. V poledne jsem si pěkným pohledem vyžebral zbytek guláše dokonce i od rozhodčího, ale panička mi to zakázala sníst, protože jsem měl před barvou. Lidi mi někdy připadaj moc zásadoví. Ale jinak má panička pochvalu, že mě na ty zkoušky vzala.

 

Honičské zkoušky v Kostelních Střimelicích

Na dvoudenní Honičské zkoušky jsme vyrazili do již známých Kostelních Střimelic. Měli jsme za sebou dva tréninky na obůrce, kde Andy pěkně vytrvale hlásil na párek divočáků vedený poměrně impozantním kňourem Pepíčkem, a také několik tréninků pobarvené a současně šlapané stopy, kterou jsem Andíkovi připravovala o víkendech. Jednou jsme také byli trénovat s Janou a Bronym ve Střimelicích, kde nám stopu ochotně připravil náš známý z předchozích zkoušek a tréninků pan Štěpán Varga. Nepodcenili jsme ani drobné disciplíny, a tak předzkoušková tréma vyplývala zejména z očekávané naháňky, která byla Andyho premiérou v opravdovém lovu.

Sobota 22. 10.

V sobotu před sedmou jsme naložili Janu a Bronyho a vyrazili jsme ranní mlhou směr Ondřejov. Teploty kolem nuly svědčily o tom, že babí léto se tentokrát konat nebude, a nakonec se po většinu dne udržela i mlha a oblačnost. V pošmourném ránu jsme očekávali začátek zkoušek, ještě společně se spolužačkou z loveckého výcviku, stafbulkou Srdíčkem a její paničkou Klárou. Při losování jsme konečně měli štěstí a zůstali jsme ve skupině s Janou a Bronym, takže jsme se mohli vzájemně podporovat. Na trojích zkouškách předtím jsme vždy byli v jiné skupině. Naše skupina čítající dvě bordeteriérky, jednu jack russell teriérku, kámoše parsona Bronyho a Andyho jezevčíka se odebrala auty k lesu, kde jsme jako první disciplínu absolvovali odložení. To nebylo pro pejsky úplně lehké, protože měli ráno plno energie, ale zase byla taková zima, že tam na místě nejspíš trochu ztuhli. Andy zpočátku chtěl jen sedět (nedivím se mu), ale na místě vydržel a nakonec si v průběhu i sám lehl. Zůstal však v klidu a disciplínu zvládl za 4, stejně jako Brony. Následovalo chování na stanovišti, které jsme taky zvládli dobře, a to také bez upoutání, takže za více bodů. Notně vymrzlí jsme jeli na chvíli do chaty, kde jsme čekali na ukončení naháňky první skupiny.

Kolem jedné jsme odjeli do lesa, kde byla určená leč pro zkušební naháňku. Teď se mělo ukázat, jak Andy zafunguje v disciplíně, kterou v podstatě nelze nacvičit, a hlavně jak rychle pochopí, že řada lovců a honců postupuje. Bude se nás držet, nebo uteče za srnkou? Narazí na divočáky? Myšlenky se honily hlavou, chvíli jsme čekali na zavedení do leče. Pak jsme se rozestavili a na povel jsme vyrazili. My s Andíkem jsme byli asi uprostřed řady. Pejskové vlevo brzy ohlásili zvěř, takže Andy po počátečním váhání, kam vyrazit, měl náhle jasno, a zmizel. Za chvíli již s hlasitým hlášením přímo před nás přihnal srnku. Postupovali jsme dál dolů a pak nahoru strmou roklí, přes ostružiny, a já jsem trnula, jak dlouho bude srnku honit. Na chvilku se u mě objevil Brony, zahlédla jsem i jiné pejsky, ale Andyho ne. Když jsme však rovnali řadu na jedné z cest, objevil se u mě celý mokrý a rozradostněný, čímž mi udělal velikou radost. Už bylo jasné, že se drží u lovců a srnku nesledoval dlouho.

V následujícím hustém smrkovém porostu pak došlo na divočáky. Hlášení Prase vzadu!, výstřely, štěkot všech psů, další výstřely, výkřik Prase dopředu!… Pak jsme vyšli na cestu, pochytali pejsky a čekali na zbytek skupiny, který se zabýval úlovkem. Zahlédli jsme velikého kňoura, který prchal pryč z dosahu lovců. Bylo dokonáno, teď už jenom počkat na známky, které nám rozhodčí na základě svého pozorování udělí. Odjeli jsme na chatu a očekávali nástup na poslední disciplínu dne, pobarvenou a šlapanou stopu, kterou ještě dokončovala první skupina. Vylosovali jsme si číslo osm, takže jsme šli na řadu druzí ze skupiny. Andy šel po stopě i přes nepochybnou únavu pěkně, bez chyby, a tak jsme den zakončili s plným počtem bodů.

Neděle 23. 10.

V neděli mlhu prorazilo sluníčko a nakonec byl z toho krásný podzimní den. Čekala nás už jen disciplína Vodění na řemeni, kterou jsme zvládli také dobře. Pak už jsme s Janou pomáhaly při vyplňování výkazů výsledků zkoušek a psaní diplomů, povídalo se a včerejší nervozita byla pryč. Andy i Brony absolvovali zkoušky v I. ceně, shodně za 204 bodů, a obsadili tak 3. a 4. místo (Brony jako starší pejsek byl za námi, ale jeho výkon má stejnou hodnotu). Pejskové dostali za odměnu buřtíka i kus jitrnice od sponzora a při slavnostním vyhlášení si užili svou chvilku slávy při potlesku početného obecenstva, protože zkoušek se kvůli naháňkám účastní i dost velký počet pomocníků a střelců z pořádajícího sdružení. Pak už jsme strávili příjemné odpoledne a podvečer v myslivecké chatě, kde pejsci dobře najedení samými dobrůtkami brzy usnuli a spali jako Šípkové Růženky (jak poznamenala Jana na adresu Broníka) ještě další tři dny. I když jsme se těchto zkoušek báli víc než jiných, nakonec to stálo za to – Andy i Brony ukázali, že už se toho hodně naučili a že mají výborné lovecké vlohy.

Andy glosuje: Nácviky na obůrce a všechno to trénování dávalo tušit, že to bude tentokrát pořádná zábava. A taky že jo. Mohli jsme lítat po lese, hledat zvěř a štěkat, a to všichni spolu a ještě nás za to chválili. Viděl jsem velikánský divočáky a vůbec jsem se nebál, protože nás bylo hodně. Panička se bála, abych se neztratil, ale to mě teda podceňuje, protože jednak ty lidi dělali takovej hluk, že se nám sotva mohli ztratit, a jednak mám nos, ne? To odložení na mráz ráno bylo dost krutý, ale za tu naháňku jsem jí to odpustil. Dostal jsem nějaký obraz jako cenu a panička mi řekla, že jsem byl třetí, což je vlastně bronzová medaile, stupně vítězů, rozhovory do novin a tak. Zatím za mnou žádnej novinář nebyl, ale to nevadí. Mně spíš záleželo na tý jitrnici. A tu jsem dostal. Navíc jsme s Bronym měli ve skupině samý holky, a ještě tam byla Srdíčko, kterou znám z tábora z Lučkovic (taky jsem s ní na táboře chvilku chodil, ale pak už mě nechtěla). Takže paráda.

Barvářské zkoušky honičů v Kostelních Střimelicích

Na barvářské zkoušky honičů jsme letos poctivě trénovali – v červenci jsme byli na výcvikovém víkendu organizovaném Klubem chovatelů jezevčíků, stopy a drobné disciplíny jsme opakovali i na táboře v Lučkovicích a samozřejmě i při individuálním tréninku. V týdnech před zkouškami, na něž jsme se přihlásili společně s Janou a Bronym, jsme využili také možnost zúčastnit se tréninků, které pro zájemce pořádali organizátoři zkoušek. Tréninky probíhaly v přátelské atmosféře a krásném prostředí v okolí Kostelních Střimelic a pejsci i my jsme se na ně těšili. Zkoušky pořádal Klub chovatelů teriérů ve spolupráci s OMS Praha-východ, ale volná místa bylo možné obsadit i dalšími plemeny, takže se na startu nakonec sešlo šest borderteriérů, jeden Jack Russell teriér, jeden Parson Russel teriér (Bronco), tři jezevčíci dlouhosrstí trpasličí a jeden standardní (Andy).

Týden před zkouškami došlo ke změně zkušebního řádu ohledně dlouho diskutované disciplíny „Vyhledání a chování u střelené zvěře“. Dosavadní podoba disciplíny byla častým terčem kritiky, protože se při ní střelený kus přenášel na vybrané místo v lese do vzdálenosti asi 100 koků a pejsci měli na povel kus proti větru vyhledat. Tam pak měli předvést chování u kusu, tedy zájem o střelenou zvěř, hlásit apod., nebo se po ověření vrátit k vůdci. Disciplína se zkoušela samostatně buď na jednom místě pro všechny po skončení práce na stopách, nebo pro každého pejska po ukončení práce na topě tak, že se prase přeneslo. Kritika mířila hlavně na to, že prase při tomto způsobu jako by do lesa přilétlo – nezanechalo stopy, když bylo přineseno. Nicméně takto jsme to trénovali a nakonec byla krátce před zkouškami vyhlášena změna s okamžitou platností od 1. 10., tedy právě ode dne, kdy se zkoušky konaly. Nyní se disciplína zkouší ke konci práce na stopě. Pes se vypustí asi 50 m před koncem, vůdce zůstane stát a pes má střelenou zvěř sám dohledat. Změny nastaly i v hodnocení chování u kusu, například u oznamovače již nestačí, že zvěř ověří a přijde k vůdci, ale má viditelně projevovat snahu vůdce ke zvěři dovést. Rozhodčí nás tedy hodnotili  již na základě nového předpisu, ale vzhledem k tomu, že vůdci trénovali na zkoušky ještě podle původních pravidel, nebyli přehnaně přísní.

Tentokrát jsme si vylosovali číslo deset, čímž jsme se ocitli jednak v jiné skupině než Brony s Janou, ale také ve skupině, která šla nejdříve na drobné disciplíny. Začínali jsme voděním, Andík šel na volno a musím říci, že se v této disciplíně opravdu zlepšil. Také jsme jí věnovali dost času! Dostali jsme 4 a čekali, až budeme na řadě s odložením. I tuto disciplínu Andy zvládnul pěkně, po celou dobu zůstal ležet na místě. V naší skupině bylo několik pejsků, kteří obě disciplíny zvládli navolno, ale také jeden, kterému se odložení nepovedlo a musel ze zkoušek odstoupit. Poté jsme se odebrali přes louku k lesu, kde byly připravené stopy. Počasí bylo nezvykle letní a odpolední teploty se vyšplhaly až na 27 stupňů, takže jsme na stopu měli celkem těžké podmínky. Los nám určil až poslední stopu č. 11 (dvanáctka se nešla kvůli odstoupení jednoho pejska), na kterou jsme vyrazili až v půl druhé odpoledne. Andík se celý den těšil do práce a neměl čas se ani napít, takže to pro něj bylo náročné, i vzhledem ke stáří stopy, která se připravovala ráno. Nicméně vyrazil po stopě velice jistě a svižným tempem, dvě odbočení po jiné stopě si vzápětí sám opravil a po vypuštění kus dokázal bez potíží najít. Chování u kusu nebylo příliš důrazné, tak jsme si vysloužili trojku. Za práci na stopě byl Andy velmi pochválen jako pes, který opravdu šel po celou dobu zalehlý v barvářském řemeni. Po zhodnocení práce skupiny a udělení závěrečných známek za poslušnost (dostali jsme 4) jsme se přesunuli do myslivecké chaty MS Kňour Stříbrná Skalice, kde jsme čekali na slavnostní vyhlášení výsledků.

Po sečtení bodů a vyplnění dokumentů, s nimiž jsme s Janou pořadatelům pomohly, stejně jako s přípravou diplomů, tabulek a placek před konáním zkoušek, došlo kolem páté na udílení pohárů a diplomů. Andy jako jezevčík bohužel neměl nárok na CACT a pohár, takže za své krásné 2. místo z 12 pejsků (234 bodů, I. cena) získal jen diplom a malý suvenýr, ale to nezmenšuje hodnotu jeho výkonu. Opět se projevil jako pejsek s velkým talentem pro práci na stopě a v drobných disciplínách předvedl také pěkné výkony. Vítězný borderteriér Amon s vůdcem Josefem Bradáčem získal krásných 281 bodů. Náš kamarád Bronco White Fascination s Janou si ze zkoušek absolvovaných v I. ceně odnesli tituly CACT a CCT a krásný pohár. Zkoušky byly dobře zorganizované, zázemí na chatě MS Kňour bylo pěkné a počasí se také vydařilo, takže na tyto zkoušky budeme rádi vzpomínat, stejně jako na nácviky, které pro nás neúnavně organizovali pánové Miloš Vinklárek a Štěpán Varga – děkujeme.

Andy glosuje: Copak zkoušky, to jsem zvládnul levou zadní, ale to skvělý uzený v chatě! Mňam! Já se vám tak přežral (ještě že panička neví, od kolika lidí jsem kousek nebo víc kousků pod stolem dostal), že jsem druhej den nechtěl jíst a panička myslela, že mi není dobře. Jenže pak se zeptala Broníkovy paničky a zjistilo se, že Brony je na tom stejně a že jsme akorát pořádně nacpaný. No prostě bezva akce! Jo a taky mi přijde, že už mě panička ňák líp poslouchá.

Lesní zkoušky v Liběchově

Na Lesní zkoušky jsme se nejprve přihlásili do Příbrami na 2. července, tam se však nesešlo dostatek zájemců. Vybrali jsme proto docela blízký Liběchov a připravovali jsme se společně s Janou a parson russel teriérem Bronym, kteří se rozhodli absolvovat zkoušky také. Týden před zkouškami jsme se s Andym vydali na obhlídku terénu, takže jsme měli představu, co nás čeká, a také jsme ráno mohli jet najisto na místo srazu – velkostatek Liběchov.

Na startu se sešlo pět pejsků – křepelačka, jagdteriér z Kralup, hladkosrstý jezevčík, Bronco a Andy. Opět jsem vylosovala jedničku, což na rozdíl od norování příliš velká výhoda nebyla. Po deváté jsme se vydali na lesní stanoviště nedaleko skály Harfenice, jedné z těch, které svými skalními plastikami ozdobil v polovině 19. století lidový sochař Václav Levý. Příjezd díky nedávným vydatným dešťům trochu připomínal mokré úseky Rallye Dakar, ale náš zasloužilý peugeot všechno zvládl. Přistáli jsme u improvizovaného bufetu a odebrali se zpět po modré značce k vyznačeným barvám. Tady nám los určil až barvu číslo 4, takže jsme museli čekat. Rozhodčí rozhodli provádět následování jednotlivě vždy před barvou, což nebyl nejlepší nápad, protože se těžko hledal pokaždé nějaký vhodný úsek, pokud nechtěli dělat následování přímo na turistické cestě podél začátků nakapaných stop. Na nás pak vyšel trochu obtížnější terén, prakticky jen průsek bez cesty, ale zvládli jsme to na 4. Na Andym bylo při čekání  vidět, že se těší především na disciplínu Nahánění. Toto jeho rozpoložení se pak podepsalo i na práci na barvě, kde věnoval pozornost i okolním stopám a jednou z barvy sešel příliš daleko, takže jsme dostali za jednu chybu známku 3.

Po přestávce jsme přešli od skal směrem do údolí a následovalo vodění na řemeni. V borůvčí jsme netrénovali, to mě nenapadlo. Andy se pokoušel borůvčí zpočátku obejít, takže natáhl vodítko, ovšem v hustém porostu mu nezbylo než keříky přeskakovat. Celý náš výkon působil neuspořádaně, pravděpodobně i díky rozhodčímu, který vytyčoval trasu tím, že šel přímo před námi, a Andy za ním trochu spěchal. Tato disciplína se nám nevyvedla a dostali jsme dvojku. Na obou rozhodčích bylo v tu chvíli znát, co si myslí o ženských, které se cpou do lovecké kynologie, přičemž nemají ani zbraň a ještě ke všemu jsou z Prahy.

Reputaci si Andy napravil při odložení, které předvedl volně a bez chyby. Ačkoliv jsme díky dvojce z vodění již věděli, že na I. cenu nedosáhneme, i kdybychom měli již jen samé čtyřky, bojovali jsme bez ústupků, takže připoutání „pro jistotu“ jsme nezvolili. Paličatý jezevčík neustupuje, ani když se zrovna trochu nedaří! Po drobných disciplínách jsme pokračovali slíděním a naháněním, které se odehrávalo u paseky s odrostlými borovičkami, hustě zarostlými vysokou trávou. Zde se los číslo 1 vyplatil, protože porost krátce před naším nástupem opustil zajíček, takže Andy jeho stopu ihned zachytil a s krásným hlášením se za ním vydal. Zajíčka přihnal lesem zpět, ovšem ušák se lekl dalších účastníků čekajících u cesty a změnil směr, takže Andy běžel s hlasitým hlášením další okruh. Pak mě rozhodčí pro urychlení práce poslali Andyho odchytit. Díky hlasitosti to šlo, i když jsem si jeden okruh kolem paseky také musela dát, abych Andymu správně nadběhla. Z blízkosti se Andy již dal zastavit a s jazykem na vestě si pak vyslechl známky – nakonec bylo slídění i nahánění za 4 se čtyřkovou hlasitostí a rozhodčí konečně uznali, že Andy není gaučák, který si přijel jen tak odškrtnout nějaké zkoušky. S celkovým počtem 220 bodů nakonec bylo té dvojky z vodění opravdu škoda, ale i II. cena z Lesních zkoušek, které jsou docela náročné, je pěkný výsledek.

Po skončení zkoušek jsme se s Janou ještě zdržely na borůvkách, prohlédly si některé skály s plastikami a udělaly fotky. Pak jsme opět projely zvlněnou lesní cestu s bahnitými partiemi i závěrečnou obří louži a s off-roadovým nástřikem na celé karoserii jsme se vrátily do velkostatku, kde pejsci usnuli jako dřeva a my jsme u občerstvení čekaly na zakončení zkoušek. Brony s Janou zkoušky složili v I. ceně, stejně jako ostatní pejsci, my s Andíkem jsme převzali diplom za II. cenu. Pak jsme ještě chvíli poseděli s místními myslivci a hlavním rozhodčím, který je velký vypravěč. Zázemí u zkoušek bylo příjemné, ale moc se nám nelíbilo konání zkoušek přímo u frekventované turistické trasy ani trochu improvizovaný průběh, kdy se lokality pro některé disciplíny vybíraly až na místě a někdy díky tomu nebyly zrovna ideální. Určitý despekt v počátečním jednání rozhodčích mi také na náladě nepřidal, i když chápu, že někdo nemá rád ženské v myslivosti nebo jezevčíky, stejně jako já nemám ráda třeba cyklouše, kteří mě nutí uskakovat z lesní cesty. Emoce by však měly jít stranou. Rozhodčí by neměl pokřikovat na vůdce své názory v průběhu disciplíny a hodnocení výkonu, byť nevydařeného, by nemělo připomínat kárání vojína na cvičišti.

Andy glosuje: „Vstávali jsme moc brzo a nikam se mi nechtělo. Když jsme ale naložili Janu s Bronym, bylo mi jasné, že dnes bude legrace. Strašně jsem se těšil, že se někde proběhnu za zajícem nebo srnkou. Když jsme přišli mezi lidi a pejsky, bylo mi to jasné – hurá, budu lovit! Byl jsem z toho tak nadšenej, že mě to trochu rozptylovalo na barvě. Pak jsem si ale vzpomněl, že na konci asi bude opravdový srnec, takže zbytek jsem zvládnul v pohodě, i když jsem stihl monitorovat vše okolo a vypadal jsem, že se nesoustředím. No, vlastně jsem se trochu nesoustředil, to je fakt. Přání se mi nakonec splnilo, když jsem se proběhl za tím ušákem. Byla to děsná legrace. Slyšel jsem paničku pískat, jenomže v tu chvíli už jsem ho skoro měl, no fakt! Pak už jsem byl úplně uhnanej a když jsem paničku potkal, vlastně už jsem měl v úmyslu se vrátit. Ještě že mi vzala s sebou tolik vody. Musel jsem se strašně napít a pak jsem se zkoušel vykoupat v té misce, ale nevešel jsem se tam. Napravil jsem to o chvíli později v jedné louži. Panička z těch zkoušek trochu neměla radost, já vím, z toho vodění. To jsem asi zkazil, nevěděl jsem, že na tom tolik záleží. Ale doma mi řekla, že jsem stejně šikovnej a udělal jsem všechno dobře a vodění budem holt trénovat i v nějakým borůvčí, abych z toho příště nebyl tak překvapenej. Ale jinak na zkoušky jezdím rád a na podzim prý pojedeme na opravdovou naháňku, to se teda těším.“

Barvářské zkoušky ve Smečně

Jedním z cílů pro letošní rok bylo opravit si výsledek barvářských zkoušek, které jsme na podzim absolvovali ve II. ceně. Se zkouškami na Troskách jsme sice byli spokojeni, protože to byly naše první vyšší lovecké zkoušky, ale jelikož Andík patří k přemýšlivým a klidnějším pejskům, kteří barvu chodí pěkně, chtěli jsme se pokusit o získání vyššího bodového hodnocení, především z barvy. Pilný jarní trénink jsme zakončili ve středu 8. června společným tréninkem v naší lovecké škole se Zuzkou, která připravila pobarvenou stopu pro nás a také pro Janu s jejím parson russel teriérem Bronym, s nimiž jsme se sobotních zkoušek zúčastnili.

V sobotu po brzkém vstávání jsme na Břevnově nabrali Janu a Broníka a ujížděli jsme do Slaného, kde byl v hotelu Praha sraz. Po vyřízení formalit a shromáždění všech účastníků jsme se vydali do nedalekého Smečna a odtud pak do honitby, kde se zkoušky konaly. Zde už byl připraven pan kuchař s kolegou, kteří se starali o občerstvení již před týdnem při zkouškách z norování. Hned jsme se cítili jako doma! Počasí bylo krásné, během dopoledne ještě nebylo takové horko a po nedávných deštích bylo v lese příjemně, zdálo se, že pejskům by se mohlo dobře pracovat. Vylosovali jsme pětku a octli jsme se tak ve skupině, která šla nejprve na drobné disciplíny. Po odstoupení jednoho účastníka nám s Andíkem připadl úkol pustit se do boje jako první.

Po dohodě s rozhodčími a ostatními vůdci jsme začali naháněním. Andík na povel odběhl do houštiny a my jsme se vydali pomalým krokem podél cesty. Jednou na mě mrknul mezi smrčky, aby si ověřil, kam jdeme. Potom již zmizel z dohledu před námi a my jsme se prodrali smrčím až na příčnou lesní cestu, kde jsme čekali. Andy nehlásil, takže to bylo napínavé. Po deseti předepsaných minutách jsem dvakrát zapískala návratový signál a doufala jsem, že důvodem toho, že Andy není slyšet, není to, že by byl příliš daleko. K mé velké radosti se za chvilku objevil v houštině, odkud přišel po mojí stopě za námi. Přiběhl s jazykem skoro na zem a s rozzářenýma očima, takže se jistě pohyboval po starších stopách, na čerstvou však nenarazil. Oběhl nějaký okruh a vrátil se jako správný lovecký pes po stopě vůdce. Rozhodčí nás proto pochválili za pěkné provedení disciplíny a podle zprávy od naší spolubojovnice Jany pak dávali ve druhé skupině Andíkův výkon za vzor. Po nahánění bylo vodění na řemeni. Bylo trochu těžší rozběhaného pejska uklidnit a skoro to vypadalo na trojku, ale po chvíli se zklidnil a směrem k rozhodčím již předvedl, že chůzi na řemeni chápe a umí. Byla z toho další čtyřka. Za stejnou známku jsme pak předvedli i odložení, takže jsme z první části zkoušek odcházeli spokojeni zpět k občerstvovací stanici.

Po delším čekání, které přišlo vhod kvůli zklidnění před barvou, jsme se s naší skupinou vydali na opačnou stranu lesa, kde byly připraveny pobarvené stopy. Opět nás vylosovali jako první, máme na to poslední dobou nějaké štěstí. Nejprve jsme předvedli následování, přičemž střelec byl ukrytý na konci v lese. Trénovali jsme to spíše sami, případně se střelcem jdoucím v odstupu za námi, ale ani tato varianta Andyho nerozhodila. Trochu se už těšil na barvu, takže jsem musela hlídat, aby se příliš nerozběhl. Vše se však podařilo, zastavení i chování při výstřelu bylo vzorové, takže jsme opět dostali pochvalu a čtyřku. O to větší odpovědnost na nás dolehla na barvě – bylo by škoda to pokazit. Andík vyrazil jistě po stopě a pokračoval s nosem u země, ovšem občas mě znejistělo, že dlouho nevidím barvu. Foukalo z boku a pejsek šel pod větrem, takže to bylo obtížnější sledovat. Občas jsem se Andyho asi zbytečně ptala, no snad mi to už odpustil. (Rozhodčí mi také na konci toto vyrušování pejska po právu vytkli.) Ve druhé části už jsem mohla občas sledovat i nakapanou stopu, takže to bylo klidnější, a brzy jsem zahlédla běh statného srnce, ke kterému jsme bez chyby dorazili. Po předání úlomků a gratulaci rozhodčích i přenašečů zvěře jsme se vydali nazpět jako adepti na vítězství, protože většina účastníků měla již na kontě nějakou trojku.

Při čekání na ostatní z nás pomalu opadávalo napětí a postupně už nám začali gratulovat jako vítězům, i když spočítáno ještě nebylo. Udělaly jsme společně s Janou nějaké fotky pejsků a natrhaly si spoustu borůvek, které jsou letos nějak brzo. Dokonce i Andy jim přišel na chuť. K předání diplomů a cen jsme opět přejeli na základnu v hotelu Praha. Auto bylo již pěkně rozpálené a byli jsme rádi, že si ještě chvíli posedíme v příjemné restauraci, než se vydáme zpět do Prahy. Po napsání diplomů jsme nastoupili k vyhlášení výsledků. Zde jsme si tedy s Andíkem užili svou chvilku slávy, protože Andy se skutečně s plným počtem bodů stal vítězem zkoušek. Dostali jsme krásný zlatý pohár a podle zvyklostí jsem pak přednesla poděkování za vůdce psů, které jsem si v duchu připravovala už hodinu dopředu – přeci jen šlo o naši premiéru v roli vítězů… Pak jsme ještě chvíli pobyli a popovídali si o psech, naháňkách a honech a kolem půl čtvrté jsme se vydali i s Janou a Bronkem, kteří skončili se 105 body na krásném 4. místě rovněž v I. ceně, domů.

Andy glosuje: „Tak tentokrát jsem pochopil, že zas jedem na nějakou skvělou akci, takže jsem při vstávání moc neprotestoval. Líbilo se mi už na srazu v hospodě, protože bylo jasné, že si dneska něco užijeme, ale v lese jsem se začal hrozně těšit. Když mě hned na začátku pustili běhat po lese, nevěřil jsem skoro svým dlouhým uším. Prohledal jsem co se dalo, ale pak jsem se radši vrátil za paničkou, aby mi někam neodešla. Měla ze mě hroznou radost a ti tři pánové mě chválili taky, to jsem poznal. Pak jsem chodil na řemeni, to mě moc nebaví, ale udělal jsem to pro paničku za to, že mě zase vzala na takový krásný místa. Odložení jsme hodně trénovali, to celkem ujde, protože se u toho leží a nemusí se přemýšlet. Tak to jsem taky zvládnul. Pak byla nějaká dost dlouhá přestávka, ale jelikož bylo ve vzduchu cítit, že je to furt napínavý a něco ještě bude, tak mi čekání nevadilo. Jen jsem občas zkoušel paničku odtáhnout do lesa, ale nedala se. Viděl jsem totiž ráno toho střelenýho srnce a myslel jsem si, že ho budeme mít za úkol najít. Tak jsem si říkal, že bych ho třeba šel hledat rovnou. No a pak jsem dělal následování, to je takový legrační, musím jít hrozně pomalu s paničkou a dávat pozor, kdy se zastaví. Jde mi to dobře, protože nejsem nijak zvlášť splašenej pes. Potom už jsme šli na barvu, kterou chodím rád. Hodně jsme to s paničkou trénovali. Nejvíc se mi líbí, že jsme spolu v lese a já jí ukazuju, kudy to vede. Myslím, že ona to někdy ví, protože mi radí, a někdy zase neví, protože mě plete. Tentokrát to teda dost nevěděla, ale já jsem se nedal a táhl jsem ji správně. To víte, ženský, někdy trochu panikařej. Ještě že jsem kliďas. Na konci byl ten srnec, no to jsem si mohl myslet. A pak mi ho zas odnesli a už mi ho nedali. Ale i tak byla dobrá zábava a vlastně jsem na něj dokonce zapomněl, protože v tý hospodě jsem dostal nějakou lesklou misku na nožičce, do který mi panička dala granule, a já jsem zjistil, že mám vlastně příšernej hlad. Pak za náma všichni chodili a gratulovali mi a panička říkala, že jsem to všechno udělal moc dobře. Tak jsem byl rád a taky jsem už byl unavenej. V autě jsme já i Bronco usnuli jako dřeva. Těším se na nějaké další zkoušky.“

Zkoušky z norování v Třebízi

Na zkoušky z norování jsme letos poctivě trénovali každou středu od půlky dubna na noře Třebíz. Od počáteční opatrnosti a přerušovaného hlášení se Andy postupně propracoval k mřížce, pořádně si prohlédl lišáka Ferdu, který umí sám přelézat z třetího kotle opět na začátek nory, a pořádně se rozhlásil. Na svou velikost i rychle probíhal noru, jen se někdy trochu zdržel v prvním kotli (podezírám ho, že se tam i válel, aby se nasmradil lišákem, protože někdy vylezl z nory celý obalený pískem a cestou domů jsem měla pocit, že mi do auta omylem nasedl sám Ferda). Poslední trénink byl ve středu před zkouškami. Přetrénovanost Andymu nehrozila, protože se vždy do nory strašně těšil.

V sobotu jsme vstávali po šesté, takže se Andíkovi nikam nechtělo, i když jsem mu slibovala lišáka. Po vystoupení z auta ale hned změnil názor: Hurá, zase nora! Přijeli jsme celkem brzy, šli jsme se projít a na polní cestě jsme potkali zamilovaného zajíce. Jinak si nedovedu vysvětlit, že neohroženě kráčel ve stejné koleji proti nám, dlouhé uši mu poskakovaly na hlavě a skoro bych řekla, že si hvízdal do kroku, jezevčík nejezevčík. Až na pár metrů mu najednou došlo, že proti němu někdo jde, a pláchl do louky, takže Andy začal hlásit na celé kolo. Kvůli tomu jsme tam však nebyli, takže musel na zajíce zapomenout.

Zahájení bylo slavnostní, i s trubačem. Při kontrole očkovacích průkazů jsme se potupně zařadili do skupiny zapomnětlivců a museli jsme s Andíkem běžet pro zapomenutý průkaz do auta. Ostatní už proběhlo v pohodě. Když jsem si z klobouku vylosovala jedničku, nevěděla jsem, zda se radovat, ale vedle stojící soused mi prozradil, že by se mnou hned měnil. Tak jsem si řekla, že to zrovna u norování asi nebude špatné číslo. Počasí vypadalo, že bude pořádně horké, při dlouhém čekání by možná Andy ztratil část sil i nadšení. Tak jsme statečně nastoupili před zraky napjatých spolubojovníků a diváků do oplocené části nory.

Po nahlášení bylo odstartováno. Zmítající se jezevčík vlétl dovnitř a u prvního kotle pěkně a dlouho hlásil, u druhého rovněž. Celý rozvášněný dosáhl konce nory a už jsem ho vytahovala ven. Druhé kolo na rychlost se pak neobešlo bez malého přemlouvání u vchodu, protože Andy se svým jezevčičím rozumem přeci věděl, že k lišce je to blíž jinudy, když jsem ho teď od ní odnesla. Dalších pár vteřin ztratil malým zdržením v prvním kotli, kde se sice tentokrát neválel, ale asi to tam musel trochu ověřit. Pak už běžel ke třetímu kotli, kam na poslední chvíli dodali normistři chybějící pásek signalizace pohybu psa. Po závěrečném pokynu rozhodčího bylo vítězně dobojováno: ochota k práci 4, hlasitost 4, vytrvalost 4 a rychlost 3 s časem 48 sekund. Krásný celkový výsledek 81 bodů z 84 možných.

Rázem jsme měli radost, že jsme měli los číslo jedna, protože zbytek zkoušek jsme si užili jako slavnost, občas jsme se podívali na soupeře, občas k bufetu, kde Andík za odměnu dostal grilovaná játra – jeden kousek ode mě a jeden od pana kuchaře, příznivce jezevčíků. Horko se stupňovalo, avizované mraky nepřicházely, vládla dobrá nálada a pejskové předváděli krásné výkony. Z asi 14 pejsků jen jeden neobstál a mnoho z nich získalo samé čtyřky. Vítězství nakonec patřilo drsnosrsté standardní jezevčici, malé hodné fence s velkým loveckým srdíčkem, která dosáhla krásného času 11 sekund. Páníčkovi jsme náležitě pogratulovali, i když do poslední chvíle odmítal uvěřit, že právě on se svým pejskem vyhrál.

Po slavnostním vyhlášení výsledků jsme ještě chvíli pobyli ve veselé společnosti a kolem jedné jsme se v předbouřkovém vedru vydali na návštěvu do Kralup. Andík byl v autě celý upečený, ale vypadal, že má také radost. Nejspíš cítil, že udělal něco moc dobře.

Andy glosuje: „Teda řeknu vám, že ráno bych nejraději zalezl pod deku. Panička tam běhala, dokonce mi vzala s sebou moji skládací boudičku, abych měl kde čekat, kdyby bylo třeba. Když ale auto začlo drncat po panelové cestě, která je kousek před norou, už jsem to věděl. Zase si pořádně zařádím! Bylo tam nějak víc lidí než na tréninku, ale lidi mám rád, tak mi to nevadilo. Naopak, třeba takový kuchaři, to jsou dobrý lidi. Pak jsme museli bejt hodný v řadě, když byl ňákej ten nástup, ale furt mě pošťuchovala vedle stojící teriérka. Tím chci říct, že já jsem nevyrušoval, to ona. Pak jsme šli konečně na toho lišáka, všichni se na mě koukali, tak jsem jim to teda předved. Akorát mě panička trochu naštvala, když mě vytáhla ven, protože v tu chvíli jsem teda ještě nedomluvil a chtěl jsem to lišákovi pořádně vytmavit. Tak jsem nejdřív trochu smlouval, jestli by mě spíš nevrátila tam, kde mě vzala, teda nemyslím jako kde mě vzala jako štěně, ale k tomu lišákovi. No ale pak jsem to proběh a byl jsem tam zas. Pak už byl konec a byl na řadě zase jinej pejsek, já vím, že jsem musel pustit i jiný, aby si to taky užili. Panička měla velikánskou radost a hrozně mě chválila a koupila mi jatýrka z grilu, takový jsem ještě nejedl. Pak už byla jenom legrace a taky vedro, musel jsem se schovávat do stínu a na konci jsem dostal diplom a odměnu v tašce. Doufám, že zase budu brzo norovat!“