Lesní zkoušky v Kyšicích

Jarní přípravu jsme letos kromě pilování aportů zaměřili na barvy a stopy, protože jsme uvažovali o účasti na Poháru Českého lesa v dosledech. U této soutěže se však změnil termín, s nímž jsme počítali, takže jsme nakonec zvolili bližší akci – Lesní zkoušky u OMS Kladno, kde působí naši trenéři z loveckého výcviku Zuzka a Viktor Veselí. Měli jsme v plánu opravit si loňský výsledek z Liběchova, kdy jsme sice získali dostatečný počet bodů na I. cenu, ale skončili jsme ve II. kvůli limitní známce 2 z vodění na řemeni.

Na zkoušky v honitbě Kyšice nedaleko obce Valdek se dostavili čtyři psi – dva drsnosrstí a dva dlouhosrstí jezevčíci (Andy a jeho spolužák Acor Amery), pátý pejsek, jagdteriér, z důvodu onemocnění vůdce nepřijel. Po rozdělení do dvou skupin jsme se za slunného počasí vydali do honitby. Andy a drsňáček Flip absolvovali nejprve slídění, nahánění, vodění na řemeni a odložení, druhá skupina šla na barvy.

Slídění se zkoušelo v přehledném lese. Trochu jsem se obávala, aby Andy pochopil, že nejde nahánět do houštiny, ale že mě má sledovat a poslouchat na píšťalku. Slídění jsme totiž dosud trénovali pouze na poli nebo louce. Obavy se však ukázaly jako zbytečné. Andy okamžitě pochopil, že postupujeme, zřejmě po zkušenosti z podzimních naháněk a honu, a udržoval se mnou kontakt, ale zároveň slídil v dostatečné vzdálenosti do obou stran. Po chvíli jsme přišli k houštině, kam Andy zmizel a zanedlouho se ozvalo jeho ostré hlášení. Jelikož se zpočátku ozývalo takřka z místa, napadlo nás, že narazil na divočáky, ale pak se přeci jen v lese napravo objevila prchající srna, takže to bylo jasné. Za chvíli se přiřítil i šťastný Andy, nechal se přivolat a byla z toho známka 4 a pochvala za pěknou hlasitost. Nahánění z houštiny následně předvedl také pěkně a rozhodčí schovaný za houštinou brzy oznámil úspěšné ukončení této disciplíny. Andy poté předvedl vzorové nadšené přivolání na první dvojitý hvizd píšťalky (aspoň že na zkouškách!). Následovalo vodění na řemeni, které jsme si tentokrát nepokazili, a odložení na volno. Kromě těchto čtyřek jsme dostali nejvyšší známky i z hlasitosti, nosu a poslušnosti.

Po polední přestávce strávené v příjemném zázemí u lesní školky, které připravilo místní MS Zálesí Kyšice, jsme se vydali na barvu. Při úvodním následování sice Andy dvakrát zvedl nožku, protože jsem si po polední občerstvovací pauze neuvědomila, že by se měl aspoň trochu projít, ale protože mě i při tomto zpestření poslušně pomalu následoval, uspěli jsme. Pobarvená stopa pak sice vedla přes maliní, kopřivy a všelijakou zeleň, do které se zpočátku Andymu moc nechtělo, ale pracoval velmi soustředěně, dvě malá seběhnutí za čerstvou stopou si opravil, poprvé sám na upozornění, podruhé s mojí pomocí a přenesením o pár kroků zpět. Brzy jsme dospěli až ke kusu srnčí zvěře v cíli a bylo vyhráno. Andyho práce byla označena za profesorskou, sice méně nadšenou, než předváděl temperamentnější drsnosrstý jezevčík, ale rozhodně pěknou a jistou.

Lesní zkoušky jsme tentokrát absolvovali s plným počtem bodů a obsadili jsme první místo. Na Andyho poličku tak přibyl už sedmý pohár a potřetí jsme na loveckých zkouškách získali pomyslné zlato. Maso z kančího guláše bylo pro Andyhou doufám dostatečnou mimořádnou odměnou za tak pěkný výkon. Lesní zkoušky byly velmi pěkně připravené, za což patří dík jak organizátorům z OMS Kladno, tak i členům místního sdružení Zálesí Kyšice, kteří připravili skvělé zázemí se sezením v polním stanu a vynikající občerstvení včetně zmíněného guláše z polní kuchyně. Zdejší honitba je pro pořádání těchto zkoušek výborná, dostatečně rozlehlá a členitá, s příhodnými místy pro všechny disciplíny, a proto můžeme zkoušky zde konané skutečně doporučit.

Cestou domů jsme ještě pobyli na návštěvě u kamaráda Acora, který k velké radosti svých páníčků také zkoušky úspěšně složil a obsadil třetí místo. Zde si Andy vybral další odměnu z Acorovy zásoby hraček a rozkousal mu pískacího panáčka. Akimu to však bylo jedno, protože v domácím prostředí spokojeně usnul únavou a nechal Andyho šmejdit podle chuti. Ten usnul až v autě na zpáteční cestě do Prahy.

Andy glosuje: Tušil jsem, že přijdou nějaký zkoušky, když jsme pořád trénovali. Já teda trénuju rád, ve škole mi proto dokonce říkají šprt, ale mně to nevadí. Nepředstavuju si pod tim nic špatnýho. Mě by urazilo, kdyby mi říkali čokle nebo saláme. Ráno jsme vstávali brzo, ale bylo hezky, žádná tma a náledí jako před půlrokem, když jsme byli na zkouškách naposled. Tak jsem se těšil a měl jsem na co. Bylo bezva, že tam byl Acor, o přestávkách jsme si dost zablbli. Všichni si mysleli, že jsme bráchové. My se totiž spolu válíme po zádech, proplétáme se do sebe nohama, dáváme si pusinky, čucháme si k břichu a tak se po sobě různě povalujem, protože je to děsná legrace. Akorát jednou jsme se na sebe naštvali, protože jsme si o sobě navzájem mysleli, že ten druhej nás drží, ale to se nám jen zamotaly kolem těl naše vodítka. Panička nám to vysvětlila a odmotala nás, než jsme se stihli prát. Všechny disciplíny v lese byly skvělý, ale nejvíc jako vždy to slídění a nahánění. Chechtal jsem se od ucha k uchu. No a disciplína žebrání u stolu mi šla taky pěkně, i Akimu. Dostali jsme nakonec i maso z kančího guláše. Stačí udělat krásný voči a už se to hrne. V poledne jsem si pěkným pohledem vyžebral zbytek guláše dokonce i od rozhodčího, ale panička mi to zakázala sníst, protože jsem měl před barvou. Lidi mi někdy připadaj moc zásadoví. Ale jinak má panička pochvalu, že mě na ty zkoušky vzala.

 

Memoriál Josefa Brzáka 2011

Na září letošního zkouškami nabitého roku jsme si naplánovali také naši první soutěž, Memoriál Josefa Brzáka. Tradiční soutěž určená jezevčíkům a teriérům se tentokrát konala u OMS Mladá Boleslav a zázemím byla myslivecká chata MS Kochánky na Slepči, kde se nachází také umělá nora. 

Sobota 17. 9.

V sobotu 17. září ráno jsme tedy vyrazili směr Benátky nad Jizerou. Chatu MS Kochánky jsme našli bez potíží a v chladném ránu, které však slibovalo krásný den, jsme čekali na zahájení soutěže. Vzhledem k tomu, že došlo k nečekaným administrativním změnám a na soutěži nemohl být letos zadáván titul CACT (jakož i na dalších soutěžích u jiných OMS – k nemalému rozčarování pořadatelů i soutěžících), se na startu sešlo o něco méně účastníků, než je obvyklé. Našimi soupeři byli: borderteriérka, jagdteriérka, dva drsnosrstí standardní jezevčíci a jeden jezevčík hladkosrstý standardní. Jako na letošních ZN, BZ i LZ jsme si vylosovali los číslo 1.

Sobotní disciplíny barvářských zkoušek se odehrály v nedaleké honitbě VLS Lipník, kam jsme se přemístili kolem deváté. Počasí bylo krásné, a tak jsme tu a tam museli odklánět přemnožené houbaře brouzdající nebezpečně blízko připraveným pobarveným stopám. Zahájili jsme prací na barvě, zde ovšem losování dopadlo opačně a šli jsme na barvu až poslední, okolo poledne. Čekání bylo dlouhé, ale Andy byl v dobré náladě a překvapoval ostatní účastníky svým klidným chováním. V přátelské atmosféře u lesního bufetu jsme čekali na navracející se soutěžící a poslouchali jejich zážitky. Barvy byly připraveny ve smíšeném lese, kde však převládaly jehličnany, takže barva byla na jehličí a navíc ve velmi suchém, teplém počasí téměř neviditelná pro vůdce a zřejmě i vcelku obtížná pro pejsky. Spoléhala jsem na to, že Andík už odchodil různé barvy jak na jehličí, tak na trávě i listí.

Následování jsme předvedli navolno za 4. Andy měl sice tendenci trochu spěchat, protože se začal těšit do akce, ale nějakým tím syknutím se dal přibrzdit. Potom jsme již vyrazili na barvu, starou asi 18 hodin. Andík šel velmi jistě, stálým tempem, se dvěma zastaveními u čerstvých stop na rozrytém povrchu od prasat, ale vždy sám pokračoval dále po barvě. Jeho jistota byla patrná, až to bylo skoro podezřelé, takže jsem stále očekávala, že se za mnou ozve hlas rozhodčího a oznámí nám, že jsme sešli. Pak jsem ale už uviděla ležící kus a bylo jasné, že jsme úspěšně dorazili do cíle. Nahlásila jsem úspěšný dosled, obdrželi jsme úlomky, a mohli jsme se vydat zpět k ostatním. Musím říct, že se mi při smotávání řemenu trochu třásly ruce, jaké to byly nervy! Andy si vysloužil velikou pochvalu od rozhodčích za krásnou práci, a tak jsme očekávali, jak dopadnou drobné disciplíny.

Po přestávce jsme jako los číslo 1 vyrazili nejprve na nahánění. Andy po vyslání do určené houštiny odběhl, nastalo ticho a očekávali jsme, zda bude mít štěstí na zvěř. Po předepsaném desetiminutovém hledání jsem na pokyn rozhodčího přivolala Andyho píšťalkou. Přiběhl vzorně na dvojí zapískání s vyplazeným jazykem a šťastným úsměvem, který svědčil o tom, že se pořádně proběhl a nahánění si užil. Ještě na místě proběhlo odložení, a to opět bez upoutání. Andík, sledován z houštiny rozhodčím panem Vágnerem, po celou dobu vydržel ležet na místě a dostal z odložení 4, stejně jako z nahánění. Po vystřídání účastníků na těchto disciplínách následovalo vodění na řemeni, kde jsme získali 4, Andík šel pěkně, a zakončil tak dnešní den s plným počtem bodů, stejně jako borderteriérka Reny s vůdcem L. Libichem. Odpoledne jsme vyrazili domů a nabírali jsme síly na druhý den.

Neděle 18. 9.

V neděli nás čekalo norování. Sraz u chaty MS Kochánky byl v osm hodin. Konaly se zde také normální zkoušky v bezkontaktním norování, nejprve však byli na řadě účastníci memoriálu. Jako los číslo 1 jsme nastoupili do akce před početným publikem jako první. Předtím jsme ještě losovali lišku, samozřejmě také číslo 1. Andík se do nory těšil a u kotlů pěkně hlásil. S ostrým zlomem před druhým kotlem, jenž měl pořádný sklon, měl se svou protáhlou jezevčičí figurou menší potíže, ale zvládl to. Po přenesení ke vsuku ke 2. kolu rychle vlezl dovnitř, ale podle svého zvyku si opět musel chvilku ověřit každý kotel, čímž se trochu zdržel. Zato však obtížný zlom zvládl již rychle, bylo znát, že si místo pamatuje a ví, jak na to. Čas byl nakonec 45 sekund. Po zkušenosti z červnových ZN jsme ale nějaký superčas neočekávali, navíc si svůj osobní rekord v Kochánkách o 3 s vylepšil, takže jsme s výsledkem byli spokojeni.

Pak už jsme prožili odpočinkový den střídavě pozorováním norování nováčků (Andy by se nejraději díval celý den), procházením po lese a povídáním s ostatními účastníky u bufetu. Odpolední vyhlášení výsledků bylo podbarveno krásným doprovodem dvou lesních rohů a díky účastníkům a návštěvníkům norovacích zkoušek se odehrálo za přítomnosti mnoha diváků. Slavnostní pocit z přebírání poháru za 2. místo, které jsme svým výkonem nakonec vybojovali, tím byl ještě umocněn. Navíc jsme ještě na závěr dostali další pohár za nejlepší barvu, takže jsme se svou první soutěží mohli být opravdu spokojeni. Vítězkou memoriálu se stala borderteriérka Renien ze Stružského dvora s vůdcem Luborem Libichem, která nás předčila rychlostí na noře (tomu jsme se moc nedivili :-)).  Domů jsme si kromě krásných pohárů přivezli také veliký pytel granulí a další pamlsky, takže s nově nabytým majetkem byl spokojen i Andík. Memoriál byla velice pěkná akce s milými lidmi v krásném prostředí.

Andík glosuje: Nevím, z čeho je panička nervózní – já přece vím, kudy ta barva vede! A taky už vím, že ji mám sledovat a nenechat se rozptylovat voňavými stopami… Vodění na řemeni jsem taky zvládnul, tak jsem si to po těch červencových lesních zkouškách napravil. Byly tam hezký psí holky, dostal jsem hodně žrádla a taky se mi líbilo, že mi tolik lidí zatleskalo a že panička měla radost. Takže klidně zas na nějaký memoriál někdy půjdu.

Barvářské zkoušky ve Smečně

Jedním z cílů pro letošní rok bylo opravit si výsledek barvářských zkoušek, které jsme na podzim absolvovali ve II. ceně. Se zkouškami na Troskách jsme sice byli spokojeni, protože to byly naše první vyšší lovecké zkoušky, ale jelikož Andík patří k přemýšlivým a klidnějším pejskům, kteří barvu chodí pěkně, chtěli jsme se pokusit o získání vyššího bodového hodnocení, především z barvy. Pilný jarní trénink jsme zakončili ve středu 8. června společným tréninkem v naší lovecké škole se Zuzkou, která připravila pobarvenou stopu pro nás a také pro Janu s jejím parson russel teriérem Bronym, s nimiž jsme se sobotních zkoušek zúčastnili.

V sobotu po brzkém vstávání jsme na Břevnově nabrali Janu a Broníka a ujížděli jsme do Slaného, kde byl v hotelu Praha sraz. Po vyřízení formalit a shromáždění všech účastníků jsme se vydali do nedalekého Smečna a odtud pak do honitby, kde se zkoušky konaly. Zde už byl připraven pan kuchař s kolegou, kteří se starali o občerstvení již před týdnem při zkouškách z norování. Hned jsme se cítili jako doma! Počasí bylo krásné, během dopoledne ještě nebylo takové horko a po nedávných deštích bylo v lese příjemně, zdálo se, že pejskům by se mohlo dobře pracovat. Vylosovali jsme pětku a octli jsme se tak ve skupině, která šla nejprve na drobné disciplíny. Po odstoupení jednoho účastníka nám s Andíkem připadl úkol pustit se do boje jako první.

Po dohodě s rozhodčími a ostatními vůdci jsme začali naháněním. Andík na povel odběhl do houštiny a my jsme se vydali pomalým krokem podél cesty. Jednou na mě mrknul mezi smrčky, aby si ověřil, kam jdeme. Potom již zmizel z dohledu před námi a my jsme se prodrali smrčím až na příčnou lesní cestu, kde jsme čekali. Andy nehlásil, takže to bylo napínavé. Po deseti předepsaných minutách jsem dvakrát zapískala návratový signál a doufala jsem, že důvodem toho, že Andy není slyšet, není to, že by byl příliš daleko. K mé velké radosti se za chvilku objevil v houštině, odkud přišel po mojí stopě za námi. Přiběhl s jazykem skoro na zem a s rozzářenýma očima, takže se jistě pohyboval po starších stopách, na čerstvou však nenarazil. Oběhl nějaký okruh a vrátil se jako správný lovecký pes po stopě vůdce. Rozhodčí nás proto pochválili za pěkné provedení disciplíny a podle zprávy od naší spolubojovnice Jany pak dávali ve druhé skupině Andíkův výkon za vzor. Po nahánění bylo vodění na řemeni. Bylo trochu těžší rozběhaného pejska uklidnit a skoro to vypadalo na trojku, ale po chvíli se zklidnil a směrem k rozhodčím již předvedl, že chůzi na řemeni chápe a umí. Byla z toho další čtyřka. Za stejnou známku jsme pak předvedli i odložení, takže jsme z první části zkoušek odcházeli spokojeni zpět k občerstvovací stanici.

Po delším čekání, které přišlo vhod kvůli zklidnění před barvou, jsme se s naší skupinou vydali na opačnou stranu lesa, kde byly připraveny pobarvené stopy. Opět nás vylosovali jako první, máme na to poslední dobou nějaké štěstí. Nejprve jsme předvedli následování, přičemž střelec byl ukrytý na konci v lese. Trénovali jsme to spíše sami, případně se střelcem jdoucím v odstupu za námi, ale ani tato varianta Andyho nerozhodila. Trochu se už těšil na barvu, takže jsem musela hlídat, aby se příliš nerozběhl. Vše se však podařilo, zastavení i chování při výstřelu bylo vzorové, takže jsme opět dostali pochvalu a čtyřku. O to větší odpovědnost na nás dolehla na barvě – bylo by škoda to pokazit. Andík vyrazil jistě po stopě a pokračoval s nosem u země, ovšem občas mě znejistělo, že dlouho nevidím barvu. Foukalo z boku a pejsek šel pod větrem, takže to bylo obtížnější sledovat. Občas jsem se Andyho asi zbytečně ptala, no snad mi to už odpustil. (Rozhodčí mi také na konci toto vyrušování pejska po právu vytkli.) Ve druhé části už jsem mohla občas sledovat i nakapanou stopu, takže to bylo klidnější, a brzy jsem zahlédla běh statného srnce, ke kterému jsme bez chyby dorazili. Po předání úlomků a gratulaci rozhodčích i přenašečů zvěře jsme se vydali nazpět jako adepti na vítězství, protože většina účastníků měla již na kontě nějakou trojku.

Při čekání na ostatní z nás pomalu opadávalo napětí a postupně už nám začali gratulovat jako vítězům, i když spočítáno ještě nebylo. Udělaly jsme společně s Janou nějaké fotky pejsků a natrhaly si spoustu borůvek, které jsou letos nějak brzo. Dokonce i Andy jim přišel na chuť. K předání diplomů a cen jsme opět přejeli na základnu v hotelu Praha. Auto bylo již pěkně rozpálené a byli jsme rádi, že si ještě chvíli posedíme v příjemné restauraci, než se vydáme zpět do Prahy. Po napsání diplomů jsme nastoupili k vyhlášení výsledků. Zde jsme si tedy s Andíkem užili svou chvilku slávy, protože Andy se skutečně s plným počtem bodů stal vítězem zkoušek. Dostali jsme krásný zlatý pohár a podle zvyklostí jsem pak přednesla poděkování za vůdce psů, které jsem si v duchu připravovala už hodinu dopředu – přeci jen šlo o naši premiéru v roli vítězů… Pak jsme ještě chvíli pobyli a popovídali si o psech, naháňkách a honech a kolem půl čtvrté jsme se vydali i s Janou a Bronkem, kteří skončili se 105 body na krásném 4. místě rovněž v I. ceně, domů.

Andy glosuje: „Tak tentokrát jsem pochopil, že zas jedem na nějakou skvělou akci, takže jsem při vstávání moc neprotestoval. Líbilo se mi už na srazu v hospodě, protože bylo jasné, že si dneska něco užijeme, ale v lese jsem se začal hrozně těšit. Když mě hned na začátku pustili běhat po lese, nevěřil jsem skoro svým dlouhým uším. Prohledal jsem co se dalo, ale pak jsem se radši vrátil za paničkou, aby mi někam neodešla. Měla ze mě hroznou radost a ti tři pánové mě chválili taky, to jsem poznal. Pak jsem chodil na řemeni, to mě moc nebaví, ale udělal jsem to pro paničku za to, že mě zase vzala na takový krásný místa. Odložení jsme hodně trénovali, to celkem ujde, protože se u toho leží a nemusí se přemýšlet. Tak to jsem taky zvládnul. Pak byla nějaká dost dlouhá přestávka, ale jelikož bylo ve vzduchu cítit, že je to furt napínavý a něco ještě bude, tak mi čekání nevadilo. Jen jsem občas zkoušel paničku odtáhnout do lesa, ale nedala se. Viděl jsem totiž ráno toho střelenýho srnce a myslel jsem si, že ho budeme mít za úkol najít. Tak jsem si říkal, že bych ho třeba šel hledat rovnou. No a pak jsem dělal následování, to je takový legrační, musím jít hrozně pomalu s paničkou a dávat pozor, kdy se zastaví. Jde mi to dobře, protože nejsem nijak zvlášť splašenej pes. Potom už jsme šli na barvu, kterou chodím rád. Hodně jsme to s paničkou trénovali. Nejvíc se mi líbí, že jsme spolu v lese a já jí ukazuju, kudy to vede. Myslím, že ona to někdy ví, protože mi radí, a někdy zase neví, protože mě plete. Tentokrát to teda dost nevěděla, ale já jsem se nedal a táhl jsem ji správně. To víte, ženský, někdy trochu panikařej. Ještě že jsem kliďas. Na konci byl ten srnec, no to jsem si mohl myslet. A pak mi ho zas odnesli a už mi ho nedali. Ale i tak byla dobrá zábava a vlastně jsem na něj dokonce zapomněl, protože v tý hospodě jsem dostal nějakou lesklou misku na nožičce, do který mi panička dala granule, a já jsem zjistil, že mám vlastně příšernej hlad. Pak za náma všichni chodili a gratulovali mi a panička říkala, že jsem to všechno udělal moc dobře. Tak jsem byl rád a taky jsem už byl unavenej. V autě jsme já i Bronco usnuli jako dřeva. Těším se na nějaké další zkoušky.“

Barvářské zkoušky na Troskách

Barvu jsme poprvé zkoušeli ve škole se Zuzkou v červnu, potom v srpnu a v září, většinou 1–4 hodiny starou. V září jsme pak ještě trénovali sami v okolí Lhoty u páníčka, to už jsme postupně zvyšovali stáří barvy, až jsme se dostali na dobu okolo 20 hodin. Trénovali jsme také následování (koupila jsem si kvůli tomu startovací pistoli, aby věděl, kdy má očekávat výstřel), odložení a prohledávání houštin a pilovali vodění na řemeni mezi stromy. Trenérka Zuzka nás pak vyhecovala, že bychom si měli najít ještě nějaký podzimní termín a zkusit barvářské zkoušky.

Poslechli jsme a přihlásili jsme se na BZ u OMS Semily, které se měly konat na Troskách (MS Trosky Troskovice) na konci října. Bohužel jsme však byli přijati jen jako druhý náhradník. Nicméně jsme v tréninku neustali a to bylo dobře, protože 11. října nám volali pořadatelé z OMS Semily, že jeden pejsek se ztratil a první náhradník zrušil účast, takže jsme se dostali na řadu. Účast jsme potvrdili a pilně trénovali – stihli jsme ještě v sobotu absolvovat zkoušky vloh a do doby konání barvářských zkoušek vypracovat tři dvacetihodinové stopy.

Poslední říjnový víkend, jsme se vydali ke kamarádce Ivaně do Smržovky na návštěvu.  V pátek 29. 10. Andy zrovna oslavil 1 rok a 4 měsíce, tak se na svou první vyšší loveckou zkoušku vydal docela v mladém věku. Ráno jsme pak s Andíkem v plné zbroji (no teda beze zbraně) odjeli do Újezdu pod Troskami na zkoušky. Bylo krásné slunečné počasí, ale zima. Zkoušek se zúčastnilo 12 pejsků, takže jsme vytvořili dvě skupiny a odjeli v koloně automobilů do lesa. Odložení jsme raději napoprvé neriskovali a nahlásili jsme odložení na řemeni, i když jsme ho cvičili převážně na volno, jen chvíli před zkouškami i na řemeni, aby se tomu nedivil. Andík zachoval po celou dobu klid a získal známku 3. Poté jsme si vylosovali barvu č. 9, ale ještě před barvou proběhla disciplína následování. Tu jsme hodně trénovali a jelikož Andy patří k rozvážným pejskům, umí pomalé následování pěkně a na volno. Jeden z pořadatelů šel za námi, aby nám v závěru vystřelil, Andy přitom zůstal hezky klidný a poté jsem ho připnula. Rozhodčí ohodnotil náš výkon jako příkladný.

Pak už přišla očekávaná chvíle, kdy se mělo ukázat, co jsme natrénovali. Andy se pustil pěkně po barvě, dokonce letěl takovou rychlostí, že jsem jen tu a tam zahlédla barvu na spadaném listí a mohla se ujistit, že jsme stále dobře. U jedné z houštin se však Andy nechal svést stopou zvěře a z barvy sešel. Samostatně už se vrátit nedokázal a ani já jsem mu už nemohla poradit. Poradili nám tedy rozhodčí a znamenalo to bod dolů. Pak už jsme se blížili ke konci, protože jsem zahlédla schovaného rozhodčího, ale jako na potvoru se Andymu podařilo sejít z barvy podruhé a situace se opakovala. Pak už jsme střelený kus dohledali, po chvíli překvapení ohlásili rozhodčím úspěšný dosled a dostali zálomky za klobouk a za obojek. Vyzkoušeli nás i z chování u kusu, Andy se nebál, jak jsem se trošku obávala, protože střelenou srnku na rozdíl od divočáka viděl poprvé, ale naopak projevoval radost a šťouchal do ní nadšeně čumákem, ale nenačínal. Rozhodčí Andyho pochválili, že šel na barvě velmi pěkně a jistě a že je škoda té druhé chyby, ale co se dalo dělat. Andy je mladý pejsek a potřebuje ještě trochu dozrát, aby se uměl lépe soustředit a nenechal se strhnout jiným pachem. Potom hned opodál následovalo vodění na řemeni, při kterém jsme se moc hezky nepředvedli, protože Andík trochu spěchal zpět k té srnce, tak jsme dostali za 3. Pak nás jeden z rozhodčích odvezl na další místo, kde se odehrálo nahánění. Andy šel na řadu podle svého čísla jako druhý ze skupiny, vběhl do houštiny, za chvilku už poštěkával a zanedlouho hlasitě sledoval srnku, kterou pěkně prohnal do údolí a zpátky. Díky spadanému listí na ně bylo vidět, takže když se srnka vracela, šla jsem Andymu trochu naproti, ten s hlasitým vydáváním za chvíli dorazil, zarazila jsem ho, připnula a po 15 minutách jsme se k ulehčení všech s úsměvem vraceli ke koroně. Za tuto disciplínu nás rozhodčí také pochválil, Andy předvedl opravdovou loveckou vášeň.

Po skončení disciplín jsme se přesunuli k autům a zpět do Újezda, kde jsme v příjemné myslivecké chatě při vynikajícím jídle počkali na vyhlášení vítězů. Dali jsme si s Andíkem svíčkovou a pak už jsme šli na slavnostní nástup. Skončili jsme s 92 body na 9. místě z 12 pejsků a dostali jsme diplom a ceny. Škoda, že jsme barvu zkazili dvakrát, protože při jedné chybě by nám to vyšlo ještě na první cenu. Pak už jsme jeli zpátky na Smržovku, kde nás očekávali jako hrdiny. Všechno jsme museli vyprávět a také nám volala Zuzka, která nás pochválila a říkala, že II. cena na BZ není žádná ostuda. Večer jsme jeli do hospody na Hamrskách, kde jsme to s kamarády a s naší hospodskou Hankou Kozderkovou krásně oslavili, až z toho Andík usnul pod stolem. A v neděli jsme ještě jeli na krásný výlet na Jizerku, kam jsme často jezdívali se starým Andykem.

Barvářské zkoušky v MS Trosky se nám moc líbily, konaly se v krásném prostředí a po namáhavém dni přišlo vhod i propojení této kynologické akce s kulinářským uměním zdejších kuchařů v myslivecké chatě. Ocenili jsme korektní přístup rozhodčích a přátelskou atmosféru v naší skupině, kde se účastníci navzájem podporovali a fandili si. A nikdo nám nedával najevo, že jsme nějaký „pražáci“ a nebo „co tu chce ta ženská“, jak se to někdy stává.

Andík glosuje: Tak tohle byla skvělá akce, viděl jsem, že ostatní lidi i psi sledujou, co jim předvedu, tak jsem se snažil, aspoň u těch poslušnostních disciplín. Lovecké nadšení mě sice pak trochu strhlo, takže jsem pokazil vodění na řemeni a tu barvu, ale panička mi to vysvětlila, že se musím příště líp soustředit, až si to půjdeme opravit. Nahánění byla zase paráda, i když jsem se do těch kopců trochu uhnal – ještě že mi panička nosí s sebou vodu! To masíčko ze svíčkové bylo úplně nejlepší, co jsem kdy jedl, ale nevím, jestli to bylo z té srnky co jsem našel, nebo z ňáký jiný. I když je to vlastně jedno, protože tu, co jsem našel, jsme tam stejně asi zapomněli, protože panička ji pak v autě nevezla. No a když jsem si šel za potlesku pro diplom, tak jsem se cejtil tak nějak jinak – no prostě jako dospělej pes, jestli mi rozumíte.