Zkoušky – 2. stránka – Andy ze Záhořských luk

Lesní zkoušky v Liběchově

Na Lesní zkoušky jsme se nejprve přihlásili do Příbrami na 2. července, tam se však nesešlo dostatek zájemců. Vybrali jsme proto docela blízký Liběchov a připravovali jsme se společně s Janou a parson russel teriérem Bronym, kteří se rozhodli absolvovat zkoušky také. Týden před zkouškami jsme se s Andym vydali na obhlídku terénu, takže jsme měli představu, co nás čeká, a také jsme ráno mohli jet najisto na místo srazu – velkostatek Liběchov.

Na startu se sešlo pět pejsků – křepelačka, jagdteriér z Kralup, hladkosrstý jezevčík, Bronco a Andy. Opět jsem vylosovala jedničku, což na rozdíl od norování příliš velká výhoda nebyla. Po deváté jsme se vydali na lesní stanoviště nedaleko skály Harfenice, jedné z těch, které svými skalními plastikami ozdobil v polovině 19. století lidový sochař Václav Levý. Příjezd díky nedávným vydatným dešťům trochu připomínal mokré úseky Rallye Dakar, ale náš zasloužilý peugeot všechno zvládl. Přistáli jsme u improvizovaného bufetu a odebrali se zpět po modré značce k vyznačeným barvám. Tady nám los určil až barvu číslo 4, takže jsme museli čekat. Rozhodčí rozhodli provádět následování jednotlivě vždy před barvou, což nebyl nejlepší nápad, protože se těžko hledal pokaždé nějaký vhodný úsek, pokud nechtěli dělat následování přímo na turistické cestě podél začátků nakapaných stop. Na nás pak vyšel trochu obtížnější terén, prakticky jen průsek bez cesty, ale zvládli jsme to na 4. Na Andym bylo při čekání vidět, že se těší především na disciplínu Nahánění. Toto jeho rozpoložení se pak podepsalo i na práci na barvě, kde věnoval pozornost i okolním stopám a jednou z barvy sešel příliš daleko, takže jsme dostali za jednu chybu známku 3.

Po přestávce jsme přešli od skal směrem do údolí a následovalo vodění na řemeni. V borůvčí jsme netrénovali, to mě nenapadlo. Andy se pokoušel borůvčí zpočátku obejít, takže natáhl vodítko, ovšem v hustém porostu mu nezbylo než keříky přeskakovat. Celý náš výkon působil neuspořádaně, pravděpodobně i díky rozhodčímu, který vytyčoval trasu tím, že šel přímo před námi, a Andy za ním trochu spěchal. Tato disciplína se nám nevyvedla a dostali jsme dvojku. Na obou rozhodčích bylo v tu chvíli znát, co si myslí o ženských, které se cpou do lovecké kynologie, přičemž nemají ani zbraň a ještě ke všemu jsou z Prahy.

Reputaci si Andy napravil při odložení, které předvedl volně a bez chyby. Ačkoliv jsme díky dvojce z vodění již věděli, že na I. cenu nedosáhneme, i kdybychom měli již jen samé čtyřky, bojovali jsme bez ústupků, takže připoutání „pro jistotu“ jsme nezvolili. Paličatý jezevčík neustupuje, ani když se zrovna trochu nedaří! Po drobných disciplínách jsme pokračovali slíděním a naháněním, které se odehrávalo u paseky s odrostlými borovičkami, hustě zarostlými vysokou trávou. Zde se los číslo 1 vyplatil, protože porost krátce před naším nástupem opustil zajíček, takže Andy jeho stopu ihned zachytil a s krásným hlášením se za ním vydal. Zajíčka přihnal lesem zpět, ovšem ušák se lekl dalších účastníků čekajících u cesty a změnil směr, takže Andy běžel s hlasitým hlášením další okruh. Pak mě rozhodčí pro urychlení práce poslali Andyho odchytit. Díky hlasitosti to šlo, i když jsem si jeden okruh kolem paseky také musela dát, abych Andymu správně nadběhla. Z blízkosti se Andy již dal zastavit a s jazykem na vestě si pak vyslechl známky – nakonec bylo slídění i nahánění za 4 se čtyřkovou hlasitostí a rozhodčí konečně uznali, že Andy není gaučák, který si přijel jen tak odškrtnout nějaké zkoušky. S celkovým počtem 220 bodů nakonec bylo té dvojky z vodění opravdu škoda, ale i II. cena z Lesních zkoušek, které jsou docela náročné, je pěkný výsledek.

Po skončení zkoušek jsme se s Janou ještě zdržely na borůvkách, prohlédly si některé skály s plastikami a udělaly fotky. Pak jsme opět projely zvlněnou lesní cestu s bahnitými partiemi i závěrečnou obří louži a s off-roadovým nástřikem na celé karoserii jsme se vrátily do velkostatku, kde pejsci usnuli jako dřeva a my jsme u občerstvení čekaly na zakončení zkoušek. Brony s Janou zkoušky složili v I. ceně, stejně jako ostatní pejsci, my s Andíkem jsme převzali diplom za II. cenu. Pak jsme ještě chvíli poseděli s místními myslivci a hlavním rozhodčím, který je velký vypravěč. Zázemí u zkoušek bylo příjemné, ale moc se nám nelíbilo konání zkoušek přímo u frekventované turistické trasy ani trochu improvizovaný průběh, kdy se lokality pro některé disciplíny vybíraly až na místě a někdy díky tomu nebyly zrovna ideální. Určitý despekt v počátečním jednání rozhodčích mi také na náladě nepřidal, i když chápu, že někdo nemá rád ženské v myslivosti nebo jezevčíky, stejně jako já nemám ráda třeba cyklouše, kteří mě nutí uskakovat z lesní cesty. Emoce by však měly jít stranou. Rozhodčí by neměl pokřikovat na vůdce své názory v průběhu disciplíny a hodnocení výkonu, byť nevydařeného, by nemělo připomínat kárání vojína na cvičišti.

Andy glosuje: „Vstávali jsme moc brzo a nikam se mi nechtělo. Když jsme ale naložili Janu s Bronym, bylo mi jasné, že dnes bude legrace. Strašně jsem se těšil, že se někde proběhnu za zajícem nebo srnkou. Když jsme přišli mezi lidi a pejsky, bylo mi to jasné – hurá, budu lovit! Byl jsem z toho tak nadšenej, že mě to trochu rozptylovalo na barvě. Pak jsem si ale vzpomněl, že na konci asi bude opravdový srnec, takže zbytek jsem zvládnul v pohodě, i když jsem stihl monitorovat vše okolo a vypadal jsem, že se nesoustředím. No, vlastně jsem se trochu nesoustředil, to je fakt. Přání se mi nakonec splnilo, když jsem se proběhl za tím ušákem. Byla to děsná legrace. Slyšel jsem paničku pískat, jenomže v tu chvíli už jsem ho skoro měl, no fakt! Pak už jsem byl úplně uhnanej a když jsem paničku potkal, vlastně už jsem měl v úmyslu se vrátit. Ještě že mi vzala s sebou tolik vody. Musel jsem se strašně napít a pak jsem se zkoušel vykoupat v té misce, ale nevešel jsem se tam. Napravil jsem to o chvíli později v jedné louži. Panička z těch zkoušek trochu neměla radost, já vím, z toho vodění. To jsem asi zkazil, nevěděl jsem, že na tom tolik záleží. Ale doma mi řekla, že jsem stejně šikovnej a udělal jsem všechno dobře a vodění budem holt trénovat i v nějakým borůvčí, abych z toho příště nebyl tak překvapenej. Ale jinak na zkoušky jezdím rád a na podzim prý pojedeme na opravdovou naháňku, to se teda těším.“

Barvářské zkoušky ve Smečně

Jedním z cílů pro letošní rok bylo opravit si výsledek barvářských zkoušek, které jsme na podzim absolvovali ve II. ceně. Se zkouškami na Troskách jsme sice byli spokojeni, protože to byly naše první vyšší lovecké zkoušky, ale jelikož Andík patří k přemýšlivým a klidnějším pejskům, kteří barvu chodí pěkně, chtěli jsme se pokusit o získání vyššího bodového hodnocení, především z barvy. Pilný jarní trénink jsme zakončili ve středu 8. června společným tréninkem v naší lovecké škole se Zuzkou, která připravila pobarvenou stopu pro nás a také pro Janu s jejím parson russel teriérem Bronym, s nimiž jsme se sobotních zkoušek zúčastnili.

V sobotu po brzkém vstávání jsme na Břevnově nabrali Janu a Broníka a ujížděli jsme do Slaného, kde byl v hotelu Praha sraz. Po vyřízení formalit a shromáždění všech účastníků jsme se vydali do nedalekého Smečna a odtud pak do honitby, kde se zkoušky konaly. Zde už byl připraven pan kuchař s kolegou, kteří se starali o občerstvení již před týdnem při zkouškách z norování. Hned jsme se cítili jako doma! Počasí bylo krásné, během dopoledne ještě nebylo takové horko a po nedávných deštích bylo v lese příjemně, zdálo se, že pejskům by se mohlo dobře pracovat. Vylosovali jsme pětku a octli jsme se tak ve skupině, která šla nejprve na drobné disciplíny. Po odstoupení jednoho účastníka nám s Andíkem připadl úkol pustit se do boje jako první.

Po dohodě s rozhodčími a ostatními vůdci jsme začali naháněním. Andík na povel odběhl do houštiny a my jsme se vydali pomalým krokem podél cesty. Jednou na mě mrknul mezi smrčky, aby si ověřil, kam jdeme. Potom již zmizel z dohledu před námi a my jsme se prodrali smrčím až na příčnou lesní cestu, kde jsme čekali. Andy nehlásil, takže to bylo napínavé. Po deseti předepsaných minutách jsem dvakrát zapískala návratový signál a doufala jsem, že důvodem toho, že Andy není slyšet, není to, že by byl příliš daleko. K mé velké radosti se za chvilku objevil v houštině, odkud přišel po mojí stopě za námi. Přiběhl s jazykem skoro na zem a s rozzářenýma očima, takže se jistě pohyboval po starších stopách, na čerstvou však nenarazil. Oběhl nějaký okruh a vrátil se jako správný lovecký pes po stopě vůdce. Rozhodčí nás proto pochválili za pěkné provedení disciplíny a podle zprávy od naší spolubojovnice Jany pak dávali ve druhé skupině Andíkův výkon za vzor. Po nahánění bylo vodění na řemeni. Bylo trochu těžší rozběhaného pejska uklidnit a skoro to vypadalo na trojku, ale po chvíli se zklidnil a směrem k rozhodčím již předvedl, že chůzi na řemeni chápe a umí. Byla z toho další čtyřka. Za stejnou známku jsme pak předvedli i odložení, takže jsme z první části zkoušek odcházeli spokojeni zpět k občerstvovací stanici.

Po delším čekání, které přišlo vhod kvůli zklidnění před barvou, jsme se s naší skupinou vydali na opačnou stranu lesa, kde byly připraveny pobarvené stopy. Opět nás vylosovali jako první, máme na to poslední dobou nějaké štěstí. Nejprve jsme předvedli následování, přičemž střelec byl ukrytý na konci v lese. Trénovali jsme to spíše sami, případně se střelcem jdoucím v odstupu za námi, ale ani tato varianta Andyho nerozhodila. Trochu se už těšil na barvu, takže jsem musela hlídat, aby se příliš nerozběhl. Vše se však podařilo, zastavení i chování při výstřelu bylo vzorové, takže jsme opět dostali pochvalu a čtyřku. O to větší odpovědnost na nás dolehla na barvě – bylo by škoda to pokazit. Andík vyrazil jistě po stopě a pokračoval s nosem u země, ovšem občas mě znejistělo, že dlouho nevidím barvu. Foukalo z boku a pejsek šel pod větrem, takže to bylo obtížnější sledovat. Občas jsem se Andyho asi zbytečně ptala, no snad mi to už odpustil. (Rozhodčí mi také na konci toto vyrušování pejska po právu vytkli.) Ve druhé části už jsem mohla občas sledovat i nakapanou stopu, takže to bylo klidnější, a brzy jsem zahlédla běh statného srnce, ke kterému jsme bez chyby dorazili. Po předání úlomků a gratulaci rozhodčích i přenašečů zvěře jsme se vydali nazpět jako adepti na vítězství, protože většina účastníků měla již na kontě nějakou trojku.

Při čekání na ostatní z nás pomalu opadávalo napětí a postupně už nám začali gratulovat jako vítězům, i když spočítáno ještě nebylo. Udělaly jsme společně s Janou nějaké fotky pejsků a natrhaly si spoustu borůvek, které jsou letos nějak brzo. Dokonce i Andy jim přišel na chuť. K předání diplomů a cen jsme opět přejeli na základnu v hotelu Praha. Auto bylo již pěkně rozpálené a byli jsme rádi, že si ještě chvíli posedíme v příjemné restauraci, než se vydáme zpět do Prahy. Po napsání diplomů jsme nastoupili k vyhlášení výsledků. Zde jsme si tedy s Andíkem užili svou chvilku slávy, protože Andy se skutečně s plným počtem bodů stal vítězem zkoušek. Dostali jsme krásný zlatý pohár a podle zvyklostí jsem pak přednesla poděkování za vůdce psů, které jsem si v duchu připravovala už hodinu dopředu – přeci jen šlo o naši premiéru v roli vítězů… Pak jsme ještě chvíli pobyli a popovídali si o psech, naháňkách a honech a kolem půl čtvrté jsme se vydali i s Janou a Bronkem, kteří skončili se 105 body na krásném 4. místě rovněž v I. ceně, domů.

Andy glosuje: „Tak tentokrát jsem pochopil, že zas jedem na nějakou skvělou akci, takže jsem při vstávání moc neprotestoval. Líbilo se mi už na srazu v hospodě, protože bylo jasné, že si dneska něco užijeme, ale v lese jsem se začal hrozně těšit. Když mě hned na začátku pustili běhat po lese, nevěřil jsem skoro svým dlouhým uším. Prohledal jsem co se dalo, ale pak jsem se radši vrátil za paničkou, aby mi někam neodešla. Měla ze mě hroznou radost a ti tři pánové mě chválili taky, to jsem poznal. Pak jsem chodil na řemeni, to mě moc nebaví, ale udělal jsem to pro paničku za to, že mě zase vzala na takový krásný místa. Odložení jsme hodně trénovali, to celkem ujde, protože se u toho leží a nemusí se přemýšlet. Tak to jsem taky zvládnul. Pak byla nějaká dost dlouhá přestávka, ale jelikož bylo ve vzduchu cítit, že je to furt napínavý a něco ještě bude, tak mi čekání nevadilo. Jen jsem občas zkoušel paničku odtáhnout do lesa, ale nedala se. Viděl jsem totiž ráno toho střelenýho srnce a myslel jsem si, že ho budeme mít za úkol najít. Tak jsem si říkal, že bych ho třeba šel hledat rovnou. No a pak jsem dělal následování, to je takový legrační, musím jít hrozně pomalu s paničkou a dávat pozor, kdy se zastaví. Jde mi to dobře, protože nejsem nijak zvlášť splašenej pes. Potom už jsme šli na barvu, kterou chodím rád. Hodně jsme to s paničkou trénovali. Nejvíc se mi líbí, že jsme spolu v lese a já jí ukazuju, kudy to vede. Myslím, že ona to někdy ví, protože mi radí, a někdy zase neví, protože mě plete. Tentokrát to teda dost nevěděla, ale já jsem se nedal a táhl jsem ji správně. To víte, ženský, někdy trochu panikařej. Ještě že jsem kliďas. Na konci byl ten srnec, no to jsem si mohl myslet. A pak mi ho zas odnesli a už mi ho nedali. Ale i tak byla dobrá zábava a vlastně jsem na něj dokonce zapomněl, protože v tý hospodě jsem dostal nějakou lesklou misku na nožičce, do který mi panička dala granule, a já jsem zjistil, že mám vlastně příšernej hlad. Pak za náma všichni chodili a gratulovali mi a panička říkala, že jsem to všechno udělal moc dobře. Tak jsem byl rád a taky jsem už byl unavenej. V autě jsme já i Bronco usnuli jako dřeva. Těším se na nějaké další zkoušky.“

Zkoušky z norování v Třebízi

Na zkoušky z norování jsme letos poctivě trénovali každou středu od půlky dubna na noře Třebíz. Od počáteční opatrnosti a přerušovaného hlášení se Andy postupně propracoval k mřížce, pořádně si prohlédl lišáka Ferdu, který umí sám přelézat z třetího kotle opět na začátek nory, a pořádně se rozhlásil. Na svou velikost i rychle probíhal noru, jen se někdy trochu zdržel v prvním kotli (podezírám ho, že se tam i válel, aby se nasmradil lišákem, protože někdy vylezl z nory celý obalený pískem a cestou domů jsem měla pocit, že mi do auta omylem nasedl sám Ferda). Poslední trénink byl ve středu před zkouškami. Přetrénovanost Andymu nehrozila, protože se vždy do nory strašně těšil.

V sobotu jsme vstávali po šesté, takže se Andíkovi nikam nechtělo, i když jsem mu slibovala lišáka. Po vystoupení z auta ale hned změnil názor: Hurá, zase nora! Přijeli jsme celkem brzy, šli jsme se projít a na polní cestě jsme potkali zamilovaného zajíce. Jinak si nedovedu vysvětlit, že neohroženě kráčel ve stejné koleji proti nám, dlouhé uši mu poskakovaly na hlavě a skoro bych řekla, že si hvízdal do kroku, jezevčík nejezevčík. Až na pár metrů mu najednou došlo, že proti němu někdo jde, a pláchl do louky, takže Andy začal hlásit na celé kolo. Kvůli tomu jsme tam však nebyli, takže musel na zajíce zapomenout.

Zahájení bylo slavnostní, i s trubačem. Při kontrole očkovacích průkazů jsme se potupně zařadili do skupiny zapomnětlivců a museli jsme s Andíkem běžet pro zapomenutý průkaz do auta. Ostatní už proběhlo v pohodě. Když jsem si z klobouku vylosovala jedničku, nevěděla jsem, zda se radovat, ale vedle stojící soused mi prozradil, že by se mnou hned měnil. Tak jsem si řekla, že to zrovna u norování asi nebude špatné číslo. Počasí vypadalo, že bude pořádně horké, při dlouhém čekání by možná Andy ztratil část sil i nadšení. Tak jsme statečně nastoupili před zraky napjatých spolubojovníků a diváků do oplocené části nory.

Po nahlášení bylo odstartováno. Zmítající se jezevčík vlétl dovnitř a u prvního kotle pěkně a dlouho hlásil, u druhého rovněž. Celý rozvášněný dosáhl konce nory a už jsem ho vytahovala ven. Druhé kolo na rychlost se pak neobešlo bez malého přemlouvání u vchodu, protože Andy se svým jezevčičím rozumem přeci věděl, že k lišce je to blíž jinudy, když jsem ho teď od ní odnesla. Dalších pár vteřin ztratil malým zdržením v prvním kotli, kde se sice tentokrát neválel, ale asi to tam musel trochu ověřit. Pak už běžel ke třetímu kotli, kam na poslední chvíli dodali normistři chybějící pásek signalizace pohybu psa. Po závěrečném pokynu rozhodčího bylo vítězně dobojováno: ochota k práci 4, hlasitost 4, vytrvalost 4 a rychlost 3 s časem 48 sekund. Krásný celkový výsledek 81 bodů z 84 možných.

Rázem jsme měli radost, že jsme měli los číslo jedna, protože zbytek zkoušek jsme si užili jako slavnost, občas jsme se podívali na soupeře, občas k bufetu, kde Andík za odměnu dostal grilovaná játra – jeden kousek ode mě a jeden od pana kuchaře, příznivce jezevčíků. Horko se stupňovalo, avizované mraky nepřicházely, vládla dobrá nálada a pejskové předváděli krásné výkony. Z asi 14 pejsků jen jeden neobstál a mnoho z nich získalo samé čtyřky. Vítězství nakonec patřilo drsnosrsté standardní jezevčici, malé hodné fence s velkým loveckým srdíčkem, která dosáhla krásného času 11 sekund. Páníčkovi jsme náležitě pogratulovali, i když do poslední chvíle odmítal uvěřit, že právě on se svým pejskem vyhrál.

Po slavnostním vyhlášení výsledků jsme ještě chvíli pobyli ve veselé společnosti a kolem jedné jsme se v předbouřkovém vedru vydali na návštěvu do Kralup. Andík byl v autě celý upečený, ale vypadal, že má také radost. Nejspíš cítil, že udělal něco moc dobře.

Andy glosuje: „Teda řeknu vám, že ráno bych nejraději zalezl pod deku. Panička tam běhala, dokonce mi vzala s sebou moji skládací boudičku, abych měl kde čekat, kdyby bylo třeba. Když ale auto začlo drncat po panelové cestě, která je kousek před norou, už jsem to věděl. Zase si pořádně zařádím! Bylo tam nějak víc lidí než na tréninku, ale lidi mám rád, tak mi to nevadilo. Naopak, třeba takový kuchaři, to jsou dobrý lidi. Pak jsme museli bejt hodný v řadě, když byl ňákej ten nástup, ale furt mě pošťuchovala vedle stojící teriérka. Tím chci říct, že já jsem nevyrušoval, to ona. Pak jsme šli konečně na toho lišáka, všichni se na mě koukali, tak jsem jim to teda předved. Akorát mě panička trochu naštvala, když mě vytáhla ven, protože v tu chvíli jsem teda ještě nedomluvil a chtěl jsem to lišákovi pořádně vytmavit. Tak jsem nejdřív trochu smlouval, jestli by mě spíš nevrátila tam, kde mě vzala, teda nemyslím jako kde mě vzala jako štěně, ale k tomu lišákovi. No ale pak jsem to proběh a byl jsem tam zas. Pak už byl konec a byl na řadě zase jinej pejsek, já vím, že jsem musel pustit i jiný, aby si to taky užili. Panička měla velikánskou radost a hrozně mě chválila a koupila mi jatýrka z grilu, takový jsem ještě nejedl. Pak už byla jenom legrace a taky vedro, musel jsem se schovávat do stínu a na konci jsem dostal diplom a odměnu v tašce. Doufám, že zase budu brzo norovat!“

Barvářské zkoušky na Troskách

Barvu jsme poprvé zkoušeli ve škole se Zuzkou v červnu, potom v srpnu a v září, většinou 1–4 hodiny starou. V září jsme pak ještě trénovali sami v okolí Lhoty u páníčka, to už jsme postupně zvyšovali stáří barvy, až jsme se dostali na dobu okolo 20 hodin. Trénovali jsme také následování (koupila jsem si kvůli tomu startovací pistoli, aby věděl, kdy má očekávat výstřel), odložení a prohledávání houštin a pilovali vodění na řemeni mezi stromy. Trenérka Zuzka nás pak vyhecovala, že bychom si měli najít ještě nějaký podzimní termín a zkusit barvářské zkoušky.

Poslechli jsme a přihlásili jsme se na BZ u OMS Semily, které se měly konat na Troskách (MS Trosky Troskovice) na konci října. Bohužel jsme však byli přijati jen jako druhý náhradník. Nicméně jsme v tréninku neustali a to bylo dobře, protože 11. října nám volali pořadatelé z OMS Semily, že jeden pejsek se ztratil a první náhradník zrušil účast, takže jsme se dostali na řadu. Účast jsme potvrdili a pilně trénovali – stihli jsme ještě v sobotu absolvovat zkoušky vloh a do doby konání barvářských zkoušek vypracovat tři dvacetihodinové stopy.

Poslední říjnový víkend, jsme se vydali ke kamarádce Ivaně do Smržovky na návštěvu. V pátek 29. 10. Andy zrovna oslavil 1 rok a 4 měsíce, tak se na svou první vyšší loveckou zkoušku vydal docela v mladém věku. Ráno jsme pak s Andíkem v plné zbroji (no teda beze zbraně) odjeli do Újezdu pod Troskami na zkoušky. Bylo krásné slunečné počasí, ale zima. Zkoušek se zúčastnilo 12 pejsků, takže jsme vytvořili dvě skupiny a odjeli v koloně automobilů do lesa. Odložení jsme raději napoprvé neriskovali a nahlásili jsme odložení na řemeni, i když jsme ho cvičili převážně na volno, jen chvíli před zkouškami i na řemeni, aby se tomu nedivil. Andík zachoval po celou dobu klid a získal známku 3. Poté jsme si vylosovali barvu č. 9, ale ještě před barvou proběhla disciplína následování. Tu jsme hodně trénovali a jelikož Andy patří k rozvážným pejskům, umí pomalé následování pěkně a na volno. Jeden z pořadatelů šel za námi, aby nám v závěru vystřelil, Andy přitom zůstal hezky klidný a poté jsem ho připnula. Rozhodčí ohodnotil náš výkon jako příkladný.

Pak už přišla očekávaná chvíle, kdy se mělo ukázat, co jsme natrénovali. Andy se pustil pěkně po barvě, dokonce letěl takovou rychlostí, že jsem jen tu a tam zahlédla barvu na spadaném listí a mohla se ujistit, že jsme stále dobře. U jedné z houštin se však Andy nechal svést stopou zvěře a z barvy sešel. Samostatně už se vrátit nedokázal a ani já jsem mu už nemohla poradit. Poradili nám tedy rozhodčí a znamenalo to bod dolů. Pak už jsme se blížili ke konci, protože jsem zahlédla schovaného rozhodčího, ale jako na potvoru se Andymu podařilo sejít z barvy podruhé a situace se opakovala. Pak už jsme střelený kus dohledali, po chvíli překvapení ohlásili rozhodčím úspěšný dosled a dostali zálomky za klobouk a za obojek. Vyzkoušeli nás i z chování u kusu, Andy se nebál, jak jsem se trošku obávala, protože střelenou srnku na rozdíl od divočáka viděl poprvé, ale naopak projevoval radost a šťouchal do ní nadšeně čumákem, ale nenačínal. Rozhodčí Andyho pochválili, že šel na barvě velmi pěkně a jistě a že je škoda té druhé chyby, ale co se dalo dělat. Andy je mladý pejsek a potřebuje ještě trochu dozrát, aby se uměl lépe soustředit a nenechal se strhnout jiným pachem. Potom hned opodál následovalo vodění na řemeni, při kterém jsme se moc hezky nepředvedli, protože Andík trochu spěchal zpět k té srnce, tak jsme dostali za 3. Pak nás jeden z rozhodčích odvezl na další místo, kde se odehrálo nahánění. Andy šel na řadu podle svého čísla jako druhý ze skupiny, vběhl do houštiny, za chvilku už poštěkával a zanedlouho hlasitě sledoval srnku, kterou pěkně prohnal do údolí a zpátky. Díky spadanému listí na ně bylo vidět, takže když se srnka vracela, šla jsem Andymu trochu naproti, ten s hlasitým vydáváním za chvíli dorazil, zarazila jsem ho, připnula a po 15 minutách jsme se k ulehčení všech s úsměvem vraceli ke koroně. Za tuto disciplínu nás rozhodčí také pochválil, Andy předvedl opravdovou loveckou vášeň.

Po skončení disciplín jsme se přesunuli k autům a zpět do Újezda, kde jsme v příjemné myslivecké chatě při vynikajícím jídle počkali na vyhlášení vítězů. Dali jsme si s Andíkem svíčkovou a pak už jsme šli na slavnostní nástup. Skončili jsme s 92 body na 9. místě z 12 pejsků a dostali jsme diplom a ceny. Škoda, že jsme barvu zkazili dvakrát, protože při jedné chybě by nám to vyšlo ještě na první cenu. Pak už jsme jeli zpátky na Smržovku, kde nás očekávali jako hrdiny. Všechno jsme museli vyprávět a také nám volala Zuzka, která nás pochválila a říkala, že II. cena na BZ není žádná ostuda. Večer jsme jeli do hospody na Hamrskách, kde jsme to s kamarády a s naší hospodskou Hankou Kozderkovou krásně oslavili, až z toho Andík usnul pod stolem. A v neděli jsme ještě jeli na krásný výlet na Jizerku, kam jsme často jezdívali se starým Andykem.

Barvářské zkoušky v MS Trosky se nám moc líbily, konaly se v krásném prostředí a po namáhavém dni přišlo vhod i propojení této kynologické akce s kulinářským uměním zdejších kuchařů v myslivecké chatě. Ocenili jsme korektní přístup rozhodčích a přátelskou atmosféru v naší skupině, kde se účastníci navzájem podporovali a fandili si. A nikdo nám nedával najevo, že jsme nějaký „pražáci“ a nebo „co tu chce ta ženská“, jak se to někdy stává.

Andík glosuje: Tak tohle byla skvělá akce, viděl jsem, že ostatní lidi i psi sledujou, co jim předvedu, tak jsem se snažil, aspoň u těch poslušnostních disciplín. Lovecké nadšení mě sice pak trochu strhlo, takže jsem pokazil vodění na řemeni a tu barvu, ale panička mi to vysvětlila, že se musím příště líp soustředit, až si to půjdeme opravit. Nahánění byla zase paráda, i když jsem se do těch kopců trochu uhnal – ještě že mi panička nosí s sebou vodu! To masíčko ze svíčkové bylo úplně nejlepší, co jsem kdy jedl, ale nevím, jestli to bylo z té srnky co jsem našel, nebo z ňáký jiný. I když je to vlastně jedno, protože tu, co jsem našel, jsme tam stejně asi zapomněli, protože panička ji pak v autě nevezla. No a když jsem si šel za potlesku pro diplom, tak jsem se cejtil tak nějak jinak – no prostě jako dospělej pes, jestli mi rozumíte.

Zkoušky vloh v Běhařově

Zkoušky se konaly za pravého podzimního dne při mlhavém, deštivém a studeném počasí. Krátce před osmou jsme i s páníčkem Jirkou dorazili na sraz, který byl v myslivecké chatě v Břemištích v Běhařově. Odkud jsme se po rozdělení do dvou skupin malých plemen (po sedmi pejscích) a jedné skupiny ohařů vydali do honitby. Díky dostatečnému množství srnčí zvěře prohánějící se po polích, kam vyrazila naše skupina, mohli pejsci ukázat, jak si vedou při sledování čerstvé stopy, zda mají hlasitost na stopě a jestli se také dokážou včas vrátit ke svému vůdci.

Některé vůdkyně se na bahnitém poli pěkně proběhly, jeden z jezevčíků dokonce limit bohužel nestihl. Andík se naštěstí na píšťalku ze stopy po chvíli vrátil a choval se jako vzorný pes (alespoň že na zkouškách!). Stopu vůdce předvedl jako frajer nejrychlejším tempem ze všech i s tím, že jsem šla schovat jen já a páníček zůstal s rozhodčími. Jelikož jsme ale stopu vůdce takto trénovali, tak mu to nepřišlo divné, a tato disciplína ho baví. Chování při výstřelu bylo také bezproblémové, a protože už byl utahaný a neměl energii na nějaké stávkování, šel pěkně i na řemeni. Tím si celkově vysloužil samé známky 4 a získal tak při zkouškách vloh plný počet bodů. Ze tří takto ohodnocených psů malých plemen byl nejmladší, takže dostal diplom jako první coby vítěz z malých plemen (celkové vítězství zkoušek patřilo samozřejmě nejlepšímu ze skupiny ohařů). Slovní hodnocení Andyho od rozhodčích, uvedené v soudcovské tabulce, nás také potěšilo: „výborný vlohový pes, sportovní“.

Závěrečné posezení ve vyhřáté chatě bylo příjemné, vyměnili jsme si zabahněné oblečení a boty za suché a počkali ve společnosti spolužačky z loveckého výcviku Martiny a jejího tollera Curlyho z Kotárských luk na vyhlášení výsledků. Zkoušky vloh byly dobře připraveny, vládla při nich přátelská atmosféra a pořadatelé i rozhodčí byli milí a komunikativní. Rádi se na nějakou akci OMS Klatovy zase v budoucnu vypravíme.

Andík glosuje: Za těma srnkama bych se proběhl i víc, ale v tom bahně se mi nechtělo. Viděl jsem, že paničce před těma všema lidma ňák moc záleží na tom, abych poslouchal, tak jsem jí chtěl udělat radost. Takový akce by měly bejt častějš, protože jsem na závěr dostal klobásu a ještě jsme jeli na návštěvu k páníčkovým rodičům do Otěšic, kde jsem foxteriérce Pamele vyjedl mističku i kastrůlek a nikdo mi nevynadal a ještě se tam se mnou chlubili, jakej jsem šikovnej.