Zkouška z hlasitosti na stopě v Hněvotíně

O zajících na Moravě a loňském „spurlautu“ jsme slyšeli úplné legendy. „Zajíci tam skáčou sem a tam, pes ani neví, kterého má honit!“ Znělo to lákavě, a tak jsme se rozhodli absolvovat zkoušku, kterou Andy na svém kontě zatím neměl, protože se běhá teprve od loňska. Hněvotín u Olomouce byl pro nás výhodným místem konání i proto, že máme v Olomouci kamarádku Martinu, a tak jsme výjezd mohli spojit s příjemnou návštěvou. Zajíci nezklamali, Andy nadšeně pracoval, a tak jediný, kdo se snažil pokazit „zábavu“, byl svatý Petr – počasí opravdu stálo za starou belu, i když něco vydržíme.

Vyrazili jsme už v pátek, bohužel o trochu později, než bylo v plánu, a tak jsme do Olomouce dorazili před devátou. Od poloviny cesty pršelo, v Litomyšli a Moravské Třebové už lilo jako z konve, na silnicích potoky vody. Před Olomoucí se počasí trochu umoudřilo, tak jsem si dělala naděje, že neděle bude lepší. Bohužel nebyla – až na malé přestávky pršelo v jednom kuse od pátku až do pondělního rána. Pole se změnila v bahnité plochy, porosty nám máčely kalhoty a nalévaly vodu do holínek (aspoň těm, kdo měli tříčtvrteční jako já), klobouky se měnily v beztvaré promočené hučky a postupně jsme byli od bahna od hlavy až k patě.

Na startu u chaty MS Hněvotín se sešlo 20 pejsků, převažovali standardní jezevčíci (17 – z toho 8 hlaďáků, 3 dlouháni a 6 drsoňů), trpaslíci byli tři – od každého typu osrstění jeden. Vylosovali jsme startovní čísla (my opět šťastnou sedmu) a rozdělili se do tří skupin. Nejprve jsme však všichni zamířili na nedalekou louku, kde se odehrála úvodní disciplína „chování po výstřelu“. Při té všichni zdárně obstáli, a hned po ránu se pořádně namočili. Potom jsme po skupinách odjeli na určená místa v honitbách. Náš terén byl příznivý – zvlněné pole s asi 20 cm vysokým obilím, ve kterém byli dobře pozorovatelní zajíci i psi. Asi v deset hodin jsme se vydali v rojnici přes pole a brzo dostal šanci i Andy. Jako poslední číslo skupiny jsme šli na kraji řady (vedle nás tedy ještě rozhodčí), a zajíc odběhl doprava po větru brázdou pryč od naší rojnice. Andy se neomylně pustil po stopě a pěkně hlásil několik set metrů. Pak z brázdy odbočil a brzy vypíchl zajíce, pravděpodobně se tam ukryl. Pokračoval za ním dalších 200 metrů doleva do svahu, až zmizeli za obzor. Tím měl splněno a mě čekal úkol psa odchytit.

Chytání psů je zábavná součást Spurlautu, především pro ty, kdo zrovna psa nehoní. Utíkala jsem rozměklým polem nahoru, co mi síly stačily, pískala, volala, ale zatím jsem Andyho neviděla. Na vrcholu „kopce“ jsem spatřila v dálce Andyho, jak žene směrem ke mně zajíce. Ten se vydal sousedním polem, oranicí. Andy za ním. Bylo mi jasné, že oranicí nedokážu s holínkami běžet, ale doufala jsem, že i Andymu to půjde pomaleji. Naštěstí se blížili, a tak jsem ze všech sil vydávala povely. Nakonec se Andy na oběžné dráze asi ve stometrové vzdálenosti ode mě rozhodl, že už to stačí, a poslechl. Čapla jsem zabláceného psa a rychle se vydala zpět. V dálce se objevily maličké postavičky vůdců a rozhodčích. To jsme se tedy zaběhli pěkně daleko! Tak hurá zpět, bahno teklo po pláštěnce, šťastný Andy s jazykem na vestě ani neprotestoval proti tomu, že jsem ho nesla.

Vrátili jsme se k rojnici a pak už nás čekala jen práce honce. Pokračovali jsme řepkou, která ještě více promočila naše kalhoty, boty a ponožky, ale už to začínalo být skoro jedno. Postupně jsme vyzkoušeli všechny psy, někteří občas měli problémy s návratem, ale vše dobře dopadlo. Ti, kdo potřebovali, dostali i druhý pokus. Jeden vůdce ze zdravotních důvodů odstoupil kvůli potížím s kolenem. Chodit tři hodiny bahnitým mokrým terénem nebylo jednoduché. Spurlaut se tváří jako lehká zkouška, ale pro vůdce i pejsky je pořádně fyzicky náročná.

Cestu zpátky nám zpestřilo rallye – jedno z nejmokřejších míst polní cesty se změnilo v hlubokou louži s velkou vrstvou řídkého bahna. Pro mé široké letní gumy to byl těžký úkol a jako první řidič jsem bohužel zapadla. Na střeše jsem totiž zapomněla reflexní obojek a jedna z vůdkyň za mnou běžela a přiměla mě zastavit právě v tom nejhorším místě, odkud jsem se už nemohla rozjet. Ostatní mě vytlačili, což nakonec museli udělat každému, protože terén se logicky zhoršoval. Jak se odtud dostal poslední, to nevím, ale každopádně naše skupina se vracela na základnu hodně pomalu. To však nevadilo, protože počítání výsledků pro tak velké startovní pole také chvíli trvalo. Chata bohužel nenabízela suché zázemí, pouze přístřeší, a tak jsme postávali venku. Měla jsem sice suché boty, ale ne už suché ponožky (logistická chyba), takže jsem zvolila variantu naboso v botách. To se posléze projevilo virózou, vypuknuvší již v půl deváté v pondělní tragické zácpě na západním okraji Prahy. Viróza pak plynule přešla v zánět dutin, takže jsem po Spurlautu 14 dní marodila. Nicméně zážitek stál za to – zajíců bylo opravdu hodně, i přes tak hrozné počasí. Ještě se honcovali , a tak jsme dokonce viděli i „pěstní souboj“. Psi si akci užili a vůdci se zocelili.

Se samými čtyřkami získal Andy plný počet 100 bodů a obsadil 4. místo (pořadí určil věk pejsků – mladší dostali přednost dle zkušebního řádu, všichni psi na prvních čtyřech místech byli chovní). Zvítězila drsnosrstá fenka Cerry z Kašparova lesa s Radkem Mrtkou, druhý byl hladkosrstý Idar od Hájkovy lípy s Ing. Jiřím Cikrytem a třetí drsňák Unkas z Rechte s Michalem Jurníčkem. Kromě Andyho ze Záhořských luk zvládl zkoušku za 100 bodů ještě pátý pejsek, hlaďák Ares Tajemství Hukvald s Annou Meleckou. Zkoušku dokončilo čtrnáct psů (8 v I. ceně, 4 ve II. a 2 ve III. ceně).

Andy glosuje: Tak tohle byla paráda. Tolik zajíců, a směl jsem je honit. Panička je asi honila taky, nebo co, většinou to nedělá. Ale nedivím se, že ji to zlákalo. Na jednom místě toho pole jsme se pak setkali. Já jsem svýho zajíce ještě hnal, ale panička už ne. Začala na mě volat, abych přišel, tak jsem ji nakonec poslechl, aby měla radost. Škoda, že už jsem pak nebyl puštěnej, ale bavilo mě i jít v rojnici. Jednou jsme jinýmu pejskovi vypíchli zajíce z lože, akorát jsem pak nesměl hlásit. V Olomouci se mi taky líbilo, protože jsem se poflakoval, hrál jsem si s Péťou a pojídal všelijaký dobroty. Ani jsem moc nemusel chodit v dešti venku, panička říkala, že klidně můžu sbírat síly na neděli. Akorát ta cesta domů byla hodně dlouhá a taky panička pak byla nějaká chcíplá. Já jsem ale taky pondělí a úterý prospal, tak jsme na tom byli skoro stejně.

Zkoušky k vyhledání, vyhánění a nahánění zvěře ve Vavřinči

Abychom v letošním horkém létě tak úplně nezaháleli, co se týká loveckého výcviku, vypravili jsme se na výzvu našich kamarádek ze severu na nový druh zkoušek – Zkoušky k vyhledání, vyhánění a nahánění zvěře. O předposlední srpnové neděli, která naštěstí nepatřila k těm nejtropičtějším, jsme tedy vyrazili na Mělnicko, do obce Vavřineč.

Na startu se sešlo šest jezevčíků. Přijeli naši kamarádi drsnosrstý standard Chuck, trpasličí drsňák Nanuk (velký šéf), a dlouhosrstý tygrovaný trpasličí Kris. K tomu dvě místní hladkosrsté standardní jezevčice a samozřejmě Andy. I když tyto nové zkoušky vypadají jako jednoduchá záležitost, tušili jsme, že úplná legrace to nebude. Jednak jsou zkoušky nové i pro rozhodčí, kteří si musí postupně ověřit, jak jednotlivé výkony hodnotit (nakolik bude podstatné skutečné vyhnání zvěře, co bude rozhodující pro poslušnost a podobně), jednak jsou v určitých ohledech nové i pro pejsky a vůdce, i když jsou poskládány ze známým disciplín.

Na nástupu jsme si vytáhli jedničku, takže po příjezdu do honitby šel Andy na řadu jako první. Slovo „houštiny“ z názvu disciplíny „Vyhánění zvěře z houštin“ (dříve „Nahánění“) ze zkušebního řádu vzali pořadatelé skutečně vážně. Rozhodčí nás zavedli k borové mlazině, která měla více než metrový neprostupný podrost, tvořený travinami a ostružinami. S ohledem na možnosti jezevčíků jsme našli místo, kde se do houštiny dalo vniknout. Rozhodla jsem se zkusit vyhánění z odložení, což bylo chybou. Andy přiběhl nejdříve ke mně – to by tak nevadilo, byl by hodnocen jako při vyhánění od nohy – ale poté na místě, kde jsem stála, nechtěl do houštiny vlézt (ani se mu nedivím, nebylo kudy). Oběhl tedy porost zleva, přivolala jsem ho a znovu poslala do houštiny, ale myslel si o tom svoje a opět začal běžet podél houštiny, aby si našel lepší místo. Ještě než takové našel, ocitl se na kraji mlaziny, kde již byl vyšší les, a vydal se hledat. Bohužel zde se již nacházel také druhý rozhodčí, který po chvíli se znechuceným výrazem přišel, že prý nebude čekat, když Andy do houštiny nešel. Řekli mi, ať psa přivolám. Když Andy přišel, vypadalo to, že dostaneme nulu – neuvěřitelné. Z disciplíny, kterou má Andy ze všech nejraději, a navíc stěžejní disciplíny zkoušek… Naštěstí mě napadlo argumentovat tím, že jsme ještě nevyčerpali zkušební čas, což nakonec rozhodčí uznali (i když ne oba stejně rádi).

Mohla jsem tedy Andyho poslat do houštiny znovu. Vybrala jsem si původní místo, kde byl nejprve odložen, a poslala ho dovnitř. Zřejmě díky svatému Hubertovi Andy brzy našel v houštině srnu, takže ji hlasitě vyhnal. Poté se vydal po stopě srnčete, které vyběhlo na druhé straně houštiny a před zraky korony zamířilo na louku pod lesem. Pan rozhodčí však Andyho zjevně považoval za gaučáka a sdělil mi, že mě Andy nemůže najít, bloudí a štěká proto, že mě volá, a že si ho mám jít chytit. Když jsem mu říkala, že sleduje stopu a hlásí na ní, nevěřil. Když korona potvrdila, že na louku vyběhlo srnče a Andy sledoval jeho stopu, změnil naštěstí názor. Andy se nechal připískat a nakonec jsme skončili s trojkou. Oznámila jsem Andymu, že mi tentokrát dá odměnu on za můj diplomatický výkon a že si vezmu z jeho kasičky peníze na dvě piva.

Po odzkoušení všech psů v této a podobné houštině (všichni měli srnčí, a tak mohli předvést svůj zájem o zvěř) jsme se vydali i s početnou koronou z místního sdružení Malý Újezd – Jelenice do vzrostlejšího lesa. Nejprve se zkoušelo vodění, které jsme zvládli na volno za 4. Poté jsme se rozestavili na cestě a korona se vydala lesem jako řada honců, aby se mohlo vyzkoušet chování na stanovišti. Při této disciplíně je los číslo 1 výhodou – měli jsme to brzy za sebou, vzdalující se korona už Andyho moc nerozrušila. Přesto jsem ho na tento výkon upoutala na vodítko, raději ztratit nějaké body, než aby vyběhl.

Poslední bylo chování po výstřelu, které mělo také velký vliv na známku z poslušnosti – rozhodčí dávali pozor hlavně na poslušnost psa při přivolání. Jelikož požadovali chvíli slídění po louce, měli někteří jedinci s následným přivoláním trochu problém, protože narazili na stopy našeho srnčete. Nám se to naštěstí nestalo, a tak Andy předvedl krátké slídění a krásné a nadšené přivolání. Kromě úvodního nahánění jsme tak nakonec na oběd odjížděli s nadílkou samých čtyřek a jednou trojkou. Zkrátka řízek, který Andy ode mě v hospodě dostal, byl zasloužený. Při slavnostním nástupu se ukázalo, že díky volnému vodění nás bodová ztráta z nahánění tolik nepoškodila, a nakonec jsme s 85 body obsadili nečekané druhé místo. Vítězem zkoušel se stala hladkosrstá Erin z Raholin vedená Markétou Chodilovou.

Andy glosuje: Panička si myslí, že mám děsně rád nahánění zvěře. To je sice pravda, ale nejsem zase nějakej závislák, abych kvůli zkoušce lezl do příšernýho ostružiní. Jó když jsem na honu, tak na to myslím až pak, to mě na konci pálí tlapky popíchané od trnů a ani nevím, kde jsem k tomu přišel. Ale na zkoušce, no uznejte, když mě stejně za chvíli budou volat zpátky… Nechtěl jsem to ale zkazit, jen jsem nevěděl, že oni na tý houštině tak trvají. Prostě jsem hledal místo, kudy tam vlítnu, a místo toho jsem našel naštvanýho rozhodčího. Nakonec se mi ale podařilo najít srnku, tak jsem byl rád. Ona panička byla dost nervózní už z toho, že na zkouškách troubila, a tak jsem jí nechtěl přidělávat trable. Jelikož jsem ale dostal řízek, tak se na mě určitě nezlobila.

Všestranné zkoušky v Chanovicích

Když jsme letos zabodovali na Memoriálu Rudolfa Kristla a neustali jsme v tréninku aportů i dalších disciplín během září, kdy byl na programu Memoriál Josefa Brzáka a Podzimní zkoušky, bylo logické využít Andyho připravenosti a završit sezonu Všestrannými zkouškami. Jako nejvhodnější se nám kvůli termínu jevily Chanovice v Plzeňském kraji, kde o prvním říjnovém víkendu pořádal Všestrané zkoušky OMS Klatovy. Na zkoušky jsme vyrazili společně s našimi tréninkovými parťáky – parson russell teriérem Bronym a jeho paničkou Janou, díky nimž jsme měli zajištěný i nocleh v nedalekém Chlumu.

Sobota 6. 10.

Z Prahy jsme vyjížděli v sobotu v šest, což Andy ani v nejmenším neocenil, protože je velký ranní spáč (přizpůsobil se smečce, žijící životem sov). Před osmou jsme byli na místě, se všemi jsme se přivítali, dali jsme si čaj a se stoupající nervozitou jsme čekali na zahájení náročných zkoušek, kterých se zúčastnilo 15 ohařů a šest pejsků ve skupině malých plemen. Vylosovali jsme si celkem milé číslo 3 a vyrazili jsme do honitby plnit polní disciplíny společně se skupinou malých plemen, čítající kromě nás dvě křepelačky, jednoho borderteriéra a jednu velšpringršpanělku, vedenou naší trenérkou Zuzkou.

Začínalo se slíděním, které se ukázalo jako docela zapeklitá věc. Pro prokázání hlasitosti jsme u každého pejska museli dlouho chodit, někteří byli nasazeni víckrát, nachodili jsme se dost, ale zvěř stále nikde. Přes rozmanitý terén a porosty, v nichž bychom zvěř očekávali téměř s jistotou, stále nic. Na Andyho vyšel čtverec louky obklopený lesem, což není pro jezevčíka zrovna ideální místo k předvádění slídění systémem sem a tam pod brokovým dostřelem. Zanedlouho se podle očekávání uchýlil do okolních houštin a kolem dokola prohledal přilehlý les. Očekávala jsem, že bude alespoň pěkně hlásit, že určitě něco v houštinách najde, ale nic. Po jeho návratu jsme ještě předváděli systém slídění v opačném směru, to si o mně Andy nejspíš myslel, že jsem se zbláznila, ale docela poslouchal a běhal. Rozhodčím se nicméně práce příliš nelíbila, hlasitost známkovat nemohli, a tak jsme čekali na další šanci. Nejhůře ovšem dopadl teriér Brony, který byl na slídění nasazen snad třikrát, naběhal se mnoho kilometrů a stále neměl štěstí na zvěř. Při čekání na louce pak přeběhl kolem nás srnec, kterého z protějšího pole vyhnala křepelačka. Rozhodčí po chvíli dorazil a nechal Andyho nasadit  na stopu. Ten zmizel do lesíka za srncem za chvíli pěkně hlásil na stopě, takže dostal svou první čtyřku.

Po dokončení úmorného slídění v téměř letním počasí a po přestávce na občerstvení, které za námi dorazilo na pole, jsme se vydali předvést na nedalekou louku aport pernaté. Tady si ze mě Andy slušně řečeno tropil žerty. Chodil kolem dokola a předstíral, že neví, co se od něj žádá. Na opakované povely Hledej, ztratil ale nakonec vykročil směrem k pohozené slepici, navětřil ji, došel k ní, potom chvilka napětí, zda ji sám vezme… Vzal, přinesl, předsedl a odevzdal. Známka tři za to počáteční váhání. Andy byl zřejmě zklamán, že jsme za celé dopoledne nenašli zvěř, takže to dával najevo mírnou neposlušností (a proto taky dostal celkovou známku 3, naštěstí v neděli byl poslušný hodně).

Pak následovala práce na vodě. Odpoledne se sice zvedl poměrně silný vítr, ale stále bylo teplo, tak pejskové neměli s vodou problém. Na pokyn rozhodčího jsme postupovali podél břehu, poté jsem vyslala Andyho na vodu hledat kachnu, ochotně tam vlezl a plaval, poté na povel opět prohledával porost na břehu a vzápětí navětřil pohozenou kachnu. Byla na hladině sice ne příliš daleko, zato hozená mezi napadané větve. Andy se ale s přírodními překážkami statečně popral, kachnu uchopil a přinesl, takže jsme sklidili další čtyřku. Ukázalo se, že tato disciplína je pro Andyho zřejmě lepší než pouhé přinášení z vody, protože při slídění trochu opadne jeho nezměrné nadšení, které v něm práce ve vodě vyvolává, a více se u předávky soustředí.

Pak už nás čekala pouze vlečka. To už bylo kolem patnácté hodiny a všichni už jsme cítili únavu, takže při práci pejsků na vlečce nechyběly okamžiky napětí. Andy šel však po stopě pěkně a když se vynořil z mírného zakřivení terénu a spatřila jsem, že králíka nese, mohla jsem se už trochu radovat. Cestou si jej ještě položil a lépe chytil, ale pak už přišel až ke mně. Zde se trochu zamyslel a nesedl si, ale králíka mi předal do ruky, takže jsme dostali pěknou známku tři. Všechny „aportovací“ disciplíny tedy Andy zvládl pěkně a ukázal, že i jezevčík může dobře zastat tuto práci.

Po přečtení výsledků ještě na poli jsme odjeli do chaty, kde jsme se chvilku zdrželi na občerstvení, a pak jsme se vydali přes Lnáře a pohádkové Hajany do neméně pohádkového Chlumu, jehož návsi vévodí obří sochy Křemílka a Vochomůrky, kreativně vytvořené prý z původních dřevěných plastik velikonočních zajíců, jimž vandal poškodil uši. Andyho bohatý den završilo ještě setkání se pštrosem a klokanem, kteří na nás koukali ze sousedovic zahrady. Řekla bych, že pštros zaujal Andyho mnohem více (dle velikosti jeho vykulených očí), i když klokan byl při hlasitých projevech jezevčíka s teriérem o něco živější. Po příjemném večerním posezení, při němž pejskové tvrdě usnuli, jsme se přemístili do hajan s malým h, abychom nabrali síly na druhý den zkoušek.

Neděle 7. 10.

Neděle byla už od počátku zamračená, jak se dalo očekávat po včerejším teplém počasí a odpoledním silném větru. Že ale bude hustě pršet v jednom kuse od devíti do dvou, to jsme si nikdo nepředstavovali. Jakmile jsme po ranním nástupu dorazili do lesa, spustil se liják. Za chvilku dorazili rozhodčí, kteří ráno ještě připravovali barvy, a mohli jsme losovat, kdo půjde první. Na barvu se vydala velššpringršpanělka Ennie. Chvíli jsme statečně mokli venku, pak jsme čekali v autě, pak zase venku, aby se pejskové nezapařili a nenastydli, pak zase chvíli v autě. Na barvách se střídali další účastníci a nakonec jsme zbyli jen my a borderteriér. Odešli jsme v určeném směru do lesa, kde losování určilo, že půjdeme až poslední. Všechny barvy byly připraveny ve velmi náročném terénu, šly do kopce, přes houštiny, skalky, ostružiní. Před nástupem na barvu se louce pod lesem ukázaly tři kusy srnčí zvěře, takže jsme ještě čekali na odzkoušení teriéra, který dosud neměl známku z hlasitosti. Andy srnčí naštěstí neviděl. I tak jsme však na barvu nastupovali už s posledními zbytky sil, promáčení na kost po čtyřhodinovém čekání. První polovinu deštěm už notně opláchnuté barvy šel Andy pěkně, pak jsme však narazili na místo, kde barvu křížily stopy zmíněných kusů srnčí zvěře. Andyho soustředění opadlo, začal hlásit stopu a bylo velmi těžké jej přesvědčit, aby se věnoval nezajímavé rozmáčené barvě. Když jsem mu promluvila do duše, vydal se znovu po stopě. Brzy se však opět nechal zlákat stopou živé zvěře a už se nedokázal sám opravit, což se nám pak přihodilo ještě jednou, takže jsme dvakrát uslyšeli nemilý zvuk povelky. Blížili jsme se do cíle, když zprava šest metrů před námi vyběhl zajíc. Andy opět začal hlásit a nejraději by se za zajícem vydal. Kus srnčího už však byl na dohled, takže jsme těch asi deset metrů už došli, a byla z toho limitní známka 2 z barvy.  Přesto však musím Andyho pochválit (což udělali na místě i rozhodčí), v první polovině pracoval velmi jistě, ačkoliv při té spoustě vody byl tento dosled na hranici možností psa.

Po návratu na stanoviště jsme nasedli do zamlžených aut a přemístili jsme se do jiného lesa, kde pejsci předvedli nahánění (opět nikdo neměl zvěř), poté hromadně vodění na řemeni (to už přestalo pršet) a pod protrhávajícími se mraky pak odložení. Slídiči museli navíc předvést klid na stanovišti a přinášení srstnaté zvěře. Při nahánění se v lese zranila jedna z křepelaček, vrátila se se silně zakrváceným předním během a břichem, naštěstí se však jednalo o menší ránu, než na jakou to zprvu vypadalo – do stehna si z vnitřní strany vrazila  pravděpodobně nějakou ležící větev, protože v něm měla hlubokou díru. Rána se po ovázání zatáhla a pak už nekrvácela, tak jsme si všichni oddychli. Všechny tři drobné disciplíny zvládl Andy za 4, odložení předvedl volně. Po odzkoušení slídičů z dohledávky a přinášení srstnaté nám rozhodčí přečetli známky. Tohoto aktu se vyčerpaný Andy již nechtěl zúčastnit – po odložení, kdy jsem si svlékala veškeré mokré oblečení a brala si jediný suchý svetr, nastoupil do auta a odmítl už kamkoliv jít. Tento malý prohřešek nám však byl odpuštěn, pejskové i vůdci během této neděle dostali opravdu zabrat, o rozhodčích ani nemluvíc, ti ještě kapali barvy a šli všechny stopy i podruhé při samotných zkouškách.

Posezení v teple na chatě, kam jsme se jako skupina vrátili poslední, bylo splněním snu. Oheň v krbu hřál, dali jsme si teplé jídlo, povídali o psech a o zkouškách a čekali v pohodě a už bez nervů na slavnostní vyhlášení výsledků. Andy nakonec získal vysoký počet bodů 320 a jen kvůli limitní známce z barvy skončil ve II. ceně. Ze skupiny malých plemen byl třetí v pořadí. Při troubení trubače jsem se neubránila jistému dojetí – byl to pro nás důstojný závěr velmi úspěšné zkouškové sezony a potvrzení, že se letos Andy toho hodně naučil a že jsme si se ctí poradili i s náročnými aporty. Po zkouškách jsme jeli do Chlumu pro Janu a Bronyho, kteří v neděli už ve zkouškách nepokračovali kvůli vlečce (z nekonečného slídění unavený Brony odmítl už vlečku dokončit a králíka nepřinesl). Pejskové se nám ještě stihli trochu poprat u jídla, z čehož si Andy odnesl malý šrám na uchu, a po dobré večeři jsme i s nadílkou vynikajících jablek a hrušek ujížděli ku Praze. Andy zaslouží za tyto zkoušky velkou pochvalu.

Andy glosuje: To byl ale pořádnej výlet. Dva dny jsme byli venku, v sobotu to bylo skvělý, ale byl jsem trochu zklamanej, že jsem nenašel žádnou srnku ani zajíce, ani bažanta nebo kachnu. Všechno akorát mrtvý, takový ty ocumlaný kousky, jak je musíme nosit, aby měli páníčci radost. Trošku jsem si z paničky udělal legraci, když jsem hledal na louce bažanta, no co, to musí bejt. Kachnu jsem jí ale přinesl krásně, to koukala. Králíka taky, ale u něj sem zapomněl na to sednutí (už jsem myslel na jídlo, fakt se omlouvám). Ten druhej den to byl záhul, v takovým dešti se podle mě má jít do hospody a ne do lesa. I když nahánět jsem šel stejně rád, ale zase nic. Zvěř tam byla akorát ve chvíli, kdy jsem nic honit nesměl. Smůla, no. Jo a u toho domu, kde jsme byli na návštěvě, jsem za plotem viděl obrovskou slepici, to si ani nedovedete představit, jakej to byl kus. Tu by teda určitě nepřiaportoval ani můj kámoš Bert, a to je velikej labrador. Panička říkala, že se ta slepice jmenuje pštros, ale moc jí to nevěřím, zní to divně. Pak tam byl ještě takovej velikej králík, Brony ho vyhecoval, tak odhopkal o kus dál, hlásili jsme a paničky nás odnesly. Tohle zvíře se jmenuje pro změnu klokan. Nevěděl jsem, že v jižních Čechách žijou takový divný zvířata. A to jsem Jihočech! Ale u nás v Záhoří jsem teda žádný takový neviděl a ani moje maminka mi o nich nic neříkala. Za zkoušky jsem na místě dostal vepřovou pečeni, to jsem si pochutnal. S Bronym jsme pak měli ještě večeři, trošku jsme se u toho poprali kvůli prázdný plechovce (mysleli jsme, že je plná). No prostě fůra nezapomenutelnejch zážitků.

Podzimní zkoušky v Cerhenicích

Poté, co jsme na poslední chvíli večer před zkouškami vyřešili zapůjčení auta, protože naše odmítlo nastartovat, jsme se krátce po šesté ráno vydali do Ratenic na Kolínsku na Podzimní zkoušky. Na myslivecké chatě, kterou jsme na okraji obce bez potíží našli, již byla velká sešlost – zkoušek se zúčastnilo 18 ohařů a šest psů ve skupině ostatních plemen (dva labradoři, dva křepeláci, špringršpanělka a Andy). 

Po nástupu a vylosování, kdy jsme s losem číslo 20 získali celkem dobré druhé pořadí v naší skupině, jsme odjeli do honitby, naše skupina na pole za Cerhenice. Vzhledem k různorodosti plemen (retrívři, slídiči, jezevčík) se zkoušelo podle tří zkušebních řádů. Začít měl černý labrador disciplínou slídění s dohledávkou. Rozhodčí však zjistili, že pořadatel má s sebou pouze živou zvěř, přičemž na dohledávku bylo třeba dát studeného bažanta. Nabídla jsem tedy svoji slepici, kterou jsem vzala pro případ, že nebude k dispozici zvěř „přiměřené velikosti pro příslušné plemeno“ (což by podle zkušebního řádu měl pořadatel zkoušek zajistit). Labrador se tedy dal do práce, bohužel pohozenou zvěř zapíral a nepřinesl, a tím pro něj zkoušky skončily a pro nás to znamenalo, že budeme u všech ostatních disciplín zahajovat jako první.

Nyní nás čekalo slídění. Šli jsme na pole a Andy začal slídit, nejprve podle píšťalky, pak šel prohledat křoví podél strouhy, kde se ozývaly bažantí slepice. Ty s hlášením vyhnal a pokračoval slíděním v křoví. Přitom přede mnou vyběhl zajíc a rozhodčí pan Kašík začal nadávat, kde je pes, když tady je zajíc. Snažila jsem se tedy Andyho píšťalkou přivolat. Poté, co se po proslídění křoví vrátil, jsem ho na pokyn rozhodčích poslala po stopě zajíce, který před několika minutami odběhl. Andy běžel po stopě a asi po 300 m začal hlásit v délce asi 50 m, pak chvilku hledal, pak hlásil dalších 50 m. Protože však byl již daleko, podíval se na mě, zda ho pošlu ještě dál. Já jsem ho připískala v domnění, že máme slídění splněno a hlasitost za 4. Když pejsek přiběhl a pochválila jsem ho, rozhodčí Kašík arogantním tónem poznamenal, že nechápe, za co ho chválím, že NIC nepředvedl. Myslela jsem si, že má na mysli systém slídění. Tak jsme dalších 10 minut šli a Andy na povel běhal ze strany na stranu víceméně pravidelně a v přiměřené vzdálenosti. Tím jsme splnili podmínku zkušebního řádu, že systematické slídění musí probíhat nejméně polovinu zkušební doby, která je alespoň 20 minut (což jsme poctivě naplnili). Pak jsem ho na pokyn rozhodčích připískala. K mému údivu jsme obdrželi tyto známky: 2 z hlasitosti (podle rozhodčího prý „dvakrát štěknul“), 2 z poslušnosti („dělá si s váma, co chce“), stopa živé zvěře 4, nos nelze oznámkovat. O hlasitosti odmítl rozhodčí diskutovat, prý nic neslyšel. Když jsem se ozvala ohledně hodnocení nosu, že má 4 ze stopy živé zvěře, kde se nos používá, rozhodčí mě umlčel s tím, ať jej nepoučuji. Vrátili jsme se tedy ke koroně a vše jsem ostatním řekla. Známkami byli také překvapeni – všichni Andyho slyšeli hlásit. Pak se dál zkoušelo s mojí slepicí, kterou mi po odcvičení celé skupiny vrátili napůl oholenou.

Šlo se na vlečku, měli jsme svého králíka, opět se vše odzkoušelo s ním (zde to tak nevadilo, šli jsme jako první, i když ani poděkování za poskytnutí zvěře jsem se nedočkala). Vlečku předvedl Andy krásně a dostal známku. Po vyhledání králíka se na mě sice jako obvykle podíval, ale pak jej sám vzal a nesl, v polovině si jej položil a opět sám vzal a přinesl. Po celou dobu na mě rozhodčí Kašík za mými zády mluvil – pronášel „vtipné“ poznámky o tom, jak na mě Andy kouká a že se ptá, jestli to musí donést a podobně. V zájmu udržení kontaktu se psem na disciplíně jsem se vůbec neotáčela a na jeho slova jsem nijak nereagovala. Myslím si, že takové rušení vůdce je nefér.

Pak byla dohledávka pernaté. Na výběr jsme měli vlastní oholenou slepici, nebo velikého kohouta. Zvolila jsem tedy slepici i s rizikem, že ji Andy bude zkoumat. Vítr byl skoro neznatelný, avšak přesto šlo zjistit, že rozhodčí pohodil zvěř v podstatě po větru, což se pak projevilo i na práci psa. Při navádění psa mi rozhodčí zakázal si nadejít, takže jsme si nemohli jít pro vítr. Přesto Andy slepici po chvíli našel. S uchopením ale váhal a kousnutí do předchozími psy porušené zvěře jsem musela zabránit zavoláním jména, což mi bylo započítáno jako povel. Přinesení a předávka byla v pořádku, takže známka 3.

Stopu vůdce a vodění na řemeni jsme absolvovali s plným počtem bodů a odjeli jsme s celou skupinou k rybníku na přinášení kachny. Andy opět propadl svému rozrušení, které v něm lov u vody vyvolává, takže se pro aport vrhnul jako o život, ale kachnu na břehu pustil a po prvním povelu váhal s jejím uchopením, takže mi rozhodčí zakázal dál pokračovat s tím, že už to nepřinese, a dal nám známku 1.  Po odcvičení celé skupiny nastalo čtení známek, které rozhodčí Kašík uvedl poznámkou, že kdo má výhrady, má si jít stěžovat na lampárnu. Tak jsem se přihlásila a řekla jsem, že mám výhrady ke známce z hlasitosti, že pes hlásil na stopě a celá korona to slyšela. Že ve srovnání se špringrou, která na viděnou nehlásila a má za 1, je to nespravedlivé hodnocení. Rozhodčí na svém hodnocení samozřejmě trval, což jsem čekala, jen jsem mu to chtěla říci. (Postupně pak za mnou chodili různí účastníci a dávali mi za pravdu, že jsem prý dobře udělala, že Andy hlásil atd.).

Na chatě v Ratenicích bylo příjemné teplo, dali jsme si s Andym srnčí guláš a pak Andy dostal od jednoho hodného pána ještě pěkný kousek pečeného kuřete. Povídali jsme si s okolosedícími a konečně jsme se – na rozdíl od předchozích hodin – cítili příjemně. Nemyslím si, že zkoušky loveckých psů by měly být důvodem k nějakým zbytečným konfrontacím mezi rozhodčími a vůdci, jde snad přeci pouze o koníček, kterému se všichni věnujeme. Bohužel se najdou lidé, kteří dokážou ostatním zkazit den, náladu a vzít chuť do další práce. Jak se na takové jednání asi dívali majitelé pejska, kteří se jen přišli podívat, protože se chystají na první zkoušky? Co si mám myslet o tom, když rozhodčí nezná zkušební řád, kde se výslovně říká, že „známkou 2 se hodnotí pes, který hlásí zvěř, jen když ji vidí, a ztrácí-li ji z dohledu, přestane.“? Zkoušky jsme tedy absolvovali s 207 body s limitními známkami z přinášení kachny, hlasitosti a slídění ve II. ceně.

Když jsem se na tyto zkoušky hlásila a telefonovala jsem s panem Kašíkem, který je jednatelem OMS Kolín, smál se mi, že chci jít na podzimní zkoušky s jezevčíkem. Doufala jsem, že je to jenom takový druh humoru. Po tom, co předvedl v poli, si musím myslet, že je zřejmě nějak zaujatý – nevím, zda vůči jezevčíkům, ženám v myslivosti nebo vůči vůdcům, kteří si dovolí mít dotaz nebo připomínku. Jistě že se nemusí pejskovi vše povést, na zkouškách se může stát cokoliv a nikdo nemá vždy samé čtyřky, ale hodnocení by mělo odpovídat výkonu a zkušebním řádům a jednání s vůdci by mělo být podle pravidel obyčejné lidské slušnosti. Už jenom proto, že si zkoušky platíme, nejsme nijak navzájem služebně nadřízeni a podřízeni a měli bychom se k sobě chovat uctivě, jako kolegové. Nebylo to poprvé, co jsem takové jednání i nerespektování (neznalost?) zkušebního řádu u rozhodčích zažila, nicméně jsem ráda, že se to stává spíše ojediněle.

Andy glosuje: Mám pocit, že se na těchto zkouškách paničce moc nelíbilo, ale myslím si, že za to nemůžu. Všechno jsem se snažil dělat dobře a jediný, co se mi moc nepovedlo, to uznávám, je přinesení kachny. Byl jsem už unavenej a málo jsem se soustředil. V tý chvíli bych si totiž šel nejradši jen tak zaplavat, což jsem hned potom, co jsme dokončili zkoušení, udělal. Skvělý to bylo na chatě, dostal jsem spoustu masa, podařilo se mi dokonce přemluvit jednoho cizího pána, který mi dal velký kus kuřete. V tom jsem dost dobrej, mám na lidi vliv. To musíte dělat nenápadně – žádný štěkání nebo skákání. Prostě se jen tak krásně kouknete a snažíte se vypadat jako moc hodnej a moc hladovej pes. To se dělá tak, že hodně vykulíte oči, myslíte na něco smutnýho a přitom vtahujete břicho dovnitř, aby co nejvíc koukaly žebra. No a nakonec jsem dostal diplom i pytel granulí a pochvalu od paničky, tak jsem asi zas tak špatně nedopadnul.

Speciální zkoušky z vodní práce v Kostelních Střimelicích

Po náročném dlouhodobém tréninku aportů jsme s kamarádem parsonem Bronym a jeho paničkou Janou vyrazili na Speciální zkoušky z vodní práce, tentokrát do Kostelních Střimelic, které již známe z podzimních honičských zkoušek a z barvářských zkoušek honičů. Sešli jsme se na útulné lovecké chatě MS Kňour Stříbrná Skalice. Ke zkouškám přijeli čtyři zástupci ohařů – dva výmaráci a dva čeští fousci, a čtyři malí pejskové – dvě borderteriérky a naše pražská jezevčíko-teriéří výprava.

Do smíchu nám po ránu moc nebylo, protože zkoušky z vodní práce patří přeci jen v případě malých plemen k těm těžším, ale byli jsme rádi, že potkáváme známé tváře a že od počátku vládne mezi účastníky přátelská atmosféra. Po nočním dešti a s vyhlídkou střídavého počasí jsme byli zvědaví, jak moc se bude pejskům chtít do studené vody.

Po slavnostním zahájení a losovače, kdy jsem opět z klobouku neomylně vytáhla naši tradiční jedničku, jsme se se skupinou malých plemen a přidělenými rozhodčími i koronou přemístili k nedalekému rybníku Propast. První disciplínou byla Ochota k práci na hluboké vodě. Pejsky jsme před jejím absolvováním za pomoci umělé kachny vyslali do vody, aby se namočili, a pak už bylo na Andym, aby odstartoval zkouškový den. Začalo to dobře, Andy dostál své pověsti vodního živlu a vrhl se do vody, kterou krásně systematicky prohledával podle povelů. Po přivolání se zapletl do dvoumetrových plovoucích stvolů, až to vypadalo, že je neutlačí a budu muset skočit do rybníka a osvobodit jej, ale nakonec zabral tlapkami a statečně si razil cestu k břehu s rákosím na krku jako malý ledoborec. Sklidil zaslouženou pochvalu a známku 4. Po vystřídání ostatních tří účastníků nastoupil k aportu kachny. Jako vždy se s velkou chutí nadšeným skokem přemístil do rybníka, kachnu uchopil a plaval s ní ke břehu. Potud bylo vše krásné, ale předávka se nevydařila podle našich představ. Rozhodčí ohodnotili tento výkon známkou 2. Zatím však ještě nebylo nic ztraceno, ještě jsme mohli pomýšlet na I. cenu.

Po odzkoušení všech pejsků jsme přejeli k lokalitě s rákosím. Porost byl sice nižší, zato však velmi hustý a místy s velmi řídkým bahenním podkladem. Začali jsme přinášením kachny z rákosí, disciplínou, která bývá na těchto zkouškách kamenem úrazu nejen pro malé čtyřnožce, ale i pro velká plemena. Nalezení kachny Andymu velkou práci nedalo, ovšem přinesení až ke mně se neobešlo bez povelů, takže jsme nakonec rádi přijali další známku 2. Také ostatní pejsci měli potíže, a tak se samými čtyřkami v tuto chvíli mohla pochlubit už jen šikovná borderteriérka Ema vůdce Petra Malečka. Snad to bylo i nervozitou většiny vůdců, možná také počasím, zkrátka pejsci na těchto zkouškách nepředváděli své nejlepší výkony, a tak bylo dopoledne pro všechny pořádně napínavé.

Nahánění se Andymu podle očekávání podařilo zvládnout na čtyřku, ale pořádnou dávku smůly si při této disciplíně vybral náš kamarád teriér Brony. V rákosí narazil na stopu srnčí zvěře, dal jí přednost před aportem a po chvíli předvedl krásné hlášení, ovšem tentokrát k malé radosti své paničky, protože se do časového limitu nevrátil a aport nepřinesl. Přiběhl šťastný, i když s pořezaným nosem o rákosí, ale zkoušky tím pro něj skončily. Ostatní tři chlupáče čekalo ještě Chování na stanovišti. Díky únavě z předchozích disciplín byli pejsci klidní a závěrečnou část zkoušek zvládli výborně, Andy a Ema na čtyřku, třetí fenka borderteriéra kvůli upoutání na řemeni dostala známku 3.

Vrátili jsme se na chatu do Kostelních Střimelic a nastalo počítání výsledků. Shledali jsme, že smůla se nevyhnula ani skupině velkých plemen, kde dva vůdci vedli po dvou psech a každému z nich se podařilo zkoušky dokončit jen s jedním ze svěřenců. Neúspěšným pejskům se prý po ránu příliš nechtělo do vody. Zkrátka – pes má také někdy nárok na svůj špatný den. Z osmi pejsků tedy zkoušky dokončilo pět jedinců, z toho jen tři v první ceně, ostatní v ceně druhé. Kromě excelentního výkonu bordeteriérky Emy, která neztratila ani bod, byly ostatní výsledky spíše průměrné, a tak jsme i se dvěma dvojkami a celkovým počtem 82 bodů nakonec skončili na krásném třetím místě a mohli jsme se radovat, že jsme tyto náročné zkoušky úspěšně zvládli. Andy tak současně získal loveckou upotřebitelnost pro dohledávku a přinášení drobné zvěře.

Andy glosuje: U vody jsem se jako vždy rozvášnil, až jsem tak trochu zapomněl, že tam je i panička a něco chce. Ostatně mě trochu štvala, protože byla nervózní, jako kdyby o něco šlo. Plavání v rybníku jsem si užil, to mě baví. Tahat uválenou kachnu z rákosí mě moc nebavilo, ale když to muselo bejt, tak jsem ji poponesl, no ale nerad. Asi to na mě bylo dost vidět, to už se na mě ti pánové tak obdivně nedívali, jako když jsem křižoval rybník. Záviděl jsem Bronymu tu srnku, já jsem takový štěstí neměl. Ale panička byla nakonec docela veselá, tak jsem to asi všechno udělal docela dobře. Jana nám s Bronym koupila moc dobrý buřtíky. Brony říkal, že ani nevěřil, že nějakýho dostane, když utekl za tou srnkou. To jsme totiž neměli za úkol. Náš úkol byla ta mrtvá kachna, ale to se snadno řekne, když srnka tak voní. Ty vodní práce mě ale jinak dost baví, nejvíc skoky do vody a plavání za kachnou. Už jsem ji několikrát dohnal, až musela vzletět z hladiny! Mám totiž veliký tlapky, s kterejma se krásně pádluje.

Barvářské zkoušky v Kyšicích

Po slunečné zkouškové sobotě jsme neskončili na gauči, ale vydali jsme se opět do Kyšic, tentokrát na Barvářské zkoušky. Přihlásili jsme se v podstatě z tréninkových důvodů a ačkoliv jsme loni tyto zkoušky úspěšně složili a dokonce vyhráli, tentokrát nám daly pořádně zabrat.

Kolem půl deváté jsme dorazili opět na stanoviště v lese u Braškova. Zkoušky začaly v devět současně s deštěm. S malými přestávkami pršelo celý den až do odpoledne. Na startu se sešlo pět účastníků, kromě jezevčíků dlouhosrstých Acora a Andyho také náš spolužák z loveckého výcviku jack russell teriér Marvin, křepelačka a drsnosrstý jezevčík. Tenotkrát byla pouze jedna skupina a vylosovali jsme si číslo 5. Poté jsme odešli do honitby a malá účastnice z korony vylosovala prvního pejska na barvu – jako první šla jediná dáma mezi účastníky, roční křepelačka. Po barvě byla vyzkoušena i z ostatních disciplín, takže další pejsek pokračoval asi za hodinu.

Déšť vytrvale smáčel už nejen koruny stromů, ale i naše hlavy, pejsci se střídavě těšili do akce a střídavě nudili, čekání bylo dlouhé. Zpestření obstaralo malé vyplašené srnče, které s pískáním přeběhlo cestu pár metrů od nás. Andyho a Acora jsme pak museli dlouho uklidňovat. Nejdelší čekání tentokrát postihlo nás – holčička vylosovala Andyho tabulku až jako poslední, asi po třech a půl hodinách. Museli jsme rychle posbírat všechny síly, které nám ještě zbyly, a dát se do boje.

Po bezchybně předvedeném následování jsme se vydali na barvu, tentokrát pro mě nečitelnou, smytou vytrvalým deštěm. Andy si musel poradit sám. První kritické místo nastalo nečekaně za posledním označeným stromem hned na začátku stopní dráhy. Stopa totiž uhýbala prudce vpravo, což jsem zpočátku Andymu nevěřila, ale když na tom trval, následovala jsem jej. Chvíli jsem očekávala, že nás rozhodčí zastaví, ale za námi bylo ticho, a tak jsme pokračovali. Další problém nastal pár desítek před koncem, na místě rozrytém od prasat. Andy si ověřoval čerstvé stopy a po mojí otázce, kde má barvu, se vydal ostře doleva od původního směru. Zdálo se mi to příliš radikální, takže jsem se ho opět zeptala. Snaživě opět proslídil okolí, což jsem považovala za pobíhání o čerstvých stopách zvěře a ztrátu soustředění. Pokoušela jsem se najít alespoň nějakou kapku. Při té příležitosti jsem se také podívala za sebe a zjistila, jak početnou koronu s sebou máme. Ještě že jsem to nevěděla od počátku, to bych měla ještě větší trému! Andy vypadal čím dál zmateněji, když jsem se ho ptala. Ještě že nevím, co si o mně myslel. Nakonec jsem na něj dala a vydali jsme se na jím zvolenou levou stranu, kterou od začátku ukazoval.

Bylo to ono! Za pár okamžiků jsme zahlédli ležící kus a měli jsme vyhráno. Rozhodčí nám předali úlomky a zhodnotili Andyho práci jako profesorskou, soustředěnou, moji práci samozřejmě pohaněli za to, že jsem to pejskovi kazila. Na svou obranu mohu jen říci, že mé soustředění po tak dlouhém čekání na místě skutečně už nebylo zrovna příkladné. Opodál jsme pak předvedli pěkné vodění na řemeni a odložení na volno a vrátili jsme se na cestu k ostatním. Poté rozhodčí zkoušeli jednotlivé pejsky z nahánění, my jakožto pátí v pořadí jsme proto zase trpělivě čekali.

Vybrané místo v lese nebylo pro předvedení nahánění zrovna ideální, protože na něm v podstatě nebyla v dosahu houština, Andy viděl široko daleko a nevěděl, co si přeju od něj prohledat. Po chvíli zmatků jsme se na radu doprovodu z místního sdružení přesunuli o kousek dál na cestu, podél níž už byla houština. Andy tam na povel vyrazil a za chvíli již hlasitě oznamoval přítomnost zvěře. Jednalo se pravděpodobně o čerstvou stopu, protože se brzy vrátil. Poslední disciplínu jsme tedy měli splněnou a mohli jsme konečně jít na vytoužený oběd. Andy opět ochutnal maso z guláše, dostal přinesené vařené kuře a ještě spoustu pamlsků, což mělo za následek pondělní ranní nechutenství a drobné zažívací potíže, ale v tu chvíli si oslavu pěkně užil.

Bylo co slavit. Nakonec jsme ze všech pejsků opět dosáhli nejvyššího počtu bodů a připsali jsme si další vítězství. Navrch jsme dostali do rodokmenu zápis o hlasitém nahánění. Škoda jen, že počasí bylo tak nevlídné a závěrečné posezení i vyhlášení výsledků se muselo odehrát pod stanem. Zřejmě i proto se rozhodčí rozhodli nedělat při zkouškách přestávku, která nám ovšem jako posledním vylosovaným trochu chyběla. I když jsme na barvářských zkouškách byli již potřetí a a složili jsme i řadu jiných, považuji tyto zkoušky díky počasí i vylosovanému poslednímu pořadí pro všechny disciplíny za jedny z nejtěžších, jaké jsme absolvovali. Zkrátka, daly nám oběma zabrat, o to více si ceníme pěkného výsledku.

Andy glosuje: Mokro v lese mi moc nevadilo, ale to čekání jo. Myslím, že jsem dost trpělivej, ale tohle bylo na mě moc. Zvláště když kolem přeběhla ta zmenšená srnka, nejmenší, jakou jsem kdy viděl, tak už se mi teda na nic čekat nechtělo. Pak ještě ty zmatky, co panička vytvářela na barvě. Chápu sice, že jsem ji spletl, když jsem si začal ověřovat i jiné stopy, ale pak jsem jí dost jasně ukazoval, kudy půjdem dál, a ona mi to nevěřila! Přitom ví, že na zkouškách se vždycky snažím mnohem víc, než když spolu trénujem v lese, a žádnou legraci si z ní nedělám. No a při tom nahánění jsem taky moc nechápal, kam bych měl běžet. Ještě že mě pak vzali k tý houštině. Myslím, že tam byla ta prťavá srnka, ale jenom jsem jí cejtil. No, přiznám se, že po tom všem se mi už ani moc nechtělo někoho honit. A to je u mě co říct! Jsem rád, že se mnou na zkouškách byl kámoš Acor, aspoň jsem měl s kým pokecat. No a příště budu asi míň slavit, trochu jsem si přeplácal bříško, ale to vám už panička prozradila.

Lesní zkoušky v Kyšicích

Jarní přípravu jsme letos kromě pilování aportů zaměřili na barvy a stopy, protože jsme uvažovali o účasti na Poháru Českého lesa v dosledech. U této soutěže se však změnil termín, s nímž jsme počítali, takže jsme nakonec zvolili bližší akci – Lesní zkoušky u OMS Kladno, kde působí naši trenéři z loveckého výcviku Zuzka a Viktor Veselí. Měli jsme v plánu opravit si loňský výsledek z Liběchova, kdy jsme sice získali dostatečný počet bodů na I. cenu, ale skončili jsme ve II. kvůli limitní známce 2 z vodění na řemeni.

Na zkoušky v honitbě Kyšice nedaleko obce Valdek se dostavili čtyři psi – dva drsnosrstí a dva dlouhosrstí jezevčíci (Andy a jeho spolužák Acor Amery), pátý pejsek, jagdteriér, z důvodu onemocnění vůdce nepřijel. Po rozdělení do dvou skupin jsme se za slunného počasí vydali do honitby. Andy a drsňáček Flip absolvovali nejprve slídění, nahánění, vodění na řemeni a odložení, druhá skupina šla na barvy.

Slídění se zkoušelo v přehledném lese. Trochu jsem se obávala, aby Andy pochopil, že nejde nahánět do houštiny, ale že mě má sledovat a poslouchat na píšťalku. Slídění jsme totiž dosud trénovali pouze na poli nebo louce. Obavy se však ukázaly jako zbytečné. Andy okamžitě pochopil, že postupujeme, zřejmě po zkušenosti z podzimních naháněk a honu, a udržoval se mnou kontakt, ale zároveň slídil v dostatečné vzdálenosti do obou stran. Po chvíli jsme přišli k houštině, kam Andy zmizel a zanedlouho se ozvalo jeho ostré hlášení. Jelikož se zpočátku ozývalo takřka z místa, napadlo nás, že narazil na divočáky, ale pak se přeci jen v lese napravo objevila prchající srna, takže to bylo jasné. Za chvíli se přiřítil i šťastný Andy, nechal se přivolat a byla z toho známka 4 a pochvala za pěknou hlasitost. Nahánění z houštiny následně předvedl také pěkně a rozhodčí schovaný za houštinou brzy oznámil úspěšné ukončení této disciplíny. Andy poté předvedl vzorové nadšené přivolání na první dvojitý hvizd píšťalky (aspoň že na zkouškách!). Následovalo vodění na řemeni, které jsme si tentokrát nepokazili, a odložení na volno. Kromě těchto čtyřek jsme dostali nejvyšší známky i z hlasitosti, nosu a poslušnosti.

Po polední přestávce strávené v příjemném zázemí u lesní školky, které připravilo místní MS Zálesí Kyšice, jsme se vydali na barvu. Při úvodním následování sice Andy dvakrát zvedl nožku, protože jsem si po polední občerstvovací pauze neuvědomila, že by se měl aspoň trochu projít, ale protože mě i při tomto zpestření poslušně pomalu následoval, uspěli jsme. Pobarvená stopa pak sice vedla přes maliní, kopřivy a všelijakou zeleň, do které se zpočátku Andymu moc nechtělo, ale pracoval velmi soustředěně, dvě malá seběhnutí za čerstvou stopou si opravil, poprvé sám na upozornění, podruhé s mojí pomocí a přenesením o pár kroků zpět. Brzy jsme dospěli až ke kusu srnčí zvěře v cíli a bylo vyhráno. Andyho práce byla označena za profesorskou, sice méně nadšenou, než předváděl temperamentnější drsnosrstý jezevčík, ale rozhodně pěknou a jistou.

Lesní zkoušky jsme tentokrát absolvovali s plným počtem bodů a obsadili jsme první místo. Na Andyho poličku tak přibyl už sedmý pohár a potřetí jsme na loveckých zkouškách získali pomyslné zlato. Maso z kančího guláše bylo pro Andyhou doufám dostatečnou mimořádnou odměnou za tak pěkný výkon. Lesní zkoušky byly velmi pěkně připravené, za což patří dík jak organizátorům z OMS Kladno, tak i členům místního sdružení Zálesí Kyšice, kteří připravili skvělé zázemí se sezením v polním stanu a vynikající občerstvení včetně zmíněného guláše z polní kuchyně. Zdejší honitba je pro pořádání těchto zkoušek výborná, dostatečně rozlehlá a členitá, s příhodnými místy pro všechny disciplíny, a proto můžeme zkoušky zde konané skutečně doporučit.

Cestou domů jsme ještě pobyli na návštěvě u kamaráda Acora, který k velké radosti svých páníčků také zkoušky úspěšně složil a obsadil třetí místo. Zde si Andy vybral další odměnu z Acorovy zásoby hraček a rozkousal mu pískacího panáčka. Akimu to však bylo jedno, protože v domácím prostředí spokojeně usnul únavou a nechal Andyho šmejdit podle chuti. Ten usnul až v autě na zpáteční cestě do Prahy.

Andy glosuje: Tušil jsem, že přijdou nějaký zkoušky, když jsme pořád trénovali. Já teda trénuju rád, ve škole mi proto dokonce říkají šprt, ale mně to nevadí. Nepředstavuju si pod tim nic špatnýho. Mě by urazilo, kdyby mi říkali čokle nebo saláme. Ráno jsme vstávali brzo, ale bylo hezky, žádná tma a náledí jako před půlrokem, když jsme byli na zkouškách naposled. Tak jsem se těšil a měl jsem na co. Bylo bezva, že tam byl Acor, o přestávkách jsme si dost zablbli. Všichni si mysleli, že jsme bráchové. My se totiž spolu válíme po zádech, proplétáme se do sebe nohama, dáváme si pusinky, čucháme si k břichu a tak se po sobě různě povalujem, protože je to děsná legrace. Akorát jednou jsme se na sebe naštvali, protože jsme si o sobě navzájem mysleli, že ten druhej nás drží, ale to se nám jen zamotaly kolem těl naše vodítka. Panička nám to vysvětlila a odmotala nás, než jsme se stihli prát. Všechny disciplíny v lese byly skvělý, ale nejvíc jako vždy to slídění a nahánění. Chechtal jsem se od ucha k uchu. No a disciplína žebrání u stolu mi šla taky pěkně, i Akimu. Dostali jsme nakonec i maso z kančího guláše. Stačí udělat krásný voči a už se to hrne. V poledne jsem si pěkným pohledem vyžebral zbytek guláše dokonce i od rozhodčího, ale panička mi to zakázala sníst, protože jsem měl před barvou. Lidi mi někdy připadaj moc zásadoví. Ale jinak má panička pochvalu, že mě na ty zkoušky vzala.

 

Mezinárodní zkoušky honičů v Konojedech

Na Mezinárodní zkoušky honičů jsme se přihlásili po úspěšně absolvovaných Honičských zkouškách v Kostelních Střimelicích. Zkoušky pořádal Klub chovatelů honičů ve spolupráci s OMS Praha-východ a letos poprvé také s dalšími chovatelskými kluby včetně Klubu chovatelů jezevčíků. Při zopakování pěkného bodového hodnocení jsme tak měli naději na získání titulu CACT, vzhledem k tomu, že byla pravděpodobná účast malého množství dlouhosrstých standardních jezevčíků. Po Memoriálu Josefa Brzáka to byla naše druhá soutěž a první mezinárodní akce, takže jsme se poctivě připravovali a opakovali jsme všechny disciplíny. Při očekávané konkurenci velkého množství dobře připravených pejsků na této prestižní soutěži jsme také doufali, že budeme mít i nezbytné štěstí. Místem konání zkoušek byla honitba MS Bor Konojedy.

Sobota 26. 11.

Poslední listopadový víkend nás překvapil pěkným počasím. V sobotu bylo oblačno a trochu mlhavo, nicméně bez srážek, neděle pak byla slunečná podobně jako při zkouškách před měsícem. Tehdy jsme si listopadové zkoušky představovali možná i na sněhu! Nástrahy namrzlých silnic jsme úspěšně překonali a krátce před osmou jsme přistáli u sokolovny v Konojedech, kde již byli skoro všichni účastníci. Na startu zkoušek se sešlo 17 pejsků z Čech a Slovenska – 2 × porcelaine, 2 × slovenský kopov, baset, štýrský brakýř, rakouský hladkosrstý brakýř, malý modrý gaskoňský honič, západosibiřská lajka, 2 × stafordšírský bulteriér, borderteriér,  jagteriér, a 4 × jezevčík (tři standardi, od každého typu srsti jeden, a trpasličí drsňačka).

Vylosovali jsme si číslo 15 a s ním zařazení do 3. skupiny, která vyrazila nejprve na drobné disciplíny. Odjeli jsme do nedalekého lesa a zahájili jsme Odložením. Na Andyho vyšla houština, což bylo poměrně napínavé, protože jak známo, houština bývá často plná stop a pro jezevčíka lákavá. I přes chladné počasí, šustění padajícího listí všude a omezený výhled kamkoliv Andy setrval předepsanou dobu na místě a získal známku 4. Poté jsme se rozestavili na cestu podél lesa a proběhlo Chování na stanovišti. I když kromě inscenovaného nahánění v naší skupině zaznívaly výstřely a štěkot z naháňky první skupiny, která probíhala na protější stráni za námi, což pejsky nutilo k ohlížení, dopadla tato disciplína také dobře.

Na naháňku jsme odjížděli zatím bez bodových ztrát. Vyjeli jsme na kopec a po kratším čekání na dokončení naháňky předchozí skupiny jsme také vyrazili. Na hřebeni pejsci na zvěř nepřišli, ale Andík velmi pěkně pracoval, prohledával terén před námi a pravidelně se vracel ověřit si, kde jsem. Přitom vždy dostal velikou pochvalu. Postupovali jsme z kopce dolů směrem k silnici, když se ozval vysoký hlas jezevčice Denny a za ní jezevčíka, do toho hluboký bas gaskoňského honiče. Nebyla jsem si jista, zda hlásí Andy, či druhý standardní jezevčík. S touto smečkou postupoval také slovenský účastník Indy, západosibiřská lajka. Štěkot psů přerušila obrovská rána, kterou jsme zprvu považovali za výstřel některého z lovců na divočáky. Protože se však psi poté už neozvali, vzápětí nám došlo, že se jednalo o prudký náraz auta. To se potvrdilo vzápětí, kdy jsme zaslechli zacouvání a rychlý odjezd. S tímto zvukem však přišlo i děsivé poznání – jestliže auto po nárazu odjíždí, nejde o srážku či náraz auta někam, ale do někoho. Divočák, nebo pes? Chvíle hrůzy ukončilo volání rozhodčího z dolního konce řady druhému rozhodčímu, které domněnku potvrdilo. Gaskoňský honič se střetl s rychle jedoucím vozem, jehož řidič po srážce ujel, ač musel mít poničené auto. Zřejmě měl dobrý důvod – snad alkohol, či chybějící řidičák? Pes byl na místě mrtev. O ostatních psech jsme v tuto chvíli nic nevěděli, takže jsme začali pískat. Andík se za chvíli objevil za námi na mojí stopě, to mi spadl opravdový kámen ze srdce. Tím se mi také potvrdilo, že druhý jezevčičí hlas patřil jemu. Jezevčice se také vrátila k vůdci. Chyběla lajka a drsnosrstý jezevčík. Lajka se však po chvíli k úlevě svého vůdce vrátila z protější honitby za silnicí a jezevčíka Denzla zvaného Blesk jsme po návratu k výchozímu stanovišti našli v blízkosti zaparkovaných aut nahoře v lese – pravděpodobně ztratil při naháňce orientaci a vrátil se na výchozí místo.

Kvůli tragické nehodě jsme museli vyčkat příjezdu dopravní policie, což trvalo asi hodinu. Blízko místa nehody křižovaly silnici stopy početné skupiny divočáků, kterou psi zvedli. Po hodnocení disciplín z naháňky nás rozhodčí seznámili s třemi návrhy na titul Diviačiar pro lajku, jezevčici Dennu a Andyho. Po vyšetření nehody policií jsme v pochmurné náladě vyrazili nahoru do lesa pro auta. Tady nám vyšel v ústrety ztracený jezevčík Blesk. Opět potvrdil svou slabou socializaci, kterou projevoval od počátku zkoušek, a vyrazil na Andyho, jemuž se vskutku bleskově stačil pověsit na zadek, naštěstí za srst. Záležitost jsme rychle vyřešili a přemístili jsme se do lesa, kde byly připraveny stopy. Ty jsme vlivem zdržení stihli jen tak tak, než se začalo stmívat. Po náročném dni jsme se pak vydali do sokolovny v Konojedech, kde nás čekal pozdní oběd, spíše večeře, a ostatní účastníci zkoušek.

Neděle 27. 11.

Nedělní ráno přineslo krásné počasí a ještě mnohem větší náledí. Opatrnou jízdou, která byla nutná zvláště v úseku Kostelec nad Č. lesy – Konojedy, jsme se šťastně dostali na místo a brzy jsme odjeli splnit zbývající disciplínu, Vodění na řemeni. Ani zde Andy nechyboval, a tak jsme zkoušky zakončili s plným počtem bodů a s vyššími koeficienty za odložení i chování na stanovišti provedené bez upoutání. Někteří pejsci z jiných skupin, kteří neměli štěstí na zvěř při naháňce, museli splnit v neděli Ochotu k práci na černou zvěř na obůrce. Nastalo dlouhé počítání výsledků a psaní tabulek a diplomů. Odpolední vyhlášení výsledků na hřišti u sokolovny zahájila minuta ticha k uctění tragicky uhynulého gaskoňského honiče. Poté už přišla malá chvíle slávy pro nejúspěšnější pejsky. Výborně reprezentovali svůj klub především jezevčíci. Tři z nich dosáhli počtu 204 bodů a obsadili první tři místa: 1. hladkosrstá standardní fenka Denna z Chromova dvora s vůdcem Vlastimilem Krippnerem (CACIT, CACT, Diviačiar), 2. dlouhán Andy ze Záhořských luk (res. CACIT, CACT, Diviačiar) a 3. drsnosrstá trpasličí Vendulka Valentinka Katky Benediktové (CACT).

Nebýt nešťastné události, která všechny přítomné, ale zejména vůdce a rozhodčí v naší skupině velmi zasáhla, byly tyto zkoušky velice pěkné, včetně vydařeného počasí i přátelské atmosféry. Zázemí sokolovny, jídlo a zvláště krásné ceny pro všechny oceněné pejsky také zaslouží pochvalu.

Andy glosuje: Byl jsem rád, že jsme zase vyrazili na nějakou loveckou akci. Líbily se mi tam všelijaký fenky a z disciplín hlavně ta naháňka. Na konci to byla napínavá akce, když jsme našli divočáky, akorát potom jsme se s tou jezevčicí strašně lekli té rány a raději jsme se vrátili k páníčkům. Panička mi pak ukázala toho ležícího pejska. Pochopil jsem, že všichni lidi jsou moc smutný a stalo se něco špatnýho. Barvu jsem odešel taky dobře, i když na začátku se mi tím ostružiním vůbec nechtělo jít. Byl jsem ale už strašně unavenej. K večeři jsem pak dostal maso z guláše a v neděli jsem dostal pečený maso, zatímco panička si nechala knedlíky a zelí. To proto, že jsem získal stříbrnou medaili a nějaký cenný tituly, jak mi panička vysvětlila. Mně se ale nejvíc líbil ten velkej pytel granulí. Hned jsem se olízl, když mi ho přinesli k mýmu místu. Škoda, že s náma nebyl Brony. Příští rok prý zase na nějaké zkoušky pojedeme, ale teď bude zimní pauza. Budu chodit do školy a cvičit aporty.

Honičské zkoušky v Kostelních Střimelicích

Na dvoudenní Honičské zkoušky jsme vyrazili do již známých Kostelních Střimelic. Měli jsme za sebou dva tréninky na obůrce, kde Andy pěkně vytrvale hlásil na párek divočáků vedený poměrně impozantním kňourem Pepíčkem, a také několik tréninků pobarvené a současně šlapané stopy, kterou jsem Andíkovi připravovala o víkendech. Jednou jsme také byli trénovat s Janou a Bronym ve Střimelicích, kde nám stopu ochotně připravil náš známý z předchozích zkoušek a tréninků pan Štěpán Varga. Nepodcenili jsme ani drobné disciplíny, a tak předzkoušková tréma vyplývala zejména z očekávané naháňky, která byla Andyho premiérou v opravdovém lovu.

Sobota 22. 10.

V sobotu před sedmou jsme naložili Janu a Bronyho a vyrazili jsme ranní mlhou směr Ondřejov. Teploty kolem nuly svědčily o tom, že babí léto se tentokrát konat nebude, a nakonec se po většinu dne udržela i mlha a oblačnost. V pošmourném ránu jsme očekávali začátek zkoušek, ještě společně se spolužačkou z loveckého výcviku, stafbulkou Srdíčkem a její paničkou Klárou. Při losování jsme konečně měli štěstí a zůstali jsme ve skupině s Janou a Bronym, takže jsme se mohli vzájemně podporovat. Na trojích zkouškách předtím jsme vždy byli v jiné skupině. Naše skupina čítající dvě bordeteriérky, jednu jack russell teriérku, kámoše parsona Bronyho a Andyho jezevčíka se odebrala auty k lesu, kde jsme jako první disciplínu absolvovali odložení. To nebylo pro pejsky úplně lehké, protože měli ráno plno energie, ale zase byla taková zima, že tam na místě nejspíš trochu ztuhli. Andy zpočátku chtěl jen sedět (nedivím se mu), ale na místě vydržel a nakonec si v průběhu i sám lehl. Zůstal však v klidu a disciplínu zvládl za 4, stejně jako Brony. Následovalo chování na stanovišti, které jsme taky zvládli dobře, a to také bez upoutání, takže za více bodů. Notně vymrzlí jsme jeli na chvíli do chaty, kde jsme čekali na ukončení naháňky první skupiny.

Kolem jedné jsme odjeli do lesa, kde byla určená leč pro zkušební naháňku. Teď se mělo ukázat, jak Andy zafunguje v disciplíně, kterou v podstatě nelze nacvičit, a hlavně jak rychle pochopí, že řada lovců a honců postupuje. Bude se nás držet, nebo uteče za srnkou? Narazí na divočáky? Myšlenky se honily hlavou, chvíli jsme čekali na zavedení do leče. Pak jsme se rozestavili a na povel jsme vyrazili. My s Andíkem jsme byli asi uprostřed řady. Pejskové vlevo brzy ohlásili zvěř, takže Andy po počátečním váhání, kam vyrazit, měl náhle jasno, a zmizel. Za chvíli již s hlasitým hlášením přímo před nás přihnal srnku. Postupovali jsme dál dolů a pak nahoru strmou roklí, přes ostružiny, a já jsem trnula, jak dlouho bude srnku honit. Na chvilku se u mě objevil Brony, zahlédla jsem i jiné pejsky, ale Andyho ne. Když jsme však rovnali řadu na jedné z cest, objevil se u mě celý mokrý a rozradostněný, čímž mi udělal velikou radost. Už bylo jasné, že se drží u lovců a srnku nesledoval dlouho.

V následujícím hustém smrkovém porostu pak došlo na divočáky. Hlášení Prase vzadu!, výstřely, štěkot všech psů, další výstřely, výkřik Prase dopředu!… Pak jsme vyšli na cestu, pochytali pejsky a čekali na zbytek skupiny, který se zabýval úlovkem. Zahlédli jsme velikého kňoura, který prchal pryč z dosahu lovců. Bylo dokonáno, teď už jenom počkat na známky, které nám rozhodčí na základě svého pozorování udělí. Odjeli jsme na chatu a očekávali nástup na poslední disciplínu dne, pobarvenou a šlapanou stopu, kterou ještě dokončovala první skupina. Vylosovali jsme si číslo osm, takže jsme šli na řadu druzí ze skupiny. Andy šel po stopě i přes nepochybnou únavu pěkně, bez chyby, a tak jsme den zakončili s plným počtem bodů.

Neděle 23. 10.

V neděli mlhu prorazilo sluníčko a nakonec byl z toho krásný podzimní den. Čekala nás už jen disciplína Vodění na řemeni, kterou jsme zvládli také dobře. Pak už jsme s Janou pomáhaly při vyplňování výkazů výsledků zkoušek a psaní diplomů, povídalo se a včerejší nervozita byla pryč. Andy i Brony absolvovali zkoušky v I. ceně, shodně za 204 bodů, a obsadili tak 3. a 4. místo (Brony jako starší pejsek byl za námi, ale jeho výkon má stejnou hodnotu). Pejskové dostali za odměnu buřtíka i kus jitrnice od sponzora a při slavnostním vyhlášení si užili svou chvilku slávy při potlesku početného obecenstva, protože zkoušek se kvůli naháňkám účastní i dost velký počet pomocníků a střelců z pořádajícího sdružení. Pak už jsme strávili příjemné odpoledne a podvečer v myslivecké chatě, kde pejsci dobře najedení samými dobrůtkami brzy usnuli a spali jako Šípkové Růženky (jak poznamenala Jana na adresu Broníka) ještě další tři dny. I když jsme se těchto zkoušek báli víc než jiných, nakonec to stálo za to – Andy i Brony ukázali, že už se toho hodně naučili a že mají výborné lovecké vlohy.

Andy glosuje: Nácviky na obůrce a všechno to trénování dávalo tušit, že to bude tentokrát pořádná zábava. A taky že jo. Mohli jsme lítat po lese, hledat zvěř a štěkat, a to všichni spolu a ještě nás za to chválili. Viděl jsem velikánský divočáky a vůbec jsem se nebál, protože nás bylo hodně. Panička se bála, abych se neztratil, ale to mě teda podceňuje, protože jednak ty lidi dělali takovej hluk, že se nám sotva mohli ztratit, a jednak mám nos, ne? To odložení na mráz ráno bylo dost krutý, ale za tu naháňku jsem jí to odpustil. Dostal jsem nějaký obraz jako cenu a panička mi řekla, že jsem byl třetí, což je vlastně bronzová medaile, stupně vítězů, rozhovory do novin a tak. Zatím za mnou žádnej novinář nebyl, ale to nevadí. Mně spíš záleželo na tý jitrnici. A tu jsem dostal. Navíc jsme s Bronym měli ve skupině samý holky, a ještě tam byla Srdíčko, kterou znám z tábora z Lučkovic (taky jsem s ní na táboře chvilku chodil, ale pak už mě nechtěla). Takže paráda.

Barvářské zkoušky honičů v Kostelních Střimelicích

Na barvářské zkoušky honičů jsme letos poctivě trénovali – v červenci jsme byli na výcvikovém víkendu organizovaném Klubem chovatelů jezevčíků, stopy a drobné disciplíny jsme opakovali i na táboře v Lučkovicích a samozřejmě i při individuálním tréninku. V týdnech před zkouškami, na něž jsme se přihlásili společně s Janou a Bronym, jsme využili také možnost zúčastnit se tréninků, které pro zájemce pořádali organizátoři zkoušek. Tréninky probíhaly v přátelské atmosféře a krásném prostředí v okolí Kostelních Střimelic a pejsci i my jsme se na ně těšili. Zkoušky pořádal Klub chovatelů teriérů ve spolupráci s OMS Praha-východ, ale volná místa bylo možné obsadit i dalšími plemeny, takže se na startu nakonec sešlo šest borderteriérů, jeden Jack Russell teriér, jeden Parson Russel teriér (Bronco), tři jezevčíci dlouhosrstí trpasličí a jeden standardní (Andy).

Týden před zkouškami došlo ke změně zkušebního řádu ohledně dlouho diskutované disciplíny „Vyhledání a chování u střelené zvěře“. Dosavadní podoba disciplíny byla častým terčem kritiky, protože se při ní střelený kus přenášel na vybrané místo v lese do vzdálenosti asi 100 koků a pejsci měli na povel kus proti větru vyhledat. Tam pak měli předvést chování u kusu, tedy zájem o střelenou zvěř, hlásit apod., nebo se po ověření vrátit k vůdci. Disciplína se zkoušela samostatně buď na jednom místě pro všechny po skončení práce na stopách, nebo pro každého pejska po ukončení práce na topě tak, že se prase přeneslo. Kritika mířila hlavně na to, že prase při tomto způsobu jako by do lesa přilétlo – nezanechalo stopy, když bylo přineseno. Nicméně takto jsme to trénovali a nakonec byla krátce před zkouškami vyhlášena změna s okamžitou platností od 1. 10., tedy právě ode dne, kdy se zkoušky konaly. Nyní se disciplína zkouší ke konci práce na stopě. Pes se vypustí asi 50 m před koncem, vůdce zůstane stát a pes má střelenou zvěř sám dohledat. Změny nastaly i v hodnocení chování u kusu, například u oznamovače již nestačí, že zvěř ověří a přijde k vůdci, ale má viditelně projevovat snahu vůdce ke zvěři dovést. Rozhodčí nás tedy hodnotili  již na základě nového předpisu, ale vzhledem k tomu, že vůdci trénovali na zkoušky ještě podle původních pravidel, nebyli přehnaně přísní.

Tentokrát jsme si vylosovali číslo deset, čímž jsme se ocitli jednak v jiné skupině než Brony s Janou, ale také ve skupině, která šla nejdříve na drobné disciplíny. Začínali jsme voděním, Andík šel na volno a musím říci, že se v této disciplíně opravdu zlepšil. Také jsme jí věnovali dost času! Dostali jsme 4 a čekali, až budeme na řadě s odložením. I tuto disciplínu Andy zvládnul pěkně, po celou dobu zůstal ležet na místě. V naší skupině bylo několik pejsků, kteří obě disciplíny zvládli navolno, ale také jeden, kterému se odložení nepovedlo a musel ze zkoušek odstoupit. Poté jsme se odebrali přes louku k lesu, kde byly připravené stopy. Počasí bylo nezvykle letní a odpolední teploty se vyšplhaly až na 27 stupňů, takže jsme na stopu měli celkem těžké podmínky. Los nám určil až poslední stopu č. 11 (dvanáctka se nešla kvůli odstoupení jednoho pejska), na kterou jsme vyrazili až v půl druhé odpoledne. Andík se celý den těšil do práce a neměl čas se ani napít, takže to pro něj bylo náročné, i vzhledem ke stáří stopy, která se připravovala ráno. Nicméně vyrazil po stopě velice jistě a svižným tempem, dvě odbočení po jiné stopě si vzápětí sám opravil a po vypuštění kus dokázal bez potíží najít. Chování u kusu nebylo příliš důrazné, tak jsme si vysloužili trojku. Za práci na stopě byl Andy velmi pochválen jako pes, který opravdu šel po celou dobu zalehlý v barvářském řemeni. Po zhodnocení práce skupiny a udělení závěrečných známek za poslušnost (dostali jsme 4) jsme se přesunuli do myslivecké chaty MS Kňour Stříbrná Skalice, kde jsme čekali na slavnostní vyhlášení výsledků.

Po sečtení bodů a vyplnění dokumentů, s nimiž jsme s Janou pořadatelům pomohly, stejně jako s přípravou diplomů, tabulek a placek před konáním zkoušek, došlo kolem páté na udílení pohárů a diplomů. Andy jako jezevčík bohužel neměl nárok na CACT a pohár, takže za své krásné 2. místo z 12 pejsků (234 bodů, I. cena) získal jen diplom a malý suvenýr, ale to nezmenšuje hodnotu jeho výkonu. Opět se projevil jako pejsek s velkým talentem pro práci na stopě a v drobných disciplínách předvedl také pěkné výkony. Vítězný borderteriér Amon s vůdcem Josefem Bradáčem získal krásných 281 bodů. Náš kamarád Bronco White Fascination s Janou si ze zkoušek absolvovaných v I. ceně odnesli tituly CACT a CCT a krásný pohár. Zkoušky byly dobře zorganizované, zázemí na chatě MS Kňour bylo pěkné a počasí se také vydařilo, takže na tyto zkoušky budeme rádi vzpomínat, stejně jako na nácviky, které pro nás neúnavně organizovali pánové Miloš Vinklárek a Štěpán Varga – děkujeme.

Andy glosuje: Copak zkoušky, to jsem zvládnul levou zadní, ale to skvělý uzený v chatě! Mňam! Já se vám tak přežral (ještě že panička neví, od kolika lidí jsem kousek nebo víc kousků pod stolem dostal), že jsem druhej den nechtěl jíst a panička myslela, že mi není dobře. Jenže pak se zeptala Broníkovy paničky a zjistilo se, že Brony je na tom stejně a že jsme akorát pořádně nacpaný. No prostě bezva akce! Jo a taky mi přijde, že už mě panička ňák líp poslouchá.