Pohár Českého lesa v dosledech 2015

V dubnu se nám na Rozvadově líbilo, forma byla naladěná, tak proč nevyrazit ještě jednou do jarní přírody. Přihlásila jsem tedy Andyho na Pohár Českého lesa v dosledech, sestávající z barvářských zkoušek a barvářských zkoušek honičů, a jali jsme se pilovat některé disciplíny. Zejména šoulačku, novinku z loňska, která přišla s novými zkušebními řády, a také chování u kusu. Při pondělním nácviku před soutěží jsme díky kamarádovi Milanovi měli na tréninku i čerstvou kůži z divočáka i s hlavou. Andy po jejím ověření u kůže vzorně zalehnul, takže to vypadalo nadějně, navíc u kůže vyčiněné, s níž trénujeme nejčastěji, dokonce hlásí. V pátek se tedy vydáváme na západ, dálnicí lemovanou téměř po celé délce lesy. K večeru dorazíme na Kótu a těšíme se na soutěž.

Sobota 16. 5. 

Po prezenci v klubovně na Kótě zamíříme v koloně aut do centra Rozvadova, na slavnostní nástup mezi místními casiny. Na startu je třináct pejsků – jedna křepelačka, čtyři jagdteriéři, jeden bordík, jeden stafbulík a jezevčíci různých rázů a srstí. Po zahájení a losování odjíždíme k Novým Domkům na stopy. Než vyrazíme na první disciplínu, uplyne pár hodin čekání, ale je celkem příjemné počasí, klábosíme a zjišťujeme, jak se dařilo těm, kdo přicházejí ze stop. Už to vypadá, že se dřív pojede na Kótu na oběd, než vůbec stihneme získat první body, ale nakonec nám los určí šestou stopu.

Andy se po ní s jistotou vydává a brzy zahlédnu na svahu nad ním naaranžované prase. Vypadá docela živě, jako by číhalo. Andy podleze spadlý kmen a spatří divočáka rovněž. Pro jistotu se k němu přiblíží zezadu, ověří, zamyslí se, a pak už jen tak bloumá okolo. Pak se rozhodne vydat se ke mně, z čehož moc velkou radost nemám, nicméně na mě skáče a vypadá to, že se chlubí svým nálezem. Na pokyn rozhodčích mě tedy má opět dovést ke kusu. To už se mu moc nechce, ohlíží se a musím ho povzbuzovat, no nakonec tam dojdeme, Andy očuchává prase a získává 4 ze stopy a 2 z chování u kusu.

Vrátíme se na silničku a dostáváme další pokyn, nasedat do auta a rychle popojet k rozhodčím, kteří zkoušejí odložení a vodění. Ještě to stihneme před obědem. Popojedeme tedy pár set metrů na křižovatku a zamíříme do hloubi lesa. Nejprve vodění, terén je členitý, kopeček nahoru i dolů, stromy, větve, Andy se trošku plouží, ale když se mu přizpůsobím, nevypadá to nakonec tak špatně a dostáváme čtyřku. Na odložení se některým pejskům příliš nedaří, přeci jen je to těch 5 + 5 minut s výstřelem, ale Andy všechno zvládne, leží v trávě, v klidu si chytá klíšťata a dostává další čtyřku a z poslušnosti máme také nejvyšší známku.

Na oběd odjíždíme s pocitem dobře odvedené práce, je hotovo. Dvojka z chování trochu mrzí, protože kvůli ní padáme do II. ceny a přicházíme o šanci na CACT a nejspíš i na medaili, ale jinak musím Andyho za celý den pochválit. Pochvala nabude formy masa od oběda, s čímž je pes spokojen.

Odpoledne už máme volno, tak se jedeme podívat ke zchátralému kostelu Navštívení Panny Marie. Stavba z roku 1834, poblíž obnovený hřbitůvek, vše vypadá v jarní zeleni až romanticky, ale kostela je mi líto. Po válce byl používán jako stáj… Před II. světovou válkou žilo v Nových Domcích na 750 lidí, v roce 2001 měla obec 14 stálých obyvatel.

Večer pak je společenská událost – výcvikářka KCHJ slaví narozeniny, a tak se zpívá, tančí a veselí až do noci. Andy odložen na pokoji ruší ty, co šli spát, svým zoufalým štěkovytím. Ráno je ze všeho obviněno malé štěně, drsnosrstá jezevčice, takže uvádím vše na pravou míru a přiznávám, že to řval starý mazák. Nebojí se sám, ale chtěl na mejdan. Nakonec jsem ho tam o půlnoci vzala, takže ochutnal šunku a salám a šli jsme spát.

Neděle 17. 5.

Ranní nástup tentokrát na Kótě a odjíždíme opět na Nové Domky. Dnes jsme jako los číslo 7 přiřazeni ke druhé skupině, zřejmě proto, že první byla včera pomalejší, tak aby jich bylo míň. Na barvu jdeme opět předposlední. Ale nejprve šoulačka. Střelkyně se ukryje v porostu a my s Andym postupujeme podle předpisů – 30 kroků pomalu spolu, potichu psa odložit, 30 kroků, gestem psa přivolat, dalších 30 spolu, opět odložit a jít se schovat. Po výstřelu se Andy postaví, ale neudělá ani krok a zůstane do mého příchodu, tak dostáváme 4. A můžeme vyrazit po barvě.

Andy se dává do práce, stopa vede do stráně, všude se válí klest ještě po likvidaci následků jarního orkánu. Asi v polovině Andy vesele navětří nějakou čerstvou stopu, odbočí,a le nechá se bez potíží vrátit na barvu a pokračuje. Pak ještě trochu kličkuje, skoro si už myslím, že z barvy sešel, tak mu říkam, aby šel ke mně. Chci ho nasadit kousek zpátky na stopu, myslím si, že já na ní ještě stojím. Andy na konci řemenu však trhne rameny, jako že tento povel teda neposlechne, neboť ON JDE DOBŘE, a sebejistě vyrazí mezi zelené keříčky borůvčí. Uvěřím mu, sklapnu a jdu za ním. Má pravdu, jsme kousek od kusu. Prase ho nepotěší, těšil se na srnu, kterou předtím viděl na autě, ale potěší ho aspoň pochvala a odměna ode mě. Nosiči zvěře říkají, že před minutou přeběhly barvu dvě siky. To je tedy to Andyho první zastavení, musím ocenit, že vcelku ochotně pracoval dál, když kolem běželo takové lákadlo.

Sklízíme dvě čtyřky a opět míříme na drobné disciplíny. Odložení je o kousek jinde než včera a poblíž se koná i vodění, tentokrát v méně náročném terénu. Zvládneme obojí za 4 a máme hotovo, hurá na Kótu. Dáme si polévku a jdeme balit věci, Andy usne na posteli. Rozhodčí počítají výsledky, před čtvrtou nastupujeme na slavnostní vyhlášení. Zjišťuji, že na dnešních BZ vydobyl Andy s plným počtem bodů 4. místo, celkově v celé soutěži skončil pátý ze 13, což je pěkné. Dostáváme diplom i cenu a spokojení odjíždíme z vydařeného víkendu domů.

O pohár KCHJ 2015

Jako první jarní rozcvičku jsme zvolili novou soutěž O pohár Klubu chovatelů jezevčíků, zaměřenou na různé disciplíny včetně 900 kroků dlouhé pobarvené a současně šlapané stopy bez doprovodu rozhodčího. V pátek 25. dubna odpoledne jsme proto vyrazili na západ. Do Rozvadova jsme přijeli asi v půl osmé, ubytovali se v prostorách kynologického klubu na Kótě, v bývalém zařízení pohraničního vojska, a vyšli na malou obhlídku okolí. Večer jsme strávili v kuchyňce s již přítomnými organizátory a některými rozhodčími a vůdci při kytaře a slivovici ze Štramberka od všeobecně oblíbeného vůdce Mildy Petráše.

Sobota 25. 4.

Ráno jsme se sešli ve společenské místnosti a po kafi a krátkém rozkoukání jsme pospíchali na brzký nástup. Čekala nás, především naše pejsky, spousta práce. Na startu se sešlo šest vůdců a sedm psů – všichni standardního rázu, po dvou z řad drsnosrstých a dlouhosrstých, početní (a nakonec i výkonnostní) převahu měli hlaďáci. Rozdělili jsme se na dvě skupiny a vyrazili k lesu.

První disciplínou byla časově i jinak nejnáročnější práce na stopě bez doprovodu rozhodčího. Los číslo jedna na nás nepadl, a tak jsme se mohli nadále aklimatizovat a povalovat se nedaleko památníku slavnostního přestřižení železné opony před Vánoci 1989. Nakonec jsme šli na řadu jako čtvrtí. Rozhodčí nás dovezli do hlubokého pohraničního hvozdu, ukázali nám nástřel a opustili nás. Teď se ukaž jezevčíku, je to na tobě.

Po vzoru Evropského poháru norníků byly markanty, jež bylo nutno na stopě posbírat (aspoň dva ze čtyř) vyrobeny z dřevěné placky na drátěném trnu, který byl zaražen do země. Placky o průměru 5-6 cm byly natřeny oranžovo barvou, a tak jejich nalezení bylo úkolem pro vůdce – na rozdíl od české Speciální barvářské soutěže, kde jsou u markantů položeny kousky spárků ze zvěře, což (většinou) označí pes. Andyho hledání markatnů na stopě baví, ale těchto oranžových placek si fakt nevšímal. Nicméně první měla být již 30 kroků od nástřelu a záhy jsem ji spatřila, takže jsem ji popadla a pokračovali jsme dál podél lesního průseku. Za pár desítek metrů Andy odbočil doleva do lesa, kde se nacházela oplocenka, a začal zde tak nějak bloudit. Na otázku, kde má barvu, dával najevo, že to popletl, tak jsme se vrátili k místu prvního markantu. Tentokrát pokračoval rovně průsekem, načež zabočil do pravého úhlu do lesa. Jelikož asi ve třetině stopy bylo na místě očekávat takový zlom, zdálo se to logické. Označila jsem si místo a ponořili jsme se do porostu. Naštěstí na nás brzy zasvítila další oranžová placka, čímž se potvrdilo, že jdeme správně. Pokračovali jsme k dalšímu 90stupňovému zlomu, který Andy bez potíží vypracoval, a opět mě brzy přivedl k markantu. Teď už zbývalo jen najít poslední, který se měl nacházet u sledovaného kusu zvěře. V dálce se objevila podezřelá houština, v níž jsem tušila cíl našeho snažení. Andy se pustil doprostřed mlází a brzy se zde zamotal v chodníčcích vyšlapaných od zvěře. Nevadí, někde to tu musí být, vrátíme se na místo před houštinou, které jsem označila, a zkusíme to znova. Vezmu Andyho do ruky, je vidět, že už je unavený, ale zároveň zůstává v napětí, určitě to zvládne. Po pár metrech se podívám vlevo a spatřím ležící malé selátko, vedle zapíchnutý markant. Takže jsem Andyho donesla ke kusu, no nemá se ten pes krásně? Rozhodčí se vynořují pár desítek metrů nad námi z houští a přicházejí nám blahopřát. Čas 26 minut (nakonec druhý nejlepší hned za vítězem soutěže), 4 markanty.

V zájmu časové úspory a také kvůli předpovědi horšího počasí na neděli odjíždíme ještě k rybníku na přinášení kachny z vody. Andy je opět jako u vytržení, přinášet kachnu je jeho vášeň, plave jako vydra, ale zároveň je trochu problém při tomto rozrušení předvést pěkné předání. No nakonec získáváme dvojku, což je vcelku dobré.

Po obědě vyrážíme na nahánění. Andy se tohoto oblíbeného úkolu zhostí se sobě vlastním nasazením, zkontroluje řádný kus revíru, doufám jen, že nepoběží až do Německa. Hlásí zvěř a po zahájení pískání se po chvílí vrací s jazykem až na zem. Z radosti vyskočí nejen na mě, ale nakonec i do náruče rozhodčímu, který se upřímně baví Andyho loveckým nadšením. Odložení 5 + 5 minut s výstřelem zvládneme za 4 bez uvázání a podaří se i chování na stanovišti, kde ovšem Andyho pro jistotu vážu. Jako pejsek se zkušenostmi z praxe už nemusí být tak stoprocentně klidný, jako když před pár lety skládal své první zkoušky obsahující tuto disciplínu. Vzhledem k tomu, že „honci“ dělají opravdu obrovský rámus, připomínající spíš demonstraci než naháňku, a navíc jednu kolegyni napadne zakřičet „Prasata!“, je uvázání fakt dobrý nápad. Na levém konci řady se strhne poprask, někteří psi vyrážení do leče a situace připomíná mnoho věcí, jen ne klid na stanovišti.

Neděle 26. 4.

Po nástupu vyrážíme pěšky k noře, která je přímo v areálu Kóty. Doufám, že si Andy nepokazí dosavadní skóre a bude u lišky hlásit jako o život – máme druhý nejvyšší počet bodů a tudíž našlápnuto na medaili. Andy se s vervou pouští do vsuku a vypadá to dobře, ovšem jen do chvíle, než se dostane ke zlomu za zatáčkou. Zůstane v místě a hlásí, ale tak nějak přidušeně. Až se leknu, že jsem mu zapomněla sundat obojek, ale hned se ujišťuji, že ne. Nicméně pes se neposunuje, hlásí a trčí na stejném místě. Čas dvě minuty brzy vyprší a zavládne zklamání, tohle nám nikdo nepřál. Otvíráme poklopy, zda snad opravdu Andy za něco nevisí, ale zdá se, že se zkrátka nějak zašprajcl. Zlom by musel překonat na boku, obrat se mu buď nepovedl, nebo si nevěděl rady. Po odklopení vík pokračuje k lišce, ale tím už nic nezachrání. Máme nulu, a tedy po medaili. Mrzí to, zvláště když se v ostatních disciplínách tak dařilo. Ale nedá se nic dělat – soutěží jsme prošli se ctí a konec byla zkrátka smůla.

Zbytek dopoledne strávíme balením a úklidem, po obědě je spočítáno a můžeme vyhlásit výsledky. Soutěž úspěšně dokončili jen tři psi ze sedmi, medailové pozice obsadili hladkosrstí jezevčíci: zvítězil Cato ze Zelené mýtiny s V. Slukou (I. cena, 236 b.), druhá byla Brenda Bella Moravia se Z. Leondhardtovou (II. cena, 150 b.) a třetí byl Akim ze Zelené mýtiny s V. Slukou (III. cena, 163 b.). Andy měl 190 bodů, takže na medaili by mu stačila i nicotná jednička z nory, ale nula je holt nula. Příčinou vypadnutí ze soutěže u ostatních neúspěšných účastníků byla nevyvedená práce na stopě. Po společném focení kolem půl třetí vyrážíme k domovu. Soutěž na Rozvadově byla moc pěkná, organizačně výborně zvládnutá a celý víkend jsme prožili v příjemné přátelské atmosféře. To pak ta prohra ani tolik nebolí 🙂

Pracovní pohár KCHJ ČR 2014

Klub chovatelů jezevčíků zveřejnil výsledky Pracovního poháru za rok 2014. Andy se mezi dlouhosrstými standardy umístil na 11. místě se 736,8 bodu, které jsme posbírali celkem na třech soutěžích. Vzhledem k mému pracovnímu vytížení a dalším problémům v loňském roce, které bohužel omezily naše možnosti tréninku a účasti na soutěžích, je pro nás 11. místo úspěchem. Skvěle se Andy předvedl především na Speciální barvářské soutěži, kde vybojoval krásné 2. místo, nalezl všech pět markantů a jen dlouhý čas vypracování stopy nás posunul do 2. ceny. Se ctí jsme se zúčastnili i podzimní soutěže Černostudniční pohár na Jablonecku (BZH + BZ podle nových zkušebních řádů), kde Andy získal 4. místo na BZH a celkové 8. místo v soutěži. Lepší umístění nám pokazila pouze nevydařená šoulačka. V říjnu jsme se ještě zúčastnili Klubové barvářské soutěže, kde se Andymu nevyvedla práce na barvě, jinak měl samé 4. V srpnu jsme potřetí absolvovali memoriál Rudolfa Kristla, který se nám díky nulám z několika disciplín do Pracovního poháru nepočítá. Věřím, že letos se nám podaří některé nedostatky napravit a přivezeme si zase nějakou medaili!

Černostudniční pohár 2014

V Hradci jsme dostali nabídku zúčastnit se Černostudničního poháru v dosledech, na kterou jsem po krátkém přemýšlení kývla. Na jednu stranu už jsem sice chtěla méně vydařenou sezonu uzavřít, na druhou stranu mě lákalo skončit na závěr s nějakými radostnějšími výsledky na stopách, než jaké jsme si vezli z KBS. Doplnili jsme tak s Andym ryze dámskou skupinu vůdkyň jezevčíků. V pátek 17. října navečer jsme se proto vydali ke kamarádům Ivě a Pepovi na Smržovku, kde jsme strávili přátelský večer. A brzy ráno hurá do práce.

Sobota 18. 10. – BZH

Na sobotním programu byly barvářské zkoušky honičů. Cestu k myslivecké chatě MS Český ráj na Malé Skále jsme si předem ověřili dotazem u organizátorů, a tak jsme v předstihu za necelou půlhodinku přistáli v cíli. Vypadalo to na pěkný den, zatím bylo trochu mlhavo.  Zahřáli jsme se bramboračkou a kafem a probrali novinky. Nejlepší byla ta, že se soutěž běží podle nových zkušebních řádů. Měla jsem doma starší vydání propozic a myslela jsem, že se běží podle starých řádů, takže nastala otázka, zda zkusit či nezkusit šoulačku, kterou jsme sice cvičili, ale naposledy v září.

Kolem osmé jsme se vydali na přilehlou louku na losování a slavnostnímu nástupu. Polovinu startovního pole tvořili jezevčíci, polovinu jagteriéři. K Andyho velké radosti se jednalo hlavně o krásné jagdteriérky. Soutěž zaštítily chovatelské kluby obou plemen a nejlepší jagdteriér a jezevčík mohli získat pracovní titul CACT. Vylosovala jsem číslo 5, tedy předposlední z naší skupiny. V obou skupinách byla namíchána obě plemena. Vydali jsme se serpentinami na Skuhrov.

Začínali jsme na stopách, přičemž na nás vyšla pátá stopa v pořadí. Byla klikatá a vedla stále do kopce, houštinami i po okrajích starého lomu, dvakrát do prudké stráňky. Andy stopu sledoval v poměrně rychlém tempu konstantní rychlostí, od začátku do konce zalehlý v řemeni, opravdu radost to sledovat. Ale největší radost jsem měla z toho, že práce Andyho baví a po období starostí a nezdarů jsme se zase dokázali dostat trochu do formy. Na konci stopy se zkoušelo chování u kusu. Vzhledem ke kopcovitému terénu jsem na Andyho u kusu neviděla, takže po ověření kusu se Andy vydal ke mně. Po opakovaném odeslání po stopě šel opět ke kusu, popošla jsem blíže, abych viděla. Čekala jsem, zda aspoň zahlásí, což jsme se v posledních týdnech učili, ale Andy se jen díval a stál u prasátka, za což mu rozhodčí nakonec udělili dvojku. Takže máme co vylepšovat, ale za práci na stopě velká pochvala.

Po přestávce bylo na řadě odložení. Sluníčko se sice nakonec neprosadilo, protože ranní mlha vystoupila z údolí a vytvořily se mraky, ale jinak bylo teplo. Dlouhé čekání na louce nám tedy příliš nevadilo. Odkládalo se v miniaturním starém lomu. Deset minut s výstřelem Andy vydržel bez hnutí a dostal další čtyřku. Za plný počet bodů jsme zvládli i vodění volně, i když s malinkým zaváháním, kdy se Andy trochu opozdil při ověřování pachů. BZH jsme tak skončili na třetím místě z jezevčíků s jedinou dvojkou a celkovým počtem 184 bodů ve II. ceně.

Po spočítání výsledků, guláši a domácím štrůdlu jsme převzali diplomy a za soumraku ujížděli na Smržovku, kde jsme strávili příjemný večer v Parkhotelu.

Neděle 19. 10. – BZ

Nástup na barvářské zkoušky honičů byl tentokrát přímo na Smržovce v klubovně MS Černá studnice, pro nás v pěším dosahu. Když jsme místo srazu našli, přemístili jsme si do blízkosti chaty auto a očekávali v krásném ránu, jak se nám bude dařit tentokrát. Po rozlosování, při němž jsem vytáhla šestku a byla přiřazena coby nejnižší číslo ke druhé skupině, jsme vyjeli opět na Skuhrov, tentokrát přes hřeben Černé studnice.

Začínalo se na kraji lesa odložením, pět minut bez výstřelu. Andy zahájil den s plným počtem bodů za první disciplínu a čekali jsme na vodění. Ani tentokrát se z nadějného slunečného rána nevyklubal jasný den, mlha se opět zvedla z údolí a obloha byla napůl zamračená. Nicméně stále bylo dost teplo, počasí si organizátoři objednali skvělé. Vodění jsme si podle nových zkušebních řádů mohli zvolit na volno či na řemeni, tak jsme šli jako v sobotu na volno a dostali čtyřku. Po přestávce byly na řadě barvy a s  nimi i dilema, zda předvést šoulačku, nebo následování. Šoulačku jsme cvičili v září, když jsme se chystali na Pohár Českého středohoří, kam jsme kvůli nemocem nakonec nejeli. Poslední dva týdny jsme ji však necvičili vůbec, a teď babo raď. V ústraní jsem si s Andíkem vyzkoušela celou disciplínu, kromě závěrečného výstřelu, vše vypadalo dobře. Tak tedy riskneme šoulačku.

Při čekání začalo být v lese a na loukách kolem rušno: houbaři, pes, traktůrek s dřevorubci, nakonec běžící srnčí zvěř. Andy se začal těšit, že si něco prožene, a to nebylo zrovna skvělé nastavení na práci na barvě. Na barvu jsme šli třetí v pořadí. Pro šoulačku nám rozhodčí vybrali louku, šli jsme přes její cíp na vybíhající kraj lesa, trochu do kopce. Absence cesty byla první zádrhel, Andy měl pocit, že se bude moci brzy rozeběhnout do louky, zvláště když předtím viděl, že po ní kupředu kráčí střelec, který se šel ukrýt. Podařilo se mi ho zklidnit a vydali jsme se pomalým krokem kupředu. Andy byl přesto vnitřně jako na pérkách, trošku pospíchal, ale stále v mezích disciplíny. Odložení gestem za chůze proběhlo skvěle, stejně provedené přivolání taky, pokračovali jsme tedy dalších třicet kroků. Pak opět odložení, tiché „čekej“ a odcházím za střelcem. Prásk! A už vidím Andyho, jak radostně běží ke střelci. Hurá, co jsme ulovili? Vycházím z lesa a říkám: Co jsi měl dělat? Pes si zkroušeně lehá, ale už to nezachrání. Všechno skvělé, skoro celá šoulačka je na pochvalu, ale za vyběhnutí na konci dostáváme pouhou jedničku a sešup do třetí ceny je zajištěn.

Snažím se moc nenaštvat, protože se musíme soustředit na následující barvu, ale přeci jen je to zklamání. Holt risk není zisk úplně pokaždé. Vydáváme se po stopě a Andy jeví známky nesoustředění, podobně, jako to vyprávěli o svých psech vůdci před námi. Les zřejmě křižují stopy houbařů i zvěře ve značném množství. Není divu, že brzy slyšíme první signál povelky. Bod dole, sešli jsme. Vracím Andyho na barvu a důrazně mu domlouvám, že musí sledovat barvu. Dá si říct a vcelku slušně pokračuje v barvářské práci, párkrát ukáže místa, kde zvěř přeběhla stopní dráhu, ale na barvu se vrací. Ve chvíli, kdy vlevo od nás vidím ležící kus, ukazuje Andy další čerstvou stopu mířící vpravo do lesa. Zastavuji, abychom kus nepřešli, a ptám se Andyho, kde má barvu. Vrací se, zachytí pach prasete a dochází ke kusu. Takže trojka, v daných podmínkách dobrý výkon, zkoušky máme za sebou. Jednička ze šoulačky mrzí, mohli jsme být v první ceně. Ale mám radost, že Andy na obou stopách pracoval slušně, na šlapané stopě dokonce perfektně, a že se mu vrátila chuť do práce.

Po skončení zkoušek odjíždíme na Smržovku. Kolegyně shánějí štrůdl, který mají dát do placu jako pokutu za včerejší prohřešek proti myslivecké mluvě (vyprávěly se zaujetím jednomu z rozhodčích, že z lesa vyběl štrůdl srnčí zvěře, následná výmluva, že mají hlad a myslí na štrůdl s kafem, jim nebyla uznána), tak se nabízím, že je budu navigovat na smržovské náměstí. Dvě otevřené cukrárny vedle sebe nás celkem překvapí a ještě více fakt, že v jedné z nich opravdu mají štrůdl. Kupujeme dvě dlouhé nohavice a ještě pár zákusků kvůli narozeninám jedné z kolegyň a odjíždíme do chaty. Nikdo už nevěřil, že štrůdl seženeme, takže sklízíme uznání a všichni se pouštějí do sladkostí. Čas do vyhlášení tak příjemně ubíhá a za chvíli nastupujeme na louku u chaty. Vítězem Černostudničního poháru se stává drsnosrstý standard „Chuck“ – Charleston Mirojan Bohemia, vedený Simonou Nikliborcovou. My jsme tentokrát díky zařazení do III. ceny poslední, v celkovém pořadí poháru však naše výkony i přes nedělní nezdar vynesly 8. místo.

Na vyhlášení se přichází podívat i naše kamarádka a ubytovatelka Ivana, a tak rovnou ze soutěže zamíříme do Parkhotelu na pozdní oběd, neboť ten jsme díky shánění štrůdlu prošvihli. Večer pak odjíždíme do Prahy, unavení, ale s dobrou náladou, o kterou nás nepřipraví ani nechtěné „úlovky“ v podobě skupinky hladových blech v Andyho kožichu či rýmy, kterou jsem na severu chytila.

Andy glosuje: To jsem ani nečekal, jaká to bude skvělá akce. Nejdřív jsem si myslel, že jsme jen na návštěvě u Ivanky, když jsme ale najednou vstávali tak brzo a panička si vzala klobouk, tak jsem zbystřil. Na chatě už mi to bylo jasný. Začalo to krásně, zjistil jsem, že jsou tam samý hezký jagdteriérky, tak jsem se docela snažil. Taky jsem chtěl udělat radost paničce. Tak jsem se na stopu soustředil a došel jsem krásně až k prasátku. Panička mě na konci pustila kousek samotnýho, a pak dlouho nešla, tak jsem pro ni šel. Poslala mě zpátky k prasátku, tak jsem tam zase po stopě došel, ale dál už jsem nevěděl, co mám dělat. Za to jsem dostal dvojku. Panička říkala, že jsem měl hlásit. Aha. Tak příště. Jinak se mi v sobotu všechno povedlo na čtyřku a byl jsem čtvrtej. V neděli jsem byl trošku roztěkanej, protože po louce běhaly srnky. Strašně jsem se těšil, že půjdu nahánět. Místo toho jsme se ale ploužili po louce. Na rohu v křoví byl schovanej rozhodčí, a pak k němu šla panička, zatímco mě odložila. Když jsem viděl, že vystřelil a konečně začal lov, hned jsem za ním vyběhl, abych zjistil, na co střílel. Jenomže panička vylezla z toho křoví a hned jsem věděl, že je zle. Když se mě zeptala, co jsem měl dělat, tak jsem si okamžitě lehnul, ale už jsem nic nezachránil. Tohle totiž byla nová disciplína šoulačka a já jsem zapomněl, že mám čekat, až si pro mě panička dojde. Přitom ten začátek jsem udělal tak krásně! Za to jsme dostali jedničku a ještě se panička trochu zlobila, ale né moc, protože to by nám pak nešla práce na barvě, kdybysme byli na sebe rozzlobený. Nakonec mi řekla, že jsem udělal skoro všechno dobře a dostal jsem za odměnu maso z guláše. Na Černostudniční pohár bych zase jel, protože je to tam krásný a bydlíme přitom u Ivanky a Pepy.

Klubová barvářská soutěž KCHJ ČR 2014

Ačkoliv poslední měsíce přinesly spoustu jiných záležitostí, kvůli nimž zbylo málo času na tréninky a přípravu, přeci jen jsme na podzim naplánovali ještě nějaká soutěžní klání. Prvním z nich měl být nultý ročník Poháru Českého středohoří, kam jsme nakonec nemohli odjet kvůli nemocem – já jsem celý týden před soutěží bojovala s následky těžkého úpalu a Andy ve čtvrtek skončil u veterináře kvůli bolesti, způsobené ostrými úlomky hovězí kosti, kterou jsem mu nechala déle, než bylo vhodné. Měl poraněnou sliznici žaludku a dostal preventivní léky na zamezení vzniku možné infekce.

Další akcí v pořadí proto byla Klubová barvářská soutěž Klubu chovatelů jezevčíků. K pořádnému tréninku barvy jsme se nedostali vzhledem k dalším zdravotním potížím v rodině a s tím spojeným cestováním za lékaři, takže jsem spoléhala na Andyho schopnosti. Nakonec letos přivezl stříbro z barvářské speciálky a na Memoriálu R. Kristla měl lesní disciplíny za plný počet bodů. Smůla nás však zřejmě nehodlala opustit.

Pátek 3. 10.

Potíže začaly už před odjezdem. Nalézt na internetu nějaké volné ubytování v Hradci za normální cenu bylo téměř nemožné (konala se Zlatá přilba). Ubytovna jmenovaná v propozicích už byla obsazená. Nakonec jsem uspěla v jakémsi rodinném penzionu Jitka. Paní „Jitka“ mi však den před odjezdem smskou sdělila, že má „technické potíže“ a že mi sehnala jiné ubytování, a sice v „hotelu Alexandria, pobočka ubytovna Aleš“. Po kreativním hledání na internetu jsem zjistila, že se jedná o kongresový hotel Alessandria, který provozuje též ubytovnu pro dělníky, ale vzhledem k fotkám hotelu jsem doufala, že to bude přijatelné. Nic jiného v tu chvíli stejně nezbývalo. Desetipatrový hotel jsme našli celkem snadno, byť jsme již dorazili za tmy. V recepci nazdobeného nóbl přízemí se právě recepční vybavovala s nějakou paní, tak jsem si stoupla do fronty. Paní se ptala na cestu kamsi a recepční jí radila, že rozhodně nemá chodit pěšky, protože jsou tam všude cikáni a je to nebezpečné. Jen jsem doufala, že nehovoří o cestě na zmíněnou ubytovnu Aleš.

Když na nás přišla řada, začala recepční hledat v počítači moji rezervaci (kterou jsem si předem telefonicky ověřila). Poté si začala něco šuškat s druhou pracovnicí. Obávala jsem se, že půjde o chybu v rezervaci, ale problém byl jinde. Ta dobrá žena mi oznámila, že mám jet výtahem do 9. patra a jít pěšky do 10. patra hotelu, kde se nachází „ubytovna“. Dále mi objasnila, že výtah do 10. patra nejezdí, neboť „to statik nepovolil“. Poslední informací bylo, že pokud bude na pokoji nepořádek, neuklizeno nebo cokoliv strašného (napadla mě v tu chvíli mrtvola), že mám přijet zase dolů, a ony tu pokojskou vzbudí „a prostě tam půjde uklidit“. „Víte, paní Peláková, my tu máme opravdu strašné problémy s pokojskýma.“ Všechny tyto informace mě jako hotelového hosta skutečně velmi zajímaly. Jako vystřižené z příručky „Nemožná marketingová komunikace“. Když jsem chtěla rovnou zaplatit vzhledem k tomu, že ráno odjedu v šest a v neděli také, trvala paní na tom, že mám jet nejprve nahoru a pokoj zkontrolovat, „aby pak nevznikly nějaké problémy“. Chápu, zkoušela, zda si po této záplavě jobovek nezakoupím apartmá v nižším patře za dva litry.

Nuže, vyjeli jsme vypolstrovaným výtahem do 9. patra. Bylo zde šero, nicméně proti 10. patru to byla nasvícená promenáda. V 10. patře totiž vládla tma. Vypínač na schodišti nefungoval, takže jsem se psem v náručí a batohem na zádech vstoupila doprostřed chodby. Vpravo bylo trochu vidět, světlo sem pronikalo z některých otevřených pokojů, po chodbách se míhali ruští či ukrajinští dělníci, kteří procházeli zřejmě do kuchyňky. S nepřístupným výrazem jsem se tedy šla podívat na některá čísla dveří. Logicky z toho vyšlo, že náš pokoj bude na druhé straně chodby, tam, co byla úplná tma. Naštěstí byl hned za půlkou, takže jsem číslo jakž takž rozeznala. (Vypínače na chodbě nejen nefungovaly, ony zde vůbec nebyly, díry do zdi byly zaslepené krytkami.) Odemkla jsem, vlezla dovnitř a zamkla za sebou. Pokoj byl načichlý starým kouřem z cigaret a starými odpady, ale jinak bylo uklizeno. Nábytek a koupelna pamatovaly soudruha Husáka. Výhled byl ovšem famózní. Desáté patro v Hradci, to vidíte celé město. V devět jsme se ještě nepozorovaně vytratili a šli na procházku po okolí. V noci Andy moc nespal, protože štěkal na hluky, jež se linuly z chodby.

Sobota 4. 10.

Po nepříliš dobrém spaní jsme bez potíží vstali a v půl sedmé už jsme ujížděli mlhou a tmou po výpadovce na Olomouc. Byly 4 stupně a naše nové auto nás vyděsilo dosud neslyšeným zvukem, jímž upozorňovalo na možnost náledí. Tápání v mlze v obci Hoděšovice jsme zdárně absolvovali a za chvíli jsme po žluté turistické značce (není nad to mít v autě dostatek map :-)) přijeli na místo srazu.

Po hodině mrznutí jsme si vylosovali nepříliš skvělé číslo 10, které znamenalo, že budeme ve druhé skupině pejsků chodit na disciplíny jako poslední (bohužel los nás pak určil jako poslední i na barvu). Poněkud ztuhlí jsme se odebrali plnit disciplíny odložení a vodění. Andy obojí zvládl za 4, takže jsme mohli jít čekat k pohostinné Mazurově chalupě. Sluníčko už začínalo trochu hřát, tak to bylo lepší.

Po polední pauze nás čekaly barvy. Na řadu jsme se dostali v půl třetí. Dělalo mi starosti, že Andy se od pátečního večera nenapil (v rozrušení na zkouškách se to stává, pokud není zrovna vedro), dokonce jsem měla pocit, že pil naposledy doma. Soustředění také postupně opadalo. Když jsme vyrazili na stopu, bylo jasné, že to nebude jednoduché. Všude byly stopy po ranním pobytu černé zvěře a Andy poskakoval a nasával pachy, dokonce se pokusil se válet a naparfémovat si kožich. Postavila jsem ho zpátky na všechny čtyři, ale další práce byla podobně roztěkaná. Brzy jsme měli bod dolů. V druhé půlce už jsme se octli doslova v prasečím ráji. Dvě kaliště, rozrytá zemina, cestičky ve vysoké trávě. Andy nevěděl, kam dřív, a na barvu skoro jako by zapomněl. Došli jsme s odřenýma ušima, v podstatě už jen na příkaz, kdy jsem se snažila být přiměřeně přísná, ale tak, abych psa neodradila úplně. Společnými silami jsme dorazili k srnci a mně běželo hlavou, že v danou chvíli je jednička ještě úspěchem. Po třetím troubení chyby jsem měla z Andyho pocit, že už práci vzdá, že ho to nebaví. Tréninky nám zkrátka chyběly a prožité útrapy během září si vybraly svou daň v podobě nesoustředěnosti.

Od Mazurovy chalupy jsme odjížděli kolem páté a vydali jsme se ještě na výlet do Třebechovic, protože na ubytovnu se nám skutečně nechtělo. Tady jsme navštívili restauraci Černý kůň a dali si tu jakési těstoviny k večeři. Restaurace je hezká, ale dovedu si představit, co by o daném pokrmu asi řekl Zdeněk Pohlreich. Bazalkové pesto fakt vypadá jinak. Jako azyl to ale bylo dobré, dělali jsme s Andym, že jsme turisti (ve volných chvílích jsem studovala mapu). Vida, jak je turistická mapa všestranně užitečnou pomůckou!

Večer jsme dorazili na tu hnusnou ubytovnu (kdyby všichni ti cizinci tušili, co se skrývá v 10. patře, kam výtah nejezdí!) a šli ležet. Za dvě hodiny jsme se ještě vyplížili na večerní procházku. Spalo se líp, protože unavený, nažraný dokonce už i pořádně napitý Andy spal jako dřevo.

Neděle 5. 10.

Ráno budíček o trošku později, ale pořád ještě pro lidi typu sova nekřesťansky brzy. Rádi jsme však opustili podivný hotel křížený s dělnickou ubytovnou. Mlha nebyla, jen takový opar, zima byla menší, asi tak sedm stupňů. Čekalo nás pouze nahánění, oblíbená disciplína Andyho a trochu adrenalinu pro mě. Všichni předchozí pejsci z naší skupiny nahánění zvládli pěkně, hlásili, zvěře bylo dost. Znervózňovala mě (a nejen mě) jen silnice, odkud byl slyšet hustý provoz. Snad není tak blízko, jak se zdá. Andy důkladně proslídil určenou stranu u cesty a rozesmátý se vrátil. Rozhodčí veleli poslat jej znovu na druhou stranu. Za chvíli Andy hlasitě vyštěkl a hnal zvěř. Diváci přihlížející z nedaleké cesty mi pak vyprávěli, jak se z lesa vyřítil daněk, přesadil přes cestu a metrový příkop, záhy po něm se vyřítil Andy, vznesl se nad příkop a – protože není strýček Fido a neumí létat za pomoci uší – naboural do protější stěny příkopu. Poté se oklepal a pokračoval hlasitě za daňkem. Po asi deseti minutách nahánění se hezky vrátil ke mně a od všech přítomných dostal velkou pochvalu, od rozhodčích čtyřku a zápis hlasité nahánění do rodokmenu.

Soutěž jsme tak zakončili s pěkným bodovým skóre (samé 4 a jedna jednička), ale díky známce z barvy jsme spadli do III. ceny a skončili třetí od konce před dvěma pejsky, kteří neobstáli. Společný oběd za odměnu však Andyho neminul (Andy maso a já zelí s knedlíkama dle vzájemné dohody o spolupráci) a dokonce jsme za naše 14. místo dostali i drobné ceny. Soutěž byla perfektně zorganizovaná, s přátelskou atmosférou, počasí vyšlo, honitba opravdu zazvěřená, ač se jedná o městský les hojně využívaný k rekreaci Hradečáků (cyklisté, houbaři, turisté). Vítězem se stal trpasličí drsňák Devil z Hradu Ronova vedený MVDr. Karlem Bukovjanem.

Andy glosuje: Na soutěž jsem se těšil, ale bylo tam hodně čekání, tak jsem se nakonec dost nudil. Odpoledne jsem měl hlad, žízeň a moc se mi pracovat nechtělo. Znáte to, radši bych si dal něco dobrýho a zalehnul. Jenže šlo se na barvu. Zrovna když všude bylo tolik stop. Moc jsem se nesoustředil, spíš bych si tak něco opravdovýho vystopoval a prohnal. Panička byla ze mě dost zoufalá, tak jsem se na konci trochu snažil, ale bylo už pozdě. Takový ty větvičky jsme sice dostali, gratulovali nám a zahráli, ale na paničce jsem poznal, že jsme to moc nezvládli. V neděli jsem se fakt snažil, abych udělal všechno dobře. Měl jsem za úkol už jen nahánění, to se mi povedlo krásně. Jinak se to ale už moc vylepšit nedalo. Panička se ale na mě vůbec nezlobila a dala mi velikej kus masa, takže mi připadá, že jsem to zas tak strašně nepokazil. Ale trochu jo.

Memoriál Rudolfa Kristla 2014

Také letos jsme po úspěšné účasti na Speciální barvářské soutěži naplánovali další start na vrcholné všestranné soutěži, Memoriálu Rudolfa Kristla. I přes rozličné záležitosti, jako byla likvidace auta, shánění jeho nástupce, moje třítýdenní preventivní konzumace antibiotik kvůli klíštěti, vedra a přemíra práce jsme přeci jen nějaké tréninky absolvovali. Letos musíme poděkovat hlavně Líbě a křepelákovi Dinovi za společné nácviky na vodě, Milanovi s křepelačkami Kačenkou a Agátkou za skvělý výcvikový víkend a Jirkovi za opakovanou asistenci při dohledávkách. Mrzí nás, že jsme vaši snahu neodměnili lepším výsledkem.

Pátek 15. 8.

Jako vždy jsme vyrazili o něco později, než jsme chtěli, protože jako vždy v pátek přicházejí nečekané, o to více však spěchající pracovní úkoly. Uzavírka výjezdu na Plzeň, o které jsme nevěděli, a dále výborná diskuze s navigací zvanou „Irena“, kterou jsem se rozhodla vyzkoušet na neznámé trase (již jsem si předem nastudovala). V závěru jsem navigaci povolila řídit naši cestu, takže jsme se podívali do skutečně zajímavých koutů kolem Plzně a s mírným zpožděním, jako poslední, dorazili na základnu do restaurace U Šípků v Horní Bělé. Začalo pořádně lejt. Po rozlosování a nástupu, kdy déšť ustal, jsme odjeli k Hubenovu na první disciplínu – chování u kusu černé zvěře.

Díky startovnímu číslu 10 jsme se dost načekali. Dokonce stihl přijít pořádný liják. Krčili jsme se pod prťavým dubem a čekali na pokyn rozhodčích. Dva pejsci vypadli, takže jsme se moc netěšili. Začátek vypadal dobře, Andy statečně vyrazil mokrým borůvčím, nabral vítr a šel k praseti. Doma jsem ho naučila dokonce hlásit u kůže, tak jsem doufala. Asi dva metry před ležícím prasetem udělal Andy elegantní oblouk a šel pryč. Po zavolání a opětovném vyslání už k praseti nešel. Zřejmě to považoval za splněné. Mokré porosty, pokud zrovna nežene zvěř a nevnímá to, upřímně nesnáší. Takže nula jako loni a konec nadějí na jakékoli umístění. Fakt k vzteku.

Odtáhla jsem mokrého psa do auta a zpracovávala emoce. Pak jsme vyrazili na noru. Rozhodčí v zájmu objektivity před každým psem prohnali lišku. Běželo to jako na drátkách, protože se šlo pouze na rychlost. Andy vletěl nadšeně do nory, překonal zlom, druhý kotel a… začal hlásit. Ze schodu do poslední části nory neseskočil. Hlásil do konce disciplíny, než nám ji pro uplynutí času odpískali. Zřejmě už bylo v noře příliš mnoho pachů za tak krátkou dobu a myslel si, že je lišák blíž. Pravděpodobně v oslabení, možná po čtvrteční žaludeční nevolnosti, která ho ovšem během dne přešla, nechtěl riskovat žádný kontakt. Přitom na tréninku běžel tak krásně… Takže další nula, kterou jsme nečekali.

S pochmurnou náladou jsme se navrátili do Horní Bělé. Postavila jsem stan a zbytek večera jsme strávili v hospodě. Ve stanu byl Andy hodnej, i když v něm spal poprvé v životě.

Sobota 16. 8.

Sobota začala tradičně slavnostním nástupem s početnou přihlížející koronou. Potom jsme odjeli k rybníku. Opět se dalo do deště. Andy se jako vždy na kachnu tak těšil, že byl skoro bez sebe. S desítkou se opět načekal. Do vody vletěl jako střela a už se vracel s kachnou. Bohužel si to namířil trochu bokem ode mě, takže to vypadalo, že budu muset dát povel. Nakonec byly povely dva a předávka byla trošku horší, tak jsme obdrželi jedničku a pochvalu za dobrou práci. Což o to, práce nebyla špatná, ale povelů bylo moc. Andyho výkon se však líbil i redaktorům Plzeňského deníku, protože video s jeho prací na vodě umístili do fotogalerie k článku o memoriálu.

Potom jsme jeli na drobné lesní disciplíny ve skupině s dalším dlouhánem, Chuckem Norrisem, s nímž jsme byli ve dvojici i loni. Začali jsme naháněním v podání Andyho. Poctivě prohledal houštinu a přilehlou louku, zvěř nenašel, na povel se vrátil, takže za 4. Stejně výborně zvládl i vodění na řemeni, které se konalo v členitém prostředí okolo malinkého lomu, a odložení na 10 minut s výstřelem.

Přesunuli jsme se k lesnímu bufetu a přečkali tam další pořádný slejvák. Andy dostal kousek sekané a mohli jsme vyrazit na barvu. Andy předvedl krásnou práci, od začátku až do konce bez zaváhání, párkrát ukázal stopy zvěře, ale soustředil se na práci a dost dlouhou stopu vypracoval bez problémů za 4. Z krásného srnce na konci měl velkou radost a byl zklamán, když ho někam odvezli, a nechtěl opustit místo nálezu. Lesní disciplíny jsme jako loni zvládli se samými čtyřkami a s pochvalou rozhodčího na barvě, který řekl, že je pro něj čest sledovat takového psa při práci. Po nevydařené pátku to byla určitá náplast, ale na druhou stranu o to více nuly mrzely. Večer Andy trávil v autě a já v restauraci, kde se tančilo a promítaly se fotky s pátku a soboty.

Neděle 17. 8.

Poté, co jsem se u snídaně dověděla, že vlečky se konají v jeteli, mě přešel humor, protože Andy v příliš hustém porostu nosí nerad. Navíc zase začlo lejt. Po nástupu jsme vyrazili na dohledávky. Bohužel fakt jetel, a ještě k tomu mokrý. Když jsem viděla Andyho, jak zamračeně, leč statečně hopká po stopě, protože jetelem normálně nemůže běžet, bylo mi jasné, že se blíží katastrofa. Navíc délka kroku zakladatele vlečky byla pořádná, takže vlečka měla spíš 200 metrů než kroků. Ani s brýlemi jsem neviděla, zda v dálce mezi porostem Andy něco nese nebo ne. Když jsem viděla, že nenese, dostal povel. Na to se ale jen zarazil a nechtěl jít ani pro králíka, ani ke mně. Po přivolání jsem Andyho vyslala znovu na stopu. Došel téměř ke králíkovi, na povel Aport nereagoval. Začal se vracet a na závěr se zarazil uprostřed louky, dělal, že něco našel, sedal si a všemožně se snažil vypařit někam do vzduchu, aby nemusel jít ani pro králíka, ani ke mně. Co nejsladším hlasem, dusíc v sobě vztek, jsem ho zavolala a připnula. Šli jsme si vyslechnout další nulové hodnocení. Chuckovi se jetel taky nelíbil, tak donesl králíka snazší cestou k autům a na pár povelů k vůdci, takže sklidil jedničku. Poté si s Andym vyměnili informace (po každé disciplíně se šli očuchat a šťouchli do sebe čumákama, asi se na nás domlouvali) a šlo se na pernatou.

Andík rychle naše zvěř, ale nést se mu ji nechtělo. Tak tam do ní šťouchal, vytrhl nějaké peří, a když to trvalo dlouho, dala jsem holt povel Aport za cenu bodu dolů. Andy slepici přinesl a předal. Ovšem načatou. Takže ostuda jako dům a k tomu místo trojky nula. Solidární Chuck pak celých deset minut předstíral, že slepici nemůže najít. To teda byly výkony! Jeli jsme na oběd a byli celí skleslí. Takže jednou dole, pak nahoře, a teď zase dole.

Odpoledne jsme jeli na velké pole. Byly šedé mraky, ale k tomu slunce a vítr. Bezva na focení. Před naším příjezdem prý běžel po strništi zajíc. Uvidíme. Andy se těšil, tak jsem se obávala, aby zase nezdrhl do porostu podél pole. Ale co to? Z Andyho jako by se stal ohař na memoriálu Podhajského. Slídil ze strany na stranu, poslouchal na píšťalku, udržoval si kontakt. Pak dorazil k té stopě zajíce (asi 10 minut staré) a začal ji hlasitě sledovat až daleko k okraji pole. Před porostem se zarazil (!) a ohlédl, co dál. Připískala jsem ho zpět. Radostně na mě vyskočil a na pokyn rozhodčích jsme pokračovali ve slídění, opět poslouchal jako hodinky. Tak to se Andymu povedlo, dostal velikou pochvalu od rozhodčích a v očích místních si napravil reputaci (po jeho výkonech ho měli za trdlo). Můj psychický stav to však už dokázalo zlepšit jen nepatrně. Nejradši bych šla na dvě tři hodiny štípat dříví a vyzuřit se u toho.

Memoriál nakonec dokončilo 5 psů z jedenácti, zvítězil drsnosrstý Rigo Kinetik s Miloslavem Petrášem. Andík tentokrát, poprvé v životě, uzavíral startovní pole. Chyběly nám body ze 4 disciplín, tak není divu, i když jsme pak kromě kachny měli ze všeho čtyřku. Závěrečné gratulace na nástupu už byly po mě jen mučením, protože gratulovat nebylo k čemu (když pomineme tu krásnou barvu a krásné slídění). Pomalu jsme všechno sbalili a vydali se domů, navigace tentokrát musela být zticha. Automapa a cedule u silnice mi zatím tak nějak vyhovujou víc. Dříví ke štípání se nikde nenašlo, a tak jsem musela (a Andy taky) do úterý počkat, než mě to přejde.

Speciální barvářská soutěž KCHJ ČR 2014

Rozhodnutí zkusit letos znovu Speciální barvářskou soutěž KCHJ padlo záhy po loňském vítězství Andyho v této vrcholné soutěži. Když už pojedeme vracet putovní pohár, tak ho zkusíme vybojovat zpět! Přihlášku jsme tedy poslali a s napětím očekávali, zda budeme přijati. Mezitím jsme se pustili do přípravy, kterou letos provázely různé komplikace – když zrovna nestávkovalo auto, tak naši snahu bojkotovalo počasí. Přívalové deště nás několikrát na poslední chvíli donutily změnit plány a vrtochy přestárlého peugeotu komplikovaly naplánované výjezdy. Nicméně několikrát se mi podařilo připravit pěknou dlouhou stopu a vyzkoušeli jsme různá stáří včetně dvou čtyřicetihodinovek (to spíše na počátku, kdy jsem ještě uvažovala o mezinárodní soutěži, z čehož pak díky problémům s mobilitou rychle sešlo). Osvěžili jsme si také hledání nástřelu a drobné disciplíny. S pocitem, že některé věci jsme sice stihli na poslední chvíli, ale přeci, jsme vyrazili brzy ráno o poslední květnové sobotě v plné polní do Loučně na Mladoboleslavsku.

Sobota 31. 5.

Do restaurace U Zeleného stromu jsme dorazili s předstihem, a tak jsme si mohli s ostatními vůdci postěžovat na komplikace při přípravě na soutěž. Počasí potrápilo všechny, někteří dokonce kvůli prudkému lijáku nešli na již připravenou barvu, to se nám naštěstí nestalo. V mírné předsoutěžní nervozitě, leč v přátelském naladění, jsme očekávali slavnostní nástup, na kterém se nás vůdců se soutěžícími pejsky sešlo celkem šest. Po úvodním ceremoniálu s nezbytným loveckým troubením jsme se vydali auty do honitby Lipník, na louku nám dobře známou z Memoriálů Josefa Brzáka. Základnou opět byla lesní křižovatka u Mordové rokle, kde Majda a Milan Novákovi se svou trpasličí smečkou jezevčíků od Neratovické skalky po celý den naprosto skvěle zajišťovali chod občerstvovacího stánku.

Jelikož barvy byly připraveny ve dvou lokalitách, byly vylosováni hned dva vůdci, kteří se mohli do hlavního soutěžního úkolu pustit současně. Hned druhý los padl na nás, a tak jsme se vydali s prvním vylosovaným, Vaškem Slukou a jeho fenkou Fibie, a skupinou rozhodčích na start. První soutěžící absolvoval následování a velmi úspěšné hledání nástřelu, který fenka Fibie se štěstím na vítr objevila skoro hned. Pak už byla řada na nás. Následování jsme zvládli za 3, neboť Andy na mě po výstřelu radostně vyskočil, jako že již je tato méně oblíbená disciplína za námi a můžeme vyrazit do lesa. Rozhodčí byli přísní, jak se na vrcholnou soutěž patří, a srazili nám za to bod. Poté jsme se vydali do vyznačeného čtverce, kde se ukrýval nástřel. Vítr jsme si museli nadejít kolem celého čtverce, a pak už jsme se dali do systematického prohledávání. Směr jsme naštěstí také zvolili dobře, takže Andy brzy navětřil pohozené úlomky srnčích spárků a nástřel jsme našli krátce po třetí minutě hledání. Tak ještě označit místo nástřelu, stopky rozhodčích se rozbíhají a my se vydáváme, teď už sami, po barvě.

Na suchém listí nevidím ani kapku, ale Andy jde jistě. Doufám, že jeho jistota pramení z toho, že se mu stopa dobře sleduje. Tak ještě pravidelně značit cestu a dávat pozor na markanty, bleskne mi hlavou a od té chvíle už se snažím plně soustředit na Andyho chování, na cestu a její značení pro případ, že bychom se museli vracet, ale i na celkovou orientaci v terénu a také na samotnou stopu, i když kapku barvy nezahlédnu až do konce ani jednu. Je toho celkem dost a je potřeba udržet koncentraci celou dobu. Trochu se mi uleví, když najdeme první markant. Hurá, Andy opravdu jde po stopě, tedy souhlasí se spoluprací a zjevně chápe, že musíme podat co nejlepší výkon. Za chvíli nalézáme další markant, zatím vše běží jako na drátkách a já začínám uvažovat o tom, že bychom mohli docílit opět skvělého výsledku. Tak hlavně vydržet!

Po třetím markantu přichází krizové místo – barva přetíná lesní cestu a hned za ní následuje velká plocha přerytá od prasat, koláč o průměru minimálně 15 metrů. Stopa vede právě tudy a „hluboká orba“ ztěžuje Andymu práci. Navíc je tu sucho a spousta suchého dubového listí. Ptám se Andyho, kde má barvu, a protože se mi zdá, že spíš hledá než sleduje barvu, radši ho popadnu a vracíme se k místu s markantem. Třeba jsme přešli špatně lesní cestu? Určitě je na ní plno stop. Takže znovu, přes cestu, do dubové mlaziny, na přerytý úsek. Chvilku to vypadá dobře, ale jdeme jinudy než prve. Dávám další značku, ale Andy má zjevně potíže. Nakonec mění směr zpátky a stopu hledá. Tak zase k markantu… A potřetí. Pes je udýchaný, rozrušený, vidím, že se opravdu snaží. Zkouším mu dát napít, smočí nos, ale nepije. Pamlsek odmítne. Povzbuzuju ho, jdeme opět přes cestu, tentokrát už se zdá, že část stopy jsme vyřešili, ale v přerytém úseku ji opět ztrácíme. Na Andym je patrné vypětí, ale zároveň vidím, že se opravdu snaží ze změti pachů vymotat. Vracíme se nakonec počtvrté a pak i popáté, opět ho k místu u markantu nesu, ať si na chvíli odpočine od nasávání pachů. „Nevzdávej to, nevzdávej, to zvládneme, Andíku,“ říkám mu a on rozumí. Je přece jezevčík, a ti se jen tak nevzdávají. Napopáté procházíme krizové území a jako by náhle pominulo kouzlo bludného kořene – Andy pádí jistě po stopě a pokračujeme. Čtvrtý markant vzápětí potvrzuje, že jsme na dobré cestě, i když jsme ztratili mnoho cenných minut. Nicméně dosáhnout cíle do 50 minut je reálné, zatím jsme na cestě okolo půl hodiny.

Po pátém markantu vede barva po chodníčku vyšlapaném od zvěře, pak podél mlaziny. Andy tam radostně zabočí, ale mám pocit, že spíš za čerstvou stopou. Ptám se ho, nechá se ukáznit a pokračuje po pěšince. Ta protíná podmáčenou louku, ale za chvíli se mění v bahnité koryto. Pochybuji proto, že jdeme správně, podezření se potvrdí za chvíli – vyběhneme malý kopeček a vidím, že Andy už dávno není na barvě. Ach jo, takže kopeček jsme vyfuněli zbytečně, jsme pěkný kousek od posledního markantu a musíme se vrátit. Popadnu psa, pádíme zpátky, snažím se běžet, protože čas v tuto chvíli už letí.

Na chvilku se mi ztrácí z dohledu moje značení, ale brzy ho zahlédnu. Z opačného směru cesta vypadá jinak a o kousek se člověk odchýlí snadno. Značení zakryje strom a nervy jsou nadranc. Takže k poslednímu místu jistoty a znovu po barvě. Andy pádí opět k mlazině. Dobrá, barva vede tudy, ale kam dál? Procházíme mlazinou, zjevně je tu plno čerstvých stop, Andy mě táhne do hustého houští. Tak tam ne! Trošku se zlobím, ale musím se ovládnout, pes už toho má určitě dost. Koukám na hodinky, za chvíli to bude hodina a my ještě nejsme v cíli… Vracím se opět kousek pod markant, psa v ruce. Funíme oba. Snad to Andy nevzdá teď. Snad ještě může, snad ještě nemá unavený nos.

Tak opět do mlaziny, tentokrát jde Andy jistěji a hlavně do směru, který vypadá průchodně a tudíž pravděpodobněji. A nakonec už vidím jak srnce, tak rozhodčího. Hurá, hurá! Sice jsme tu se zpožděním, ale zato máme pět markantů. I kdybychom medaili nezískali, tak jsme došli, a to se cení. A navíc jsme zvládli dvě krize, kde jsme museli využít všechny svoje zkušenosti, psí i lidské, veškerou bojovnost, kterou v sobě máme. Kdy jsme spolu museli komunikovat, domluvit se. Ovládnout svoje emoce, zachovat klid, nepřenést nervozitu na psa. Vydržet se víc než hodinu soustředit a zvládnout to i fyzicky. Zkrátka mám pocit, že tentokrát, když jsme se museli se stopou poprat, se terpve ukazují všechny Andyho kvality. Nejen kvalita nosu, ale i pevná psychika, ochota spolupracovat a jezevčičí paličatost v nejlepším slova smyslu.

Rozhodčí Lubor Libich nám dojatě gratuluje a říká, že má radost z každého pejska, který tuto dlouhou stopu bez doprovodu rozhodčího dokončí. Tak ještě fotka na památku a jedeme na rozcestí k Mordové rokli. Teď máme pauzu, budeme se povalovat a čekat, jak si se stopami poradí ostatní.

Odpoledne, kdy se vrátí poslední vůdce, je jasné, že šance na nějakou medaili je reálná. Tak ještě zvládnout ostatní disciplíny. Kolem páté na nás přichází řada v disciplíně nahánění. Andy si s ní poradí jako vždy pěkně, brzy vyhledá v houštině srnčí, hlásí a včas se z lesa vrací, dokonce napůl mokrý, jak se asi stihl osvěžit v nějakém potůčku. Odložení zvládne bez potíží za 4 a z vodění dostáváme trojku, Andík se v zatáčce trochu zdrží a já nezpomalím, takže se napne řemen. Po odzkoušení všech pejsků míříme do loučeňského restaurantu, kde se koná malý společenský večer s harmonikou. Kolem desáté nasedáme do auta a jedeme domů vyspat se na další den.

Neděle 1. 6.

Ráno vstáváme hodně brzy, sraz v Loučni je už ve čtvrt na osm. Za chvíli pak odjíždíme na Nymbursko do honitby Sloveč poblíž Městce Králové, kde nás čeká zkouška hlasitosti na stopě zajíce. Čím dříve, tím lépe, ať nějaké ušáky najdeme. Přesun po třicetikilometrové trase zvládneme zhruba za půlhodinu, u vesnice už nás členka místního sdružení zavádí na pole. Zajíce jsme tu a tam viděli už z auta, tak snad budeme všichni úspěšní. Postupujeme po poli lemovaném dvěma silnicemi, bohužel obě jsou frekventovanější, než jsme čekali. Obracíme se tedy raději v předstihu nazpět a prohledáváme v rojnici další část pole. Postupně se podaří vyzkoušet dva pejsky. Nakonec vybíhá zajíc tak 80 metrů před námi. Po chvíli debaty, zda to nebyla kočka (je to přeci jen daleko a porost není úplně nízký), nás kolegové s neostřejší zrakovou schopností přesvědčí, že šlo o zajíce. Je přidělen Andymu, a tak s rozhodčím vybíháme k místu, kde se ušák zvedl. To samozřejmě z té dálky přesně neodhadneme, a tak Andyho nemohu nasadit přímo na stopu. Nedá se nic dělat, jsme podle mého odhadu v její blízkosti, pouštím psa a ten se za chvíli po stopě s hlasitým hlášením vydává.

Nastává chvíle hrůzy, protože Andy sleduje stopu několik set metrů, stále hlásí, ale už ho nevidíme. Na odzkoušení to stačilo, takže teď dostat psa zpátky. V dálce pořád hlásí, pak mám pocit, že se zrzavá skvrna pohybuje po okraji silnice, jímá mě hrůza, snad se vrátí na pole, pak ho zase slyším hlásit. Pískám, vidíme, že Andy jde po polní cestě směrem k čekajícím místním. Rozhodčí váhá, zda si mohu pro psa běžet, abych nevyplašila zajíce ostatním, ale rozhoduji se a běžím. Andyho vidím na okraji pole, vypadá, že se mu ke mně běžet nechce, má toho dost, ale pak se rozbíhá. Za chvilku ho už připínám, jdeme si pro známku, samozřejmě čtyřku s pochvalou za hlasitost, a jsme vysláni vrátit se na polní cestu k místním. Ti mi za chvíli potvrdí, že Andy se z nahánění zajíce vracel k nim (asi si po zkušenostech z honů myslel, že to bude stačit), ale když jsem pískala, vydal se tedy zpět za mnou.

Nakonec uspějí všichni. Poslední disciplínou je chování po výstřelu, opět nikdo nezaváhá a Speciální barvářská soutěž je u konce. Všichni startující ji dokončili, všichni až na vítěze mají poměrně dlouhé časy na barvě, což svědčí o vysoké náročnosti stop. Na startu se sešli samí zkušení vůdci, někteří mají i chovné stanice jezevčíků a za sebou řadu startů na zkouškách a soutěžích. Jakékoliv místo je úspěchem! Gratulujeme si navzájem a už je jasné, že se Andymu podařilo skvěle navázat na loňské vítězství – tentokrát si povezeme domů stříbrnou medaili.

Odpoledne trávíme jídlem, pitím, nyní už uvolněnou debatou s ostatními účastníky, zajdeme na zmrzlinu, prohlížíme si výstavu pohárů a cen… Kolem třetí je spočítáno, diplomy natištěny, můžeme nastoupit k vyhlášení výsledků. Vítězem se stává drsnosrstý jezevčík Arko z Vanyborek s vůdcem Dušanem Salačem (I. cena, 184 b., CACIT, CACT, nalezeny 2 markanty), dlouhán Andy ze Záhořských luk je druhý (díky překročení času na barvě až ve II. ceně, tedy bez titulů, ale zato s nejvyšším počtem bodů ze všech soutěžících – 205 b., nalezeno 5 markantů) a na třetím místě je opět drsnosrstý Fraser Grand Amity s Františkem Bábíkem (také II. c., 194 b.). Je to krásný pocit, protože tato soutěž není jenom „jako“, tady se opravdu prověří kvality psa a zkušenost celé dvojice. Pár fotek na závěr, a jede se domů.

Štěstí nás neopouští až do konce, i když to tak na první pohled nevypadá. V obci Chudíř kousek za Louční jde auto v pravoúhlé zatáčce podivně do smyku, na silnice je sice písek, ale nejedu nijak rychle, a tak se mi to nezdá. Zpomalím a na okraji Rejšic u rybníka kontroluji kola. Všechno vypadá ok, pneumatiky nahuštěné, kola stojí rovně. Nasedám a vyjíždím od rybníka. Auto se zvláštně zadrhne při přejezdu z nezpevněné plochy na asfalt, ale jede. Vrtá mi to hlavou, jedu pomalu a na vhodném místě zase zastavím, na rejšické návsi u zavřené samošky. Kontrola opět nic neodhalí, kola nahuštěná, rovná. Nasedám, nastartuju – a už se nerozjedu. Znova kontrola a už je jasno. Pravé přední je nakřivo, asi ulomené, dál se nejede. Je to hloupé, ale je jasné, že když se mělo kolo ulomit, tak malá nefrekventovaná obec a k tomu nízká rychlost jsou ideální kombinace. Takže jsem ráda, že si tu v klidu parkujeme, nasypu Andymu granule a čekáme na kamaráda Jirku, který nás odveze do Prahy. Rejšice dva dny nato navštívím znovu, starý vysloužilý peugeot odtud putuje na vrakoviště. Zkrátka víkend nabitý zážitky všeho druhu!

Nezbývá než poděkovat organizátorům za pěkně uspořádanou soutěž a všem ostatním vůdcům i rozhodčím za přátelskou atmosféru a hlavně Andymu za jeho výkon a obdivuhodnou bojovnost.

Andy glosuje: „Teda kdybyste to viděli, jak jsme se tam zamotali! Věděl jsem, že panička hrozně chce, abych barvu našel, ale jak jsme se pořád vraceli, byl jsem z toho už trochu popletenej. Já vím, že panička to myslí dobře, když se mě ptá, jestli jdu po barvě, jenže mě to někdy spíš splete. No ale přiznávám, že to tam fakt bylo těžký a musel jsem se začít úplně hrozně soustředit, abych ty stopy rozpletl. Byl jsem rád, že se mi to nakonec podařilo. Ke konci jsem trošku bloudil ještě jednou, ale to už jsem byl fakt hodně unavenej. Když jsem ale viděl, jakou má panička radost, a dokonce i ten pan rozhodčí a vůbec potom všichni, kdo nám gratulovali, tak jsem si říkal, že to stálo za tu námahu. Navíc když jsem pak směl honit srnku a druhý den ještě zajíce. Soutěž se mi moc líbila a byl jsem rád, že mám zase medaili. Stopování mě baví, protože se u toho musí i přemýšlet, a já přemýšlím rád. Panička říká, že někdy přemýšlím moc, ale to si asi dělá legraci.“

Pracovní pohár KCHJ ČR 2013

Andy obsadil pěkné 6. místo mezi dlouhosrstými standardy v soutěži o Pracovní pohár KCHJ ČR 2013. Šesté místo jsme vydobyli s body pouze ze tří soutěží, což je z tohoto úhlu pohledu pěkný výsledek. Za loňský největší úspěch a celkově jeden z nejvýznamnějších Andyho soutěžních výsledků považuji vítězství a titul CACIT ve Speciální barvářské soutěži  KCHJ, dobře si vedl ale i na Memoriálu J. Brzáka, odkud si přivezl bronzovou medaili (2. místo na BZH a 4. místo na BZ). Na jarním Poháru Středočeské pobočky vybojoval Andy bronz na BZ, na LZ obsadil 11. místo po nevydařeném vodění na řemeni a celkově skončil ze 17 pejsků na 8. místě. Do celkového hodnocení se nám bohužel nezapočetlo 359 bodů získaných na Memoriálu R. Kristla (v přepočtu s koeficientem by to bylo 466,7 bodu), což je trochu škoda, protože jsme celou soutěž absolvovali, bohužel s nulou z disciplíny Chování u kusu. Na podzim jsme plánovali ještě účast na Memoriálu V. Dejmka (VZ), ale pro malá plemena byla tato soutěž zrušena.

Memoriál Josefa Brzáka 2013

Na Memoriál Josefa Brzáka jsme se chystali letos již potřetí. Tento memoriál byl v roce 2011 Andyho první soutěží, tehdy vybojoval krásné druhé místo. O rok později, loni, jsme si pak odváželi krásný putovní pohár, na němž přibylo Andyho jméno. Pohár jsme sundali z poličky, vyleštili, zabalili, a hurá do Kochánek na další ročník.

Sobota 14. 9.

Na nástupu se sešlo jedenáct pejsků, samí jezevčíci, čest teriérů tentokrát nikdo hájit nepřijel. V prvním dni memoriálu nás čekaly Barvářské zkoušky honičů. Po rozlosování, kde nám připadla šestka, jsme se vydali do honitby v Lipníku. Naše skupina 6-11 byla vyslána na drobné disciplíny. Zahajovali jsme voděním a Andy s vylosovanou šestkou obstaral úvodní číslo. Šli jsme bez uvázání. Trochu jsem se obávala, že se příliš těší na soutěž a bude pospíchat. Ale Andy šel tak krásně, až mě překvapil, i když jsme se vodění věnovali, zejména nácviku různých rychlostí, vzhledem ze zkušenostem z letošních zkoušek. Každému rozhodčímu se líbí něco jiného a někde se musí jít rychle, jinde se rychle jít nesmí. Tady byli rozhodčí rozumní, požadovali „normální“ chůzi. Hodnotili však dost přísně, což se projevilo u celého startovního pole. Dostali jsme však bez potíží čtyřku. Desetiminutové odložení s výstřelem Andy zvládl také bezchybně a na kontě přibyla další čtyřka.

Počasí bylo příjemné, a tak poflakování u lesního bufetu pod nápisem Mordová rokle přišlo vhod. Museli jsem počkat, až první skupina dokončí stopy. Postupně se trousili vůdci s pejsky a moc dobré zprávy nepřinášeli: Stopy jsou letos nějaké těžké, všichni chybují. Nakonec se ukázalo, že pětice pejsků získala čtyřikrát dvojku a jednou trojku. Bezchybně nešel stopu nikdo.

Po občerstvení rozhodčích jsme se vydali na odpolední část soutěže. Tentokrát nám los příliš nepřál a šli jsme na řadu až předposlední, v půl třetí odpoledne. Andy se hned u nástřelu vůbec nemohl chytit stopy. Stopa vedla po suchém listí na prosluněném místě a po několikátém nasazení jsem už začala pochybovat, zda je stopa pro psa ještě znatelná, protože takové chování na stopě jsem u Andyho nikdy nezažila. Stáří stopy mi rozhodčí neřekli a na začátku stopy časový údaj chyběl, takže mi to bude záhadou už navždy. První bod dolů jsme tedy dostali již u posledního označeného stromu hned po 10 metrech od nástřelu, protože Andy mě opakovaně vedl do houští, kudy stopa nevedla. O kousek dál, kde již byl stín a vlhčí půda, šel najednou velmi jistě. Pokračovali jsme svižně až k podobnému místu, kde byly duby, suché listí a prosluněné místo. Zde opět Andy stopu nemohl najít, i když se opravdu snažil. Takže další bod dolů. Potom jsme již k maličkému selátku s vykouslou hlavou od nějakého trhače došli. Dvojka ze stopy byla pro mě zklamáním. Chování u kusu předvedl Andy celkem vlažně – došel k selátku, a pak se ke mně vrátil -, nicméně podle zkušebního řádu to bylo za čtyři.

Z poslušnosti jsme dostali také čtyřku, a tak jsme první den zakončili sice s pěknými body, ale s dvojkou ze stopy, která nás posunula do II. ceny. Po ukončení dnes jsme ještě navštívili chatu v Kochánkách a dali si jako obvykle napůl guláš, protože jsem to Andymu slíbila jako odměnu. Většina soutěžících už odjela domů, aby nabrala síly na další den, a tak jsme si popovídali s místním myslivcem o výhledu počasí na další den a vydali se také na cestu do Prahy.

Neděle 15. 9.

Následující ráno nám před zahájením přineslo překvapení: Vzhledem k tomu, že na stopách se nedařilo v podstatě nikomu, dva pejskové neuspěli, šest mělo 2 a tři 3, a mnoho z nich pokazilo vodění a někteří i odložení, jsme nakonec v sobotu skončili druzí! S tím se do nedělního klání nastupovalo mnohem lépe, protože to znamenalo, že celkové pořadí ještě může být překvapivé. Na programu byly tentokrát Barvářské zkoušky a naše skupina vyšších vylosovaných čísel pro změnu začínala na barvě.

Počasí bylo trošku zamračenější, ale oproti předpovědi nadále bez deště, takže na barvu celkem ideální. Šli jsme jako třetí. Z následování (navolno) jsme dostali čtyřku a vydali jsme se na barvu. Andy si vedl celkem dobře, ale asi na konci první třetiny dal přednost čerstvé stopě a nechtěl se jí vzdát, takže jsme nakonec vyfasovali bodovou srážku. Kritické místo jsme s obtížemi překonali a dál už šel Andy dobře. Na konci sice objevil zase jen včerejší unavené selátko, které mu (ani mně) do oka nepadlo, ale snad ho potěšila aspoň moje pochvala a kousek domácí klobásy.

Po opět příjemné pauze u lesního občerstvení, kdy byl čas na výměnu zkušeností s ostatními včetně trochy legrace, jsme byli vyzváni k nástupu na disciplínu nahánění, která se kvůli časové úspoře zkoušela v pořadí, v němž jsme přicházeli z barvy. Andy se jako obvykle velmi těšil, jak předvede svůj nos. Vyznamenal se velmi brzy, když z blízké houštiny zvedl tři kusy srnčí zvěře a následně předvedl hlasitost na stopě, protože srny se rozeběhly do všech stran a záhy je ztratil z dohledu. Nikoliv však z nosu. Rozhodčí mě poslali psa odchytit, aby mohl být nasazen další pes. Za chvíli už s Andym běhal po lese i trpasličí dlouhán Gonny a za nimi já a Gonnyho páníček Milan. Andy se však po pár minutách stočil k návratu, takže jsem ho mohla zavolat a upoutat, Gonny se objevil vzápětí. Oba psi dostali 4 a poznámku o hlasitém nahánění.

Po odzkoušení všech psů v houštinách jsme se přesunuli ke včerejší „trati“ pro vodění na řemeni. Tady už jsme pokračovali podle losů. Andy byl ohodnocen trojkou za jedno natažení řemene a mně rozhodčí řekli, že za to můžu já, protože jsem pospíchala. Je pravda, že jsem se snažila o svižnější tempo, a to po zkušenosti z Poháru středočeské pobočky, kde jsme na pomalou chůzi doplatili. Zkrátka vodění na řemeni nemusí být jen banalita  ukazuje se, že právě to bývá disciplína, kde lze pořádně zahýbat s pořadím soutěže. Jelikož dva trpasličí jezevčíci, „vynulovaní“ v předchozím nahánění, z drobných disciplín odstoupili, měli jsme brzy hotovo. To bylo dobře, protože začínalo pršet. Andymu propršela jen půlka odložení, což statečně vydržel, ovšem na stále houstnoucí liják doplatila naše malá kámoška Bety, hladkosrstá trpasličí jezevčice, která sice byla upoutaná, takže neodešla, ale napnula řemen. Z poslušnosti jsme dostali 4, a tak jsme BZ skončili se třemi čtyřkami a dvěma trojkami v I. ceně.

Odjeli jsme do chaty v Kochánkách, usadili se v altánu pod střechou a čekali na vyhlášení výsledků. Nakonec se ukázalo, že jsme v dnešních zkouškách vybojovali 4. místo a celkově si z memoriálu J. Brzáka povezeme bronzovou medaili, což byla pěkná odměna za Andyho vyrovnané výkony po oba dny. Na stopách se tentokrát tolik nedařilo, což nepřičítám Andymu, ale spíše sobě, protože velké pracovní vytížení v posledních týdnech nepochybně ovlivnilo moji schopnost soustředění, což se na psa přenáší. Na Memoriálu J. Brzáka jsme po tři roky stáli na stupních vítězů a máme doma sbírku všech tří kovů, a to je krásný výsledek. Soutěž provázela jako vždy milá přátelská atmosféra a s trochou štěstí skoro až do konce i pěkné počasí, a tak jsme odjížděli spokojeni.

Andy glosuje: Na soutěž jsem se těšil, a taky na kamarády. Byl jsem rád, že přijela Bety. Jednou jsme spolu byli ubytovaný na výcvikovém víkendu v jednom pokoji i s její kámoškou Amy, to jsme si bezvadně zařádili. Od tý doby mám tyhle holky rád. Porozuměl jsem si taky s Džinem, dlouhosrstým trpasličím jezevčíkem, kterej na to, že vyhrál asi milion výstav, není vůbec nafoukanej a je s ním legrace. Stopy jsem trochu pokazil, ale panička ví proč. Jinak jsem se celkem snažil a hlavně si myslím, že jsem krásně vyhnal ty srnky. Ten pohár jsme si teda domů zpátky nevezli, ale přivezli jsme docela dobrý granule, což mi stejně přijde lepší než pohár. Panička dostala za to třetí místo jezevčíka vymodelovanýho z hlíny, byl docela pěknej, tak snad jí to udělalo radost.

Memoriál Rudolfa Kristla 2013

Příprava na memoriál v letošním tropickém létu byla hodně náročná. Vlézt do rozpáleného auta a v pozdním odpoledni v něm strávit hodinu na cestě do honitby stálo leckdy dost úsilí, ale když už jsme byli na poli, byli jsme s Andym šťastní. Vždyť nás to baví! Letos jsme trochu potrénovali jak s kamarádem parsonem Bronym (to hlavně aporty kachny), tak zejména s křepelačkou Kačenkou a jejím páníčkem Milanem (všechny aporty). Barvy jsme trénovali sami staré a dlouhé, protože jsme předpokládali účast na barvářské soutěži v Německu, na niž jsme nakonec neodjeli, protože do poslední chvíle nebylo jasné, zda je místo i pro náhradníka, zkomplikovala se nám i doprava a přibyly pracovní povinnosti. Hodně času jsme strávili také u několika našich oblíbených rybníků, a to jak s dummy ve tvaru kachny (nevěřili byste, kolik lidí si pokaždé tento předmět s oranžovým zobákem a oranžovým pruhem okolo krku splete s opravdovou kachnou!), tak s kachnou opravdovou, která se Andymu líbí mnohem více. Opakování drobných disciplín jsme se věnovali průběžně, a tak jsme na memoriál jeli připraveni celkem podle představ.

Pátek 16. 8.

Kvůli pracovním povinnostem jsme vyrazili o trochu déle, než jsme chtěli. V Rakovníku už nás telefonicky sháněli pořadatelé, protože za půl hodiny mělo začít norování. Do Pavlíkova už to však nebylo daleko a navíc se čekalo ještě na jednoho opozdilce, takže příjezd jsme zvládli. Andy omrkl prostředí a brzy pochopil, že bude norovat. Po nástupu, kdy jsme vylosovali dárkové balení rakovnického piva s plackou číslo šest (vtipné oživení losování!), se už začal vyloženě těšit, protože poznal, že je soutěž a bude zábava. Když přišel na řadu, z neznámých důvodů při vstupu do nory mírně zaváhal, vstoupil do ní opatrně jako princezna do dračí sluje. Nakonec se ale rozběhl a čas 51 sekund mu na očekávanou trojku ještě stačil.

Po norování jsme v tradiční koloně vyrazili do Šanova. Po jistém zádrhelu, kdy jsme se na úzké silnici v zatáčce setkali s rozměrnými zemědělskými stroji, jsme přijeli k lesu nad obcí. K hrůze většiny vůdců byla pro každého psa vyznačena jiná dráha, přičemž se vypouštělo uprostřed porostu směrem k okraji lesa, na který navazovalo  pole. (Původně se předpokládalo vypouštění od pole do lesa, ale otočil se vítr. Otázkou je, zda vůbec lze v přírodě počítat s tím, že vítr bude respektovat předem vyznačená stanoviště – například Andy již neměl prase zcela proti větru, ale s mírným vánkem bočním, i když nám zrovna téměř nefoukalo, na rozdíl od prvních psů.)

Zkoušelo se bez pachové stopy natažené k praseti. Je to tak ve zkušebním řádu, proto si tato disciplína vysloužila název „létající prase“, ale rozumní rozhodčí nechávají k praseti táhnout vlečku se spárky či škárou, případně se táhne prase, aby bylo psu jasné, co se hledá. Podle názoru zkušených myslivců a kynologů je nesmyslné, když se pes vypouští k hledání na volno a nemá k dispozici stopu. Tím se ze zkoušení stala loterie. První vypadl hladkosrstý Cato ze Zelené mýtiny, který měl na trase houštinu a v ní srnčí. Zkoušel se domluvit s vůdcem, naznačoval mu, že má zvěř, ten ho posílal kupředu a pes nechápal, proč. Nakonec srnčí vyhnal a měl po disciplíně. Další dva psi měli přehlednější les a celkem silný vítr, takže prase vyhledali. Protože vyzkoušení osmi psů tímto způsobem zabralo asi dvě hodiny, šli jsme na řadu až v sedm, takže v tuto dobu byl okraj lesa plný stop od vycházející zvěře. S nedobrým pocitem jsem vypustila Andyho, raději bez povelu hledej, protože ten používám k vyslání na nahánění. Ztratil prasátko! Andy pochopil, že nemá někam zmizet, ale nevěděl, co tedy jiného. Chodil blízko před námi a ověřoval snaživě stopy, motal se hodně dokola, asi šlo o stopy zaječí (zajíce tam předtím spatřil kolega). Nakonec se nechal vyslat kupředu, ale bylo smutné pozorovat, že prase v nose nemá a jde příliš doleva, zatímco pro vítr by bylo lepší jít doprava, neboť šel mírně z levoboku, ačkoliv byl téměř neznatelný. Andy došel asi na šest metrů ke kusu, bez známky toho, že by jej navětřil (kdyby ano, šel by k němu, tím jsem si jistá). Otočil se a cestou zpět, ještě hodně daleko ode mě, našel srnčí stopu. Rozběhl se do houštin a za chviličku už hlásil. Hlavou mi proběhly všechny ty tropické tréninky, cesty, naděje – teď máme nulu, ačkoliv hlavní soutěž ještě ani nezačala.

Šla jsem Andyho odchytit, prohlédla si krásného srnce, který před ním prchal, a vrátili jsme se vyposlechnout si nepěkné hodnocení. Další dva účastníci po nás vypadli také, jejich lokality byly rovněž plné čerstvých stop, asi i od toho „našeho“ srnce. Čtyři účastníci vrcholného memoriálu jezevčíků  po úvodních, v podstatě formálních disciplínách, už mohou jít soutěž jen mimo oficiální pořadí, pokud budou chtít. Debatujeme u aut a většinou se shodujeme, že šlo o organizační chybu, byť bylo vše v souladu se zkušebním řádem. I když mám za to, že zkušební řád zkoušení na stopě umožňuje i nyní a nezakazuje vytvoření stopy k praseti, pokud se zkouší na jiném místě než při vypracování nepobarvené stopy. V novém zkušebním řádu by se disciplína Chování u kusu měla zkoušet zase na stopě, jako tomu bylo dříve, což je podobnější praxi.

Andy sedí smutně v autě a nerozumí tomu, co provedl špatně, protože cítí moje emoce. V půl deváté se teprve jedeme ubytovat, majitelka místního penzionu Na statku je už nervózní, že ohlášení hosté nepřijedou, tak ji uklidňuji, že jsou na cestě. Následuje kratší posezení v místní restauraci, kde probíráme dnešní smolné odpoledne a různé radosti a záležitosti mysliveckého a kynologického života. Andyho, který se na penzionu konečně najedl, beru s sebou a nálada už je o něco lepší.

Sobota 17. 8.

Oběhneme s Andym šanovskou náves a v půl osmé zasedáme k bohaté snídani. Je toho tolik, že se to vůbec nedá sníst, natož před soutěží. Andy dostává na rozjezd šunku a za chvíli odjíždíme na druhý konec obce, kde se nachází krásné Lesní divadlo, základna soutěže. V devět už stojíme v řadě proti rozhodčím, kteří jsou na pódiu – je nás všech osm, páteční nuly jsme vzali sportovně a jdeme ukázat, že naši pejsci jsou pašáci. Za chvíli odcházíme k blízkému rybníku na aport kachny z vody. V záloze je připravena setřice Berit, Andyho oblíbená spolužačka z loveckého výcviku, ale žádný z jezevčíků pomoc nepotřebuje, kachnu přinesou všichni. Někdo s krásnou předávkou, jiný o něco hůře, ale diváci jsou spokojeni a my s dvojkou docela také, loni jsme měli jedničku. Andy vyráží za kachnou s obvyklou vášní, protože vodu miluje, a už s ní plave zpátky a leze na břeh. Snažím se kachnu rychle uchopit, ale proklouzne mi rukou a navíc mi padá klobouk do vody. Rozhodčí se radí, ale nakonec ocení, že pes pracoval úplně bez povelů, a dávají nám dvojku. Tedy oproti loňsku zlepšení.

Ve dvojici s dlouhosrstým Chuckem Norrisem vyrážíme na pole, bude se slídit. Chuck má pětku, takže postupujeme v určité vzdálenosti za jeho vůdcem a rozhodčími. Andy tahá na vodítku a chce taky slídit, jazyk až na zem a oči navrch hlavy. Pak jsme na řadě a nashromážděná energie se ihned projevuje, Andy letí hlava nehlava dopředu a mizí za nedalekým horizontem, protože pole je trochu do kopce a blížíme se k vrcholu. Přicházíme k polní cestě a Andy nikde. Tuším, že obíhá kolo zpět, aby se podíval po srně, kterou předtím hnal Chuck. Předpoklad se ukazuje jako správný, Andy nás dobíhá zezadu. Potom tedy na povely slídí, ale nevypadá to bůhvíjak dobře – běhat po strništi, kde nic není, když okolo jsou keřovité porosty, kde je srnčí. To máš teda, paničko, nápady! Když martyrium na konci pole skončí, Andy je stále v dosahu a jde se vykoupat do bahnité louže na polní cestě, dostávám příkaz psa upoutat. Bohužel ale není konec, jdeme do jiné lokality, musíme najít zvěř. Cestou se Andy namočí ještě v rybníku a je vypuštěn na louku cca 20×70 m, aby slídil. Louka je obehnaná křovím a stromy a po levé delší straně teče potok. Andy běží jednou sem, podruhé tam, pak mizí v houští, samozřejmě. Projdeme louku a stoupneme si na okraj protějšího zoraného pole. Na mezi asi 200 m před námi vidím Andyho, vrací se k nám. Rozhodčí už jsou nervózní, musíme najít zvěř. Ať prý Andy slídí a neutíká. Zkouším mu to vysvětlit, ale myslí si o tom své, neboť on utíká právě proto, že hledá zvěř. Jdeme do louky s hustým neprostupným porostem. Ještě že mám tu páteční nulu! Nemusím se tolik nervovat. Andy to bere opět křovinami podél louky a za chvíli před námi hlásí. Běhá dokola, má zajíce. Zprava z pole se s rachotem blíží kombajny. Na tom poli někde Andy běhá. Ach jo, doufám, že co nevidět přijde. Pískám a rozesmátý Andy  se vrací. Vyzkoušíme ještě chování po výstřelu, to už se Andy sotva vleče. Nakonec dostáváme 2 ze slídění, 4 ze stopy živé zvěře a z hlasitosti a malou 4 z nosu. Hned nato se jezevčík naloží do potoka a rozhodčí nám mizí z dohledu.

Po příjemné polední přestávce v lesním divadle, kdy ovšem nemáme na jídlo ani pomyšlení, ale doplňujeme aspoň tekutiny, vyrážíme na aporty. Pernatou Andy hledá zprvu trošku neochotně, ale nakonec si dá říct, rychle ji najde a pěkně přinese, takže 4. Vlečku dělá pan rozhodčí poctivou, mizí nám z dohledu a já si říkám, že v tom vedru a na strništi budou mít naši chlupáči co dělat. Srstnatou zde zastupují divocí králíci s hmotností okolo 1,5 kg. Andy vybíhá na stopu, neomylně dojde ke králíkovi kdesi na obzoru a vrací se. Pak už vidím, že i s králíkem, no tak dobře. Už je na dohled a funí, dře se s tím a když přijde asi na 15 metrů, položí králíka na zem. Chvíli ho nechávám odpočinout, snad ho zase vezme. Ale Andy zkouší, jestli už mi to nestačí, a vydává se ke mně bez aportu. Co se dá dělat, bude povel, a tím pádem trojka. Aport! K mému překvapení se Andy neurazí, ale jde zpátky, králíka však mine. „Co děláš, Andy?“ zlobím se. Okamžitě udělá čelem vzad, králíka vezme, přinese a pěkně si sedne. No tak jo, máme tu trojku, hurá! Sobotní klání je u konce jdeme si dát zvěřinový guláš, napůl, jak jinak. Andy maso a já chleba s omáčkou. Pálí jako čert.
Potom se pokoušíme odpočívat v penzionu. Andy usne, přestože zvenku duní taneční hudba (v Šanově je právě pouť) a mísí se s muzikou kapely Ideál Band, která vystupuje na venkovním pódiu. Zavírám obě okna a čtu si asi hodinu v mapě. Kolem osmé vyrážíme s Andym do hospody. Na penzionu, kde jsme ubytováni v soukromí u paní ubytovatelky, chodí za dveřmi kocour a obávám se, aby Andy netropil nějakou neplechu. Navíc ani dveře pokoje nejdou zamknout. Tak Andy spí na zábavě u stolu a já povídám s kamarády, průběžně tančím a míchám víno s pivem (víno z Moravy nelze odmítnout, ale na žízeň je pivo lepší). Včas se však s Andym vytrácíme, abychom se na zítřek pořádně vyspali.

Neděle 18. 8.

Opět velikánská snídaně a poté přesun do lesního divadla. Dnes nás čeká les, což je dobře, protože má být ještě tepleji než včera, teploty vyšplhají přes 30 stupňů, a to nám v lese bude líp. K „vynulovaným“ soutěžícím z pátku přibyl další, jeden z drsnosrstých jezevčíků vypadl včera na nahánění. Memoriál v ceně mohou tedy dojít už jen tři psi. Odvážejí nás terénním autem do míst, kde jsou připravené barvy. Los určuje, že půjdeme první. Po následování, které zvládneme za 4, nastupujeme na barvu číslo 7 (šestka byla z nějakého důvodu vynechána). Stopa je připravená dost náročně, zejména poslední třetina se klikatí v mladém smrkovém porostu, že se mi tomu ani nechce věřit. Andy v průběhu práce dvakrát ukáže stopu zvěře, ale sám se vrací na barvu a krásně ji sleduje až k srnci. V cíli se trošku víc zajímá o igelitku se svačinou, kterou si tam položil trubač, ale to se mi docela podaří zamaskovat voláním: „Šikovný Andy, hezky našel srnečka!“Stoupám si za srnce a čekám na rozhodčí. Dostáváme úlomky a trubač zahraje a zazpívá hlahol. Andy se směje a já taky. Prý jsme vyfasovali nejtěžší stopu. Věřím tomu, byla opravdu memoriálová. Jdeme zpátky a budeme čekat, až si s barvou poradí Chuck.

Chuck se vrací s jedničkou, ale na rozdíl od nás patří ke šťastlivcům, kteří zůstávají v soutěži o pořadí. Další terénní vůz nás přemisťuje do lokality, kde proběhnou drobné disciplíny. Začínáme voděním na řemeni – trasa je vyznačená fáborky a vede malým údolíčkem, z kopce do kopce, proplétat se mezi stromy a zase z kopce do kopce. Pěkná trasa, na kterou mají rozhodčí hezký výhled. Andy překvapí, nejde ani rychle, ani pomalu, netahá z kopce a nevleče se do kopce. Dostáváme 4 a já si v duchu gratuluji, že jsem se vodění na řemeni před soutěží trochu věnovala.  Nahánění v Andyho podání znamená opět rozruch mezi místní zvěří. V úzké, ale dost dlouhé houštině si brzy něco najde (srnce, daňka?) a hlasitě žene nahoru lesem. Rozhodčí odcházejí, ať si psa po návratu upoutám a vrátím se k nim. Uf, doufám, že návrat se bude konat co nevidět. Zkouším Andymu nadběhnout, ale vrací se do houštiny, a tam ho nenajdu. Obcházím houštinu zpátky a rozhodčí už mě upozorňují, že se Andy vrací. Zavolám na něj, hezky se se mnou přivítá a dostává další 4. Potom už jen odložení – což po takové honičce Andy může jen ocenit. Ani se nehne, leží si na mechu a vydrží poctivých deset minut. Takže les se samými čtyřkami, paráda. Ale o to větší škoda toho pátku.

Vracíme se po lesní cestě a ve chvíli, kdy nám jede naproti auto, které nás má odvézt, na nás zaútočí včely, které kousek odtud vyplašil dřevorubec. Jedna bodá Chucka pod oko, ten se vyvléká z obojku a uskakuje dozadu, další mi naráží do krku a padá za triko, jiné bodají do hlav kolegy. Za pár vteřin nám dochází, co se děje, obíháme auto a utíkáme o kus dál. Včelu se mi podaří vyklepat bez toho, aby mě bodla. Zato u Andyho po návratu do Lesního divadla zjišťuji, že mu otéká pravý pysk. Asi včelu chytil, vypadá to, že ho píchla zevnitř, ale žihadlo nevidím. Za chvíli už ze strany vypadá jako setr.

A pak se poflakujeme, dáme si další guláš, spoustu vody (Andy), limonády, nealko piva (já), Andy spí, hovoří s pejsky a čekáme, až rozhodčí spočítají výsledky. Nakonec jsme s 359 body čtvrtí, nejlepší z „vynulovaných“. Kdybychom pátek nepokazili a měli z chování u kusu aspoň dvojku, jsme stříbrní – s 2 ze slídění bychom byli ve II. ceně. Na vyhlášení však přichází docela dobrá útěcha – dostali jsme cenu Nejlepší les. Za práci na barvě si to Andy opravdu zasloužil. Krásný obraz a plno dalších pěkných cen. Musím uznat, že tolik sponzorů se vidí málokde – za tím je velké úsilí organizátorů, to oceňuji. Celkově soutěž byla moc pěkná, v krásném prostředí, pořadatelé všechno zvládli na jedničku. Ačkoliv půlka soutěžících přišla předčasně o šance na medaile, zvítězil sportovní duch – bojovali jsme všichni až do konce, a to je na tom pěkné. Děkuji všem spolubojovníkům za pěknou atmosféru během soutěže i doprovodných zábav.

Andy glosuje: Tak jsem si nakonec cenu přivezl, i když jsem v pátek prý něco pokazil. Panička mi to vysvětlovala, ale stejně tomu nerozumím. Jinak jsem se dost snažil, zlepšil jsem si oproti loňsku čtyři disciplíny! Nejvíc se mi na soutěži líbila ta spousta zvěře, fakt jsem si zaběhal, potom malá setřice Tilda a to maso z guláše taky nebylo špatný. Pak jsem se dost pobavil na tý sobotní zábavě. Že se někdy lidi baví tím, že hrajou na kytary a zpívaj, v čemž já neshledávám nic pěknýho, to už jsem si zvyknul. Ale teď jsem viděl tanec! No to je ještě mnohem horší. Seřaděj se do dvojic nebo do kroužků a podivně se pohybujou, a do toho hlasitě hrajou jiný lidi na kytary a jiný nástroje. No představte si, kdybych vzal Tildu za tlapky a chtěl s ní tančit. To by si asi myslela, že jsem blázen. I když panička mi vyprávěla, že některý psi taky tancujou a dokonce v tom soutěží – se svýma lidma. Jsem rád, že já soutěžím v loveckých disciplínách. Na to aspoň jako jezevčík můžu bejt pyšnej.