Pracovní pohár KCHJ ČR 2016

Už v šestém ročníku Pracovního poháru KCHJ Andy ze Záhořských luk boduje s vynikajícím skóre – za rok 2016 obhájil krásné 5. místo v kategorii standardních dlouhosrstých jezevčíků se ziskem 1816 bodů, což znamená celkově 14. místo z 50 přihlášených psů z celé ČR. V roce 2016 jsme absolvovali šest akcí, k největším úspěchům za loňský rok patří 2. místo ve Speciální barvářské soutěži, 3. místo na Poháru Českého středohoří a zkouška hlasitosti na stopě za plný počet bodů, celkově 4. místo (pořadí podle podle věku a chovnosti). Vyhrát jednou se podaří leckomu, ale držet se řadu sezón mezi špičkou už každý pes nedokáže. Děkuji ti, Andíku, za krásné společné zážitky na loňských soutěžích, ať už to byla radost z úspěchů nebo boj s nezdarem či s nepřízní počasí, užili jsme si to.

Výsledky Pracovního poháru KCHJ 2016

Dosavadní výsledky:

  • 2011: 1. místo mezi standardními dlouhány, 2002,7 bodu, 6. nejlepší výsledek z celkového počtu 43 přihlášených psů
  • 2012: 1. místo mezi standardními dlouhány, 1995 bodů, celkově 2. ze 40 psů
  • 2013: 6. místo mezi standardními dlouhány, 1145 bodů, celkově 18. ze 43 psů
  • 2014: 11. místo mezi standardními dlouhány, 736,8 bodu, celkově 22. ze 38 psů
  • 2015: 5. místo mezi standardními dlouhány, 1572,7 bodu, celkově 12. z 52 psů
  • 2016: 5. místo mezi standardními dlouhány, 1816 bodů, celkově 14. z 50 psů

Memoriál Františka Hebedy 2016

Na závěr letošní úspěšné soutěžní sezóny jsme si naplánovali Memoriál Františka Hebedy, který patří k nejtěžším českým soutěžím malých plemen loveckých psů. Jednak jezdíme rádi na Plzeňsko, protože je tam hodně lesů a máme tam kamarády, a jednak jsme na této akci dosud nebyli. A tak jsme doladili formu, především jsme se věnovali šlapané stopě a nácviku chování u kusu, a v pátek 14. října odpoledne jsme vyrazili směr Plzeň. Ubytování jsme měli rezervované v lesním hotelu Lipůvka v Nekmíři.

Sobota 15. 10.

Andy vypracoval šlapanou stopu za plný počet bodů

Ráno jsme se v hotelovém pokoji nemohli moc povalovat, protože sraz v Horní Bělé v hospodě U Šípků byl už od sedmi. Naštěstí to bylo jen kousek, a tak už jsme v 7.15 mohli klábosit s přítomnými vůdci. Po slavnostním nástupu a zahájení provázeném troubením čtveřice trubačů jsme se vydali do honitby. Náš los číslo 8 znamenal, že v sobotu absolvujeme barvářské zkoušky honičů, přičemž jako první nás čekají stopy.

Jako nejnižší číslo losu z naší malé skupinky jsem losovala prvního soutěžícího, který se měl vydat na šlapanou stopu. Vylosovala jsem Andyho, takže nebyl čas na nějaké přemýšlení – zapnout barvářský obojek a hurá do lesa. Andík šel docela jistě, i když stopa nebyla jednoduchá, spousta cestiček v borůvčí a jistě i řada pachů z čerstvých stop. Některé z nich Andy ukázal, občas zvedl nos, ale k cíli jsme se blížili docela jistě. Na určeném místě jsem Andyho vypustila a čekala, jak se poslední trénink, na který naši kamarádi přivezli prasátko, projeví na Andyho výkonu. Andy došel ke kusu, chvíli jej ověřoval a pak poblíž prasete usedl, později ulehl a čekal, dokud mě rozhodčí pro něj neposlali. Tím si vysloužil známku 3, ze které jsem měla velkou radost, stejně jako ze 4 za bezchybné vypracování stopy. Trubač nám zahrál úlovek a mohli jsme si užívat pohody v lesním tichu.
Po odzkoušení stop jsme se přesunuli auty do lesního bufetu na oběd a nedaleko občerstvovacího stanoviště jsme pak absolvovali odložení a vodění. Chvíle napětí u dlouhého, desetiminutového odložení s výstřelem, kdy vše dobře dopadlo, Andy zůstal v klidu. Poté vodění v dosti zapachovaném místě, což nás stálo jeden bod. Andy šel navolno, ale hodně se loudal a ještě skoro nezvedl nos od země, takže jsem chvílemi ani nevěděla, zda vůbec kráčí za mnou, musela jsem se ohlížet a zpomalovat a rozhodčí nám známku za to snížili. Nicméně BZH jsme absolvovali v I. ceně s jednou trojkou a 191 body a to byl důvod k radosti.

Po odpočinku a večeři v hotýlku jsme znovu zamířili do Horní Bělé k Šípkům, neboť k memoriálu tradičně patří společenský večer. Zábava byla brzy v plném proudu, tančilo se, povídalo a bylo veselo. Odejít nebylo jednoduché, a tak jsem musela v pravou chvíli zkrátka zmizet, protože jsme potřebovali nabrat síly na druhý den soutěže.

Neděle 16. 10.

Zahájení druhého dne 33. ročníku MFH

Nedělní lesní zkoušky zahájila naše skupina na velkém poli. Jako nejnižší číslo jsme začínali, a to slíděním. Když jsme přijeli na okraj pole, u nedalekého sloupu elektrického vedení již čekal srnec. Rozhodčí mě tedy poslali vypustit Andyho v jeho blízkosti, abychom co nejdříve odzkoušeli hlasitost a práci na stopě. Andy brzy zachytil stopu a zamířil k srnci, který se vydal po poli v menším stoupání, Andy za ním, poté zamířili k remízku. Trochu jsem se obávala nedaleké dost frekventované silnice, ale naštěstí se Andy brzy vrátil. Poté přišel na řadu Arko z Vanyborek, který měl prohledávat houštiny kolem strouhy, protože jsme viděli do nich zaběhnout srnčí. Zde nastala malá komplikace, protože Arko vlezl do roury, která vedla daleko, až pod silnici. Naštěstí se podařilo jej odvolat. Poté už si našel srnu. Po návratu Arka jsme ještě museli ukázat systematické slídění. Andy přitom znovu narazil na stopu srnčí zvěře a skončil v remízku na opačné straně, takže slídění jsme předvedli až po návratu. Z velkého pole jsme si nakonec odnášeli plný počet bodů – za slídění, hlasitost, nos i chování po výstřelu. Vyhráno však samozřejmě ještě nebylo, protože odpoledne nás čekaly barvy a drobné disciplíny.

Po obědě v lesním bufetu na stejném místě jsme se se dvěma rozhodčími vydali pěšky na místo, kde byly připraveny barvy. Opět jsme šli na barvu hned, respektive nejprve nás čekala šoulačka. Ta se nečekaně stala kamenem úrazu. Takhle Andy tuto disciplínu ještě nepokazil. Prvních asi šest metrů šel hezky u nohy a vnímal mě, ale najednou na zemi objevil nějaký vysoce atraktivní pach, úplně se zabrzdil, začal frkat rozrušením a skoro přestal vnímat, co má dělat. S pomocí několika syknutí se mi podařilo jej rozejít a nakonec i odložit, přivolat a popojít. Zdálo se, že snad šoulačku dokončíme, i když za plný počet to nebude, jenže po výstřelu se Andy jako ve zpomaleném filmu zvedl, otočil se a pomaloučku odcházel zpět za tím přitažlivým pachem, takže jsem musela opět syknout a mávnout rukou, aby počkal. Rozhodčí nám za tento opravdu ostudný výkon daly 1 bod. Bylo to velké zklamání, opravu by mne nenapadlo, že Andy takto „zasklí“ poslušnostní disciplínu. Ale je to zkrátka pes a něco bylo v tu chvíli důležitější než nějaká trapná soutěžní šoulačka 

Na drobných disciplínách – Andy právě přiběhl z nahánění

Snažila jsem se srovnat emoce, než vyrazíme na barvu, ale bylo to dost těžké. V takovou chvíli je člověk na psa zkrátka naštvaný, což pro práci na barvě není nejlepší východisko. Andy šel zpočátku celkem dobře, až jsme se dostali k cestě. Tady bylo zjevně mnoho čerstvých stop a Andy dlouho hledal pokračování barvy. Nakonec nás toto místo stálo jeden bod. Potom Andy přešel cestu a pokračovali jsme po stopě až k houštinkám v členitém terénu. Podle všeho de dalo usuzovat, že kus zde bude ukrytý, i Andy naznačoval, že už jej navětřil. Nicméně najít ho bylo hodně těžké. Houštinky byly docela rozsáhlé a navíc se z nich po naší pravé straně zvedly dva kusy srnčí zvěře, což naštěstí Andy nezaznamenal. Po mnoha návratech a bloudění po cestičkách od zvěře jsme tuto závěrečnou „vychytávku“ vyluštili a kus jsme našli. Barva tedy za 3.

Drobné disciplíny už žádné potíže nepřinesly, z nahánění, odložení i vodění jsme dostali plný počet bodů. Vzhledem k nevydařené šoulačce jsme však lesní zkoušky dokončili ve III. ceně, byť s vysokým počtem bodů (234), který by bohatě stačil i na cenu první. Celkové umístění přesto nebylo úplně špatné – skončili jsme na 8. místě ze 13 startujících psů, přičemž soutěž dokončilo deset účastníků. Medailové pozice obsadili pejsci, u kterých rozhodoval rozdíl několika málo bodů, například za hlášení u kusu. Zvítězila drsnosrstá fenka Cerry od Kašparova lesa, vedená Radkem Mrtkou. Slavnostní zakončení s troubením a mnoha krásnými cenami pro všechny úspěšné účastníky se odehrálo v sále restaurace U Šípků. K večeru jsme se pak všichni rozjeli domů se vzpomínkami na krásnou podzimní soutěž, jejíž pořadatelé si zaslouží pochvalu za skvělý a bezproblémový průběh akce.

Andy glosuje: Tak týhle soutěži bych asi nic nevytknul. Počínaje hotelovou postelí (né, jasně že jsem spal na zemi na svý dece), přes hotelovou večeři a nedělní oběd U Šípků (vůbec jsem nežebral) až po moji super práci (tu šoulačku bych nerozebíral). Většinou mě panička chválila, tak jsem měl taky radost, a ta jedna špatná známka se může náhodou hodit, protože paničku třeba napadne, že bych si ji mohl příště opravit. Já bych jel.

Pohár Českého středohoří 2016

Minulý rok jsme se zúčastnili výcvikového dne, který pořádala Severočeská pobočka KCHJ ČR jako generálku na letošní 1. ročník Poháru Českého středohoří, a letos jsme se těšili, že novou jezevčičí soutěž vyzkoušíme naostro. Všechno bylo super, včetně našeho výsledku, ale o počasí se nic slušného říct nedá. To fakt bylo moc…

Sobota 17. 9.

V noci jsme moc nespali. Od osmi večer lilo a k ránu bylo několik silných bouřek s tak hlasitými hromy, že Andy, jindy bouřku ignorující, štěkal. Od čtyř jsem koukala na satelit, který neukazoval nic hezkého. Odjížděli jsme v sedm v hustém lijáku. Na silnicích se tvořily bazény, stěrače nestíhaly, šedivá obloha, mraky skoro u země, no děs. Nevím, co si myslel Andy vzadu v autě, ale i já jsem si říkala, jestli nejsem blázen.

V Sulejovicích však vládla pohoda, zkrátka s humorem se dá překonat leccos. Nástup v dešti, vylosovat, a hurá na chování u kusu. Holínky, pláštěnky, deštníky s sebou. Vylosovali jsme si nejvyšší číslo 9. Rozdělili jsme se na dvě skupiny, ta naše se vydala na chování u kusu. Prase bylo založeno na louce hned při okraji lesa, psi museli uběhnout poměrně dlouhý úsek lesem podél houštinek, kam je lákaly čerstvé stopy. Trasa byla pro každého stejná, rozhodčí sledovali chování u kusu z posedu. Andy došel ke kusu, chvíli tam pobyl, prý asi 15 vteřin, a poté se po cestě při okraji lesa vrátil za mnou. Následně mě s povelem stopa k praseti dovedl. Rozhodčí nám dali přiměřenou dvojku. Kachnu Andy přinesl nadšeně, i když počasí zrovna na koupání nebylo. Jako většina pejsků dostal jedničku, o předání vsedě jsme se ani nepokoušeli. Přestalo pršet.

Po dobrém obědě naše skupina pešky vyrazila na pole za Sulejovice. Šedé mraky všude, vichr, ale zatím nepršelo. Procházeli jsme houštinky podél cest, potom pole za vápenkou a přilehlé křoví. Andy šel na řadu jako poslední v blízkosti hučící vápenky. Po docela pěkně systematickém slídění nás rozhodčí volali zpět, že korona vyrazila zajíce. Utíkali jsme zpět, Andy okamžitě pochopil a nechal se hezky navigovat do přibližného místa, kde zajíc vyběhl. Stopu si brzy našel a začal ji hlasitě sledovat asi 200 m až k remízku obklopujícímu vápenku. Protože dlouho nešel a své si splnil, šla jsem k lesíku. Zde jsem zjistila, že Andy je za plotem v areálu, navíc z druhé strany byly husté šípky a ostružiny. Nicméně někudy tam za zajícem vlezl. Slyšela jsem ho hlásit a čekala, že se někde objeví, pak už nehlásil, ale zato zdálky hlásili rozhodčí, že pes je u nich. Poté jsme ještě chvíli měli za úkol slídit systémem, vystřelilo se, a pak nám rozhodčí dali známky – nos, hlasitost a chování po výstřelu za 4, slídění za 3 – prý málo prostorné. Vynikající práci na zajíce rozhodčí nezohlednili, nicméně nás za ni pochválil přítomný německý rozhodčí – zřejmě Čechy přehlasován. (Vzhledem k mým potřebám, kdy na honech procházíme převážně biopásy, je pro mě Andyho slídění prostorné dostatečně, nepotřebuji, aby lítal daleko. Když pak po nás fenka předvedla stejné slídění, a ještě se u toho zastavovala, sedala si a hledala myši, dokonce ji kvůli tomu vůdce napomenul, byla jsem zvědavá, zda jí dají také trojku – spíš to bylo na dvojku. Nikoliv, dostala za 4 a jelikož v neděli se pokazilo počasí ještě víc a psům z druhé skupiny se v lijáku se moc slídit nechtělo, k překvapení svého vůdce dokonce dostala cenu za Nejlepší pole. Tak si myslím, že slídění tady opět bylo věcí názoru.)

Následovalo ještě odložení, někteří byli odloženi na mezi u remízku, na Andyho vyšel vnitřek remízku. Naštěstí se tam žádná zvěř v tu chvíli neobjevila, a tak jsme obstáli za 4 na volno. Pole se nám tedy vydařilo a liják se během slídění spustil jen jednou. Těšili jsme se, že zítra se počasí vylepší, a vzpomínali jsme na kolegy na barvách, které jsme litovali – takto spláchnuté stopy si u většiny vyžádaly velké ztráty bodů. Večer jsme chvíli poseděli a potom jeli na nocleh do Kralup. Není nad domácí pohodu, zvláště po tak promáčeném dni.

Neděle 18. 9.

Ráno to vypadalo v Kralupech na oblačno až polojasno. I když v noci ještě místy pršelo, nebylo to takové, jako předešlou noc. Jenže. Už o 15 km dál kolem Řípu začalo pršet, posléze lejt jako z konve a do Sulejovic jsme už přijížděli stejně jako v sobotu v hustém slejváku. Přítomní mě ujistili, že prší od chvíle, kdy jsem odjížděla, tedy asi od sobotních sedmi večer.

Nástup se proto odehrál ve stanu a naše skupina se vydala na úpatí Lovoše na barvy. Na nás vyšel až třetí los, kolem 11. hodiny. Šoulačka v proudech vody na lesní asfaltce, Andy statečně ležel, i když nemá rád mokro (miluje vodu a plavání, ale mokrou zem a trávu ne). Po výstřelu se ale postavil a koukal do leče, tak jsme dostali za 3.

Vydali jsme se na barvu. Popsat se to nedá. Andy musel doslova slídit za nepatrnými zbytky pachu, které tam po 16hodinovém dešti zbyly. Nemohli jsme se hnout z místa, postupovali jsme děsivě pomalou rychlostí. Vraceli se, couvali, hledali. Andy byl ale do úkolu zakousnutý, frkal a paličatě se snažil barvu najít. Něco neuvěřitelného. Nakonec jsme překonali první rovný, a tím pádem nejvíce podmáčený úsek, kde se navíc točil vítr a Andyho mátl, a pokračovali jsme do kopce. Zde to bylo už s větší jistotou, nechtěla jsem Andyho stále korigovat po tom namáhavém úvodu, ale od stopy jsme se odchýlili a rozhodčí nás zastavili – bod dolů. Potom už jsme šli vcelku jistě, nakonec se kousek před námi objevilo světlé tělo srnce a bylo vyhráno. Oba jsme měli opravdu obrovskou radost. Rozhodčí nám předali úlomky a pochválili nás za vzorovou spolupráci vůdce a psa s tím, že jsme oba věděli, co děláme, a že by takovou práci měl každý, kdo je tady na soutěži, vidět. V první chvíli jsem si myslela, že si snad dělají legraci, protože pro mě to bylo místy na infarkt, ale mysleli to vážně a zopakovali to ještě dole koroně. Byla jsem na Andyho pyšná.

Potom jsme ještě odzkoušeli chování na stanovišti a vodění a bylo hotovo. Nikoho asi nepřekvapí, že v tu chvíli, asi tak ve 13 hodin, přestalo pršet. Jeli jsme tedy na oběd a v přátelské atmosféře jsme čekali na spočítání výsledků. Andy nakonec se ziskem 212 bodů skončil na krásném 3. místě a získal cenu Nejlepší les. Tato cena bude patřit k našim nejcennějším trofejím, protože za podmínek, jaké panovaly, byla Andyho práce a ochota pracovat (ačkoliv to byla jen hra a žádný skutečný lov) zkrátka úžasná. Vítězem soutěže se stal Arko z Vanyborek a druhý se umístil Idar od Hájkovy lípy.

Poděkování patří všem organizátorům, zvláště domácím myslivcům z MS Sulejovice a MS Lovoš, kteří tam v tom počasí s námi po oba dny byli a starali se o nás, a v neposlední řadě všem sponzorům, protože ceny pro vítěze i menší ceny pro účastníky byly opravdu pěkné. No a všem účastníkům, vůdcům i pejskům, patří obdiv. Tohle bylo pro odolné povahy.

Memoriál Rudolfa Kristla 2016

Letos jsem na rozdíl od většiny médií, která letními vedry strašila už v dubnu, očekávala normální léto, a tak jsem začala uvažovat o třetí účasti Andyho na Memoriálu R. Kristla. Poté, co se místo konání přesunulo z Šanova na Rozvadov, už nebylo co řešit, a tak jsem poslal přihlášku. Místo pro nás bylo, takže jsme se pustili hlavně do opakování aportů. Měli jsme na to většinou skvělou partu „velkejch holek“ (ohařky a křepelačka) v čele s kamarádem Milanem, takže jsme si léto aktivně užili na poli, v lese i u rybníka. Po dovolené v jižních Čechách už jsme jen naladili formu a 19. srpna dopoledne jsme vyrazili na Rozvadov.

Pátek 19. 8.

Počasí nám přálo, a tak jsme se po krátkém nástupu v areálu Kóta a seznámení se spolubydlící jezevčicí vydali k blízké noře. Andíkův čas nebyl zrovna oslnivý (1:45), protože mu opět činilo potíže úzké místo ve zlomu tvaru V, kde se loni zcela zašprajcnul, nicméně jsme prošli s 1 bodem. Po vyhlášení výsledků jsme přešli pěšky po louce do blízkého lesa, kde měl každý pes připraveno místo vypouštění a stopu, kus se přetahoval. Nepovažuji toto řešení za šťastné, protože přenašeč kusu se pak zdržuje nad stopami a psy může mást jednak pach vycházející od něj, jednak pach, který se roznáší při přenášení kusu ze stopy na stopu a je podstatně čerstvější než stopa samotná. Zvláště při bočním větru. To se totiž stalo osudným Andymu – v polovině stopy odbočil s vysokým nosem šikmo vpravo a došel k pánovi, který přenášel kus. Odtud se pak na mne trochu zmateně díval, poté přišel a na můj povel šel po stopě znovu, nyní ovšem již neochotně. Přesto stále přede mnou a až ke kusu. Zde jsem ho pochválila a čekala na rozhodčí. Rozhodčí M. Urban se S. Nikliborcovou ovšem k mému překvapení vyhlásili známku 0.

Dosud jsem nedávala na zkouškách protest a ani jsem nezažila, že by někdo protest dával. Ono je to vždy tvrzení proti tvrzení a pokud u toho není hlavní rozhodčí, který by měl být nestranný, těžko se člověk bude přít. Ovšem v tomto případě jsem nakonec doma byla na sebe naštvaná, že jsem protest nepodala, respektive na místě nejprve nepožadovala názor hlavního rozhodčího. Proti verdiktu jsem sice protestovala, ale málo důrazně, a rozhodčí mi řekli, že „až si budu soutěž posuzovat já, ať si dávám body, jaké chci“. Nepovažuji to zrovna za profesionální přístup. Zkušební řád hovoří jasně: „Známkou 1 se hodnotí chování psa, který o ulovenou zvěř projeví minimální zájem, ale zvěře se nebojí. Známkou 0 se hodnotí pes, který se bojí ke zvěři přiblížit, zvěř zapře nebo jí načíná, pes se vzdálí z vlivu vůdce nebo nenajde zvěř v limitu.“ Andy mě v časovém limitu k praseti dovedl, zvěře se nebál, moji diskuzi s rozhodčími sledoval ležící těsně vedle kusu. Jen ho studené prase málo zajímá, ale to se nedá nic dělat.

Jakožto vynulovaní soutěžící jsme se mohli vykašlat na životosprávu, navíc na pokoji jsme měli kousavou jezevčici. Nezbývalo než zakotvit v hospodě a pojmout zbytek memoriálu jako mejdan. Tentokrát jsem si vzala kytaru, a tak jsme asi do půl třetí s partou nejodolnějších vůdců, organizátorů a rozhodčích provětrali nejrůznější písně. Poté jsme s Andym ještě s novým kamarádem Kvíťou absolvovali komentovanou prohlídku Muzea pohraniční stráže.

Sobota 20. 8.

Noc byla krátká. Nicméně jsme vcelku svěží vyrazili autem do centra Rozvadova na slavností zahájení. Po zjištění, že nemám barvářskou šňůru a obojek a zatím nevím, jestli půjdeme do lesa či na pole, jsem si cestu na Kótu střihla ještě jednou. Zahájení jsme ale stihli a los č. 6 nakonec znamenal, že nás čekají polní disciplíny.

Všichni jsme nejprve jeli k požární nádrži, kde se konalo přinášení kachny z hluboké vody. Přístup do vody byl dobrý, ale pejsky, kteří se u kachny otáčejí směrem doprava, mátl blízký betonový břeh. Všichni do jednoho po uchopení kachny zamířili šikmo k němu, nikoliv přímo v k vůdcům, zatímco psi otáčející se proti směru hodinových ručiček plavali rovně k místu, kde měli vůdce. Zajímavý jev, který se bohužel týkal i Andyho. Nicméně kachnu na břeh vynesl, a tak jako většina sklidil jedničku.

Losy 6 a 7 začínaly nejprve aportovacími disciplínami. Andy ve vysoké trávě vcelku rychle dohledal slepici, chvilku mě napínal, jestli ji vezme nebo ne, potom ji uchopil a s předsednutím předal. Rozhodčí mi dali známku 3, myslela jsem, že za povely (nikoliv k přinesení, ale párkrát jsem pískla kvůli ukázání směru). Při vyhlášení mi však oznámili, že trojka je za to, že nepředsedl, což nebyla pravda. Jelikož to viděla korona, uznali mi nakonec předsednutí, které v trávě prý neviděli. (Chápu, že jsme jen lidi, co dělají chyby, ale někdy se neubráním myšlenkám, jestli někdo nemá zájem na neúspěchu některých psů – čemuž se nikdo po popsaných zkušenostech nemůže divit. A tom sem ještě ani nebudu psát všechno  A když pak člověk vidí, jak jinde se „mhouří oko“ , zatímco na nás platí co nejpřísnější metr, je to vlastně k vzteku.).

Poctivé tréninky ve Studeněvsi přinesly své plody i při aportu srstnaté – Andy zajíce krásně přinesl a opět s předsednutím předal. Zde byla tráva nižší, a tak diskuze nenastala. Potlesk korony byl pro Andyho zaslouženou odměnou. Po přestávce v lese jsme odjeli slídit na louky, v poměrně už horkém počasí to bylo náročné, Andy však brzy našel v remízku srnčí a prokázal práci na stopě i hlasitost. Za slídění samotné dostal 3.

Neděle 21. 8.

V noci hodně pršelo, tak jsme se na barvy moc netěšili. Nejprve jsme dostali 3 z šoulačky za to, že Andy při prvním odložení koukal do lesa a přivolávacího povelu si hned nevšiml, takže za mnou přišel až po opakovaném mávnutí, a také že jsem u odkládání dělala „příliš nápadný“ pohyb. Bohužel jsme šli na barvu úplně první hned ráno, kdy bylo ještě zima a stopa moc nepachovala, navíc v první třetině vedla stopa po jehličí a asi byla po nočním lijáku hodně smytá. Andy se nemohl stopy vůbec chytit, což mi přišlo divné, choval se zmateně, jako by tam stopa vůbec nebyla. Rozhodčí opět dosti přísně pískali každé odchýlení a nedali Andymu s přihlédnutím k podmínkám šanci si stopu ujasnit, takže nám na první třetině rychle odpískali tři chyby. Ve druhé třetině už pak stopa začala jít po mechu, a tak jsme se chytili a vcelku bez potíží došli ke kusu. Jelikož Andy má zkušenost s prací na stopě po dešti a patří mezi zkušené barváře, přisuzuji výsledek výhradně podmínkám, jaké jsme pro práci měli, pravděpodobně vlivem počasí. (Jelikož zápis z MRK píšu až po absolvování Poháru Českého středohoří, o to více se chování na stopě musím divit. V Rozvadově rozhodně pršelo méně než na PČS, přesto se Andy choval, jako by pach v nose vůbec neměl.)

Následovalo ještě „vyhánění zvěře z houštin“, dřívější nahánění, což Andy zvládl s přehledem – systematicky prohledal určenou leč a vrátil se. Odložení a vodění na volno jsme zvládli také bez bodové ztráty. Celkově Andy získal 316 bodů, které by dostačovaly i na I. cenu. Za rychlost na noře by sice skončil v ceně III. ale i to by bylo fajn, memoriál je náročná soutěž. Bohužel – i přes bronzovou medaili, kterou jsme si z MRK přivezli v roce 2012 – budu na tuto soutěž a dění kolem ní vzpomínat se smíšenými pocity.

Speciální barvářská soutěž KCHJ ČR 2016

Třetí květnový víkend patřil Speciální barvářské soutěži, která se stejně jako před dvěma lety konala v honitbě VLS v Lipníku na Mladoboleslavsku. Protože jsme celý rok doma opatrovali a leštili putovní pohár soutěže, který jsme vybojovali v Brozanech nad Ohří, nabízelo se spojit odevzdání poháru s další účastí na této krásné a náročné soutěži.

Sobota 21. 5.

V sobotu brzy ráno jsme tedy zamířili do Loučně, kde byl sraz. Protože jsme přijížděli s malým zpožděním, byli jsme ještě před dosažením cíle telefonicky odveleni přímo na místo konání. Trefili jsme bez potíží, protože lokalitu známe i z Memoriálu J. Brzáka, a tak jsme se kolem osmé setkali s ostatními účastníky na kraji lesa. Základna u Mordové rokle byla opět připravena, s lavičkami i občerstvením, a tak jsme kolem deváté soutěž zahájili, přičemž mi připadl čestný úkol zhostit se trubačského doprovodu. Do boje o pohár se tentokrát pustilo osm pejsků – šest standardních (dva dlouháni, tři drsnosrstí a jedna hladkosrstá fenka) a dále jeden pejsek a jedna fenka drsnosrstého trpasličího jezevčíka.

Kolem deváté se vydal na šoulačku a poté práci na barvě první pes – Black z Divoké vody. Po odzkoušení šoulačky pak na druhé straně revíru zahájil práci Arko z Vanyborek a my ostatní jsme si mohli v klidu sednout v Mordové rokli, protože ke kynologickým zkouškám patří také trpělivé čekání, povídání o jezevčících a vyprávění mysliveckých historek. Počasí bylo celkem příjemné, i když se začínalo oteplovat a to znamenalo, že barvy budou hodně vysychat, zvláště na lesních úsecích s převahou listnáčů. Deště v předchozích dnech moc nebylo, snad jen v pátek byla v lokalitě menší přeháňka.

Na nás s Andym přišla řada před dvanáctou. Připadla nám barva číslo tři. Přesně v místě, kde jsme předváděli šoulačku, jsme však asi před půlhodinou, kdy jsem si šla odskočit, zažili setkání se srncem, což si Andy samozřejmě pamatoval, a tak jsem měla trochu obavy. Srnec nám totiž prošel pomalu přes cestu z míst, kde byla připravená stopa, a pak zase zpátky, jako by si dělal legraci, a Andy samozřejmě hlásil jako o život. Není asi nutné zdůrazňovat, že zrovna tuto barvu jsem si pak vylosovat nechtěla. Šoulačka však proběhla bez problémů, jen na konci po výstřelu se Andy postavil, ale nepopošel. Rozhodčí to přísně ohodnotili sníženou známkou, inu na vrcholové soutěži je třeba ukázat špičkové provedení. Já jsem ale byla ráda, že v pejskovi zvítězila disciplína nad vzpomínkou na statného srnce, který by zasloužil prohnat.

Hledání nástřelu dopadlo také výtečně – při procházení čtverce mi Andy dvakrát ukázal, kudy vede stopa ven ze čtverce, takže pak jsme tuto linii podešli k dolnímu okraji čtverce a nástřel jsme za chvíli nalezli, v čase 4:37, takže 20 bodů k dobru. Pak už jsme se vydali po barvě do hloubi lesa. Andík brzy objevil první markant, a tak to vypadalo, že se mu do práce chce a zatím nemá problémy. U druhého markantu už jsme se mohli radovat – jedna ze základních podmínek splněna. U třetího jsme byli asi po dvaceti minutách práce, což mi přišlo celkem dlouhé – zkrátka postup v suchém listí, kde jsem za celou dobu nespatřila ani jedinou kapku barvy, byl pomalejší. Větší zdržení nastalo u čtvrtého markantu. Tady lesní zvěř odnesla úlomek srnčí kosti, a tak Andy jen tak mimochodem šťouchl do dřevěné placky („Tady to máš!“) a pokračoval k písčité cestě, která stopu křížila.

Blížili jsme se k cíli – zbývalo objevit pátý markant a nalézt srnce na konci barvy. Hned za cestou se ale Andy nějak motal, z jeho chování bylo vidět, že jsou tam čerstvé stopy. Rozhodla jsem se vrátit k místu posledního markantu před cestou a raději projít úsek znovu. Andy se vydal přes cestu o pár metrů vedle a vyrazil, zdálo se, že dobře. Po chvíli to ale začalo opět vypadat zmateně. Bohužel všechny pobytové stopy nasvědčovaly tomu, že jsme v oblíbeném místě onoho srnce, který se nám dopoledne ukázal v blízkosti startu. Shrabané kousky země, Andy s vysokým nosem a rozevlátou oháňkou…

No – vraceli jsme se ještě jednou, nakonec jsme se ale probojovali k velké pasece osázené malými borovičkami. Vpravo houština, před námi za pasekou oplocenka, vlevo za pasekou zvedající se svah s další houštinou. Měli jsme za sebou asi tři čtvrtě hodiny práce. Bylo pravé poledne, slunce začínalo pálit a na volném prostranství docela pěkně foukalo. Andy mě vedl přes řádky se semenáčky, nicméně žádné stopy jsem v písečné půdě neviděla, kromě srnčích. A už hurá do houštiny vpravo. Motala jsem papírové značky jak se dalo, na rukou přibývaly škrábance, sešli jsme do malého údolíčka s cestou. Zeptala jsem se Andyho na barvu a už bylo jasné, že jsme sledovali čerstvou stopu, protože pes sice po dotazu projevoval snahu barvu najít, ale marně. Takže zpět houštinou na paseku k jejímu okraji, kam jsme snad přišli po barvě. Tak teď rovně k oplocence. Nejdřív rovně podél oplocení, ale po dotazu jsem opět zjistila, že Andy stopu opustil. Pak mě vedl podél plotu k další houštině, vlevo od paseky. Zase jsme se zamotali. Pořád jsem sledovala čas, do hodiny – limitu pro setrvání v I. ceně – zbývalo pár minut. Opět se mi nezdálo, že by se Andy chytil, tak jsem se vrátila na paseku, psa v ruce, a přitom už jsem mu trochu vyčetla, že to kazí. Nervy už byly napjaté a síly docházely oběma.

V tu chvíli uplynula šedesátá minuta, a tak jsme se zastavili uprostřed paseky, abychom se napili, teď už o vteřiny nešlo. Bylo mi na padnutí, cítila jsem, jak rudnu v obličeji, a přemýšlela, jak situaci řešit. Byli jsme v blízkosti cíle, o tom nebylo pochyb, ale pravděpodobně mimo stopu, neobjevili jsme ani pátý markant. Ovšem optimisticky jsem si musela připustit, že máme stále ještě celou hodinu, abychom soutěž alespoň dokončili, a za hodinu lze prokřižovat docela velký kousek lesa, i když jsou v něm houštiny, v nichž si s námi nejspíš hraje na schovávanou zlomyslný srnec. Jako první strategii jsem zvolila nechat psa pracovat, jak chce. Už se ho nebudu na nic ptát, uvidíme, zda se bude snažit. Dobrá: „Andy, barva!“

Andy nabral vítr a vyrazil opět k houštině vlevo od paseky. Tentokrát ale pryč od oplocenky, vzhůru do svahu. Za chvilku jsme se vynořili na travnatém plácku mezi vzrostlými stromy. Za jedním z nich jsem zahlédla krčit se rozhodčího. Podívala jsem se na Andyho, určitě už měl v nose střelený kus. Za chviličku jsme opravdu byli u něj a radost neznala mezí. Počtvrté v cíli Speciální barvářské soutěže! Čas 13:14, u kusu jsme byli za 64 minut. Dostali jsme úlomky a přesunuli se s rozhodčím i srncem na lesní cestu, odkud nás pořadatelé odvezli na základnu do Mordové rokle.

Zápolení na barvách probíhalo až do pozdního odpoledne, a tak poslední soutěžící měli podmínky už náročné – hlavně díky suchému počasí a větru. Práci na barvě nakonec úspěšně dokončila polovina pejsků. Využila jsem času a šla po nás posbírat krepáky, kterými jsem značila cestu. Pátý markant jsem vůbec nenašla a ani mi nebylo jasné, kudy stopa ke kusu vlastně vedla. Všichni jsme pak absolvovali ještě vodění, pětiminutové odložení a nahánění, a tak jsme z lesa odjížděli až kolem sedmé. Po večeři a posezení v restauraci u Otomanských v Loučni jsme vyrazili domů, abychom se vyspali na následující den, kdy byla na řadě zkouška z hlasitosti na stopě.

Neděle 22. 5.

Ráno v osm jsme se sešli opět u restaurace a vydali jsme se na Nymbursko k obci Sloveč za Městcem Králové na zkoušku hlasitosti na stopě zajíce. Honitba nás nezklamala, zajíců byl dostatek, a tak jsme vyzkoušeli chování po výstřelu, rozestoupili se do řady a brzy jsme mohli vypustit na stopu v nízkém porostu prvního psíka. Za chvilku pak dostal šanci i Andy. Zajíc přeběhl naši řadu vlevo několik desítek metrů od nás. Na pokyn rozhodčích jsem popadla psa a hurá na stopu. Andy si brzo našel začátek a hlasitě se po stopě vydal, takže za pár set metrů měl splněno. Pokračoval i se zajícem do sousedního pole s již dost vzrostlým obilím. Protože oba běželi opačným směrem, než se postupovalo, poslali mě rozhodčí Andyho odchytit a pokračovali s ostatními vpřed. Přeskočila jsem strouhu a šla na okraj pole. Slyšela jsem, jak Andy hlásí, pískala, obilí se vlnilo, dokonce se hlášení blížilo, viděla jsem vyskočit zajíce, ale najednou hlášení utichlo. Prodrala jsem se na místo, ale nikde niko. Ovšem – byla zde kolej od traktoru, takže bylo jasné, že se pes vydal po ní, asi ve snaze se ke mně vrátit pohodlněji. Přešla jsem tedy nazpět na okraj, kde také byla kolej, a  pískala. Za chvíli se Andy blíží zprava z poměrně velké dálky. Chytrý pes, musel běžet kolejí pěkný kus dozadu, pak se napojil na moji kolej a běžel zase ke mně. Vypil skoro všechnu vodu a šli jsme se ukázat, že jsme kompletní. Mezitím už zbývalo vyzkoušet jen druhé pokusy u dvou pejsků. To se za chvíli také podařilo, a tak jsme už po desáté hodině mohli u rybníka vyhlásit výsledky zkoušky hlasitosti.

Potom už nás čekalo příjemné posezení v restauraci u samých dobrot a čekání na to, až se spočítají výsledky a napíšou diplomy a tabulky. Vyhlášení jsme zorganizovali na okraji přeplněného parkoviště (všichni jeli na výlet do místního zámku). Vítězem barvářské speciálky 2016 se stal Arko z Vanyborek s Dušanem Salačem (I. c., 315 b., CACT, CACIT), Andy ze Záhořských luk vybojoval stříbro (II. cena, 330 b.) a třetí byla Fibie ze zelené mýtiny s Václavem Slukou (II. c., 269 b.). Škoda 4 minut na barvě, o které nám utekla I. cena, ale to už je zkrátka i ta trocha štěstí. Každopádně super výsledek a šikovný Andík!!

Andy glosuje: To jsem měl radost, když jsem zjistil, u jakýho lesa jsme zaparkovali. Tam to totiž znám už z jiných soutěží. Navíc jsem tam měl i nějaký kámoše a jejich paničky, který znám, takže se nám dobře čekalo. Byla docela sranda. Například jsme se poprali, dokonce i já, protože se strhla větší mela, do který jsem se musel zapojit. Kousnul jsem Arka do zadku, ale já to tak nemyslel. To prostě v tom fofru. Na stopu jsme šli asi tak v poledne, to už bylo dost vedro, ale v lese to ještě šlo. Pořád jsem na tý stopě koukal, jestli uvidíme toho srnce, co nás provokoval na cestě, když jsem se šel s paničkou se projít. Nikde jsem ho necejtil, až před koncem. Snažil jsem se to paničce říct a chtěl jsem jí ho ukázat, ale ona pořád trvala na tom, že musíme hledat toho mrtvýho. Mně přišel živej lepší, ale když si nedala říct, tak jsem jí teda zavedl k tomu ulovenýmu. Kdybych věděl, jakou z toho bude mít radost, tak jsem jí tam dovedl dřív. Třeba by mě pak pustila najít toho druhýho. Já bych ho prohnal! Druhej den jsme byli na zajících, to mě baví. Pěkně jsem si všechno užil a nakonec jsme za svoje snažení dostali s paničkou velikej pohár a já jsem dostal maso a taky malou kremroli a kousek zmrzliny a celej nedělní večer jsme pak museli s paničkou lítat sem a tam, teda z domova na ulici a domů a tak pořád dokola, asi čtyřikrát, protože jsem z toho slavení tak trochu dostal běhavku. To není velká nemoc, akorát jsme se dost naběhali. Jinak mi bylo dobře. Panička ale při čtvrtý vycházce v noci říkala, že už asi chcípne. Ale nikdo nechcípnul a ráno jsme si prohlíželi ten pohár a já jsem celej den zkoušel ten novej polštářek s obrázkem jezevčíka, kterej jsem vyhrál. Krásně se na něm spí.

Pohár Českého lesa 2016

Českého lesa v dosledech. Tentokrát byla základna v hotelu Kolowrat na Přimdě, kde jsme se i ubytovali. Protože jsme dorazili v pátek před osmou a byl čas na večerní procházku, vydali jsme se s Andym rovnou na starobylý hrad, kam vedla cesta přímo od hotelu. Je opravdu působivé dívat se na zbytky hradu, který byl postaven už před devíti staletími, a výhled byl také parádní. Andy však více než vlastivědnou výpravu ocenil návštěvu hotelové restaurace, kde si pohrál s roční fenkou jack russel teriéra a dostal od hoteliéra pár granulí.

Sobota 14. 5. – Barvářské zkoušky

Ráno jsme se v pohodě přesunuli opět do restaurace, kde byla připravena pro všechny snídaně – hotel to pojal ve svém stylu a připravil obrovský švédský stůl, takže jsme od vrchního rozhodčího dostali za úkol se snídaně zúčastnit a hodně se najíst, protože v honitbě nebude občerstvení. Po této důkladné přípravě jsme nastoupili k zahájení a rozlosování soutěže. Do boje o pohár se vydalo osm jezevčíků a jeden border teriér.

Přesunuli jsme se do blízké honitby MS Bohuslav kousek za rozvadovskou dálnici, odstavili auta na označené louce a pak už se každá skupina vydala plnit disciplíny zkoušek. Los číslo 2 nás zařadil do první skupiny, kterou čekala nejprve práce na barvě. Tady nám los určil druhou stopu. Nejprve však byla na řadě šoulačka. Ukázalo se, že kromě silničky, od které vedly do hloubi lesa stopy, není na šoulačku nikde příliš příhodná cesta. Nakonec nám tedy rozhodčí určili jakýsi prostor po prořezávce, na pomezí houštiny a vzrostlého lesa. Trasa do kopce kolem několika pařezů, mezi hromadami klestu. Co se dalo dělat – nakonec Andy jako mazák potřebuje výzvu, ne stále chodit šoulačky po rovné cestě. Tak jsme se tedy vydali lesem vzhůru podél houštiny. Musela jsem dávat pozor na vhodné místo odložení, aby na mě Andy přes terén a klest z polohy vleže vůbec viděl. První odložení a přivolání proběhlo pěkně. Andyho jsem tedy po společných 30 krocích opět odložila a pokračovala k ukrytému střelci, ale tady jsem z nějakého důvodu zaváhala, jestli už mám jít do úkrytu, nebo mám Andyho nejdřív přivolat – a udělala jsem malé, nenápadné přivolávací gesto, které máme nacvičené. Naštěstí Andy umí počítat lépe než já, tak se na mě jen s pochopením zadíval a nikam se nevydal, načež mi došlo, že má být na místě a já mám jít do úkrytu. Tak jsem se schovala, střelec vystřelil, Andy ležel a mně u nohou ležel kámen, co mi spadl ze srdce. Mohla jsem to Andymu pěkně pokazit, ale on se nedal zmýlit. Nikdo asi toto malé pochybení nepostřehl, ale já jsem byla pyšná na Andyho, že se nenechal splést.

Barva nebyla úplně jednoduchá díky čerstvým stopám zvěře. Andíka to rozhodilo už na začátku, ale nechala jsem ho, ať se opraví, a pokračovali jsme dál. Asi ve dvou třetinách se opět vydal doleva po stopě, což jsem sice postřehla, ale když jsem po něm chtěla, aby se opravil, už jsme byli moc daleko od umělé stopy, pes nemohl pokračování najít a rozhodčí nám odtroubili chybu. Pak už jsme do cíle dorazili bez potíží a Andy měl radost z nalezeného muflona.

Po odzkoušení všech pejsků jsme šli vystřídat druhou skupinu na stanoviště, kde se zkoušely drobné disciplíny. Vodění i odložení jsme předvedli na volno, za plný počet bodů. Barvářské zkoušky jsme tak dokončili v I. ceně, s jedním ztraceným bodem na barvě, a ocitli jsme se na 3.-4. místě. Následoval přejezd na večeři do hotelu. Po vyhlášení výsledků jsme znovu vydali na hrad, tentokrát ve větší skupince s dalšími čtyřmi jezevčíky a jinou, zarostlejší cestičkou okolo kopce po úbočí, což se Andymu líbilo.

Neděle 15. 5. – Barvářské zkoušky honičů

Snídani jsme tentokrát raději dohodli individuální, protože švédský stůl, jaký je hotel zvyklý připravovat pro německé hosty, jsme v sobotu nedokázali sníst, a bylo by to škoda. Tak jsme si objednávali každý podle sebe, vajíčka či párky, a po nástupu jsme se kolem půl desáté opět přemístili do lesa. Naše skupina šla tentokrát nejdříve na drobné disciplíny, dle očekávání. Jako dvojka jsme šli na řadu brzo, začínalo se voděním a trochu jsem se obávala, aby se Andy až moc netěšil do lesa a nespěchal. Šel ale hezky a ještě dostal od rozhodčího pochvalu, že jde „radostně“. (Jenže já vím, co se za takovou radostí skrývá za nebezpečí – jen kdyby z houštiny naproti vykoukly parůžky, to by byl fofr.) Odložení na volno s kapkou nezbytného adrenalinu (Odejde?/Neodejde?), a pak už jsme čekali, až druhá skupina dokončí stopy, které samozřejmě zabraly více času.

Zatímco v sobotu bylo vcelku příjemně, kolem 15 stupňů, v neděli se citelně ochladilo. Brzy ráno klesla teplota na jeden stupeň a přes den nepřekročila sedmičku, navíc foukal dost silný vítr, takže jsme při čekání pěkně mrzli. My jsme navíc čekali dlouho i na stopách, protože los nám určil až stopu číslo 7, tedy třetí ve skupině. Andy šel stopu moc hezky, ani jednou nezaváhal, ačkoliv foukal místy dost silný boční vítr. Před koncem jsem jej vypustila, aby předvedl chování u kusu. Andy vzorně k praseti došel, ověřil si jej, podíval se na mě – a pak se vydal zpátky. Přišel s radostí v očích, jako že má hotovo, ale bohužel to podle nových řádů nestačí. Učím ho, aby u prasete aspoň zůstával, ovšem doma trénujeme s kůží. To asi je pro Andyho něco jiného. Rozhodčí chtěli, aby mě k praseti vedl, tomu ale Andy nerozuměl, protože věděl, že já vím, kde prase je – když se na mě od kusu díval… Tak jsme k němu tak nějak společně došli, Andy už trochu posmutněle, protože zatím nedostal pochvalu ani odměnu, i když prase našel, a to mu asi přišlo nespravedlivé. Oznamování se tomu říkat nedalo, a tak jsme dostali dvojku. Práci na stopě však rozhodčí označili za jednu z nejlepších.

Nevím, jak by to vypadalo v praxi, ale mám za to, že kdyby Andy na volno střelenou zvěř našel, že mě k ní zavede nebo ji ohlásí, stejně jako hlásil u postřelené laně. V situaci, kdy jde o zkoušku a on ví, že už prase vidím, mě k němu nevede, což chápu – moje otázka „Kde máš prasátko?“ mu musí připadat jako stupidní hra pro štěňátka. Takže budeme nadále pilovat to, aby u prasátka zůstal, když se zkouší tato disciplína. Snad se to nakonec podaří i na zkouškách, a ne jen při nácviku.

Podvečer jsme opět strávili v hotelové restauraci, s Andym jsem se spravedlivě podělila o svíčkovou podle neměnného pravidla „Andy maso, já zbytek“ a při pokukování na hokej jsme čekali, až budou spočítány výsledky a napsány diplomy. To se podařilo jen pár okamžiků poté, co v TV skončil přenos naší prohry s Dány. K vyhlášení vítězů jsme nastoupili na terasu hotelu. Pohár Českého lesa v dosledech 2016 si odvezl hladkosrstý trpasličí pejsek Gandalf Magic of Morion s vůdkyní Markétou Gdulovou. My jsme s Andíkem nakonec obsadili celkově 6. místo. I když jsme měli jen dvě snížené známky, dvojka z chování znamenala v případě BZH sestup do druhé ceny, a s tím jsme na medailové pozice pomýšlet nemohli. To ovšem nebylo zas tak důležité, protože jsme strávili skvělý víkend v lese s přáteli a pejsky a poznali zase nová krásná místa.

Andík glosuje: „Tak teda hele, to chování u kusu, jak tomu lidi říkají, mi přijde už trochu divný. Já mám přece najít tu zvěř. Dřív pokaždý stačilo, když jsem to našel a vrátil se k paničce. Teď to nestačí, ale já nevím, co teda mám ještě dělat. No nic, já jsem si tu soutěž užil. Mě stopování baví, takže si myslím, že to jsem udělal dobře. Nakonec panička mi v sobotu i v neděli dala maso ze svýho jídla a to znamená, že byla s mojí prací spokojená. Nechci se teda ňák moc chválit, ale kdybych byl nějaká border kólie nebo něco podobnýho a poslouchal na slovo, tak bych na její znamení, který mi dávala na šoulačce ve chvíli, kdy mi žádný znamení dávat neměla, normálně vyběhnul a pokazil bych to, a panička by nemohla říct vůbec nic. Jenže jako jezevčík používám mozek, takže jsem to nezkazil. Teď už asi taky chápete, že nebudu ukazovat paničce zvěř, o který už ví. To by byla šaškárna a né seriózní hra na lov. To musí bejt každýmu jasný. Ale jestli mám u toho prasete předvést nějakej cvik, tak se to klidně naučím, pokaváď mi to někdo objasní. Žádnej problém.“

Pracovní pohár KCHJ ČR 2015

Páté místo mezi dlouhosrstými standardními jezevčíky a celkově 12. nejlepší výsledek z celkového počtu 52 přihlášených psů v Pracovním poháru KCHJ ČR 2015 vybojoval Andy ze Záhořských luk. Znovu tak potvrdil své pracovní kvality a navázal na své dřívější vynikající výsledky (vítěz pracovního poháru 2011 a 2012 ve své kategorii, 6. místo za rok 2013). Mezi největší úspěchy v roce 2015 řadíme vítězství ve Speciální barvářské soutěži KCHJ ČR, 4. místo v Evropském poháru – mezinárodní všestranné zkoušce (EP – InterVp) v rakouském Lengau a 3. místo na Poháru Plzeňska (LZ + BZ). Ani letos neplánujeme usnout na vavřínech a na nějaké soutěži se určitě objevíme.

Evropský pohár – mezinárodní všestranné zkoušky v Rakousku

Jako ocenění za Andyho vynikající výsledky jsme letos obdrželi od Klubu chovatelů jezevčíků nominaci na Evropský pohár – mezinárodní všestrannou zkoušku jezevčíků (Internationale Vielseitigkeitsprüfung für Dachshunde), která se konala v hornorakouském Lengau. Druhou českou účastnicí měla být rovněž dlouhosrstá Elsa od Širočiny s Radkem Haladou, která ze zdravotních důvodů nemohla na soutěž odjet. Vydali jsme se tedy hájit české barvy sami, v doprovodu rovněž nominovaného rozhodčího MVDr. Jaroslava Švece, místopředsedy českého Klubu chovatelů jezevčíků.

Pátek 16. 10.

Vyrazili jsme již dopoledne, raději s časovou rezervou. Měla jsem za sebou hektické dny strávené léčením počítače v servisu i léčením vlastního bacilu, který jsem chytila, takže jsem byla ráda, že jsme se zvládli vypravit a jakž takž stihli pracovní povinnosti i poslední trénink odložení s nezvyklými dvěma výstřely. Přistoupili jsme na Žižkově do auta k panu Švecovi a po bezproblémovém vymotání z Prahy jsme vyrazili po Strakonické směr jihozápad. Dobrou náladu ještě zlepšil oběd v restauraci U radnice ve Volyni a potom už jsme pospíchali k hraničnímu přechodu Strážný. Předpověď počasí se trefila do černého, kolem druhé začlo pršet. V Bavorském lese bylo mnohem ošklivěji než na české straně Šumavy, a tak se do mysli vkrádaly myšlenky na to, že asi teď někde v rakouské honitbě pěkně leje do čerstvě nakapaných barev. Po menší zácpě v Passau a na dálnici A8 jsme už bez problémů za pomoci navigace a map dorazili do cíle. Hotel Jägerwirt vypadal luxusně, leč přívětivě, a tak jsme příjezd oslavili ochutnávkou salzburského piva. Večer jsme poseděli se skupinou rakouských, německých a švýcarských rozhodčích, společně povečeřeli a proběhla také prezence a losování. Stejně jako na Poháru Plzeňska mi padla do ruky sedmička, snad opět šťastné číslo. Rakouský rozhodčí mi později řekl, že moje barva je dost zarostlá, ale že „se to dá“. Nebylo to příliš přesvědčivé. Pršet přestalo pozdě večer, ale nad ránem chvíli pršelo znovu.

Sobota 17. 10.

Ráno jsme vstávali časně – v půl sedmé už byla připravena snídaně, kterou jsme vynechali. Zřejmě nedoléčená nemoc, napětí a dlouhá cesta přispěly ke střední migréně, takže nebyla chuť. V půl osmé byl nástup před hotelem, který vypadal jako zámeček. Pětičlenná skupina trubačů dodala zahájení mezinárodní všestranné zkoušky slavnostní ráz. Každá země měla svůj špalík s vlajkou (zapomněli jsme to vyfotit). Na startu se sešlo 10 psů z 12 očekávaných (každá zúčastněná země měla nárok na dva soutěžící). Přišel i starosta Lengau, přítomni byli šéfové jezevčičích klubů z Německa, Rakouska i Švýcarska (ten dokonce jako vůdce). Rozhodčí byli kromě těchto zemí také z ČR, Francie a Itálie. Oficiálním jazykem soutěže byla němčina.

Jsouc bez vlastního auta, musela jsem se s někým svézt. Posadili mě do bílého VW Transporteru s majáčkem k revírníkovi, který zaváděl celou kolonu do revíru Kobernaussen. Povídali jsme si o honitbě a o vyskytující se zvěři – měli tam všechny druhy obvyklé zvěře a navrch prý i rysa a sviště. Ten sem asi přihopkal z nedalekých alpských údolí. Barvy se už nelosovaly, a tak jsme jakožto nejnižší číslo v naší skupině byli odvezeni hned po půl deváté ráno na naši první disciplínu – dosled na pobarvené stopě. Bylo zatím jen pár stupňů, úplné mokro a vlhký vzduch, ale už nepršelo. Brzy jsem pochopila, co znamená zarostlá stopa. Nástřel byl nad úvozovou cestou, na mechu uprostřed mokrého borůvčí, které bylo úplně všude, bujné a vysoké půl metru, protkané spletitými cestičkami. Na natěšeného Andyho se sesypala první sprška vody z prvního keříku a vyrazili jsme.

Pes šel vcelku jistě, ale až moc radostně (barva byla z vysoké zvěře), tak jsem nevěděla, zda zase neblbne na nějakých stopách. Ale rozhodčí nás tiše sledovali, tak nezbylo, než mu věřit. Barva samozřejmě po mnohahodinových deštích vidět nebyla. Nohy se bořily do tlusté vrstvy mechu a stopa stoupala do příkrého svahu. Po nějaké chvíli se zlomila, Andy chvilku hledal pokračování a vydal se v ostrém úhlu dál. Bohužel však po jiných stopách, takže jsme asi po 50 metrech byli poprvé odvoláni. Rozhodčí nám ukázali správný směr a od zlomu jsme pokračovali (úhel byl trochu ostřejší, než jakým původně šel Andy). Nyní trochu z kopce, přetnout lesní cestu a zase do kopce. Opět mech, borůvčí, mokro, klikaté cestičky, klikatá stopa. Rakouský rozhodčí za mnou zamumlal „sehr gut“, jinak bylo ticho, sledovala jsem psa a modlila se, abychom už nic nezkazili. Za chvíli jsem spatřila z trávy čnící paroží – na konci byla položena hlava jelena. Zvládli jsme to, bod dolů sice mrzí, ale podmínky byly opravdu náročné, jak počasí, tak i terén. Andy dal jelenovi pusu, dva trubači nám zahráli, pak se rozhodčí radili o známkách – zde se známkuje způsob práce na stopě (máme za 3 kvůli jedné chybě), jistota na stopě (také za 3) a vůle najít zvěř (za 4 – Andy se snažil :-)).

Po odzkoušení naší skupiny z barev jsme se v koloně přemístili hlouběji do lesa k vyzkoušení chování na stanovišti. Zkouší se v rozestupech na cestě jako v Česku, jen jsem si všimla, že většina odkládala psa s kabátem, svetrem apod., což tedy asi bylo v pořádku. Italský mladý jezevčík velmi hlasitě kňučel. To rozdráždilo Andyho a potichounku také trochu pískal, což nikdy nedělá, ale ležel a na pohled vypadal klidně, tak jsme o body nepřišli, ovšem zde jsme volili méně bodovanou variantu na řemeni. Hodnocení bylo o něco mírnější, než bychom čekali v Česku, i kňučící pes prošel.

Po obědě u lesní chaty (přijela polní kuchyně s jelením ragú) nás čekaly poslušnostní disciplíny. Odjeli jsme zase dále do lesa k malému lomu, kde jsme opět díky nejnižšímu číslu v naší skupině začínali. Nejprve vodění. Terén připomínal Boubínský prales. Snad všechny druhy překážek, jaké si lze v lese představit. Propadající se mech, všude ležící větve a tyčovina, vodní stružky, kapradí, klest, pařezy, terénní zlomy a příkrý svah. Měli jsme jít rovně do svahu, pokrytého větvemi, potom napříč svahem, doprava a zpět. Zde mě rozhodčí zastavili a navazovalo odložení psa. Takto jsme to samozřejmě necvičili, takže Andy zprvu nechtěl klidně ležet, ale vysvětlila jsem mu to napodruhé. Odešla jsem zbylých asi 20 metrů k rozhodčím, na pokyn se schovala za strom a někdo hned dvakrát vystřelil. (Bylo to trochu brzo, mělo se střílet po dvou minutách, odložení je celkem pětiminutové). Andy potom pět minut ležel, pak měl poslali pro psa. Jelikož lze vypadnout i na tom, že pes vyběhne nebo vyskočí vůdci naproti, tvářila jsem se jako čert a na Andyho se nedívala, dokud jsem nebyla u něj, takže se ani nehnul. Obě disciplíny jsme zvládli za 4, tedy beze ztráty. Ovšem pro vůdce, kteří by v tomto terénu počítali s voděním na řemeni, to tedy bylo fakt složité – snad i nemožné – projít bez chyby v tak komplikovaném terénu. Následné nahánění Andy předvedl také bezchybně, hezky a radostně prohledal určený prostor, ale zároveň se i vrátil na zapískání, takže jsme sobotu skončili s pěkným výsledkem – na celkovém 4. místě.

Průběžné výsledky vyhlásil na společenském večeru v hotelu Jägerwirt prezident Rakouského klubu jezevčíků Dr. Hans L. Ostermann. Společná večeře byla uspořádána formou teplého i studeného bufetu (jídlo i ubytování jsme si platili, český KCHJ však hradí účastníkům mezinárodních soutěží startovné) a k tomu nám opět hrál trubačský soubor. Noc byla v našem případě hodně rušná, protože v hotelu probíhala zároveň velká svatba a opilí svatebčané se mezi 3. a 5. hodinou pětkrát pokoušeli jiným klíčkem otevřít náš pokoj, klepali na nás, lomcovali klikou, smáli se, Andy štěkal a na upozornění, že je obsazeno, moc nereagovali, stejně za chvíli přišli zase. Vstávalo se opět v šest, hlava mě nadále bolela, takže žádná sláva. Ale boj je boj.

Neděle 18. 10.

V mírně vyčerpaném stavu z náročné noci se svatebčany jsem vykutala Andyho z pelechu. Museli jsme také všechno sbalit, bohužel jsme si nemohli nechat věci na pokoji. Zaplatili jsme ubytování v recepci, oběhli kousek Lengau kvůli vyvenčení a v půl osmé jsme už odjížděli na zkoušku hlasitosti na stopě (Spurlaut). O svezení jsme požádali německého účastníka pana Stiedla, který nás již v sobotu vezl z honitby. Jeho drsnosrstý pejsek jménem Anderl byl vlastně taky Andy, takže jmenovci jeli spolu. Po projetí několika obcí jsme přejeli jsme most přes frekventovanou rychlíkovou trať a zaparkovali. Před námi rozlehlé louky s typickými rakouskými usedlostmi, v pozadí z mlžného oparu pozvolna se vynořující alpské štíty. Až na tu trať dobré, doufali jsme, že brzy budeme od ní co nejdále a zajíci chvíli počkají.

První zajíc vyběhl pejskovi na levé straně rojnice, pěkně a dlouho ho sledoval. Po chvíli se usmálo štěstí i na nás na opačném konci řady. Za strouhou vyskočil ušák, dostala jsem pokyn Andyho nasadit na stopu. Přeskočila jsem hlubokou strouhu a postavila psa na místo, Andy hned s hlasitým hlášením vyběhl. Potom se dostal k další strouze a chvíli kolem ní běhal, nemohl najít vhodné místo k přeskočení (za chvíli se ukázalo, že tento půl metru široký příkop je mi téměř po ramena, když jsem do něj musela vlézt, abych Andyho přendala na cestě zpět). Nakonec však přeskočil a stopu opět našel, bohužel asi po 20 metrech zajíc přeběhl asfaltku a zde Andy pokračování stopy nemohl najít. Vydal se chvilku vpravo po asfaltce, potom se vracel směrem k místu, kde zajíc silničku křížil. Myslím, že by na louce pokračoval, ale dostala jsem pokyn ho odvolat s tím, že bude mít další pokus (všichni mají nárok na dva pokusy a hodnotí se lepší z nich). Popsaný výkon, kdy Andy sledoval hlasitě zaječí stopu cca 200 metrů, získal hodnocení 3, 3, 2, 2 (nos, hlasitost, vůle hledat, jistota na stopě). Vůle hledat Andymu sice nechyběla, ale jeho pobíhání podél strouhy asi zdálky působilo jako nejistota, i když přitom stále hlásil.

Druhou šanci jsme dostali bohužel až po dvou hodinách náročného trmácení loukami, jako úplně poslední. Do té doby jsem Andyho vedla jako ostatní na řemeni, takže se škrtil, jak spěchal dopředu. Ke konci jsem ho vzala do ruky, hlavou dozadu, aby se tolik nevysiloval. Rozhodčí mě upozornili, že jakýkoliv zajíc nyní bude náš, i na opačném konci řady. Zajíci však vyběhli blízko nás, hned dva, což taky není zrovna ideál. Nastal trochu zmatek, rozhodčí jeden přes druhé vykřikovali Hase!, Hase!, jeden zajíc běžel zpět k usedlosti, kolem níž jsme všichni před chvílí prošli, druhého jsem již nestačila sledovat. Rakouský rozhodčí mě volal k nasazení psa, zatímco francouzský rozhodčí mě zadržel, chytil Andyho za mordu (ještě že je to dobrák) a nepouštěl mě nikam. Rakouský rozhodčí řval, proč tam stojíme, francouzský tvrdil, že Andy zajíce viděl. Myslím si, že Andy zajíce neviděl, protože měl hlavu dozadu, nicméně se nedalo nic dělat. Po ztrátě minimálně minuty Francouz Andyho pustil a já šla dát psa na místo, kde zajíci vyběhli. Andy se krásně chytil stopy a přímočaře ji hlasitě sledoval, dobrých 300 metrů (viz fotka) až k usedlosti. U ní samozřejmě opět byla asfaltová cesta s malým parkovištěm, které zajíc překonal. Švýcarský rozhodčí s dalekohledem oznámil, že zajíc běžel mezi krávy, za usedlost. Bylo vidět, že Andy zabíhá také za dům, ale do ohrad s jalovicemi a býky si asi netroufl (ostatně, má zakázáno běhat do cizích zahrad). Hlásil ještě u domu, ale bohužel se někteří vůdci hlasitě bavili a nebylo dobře slyšet. Potom se Andy opět vynořil před domem na asfaltce a vydal se do louky naproti. Zde mi rozhodčí přikázali psa připískat. Andy způsobně poslechl a přiběhl. Jak je vidět, ani při druhém pokusu se zrovna nedalo mluvit o štěstí, nicméně známky jsme si vylepšili na samé trojky. Na čtyřkovou práci bylo potřeba předvést sledování stopy aspoň 400 m – to Andyho zajíci asi nevěděli. Známka 3 z chuti sledovat stopu je i tak nespravedlivá, ale takový je život…

Přesunuli jsme se s celou skupinou do hospůdky v blízké obci, kam nás pozval budoucí vítěz – švýcarský soutěžící a zároveň šéf tamního jezevčičího klubu Kurt Hartmann, který vedl drsnosrstou fenku Ilonu von der Dreyster Drift. Před polednem už jsme se i s druhou skupinou sešli opět ve snídaňové restauraci hotelu Jägerwirt, kde už byly připraveny ceny. Na tabuli výsledků byly doplněny body ze spurlautu a ukázalo se, že jsme s 233 body vybojovali krásné čtvrté místo. Cenu pro vítěze si odvezl již zmíněný švýcarský tým (274 bodů), druhá byla domácí drsnosrstá Shana vom Lindnergrund s Bernhardem Pobernelem (272 b.) a třetí místo obsadila francouzská černopálená dlouhánka Schumka s vůdcem Philippem Thiavillem (253 b.). Dva pejsci v soutěži neuspěli kvůli nevydařenému nahánění a odložení.

Všichni účastníci dostali milé suvenýry v podobě dárkových balení piva a jiných regionálních pochoutek, vítěz si odvážel malovaný štít-terč s mysliveckým motivem a my jsme si vybrali krásnou keramickou malovanou butylku se dvěma štamprlátky, ozdobenou znakem hornorakouského zemského mysliveckého spolku – což potěšilo všechny přítomné (na výběr byl nůž, pytel granulí a skleněné talíře darované městem Lengau). Někteří to glosovali, že Češka si nic jinýho vybrat nemohla, a zajímali se, jestli je butylka plná. (Nebyla, ale bude se do ní hodit jägermeister.) Potom jsme se plni zážitků vydali na cestu, kterou jsme opět proložili pozdním obědem ve Volyni; kolem osmé jsme byli doma.

Soutěž byla velmi náročná, každý jezevčík, který ji úspěšně absolvuje, zaslouží obdiv. Je to cenná zkušenost a musím říci, že hlavně Rakušané a Němci po oba dny pěli chválu na české jezevčíky a jejich lovecké vlastnosti. Mnoho z nich české pejsky mělo, ukazovali mi na mobilu na mapě, kde si je koupili  Také Andyho chválili za výkon i vzhled. Probrali jsme i uprchlíky, přičemž sklidil uznání i český prezident za racionální postoje v této věci. Uprchlíky jsme nikde neviděli, ale na dálnici ve směru na Norimberk bylo jakési opatření a zúžení do jednoho pruhu, které způsobilo asi desetikilometrovou kolonu. Na konci zúžení bylo parkoviště s vojenským stanem plné vojáků, policistů a hasičů, ale jinak nic.

Takže děkuji všem organizátorům i účastníkům za pěkně uspořádanou soutěž a milou atmosféru, spolucestujícímu rozhodčímu Jardovi Švecovi za podporu (i když nadržovat mi nemohl, protože jsem si vylosovala jinou skupinu :-)) a KCHJ ČR za nominaci, myslím, že jsme obstáli se ctí. A také poděkování všem, kdo nám již v průběhu poháru fandili na Facebooku, kam umístil průběžné výsledky italský rozhodčí.

Andy glosuje: V Rakousku jsem byl už dvakrát lyžovat, ale to jsem byl ještě dost malej. Teď jsem tam jel víc oficiálně, takže jsem si dokonce musel pořídit svůj cestovní pas. Nejvíc se mi líbila barva a hlavně jelení hlava, kterou jsem tam našel, potom honění zajíců (bylo jich tam docela hodně) a všechny obědy a večeře, protože panička mi pokaždý dala všechno svoje maso. To my máme takovou domluvu. Škoda že jsme nechodili na snídaně, mám rád hotelový snídaně, ale na druhou stranu se mi taky nechtělo tak brzo vstávat. Panička říká, že jsme sovy. Já jsem teda víc pes, ale když to říká panička, tak asi jsem i trochu sova. Vím, že jsem nějaký věci asi pokazil, ale zajíc se nejlíp stopuje, když si otírá kožíšek o trávu, což se na asfaltu neděje. Já jen aby vám to bylo jasný. Kdyby mi zajíc běžel rovně po trávě jako třeba německýmu Andymu, tak bych to předvedl stejně tak hezky jako on. Příště bych klidně jel do Rakouska zas.

Pohár Plzeňska 2015

Na Poháru Plzeňska jsme ještě nebyli, navíc se nám soutěž hodila i v rámci ladění formy na vrchol sezóny – Evropský pohár v Rakousku, a tak jsme se přihlásili. Soutěž složená z lesních a barvářských zkoušek se měla konat v Horní Bříze. Ubytování jsme po dlouhém pátrání na internetu sehnali v penzionu v Chrástu a těšili se na podzimní krásné Plzeňsko. Krátce před soutěží jsme však dostali zprávu, že se pohár kvůli technickým potížím v původní honitbě bude konat v Žihli. Chrást byl tím pádem trochu mimo, ale už nebyl čas něco měnit, tak jsme se smířili se čtyřicetikilometrovým dojížděním.V pátek jsme dorazili do penzionu, který byl spíše dělnickou ubytovnou, ale Chrást potěšil otevřenou cukrárnou, kde jsme si pořídili pár dortíků.

Sobota 3. 10.

Ráno jsme okolo sedmé vyrazili do Žihle. Byly asi tři stupně, nicméně to vypadalo na hezký podzimní den. V sobotu byly na programu lesní zkoušky. Po ranním rozehřátí v hospůdce RH Bar jsme se v dobré náladě přesunuli na prostranství před blízkým nádražím na slavnostní nástup. Na startu se sešli standardní jezevčíci všech typů srsti, králičí drsnosrstý jezevčík, hladkosrstá foxteriérka a několik borderteriérů. Po losování (vytáhla jsem šťastnou sedmu) naše skupina odjela do lesa na barvy. Na stopu jsme šli třetí v pořadí. Šoulačka se podařila bez chyb, na stopě se však Andy v první třetině nechal rozptýlit množstvím čerstvých stop a přišli jsme tak o bod, ale pak už jsme ke kusu s jistotou dorazili. Následující vodění na volno jsme předvedli bez chyby.

Potom jsme odjeli kousek za Žihli na slídění. Louky rozdělené remízky slibovaly, že by tu zvěř mohla být. Po vypuštění u křovisek Andy brzy našel srnčí stopu a hlasitě se po ní vydal. Proběhl na další louku, vrátil se, a pak jsme ještě měli za úkol ukázat systematické slídění, při kterém se vyzkoušelo také chování po výstřelu. Vše jsme zvládli za 4, a tak jsme se vydali zpět, k autům. Opodál jsme ještě vyzkoušeli pejsky z odložení, tady jsme navolno sklidili další čtyřku.

Po obědě v RH baru jsme jeli znovu do lesa na disciplínu vyhánění zvěře z houštin. Houština mladých borovic byla dobře zazvěřená, takže všichni psi měli možnost prokázat hlasitost, jen jsem měla trochu obavy z nedaleké silnice. Vše ale proběhlo bez problémů a Andy získal svou závěrečnou čtyřku s poznámkou „hlasité nahánění“. Lesní zkoušky jsme tedy zakončili s 258 body v I. ceně a umístili se na druhém místě za mladší hladkosrstou jezevčicí Glorií z Fryšova domu. Po posezení v hospůdce (pochvala za vynikající koláčky neznámému pekaři!) jsme se cestou ještě stavili v Plasích prohlédnout si aspoň zvenčí areál kláštera a pivovaru. V pozoruhodně rekonstruovaném Pivovarském šenku jsme si dali malé občerstvení a pokračovali do Kaznějova, kde jsme si dali večeři v pizzerii La Roccia. Andy si zde pohrál se skupinou dětí od vedle sedících hostů, ale už se těšil do postele. Cestou s různých lesíků vyskakovali do silnice srnci a srny, tak jsme jeli pomalu.

Neděle 4. 10.

Sbalili jsme si saky paky, vyklidili pokojík v penzionu a opět ujížděli do žihelského RH Baru. Koláčky byl opět přichystány, atmosféra přátelská. Trubač byl viditelně označen velikou cedulí TRUBAČ a z druhé strany ŘEDITEL, neboť zastával obě funkce. Vůdci, kteří přijeli pouze na barvářské zkoušky mimo soutěž Pohár Plzeňska, se tak mohli rychle zorientovat, kde se koná prezence. Po nástupu u nádraží za opět vcelku pěkného počasí jsme se vydali na již známé místo v lese.

Tentokrát jsem vylosovala jedničku, takže jsem začala s losováním barev a vytáhla sama sebe. To nebylo pro Andyho nejlepší, protože se ještě nezačal soustředit. Na šoulačce jsem ho musela trošku brzdit syknutím, což rozhodčí slyšeli a snížili nám známku na tři. Na barvě, která vedla okrajem lesa, většinou v podrostu plném čerstvých stop od zvěře, se Andy zapletl do voňavých stop a opět brzy přišel o bod. Pokračovali jsme dál, Andy se vydal po chodníčku od zvěře a to se mi nezdálo, ale na povalené tyčovině jsem viděla kapky barvy, tak jsem mu věřila, stejně jako rozhodčí, která šla za mnou. Bohužel se ukázalo, že jdeme špatně a domnělá barva jsou kapky, jež zde zanechali ptáci, kteří se přežrali bezinek. Další bod dolů znamenal posun do II. ceny a tím i ztrátu naděje na CACT a velmi pravděpodobně i na vítězství. Ke kusu jsme došli už s obtížemi, Andy se přestal soustředit a zajímal se i o jiné stopy, ale podařilo se to. Odložení a vodění bylo na volno, obě disciplíny za 4, a tak jsme barvářské zkoušky dokončili ve II. ceně s počtem 84. bodů.

Pak už jsme jen dlouho čekali, až se vyzkouší ostatní. Andy si hrál se sedmiměsíční Tannenbergou Amery alias Páťou, kterou nám svěřil do opatrování doc. Bukovjan, když šel se svým trpasličím Devilem na barvu. To si Andy užil, protože Páťa byla jak z divokých vajec. Po odzkoušení všech psů a vyhlášení známek jsme odjeli do RH Baru, kde jsme trávili čas u jídla a pití. Andy dostal párky, protože celkový výkon i přes nedělní zaváhání byl pěkný. Na slavnostním nástupu se ukázalo, že nám nakonec body vystačily na krásné 3. místo, a tak jsme mohli ze Žihle odjíždět opravdu spokojeni. Největší uznání však patří místnímu mysliveckému sdružení, které se narychlo ujalo soutěže a během několika dnů vše dokázalo perfektně připravit. U dvoudenních zkoušek to není žádná legrace, takže sklízeli zasloužený obdiv během celého víkendu. Vítězství si odvezla Gloria z Fryšova domu s Janou Špetovou a druhé místo obsadil králičí drsňák Devil z Hradu Ronova s doc. Karlem Bukovjanem.

Andy glosuje: Na soutěž jsem se těšil. Hned jak panička začala balit, věděl jsem, že bude dobrodružství. S těma dortama to začlo pěkně. V noci jsem trochu štěkal na neznámé ruchy na chodbě, ale to dělám na novém místě často, tak se panička ani nedivila. Ráno jsem se těšil asi trochu moc, protože mě ty čerstvé stopy rozptýlily, ale jinak jsem se dost snažil a paničku jsem překvapil, jak jsem sklízel jednu čtyřku za druhou. Kuřecí kousky z jejího jídla v pizzerii jsem dostal zaslouženě. Myslel jsem, že druhý den zase budeme honit zvěř, ale nic takovýho se nekonalo. Přitom tam bylo tolik stop! Já bych našel srnku hned. Jenže jsem měl zase jít po barvě a nějak jsem se nemohl soustředit. No co, panička se taky někdy nemůže soustředit, když něco dělá na počítači. Já mám taky právo se nesoustředit. Snažil jsem se to pak ze všech sil napravit na odložení a vodění, ale prý to už nepomohlo. Ale se třetím místem jsme nakonec byli spokojený a myslím, že ta puberťačka Páťa koukala, jakej jsem borec.

Speciální barvářská soutěž 2015

Speciální barvářská soutěž je zkrátka výzva. A tak jsme se i letos vydali zkusit štěstí na tuto nejtěžší tuzemskou barvářskou soutěž pro jezevčíky. Různé tréninkové stopy a barvy včetně dvou soutěží na Rozvadově jsme měli za sebou, takže jsme přidali jen trénink hledání nástřelu jako připomenutí, o co půjde, a jednu kratší barvu s markanty.

Sobota 30. 5.

O poslední květnové sobotě jsme brzy ráno vyrazili směr Litoměřice. Kemp v Brozanech jsme s menšími komplikacemi našli, ale to už se odjíždělo do skutečného centra soutěže, jímž se na celý víkend stala restaurace Na Růžku v Brozanech. Brzy bylo jasné, že jsem si ten rohlík doma narychlo před odjezdem měla odpustit, neboť nás zde čekala opulentní snídaně. Poté jsme vyrazili na střelnici u Travčic, kde byla soutěž slavnostně zahájena, a pak jsme se přesunuli auty na okraj blízkého lesa.

Stopy byly připraveny na obou stranách cesty, a tak se s půlhodinovým odstupem vydali na první disciplíny dvě soutěžící dvojice. Čekala je práce před barvou (šoulačka nebo následování), hledání nástřelu ve čtverci 50 x 50 m (pokud chtěli nástřel hledat) a samotná práce na barvě. My ostatní jsme čekali, střídavě vytahovali a schovávali deštníky a pláštěnky a pozorovali na mobilní aplikaci pásy oblačnosti. Vypadalo to, že po první přeháňce bude chvíli klid a přijde další déšť, a zhruba v poledne už pršet přestane, což se i stalo. Nicméně více než vývoj počasí nás znervózňovala skutečnost, že už uplynuly asi dvě hodiny a první týmy nikde. Během dnes se však ukázalo, že dvouhodinové čekání bude standardem – silný vítr provázející proměnlivé počasí, suché podloží (písek) a předchozí suché a teplé počasí zvýšily obtížnost stop na maximum.

Nakonec jsme šli na řadu jako předposlední. Andy mi udělal velkou radost při šoulačce, kdy i při druhém odložení po výstřelu zůstal vzorně ležet a počkal, až si pro něj dojdu. První čtyřka v kapse a mohli jsme jít hledat nástřel. Čtverec 50 x 50 metrů ve vzrostlém lese, tu a tam s podrostem náletů jsme začali systematicky procházet hned zkraje, s ohledem na vítr. Hledali jsme oba, a brzy se nám to podařilo – čas 1 minuta 50. Ze samé radosti jsem si zapomněla místo označit, ale po pár krocích jsem si vzpomněla. Takže uvázat první krepák, nechat rozhodčí za zády a do boje. Čas zahájení práce na stopě: 13:41.

Prvních pár desítek metrů v lese, dostat se do soustředění a snad to půjde. Jenže záhy vycházíme na louku, Andy pokračuje trávou. Zdá se mi to trochu divné, takže se psa ptám, načež mu spíše oznamuji, že ztratil. Beru Andyho do ruky, povyskočením mi pomůže, což v jeho slovníku znamená, že opravdu ze stopy sešel a potřebuje poradit. Utíkáme do blízkosti nástřelu, nemá cenu vymýšlet něco jiného, když jsme teprve na začátku. Pak už se Andy vydává při lesem podél jeho okraje, což vypadá nadějněji. Brzy nacházíme první markant, což rozveselí nejen Andyho. Pokračujeme mladým smrkovým porostem, takový pěkný lesík, ale suché jehličí, kapku barvy není šance zahlédnout. Potom se znovu zamotáme, naštěstí se můžeme vrátit na místo jistoty, kde ležel markant. Napoprvé se nám vymotat nepodaří, vracíme se tedy znovu, ale už ne o celý kus. Nakonec se zdá, že se Andy opět chytil stopy, tak pokračujeme.

Z luk nad námi dost fouká, dá se předpokládat, že jdeme pod větrem kousek od stopní dráhy. To se potvrzuje u druhého markantu. Andy v jednom místě začne kroužit s vysokým nosem, ale se soustředěným výrazem, ne s hubou od ucha k uchu, jako když navětří zvěř. Takže markant – kde může být. Uděláme malé kolečko a Andy markant najde, podešli jsme ho o pár metrů. Beru spárek i dřevěnou placku a pokračujeme. Trochu maliní, spousta jehličí, ticho, jsme tu takoví ztracení – ale doufám, že doopravdy ztracení nejsme. Nacházíme třetí markant a maliním pokračujeme dál. Nakonec se dostáváme na louku, ovšem když se rozhlédnu kolem, les zkrátka končí, louka a skupinky břízek všude, co se dá dělat. Snad Andy otevřenou krajinu zvládne, na loukách bude plno stop srnčího. Za chvíli se ponoříme do lesa a doputujeme ke čtvrtému markantu. Jsme na cestě okolo 40 minut, ale hodinky už radši nesleduju. Spatřím první kapky barvy na pařízku. Vycházíme na další louku, ach jo. Potom přetínáme pískovou cestu, tady nás o správnosti utvrdí opět kapka barvy. Za cestou zase louka, tentokrát hodně suchá, s polehlou suchou travinou. Andy vypadá vcelku jistě, i když už má jazyk na vestě, já vypadám asi zoufale. Vichr, sucho a vedro. Ve druhé třetině leží před námi poslední markant. Tak to je skvělé, Andy jde po stopě, teď tedy dojít ke kusu.

Docházíme k asfaltové cyklostezce. Tak teď se ukaž, kamaráde. Andy zkušeně popojde podél trávy lemující druhou stranu cyklostezky, a zanoří se do porostu. Vypadá to sebevědomě, tak jo. Dávám na nějaký stromek krepák a pokračujeme podél břízek. Za chvíli do nich pes odbočí, ale jde všelijak, motá se mezi stromky a vysokou trávou, pak pokračuje po další louce, moc se mi to nezdá, ale co mi zbývá. Dostáváme se na velkou otevřenou louku. Zleva fouká silný vítr od pískovny. Andy zrychluje, jde s vysokým nosem a nakonec dvakrát tlumeně štěkne. Něco tu asi přeběhlo. „Nesmíš nic honit, Andy, barva,“ připomínám psovi, ale chvíli jdu jeho zvolenou cestou. Nakonec však pes opět přiznává, že ztratil. Nesu ho pár desítek metrů nazpátek, k břízkám, a zkoušíme to znovu. Dojdeme do jiného místa louky, a situace se opakuje, takže se rozhoduji vrátit se o větší kus, až na místo posledního markantu. Jsme na stopě okolo hodiny. Andy se drží směru, ale pokaždé jde malinko jinudy, to mi moc na jistotě nepřidává. Vypadá však, že se snaží. Tak znova na louku, ale znova se motáme a vracíme. „Barva, barva, kde máš barvu?“ Zahlédnu zaparkované auto, které převáží zvěř. Není to žádné překvapení, je mi jasné, že někde u louky už bude kus. Ale louka má nějakých 80 × 200 metrů a těžko říct, kam až srnce donesli.

Nedá se nic dělat, musíme ještě jednou na nástřel, nebo se nevymotáme. Zakopávám, padám se psem v náručí. Vstávám, jdu a mám pocit, že už brzo začnu brečet, nebo nějakým jiným způsobem propadnu zoufalství. Snažím se nedat najevo, že trochu ztrácím nervy, ale Andy to z tónu hlasu pozná. Za břízkami mu dávám napít a taky kousek párku. „Tak kde je barva?“ Pes už toho má viditelně dost. Vydává se úplně jinam a je vidět, že to není po barvě, že to jen tak zkouší. „Barva,“ opakuju, a sama sobě s tím jdu na nervy. Andy si lehá a já mám pocit, že bude konec. Jestli se jezevčík zašprajcne, už nic nezmůžu. Náš dialog je v tu chvíli opravdu intenzivní, prožíváme společný zápas a taky každý bojujeme svůj vnitřní boj, jedeme na rezervy. Začnu psa chválit a povzbuzovat a snažím se, aby to bylo co nejupřímnější. Zabere to. Andy jde znovu podél břízek a vycházíme na louku. Dojdeme do poloviny, zase vysoký nos. Zbývá nám asi půlhodina. Nedá se nic dělat, v tom větru musím psa nechat hledat, jak umí. Pustit si ho netroufám, ale už mlčím. Žádná barva, prostě ať jde za tím pachem, Když to bude živá zvěř, nedá se nic dělat, stejně už nic jiného nevymyslím. A když to bude sledovaný kus, tím líp. Andy kličkuje a chytá vítr, trochu to připomíná pouštění draka, ale postupuje směrem k okraji louky, kousek od místa, kde vykukuje za keři auto.

Spatřím srnce. Zlomek vteřiny tomu nevěřím, že jsme to zvládli. Pak už ale Andyho chválím, ten padá k zemi, dávám mu napít, fotím ho a čekáme na rozhodčí. Cítím, že jsem tak rudá v obličeji, že klidně můžu tvrdit, že Vinnetou je můj brácha. Andy leží opodál na boku a připomíná srnce, kterého jsme právě našli, avšak oddechování a vyplazený jazyk svědčí o tom, že je přeci jen živ. Rozhodčí strašně dlouho nejdou, až si říkám, že buď omdleli smíchy po divadle, které jsme jim předvedli, nebo jsme u nějakého jiného srnce. Za chvíli se však objevují a vyprávějí, jak se nás poprvé, kdy jsme na louku přišli, lekli, protože nás ještě nečekali, to jsme prý byli blízko kusu. A jak potom s hrůzou sledovali náš zápas. Chválí mě za trpělivost a Andyho za šikovnost, dostáváme úlomky a jedeme na střelnici. Čas vypracování stopy: 93 minut, 5 markantů. Z ostatních však zatím došli jenom dva soutěžící a jeden ještě pracuje, takže není vše ztraceno. V tuto chvíli je důležité, že jsme stále ve hře.

Nakonec se ukáže, že na barvě neuspěla polovina startovního pole, tentokrát to bylo skutečně těžké. Nejrychlejší pes, hladkosrstý Knight Rider Onyx Moravia, má čas 63 minut a 4 markanty, další úspěšný dlouhán Carter Bekyra došel 3 minuty před vypršením dvouhodinového limitu, se 3 markanty. V podvečer zvládáme ještě pětiminutové odložení na volno za 4, vodění na volno za 3 (Andy se plouží, už je unavený) a nahánění za 4 (únava Andyho přechodně přešla :-)). Po večeři a posezení odjíždíme na nocleh do Kralup. Večer pak spící Andy vydá velmi naštvané zamručení, které zní jako „Jdi už s tím do p…“. Okamžitě mě napadne, že se mu zdá, jak jdeme po stopě a já stále říkám „Barva, barva“.

Neděle 31. 5.

V osm přijíždíme do brozanské restaurace, následují míchaná vajíčka a poté odjíždíme na pole pod dálnicí. V soutěži pokračují všichni, ačkoliv tři pejsci jsou kvůli 0 na barvě mimo pořadí. Máme slíbené zajíce jménem Franta a Pepa, nakonec se ukáže, že si přivedli ještě čtyři kamarády. Nejprve jdeme po poli sojovém. Soja je zatím malá, takže porost řídký, zajíci v dálce prchají pryč. Nicméně stihneme vyzkoušet několik psů, mezi nimi i Andyho. Ačkoliv není nasazen přímo na stopu, brzo si jí najde a hlasitě sleduje. Rozhodčím jeho výkon stačí a dávají nám krásné známky ze všech sledovaných disciplín.

V roli honců pokračujeme na pole makové, kde je porost vyšší a hustší. Pěknou práci předvede Arko z Vanyborek, ostatním pejskům se daří se střídavými úspěchy. Potom se obracíme a jdeme tentýž terén znovu, každý z méně úspěšných dostane nakonec dvě šance. Potom už zbývá jen chování po výstřelu, které bez potíží všichni zvládají. Nakonec se ukazuje, že Knight Rider vzhledem k méně přesvědčivému výkonu na poli padá také do III. ceny a zůstává bodově za námi, a to znamená jediné – Andy ze Záhořských luk podruhé získává zlato ve Speciální barvářské soutěži. Spolu s loňským 2. místem a předloňským vítězstvím je to krásná série úspěchů v této náročné soutěži, jejíž letošní ročník patřil díky přírodním podmínkám bezesporu k těm nejtěžším. Na druhém místě tedy Knight Rider Onyx Moravia a na třetím dlouhán Carter Bekyra.

Bezprostřední odměnou pro Andyho je pak daňčí řízek k obědu a odpoledne následují krásné ceny, z nichž se Andy raduje se svým zubatým úsměvem od ucha k uchu. Připadá mi, že má radost i z poháru, ale samozřejmě ho potěší pytel granulí a především srnčí kýta, kterou velkorysí organizátoři věnují vítězi. (Z té chudák pracovitý pes ovšem nakonec dostane jen ořezky z kosti, zatímco o maso se odpoledne podělí nadšení rodinní příslušníci.) Barvářská speciálka i letos znamenala nejen skutečnou prověrku sil a schopností pro pejsky i vůdce, ale jako obvykle i příjemný víkend prožitý v přátelském duchu. Organizátorům, rozhodčím i místnímu mysliveckému sdružení patří dík, a čest našim soupeřům, všichni pejsci byli skvělí.