Rubrika: Aktuality

Přejeme všem pejskům a jejich lidem krásný nový rok!

Andy s paničkou

V neděli jsem měl sraz s kámošema Dinem a Akim. Byli jsme na Bílé hoře na delší procházce. Byla mlha a docela zima, takže jsem dostal bundu, co mi panička spíchla. Cvičili jsme aporty s umělým bažantem, to mě bavilo. Na překážky na psím hřišti jsem zatím radši nelezl, ale až nebudou mokrý a nebudou klouzat, klidně přejdu tu nakloněnou rovinu, to se vsadím. Pak jsme šli k Čechům na oběd a byl to krásnej podzimní den.

V neděli 16. října jsme vyrazili s paničkou do Plané nad Lužnicí na barvářské zkoušky honičů. Panička tam jela jako trubač a já jako odborný poradce, kdyby bylo třeba. Zkoušky pořádala naše kámoška Eva a byla určený hlavně pro dalmatiny. Dřív jsme na tyhle zkoušky jezdili do Mšece nebo na Bor, ale teď se ty zkoušky konají na jihu, protože tam bydlí hlavní organizátorka, a jsou pojmenované po našem kamarádovi Milanovi, který umřel. A tím pádem se jmenujou Memoriál, jak jsem se dozvěděl. Souvisí to se vzpomínkama. A ty já mám hezký, takže jsem byl rád, že jsem zase mohl potkat Evu a taky Renatu a pejsky, se kterýma jsem se vídával, hlavně ridgebačku Miňonku, se kterou jsem chodil lovit. Byli jsme skoro celý den v lese a když jsme čekali, až přijde po stopě soutěžící, tak jsem si mohl čuchat daňčí stopy. Na chatě jsem pak dostal kousek klobásy a další dobrý věci. Bylo krásný počasí a byl jsem tam šťastnej. Po skončení zkoušek jsme tam ještě seděli a vzpomínali na Milana a já jsem s psíma holkama vzpomínal na hony. Ale jak jsem tak pořád čuchal a chodil, tak jsem se trošku moc nachodil, a doma mě pak večer bolela přední tlapa. Ale z toho jsem se vyspal. Doufám, že příští rok pojedu na tenhle memoriál zas.

Když jsme si tak hezky užili babí léto na Blaníku, mysleli jsme si s paničkou, že bysme si mohli užít taky babí léto v Brdech. Tak jsme vyrazili s Akim a Dinem na Skalku a šli takovej náš okruh. V lese nám páníčci připravili každýmu krátkou pobarvenou stopu. Šel jsem po barvě poprvý od úrazu a šlo mi to dobře. Mě stopování hrozně baví. V cíli jsem navíc dostal velkej kus kuřete, o který se se mnou rozdělili kluci. Takže paráda. Akorát že začlo pršet a potom už lejt, a tak jsme z toho lesa spěchali k autu a vůbec jsme nešli na Skalku péct buřty. To jsem byl teda zaprvý dost mokrej, i když jsem měl pláštěnku, a za druhý dost zklamanej. Doufám, že tam brzo pojedem znovu a toho buřta si opečem. Ale první půlka toho výletu byla pěkná, to zas jo.

Rád chodím na výlety, kde je v cíli občerstvení. To je například na Blaníku. Už jsem tam byl sám s paničkou a pak taky s kámošema Dinem a Akim. Teď to ale mělo jinej význam. Víte, když jsme na jaře s paničkou ztráceli sílu a naději, když mi chození moc nešlo, panička pro nás vymyslela cíl. Že prostě na konci léta už budu běhat a půjdem spolu na Blaník. To mi slíbila. A když to slíbila, tak to taky platilo. Já tomu věřil a panička taky, že to dáme. Když tenhle slavnej den konečně nastal, byl sice už první den podzimu, ale bylo babí léto a navíc s náma šla naše kámoška Ivanka, kterou mám moc rád. Byla se mnou i na operaci, tak bylo dost logický, že jsme ji vzali na tenhle významnej výlet.

Šli jsme z lesního parkoviště lesem, kde rostla spousta hub. Vyšel jsem skoro celej kopec sám, až nahoře mě panička kousek poponesla. Ale ten kamenitej vrchol, poslední metry, ty jsem si chtěl vyjít sám. A motivace byla velká – měl jsem slíbenej párek. A ten jsem taky dostal. 

Dolů už jsem se naopak skoro pořád nesl, protože už jsem byl uchozenej a z kopce je to pro mě víc namáhavý. Ale dělali jsme si přestávky, Ivanka sbírala houby a všechno jsme zvládli až zase zpátky k autu, ve kterým jsem hned usnul. Ale pozor, vyspal jsem se z toho a druhej den by na mě nikdo nepoznal, že mám za sebou takovej výkon.

Tímhle výletem jsem skončil to svoje marodění a intenzivní rehabilitaci. Prostě už jsem spravenej pes, i když ještě cvičím každej den a jednou za měsíc chodím do PhysioDogu do tý vany. Ještě se zlepšuju a už taky občas běhám, dokonce i cválám. Teď budu trénovat výdrž a svaly. A budem zase jezdit na výlety.

Ahoj lidi a psi. Dlouho jsem tu na svým webu nebyl. No jo, měl jsem trable, a panička se mnou taky. Osumnáctýho února jsem jel s paničkou k Ivance na Smržovku. Jenže hned večer při příchodu jsem trochu uklouznul na lině, když jsem chtěl vyskočit na schod, a něco se mi pokazilo na zádech. Prý nějaká plotýnka. Dvě hodiny jsem bulel jak malej a pak jsem ochrnul na zadní. V noci mě to děsně bolelo. Hned ráno jsme jeli do Prahy. Ivanka jela s náma jako podpora. Byla vichřice a všude lítaly větve, ale mně to bylo jedno. Vážně mi bylo zle. Přijeli jsme do nemocnice. Tam jsme byli skoro celej den, dostal jsem nějaký injekce a kapačky a ležel jsem furt v čekárně. Pak na mě přišla řada a šel jsem na CT. To je nějaký vyšetření, o kterým jsem nevěděl, protože to už jsem byl uspanej. Tak jsem ani nevěděl, že panička jela domů. To jsem se dozvěděl až po operaci, když jsem se probudil v kleci v místnosti plný nemocnejch psů a koček, co byli taky v klecích. Tak jsem začal štěkat. Pomohlo to. Sestra zavolala paničce, ať si pro mě přijede, protože ruším ostatní marody. Tak panička přijela. Přivezla ji naše kámoška Zita i se setřicí Kačenkou. Kačenka byla naštvaná, protože kvůli mně musela vstát z postele. Bylo totiž už skoro deset.

Domů jsem přijel pořád ochrnutej, zašitej na zádech, hladovej a skoro celý záda jsem měl oholený. Do nemocnice jsme museli hned další den na další kapačky, tu jehlu jsem měl furt zapíchlou v noze. Taky jsem byl zafačovanej. Potom jsme byli v nemocnici ještě hodněkrát na různejch kontrolách a taky mi odsávali vodu, která se mi hromadila pod jizvou. To se ale pak za nějaký čas spravilo a už se mi to začalo hojit. Hned 10. března jsem začal chodit na rehabilitaci do Physiodogu v Praze-Ruzyni. To znamená, že jsem se učil znova chodit. Hlavně ve vodě v takový velký skleněný vaně, ve který je běžící pás. Nejdřív mi to zrovna moc nešlo, ale všichni říkali, že mám zachovanou citlivost tlapek a že mi to půjde. Doma jsme každej den cvičili všelijaký cviky. Na procházky mě panička nosila a narostly jí svaly. Nakonec jsem asi v dubnu začal zase chodit. Na rehabilitaci jsme chodili každý týden. Taky mě každý týden chodil někdo navštívit. Hlavně páníček Jirka, ale taky Ivanka, Matyáš i Líba a Jirka. Venku mě mrzelo, že nedoženu žádný pejsky, protože jsem chodil pomalu. Ale postupně jsem zrychlil a zkoušel i popoběhnout. 

Nakonec se taky zase začaly konat nějaký akce a já jsem se pomalu vracel do normálního psího života. V půlce května jsem konečně měl sraz se svýma nejlepšíma kámošema Acorem a Dinem. Šli jsme na procházku do Hvězdy a pak do kavárny u Letohrádku. Byl jsem moc šťastnej. Můj první výlet byl o týden později do Záhornice, kde měl paničky trubačský sbor soustředění. To bylo na konci května, jenom na jeden den. První výlet s noclehem byl na začátku června. Jel jsem zase do Smržovky. Nejdřív jsem se moc bál stoupnout v kuchyni na lino, protože jsem si myslel, že se mi ten úraz stal až doma v bytě. Ale pak jsem se odvážil a postupně jsem si zvyknul. Na konci června jsem zase byl na procházce s Acorem a Dinem ve Hvězdě a byli jsme U Holečků na obědě. Ve Smržovce jsem byl ještě na konci července. To už jsem byl mnohem veselejší a lina jsem se nebál. V srpnu jsem byl s paničkou na trubačském táboře v Chlumu u Třeboně. Ale tady se mi zrovna nevedlo moc dobře, asi se mi špatně spalo na cestovním pelíšku a pak se mi špatně chodilo. No ale paničce se vedlo ještě hůř, protože na konci dostala tu nemoc covid a bylo jí moc špatně, když jsme jeli domů. Potom se ale uzdravila a domluvila další procházku s Akim a Dinem, byli jsme na Bílé hoře a cvičili jsme, já jsem taky nosil aport a přešel jsem některý překážky na psím hřišti.

Teď už se teda mám celkem dobře. Na rehabilitaci teď budeme chodit jednou za měsíc. Doma ale cvičíme každý den a panička mi taky dělá masáže. Pořád se ještě zlepšuju, zrychluju chůzi a někdy zkouším klusat. Taky umím cválat, když je důvod, třeba jídlo, fenka nebo kámoši. Už dokážu ujít i dva a půl kilometru. Tak s paničkou věříme, že to se mnou bude ještě lepší. Já jsem totiž bojovník a nikdy se nevzdávám. A moje panička taky.

Na Nový rok jsem se s kámošema Akim a Dinem neviděl, protože jsme byli v Jizerkách. Tak jsme novoroční výstup na Říp o týden odložili a byli jsme tam teď v neděli. Bylo ještě víc sněhu než loni a zase to děsně klouzalo. Páníčci na nás pořád volali, ať je netaháme, že spadnou, a taky furt padali. Nejdřív jsme se jim smáli, pak jsme se už o ně báli a cestou dolů to nakonec klouzalo i nám, protože jsme šli po tý široký cestě a ta byla zase uklouzaná od lidí. Nahoru jsme šli po stezce serpentinama přes Pražskou vyhlídku, ze který jsem teda Prahu ještě neviděl. Když jsme vyšli od parkoviště, byl na Řípu mrak, ale nakonec se to trochu rozfoukalo, tak jsme viděli aspoň na okolní pole. Nahoře jsme šli do hospůdky a my psi jsme dostali párek a pak různý dobroty. To zařídil Aki, protože když se dlouho nic nedostávalo, tak začal štěkat. Já to mám zakázaný, ale vlastně jsem to ani nepotřeboval, protože Aki nám vždycky vyžebral něco všem třem. Byl to zase bezvadnej výlet a už se těším, až zas někam půjdeme v týhle partě.

Na Vánoce jsem byl v Kralupech. Přijel jsem tam už 23. prosince, ale to jsem nevěděl. Zato jsem věděl, že jsme přivezli od páníčka stromeček, a tak jsem si myslel, že ho hned postavíme a budeme pod něj dávat dárky. Do večera jsem ležel na tom místě, kde bejvá stromeček, ale nic se nestalo. Už jsem se lekl, že se Vánoce nekonají. Panička byla nějaká nemocná, tak možná proto? Naštěstí druhý den už jsme šli zdobit ten stromeček a zase jsem hlídal celý den, kdy už tam přijdou ty dárky. Přišly večer. Byl jsem z toho úplně nervózní. Dostal jsem za úkol rozbalit si dárky jako první. No, možná jsem si ten úkol dal sám. Prostě jsem na ty dárky vlítnul, roztrhal papír a zkoumal, co jsem dostal. Tak předně zelenýho pískajícího zajíce. A potom docela hodně dobrot. Takže jsem byl spokojenej.

Koncem roku jsme pak jeli k Ivance do hor. Byl jsem rád, ale počasí bylo hodně nepěkné, pořád pršelo a procházky mě nebavily. Akorát ta poslední, když jsme jeli na Maják. To už jednak nepršelo, i když teda mokro bylo pořád, ale hlavně jsme šli k Čápovi do hospody, přišla kámoška Lída a my jsme si s paničkou koupili koprovku, ze který jsem dostal všechno maso. Potom jsme už jeli domů a byl jsem z těch návštěv hrozně utahanej. Tak teda hezkej novej rok.

Všem kamarádům člověkům i pejskům přeju co nejlepší nový rok, buďte všichni veselí, zdraví a ať vám chutná žrádlo a máte spoustu hezkejch zážitků.

Váš

Andy ze Záhořských luk