Klubová barvářská soutěž KCHJ ČR 2014

Ačkoliv poslední měsíce přinesly spoustu jiných záležitostí, kvůli nimž zbylo málo času na tréninky a přípravu, přeci jen jsme na podzim naplánovali ještě nějaká soutěžní klání. Prvním z nich měl být nultý ročník Poháru Českého středohoří, kam jsme nakonec nemohli odjet kvůli nemocem – já jsem celý týden před soutěží bojovala s následky těžkého úpalu a Andy ve čtvrtek skončil u veterináře kvůli bolesti, způsobené ostrými úlomky hovězí kosti, kterou jsem mu nechala déle, než bylo vhodné. Měl poraněnou sliznici žaludku a dostal preventivní léky na zamezení vzniku možné infekce.

Další akcí v pořadí proto byla Klubová barvářská soutěž Klubu chovatelů jezevčíků. K pořádnému tréninku barvy jsme se nedostali vzhledem k dalším zdravotním potížím v rodině a s tím spojeným cestováním za lékaři, takže jsem spoléhala na Andyho schopnosti. Nakonec letos přivezl stříbro z barvářské speciálky a na Memoriálu R. Kristla měl lesní disciplíny za plný počet bodů. Smůla nás však zřejmě nehodlala opustit.

Pátek 3. 10.

Potíže začaly už před odjezdem. Nalézt na internetu nějaké volné ubytování v Hradci za normální cenu bylo téměř nemožné (konala se Zlatá přilba). Ubytovna jmenovaná v propozicích už byla obsazená. Nakonec jsem uspěla v jakémsi rodinném penzionu Jitka. Paní „Jitka“ mi však den před odjezdem smskou sdělila, že má „technické potíže“ a že mi sehnala jiné ubytování, a sice v „hotelu Alexandria, pobočka ubytovna Aleš“. Po kreativním hledání na internetu jsem zjistila, že se jedná o kongresový hotel Alessandria, který provozuje též ubytovnu pro dělníky, ale vzhledem k fotkám hotelu jsem doufala, že to bude přijatelné. Nic jiného v tu chvíli stejně nezbývalo. Desetipatrový hotel jsme našli celkem snadno, byť jsme již dorazili za tmy. V recepci nazdobeného nóbl přízemí se právě recepční vybavovala s nějakou paní, tak jsem si stoupla do fronty. Paní se ptala na cestu kamsi a recepční jí radila, že rozhodně nemá chodit pěšky, protože jsou tam všude cikáni a je to nebezpečné. Jen jsem doufala, že nehovoří o cestě na zmíněnou ubytovnu Aleš.

Když na nás přišla řada, začala recepční hledat v počítači moji rezervaci (kterou jsem si předem telefonicky ověřila). Poté si začala něco šuškat s druhou pracovnicí. Obávala jsem se, že půjde o chybu v rezervaci, ale problém byl jinde. Ta dobrá žena mi oznámila, že mám jet výtahem do 9. patra a jít pěšky do 10. patra hotelu, kde se nachází „ubytovna“. Dále mi objasnila, že výtah do 10. patra nejezdí, neboť „to statik nepovolil“. Poslední informací bylo, že pokud bude na pokoji nepořádek, neuklizeno nebo cokoliv strašného (napadla mě v tu chvíli mrtvola), že mám přijet zase dolů, a ony tu pokojskou vzbudí „a prostě tam půjde uklidit“. „Víte, paní Peláková, my tu máme opravdu strašné problémy s pokojskýma.“ Všechny tyto informace mě jako hotelového hosta skutečně velmi zajímaly. Jako vystřižené z příručky „Nemožná marketingová komunikace“. Když jsem chtěla rovnou zaplatit vzhledem k tomu, že ráno odjedu v šest a v neděli také, trvala paní na tom, že mám jet nejprve nahoru a pokoj zkontrolovat, „aby pak nevznikly nějaké problémy“. Chápu, zkoušela, zda si po této záplavě jobovek nezakoupím apartmá v nižším patře za dva litry.

Nuže, vyjeli jsme vypolstrovaným výtahem do 9. patra. Bylo zde šero, nicméně proti 10. patru to byla nasvícená promenáda. V 10. patře totiž vládla tma. Vypínač na schodišti nefungoval, takže jsem se psem v náručí a batohem na zádech vstoupila doprostřed chodby. Vpravo bylo trochu vidět, světlo sem pronikalo z některých otevřených pokojů, po chodbách se míhali ruští či ukrajinští dělníci, kteří procházeli zřejmě do kuchyňky. S nepřístupným výrazem jsem se tedy šla podívat na některá čísla dveří. Logicky z toho vyšlo, že náš pokoj bude na druhé straně chodby, tam, co byla úplná tma. Naštěstí byl hned za půlkou, takže jsem číslo jakž takž rozeznala. (Vypínače na chodbě nejen nefungovaly, ony zde vůbec nebyly, díry do zdi byly zaslepené krytkami.) Odemkla jsem, vlezla dovnitř a zamkla za sebou. Pokoj byl načichlý starým kouřem z cigaret a starými odpady, ale jinak bylo uklizeno. Nábytek a koupelna pamatovaly soudruha Husáka. Výhled byl ovšem famózní. Desáté patro v Hradci, to vidíte celé město. V devět jsme se ještě nepozorovaně vytratili a šli na procházku po okolí. V noci Andy moc nespal, protože štěkal na hluky, jež se linuly z chodby.

Sobota 4. 10.

Po nepříliš dobrém spaní jsme bez potíží vstali a v půl sedmé už jsme ujížděli mlhou a tmou po výpadovce na Olomouc. Byly 4 stupně a naše nové auto nás vyděsilo dosud neslyšeným zvukem, jímž upozorňovalo na možnost náledí. Tápání v mlze v obci Hoděšovice jsme zdárně absolvovali a za chvíli jsme po žluté turistické značce (není nad to mít v autě dostatek map :-)) přijeli na místo srazu.

Po hodině mrznutí jsme si vylosovali nepříliš skvělé číslo 10, které znamenalo, že budeme ve druhé skupině pejsků chodit na disciplíny jako poslední (bohužel los nás pak určil jako poslední i na barvu). Poněkud ztuhlí jsme se odebrali plnit disciplíny odložení a vodění. Andy obojí zvládl za 4, takže jsme mohli jít čekat k pohostinné Mazurově chalupě. Sluníčko už začínalo trochu hřát, tak to bylo lepší.

Po polední pauze nás čekaly barvy. Na řadu jsme se dostali v půl třetí. Dělalo mi starosti, že Andy se od pátečního večera nenapil (v rozrušení na zkouškách se to stává, pokud není zrovna vedro), dokonce jsem měla pocit, že pil naposledy doma. Soustředění také postupně opadalo. Když jsme vyrazili na stopu, bylo jasné, že to nebude jednoduché. Všude byly stopy po ranním pobytu černé zvěře a Andy poskakoval a nasával pachy, dokonce se pokusil se válet a naparfémovat si kožich. Postavila jsem ho zpátky na všechny čtyři, ale další práce byla podobně roztěkaná. Brzy jsme měli bod dolů. V druhé půlce už jsme se octli doslova v prasečím ráji. Dvě kaliště, rozrytá zemina, cestičky ve vysoké trávě. Andy nevěděl, kam dřív, a na barvu skoro jako by zapomněl. Došli jsme s odřenýma ušima, v podstatě už jen na příkaz, kdy jsem se snažila být přiměřeně přísná, ale tak, abych psa neodradila úplně. Společnými silami jsme dorazili k srnci a mně běželo hlavou, že v danou chvíli je jednička ještě úspěchem. Po třetím troubení chyby jsem měla z Andyho pocit, že už práci vzdá, že ho to nebaví. Tréninky nám zkrátka chyběly a prožité útrapy během září si vybraly svou daň v podobě nesoustředěnosti.

Od Mazurovy chalupy jsme odjížděli kolem páté a vydali jsme se ještě na výlet do Třebechovic, protože na ubytovnu se nám skutečně nechtělo. Tady jsme navštívili restauraci Černý kůň a dali si tu jakési těstoviny k večeři. Restaurace je hezká, ale dovedu si představit, co by o daném pokrmu asi řekl Zdeněk Pohlreich. Bazalkové pesto fakt vypadá jinak. Jako azyl to ale bylo dobré, dělali jsme s Andym, že jsme turisti (ve volných chvílích jsem studovala mapu). Vida, jak je turistická mapa všestranně užitečnou pomůckou!

Večer jsme dorazili na tu hnusnou ubytovnu (kdyby všichni ti cizinci tušili, co se skrývá v 10. patře, kam výtah nejezdí!) a šli ležet. Za dvě hodiny jsme se ještě vyplížili na večerní procházku. Spalo se líp, protože unavený, nažraný dokonce už i pořádně napitý Andy spal jako dřevo.

Neděle 5. 10.

Ráno budíček o trošku později, ale pořád ještě pro lidi typu sova nekřesťansky brzy. Rádi jsme však opustili podivný hotel křížený s dělnickou ubytovnou. Mlha nebyla, jen takový opar, zima byla menší, asi tak sedm stupňů. Čekalo nás pouze nahánění, oblíbená disciplína Andyho a trochu adrenalinu pro mě. Všichni předchozí pejsci z naší skupiny nahánění zvládli pěkně, hlásili, zvěře bylo dost. Znervózňovala mě (a nejen mě) jen silnice, odkud byl slyšet hustý provoz. Snad není tak blízko, jak se zdá. Andy důkladně proslídil určenou stranu u cesty a rozesmátý se vrátil. Rozhodčí veleli poslat jej znovu na druhou stranu. Za chvíli Andy hlasitě vyštěkl a hnal zvěř. Diváci přihlížející z nedaleké cesty mi pak vyprávěli, jak se z lesa vyřítil daněk, přesadil přes cestu a metrový příkop, záhy po něm se vyřítil Andy, vznesl se nad příkop a – protože není strýček Fido a neumí létat za pomoci uší – naboural do protější stěny příkopu. Poté se oklepal a pokračoval hlasitě za daňkem. Po asi deseti minutách nahánění se hezky vrátil ke mně a od všech přítomných dostal velkou pochvalu, od rozhodčích čtyřku a zápis hlasité nahánění do rodokmenu.

Soutěž jsme tak zakončili s pěkným bodovým skóre (samé 4 a jedna jednička), ale díky známce z barvy jsme spadli do III. ceny a skončili třetí od konce před dvěma pejsky, kteří neobstáli. Společný oběd za odměnu však Andyho neminul (Andy maso a já zelí s knedlíkama dle vzájemné dohody o spolupráci) a dokonce jsme za naše 14. místo dostali i drobné ceny. Soutěž byla perfektně zorganizovaná, s přátelskou atmosférou, počasí vyšlo, honitba opravdu zazvěřená, ač se jedná o městský les hojně využívaný k rekreaci Hradečáků (cyklisté, houbaři, turisté). Vítězem se stal trpasličí drsňák Devil z Hradu Ronova vedený MVDr. Karlem Bukovjanem.

Andy glosuje: Na soutěž jsem se těšil, ale bylo tam hodně čekání, tak jsem se nakonec dost nudil. Odpoledne jsem měl hlad, žízeň a moc se mi pracovat nechtělo. Znáte to, radši bych si dal něco dobrýho a zalehnul. Jenže šlo se na barvu. Zrovna když všude bylo tolik stop. Moc jsem se nesoustředil, spíš bych si tak něco opravdovýho vystopoval a prohnal. Panička byla ze mě dost zoufalá, tak jsem se na konci trochu snažil, ale bylo už pozdě. Takový ty větvičky jsme sice dostali, gratulovali nám a zahráli, ale na paničce jsem poznal, že jsme to moc nezvládli. V neděli jsem se fakt snažil, abych udělal všechno dobře. Měl jsem za úkol už jen nahánění, to se mi povedlo krásně. Jinak se to ale už moc vylepšit nedalo. Panička se ale na mě vůbec nezlobila a dala mi velikej kus masa, takže mi připadá, že jsem to zas tak strašně nepokazil. Ale trochu jo.

Memoriál Rudolfa Kristla 2014

Také letos jsme po úspěšné účasti na Speciální barvářské soutěži naplánovali další start na vrcholné všestranné soutěži, Memoriálu Rudolfa Kristla. I přes rozličné záležitosti, jako byla likvidace auta, shánění jeho nástupce, moje třítýdenní preventivní konzumace antibiotik kvůli klíštěti, vedra a přemíra práce jsme přeci jen nějaké tréninky absolvovali. Letos musíme poděkovat hlavně Líbě a křepelákovi Dinovi za společné nácviky na vodě, Milanovi s křepelačkami Kačenkou a Agátkou za skvělý výcvikový víkend a Jirkovi za opakovanou asistenci při dohledávkách. Mrzí nás, že jsme vaši snahu neodměnili lepším výsledkem.

Pátek 15. 8.

Jako vždy jsme vyrazili o něco později, než jsme chtěli, protože jako vždy v pátek přicházejí nečekané, o to více však spěchající pracovní úkoly. Uzavírka výjezdu na Plzeň, o které jsme nevěděli, a dále výborná diskuze s navigací zvanou „Irena“, kterou jsem se rozhodla vyzkoušet na neznámé trase (již jsem si předem nastudovala). V závěru jsem navigaci povolila řídit naši cestu, takže jsme se podívali do skutečně zajímavých koutů kolem Plzně a s mírným zpožděním, jako poslední, dorazili na základnu do restaurace U Šípků v Horní Bělé. Začalo pořádně lejt. Po rozlosování a nástupu, kdy déšť ustal, jsme odjeli k Hubenovu na první disciplínu – chování u kusu černé zvěře.

Díky startovnímu číslu 10 jsme se dost načekali. Dokonce stihl přijít pořádný liják. Krčili jsme se pod prťavým dubem a čekali na pokyn rozhodčích. Dva pejsci vypadli, takže jsme se moc netěšili. Začátek vypadal dobře, Andy statečně vyrazil mokrým borůvčím, nabral vítr a šel k praseti. Doma jsem ho naučila dokonce hlásit u kůže, tak jsem doufala. Asi dva metry před ležícím prasetem udělal Andy elegantní oblouk a šel pryč. Po zavolání a opětovném vyslání už k praseti nešel. Zřejmě to považoval za splněné. Mokré porosty, pokud zrovna nežene zvěř a nevnímá to, upřímně nesnáší. Takže nula jako loni a konec nadějí na jakékoli umístění. Fakt k vzteku.

Odtáhla jsem mokrého psa do auta a zpracovávala emoce. Pak jsme vyrazili na noru. Rozhodčí v zájmu objektivity před každým psem prohnali lišku. Běželo to jako na drátkách, protože se šlo pouze na rychlost. Andy vletěl nadšeně do nory, překonal zlom, druhý kotel a… začal hlásit. Ze schodu do poslední části nory neseskočil. Hlásil do konce disciplíny, než nám ji pro uplynutí času odpískali. Zřejmě už bylo v noře příliš mnoho pachů za tak krátkou dobu a myslel si, že je lišák blíž. Pravděpodobně v oslabení, možná po čtvrteční žaludeční nevolnosti, která ho ovšem během dne přešla, nechtěl riskovat žádný kontakt. Přitom na tréninku běžel tak krásně… Takže další nula, kterou jsme nečekali.

S pochmurnou náladou jsme se navrátili do Horní Bělé. Postavila jsem stan a zbytek večera jsme strávili v hospodě. Ve stanu byl Andy hodnej, i když v něm spal poprvé v životě.

Sobota 16. 8.

Sobota začala tradičně slavnostním nástupem s početnou přihlížející koronou. Potom jsme odjeli k rybníku. Opět se dalo do deště. Andy se jako vždy na kachnu tak těšil, že byl skoro bez sebe. S desítkou se opět načekal. Do vody vletěl jako střela a už se vracel s kachnou. Bohužel si to namířil trochu bokem ode mě, takže to vypadalo, že budu muset dát povel. Nakonec byly povely dva a předávka byla trošku horší, tak jsme obdrželi jedničku a pochvalu za dobrou práci. Což o to, práce nebyla špatná, ale povelů bylo moc. Andyho výkon se však líbil i redaktorům Plzeňského deníku, protože video s jeho prací na vodě umístili do fotogalerie k článku o memoriálu.

Potom jsme jeli na drobné lesní disciplíny ve skupině s dalším dlouhánem, Chuckem Norrisem, s nímž jsme byli ve dvojici i loni. Začali jsme naháněním v podání Andyho. Poctivě prohledal houštinu a přilehlou louku, zvěř nenašel, na povel se vrátil, takže za 4. Stejně výborně zvládl i vodění na řemeni, které se konalo v členitém prostředí okolo malinkého lomu, a odložení na 10 minut s výstřelem.

Přesunuli jsme se k lesnímu bufetu a přečkali tam další pořádný slejvák. Andy dostal kousek sekané a mohli jsme vyrazit na barvu. Andy předvedl krásnou práci, od začátku až do konce bez zaváhání, párkrát ukázal stopy zvěře, ale soustředil se na práci a dost dlouhou stopu vypracoval bez problémů za 4. Z krásného srnce na konci měl velkou radost a byl zklamán, když ho někam odvezli, a nechtěl opustit místo nálezu. Lesní disciplíny jsme jako loni zvládli se samými čtyřkami a s pochvalou rozhodčího na barvě, který řekl, že je pro něj čest sledovat takového psa při práci. Po nevydařené pátku to byla určitá náplast, ale na druhou stranu o to více nuly mrzely. Večer Andy trávil v autě a já v restauraci, kde se tančilo a promítaly se fotky s pátku a soboty.

Neděle 17. 8.

Poté, co jsem se u snídaně dověděla, že vlečky se konají v jeteli, mě přešel humor, protože Andy v příliš hustém porostu nosí nerad. Navíc zase začlo lejt. Po nástupu jsme vyrazili na dohledávky. Bohužel fakt jetel, a ještě k tomu mokrý. Když jsem viděla Andyho, jak zamračeně, leč statečně hopká po stopě, protože jetelem normálně nemůže běžet, bylo mi jasné, že se blíží katastrofa. Navíc délka kroku zakladatele vlečky byla pořádná, takže vlečka měla spíš 200 metrů než kroků. Ani s brýlemi jsem neviděla, zda v dálce mezi porostem Andy něco nese nebo ne. Když jsem viděla, že nenese, dostal povel. Na to se ale jen zarazil a nechtěl jít ani pro králíka, ani ke mně. Po přivolání jsem Andyho vyslala znovu na stopu. Došel téměř ke králíkovi, na povel Aport nereagoval. Začal se vracet a na závěr se zarazil uprostřed louky, dělal, že něco našel, sedal si a všemožně se snažil vypařit někam do vzduchu, aby nemusel jít ani pro králíka, ani ke mně. Co nejsladším hlasem, dusíc v sobě vztek, jsem ho zavolala a připnula. Šli jsme si vyslechnout další nulové hodnocení. Chuckovi se jetel taky nelíbil, tak donesl králíka snazší cestou k autům a na pár povelů k vůdci, takže sklidil jedničku. Poté si s Andym vyměnili informace (po každé disciplíně se šli očuchat a šťouchli do sebe čumákama, asi se na nás domlouvali) a šlo se na pernatou.

Andík rychle naše zvěř, ale nést se mu ji nechtělo. Tak tam do ní šťouchal, vytrhl nějaké peří, a když to trvalo dlouho, dala jsem holt povel Aport za cenu bodu dolů. Andy slepici přinesl a předal. Ovšem načatou. Takže ostuda jako dům a k tomu místo trojky nula. Solidární Chuck pak celých deset minut předstíral, že slepici nemůže najít. To teda byly výkony! Jeli jsme na oběd a byli celí skleslí. Takže jednou dole, pak nahoře, a teď zase dole.

Odpoledne jsme jeli na velké pole. Byly šedé mraky, ale k tomu slunce a vítr. Bezva na focení. Před naším příjezdem prý běžel po strništi zajíc. Uvidíme. Andy se těšil, tak jsem se obávala, aby zase nezdrhl do porostu podél pole. Ale co to? Z Andyho jako by se stal ohař na memoriálu Podhajského. Slídil ze strany na stranu, poslouchal na píšťalku, udržoval si kontakt. Pak dorazil k té stopě zajíce (asi 10 minut staré) a začal ji hlasitě sledovat až daleko k okraji pole. Před porostem se zarazil (!) a ohlédl, co dál. Připískala jsem ho zpět. Radostně na mě vyskočil a na pokyn rozhodčích jsme pokračovali ve slídění, opět poslouchal jako hodinky. Tak to se Andymu povedlo, dostal velikou pochvalu od rozhodčích a v očích místních si napravil reputaci (po jeho výkonech ho měli za trdlo). Můj psychický stav to však už dokázalo zlepšit jen nepatrně. Nejradši bych šla na dvě tři hodiny štípat dříví a vyzuřit se u toho.

Memoriál nakonec dokončilo 5 psů z jedenácti, zvítězil drsnosrstý Rigo Kinetik s Miloslavem Petrášem. Andík tentokrát, poprvé v životě, uzavíral startovní pole. Chyběly nám body ze 4 disciplín, tak není divu, i když jsme pak kromě kachny měli ze všeho čtyřku. Závěrečné gratulace na nástupu už byly po mě jen mučením, protože gratulovat nebylo k čemu (když pomineme tu krásnou barvu a krásné slídění). Pomalu jsme všechno sbalili a vydali se domů, navigace tentokrát musela být zticha. Automapa a cedule u silnice mi zatím tak nějak vyhovujou víc. Dříví ke štípání se nikde nenašlo, a tak jsem musela (a Andy taky) do úterý počkat, než mě to přejde.

Speciální barvářská soutěž KCHJ ČR 2014

Rozhodnutí zkusit letos znovu Speciální barvářskou soutěž KCHJ padlo záhy po loňském vítězství Andyho v této vrcholné soutěži. Když už pojedeme vracet putovní pohár, tak ho zkusíme vybojovat zpět! Přihlášku jsme tedy poslali a s napětím očekávali, zda budeme přijati. Mezitím jsme se pustili do přípravy, kterou letos provázely různé komplikace – když zrovna nestávkovalo auto, tak naši snahu bojkotovalo počasí. Přívalové deště nás několikrát na poslední chvíli donutily změnit plány a vrtochy přestárlého peugeotu komplikovaly naplánované výjezdy. Nicméně několikrát se mi podařilo připravit pěknou dlouhou stopu a vyzkoušeli jsme různá stáří včetně dvou čtyřicetihodinovek (to spíše na počátku, kdy jsem ještě uvažovala o mezinárodní soutěži, z čehož pak díky problémům s mobilitou rychle sešlo). Osvěžili jsme si také hledání nástřelu a drobné disciplíny. S pocitem, že některé věci jsme sice stihli na poslední chvíli, ale přeci, jsme vyrazili brzy ráno o poslední květnové sobotě v plné polní do Loučně na Mladoboleslavsku.

Sobota 31. 5.

Do restaurace U Zeleného stromu jsme dorazili s předstihem, a tak jsme si mohli s ostatními vůdci postěžovat na komplikace při přípravě na soutěž. Počasí potrápilo všechny, někteří dokonce kvůli prudkému lijáku nešli na již připravenou barvu, to se nám naštěstí nestalo. V mírné předsoutěžní nervozitě, leč v přátelském naladění, jsme očekávali slavnostní nástup, na kterém se nás vůdců se soutěžícími pejsky sešlo celkem šest. Po úvodním ceremoniálu s nezbytným loveckým troubením jsme se vydali auty do honitby Lipník, na louku nám dobře známou z Memoriálů Josefa Brzáka. Základnou opět byla lesní křižovatka u Mordové rokle, kde Majda a Milan Novákovi se svou trpasličí smečkou jezevčíků od Neratovické skalky po celý den naprosto skvěle zajišťovali chod občerstvovacího stánku.

Jelikož barvy byly připraveny ve dvou lokalitách, byly vylosováni hned dva vůdci, kteří se mohli do hlavního soutěžního úkolu pustit současně. Hned druhý los padl na nás, a tak jsme se vydali s prvním vylosovaným, Vaškem Slukou a jeho fenkou Fibie, a skupinou rozhodčích na start. První soutěžící absolvoval následování a velmi úspěšné hledání nástřelu, který fenka Fibie se štěstím na vítr objevila skoro hned. Pak už byla řada na nás. Následování jsme zvládli za 3, neboť Andy na mě po výstřelu radostně vyskočil, jako že již je tato méně oblíbená disciplína za námi a můžeme vyrazit do lesa. Rozhodčí byli přísní, jak se na vrcholnou soutěž patří, a srazili nám za to bod. Poté jsme se vydali do vyznačeného čtverce, kde se ukrýval nástřel. Vítr jsme si museli nadejít kolem celého čtverce, a pak už jsme se dali do systematického prohledávání. Směr jsme naštěstí také zvolili dobře, takže Andy brzy navětřil pohozené úlomky srnčích spárků a nástřel jsme našli krátce po třetí minutě hledání. Tak ještě označit místo nástřelu, stopky rozhodčích se rozbíhají a my se vydáváme, teď už sami, po barvě.

Na suchém listí nevidím ani kapku, ale Andy jde jistě. Doufám, že jeho jistota pramení z toho, že se mu stopa dobře sleduje. Tak ještě pravidelně značit cestu a dávat pozor na markanty, bleskne mi hlavou a od té chvíle už se snažím plně soustředit na Andyho chování, na cestu a její značení pro případ, že bychom se museli vracet, ale i na celkovou orientaci v terénu a také na samotnou stopu, i když kapku barvy nezahlédnu až do konce ani jednu. Je toho celkem dost a je potřeba udržet koncentraci celou dobu. Trochu se mi uleví, když najdeme první markant. Hurá, Andy opravdu jde po stopě, tedy souhlasí se spoluprací a zjevně chápe, že musíme podat co nejlepší výkon. Za chvíli nalézáme další markant, zatím vše běží jako na drátkách a já začínám uvažovat o tom, že bychom mohli docílit opět skvělého výsledku. Tak hlavně vydržet!

Po třetím markantu přichází krizové místo – barva přetíná lesní cestu a hned za ní následuje velká plocha přerytá od prasat, koláč o průměru minimálně 15 metrů. Stopa vede právě tudy a „hluboká orba“ ztěžuje Andymu práci. Navíc je tu sucho a spousta suchého dubového listí. Ptám se Andyho, kde má barvu, a protože se mi zdá, že spíš hledá než sleduje barvu, radši ho popadnu a vracíme se k místu s markantem. Třeba jsme přešli špatně lesní cestu? Určitě je na ní plno stop. Takže znovu, přes cestu, do dubové mlaziny, na přerytý úsek. Chvilku to vypadá dobře, ale jdeme jinudy než prve. Dávám další značku, ale Andy má zjevně potíže. Nakonec mění směr zpátky a stopu hledá. Tak zase k markantu… A potřetí. Pes je udýchaný, rozrušený, vidím, že se opravdu snaží. Zkouším mu dát napít, smočí nos, ale nepije. Pamlsek odmítne. Povzbuzuju ho, jdeme opět přes cestu, tentokrát už se zdá, že část stopy jsme vyřešili, ale v přerytém úseku ji opět ztrácíme. Na Andym je patrné vypětí, ale zároveň vidím, že se opravdu snaží ze změti pachů vymotat. Vracíme se nakonec počtvrté a pak i popáté, opět ho k místu u markantu nesu, ať si na chvíli odpočine od nasávání pachů. „Nevzdávej to, nevzdávej, to zvládneme, Andíku,“ říkám mu a on rozumí. Je přece jezevčík, a ti se jen tak nevzdávají. Napopáté procházíme krizové území a jako by náhle pominulo kouzlo bludného kořene – Andy pádí jistě po stopě a pokračujeme. Čtvrtý markant vzápětí potvrzuje, že jsme na dobré cestě, i když jsme ztratili mnoho cenných minut. Nicméně dosáhnout cíle do 50 minut je reálné, zatím jsme na cestě okolo půl hodiny.

Po pátém markantu vede barva po chodníčku vyšlapaném od zvěře, pak podél mlaziny. Andy tam radostně zabočí, ale mám pocit, že spíš za čerstvou stopou. Ptám se ho, nechá se ukáznit a pokračuje po pěšince. Ta protíná podmáčenou louku, ale za chvíli se mění v bahnité koryto. Pochybuji proto, že jdeme správně, podezření se potvrdí za chvíli – vyběhneme malý kopeček a vidím, že Andy už dávno není na barvě. Ach jo, takže kopeček jsme vyfuněli zbytečně, jsme pěkný kousek od posledního markantu a musíme se vrátit. Popadnu psa, pádíme zpátky, snažím se běžet, protože čas v tuto chvíli už letí.

Na chvilku se mi ztrácí z dohledu moje značení, ale brzy ho zahlédnu. Z opačného směru cesta vypadá jinak a o kousek se člověk odchýlí snadno. Značení zakryje strom a nervy jsou nadranc. Takže k poslednímu místu jistoty a znovu po barvě. Andy pádí opět k mlazině. Dobrá, barva vede tudy, ale kam dál? Procházíme mlazinou, zjevně je tu plno čerstvých stop, Andy mě táhne do hustého houští. Tak tam ne! Trošku se zlobím, ale musím se ovládnout, pes už toho má určitě dost. Koukám na hodinky, za chvíli to bude hodina a my ještě nejsme v cíli… Vracím se opět kousek pod markant, psa v ruce. Funíme oba. Snad to Andy nevzdá teď. Snad ještě může, snad ještě nemá unavený nos.

Tak opět do mlaziny, tentokrát jde Andy jistěji a hlavně do směru, který vypadá průchodně a tudíž pravděpodobněji. A nakonec už vidím jak srnce, tak rozhodčího. Hurá, hurá! Sice jsme tu se zpožděním, ale zato máme pět markantů. I kdybychom medaili nezískali, tak jsme došli, a to se cení. A navíc jsme zvládli dvě krize, kde jsme museli využít všechny svoje zkušenosti, psí i lidské, veškerou bojovnost, kterou v sobě máme. Kdy jsme spolu museli komunikovat, domluvit se. Ovládnout svoje emoce, zachovat klid, nepřenést nervozitu na psa. Vydržet se víc než hodinu soustředit a zvládnout to i fyzicky. Zkrátka mám pocit, že tentokrát, když jsme se museli se stopou poprat, se terpve ukazují všechny Andyho kvality. Nejen kvalita nosu, ale i pevná psychika, ochota spolupracovat a jezevčičí paličatost v nejlepším slova smyslu.

Rozhodčí Lubor Libich nám dojatě gratuluje a říká, že má radost z každého pejska, který tuto dlouhou stopu bez doprovodu rozhodčího dokončí. Tak ještě fotka na památku a jedeme na rozcestí k Mordové rokli. Teď máme pauzu, budeme se povalovat a čekat, jak si se stopami poradí ostatní.

Odpoledne, kdy se vrátí poslední vůdce, je jasné, že šance na nějakou medaili je reálná. Tak ještě zvládnout ostatní disciplíny. Kolem páté na nás přichází řada v disciplíně nahánění. Andy si s ní poradí jako vždy pěkně, brzy vyhledá v houštině srnčí, hlásí a včas se z lesa vrací, dokonce napůl mokrý, jak se asi stihl osvěžit v nějakém potůčku. Odložení zvládne bez potíží za 4 a z vodění dostáváme trojku, Andík se v zatáčce trochu zdrží a já nezpomalím, takže se napne řemen. Po odzkoušení všech pejsků míříme do loučeňského restaurantu, kde se koná malý společenský večer s harmonikou. Kolem desáté nasedáme do auta a jedeme domů vyspat se na další den.

Neděle 1. 6.

Ráno vstáváme hodně brzy, sraz v Loučni je už ve čtvrt na osm. Za chvíli pak odjíždíme na Nymbursko do honitby Sloveč poblíž Městce Králové, kde nás čeká zkouška hlasitosti na stopě zajíce. Čím dříve, tím lépe, ať nějaké ušáky najdeme. Přesun po třicetikilometrové trase zvládneme zhruba za půlhodinu, u vesnice už nás členka místního sdružení zavádí na pole. Zajíce jsme tu a tam viděli už z auta, tak snad budeme všichni úspěšní. Postupujeme po poli lemovaném dvěma silnicemi, bohužel obě jsou frekventovanější, než jsme čekali. Obracíme se tedy raději v předstihu nazpět a prohledáváme v rojnici další část pole. Postupně se podaří vyzkoušet dva pejsky. Nakonec vybíhá zajíc tak 80 metrů před námi. Po chvíli debaty, zda to nebyla kočka (je to přeci jen daleko a porost není úplně nízký), nás kolegové s neostřejší zrakovou schopností přesvědčí, že šlo o zajíce. Je přidělen Andymu, a tak s rozhodčím vybíháme k místu, kde se ušák zvedl. To samozřejmě z té dálky přesně neodhadneme, a tak Andyho nemohu nasadit přímo na stopu. Nedá se nic dělat, jsme podle mého odhadu v její blízkosti, pouštím psa a ten se za chvíli po stopě s hlasitým hlášením vydává.

Nastává chvíle hrůzy, protože Andy sleduje stopu několik set metrů, stále hlásí, ale už ho nevidíme. Na odzkoušení to stačilo, takže teď dostat psa zpátky. V dálce pořád hlásí, pak mám pocit, že se zrzavá skvrna pohybuje po okraji silnice, jímá mě hrůza, snad se vrátí na pole, pak ho zase slyším hlásit. Pískám, vidíme, že Andy jde po polní cestě směrem k čekajícím místním. Rozhodčí váhá, zda si mohu pro psa běžet, abych nevyplašila zajíce ostatním, ale rozhoduji se a běžím. Andyho vidím na okraji pole, vypadá, že se mu ke mně běžet nechce, má toho dost, ale pak se rozbíhá. Za chvilku ho už připínám, jdeme si pro známku, samozřejmě čtyřku s pochvalou za hlasitost, a jsme vysláni vrátit se na polní cestu k místním. Ti mi za chvíli potvrdí, že Andy se z nahánění zajíce vracel k nim (asi si po zkušenostech z honů myslel, že to bude stačit), ale když jsem pískala, vydal se tedy zpět za mnou.

Nakonec uspějí všichni. Poslední disciplínou je chování po výstřelu, opět nikdo nezaváhá a Speciální barvářská soutěž je u konce. Všichni startující ji dokončili, všichni až na vítěze mají poměrně dlouhé časy na barvě, což svědčí o vysoké náročnosti stop. Na startu se sešli samí zkušení vůdci, někteří mají i chovné stanice jezevčíků a za sebou řadu startů na zkouškách a soutěžích. Jakékoliv místo je úspěchem! Gratulujeme si navzájem a už je jasné, že se Andymu podařilo skvěle navázat na loňské vítězství – tentokrát si povezeme domů stříbrnou medaili.

Odpoledne trávíme jídlem, pitím, nyní už uvolněnou debatou s ostatními účastníky, zajdeme na zmrzlinu, prohlížíme si výstavu pohárů a cen… Kolem třetí je spočítáno, diplomy natištěny, můžeme nastoupit k vyhlášení výsledků. Vítězem se stává drsnosrstý jezevčík Arko z Vanyborek s vůdcem Dušanem Salačem (I. cena, 184 b., CACIT, CACT, nalezeny 2 markanty), dlouhán Andy ze Záhořských luk je druhý (díky překročení času na barvě až ve II. ceně, tedy bez titulů, ale zato s nejvyšším počtem bodů ze všech soutěžících – 205 b., nalezeno 5 markantů) a na třetím místě je opět drsnosrstý Fraser Grand Amity s Františkem Bábíkem (také II. c., 194 b.). Je to krásný pocit, protože tato soutěž není jenom „jako“, tady se opravdu prověří kvality psa a zkušenost celé dvojice. Pár fotek na závěr, a jede se domů.

Štěstí nás neopouští až do konce, i když to tak na první pohled nevypadá. V obci Chudíř kousek za Louční jde auto v pravoúhlé zatáčce podivně do smyku, na silnice je sice písek, ale nejedu nijak rychle, a tak se mi to nezdá. Zpomalím a na okraji Rejšic u rybníka kontroluji kola. Všechno vypadá ok, pneumatiky nahuštěné, kola stojí rovně. Nasedám a vyjíždím od rybníka. Auto se zvláštně zadrhne při přejezdu z nezpevněné plochy na asfalt, ale jede. Vrtá mi to hlavou, jedu pomalu a na vhodném místě zase zastavím, na rejšické návsi u zavřené samošky. Kontrola opět nic neodhalí, kola nahuštěná, rovná. Nasedám, nastartuju – a už se nerozjedu. Znova kontrola a už je jasno. Pravé přední je nakřivo, asi ulomené, dál se nejede. Je to hloupé, ale je jasné, že když se mělo kolo ulomit, tak malá nefrekventovaná obec a k tomu nízká rychlost jsou ideální kombinace. Takže jsem ráda, že si tu v klidu parkujeme, nasypu Andymu granule a čekáme na kamaráda Jirku, který nás odveze do Prahy. Rejšice dva dny nato navštívím znovu, starý vysloužilý peugeot odtud putuje na vrakoviště. Zkrátka víkend nabitý zážitky všeho druhu!

Nezbývá než poděkovat organizátorům za pěkně uspořádanou soutěž a všem ostatním vůdcům i rozhodčím za přátelskou atmosféru a hlavně Andymu za jeho výkon a obdivuhodnou bojovnost.

Andy glosuje: „Teda kdybyste to viděli, jak jsme se tam zamotali! Věděl jsem, že panička hrozně chce, abych barvu našel, ale jak jsme se pořád vraceli, byl jsem z toho už trochu popletenej. Já vím, že panička to myslí dobře, když se mě ptá, jestli jdu po barvě, jenže mě to někdy spíš splete. No ale přiznávám, že to tam fakt bylo těžký a musel jsem se začít úplně hrozně soustředit, abych ty stopy rozpletl. Byl jsem rád, že se mi to nakonec podařilo. Ke konci jsem trošku bloudil ještě jednou, ale to už jsem byl fakt hodně unavenej. Když jsem ale viděl, jakou má panička radost, a dokonce i ten pan rozhodčí a vůbec potom všichni, kdo nám gratulovali, tak jsem si říkal, že to stálo za tu námahu. Navíc když jsem pak směl honit srnku a druhý den ještě zajíce. Soutěž se mi moc líbila a byl jsem rád, že mám zase medaili. Stopování mě baví, protože se u toho musí i přemýšlet, a já přemýšlím rád. Panička říká, že někdy přemýšlím moc, ale to si asi dělá legraci.“

Pracovní pohár KCHJ ČR 2013

Andy obsadil pěkné 6. místo mezi dlouhosrstými standardy v soutěži o Pracovní pohár KCHJ ČR 2013. Šesté místo jsme vydobyli s body pouze ze tří soutěží, což je z tohoto úhlu pohledu pěkný výsledek. Za loňský největší úspěch a celkově jeden z nejvýznamnějších Andyho soutěžních výsledků považuji vítězství a titul CACIT ve Speciální barvářské soutěži  KCHJ, dobře si vedl ale i na Memoriálu J. Brzáka, odkud si přivezl bronzovou medaili (2. místo na BZH a 4. místo na BZ). Na jarním Poháru Středočeské pobočky vybojoval Andy bronz na BZ, na LZ obsadil 11. místo po nevydařeném vodění na řemeni a celkově skončil ze 17 pejsků na 8. místě. Do celkového hodnocení se nám bohužel nezapočetlo 359 bodů získaných na Memoriálu R. Kristla (v přepočtu s koeficientem by to bylo 466,7 bodu), což je trochu škoda, protože jsme celou soutěž absolvovali, bohužel s nulou z disciplíny Chování u kusu. Na podzim jsme plánovali ještě účast na Memoriálu V. Dejmka (VZ), ale pro malá plemena byla tato soutěž zrušena.

Memoriál Josefa Brzáka 2013

Na Memoriál Josefa Brzáka jsme se chystali letos již potřetí. Tento memoriál byl v roce 2011 Andyho první soutěží, tehdy vybojoval krásné druhé místo. O rok později, loni, jsme si pak odváželi krásný putovní pohár, na němž přibylo Andyho jméno. Pohár jsme sundali z poličky, vyleštili, zabalili, a hurá do Kochánek na další ročník.

Sobota 14. 9.

Na nástupu se sešlo jedenáct pejsků, samí jezevčíci, čest teriérů tentokrát nikdo hájit nepřijel. V prvním dni memoriálu nás čekaly Barvářské zkoušky honičů. Po rozlosování, kde nám připadla šestka, jsme se vydali do honitby v Lipníku. Naše skupina 6-11 byla vyslána na drobné disciplíny. Zahajovali jsme voděním a Andy s vylosovanou šestkou obstaral úvodní číslo. Šli jsme bez uvázání. Trochu jsem se obávala, že se příliš těší na soutěž a bude pospíchat. Ale Andy šel tak krásně, až mě překvapil, i když jsme se vodění věnovali, zejména nácviku různých rychlostí, vzhledem ze zkušenostem z letošních zkoušek. Každému rozhodčímu se líbí něco jiného a někde se musí jít rychle, jinde se rychle jít nesmí. Tady byli rozhodčí rozumní, požadovali „normální“ chůzi. Hodnotili však dost přísně, což se projevilo u celého startovního pole. Dostali jsme však bez potíží čtyřku. Desetiminutové odložení s výstřelem Andy zvládl také bezchybně a na kontě přibyla další čtyřka.

Počasí bylo příjemné, a tak poflakování u lesního bufetu pod nápisem Mordová rokle přišlo vhod. Museli jsem počkat, až první skupina dokončí stopy. Postupně se trousili vůdci s pejsky a moc dobré zprávy nepřinášeli: Stopy jsou letos nějaké těžké, všichni chybují. Nakonec se ukázalo, že pětice pejsků získala čtyřikrát dvojku a jednou trojku. Bezchybně nešel stopu nikdo.

Po občerstvení rozhodčích jsme se vydali na odpolední část soutěže. Tentokrát nám los příliš nepřál a šli jsme na řadu až předposlední, v půl třetí odpoledne. Andy se hned u nástřelu vůbec nemohl chytit stopy. Stopa vedla po suchém listí na prosluněném místě a po několikátém nasazení jsem už začala pochybovat, zda je stopa pro psa ještě znatelná, protože takové chování na stopě jsem u Andyho nikdy nezažila. Stáří stopy mi rozhodčí neřekli a na začátku stopy časový údaj chyběl, takže mi to bude záhadou už navždy. První bod dolů jsme tedy dostali již u posledního označeného stromu hned po 10 metrech od nástřelu, protože Andy mě opakovaně vedl do houští, kudy stopa nevedla. O kousek dál, kde již byl stín a vlhčí půda, šel najednou velmi jistě. Pokračovali jsme svižně až k podobnému místu, kde byly duby, suché listí a prosluněné místo. Zde opět Andy stopu nemohl najít, i když se opravdu snažil. Takže další bod dolů. Potom jsme již k maličkému selátku s vykouslou hlavou od nějakého trhače došli. Dvojka ze stopy byla pro mě zklamáním. Chování u kusu předvedl Andy celkem vlažně – došel k selátku, a pak se ke mně vrátil -, nicméně podle zkušebního řádu to bylo za čtyři.

Z poslušnosti jsme dostali také čtyřku, a tak jsme první den zakončili sice s pěknými body, ale s dvojkou ze stopy, která nás posunula do II. ceny. Po ukončení dnes jsme ještě navštívili chatu v Kochánkách a dali si jako obvykle napůl guláš, protože jsem to Andymu slíbila jako odměnu. Většina soutěžících už odjela domů, aby nabrala síly na další den, a tak jsme si popovídali s místním myslivcem o výhledu počasí na další den a vydali se také na cestu do Prahy.

Neděle 15. 9.

Následující ráno nám před zahájením přineslo překvapení: Vzhledem k tomu, že na stopách se nedařilo v podstatě nikomu, dva pejskové neuspěli, šest mělo 2 a tři 3, a mnoho z nich pokazilo vodění a někteří i odložení, jsme nakonec v sobotu skončili druzí! S tím se do nedělního klání nastupovalo mnohem lépe, protože to znamenalo, že celkové pořadí ještě může být překvapivé. Na programu byly tentokrát Barvářské zkoušky a naše skupina vyšších vylosovaných čísel pro změnu začínala na barvě.

Počasí bylo trošku zamračenější, ale oproti předpovědi nadále bez deště, takže na barvu celkem ideální. Šli jsme jako třetí. Z následování (navolno) jsme dostali čtyřku a vydali jsme se na barvu. Andy si vedl celkem dobře, ale asi na konci první třetiny dal přednost čerstvé stopě a nechtěl se jí vzdát, takže jsme nakonec vyfasovali bodovou srážku. Kritické místo jsme s obtížemi překonali a dál už šel Andy dobře. Na konci sice objevil zase jen včerejší unavené selátko, které mu (ani mně) do oka nepadlo, ale snad ho potěšila aspoň moje pochvala a kousek domácí klobásy.

Po opět příjemné pauze u lesního občerstvení, kdy byl čas na výměnu zkušeností s ostatními včetně trochy legrace, jsme byli vyzváni k nástupu na disciplínu nahánění, která se kvůli časové úspoře zkoušela v pořadí, v němž jsme přicházeli z barvy. Andy se jako obvykle velmi těšil, jak předvede svůj nos. Vyznamenal se velmi brzy, když z blízké houštiny zvedl tři kusy srnčí zvěře a následně předvedl hlasitost na stopě, protože srny se rozeběhly do všech stran a záhy je ztratil z dohledu. Nikoliv však z nosu. Rozhodčí mě poslali psa odchytit, aby mohl být nasazen další pes. Za chvíli už s Andym běhal po lese i trpasličí dlouhán Gonny a za nimi já a Gonnyho páníček Milan. Andy se však po pár minutách stočil k návratu, takže jsem ho mohla zavolat a upoutat, Gonny se objevil vzápětí. Oba psi dostali 4 a poznámku o hlasitém nahánění.

Po odzkoušení všech psů v houštinách jsme se přesunuli ke včerejší „trati“ pro vodění na řemeni. Tady už jsme pokračovali podle losů. Andy byl ohodnocen trojkou za jedno natažení řemene a mně rozhodčí řekli, že za to můžu já, protože jsem pospíchala. Je pravda, že jsem se snažila o svižnější tempo, a to po zkušenosti z Poháru středočeské pobočky, kde jsme na pomalou chůzi doplatili. Zkrátka vodění na řemeni nemusí být jen banalita  ukazuje se, že právě to bývá disciplína, kde lze pořádně zahýbat s pořadím soutěže. Jelikož dva trpasličí jezevčíci, „vynulovaní“ v předchozím nahánění, z drobných disciplín odstoupili, měli jsme brzy hotovo. To bylo dobře, protože začínalo pršet. Andymu propršela jen půlka odložení, což statečně vydržel, ovšem na stále houstnoucí liják doplatila naše malá kámoška Bety, hladkosrstá trpasličí jezevčice, která sice byla upoutaná, takže neodešla, ale napnula řemen. Z poslušnosti jsme dostali 4, a tak jsme BZ skončili se třemi čtyřkami a dvěma trojkami v I. ceně.

Odjeli jsme do chaty v Kochánkách, usadili se v altánu pod střechou a čekali na vyhlášení výsledků. Nakonec se ukázalo, že jsme v dnešních zkouškách vybojovali 4. místo a celkově si z memoriálu J. Brzáka povezeme bronzovou medaili, což byla pěkná odměna za Andyho vyrovnané výkony po oba dny. Na stopách se tentokrát tolik nedařilo, což nepřičítám Andymu, ale spíše sobě, protože velké pracovní vytížení v posledních týdnech nepochybně ovlivnilo moji schopnost soustředění, což se na psa přenáší. Na Memoriálu J. Brzáka jsme po tři roky stáli na stupních vítězů a máme doma sbírku všech tří kovů, a to je krásný výsledek. Soutěž provázela jako vždy milá přátelská atmosféra a s trochou štěstí skoro až do konce i pěkné počasí, a tak jsme odjížděli spokojeni.

Andy glosuje: Na soutěž jsem se těšil, a taky na kamarády. Byl jsem rád, že přijela Bety. Jednou jsme spolu byli ubytovaný na výcvikovém víkendu v jednom pokoji i s její kámoškou Amy, to jsme si bezvadně zařádili. Od tý doby mám tyhle holky rád. Porozuměl jsem si taky s Džinem, dlouhosrstým trpasličím jezevčíkem, kterej na to, že vyhrál asi milion výstav, není vůbec nafoukanej a je s ním legrace. Stopy jsem trochu pokazil, ale panička ví proč. Jinak jsem se celkem snažil a hlavně si myslím, že jsem krásně vyhnal ty srnky. Ten pohár jsme si teda domů zpátky nevezli, ale přivezli jsme docela dobrý granule, což mi stejně přijde lepší než pohár. Panička dostala za to třetí místo jezevčíka vymodelovanýho z hlíny, byl docela pěknej, tak snad jí to udělalo radost.

Memoriál Rudolfa Kristla 2013

Příprava na memoriál v letošním tropickém létu byla hodně náročná. Vlézt do rozpáleného auta a v pozdním odpoledni v něm strávit hodinu na cestě do honitby stálo leckdy dost úsilí, ale když už jsme byli na poli, byli jsme s Andym šťastní. Vždyť nás to baví! Letos jsme trochu potrénovali jak s kamarádem parsonem Bronym (to hlavně aporty kachny), tak zejména s křepelačkou Kačenkou a jejím páníčkem Milanem (všechny aporty). Barvy jsme trénovali sami staré a dlouhé, protože jsme předpokládali účast na barvářské soutěži v Německu, na niž jsme nakonec neodjeli, protože do poslední chvíle nebylo jasné, zda je místo i pro náhradníka, zkomplikovala se nám i doprava a přibyly pracovní povinnosti. Hodně času jsme strávili také u několika našich oblíbených rybníků, a to jak s dummy ve tvaru kachny (nevěřili byste, kolik lidí si pokaždé tento předmět s oranžovým zobákem a oranžovým pruhem okolo krku splete s opravdovou kachnou!), tak s kachnou opravdovou, která se Andymu líbí mnohem více. Opakování drobných disciplín jsme se věnovali průběžně, a tak jsme na memoriál jeli připraveni celkem podle představ.

Pátek 16. 8.

Kvůli pracovním povinnostem jsme vyrazili o trochu déle, než jsme chtěli. V Rakovníku už nás telefonicky sháněli pořadatelé, protože za půl hodiny mělo začít norování. Do Pavlíkova už to však nebylo daleko a navíc se čekalo ještě na jednoho opozdilce, takže příjezd jsme zvládli. Andy omrkl prostředí a brzy pochopil, že bude norovat. Po nástupu, kdy jsme vylosovali dárkové balení rakovnického piva s plackou číslo šest (vtipné oživení losování!), se už začal vyloženě těšit, protože poznal, že je soutěž a bude zábava. Když přišel na řadu, z neznámých důvodů při vstupu do nory mírně zaváhal, vstoupil do ní opatrně jako princezna do dračí sluje. Nakonec se ale rozběhl a čas 51 sekund mu na očekávanou trojku ještě stačil.

Po norování jsme v tradiční koloně vyrazili do Šanova. Po jistém zádrhelu, kdy jsme se na úzké silnici v zatáčce setkali s rozměrnými zemědělskými stroji, jsme přijeli k lesu nad obcí. K hrůze většiny vůdců byla pro každého psa vyznačena jiná dráha, přičemž se vypouštělo uprostřed porostu směrem k okraji lesa, na který navazovalo  pole. (Původně se předpokládalo vypouštění od pole do lesa, ale otočil se vítr. Otázkou je, zda vůbec lze v přírodě počítat s tím, že vítr bude respektovat předem vyznačená stanoviště – například Andy již neměl prase zcela proti větru, ale s mírným vánkem bočním, i když nám zrovna téměř nefoukalo, na rozdíl od prvních psů.)

Zkoušelo se bez pachové stopy natažené k praseti. Je to tak ve zkušebním řádu, proto si tato disciplína vysloužila název „létající prase“, ale rozumní rozhodčí nechávají k praseti táhnout vlečku se spárky či škárou, případně se táhne prase, aby bylo psu jasné, co se hledá. Podle názoru zkušených myslivců a kynologů je nesmyslné, když se pes vypouští k hledání na volno a nemá k dispozici stopu. Tím se ze zkoušení stala loterie. První vypadl hladkosrstý Cato ze Zelené mýtiny, který měl na trase houštinu a v ní srnčí. Zkoušel se domluvit s vůdcem, naznačoval mu, že má zvěř, ten ho posílal kupředu a pes nechápal, proč. Nakonec srnčí vyhnal a měl po disciplíně. Další dva psi měli přehlednější les a celkem silný vítr, takže prase vyhledali. Protože vyzkoušení osmi psů tímto způsobem zabralo asi dvě hodiny, šli jsme na řadu až v sedm, takže v tuto dobu byl okraj lesa plný stop od vycházející zvěře. S nedobrým pocitem jsem vypustila Andyho, raději bez povelu hledej, protože ten používám k vyslání na nahánění. Ztratil prasátko! Andy pochopil, že nemá někam zmizet, ale nevěděl, co tedy jiného. Chodil blízko před námi a ověřoval snaživě stopy, motal se hodně dokola, asi šlo o stopy zaječí (zajíce tam předtím spatřil kolega). Nakonec se nechal vyslat kupředu, ale bylo smutné pozorovat, že prase v nose nemá a jde příliš doleva, zatímco pro vítr by bylo lepší jít doprava, neboť šel mírně z levoboku, ačkoliv byl téměř neznatelný. Andy došel asi na šest metrů ke kusu, bez známky toho, že by jej navětřil (kdyby ano, šel by k němu, tím jsem si jistá). Otočil se a cestou zpět, ještě hodně daleko ode mě, našel srnčí stopu. Rozběhl se do houštin a za chviličku už hlásil. Hlavou mi proběhly všechny ty tropické tréninky, cesty, naděje – teď máme nulu, ačkoliv hlavní soutěž ještě ani nezačala.

Šla jsem Andyho odchytit, prohlédla si krásného srnce, který před ním prchal, a vrátili jsme se vyposlechnout si nepěkné hodnocení. Další dva účastníci po nás vypadli také, jejich lokality byly rovněž plné čerstvých stop, asi i od toho „našeho“ srnce. Čtyři účastníci vrcholného memoriálu jezevčíků  po úvodních, v podstatě formálních disciplínách, už mohou jít soutěž jen mimo oficiální pořadí, pokud budou chtít. Debatujeme u aut a většinou se shodujeme, že šlo o organizační chybu, byť bylo vše v souladu se zkušebním řádem. I když mám za to, že zkušební řád zkoušení na stopě umožňuje i nyní a nezakazuje vytvoření stopy k praseti, pokud se zkouší na jiném místě než při vypracování nepobarvené stopy. V novém zkušebním řádu by se disciplína Chování u kusu měla zkoušet zase na stopě, jako tomu bylo dříve, což je podobnější praxi.

Andy sedí smutně v autě a nerozumí tomu, co provedl špatně, protože cítí moje emoce. V půl deváté se teprve jedeme ubytovat, majitelka místního penzionu Na statku je už nervózní, že ohlášení hosté nepřijedou, tak ji uklidňuji, že jsou na cestě. Následuje kratší posezení v místní restauraci, kde probíráme dnešní smolné odpoledne a různé radosti a záležitosti mysliveckého a kynologického života. Andyho, který se na penzionu konečně najedl, beru s sebou a nálada už je o něco lepší.

Sobota 17. 8.

Oběhneme s Andym šanovskou náves a v půl osmé zasedáme k bohaté snídani. Je toho tolik, že se to vůbec nedá sníst, natož před soutěží. Andy dostává na rozjezd šunku a za chvíli odjíždíme na druhý konec obce, kde se nachází krásné Lesní divadlo, základna soutěže. V devět už stojíme v řadě proti rozhodčím, kteří jsou na pódiu – je nás všech osm, páteční nuly jsme vzali sportovně a jdeme ukázat, že naši pejsci jsou pašáci. Za chvíli odcházíme k blízkému rybníku na aport kachny z vody. V záloze je připravena setřice Berit, Andyho oblíbená spolužačka z loveckého výcviku, ale žádný z jezevčíků pomoc nepotřebuje, kachnu přinesou všichni. Někdo s krásnou předávkou, jiný o něco hůře, ale diváci jsou spokojeni a my s dvojkou docela také, loni jsme měli jedničku. Andy vyráží za kachnou s obvyklou vášní, protože vodu miluje, a už s ní plave zpátky a leze na břeh. Snažím se kachnu rychle uchopit, ale proklouzne mi rukou a navíc mi padá klobouk do vody. Rozhodčí se radí, ale nakonec ocení, že pes pracoval úplně bez povelů, a dávají nám dvojku. Tedy oproti loňsku zlepšení.

Ve dvojici s dlouhosrstým Chuckem Norrisem vyrážíme na pole, bude se slídit. Chuck má pětku, takže postupujeme v určité vzdálenosti za jeho vůdcem a rozhodčími. Andy tahá na vodítku a chce taky slídit, jazyk až na zem a oči navrch hlavy. Pak jsme na řadě a nashromážděná energie se ihned projevuje, Andy letí hlava nehlava dopředu a mizí za nedalekým horizontem, protože pole je trochu do kopce a blížíme se k vrcholu. Přicházíme k polní cestě a Andy nikde. Tuším, že obíhá kolo zpět, aby se podíval po srně, kterou předtím hnal Chuck. Předpoklad se ukazuje jako správný, Andy nás dobíhá zezadu. Potom tedy na povely slídí, ale nevypadá to bůhvíjak dobře – běhat po strništi, kde nic není, když okolo jsou keřovité porosty, kde je srnčí. To máš teda, paničko, nápady! Když martyrium na konci pole skončí, Andy je stále v dosahu a jde se vykoupat do bahnité louže na polní cestě, dostávám příkaz psa upoutat. Bohužel ale není konec, jdeme do jiné lokality, musíme najít zvěř. Cestou se Andy namočí ještě v rybníku a je vypuštěn na louku cca 20×70 m, aby slídil. Louka je obehnaná křovím a stromy a po levé delší straně teče potok. Andy běží jednou sem, podruhé tam, pak mizí v houští, samozřejmě. Projdeme louku a stoupneme si na okraj protějšího zoraného pole. Na mezi asi 200 m před námi vidím Andyho, vrací se k nám. Rozhodčí už jsou nervózní, musíme najít zvěř. Ať prý Andy slídí a neutíká. Zkouším mu to vysvětlit, ale myslí si o tom své, neboť on utíká právě proto, že hledá zvěř. Jdeme do louky s hustým neprostupným porostem. Ještě že mám tu páteční nulu! Nemusím se tolik nervovat. Andy to bere opět křovinami podél louky a za chvíli před námi hlásí. Běhá dokola, má zajíce. Zprava z pole se s rachotem blíží kombajny. Na tom poli někde Andy běhá. Ach jo, doufám, že co nevidět přijde. Pískám a rozesmátý Andy  se vrací. Vyzkoušíme ještě chování po výstřelu, to už se Andy sotva vleče. Nakonec dostáváme 2 ze slídění, 4 ze stopy živé zvěře a z hlasitosti a malou 4 z nosu. Hned nato se jezevčík naloží do potoka a rozhodčí nám mizí z dohledu.

Po příjemné polední přestávce v lesním divadle, kdy ovšem nemáme na jídlo ani pomyšlení, ale doplňujeme aspoň tekutiny, vyrážíme na aporty. Pernatou Andy hledá zprvu trošku neochotně, ale nakonec si dá říct, rychle ji najde a pěkně přinese, takže 4. Vlečku dělá pan rozhodčí poctivou, mizí nám z dohledu a já si říkám, že v tom vedru a na strništi budou mít naši chlupáči co dělat. Srstnatou zde zastupují divocí králíci s hmotností okolo 1,5 kg. Andy vybíhá na stopu, neomylně dojde ke králíkovi kdesi na obzoru a vrací se. Pak už vidím, že i s králíkem, no tak dobře. Už je na dohled a funí, dře se s tím a když přijde asi na 15 metrů, položí králíka na zem. Chvíli ho nechávám odpočinout, snad ho zase vezme. Ale Andy zkouší, jestli už mi to nestačí, a vydává se ke mně bez aportu. Co se dá dělat, bude povel, a tím pádem trojka. Aport! K mému překvapení se Andy neurazí, ale jde zpátky, králíka však mine. „Co děláš, Andy?“ zlobím se. Okamžitě udělá čelem vzad, králíka vezme, přinese a pěkně si sedne. No tak jo, máme tu trojku, hurá! Sobotní klání je u konce jdeme si dát zvěřinový guláš, napůl, jak jinak. Andy maso a já chleba s omáčkou. Pálí jako čert.
Potom se pokoušíme odpočívat v penzionu. Andy usne, přestože zvenku duní taneční hudba (v Šanově je právě pouť) a mísí se s muzikou kapely Ideál Band, která vystupuje na venkovním pódiu. Zavírám obě okna a čtu si asi hodinu v mapě. Kolem osmé vyrážíme s Andym do hospody. Na penzionu, kde jsme ubytováni v soukromí u paní ubytovatelky, chodí za dveřmi kocour a obávám se, aby Andy netropil nějakou neplechu. Navíc ani dveře pokoje nejdou zamknout. Tak Andy spí na zábavě u stolu a já povídám s kamarády, průběžně tančím a míchám víno s pivem (víno z Moravy nelze odmítnout, ale na žízeň je pivo lepší). Včas se však s Andym vytrácíme, abychom se na zítřek pořádně vyspali.

Neděle 18. 8.

Opět velikánská snídaně a poté přesun do lesního divadla. Dnes nás čeká les, což je dobře, protože má být ještě tepleji než včera, teploty vyšplhají přes 30 stupňů, a to nám v lese bude líp. K „vynulovaným“ soutěžícím z pátku přibyl další, jeden z drsnosrstých jezevčíků vypadl včera na nahánění. Memoriál v ceně mohou tedy dojít už jen tři psi. Odvážejí nás terénním autem do míst, kde jsou připravené barvy. Los určuje, že půjdeme první. Po následování, které zvládneme za 4, nastupujeme na barvu číslo 7 (šestka byla z nějakého důvodu vynechána). Stopa je připravená dost náročně, zejména poslední třetina se klikatí v mladém smrkovém porostu, že se mi tomu ani nechce věřit. Andy v průběhu práce dvakrát ukáže stopu zvěře, ale sám se vrací na barvu a krásně ji sleduje až k srnci. V cíli se trošku víc zajímá o igelitku se svačinou, kterou si tam položil trubač, ale to se mi docela podaří zamaskovat voláním: „Šikovný Andy, hezky našel srnečka!“Stoupám si za srnce a čekám na rozhodčí. Dostáváme úlomky a trubač zahraje a zazpívá hlahol. Andy se směje a já taky. Prý jsme vyfasovali nejtěžší stopu. Věřím tomu, byla opravdu memoriálová. Jdeme zpátky a budeme čekat, až si s barvou poradí Chuck.

Chuck se vrací s jedničkou, ale na rozdíl od nás patří ke šťastlivcům, kteří zůstávají v soutěži o pořadí. Další terénní vůz nás přemisťuje do lokality, kde proběhnou drobné disciplíny. Začínáme voděním na řemeni – trasa je vyznačená fáborky a vede malým údolíčkem, z kopce do kopce, proplétat se mezi stromy a zase z kopce do kopce. Pěkná trasa, na kterou mají rozhodčí hezký výhled. Andy překvapí, nejde ani rychle, ani pomalu, netahá z kopce a nevleče se do kopce. Dostáváme 4 a já si v duchu gratuluji, že jsem se vodění na řemeni před soutěží trochu věnovala.  Nahánění v Andyho podání znamená opět rozruch mezi místní zvěří. V úzké, ale dost dlouhé houštině si brzy něco najde (srnce, daňka?) a hlasitě žene nahoru lesem. Rozhodčí odcházejí, ať si psa po návratu upoutám a vrátím se k nim. Uf, doufám, že návrat se bude konat co nevidět. Zkouším Andymu nadběhnout, ale vrací se do houštiny, a tam ho nenajdu. Obcházím houštinu zpátky a rozhodčí už mě upozorňují, že se Andy vrací. Zavolám na něj, hezky se se mnou přivítá a dostává další 4. Potom už jen odložení – což po takové honičce Andy může jen ocenit. Ani se nehne, leží si na mechu a vydrží poctivých deset minut. Takže les se samými čtyřkami, paráda. Ale o to větší škoda toho pátku.

Vracíme se po lesní cestě a ve chvíli, kdy nám jede naproti auto, které nás má odvézt, na nás zaútočí včely, které kousek odtud vyplašil dřevorubec. Jedna bodá Chucka pod oko, ten se vyvléká z obojku a uskakuje dozadu, další mi naráží do krku a padá za triko, jiné bodají do hlav kolegy. Za pár vteřin nám dochází, co se děje, obíháme auto a utíkáme o kus dál. Včelu se mi podaří vyklepat bez toho, aby mě bodla. Zato u Andyho po návratu do Lesního divadla zjišťuji, že mu otéká pravý pysk. Asi včelu chytil, vypadá to, že ho píchla zevnitř, ale žihadlo nevidím. Za chvíli už ze strany vypadá jako setr.

A pak se poflakujeme, dáme si další guláš, spoustu vody (Andy), limonády, nealko piva (já), Andy spí, hovoří s pejsky a čekáme, až rozhodčí spočítají výsledky. Nakonec jsme s 359 body čtvrtí, nejlepší z „vynulovaných“. Kdybychom pátek nepokazili a měli z chování u kusu aspoň dvojku, jsme stříbrní – s 2 ze slídění bychom byli ve II. ceně. Na vyhlášení však přichází docela dobrá útěcha – dostali jsme cenu Nejlepší les. Za práci na barvě si to Andy opravdu zasloužil. Krásný obraz a plno dalších pěkných cen. Musím uznat, že tolik sponzorů se vidí málokde – za tím je velké úsilí organizátorů, to oceňuji. Celkově soutěž byla moc pěkná, v krásném prostředí, pořadatelé všechno zvládli na jedničku. Ačkoliv půlka soutěžících přišla předčasně o šance na medaile, zvítězil sportovní duch – bojovali jsme všichni až do konce, a to je na tom pěkné. Děkuji všem spolubojovníkům za pěknou atmosféru během soutěže i doprovodných zábav.

Andy glosuje: Tak jsem si nakonec cenu přivezl, i když jsem v pátek prý něco pokazil. Panička mi to vysvětlovala, ale stejně tomu nerozumím. Jinak jsem se dost snažil, zlepšil jsem si oproti loňsku čtyři disciplíny! Nejvíc se mi na soutěži líbila ta spousta zvěře, fakt jsem si zaběhal, potom malá setřice Tilda a to maso z guláše taky nebylo špatný. Pak jsem se dost pobavil na tý sobotní zábavě. Že se někdy lidi baví tím, že hrajou na kytary a zpívaj, v čemž já neshledávám nic pěknýho, to už jsem si zvyknul. Ale teď jsem viděl tanec! No to je ještě mnohem horší. Seřaděj se do dvojic nebo do kroužků a podivně se pohybujou, a do toho hlasitě hrajou jiný lidi na kytary a jiný nástroje. No představte si, kdybych vzal Tildu za tlapky a chtěl s ní tančit. To by si asi myslela, že jsem blázen. I když panička mi vyprávěla, že některý psi taky tancujou a dokonce v tom soutěží – se svýma lidma. Jsem rád, že já soutěžím v loveckých disciplínách. Na to aspoň jako jezevčík můžu bejt pyšnej.

Speciální barvářská soutěž KCHJ ČR 2013

Na letošní rok jsme si naplánovali účast ve Speciální barvářské soutěži, pořádané Klubem chovatelů jezevčíků ČR. Po dubnovém Poháru Středočeské pobočky KCHJ jsme zahájili nácvik delších pobarvených stop, protože na soutěži je stopa dlouhá 1500 kroků. Andy se naučil, že na stopě něco leží a když to najdeme, bereme to s sebou a jde se dál. Já jsem zkoumala, jakým způsobem si značit cestu, abych psa moc nezdržovala (od zkušených jsem měla návrhy i na toaletní papír :-)), párkrát jsme cvičili hledání nástřelu, aby se Andy naučil, že něco hledáme v malém prostoru. Jeden z nácviků jsme absolvovali v hustém dešti, z něhož nakonec byly povodně. Do naší výbavy přibyl i krokoměr, busolu už jsme měli a novou mapu Žďárských vrchů jsme koupili před odjezdem. To kdybychom se ztratili, tak ať aspoň trefíme do civilizace. Tak – a mohlo se vyrazit směr Vysočina.

Pátek 14. 6.

Podvečerní přesun do obce Škrdlovice jsme zvládli bez potíží v naplánovaném čase. Klíče od pokoje v obecním penzionu jsme obdrželi v hospůdce, kde při čekání na paní ubytovatelku došlo na ochutnávku místního piva. Pokojík jsme dostali čtyřlůžkový, bez příplatku za volná lůžka a také bez příplatku za pejska. Jednoduché ubytování, ale čisté, pro naše účely úplně skvělé. Vzdálenost od Račína, kde bylo centrum soutěže, jen osm kilometrů. Vyrazili jsme na večerní procházku k rybníku Velké Dářko. Slunce zapadalo za rybník a les voněl.

Sobota 15. 6.

Vstávali jsme brzo, a to po noci s hodně lehkým spánkem. Trochu nervy, trochu neznámé prostředí – Andy občas štěkl při návratu dalších hostů, které zaslechl na schodišti. V 7.15 už jsme stáli před hotelem v Račíně, kde mělo být ubytováno pár účastníků, ale nikde nikdo, ani jedna jezevčičí nožka. Jak asi najdeme loveckou chatu? V propozicích bližší údaje nejsou, nestihli jsme to včas zjistit. Jdu se zeptat do hotelu, při tom v okénku projíždějícího auta zahlédnu vousatého muže, který vypadá, že by mohl mít něco společného s myslivostí a možná i s jezevčičí soutěží? Sám na mě promluví a ptá se, jestli jedeme k chatě. Jedeme. Počká na mě, za chvíli už drandíme po silnici dolů k lesu a do lesa k chatě. Později se ukáže, že ten dobrý muž je pověřen veterinární prohlídkou soutěžících psů.

V půl deváté je nástup, rozhodčí se snaží začít co nejdříve, čeká nás spousta práce. Losuju desítku, ale ještě nevíme, jak dopadne losování barev. Dělíme se na dvě skupiny. Barva je první disciplínou. Čekání je dlouhé, každý vůdce je pryč minimálně hodinu, ale spíš více. Nejdříve jej musí odvézt na místo, kde je připravená vylosovaná stopa, poté se s ní musí poprat a když se ztratí, musí se umět najít, nebo aspoň oznámit, kde se asi nachází. Pro tento případ dostáváme všichni telefonní čísla rozhodčích s pokynem – nebloudit, radši hned volat, ať se nezdržujem. Nejdeme ani jako první, ani jako druzí. Nastávají první potíže, první ztracené dvojice. Hodiny ubíhají, pokud hlavní rozhodčí obdrží zprávu, je předchozí číslo došlo do cíle, losuje se další barva. Stále čekáme. Většina už to má za sebou, voní řízky a guláš, čas oběda. Jíst budeme až po barvě, nemůžeme se rozptylovat. Občas se jdeme trošku projít, Andy spí nebo pošťuchuje hladkosrstou Angie. Já si po x-té prohlížím mapu okolí, snažím se ji vtisknout do paměti. Přibývá smolařů, kteří nedošli. Každá taková zpráva nepřidá na klidu. Nakonec jdeme ve skupině jako poslední.

A už nás vezou. Cestou v autě si nahrávám okolí do hlavy – na silnici, pak kolem rybníku, zelená turistická značka, doleva, doprava, doprava… Ať aspoň víme, kam máme dojít, kdybychom zabloudili. Andy se strašně těší do lesa. Následování zvládneme za 4. Poté se dobrovolně dáme do hledání nástřelu (nepovinná disciplína). Rozhodčí mi ukazují čtverec vyznačený kolíky s listy papíru. Čtvrtý nějak nemohu zahlédnout, ale nechci zdržovat, je to čtverec, a tak asi vím, kde je. Andy dostává barvářský obojek a řemen a vydáváme se podél jedné strany čtverce. „Kde je nástřel?“, ptám se ho. Vidím, že jde s nosem u země, pochopil, co děláme, tak ho odepínám z řemene. U prvního kolíku zachytí pachy z úzkého pruhu louky, která přechází v houštinu. Radši ho připínám, nepotřebuju, aby šel něco honit. Jdeme podél strany čtverce, odhaduji směr větru a rozhoduji se dojít po obvodu k protější straně. Pak budeme postupovat cik cak proti větru. Zajímalo by mě, jak nástřel vypadá… Pobarvené větve, nebo něco jiného? Sleduju Andyho, jestli něco větří. Slídí poctivě. Máme prohledaný čtyřmetrový pás po obvodu a jdeme zpátky dalším pomyslným pruhem blíž ke středu čtverce. Andy něco zachytil. Podívám se tím směrem. Na zemi leží dřevěná placka, nalakovaná tmavým lakem a pokapaná barvou. Je na ní číslo. To je ono! Zvedám ruku: „Nástřel!“

Máme to za 6 minut 10 vteřin, tedy trojka a s ní 15 bodů navíc, to se vyplatilo. Vytahuji proužek krepáku, vážu ho na strom u nástřelu. Rozhodčí spouštějí stopky a ponechávají nás svému osudu. Trochu mě uklidňuje, že zhruba vím kde jsem (na mapě, která je nahraná v mojí hlavě :-)). „Barva, Andy!“ Vydáváme se do lesa, ale Andy trochu zmatkuje, je moc rozrušený. Tak znova k nástřelu, klid, jdeme na to. Tentokrát to vypadá lépe. Nikde na zemi ani kapka, ale pes jde rovnou za nosem, myslím, že ví, co dělá. Ohlížím se, nástřel se vzdaluje, musím dát další značku. Kdybychom už našli první markant, bylo by mi líp. Najednou Andy zakrouží v malém oblouku a zastaví se. Hurá – srnčí spárek a placka s číslem jedna. Hodný pes. Tady máš kousek klobásky, sbalíme nález do batohu (i se spárkem, ať pejska nezklamu), vážu další krepák a jdeme dál. Andy uhne v pravém úhlu doprava – je to opravdu tudy? Na trávě je znát, že tudy někdo šel, ale cestiček je víc a mohl to být kdokoli. Půda je podmáčená, čvachtá nám pod nohama, hm, to bude těžké. Andy váhá a zkouší různé směry, nedá se nic dělat, vrátíme se k místu nálezu markantu.

Pokračujeme. Vypadá to lépe, pes jde jistě. Za chvíli jsme u dalšího markantu. Je to trojka, takže dvojku jsme přešli – ale hurá, máme dva a to je základ, abychom obstáli. Andymu se spárky líbí. Projevuji ohromnou radost a dávám další kolečko klobásy. Pes nadšeně vyráží dál po stopě. Dostáváme se do členitého terénu. Příkop, strouha, další strouha. Je v ní dost vody tráva. Andy ji už už chce překonat, ale pak si lehá na břicho a chladí se. Otáčí se na mě s otazníkem v očích. „To víš, že se můžeš namočit,“ uklidňuju ho a zastavuju se. Za chviličku vyskočí a pokračuje. Najdeme markant číslo 4. Přecházíme několikrát potok, Andy s tím viditelně nemá problém. „Kde je barva?“ Neomylně přeskočí a zase jde s nosem u země. Markant číslo pět. Paráda! Dávám další značku, koukám na hodinky a na krokoměr. Jdeme něco přes dvacet minut, kroků je přes tisíc. Zbývá poslední třetina, to musíme zvládnout!

Pak už je to barvářský koncert. Andy sleduje koryto potoka, odbočí mezi dva velké smrky,  potom kolem kopečku porostlého borůvčím. Nemám kam dát značku, tak ji nechávám na vrcholu kopečku. Doufám, že to pořadatelé posbírají, je mi to fakt hloupé – v životě jsem v lese nazahodila ani papírek. V dálce mezi kmeny vidím houštinu. Už musí být brzo konec, srnec by mohl být tam. Zahlédnu první (a poslední) kapku barvy na zlomené větvi pod nohama. Jdeme pořád dobře! Dávám ještě značku a pokračujeme. Zanedlouho spatřím za stromy trojici rozhodčích – jsou v pozoru a ani nedutají, už nás zahlédli. Soustředit se, nepřejít srnce! Ihned se stydím, že mě tohle může napadnout, mám přeci psa. Andy už zachytil pach zvěře a odbočuje vlevo, na jehličí zasvítí světlá srst srnce. Máme to!!

Přicházejí rozhodčí, hlásím úspěšný dosled, oni jsou rádi, že někdo další úspěšně došel, a my jsme rádi ještě víc. Čas je skvělý, 37 minut, markanty jsou čtyři. Vysvětlujeme, že jsme přešli dvojku, v místech, kde jsme se jednou kousek vraceli. „Jenom jednou?“ smějí se rozhodčí a chválí nás. Vycházíme na cestu a za chvíli se vezeme zpět k lovecké chatě, i se srncem a nosiči zvěře. V autě panuje veselá nálada, jsem dojatá, je to úspěch.

U chaty sníme s Andym společně kuřecí řízek s bramborovým salátem (jak jsme se rozdělili, je asi jasné), zkoumáme s ostatními vůdci mapy svých stop, které jsme dostali o pořadatelů, posloucháme, s čím se kdo potýkal. Bor od Hápovy skály se na konci barvy setkal s liščetem, které zcela rozhodilo jeho pozornost. Zjišťujeme, že úspěšně došli jen tři psi, jeden je ještě v terénu. Naše skupina je ale celá, tak se vydáváme na odložení a vodění na řemeni. Odložení zvládá Andy dobře, navolno a za 4. Vrací se poslední vůdce, barvu zvládl, i když za trochu delší čas. Jako los 10 zase dlouho čekáme, než jdeme na vodění na řemeni. Už je po šesté hodině a Andy po celodenní práci považuje vodění na řemeni za zbytečnou šikanu. Vleče se jako mátoha a zajímá se o půdu rozrytou od prasat. Aspoň že se nezastavuje, druhá půlka okruhu je trochu lepší, ale i tak vidím, že tentokrát to čtyřka nebude. Za výslednou trojku jsme nakonec rádi. A jdeme na nahánění. Andy přepíná do jiného modu a strašně se těší. Nechápu, kde se v něm bere tolik energie. Ovšem opět musí počkat, jdeme zase poslední. Na nahánění vypadává fenka, která došla barvu jako poslední, čtvrtá. Už se jí nikam nechce. A jsme na řadě. Nemám obavy, že by Andy nešel do lesa, spíš naopak. Doufám, že brzo přijde. Rozhodčí za houštinou za chvíli ohlašují splněnou disciplínu, pes hledá daleko, systematicky. Pískám, čekám a trošku se obávám (kdo by to neznal), naštěstí se Andy brzy objevuje a v očích čtu údiv: „Co se bojíš, vždyť jsem tady!“ Doženeme ostatní a u lovecké chaty nasedáme do aut. Čeká nás skvělý společenský večer v restauraci v Polničce, s harmonikou, zábavnou scénkou, při níž vysvětluji, že opravdu nejsem učitelka, a výborným jídlem. Andy spí v rohu pod velkou pokojovou květinou a v jedenáct se vydáváme do Škrdlovic vyspat se na druhý den.

Neděle 16. 6.

Sraz je tentokrát o něco později, v osm u hotelu v Račíně. Vyfotíme si místního krásného raka, plastiku od sochaře Michala Olšiaka na břehu rybníka, a za chvíli v koloně vyjíždíme směr Přibyslav. V honitbě MS Dobrá budeme za pomoci korony v rojnici hledat zajíce a zkoušet psy z hlasitosti na stopě. Jdou s námi i vůdci s pejsky, kteří už v soutěži nepokračují. Pokud se podaří odzkoušet tři soutěžící, kteří dosud bojují o pořadí, mohou si hlasitost vyzkoušet i oni. Zastavujeme mezi poli, auta parkujeme na louku a s místním hospodářem se vydáváme do prvního pole. V noci pořádně pršelo, porost je do půli stehen a mokří jsme za chvilku skrz naskrz. Hlavní rozhodčí se nám směje ze silnice, prý zůstává tam, aby měl přehled. Dobrý vtip, aspoň jsme se po ránu probudili, ale tady zajíci nebudou.

Přesunujeme se na jiné pole. Chvíli je porost nižší, chvíli vysoký, takže pejsky neseme. Zajíci nikde, začínáme být všichni skeptičtí. Vyzkoušíme aspoň chování po výstřelu, ať se něco děje. Pak rozhodčí spolu s místními rozhodují, že korona projde remízek a zkusí nějakého ušáka vytlačit ven směrem k vůdcům. Za chvíli se ozývá ze všech stran pokřik: „Zajíc, zajíc!“ V nastalém zmatku dostávám povel, že mám jít já, sice s nejvyšším číslem losu, ale zato nejblíže zajíci. Vůbec jsem ho neviděla, tráva má dobře půl metru. Otáčím Andyho v náruči hlavou nazpět, aby zajíce náhodou nezahlédl, a běžím k určenému místu. Po chvilce upřesňování, kudy zajíc utekl, a odvolání Andyho ze směru, který nabírá (k remízku), ho nasazuji do blízkosti stopy. Za chvilku už hlásí a vyráží po stopě. Dostatečně daleko, stopu sleduje, stáčí se doprava. Hlavní rozhodčí se ptá, zda psa v tuto chvíli připískám. Asi ne, ale zkouším to a zároveň vybíhám za ním. To je ta zábavnější část zkoušky „Spurlaut“, hlasitosti na stopě. Vůdce v plné polní za horka na poli honí svého psa.  Statečně zdolávám hlubokou oranici jako kůň na Velké pardubické, zkušeně nadbíhám Andymu do vlivové vzdálenosti a pak dávám povel, aby čekal. Zastavuje se, běžím ho připnout na řemen a strašně ho chválím. Má velkou radost. Během další půlhodiny se podaří odzkoušet zbylé dva psy a je hotovo. Vracíme se, ostatní pejsky bohužel neodzkoušíme, rozhodčí musí jít počítat body a připravit všechny dokumenty.

Odjíždíme zpátky do Přibyslavi a Polničky, tentokrát každý na svou pěst. Spoléhám na svůj orientační smysl, přesto přehlédnu v Přibyslavi odbočku. Ke všemu někdo jede za mnou a asi spoléhá na to, že vím kudy. Za chvíli se ale chytám správného směru. Po silnici číslo 350 se jede cyklistický závod. Projíždíme pomalu cílem, pořadatelé na nás mávají, že můžeme. Odbočuji na Malou Losenici a v nepřehledné zatáčce před rybníkem Rejholec mi v protisměru vjedou do cesty dva cyklouši. Je to o zlomek sekundy, jednoho z nich už už vidím rozpláclého na mém předním skle. Opravdu nesnáším cyklouše! Oba zařvou a ten blíže k autu na poslední chvíli udělá myšku. Nikdo z nich nespadne a všichni pokračujeme v jízdě, i kolegové v autě za mnou, kterým dělám vodiče. Jsem ráda, že dnešní den nekorunovala nějaká nehoda. Potkávám další závodníky, ti už však jedou rozumně, s ohledem na to, že závodí na normálních silnicích za běžného provozu. Někteří se kochají krajinou a vypadají tak mnohem sympatičtěji, že první dva odresovaní šílenci. Bez dalších potíží přistáváme v Polničce u hospody a dělíme se s druhou posádkou o dramatický zážitek.

Pak už jenom sušíme oblečení a boty, jíme, pijeme pito, kafe, povídám si s výletníky, kteří se střídají u mého stolu. Něco po druhé hodině je spočítáno a potvrzuje se, co už nějakou dobu tuším – Andy ze Záhořských luk je vítězem Speciální barvářské soutěže KCHJ ČR 2013. V poděkování za vůdce pochválím organizaci soutěže, která byla opravdu perfektní, bez jakýchkoli zádrhelů, a také skvělou, přátelskou atmosféru, jež na soutěži po celou dobu vládla. Byl to opravdu skvělý víkend, bez ohledu na medaile. Opět přichází na přetřes mé povolání – hlavní rozhodčí přiznává, že naši stopu číslo 10 připravoval on sám, že byla těžká a že když nás viděl, tak prohlásil, že „jestli to ta učitelka dojde, odvolávám všechno, co jsem kdy řekl o učitelkách“. Je skutečně rád, že to odvolávat nemusí. Po mém proslovu však opět zaváhá. Nakonec na vysvětlenou přiznávám, že se živím psaním, takže řečnění taky zvládnu, když na to přijde. Za všeobecného veselí končíme a prohlížíme si krásné ceny, které věnoval Klub chovatelů jezevčíků a sponzoři. Pak už nás čeká dlouhá cesta, při níž sice malinko zabloudíme ve stylu „je to trochu dál, ale zato horší cesta“, to nám však umožňuje využít pohostinnosti malebné vesnice Vepříkov a osvěžit Andyho v místním rybníku na návsi. Sluníčko připaluje a v autě je opravdu vedro, ale díky vepříkovskému rybníku už zbytek cesty dáváme na jeden zátah. A postupně mi dochází, jaký úspěch to je a jak skvělého mám psa.

Andy glosuje: Když jsme přijeli večer k tomu rybníku, vůbec jsem netušil, co se bude dít. Hned ráno jsem ale zjistil, že jsme na nějakých zkouškách, a tím pádem že bude legrace. Tak jsem trpělivě čekal, až jsem se dočkal. Tak zábavnou stopu jsem ještě nešel. Našel jsem paničce spoustu srnčích spárků, myslím, že jich měla plnej baťoh. Bylo jich nejmíň tolik, kolik já mám tlapek. Na závěr jsem našel celýho srnce. Toho jsme si jako vždy zapomněli u těch pánů v autě, ale to neva, najdu paničce jinýho. Dostal jsem za tu barvu celej kuřecí řízek, to se mi vyplatilo. Večer jsem obohatil svoje vzdělání o poznatek, jak vypadá tahací harmonika. No je to něco příšernýho. Né teda na pohled, to je mi celkem fuk, ale kdybyste slyšeli ten zvuk! Z nějakýho důvodu to lidem přijde vtipný, tak se u těch zvuků smějou a zpívají písničky. (O zpívání písniček si taky myslím svoje.) Naštěstí jsem byl tak utahanej, že jsem si na toho harmonikáře jen párkrát štěknul, aby se ke mně s tou harmonikou nepřibližoval, a šel jsem spát k takovýmu velkýmu květináči. Pak jsme jeli domů a druhej den jsme honili po polích zajíce. Směl jsem se proběhnout jen za jedním, ale i tak mi to udělalo radost. Paničce pak udělalo radost, že jsem tu soutěž vyhrál, tak jsem rád. Když mě vzala na takovou pěknou akci, tak si ten zlatej pohár zaslouží, že jo.

Pohár Středočeské pobočky KCHJ 2013

Letos jsme zahájili zkouškovo-soutěžní sezónu hned na jaře klubovou soutěží Pohár Středočeské pobočky, kterou již po páté uspořádal Klub chovatelů jezevčíků ČR, tentokrát ve spolupráci s OMS Rokycany. Soutěž se skládala z lesních a barvářských zkoušek a zúčastnilo se jí 17 pejsků.

Sobota 27. 4.

Jako vždy bylo první náročnou disciplínou pro mě i Andyho brzké ranní vstávání. Protože jsme ale slíbili spolujízdu další účastnici Lucce s malým drsňáčkem Vigem, zodpovědně jsme uposlechli budík a vydali se na cestu přesně podle plánu. Kolem půl osmé jsme byli na místě – u zámku Březina nedaleko Rokycan. Po přivítání s ostatními a voňavém kafíčku nastalo rozlosování. Tentokrát nám připadlo číslo 8, což znamenalo, že odjíždíme k Holoubkovu do honitby Mýto. Po slavnostním zahájení s krásným tříhlasým vystoupením trubačů jsme nasedli do aut a po malém bloudění u Volduch jsme dorazili k místu konání lesních zkoušek.

Na nástupu nás rozhodčí rozdělili na dvě skupiny a vyšší čísla 6, 7,8, a 9 odeslali na polní disciplíny – tedy slídění s hodnocením hlasitosti, nosu, chování při výstřelu a také poslušnosti. Konání zkoušek se zřejmě mezi zvěří neutajilo, takže všichni zajíci se stačili včas schovat, zahlédli jsme jen jednoho v dálce pod námi, to už ale zkoušený pes byl dávno na jiném místě. Putování po poli bylo zdlouhavé a stále nebylo na čem vyzkoušet hlasitost. Jedné z jezevčic se to nakonec podařilo na srnci, takže když přišel na řadu Andy, byl rovnou odeslán z pole do lesa, protože rozhodčí viděli zajít do lesa vysokou. Nemám toto řešení ráda, protože pokud chci po psu slídění na poli a hned mu dovolím zaběhnout do lesa, kam s ním nejdu, stane se z toho nahánění. Andy si v lese v 99 % případů nějakou zvěř najde a následné slídění na poli, kdy má předvádět „systém“, už ho nebaví (a mě taky ne, protože je to z psího i lidského pohledu nesmyslné). Téměř okamžitě se ozvalo Andyho důrazné hlášení, ve kterém byl patrný i moment překvapení – jak by ne, vysokou viděl poprvé. Jak se dalo očekávat, vytáhla jej hluboko do lesa a s návratem byla trochu potíž, půlhodina byla dodržena s odřenýma ušima a s přihlédnutím k tomu, že byl za zvěří. V tu chvíli jsem však byla ráda, že se vrátil, známka nebyla tak důležitá.

Rozhodčí však známku zatím neudělili – slídění jsme museli ještě předvést a pro hlasitost jsme ještě měli pokusit vyslídit zajíce. Vydali jsme se zpět a Andy měl slídit na oranici a poté na zeleném porostu. Vzhledem k absenci zajíců však pro něj tato činnost nebyla zajímavá a navíc byl uběhaný z nahánění, takže sice celkem pěkně poslouchal na ruku a měnil směr, ale slídil na kratší vzdálenost a ke konci ztrácel síly. Rozhodčí nám vytkli, že bylo příliš mnoho povelů a dali nám ze slídění dvojku s tím, že hlasitost se musí ještě vyzkoušet, stejně jako u dalších dvou pejsků. Protože čas běžel a už jsme po polích běhali tři hodiny, rozdělili jsme se na dvě skupiny. Jeden pejsek nakonec na zajíce narazil u zahrady a rybníků v dolní části pole, zatímco s Andym a jezevčicí Fatimou jsme zamířili k porostu mladých boroviček, kam jsme viděli vběhnout zajíce. Vypuštěná jezevčice se vydala po jeho stopě, ale ušáka se jí najít nepodařilo. Po chvíli se vrátila a na stejném místě jsme zkusili vypustit Andyho. Ten byl za chvilku úspěšný a předvedl čtyřkovou hlasitost a čtyřku dostal i z nosu, zatímco z poslušnosti trojku kvůli pomalému návratu z nahánění. Dvojka ze slídění mě mrzela, protože praktické schopnosti něco vyslídit předvedl Andy krásně a ani na poli mi jeho výkon nepřišel tak špatný, nicméně rozhodčí na této soutěži posuzovali přísně a nedalo se nic dělat.

Po přestávce na občerstvovacím stanovišti jsme se vydali plnit lesní disciplíny. Jako obvykle jsme byli na barvu vylosováni jako první. Zahájili jsme samozřejmě následováním, které chodíme navolno. Rozhodčí Košan nejprve všechny upozornil, že se zakazuje jakýkoliv povel, včetně sykání a šoupání nohama, které někteří vůdci mají nacvičené (a které podle mě nijak v praxi nevadí, pokud jde opravdu o nenápadné usměrňující povely). Na to se pak začal plížit pár kroků za námi, aby mohl zaslechnou případné sykání nebo šeptání povelů. V této podivné formaci jsme se bez povelů doplížili až ke střelci, přičemž Andy šel pěkně, jednou se o necelý metr předběhl, ale sám se zařadil zpět k noze, nemohla jsem mu nic vytknout. Nicméně rozhodčí nám dali trojku, prý za toto předběhnutí. Budiž – pokud byli takto přísní na každého.

Barvu šel Andy pěkně, cestou sice ukázal některé jiné stopy, ale vždy se sám vrátil na barvu a dokončil ji se čtyřkou. Následovalo vodění na řemeni. Presto, že se konalo v blízkosti kusu položeného na konci barvy, Andy mi věnoval pozornost a nikam netáhl. Očekávala jsem, že nebudeme mít s touto poslušnostní disciplínou problém. Rozhodčí Košan zdůraznil, že půjdeme tři kroky za ním, a než jsem stačila říct Andy, k noze!, byl už deset kroků před námi. Protože dále kráčel vysokou rychlostí a přes překážky, už se nám ho dohnat nepodařilo. Zpětně jsem litovala, že jsem se o to vůbec pokoušela, protože Andy chodí pomalu (a to mi v lese přijde normální) a zbytečně jsem napínala vodítko. Kdybych rychlost ignorovala, mohli jsme mít možná jeden bod dolů, ale takto jsme přišli o tři body a dostali trapnou jedničku. Ta nás samozřejmě hodila do III. ceny.

Po skončení prací na barvě jsme šli ještě na nahánění, to už bylo asi šest večer a přišel velký dešťový mrak, v lese se sešeřilo a už jsme byli unavení nejen my, ale i psi. Andy však radostně zaběhl do houštiny a za chvíli už diovoce hlásil. Rozhodčí, který byl na kraji houštiny, přišel a oznámil nám, že Andy má prasata. Poté mě ještě informoval, že pokud Andy narazil na bachyni s malými, že má tedy „pořádnou smůlu“. Tím mi tedy nepřidal na náladě, měla jsem obavy i bez toho. Podle hlášení jsme poznali, že Andy točí prasata v houštině, ale nakonec se nechal asi během pěti minut připískat, když viděl, že za ním nikdo nepřichází. Vysloužil si obdiv přítomných za své honičské vlohy a ukázal, že právem nosí titul Diviačiar. Byla jsem ráda, že máme náročný den za sebou. V Praze jsme při návratu přijeli do hustého lijáku a na některých silnicích byla úplná potopa, mysleli jsme na barvy, které nám moknou v lese a čekají, jak si s nimi zítra poradíme.

Neděle 28. 4.

Podobně jako na podzimních všestrankách byla neděle pošmourná a deštivá. Opět jsme na Florenci nabrali spolucestující Lucku s Vigem a zamířili znovu na západ. Lucku jsme nechali podle domluvy s ostatními na pumpě v Mýtě, odkud měla odjet na lesní zkoušky, a sami jsme jeli opět na zámek Březina. Za okamžik už jsme v koloně odjížděli do honitby Březina. Nižší čísla šla na barvy, naše skupina 6-9 na drobné disciplíny. V lese pořád mrholilo a oproti včerejšku byla dost zima, ale ke krutému lijáku, který nás trápil na všestrankách, to mělo naštěstí stále daleko.

Jako první se zkoušelo nahánění. Oba pejskové před námi našli zajíce a pěkně hlásili. Totéž se brzy po vypuštění povedlo Andymu, takže si opět užil lovecké vášně. Přišel do deseti minut a hned následovalo odložení. Odkládali jsme v prostoru, kde předtím probíhalo štvaní zajíce, což bylo celkem obtížné, viděla jsem, jak Andy se zájmem zkoumá vůně v okolí svého odložení a trochu jsem trnula, jak to dopadne, ale ležel vzorně celých pět minut. Cestou zpět se zkoušelo vodění na řemeni. Rozhodčí Plašil šel před námi běžnou rychlostí, takže jsme neudělali chybu a ze všech tří disciplín jsme si odnesli známku 4.

Po příjemné přestávce u ohníčku s vůní klobás jsme se vydali na barvy. Ani mě nepřekvapilo, když opět Andyho kartu vylosovali jako první. Dopolední skupina měla z barev jedničky a dvojky, nikdo nestačil na první cenu – přes barvy prý vede mnoho stop zvěře a máme se na co těšit. Následování jsme předvedli za plný počet bodů a na barvě jsme nakonec měli tři krizová místa. Na prvních dvou se mi podařilo Andymu v klidu vysvětlit, že si přeju sledování barvy, ne stop srnčího a zajíců, a pokračovali jsme dál. Andy si vesele vykračoval a zdálo se, že mu noční déšť čtení barvy nezkomplikoval. Kousek před koncem, který už jsem tušila vzhledem k překonané vzdálenosti, dal Andy najevo, že větří nějaký pach. Bohužel jsem se domnívala, že je to pach kusu položeného na konci barvy, a uvěřila jsem mu, když mě opakovaně na povel Barva! táhl určitým směrem. Když ale po 15 metrech vyštěkl, bylo mi jasné, že sleduje živou zvěř. V tu chvíli nám rozhodčí odtroubili chybu. Zbytek, asi pouhých 30 metrů, už jsme došli bez potíží a dostali z barvy 3. Práce Andyho však byla pochválena jako jedna z nejlepších a nejlepší dnešní. Mně se také velmi líbila, zejména proto, že i přes mnoho atraktivnějších pachů Andy sledoval barvu a poslouchal moje připomínky.

Pak už jsme měli volno a strávili jsme pěkné chvíle u občerstvovacího stanu. Andy dostal kousky masa z guláše a opekla jsem mu slíbeného buřtíka. Po návratu všech ostatních soutěžících jsme odjeli zpět na zámek, kde jsme absolvovali obvyklé zdlouhavé čekání na vyhlášení výsledků, zatímco rozhodčí statečně bojovali z horou administrativních úkolů. Soutěž zakončilo slavnostní vyhlášení vítězů a předávání cen, opět za doprovodu trojice trubačů. Vítězem celé soutěže se stal hladkosrstý standard Caramelo ze Zelené mýtiny, který vyhrál jak LZ, tak BZ. Druhé místo na BZ obsadil dlouhosrstý standard Chido ze Slavkovské dědiny a třetí se umístil Andy ze Záhořských luk. Stříbro na LZ vybojoval drsnosrstý standard Fraser Grand Amity a třetí byl Chido ze Slavkovské dědiny.

Andy glosuje: Čtyři nahánění za dva dny, to bylo teda skvělý. Setkání s jeleny mě nejdřív trochu překvapilo, protože doteď jsem znal jenom srnce, ale hned jsem se za nima pustil. Když jsem zjistil, že jsem už nějak moc daleko od paničky, a jeleni stejně byli bůhvíkde, vydal jsem se na své stopě nazpátek. No to vám byla dálka. Slyšel jsem, jak panička nervózně píská, tak jsem běžel, jak to šlo, ale stejně jsem byl asi dost dlouho pryč. Podle mě to ale stálo za pokus, málem jsem toho jelena chytnul! Běhání na poli mě pak nebavilo, ale co bych pro paničku neudělal. Ona si vždycky přeje, abych běhal, kam ukáže, tak jsem se často otáčel, abych věděl, kam to má bejt. Rozhodčím se to prý ale stejně nelíbilo, měl jsem dělat, že hledám zajíce. Žádné stopy jsem sice nenašel, ale šlo o to divadlo, jestli mě chápete. Zajíce jsme našli o chvíli pozdějš, tak to jsem si zase trochu zaběhal. No a večer prasata. Navíc jsem dostal velkej kus klobásy, která někomu při opékání spadla do ohně a nikdo ji nechtěl. A druhej den mi panička dala maso z guláše a ještě mi opekla velikýho buřta jako odměnu za moje snahy při soutěži. Udělal jsem jí radost na barvě, protože to mě baví, a poslušnej jsem taky byl hodně. Podle mýho mínění mi klidně mohla opéct dva buřty, ale i tak jsem byl se stravováním spokojenej. Panička říká, že je to nezdravý jídlo, ale že občas se to může, jako odměna. Z dalších přínosů této soutěže bych rád zmínil jezevčice Fatimu a Ginu, které byly se mnou ve skupině a byly hrozně sympatický. Do Fatimy jsem se pak trošku zamiloval. Myslím si, že tento víkend ze psího pohledu neměl chybu.

Pracovní pohár KCHJ ČR 2012

Klub chovatelů jezevčíků včera zveřejnil výsledky Pracovního poháru KCHJ ČR za rok 2012. Andy ze Záhořských luk vybojoval se ziskem 1995 bodů první místo mezi dlouhosrstými standardními jezevčíky, čímž obhájil své loňské vítězství. Na druhém místě byl pejsek Chido ze Slavkovské dědiny (1719,6 b.) a třetí se umístil Yong ze Štěkotu (1469,6 b.) Mezi všemi přihlášenými jezevčíky všech plemen obsadil Andy celkově druhé místo za trpasličím dlouhánem Gonnym z Neratovické skalky , který získal o 40,1 bodu více (Gonnymu a jeho páníčkům, s nimiž chodím na myslivecký kurz, jsme už blahopřáli :-)). Pohár převezmeme na jarní schůzi Středočeské pobočky KCHJ.
V roce 2012 jsme úspěšně absolvovali Lesní zkoušky, Barvářské zkoušky, Speciální zkoušky z vodní práce, všestrannou soutěž Memoriál Rudolfa Kristla, Memoriál Josefa Brzáka (BZ a BZH), Podzimní zkoušky a Všestranné zkoušky. Získali jsme dva tituly CACT a dvakrát titul U – všestranný lovecky upotřebitelný pes (do bodového součtu poháru se však započítává U pouze jednou). Na podzim 2012 byl Andymu udělen titul Český šampion práce. Podrobnosti najdete na stránce Zkoušky.

Všestranné zkoušky v Chanovicích

Když jsme letos zabodovali na Memoriálu Rudolfa Kristla a neustali jsme v tréninku aportů i dalších disciplín během září, kdy byl na programu Memoriál Josefa Brzáka a Podzimní zkoušky, bylo logické využít Andyho připravenosti a završit sezonu Všestrannými zkouškami. Jako nejvhodnější se nám kvůli termínu jevily Chanovice v Plzeňském kraji, kde o prvním říjnovém víkendu pořádal Všestrané zkoušky OMS Klatovy. Na zkoušky jsme vyrazili společně s našimi tréninkovými parťáky – parson russell teriérem Bronym a jeho paničkou Janou, díky nimž jsme měli zajištěný i nocleh v nedalekém Chlumu.

Sobota 6. 10.

Z Prahy jsme vyjížděli v sobotu v šest, což Andy ani v nejmenším neocenil, protože je velký ranní spáč (přizpůsobil se smečce, žijící životem sov). Před osmou jsme byli na místě, se všemi jsme se přivítali, dali jsme si čaj a se stoupající nervozitou jsme čekali na zahájení náročných zkoušek, kterých se zúčastnilo 15 ohařů a šest pejsků ve skupině malých plemen. Vylosovali jsme si celkem milé číslo 3 a vyrazili jsme do honitby plnit polní disciplíny společně se skupinou malých plemen, čítající kromě nás dvě křepelačky, jednoho borderteriéra a jednu velšpringršpanělku, vedenou naší trenérkou Zuzkou.

Začínalo se slíděním, které se ukázalo jako docela zapeklitá věc. Pro prokázání hlasitosti jsme u každého pejska museli dlouho chodit, někteří byli nasazeni víckrát, nachodili jsme se dost, ale zvěř stále nikde. Přes rozmanitý terén a porosty, v nichž bychom zvěř očekávali téměř s jistotou, stále nic. Na Andyho vyšel čtverec louky obklopený lesem, což není pro jezevčíka zrovna ideální místo k předvádění slídění systémem sem a tam pod brokovým dostřelem. Zanedlouho se podle očekávání uchýlil do okolních houštin a kolem dokola prohledal přilehlý les. Očekávala jsem, že bude alespoň pěkně hlásit, že určitě něco v houštinách najde, ale nic. Po jeho návratu jsme ještě předváděli systém slídění v opačném směru, to si o mně Andy nejspíš myslel, že jsem se zbláznila, ale docela poslouchal a běhal. Rozhodčím se nicméně práce příliš nelíbila, hlasitost známkovat nemohli, a tak jsme čekali na další šanci. Nejhůře ovšem dopadl teriér Brony, který byl na slídění nasazen snad třikrát, naběhal se mnoho kilometrů a stále neměl štěstí na zvěř. Při čekání na louce pak přeběhl kolem nás srnec, kterého z protějšího pole vyhnala křepelačka. Rozhodčí po chvíli dorazil a nechal Andyho nasadit  na stopu. Ten zmizel do lesíka za srncem za chvíli pěkně hlásil na stopě, takže dostal svou první čtyřku.

Po dokončení úmorného slídění v téměř letním počasí a po přestávce na občerstvení, které za námi dorazilo na pole, jsme se vydali předvést na nedalekou louku aport pernaté. Tady si ze mě Andy slušně řečeno tropil žerty. Chodil kolem dokola a předstíral, že neví, co se od něj žádá. Na opakované povely Hledej, ztratil ale nakonec vykročil směrem k pohozené slepici, navětřil ji, došel k ní, potom chvilka napětí, zda ji sám vezme… Vzal, přinesl, předsedl a odevzdal. Známka tři za to počáteční váhání. Andy byl zřejmě zklamán, že jsme za celé dopoledne nenašli zvěř, takže to dával najevo mírnou neposlušností (a proto taky dostal celkovou známku 3, naštěstí v neděli byl poslušný hodně).

Pak následovala práce na vodě. Odpoledne se sice zvedl poměrně silný vítr, ale stále bylo teplo, tak pejskové neměli s vodou problém. Na pokyn rozhodčího jsme postupovali podél břehu, poté jsem vyslala Andyho na vodu hledat kachnu, ochotně tam vlezl a plaval, poté na povel opět prohledával porost na břehu a vzápětí navětřil pohozenou kachnu. Byla na hladině sice ne příliš daleko, zato hozená mezi napadané větve. Andy se ale s přírodními překážkami statečně popral, kachnu uchopil a přinesl, takže jsme sklidili další čtyřku. Ukázalo se, že tato disciplína je pro Andyho zřejmě lepší než pouhé přinášení z vody, protože při slídění trochu opadne jeho nezměrné nadšení, které v něm práce ve vodě vyvolává, a více se u předávky soustředí.

Pak už nás čekala pouze vlečka. To už bylo kolem patnácté hodiny a všichni už jsme cítili únavu, takže při práci pejsků na vlečce nechyběly okamžiky napětí. Andy šel však po stopě pěkně a když se vynořil z mírného zakřivení terénu a spatřila jsem, že králíka nese, mohla jsem se už trochu radovat. Cestou si jej ještě položil a lépe chytil, ale pak už přišel až ke mně. Zde se trochu zamyslel a nesedl si, ale králíka mi předal do ruky, takže jsme dostali pěknou známku tři. Všechny „aportovací“ disciplíny tedy Andy zvládl pěkně a ukázal, že i jezevčík může dobře zastat tuto práci.

Po přečtení výsledků ještě na poli jsme odjeli do chaty, kde jsme se chvilku zdrželi na občerstvení, a pak jsme se vydali přes Lnáře a pohádkové Hajany do neméně pohádkového Chlumu, jehož návsi vévodí obří sochy Křemílka a Vochomůrky, kreativně vytvořené prý z původních dřevěných plastik velikonočních zajíců, jimž vandal poškodil uši. Andyho bohatý den završilo ještě setkání se pštrosem a klokanem, kteří na nás koukali ze sousedovic zahrady. Řekla bych, že pštros zaujal Andyho mnohem více (dle velikosti jeho vykulených očí), i když klokan byl při hlasitých projevech jezevčíka s teriérem o něco živější. Po příjemném večerním posezení, při němž pejskové tvrdě usnuli, jsme se přemístili do hajan s malým h, abychom nabrali síly na druhý den zkoušek.

Neděle 7. 10.

Neděle byla už od počátku zamračená, jak se dalo očekávat po včerejším teplém počasí a odpoledním silném větru. Že ale bude hustě pršet v jednom kuse od devíti do dvou, to jsme si nikdo nepředstavovali. Jakmile jsme po ranním nástupu dorazili do lesa, spustil se liják. Za chvilku dorazili rozhodčí, kteří ráno ještě připravovali barvy, a mohli jsme losovat, kdo půjde první. Na barvu se vydala velššpringršpanělka Ennie. Chvíli jsme statečně mokli venku, pak jsme čekali v autě, pak zase venku, aby se pejskové nezapařili a nenastydli, pak zase chvíli v autě. Na barvách se střídali další účastníci a nakonec jsme zbyli jen my a borderteriér. Odešli jsme v určeném směru do lesa, kde losování určilo, že půjdeme až poslední. Všechny barvy byly připraveny ve velmi náročném terénu, šly do kopce, přes houštiny, skalky, ostružiní. Před nástupem na barvu se louce pod lesem ukázaly tři kusy srnčí zvěře, takže jsme ještě čekali na odzkoušení teriéra, který dosud neměl známku z hlasitosti. Andy srnčí naštěstí neviděl. I tak jsme však na barvu nastupovali už s posledními zbytky sil, promáčení na kost po čtyřhodinovém čekání. První polovinu deštěm už notně opláchnuté barvy šel Andy pěkně, pak jsme však narazili na místo, kde barvu křížily stopy zmíněných kusů srnčí zvěře. Andyho soustředění opadlo, začal hlásit stopu a bylo velmi těžké jej přesvědčit, aby se věnoval nezajímavé rozmáčené barvě. Když jsem mu promluvila do duše, vydal se znovu po stopě. Brzy se však opět nechal zlákat stopou živé zvěře a už se nedokázal sám opravit, což se nám pak přihodilo ještě jednou, takže jsme dvakrát uslyšeli nemilý zvuk povelky. Blížili jsme se do cíle, když zprava šest metrů před námi vyběhl zajíc. Andy opět začal hlásit a nejraději by se za zajícem vydal. Kus srnčího už však byl na dohled, takže jsme těch asi deset metrů už došli, a byla z toho limitní známka 2 z barvy.  Přesto však musím Andyho pochválit (což udělali na místě i rozhodčí), v první polovině pracoval velmi jistě, ačkoliv při té spoustě vody byl tento dosled na hranici možností psa.

Po návratu na stanoviště jsme nasedli do zamlžených aut a přemístili jsme se do jiného lesa, kde pejsci předvedli nahánění (opět nikdo neměl zvěř), poté hromadně vodění na řemeni (to už přestalo pršet) a pod protrhávajícími se mraky pak odložení. Slídiči museli navíc předvést klid na stanovišti a přinášení srstnaté zvěře. Při nahánění se v lese zranila jedna z křepelaček, vrátila se se silně zakrváceným předním během a břichem, naštěstí se však jednalo o menší ránu, než na jakou to zprvu vypadalo – do stehna si z vnitřní strany vrazila  pravděpodobně nějakou ležící větev, protože v něm měla hlubokou díru. Rána se po ovázání zatáhla a pak už nekrvácela, tak jsme si všichni oddychli. Všechny tři drobné disciplíny zvládl Andy za 4, odložení předvedl volně. Po odzkoušení slídičů z dohledávky a přinášení srstnaté nám rozhodčí přečetli známky. Tohoto aktu se vyčerpaný Andy již nechtěl zúčastnit – po odložení, kdy jsem si svlékala veškeré mokré oblečení a brala si jediný suchý svetr, nastoupil do auta a odmítl už kamkoliv jít. Tento malý prohřešek nám však byl odpuštěn, pejskové i vůdci během této neděle dostali opravdu zabrat, o rozhodčích ani nemluvíc, ti ještě kapali barvy a šli všechny stopy i podruhé při samotných zkouškách.

Posezení v teple na chatě, kam jsme se jako skupina vrátili poslední, bylo splněním snu. Oheň v krbu hřál, dali jsme si teplé jídlo, povídali o psech a o zkouškách a čekali v pohodě a už bez nervů na slavnostní vyhlášení výsledků. Andy nakonec získal vysoký počet bodů 320 a jen kvůli limitní známce z barvy skončil ve II. ceně. Ze skupiny malých plemen byl třetí v pořadí. Při troubení trubače jsem se neubránila jistému dojetí – byl to pro nás důstojný závěr velmi úspěšné zkouškové sezony a potvrzení, že se letos Andy toho hodně naučil a že jsme si se ctí poradili i s náročnými aporty. Po zkouškách jsme jeli do Chlumu pro Janu a Bronyho, kteří v neděli už ve zkouškách nepokračovali kvůli vlečce (z nekonečného slídění unavený Brony odmítl už vlečku dokončit a králíka nepřinesl). Pejskové se nám ještě stihli trochu poprat u jídla, z čehož si Andy odnesl malý šrám na uchu, a po dobré večeři jsme i s nadílkou vynikajících jablek a hrušek ujížděli ku Praze. Andy zaslouží za tyto zkoušky velkou pochvalu.

Andy glosuje: To byl ale pořádnej výlet. Dva dny jsme byli venku, v sobotu to bylo skvělý, ale byl jsem trochu zklamanej, že jsem nenašel žádnou srnku ani zajíce, ani bažanta nebo kachnu. Všechno akorát mrtvý, takový ty ocumlaný kousky, jak je musíme nosit, aby měli páníčci radost. Trošku jsem si z paničky udělal legraci, když jsem hledal na louce bažanta, no co, to musí bejt. Kachnu jsem jí ale přinesl krásně, to koukala. Králíka taky, ale u něj sem zapomněl na to sednutí (už jsem myslel na jídlo, fakt se omlouvám). Ten druhej den to byl záhul, v takovým dešti se podle mě má jít do hospody a ne do lesa. I když nahánět jsem šel stejně rád, ale zase nic. Zvěř tam byla akorát ve chvíli, kdy jsem nic honit nesměl. Smůla, no. Jo a u toho domu, kde jsme byli na návštěvě, jsem za plotem viděl obrovskou slepici, to si ani nedovedete představit, jakej to byl kus. Tu by teda určitě nepřiaportoval ani můj kámoš Bert, a to je velikej labrador. Panička říkala, že se ta slepice jmenuje pštros, ale moc jí to nevěřím, zní to divně. Pak tam byl ještě takovej velikej králík, Brony ho vyhecoval, tak odhopkal o kus dál, hlásili jsme a paničky nás odnesly. Tohle zvíře se jmenuje pro změnu klokan. Nevěděl jsem, že v jižních Čechách žijou takový divný zvířata. A to jsem Jihočech! Ale u nás v Záhoří jsem teda žádný takový neviděl a ani moje maminka mi o nich nic neříkala. Za zkoušky jsem na místě dostal vepřovou pečeni, to jsem si pochutnal. S Bronym jsme pak měli ještě večeři, trošku jsme se u toho poprali kvůli prázdný plechovce (mysleli jsme, že je plná). No prostě fůra nezapomenutelnejch zážitků.