Autor: Luci033

Páté místo mezi dlouhosrstými standardními jezevčíky a celkově 12. nejlepší výsledek z celkového počtu 52 přihlášených psů v Pracovním poháru KCHJ ČR 2015 vybojoval Andy ze Záhořských luk. Znovu tak potvrdil své pracovní kvality a navázal na své dřívější vynikající výsledky (vítěz pracovního poháru 2011 a 2012 ve své kategorii, 6. místo za rok 2013). Mezi největší úspěchy v roce 2015 řadíme vítězství ve Speciální barvářské soutěži KCHJ ČR, 4. místo v Evropském poháru – mezinárodní všestranné zkoušce (EP – InterVp) v rakouském Lengau a 3. místo na Poháru Plzeňska (LZ + BZ). Ani letos neplánujeme usnout na vavřínech a na nějaké soutěži se určitě objevíme.

Jako ocenění za Andyho vynikající výsledky jsme letos obdrželi od Klubu chovatelů jezevčíků nominaci na Evropský pohár – mezinárodní všestrannou zkoušku jezevčíků (Internationale Vielseitigkeitsprüfung für Dachshunde), která se konala v hornorakouském Lengau. Druhou českou účastnicí měla být rovněž dlouhosrstá Elsa od Širočiny s Radkem Haladou, která ze zdravotních důvodů nemohla na soutěž odjet. Vydali jsme se tedy hájit české barvy sami, v doprovodu rovněž nominovaného rozhodčího MVDr. Jaroslava Švece, místopředsedy českého Klubu chovatelů jezevčíků.

Pátek 16. 10.

Vyrazili jsme již dopoledne, raději s časovou rezervou. Měla jsem za sebou hektické dny strávené léčením počítače v servisu i léčením vlastního bacilu, který jsem chytila, takže jsem byla ráda, že jsme se zvládli vypravit a jakž takž stihli pracovní povinnosti i poslední trénink odložení s nezvyklými dvěma výstřely. Přistoupili jsme na Žižkově do auta k panu Švecovi a po bezproblémovém vymotání z Prahy jsme vyrazili po Strakonické směr jihozápad. Dobrou náladu ještě zlepšil oběd v restauraci U radnice ve Volyni a potom už jsme pospíchali k hraničnímu přechodu Strážný. Předpověď počasí se trefila do černého, kolem druhé začlo pršet. V Bavorském lese bylo mnohem ošklivěji než na české straně Šumavy, a tak se do mysli vkrádaly myšlenky na to, že asi teď někde v rakouské honitbě pěkně leje do čerstvě nakapaných barev. Po menší zácpě v Passau a na dálnici A8 jsme už bez problémů za pomoci navigace a map dorazili do cíle. Hotel Jägerwirt vypadal luxusně, leč přívětivě, a tak jsme příjezd oslavili ochutnávkou salzburského piva. Večer jsme poseděli se skupinou rakouských, německých a švýcarských rozhodčích, společně povečeřeli a proběhla také prezence a losování. Stejně jako na Poháru Plzeňska mi padla do ruky sedmička, snad opět šťastné číslo. Rakouský rozhodčí mi později řekl, že moje barva je dost zarostlá, ale že „se to dá“. Nebylo to příliš přesvědčivé. Pršet přestalo pozdě večer, ale nad ránem chvíli pršelo znovu.

Sobota 17. 10.

Ráno jsme vstávali časně – v půl sedmé už byla připravena snídaně, kterou jsme vynechali. Zřejmě nedoléčená nemoc, napětí a dlouhá cesta přispěly ke střední migréně, takže nebyla chuť. V půl osmé byl nástup před hotelem, který vypadal jako zámeček. Pětičlenná skupina trubačů dodala zahájení mezinárodní všestranné zkoušky slavnostní ráz. Každá země měla svůj špalík s vlajkou (zapomněli jsme to vyfotit). Na startu se sešlo 10 psů z 12 očekávaných (každá zúčastněná země měla nárok na dva soutěžící). Přišel i starosta Lengau, přítomni byli šéfové jezevčičích klubů z Německa, Rakouska i Švýcarska (ten dokonce jako vůdce). Rozhodčí byli kromě těchto zemí také z ČR, Francie a Itálie. Oficiálním jazykem soutěže byla němčina.

Jsouc bez vlastního auta, musela jsem se s někým svézt. Posadili mě do bílého VW Transporteru s majáčkem k revírníkovi, který zaváděl celou kolonu do revíru Kobernaussen. Povídali jsme si o honitbě a o vyskytující se zvěři – měli tam všechny druhy obvyklé zvěře a navrch prý i rysa a sviště. Ten sem asi přihopkal z nedalekých alpských údolí. Barvy se už nelosovaly, a tak jsme jakožto nejnižší číslo v naší skupině byli odvezeni hned po půl deváté ráno na naši první disciplínu – dosled na pobarvené stopě. Bylo zatím jen pár stupňů, úplné mokro a vlhký vzduch, ale už nepršelo. Brzy jsem pochopila, co znamená zarostlá stopa. Nástřel byl nad úvozovou cestou, na mechu uprostřed mokrého borůvčí, které bylo úplně všude, bujné a vysoké půl metru, protkané spletitými cestičkami. Na natěšeného Andyho se sesypala první sprška vody z prvního keříku a vyrazili jsme.

Pes šel vcelku jistě, ale až moc radostně (barva byla z vysoké zvěře), tak jsem nevěděla, zda zase neblbne na nějakých stopách. Ale rozhodčí nás tiše sledovali, tak nezbylo, než mu věřit. Barva samozřejmě po mnohahodinových deštích vidět nebyla. Nohy se bořily do tlusté vrstvy mechu a stopa stoupala do příkrého svahu. Po nějaké chvíli se zlomila, Andy chvilku hledal pokračování a vydal se v ostrém úhlu dál. Bohužel však po jiných stopách, takže jsme asi po 50 metrech byli poprvé odvoláni. Rozhodčí nám ukázali správný směr a od zlomu jsme pokračovali (úhel byl trochu ostřejší, než jakým původně šel Andy). Nyní trochu z kopce, přetnout lesní cestu a zase do kopce. Opět mech, borůvčí, mokro, klikaté cestičky, klikatá stopa. Rakouský rozhodčí za mnou zamumlal „sehr gut“, jinak bylo ticho, sledovala jsem psa a modlila se, abychom už nic nezkazili. Za chvíli jsem spatřila z trávy čnící paroží – na konci byla položena hlava jelena. Zvládli jsme to, bod dolů sice mrzí, ale podmínky byly opravdu náročné, jak počasí, tak i terén. Andy dal jelenovi pusu, dva trubači nám zahráli, pak se rozhodčí radili o známkách – zde se známkuje způsob práce na stopě (máme za 3 kvůli jedné chybě), jistota na stopě (také za 3) a vůle najít zvěř (za 4 – Andy se snažil :-)).

Po odzkoušení naší skupiny z barev jsme se v koloně přemístili hlouběji do lesa k vyzkoušení chování na stanovišti. Zkouší se v rozestupech na cestě jako v Česku, jen jsem si všimla, že většina odkládala psa s kabátem, svetrem apod., což tedy asi bylo v pořádku. Italský mladý jezevčík velmi hlasitě kňučel. To rozdráždilo Andyho a potichounku také trochu pískal, což nikdy nedělá, ale ležel a na pohled vypadal klidně, tak jsme o body nepřišli, ovšem zde jsme volili méně bodovanou variantu na řemeni. Hodnocení bylo o něco mírnější, než bychom čekali v Česku, i kňučící pes prošel.

Po obědě u lesní chaty (přijela polní kuchyně s jelením ragú) nás čekaly poslušnostní disciplíny. Odjeli jsme zase dále do lesa k malému lomu, kde jsme opět díky nejnižšímu číslu v naší skupině začínali. Nejprve vodění. Terén připomínal Boubínský prales. Snad všechny druhy překážek, jaké si lze v lese představit. Propadající se mech, všude ležící větve a tyčovina, vodní stružky, kapradí, klest, pařezy, terénní zlomy a příkrý svah. Měli jsme jít rovně do svahu, pokrytého větvemi, potom napříč svahem, doprava a zpět. Zde mě rozhodčí zastavili a navazovalo odložení psa. Takto jsme to samozřejmě necvičili, takže Andy zprvu nechtěl klidně ležet, ale vysvětlila jsem mu to napodruhé. Odešla jsem zbylých asi 20 metrů k rozhodčím, na pokyn se schovala za strom a někdo hned dvakrát vystřelil. (Bylo to trochu brzo, mělo se střílet po dvou minutách, odložení je celkem pětiminutové). Andy potom pět minut ležel, pak měl poslali pro psa. Jelikož lze vypadnout i na tom, že pes vyběhne nebo vyskočí vůdci naproti, tvářila jsem se jako čert a na Andyho se nedívala, dokud jsem nebyla u něj, takže se ani nehnul. Obě disciplíny jsme zvládli za 4, tedy beze ztráty. Ovšem pro vůdce, kteří by v tomto terénu počítali s voděním na řemeni, to tedy bylo fakt složité – snad i nemožné – projít bez chyby v tak komplikovaném terénu. Následné nahánění Andy předvedl také bezchybně, hezky a radostně prohledal určený prostor, ale zároveň se i vrátil na zapískání, takže jsme sobotu skončili s pěkným výsledkem – na celkovém 4. místě.

Průběžné výsledky vyhlásil na společenském večeru v hotelu Jägerwirt prezident Rakouského klubu jezevčíků Dr. Hans L. Ostermann. Společná večeře byla uspořádána formou teplého i studeného bufetu (jídlo i ubytování jsme si platili, český KCHJ však hradí účastníkům mezinárodních soutěží startovné) a k tomu nám opět hrál trubačský soubor. Noc byla v našem případě hodně rušná, protože v hotelu probíhala zároveň velká svatba a opilí svatebčané se mezi 3. a 5. hodinou pětkrát pokoušeli jiným klíčkem otevřít náš pokoj, klepali na nás, lomcovali klikou, smáli se, Andy štěkal a na upozornění, že je obsazeno, moc nereagovali, stejně za chvíli přišli zase. Vstávalo se opět v šest, hlava mě nadále bolela, takže žádná sláva. Ale boj je boj.

Neděle 18. 10.

V mírně vyčerpaném stavu z náročné noci se svatebčany jsem vykutala Andyho z pelechu. Museli jsme také všechno sbalit, bohužel jsme si nemohli nechat věci na pokoji. Zaplatili jsme ubytování v recepci, oběhli kousek Lengau kvůli vyvenčení a v půl osmé jsme už odjížděli na zkoušku hlasitosti na stopě (Spurlaut). O svezení jsme požádali německého účastníka pana Stiedla, který nás již v sobotu vezl z honitby. Jeho drsnosrstý pejsek jménem Anderl byl vlastně taky Andy, takže jmenovci jeli spolu. Po projetí několika obcí jsme přejeli jsme most přes frekventovanou rychlíkovou trať a zaparkovali. Před námi rozlehlé louky s typickými rakouskými usedlostmi, v pozadí z mlžného oparu pozvolna se vynořující alpské štíty. Až na tu trať dobré, doufali jsme, že brzy budeme od ní co nejdále a zajíci chvíli počkají.

První zajíc vyběhl pejskovi na levé straně rojnice, pěkně a dlouho ho sledoval. Po chvíli se usmálo štěstí i na nás na opačném konci řady. Za strouhou vyskočil ušák, dostala jsem pokyn Andyho nasadit na stopu. Přeskočila jsem hlubokou strouhu a postavila psa na místo, Andy hned s hlasitým hlášením vyběhl. Potom se dostal k další strouze a chvíli kolem ní běhal, nemohl najít vhodné místo k přeskočení (za chvíli se ukázalo, že tento půl metru široký příkop je mi téměř po ramena, když jsem do něj musela vlézt, abych Andyho přendala na cestě zpět). Nakonec však přeskočil a stopu opět našel, bohužel asi po 20 metrech zajíc přeběhl asfaltku a zde Andy pokračování stopy nemohl najít. Vydal se chvilku vpravo po asfaltce, potom se vracel směrem k místu, kde zajíc silničku křížil. Myslím, že by na louce pokračoval, ale dostala jsem pokyn ho odvolat s tím, že bude mít další pokus (všichni mají nárok na dva pokusy a hodnotí se lepší z nich). Popsaný výkon, kdy Andy sledoval hlasitě zaječí stopu cca 200 metrů, získal hodnocení 3, 3, 2, 2 (nos, hlasitost, vůle hledat, jistota na stopě). Vůle hledat Andymu sice nechyběla, ale jeho pobíhání podél strouhy asi zdálky působilo jako nejistota, i když přitom stále hlásil.

Druhou šanci jsme dostali bohužel až po dvou hodinách náročného trmácení loukami, jako úplně poslední. Do té doby jsem Andyho vedla jako ostatní na řemeni, takže se škrtil, jak spěchal dopředu. Ke konci jsem ho vzala do ruky, hlavou dozadu, aby se tolik nevysiloval. Rozhodčí mě upozornili, že jakýkoliv zajíc nyní bude náš, i na opačném konci řady. Zajíci však vyběhli blízko nás, hned dva, což taky není zrovna ideál. Nastal trochu zmatek, rozhodčí jeden přes druhé vykřikovali Hase!, Hase!, jeden zajíc běžel zpět k usedlosti, kolem níž jsme všichni před chvílí prošli, druhého jsem již nestačila sledovat. Rakouský rozhodčí mě volal k nasazení psa, zatímco francouzský rozhodčí mě zadržel, chytil Andyho za mordu (ještě že je to dobrák) a nepouštěl mě nikam. Rakouský rozhodčí řval, proč tam stojíme, francouzský tvrdil, že Andy zajíce viděl. Myslím si, že Andy zajíce neviděl, protože měl hlavu dozadu, nicméně se nedalo nic dělat. Po ztrátě minimálně minuty Francouz Andyho pustil a já šla dát psa na místo, kde zajíci vyběhli. Andy se krásně chytil stopy a přímočaře ji hlasitě sledoval, dobrých 300 metrů (viz fotka) až k usedlosti. U ní samozřejmě opět byla asfaltová cesta s malým parkovištěm, které zajíc překonal. Švýcarský rozhodčí s dalekohledem oznámil, že zajíc běžel mezi krávy, za usedlost. Bylo vidět, že Andy zabíhá také za dům, ale do ohrad s jalovicemi a býky si asi netroufl (ostatně, má zakázáno běhat do cizích zahrad). Hlásil ještě u domu, ale bohužel se někteří vůdci hlasitě bavili a nebylo dobře slyšet. Potom se Andy opět vynořil před domem na asfaltce a vydal se do louky naproti. Zde mi rozhodčí přikázali psa připískat. Andy způsobně poslechl a přiběhl. Jak je vidět, ani při druhém pokusu se zrovna nedalo mluvit o štěstí, nicméně známky jsme si vylepšili na samé trojky. Na čtyřkovou práci bylo potřeba předvést sledování stopy aspoň 400 m – to Andyho zajíci asi nevěděli. Známka 3 z chuti sledovat stopu je i tak nespravedlivá, ale takový je život…

Přesunuli jsme se s celou skupinou do hospůdky v blízké obci, kam nás pozval budoucí vítěz – švýcarský soutěžící a zároveň šéf tamního jezevčičího klubu Kurt Hartmann, který vedl drsnosrstou fenku Ilonu von der Dreyster Drift. Před polednem už jsme se i s druhou skupinou sešli opět ve snídaňové restauraci hotelu Jägerwirt, kde už byly připraveny ceny. Na tabuli výsledků byly doplněny body ze spurlautu a ukázalo se, že jsme s 233 body vybojovali krásné čtvrté místo. Cenu pro vítěze si odvezl již zmíněný švýcarský tým (274 bodů), druhá byla domácí drsnosrstá Shana vom Lindnergrund s Bernhardem Pobernelem (272 b.) a třetí místo obsadila francouzská černopálená dlouhánka Schumka s vůdcem Philippem Thiavillem (253 b.). Dva pejsci v soutěži neuspěli kvůli nevydařenému nahánění a odložení.

Všichni účastníci dostali milé suvenýry v podobě dárkových balení piva a jiných regionálních pochoutek, vítěz si odvážel malovaný štít-terč s mysliveckým motivem a my jsme si vybrali krásnou keramickou malovanou butylku se dvěma štamprlátky, ozdobenou znakem hornorakouského zemského mysliveckého spolku – což potěšilo všechny přítomné (na výběr byl nůž, pytel granulí a skleněné talíře darované městem Lengau). Někteří to glosovali, že Češka si nic jinýho vybrat nemohla, a zajímali se, jestli je butylka plná. (Nebyla, ale bude se do ní hodit jägermeister.) Potom jsme se plni zážitků vydali na cestu, kterou jsme opět proložili pozdním obědem ve Volyni; kolem osmé jsme byli doma.

Soutěž byla velmi náročná, každý jezevčík, který ji úspěšně absolvuje, zaslouží obdiv. Je to cenná zkušenost a musím říci, že hlavně Rakušané a Němci po oba dny pěli chválu na české jezevčíky a jejich lovecké vlastnosti. Mnoho z nich české pejsky mělo, ukazovali mi na mobilu na mapě, kde si je koupili  Také Andyho chválili za výkon i vzhled. Probrali jsme i uprchlíky, přičemž sklidil uznání i český prezident za racionální postoje v této věci. Uprchlíky jsme nikde neviděli, ale na dálnici ve směru na Norimberk bylo jakési opatření a zúžení do jednoho pruhu, které způsobilo asi desetikilometrovou kolonu. Na konci zúžení bylo parkoviště s vojenským stanem plné vojáků, policistů a hasičů, ale jinak nic.

Takže děkuji všem organizátorům i účastníkům za pěkně uspořádanou soutěž a milou atmosféru, spolucestujícímu rozhodčímu Jardovi Švecovi za podporu (i když nadržovat mi nemohl, protože jsem si vylosovala jinou skupinu :-)) a KCHJ ČR za nominaci, myslím, že jsme obstáli se ctí. A také poděkování všem, kdo nám již v průběhu poháru fandili na Facebooku, kam umístil průběžné výsledky italský rozhodčí.

Andy glosuje: V Rakousku jsem byl už dvakrát lyžovat, ale to jsem byl ještě dost malej. Teď jsem tam jel víc oficiálně, takže jsem si dokonce musel pořídit svůj cestovní pas. Nejvíc se mi líbila barva a hlavně jelení hlava, kterou jsem tam našel, potom honění zajíců (bylo jich tam docela hodně) a všechny obědy a večeře, protože panička mi pokaždý dala všechno svoje maso. To my máme takovou domluvu. Škoda že jsme nechodili na snídaně, mám rád hotelový snídaně, ale na druhou stranu se mi taky nechtělo tak brzo vstávat. Panička říká, že jsme sovy. Já jsem teda víc pes, ale když to říká panička, tak asi jsem i trochu sova. Vím, že jsem nějaký věci asi pokazil, ale zajíc se nejlíp stopuje, když si otírá kožíšek o trávu, což se na asfaltu neděje. Já jen aby vám to bylo jasný. Kdyby mi zajíc běžel rovně po trávě jako třeba německýmu Andymu, tak bych to předvedl stejně tak hezky jako on. Příště bych klidně jel do Rakouska zas.

1 2 ►

Na Poháru Plzeňska jsme ještě nebyli, navíc se nám soutěž hodila i v rámci ladění formy na vrchol sezóny – Evropský pohár v Rakousku, a tak jsme se přihlásili. Soutěž složená z lesních a barvářských zkoušek se měla konat v Horní Bříze. Ubytování jsme po dlouhém pátrání na internetu sehnali v penzionu v Chrástu a těšili se na podzimní krásné Plzeňsko. Krátce před soutěží jsme však dostali zprávu, že se pohár kvůli technickým potížím v původní honitbě bude konat v Žihli. Chrást byl tím pádem trochu mimo, ale už nebyl čas něco měnit, tak jsme se smířili se čtyřicetikilometrovým dojížděním.V pátek jsme dorazili do penzionu, který byl spíše dělnickou ubytovnou, ale Chrást potěšil otevřenou cukrárnou, kde jsme si pořídili pár dortíků.

Sobota 3. 10.

Ráno jsme okolo sedmé vyrazili do Žihle. Byly asi tři stupně, nicméně to vypadalo na hezký podzimní den. V sobotu byly na programu lesní zkoušky. Po ranním rozehřátí v hospůdce RH Bar jsme se v dobré náladě přesunuli na prostranství před blízkým nádražím na slavnostní nástup. Na startu se sešli standardní jezevčíci všech typů srsti, králičí drsnosrstý jezevčík, hladkosrstá foxteriérka a několik borderteriérů. Po losování (vytáhla jsem šťastnou sedmu) naše skupina odjela do lesa na barvy. Na stopu jsme šli třetí v pořadí. Šoulačka se podařila bez chyb, na stopě se však Andy v první třetině nechal rozptýlit množstvím čerstvých stop a přišli jsme tak o bod, ale pak už jsme ke kusu s jistotou dorazili. Následující vodění na volno jsme předvedli bez chyby.

Potom jsme odjeli kousek za Žihli na slídění. Louky rozdělené remízky slibovaly, že by tu zvěř mohla být. Po vypuštění u křovisek Andy brzy našel srnčí stopu a hlasitě se po ní vydal. Proběhl na další louku, vrátil se, a pak jsme ještě měli za úkol ukázat systematické slídění, při kterém se vyzkoušelo také chování po výstřelu. Vše jsme zvládli za 4, a tak jsme se vydali zpět, k autům. Opodál jsme ještě vyzkoušeli pejsky z odložení, tady jsme navolno sklidili další čtyřku.

Po obědě v RH baru jsme jeli znovu do lesa na disciplínu vyhánění zvěře z houštin. Houština mladých borovic byla dobře zazvěřená, takže všichni psi měli možnost prokázat hlasitost, jen jsem měla trochu obavy z nedaleké silnice. Vše ale proběhlo bez problémů a Andy získal svou závěrečnou čtyřku s poznámkou „hlasité nahánění“. Lesní zkoušky jsme tedy zakončili s 258 body v I. ceně a umístili se na druhém místě za mladší hladkosrstou jezevčicí Glorií z Fryšova domu. Po posezení v hospůdce (pochvala za vynikající koláčky neznámému pekaři!) jsme se cestou ještě stavili v Plasích prohlédnout si aspoň zvenčí areál kláštera a pivovaru. V pozoruhodně rekonstruovaném Pivovarském šenku jsme si dali malé občerstvení a pokračovali do Kaznějova, kde jsme si dali večeři v pizzerii La Roccia. Andy si zde pohrál se skupinou dětí od vedle sedících hostů, ale už se těšil do postele. Cestou s různých lesíků vyskakovali do silnice srnci a srny, tak jsme jeli pomalu.

Neděle 4. 10.

Sbalili jsme si saky paky, vyklidili pokojík v penzionu a opět ujížděli do žihelského RH Baru. Koláčky byl opět přichystány, atmosféra přátelská. Trubač byl viditelně označen velikou cedulí TRUBAČ a z druhé strany ŘEDITEL, neboť zastával obě funkce. Vůdci, kteří přijeli pouze na barvářské zkoušky mimo soutěž Pohár Plzeňska, se tak mohli rychle zorientovat, kde se koná prezence. Po nástupu u nádraží za opět vcelku pěkného počasí jsme se vydali na již známé místo v lese.

Tentokrát jsem vylosovala jedničku, takže jsem začala s losováním barev a vytáhla sama sebe. To nebylo pro Andyho nejlepší, protože se ještě nezačal soustředit. Na šoulačce jsem ho musela trošku brzdit syknutím, což rozhodčí slyšeli a snížili nám známku na tři. Na barvě, která vedla okrajem lesa, většinou v podrostu plném čerstvých stop od zvěře, se Andy zapletl do voňavých stop a opět brzy přišel o bod. Pokračovali jsme dál, Andy se vydal po chodníčku od zvěře a to se mi nezdálo, ale na povalené tyčovině jsem viděla kapky barvy, tak jsem mu věřila, stejně jako rozhodčí, která šla za mnou. Bohužel se ukázalo, že jdeme špatně a domnělá barva jsou kapky, jež zde zanechali ptáci, kteří se přežrali bezinek. Další bod dolů znamenal posun do II. ceny a tím i ztrátu naděje na CACT a velmi pravděpodobně i na vítězství. Ke kusu jsme došli už s obtížemi, Andy se přestal soustředit a zajímal se i o jiné stopy, ale podařilo se to. Odložení a vodění bylo na volno, obě disciplíny za 4, a tak jsme barvářské zkoušky dokončili ve II. ceně s počtem 84. bodů.

Pak už jsme jen dlouho čekali, až se vyzkouší ostatní. Andy si hrál se sedmiměsíční Tannenbergou Amery alias Páťou, kterou nám svěřil do opatrování doc. Bukovjan, když šel se svým trpasličím Devilem na barvu. To si Andy užil, protože Páťa byla jak z divokých vajec. Po odzkoušení všech psů a vyhlášení známek jsme odjeli do RH Baru, kde jsme trávili čas u jídla a pití. Andy dostal párky, protože celkový výkon i přes nedělní zaváhání byl pěkný. Na slavnostním nástupu se ukázalo, že nám nakonec body vystačily na krásné 3. místo, a tak jsme mohli ze Žihle odjíždět opravdu spokojeni. Největší uznání však patří místnímu mysliveckému sdružení, které se narychlo ujalo soutěže a během několika dnů vše dokázalo perfektně připravit. U dvoudenních zkoušek to není žádná legrace, takže sklízeli zasloužený obdiv během celého víkendu. Vítězství si odvezla Gloria z Fryšova domu s Janou Špetovou a druhé místo obsadil králičí drsňák Devil z Hradu Ronova s doc. Karlem Bukovjanem.

Andy glosuje: Na soutěž jsem se těšil. Hned jak panička začala balit, věděl jsem, že bude dobrodružství. S těma dortama to začlo pěkně. V noci jsem trochu štěkal na neznámé ruchy na chodbě, ale to dělám na novém místě často, tak se panička ani nedivila. Ráno jsem se těšil asi trochu moc, protože mě ty čerstvé stopy rozptýlily, ale jinak jsem se dost snažil a paničku jsem překvapil, jak jsem sklízel jednu čtyřku za druhou. Kuřecí kousky z jejího jídla v pizzerii jsem dostal zaslouženě. Myslel jsem, že druhý den zase budeme honit zvěř, ale nic takovýho se nekonalo. Přitom tam bylo tolik stop! Já bych našel srnku hned. Jenže jsem měl zase jít po barvě a nějak jsem se nemohl soustředit. No co, panička se taky někdy nemůže soustředit, když něco dělá na počítači. Já mám taky právo se nesoustředit. Snažil jsem se to pak ze všech sil napravit na odložení a vodění, ale prý to už nepomohlo. Ale se třetím místem jsme nakonec byli spokojený a myslím, že ta puberťačka Páťa koukala, jakej jsem borec.

Speciální barvářská soutěž je zkrátka výzva. A tak jsme se i letos vydali zkusit štěstí na tuto nejtěžší tuzemskou barvářskou soutěž pro jezevčíky. Různé tréninkové stopy a barvy včetně dvou soutěží na Rozvadově jsme měli za sebou, takže jsme přidali jen trénink hledání nástřelu jako připomenutí, o co půjde, a jednu kratší barvu s markanty.

Sobota 30. 5.

O poslední květnové sobotě jsme brzy ráno vyrazili směr Litoměřice. Kemp v Brozanech jsme s menšími komplikacemi našli, ale to už se odjíždělo do skutečného centra soutěže, jímž se na celý víkend stala restaurace Na Růžku v Brozanech. Brzy bylo jasné, že jsem si ten rohlík doma narychlo před odjezdem měla odpustit, neboť nás zde čekala opulentní snídaně. Poté jsme vyrazili na střelnici u Travčic, kde byla soutěž slavnostně zahájena, a pak jsme se přesunuli auty na okraj blízkého lesa.

Stopy byly připraveny na obou stranách cesty, a tak se s půlhodinovým odstupem vydali na první disciplíny dvě soutěžící dvojice. Čekala je práce před barvou (šoulačka nebo následování), hledání nástřelu ve čtverci 50 x 50 m (pokud chtěli nástřel hledat) a samotná práce na barvě. My ostatní jsme čekali, střídavě vytahovali a schovávali deštníky a pláštěnky a pozorovali na mobilní aplikaci pásy oblačnosti. Vypadalo to, že po první přeháňce bude chvíli klid a přijde další déšť, a zhruba v poledne už pršet přestane, což se i stalo. Nicméně více než vývoj počasí nás znervózňovala skutečnost, že už uplynuly asi dvě hodiny a první týmy nikde. Během dnes se však ukázalo, že dvouhodinové čekání bude standardem – silný vítr provázející proměnlivé počasí, suché podloží (písek) a předchozí suché a teplé počasí zvýšily obtížnost stop na maximum.

Nakonec jsme šli na řadu jako předposlední. Andy mi udělal velkou radost při šoulačce, kdy i při druhém odložení po výstřelu zůstal vzorně ležet a počkal, až si pro něj dojdu. První čtyřka v kapse a mohli jsme jít hledat nástřel. Čtverec 50 x 50 metrů ve vzrostlém lese, tu a tam s podrostem náletů jsme začali systematicky procházet hned zkraje, s ohledem na vítr. Hledali jsme oba, a brzy se nám to podařilo – čas 1 minuta 50. Ze samé radosti jsem si zapomněla místo označit, ale po pár krocích jsem si vzpomněla. Takže uvázat první krepák, nechat rozhodčí za zády a do boje. Čas zahájení práce na stopě: 13:41.

Prvních pár desítek metrů v lese, dostat se do soustředění a snad to půjde. Jenže záhy vycházíme na louku, Andy pokračuje trávou. Zdá se mi to trochu divné, takže se psa ptám, načež mu spíše oznamuji, že ztratil. Beru Andyho do ruky, povyskočením mi pomůže, což v jeho slovníku znamená, že opravdu ze stopy sešel a potřebuje poradit. Utíkáme do blízkosti nástřelu, nemá cenu vymýšlet něco jiného, když jsme teprve na začátku. Pak už se Andy vydává při lesem podél jeho okraje, což vypadá nadějněji. Brzy nacházíme první markant, což rozveselí nejen Andyho. Pokračujeme mladým smrkovým porostem, takový pěkný lesík, ale suché jehličí, kapku barvy není šance zahlédnout. Potom se znovu zamotáme, naštěstí se můžeme vrátit na místo jistoty, kde ležel markant. Napoprvé se nám vymotat nepodaří, vracíme se tedy znovu, ale už ne o celý kus. Nakonec se zdá, že se Andy opět chytil stopy, tak pokračujeme.

Z luk nad námi dost fouká, dá se předpokládat, že jdeme pod větrem kousek od stopní dráhy. To se potvrzuje u druhého markantu. Andy v jednom místě začne kroužit s vysokým nosem, ale se soustředěným výrazem, ne s hubou od ucha k uchu, jako když navětří zvěř. Takže markant – kde může být. Uděláme malé kolečko a Andy markant najde, podešli jsme ho o pár metrů. Beru spárek i dřevěnou placku a pokračujeme. Trochu maliní, spousta jehličí, ticho, jsme tu takoví ztracení – ale doufám, že doopravdy ztracení nejsme. Nacházíme třetí markant a maliním pokračujeme dál. Nakonec se dostáváme na louku, ovšem když se rozhlédnu kolem, les zkrátka končí, louka a skupinky břízek všude, co se dá dělat. Snad Andy otevřenou krajinu zvládne, na loukách bude plno stop srnčího. Za chvíli se ponoříme do lesa a doputujeme ke čtvrtému markantu. Jsme na cestě okolo 40 minut, ale hodinky už radši nesleduju. Spatřím první kapky barvy na pařízku. Vycházíme na další louku, ach jo. Potom přetínáme pískovou cestu, tady nás o správnosti utvrdí opět kapka barvy. Za cestou zase louka, tentokrát hodně suchá, s polehlou suchou travinou. Andy vypadá vcelku jistě, i když už má jazyk na vestě, já vypadám asi zoufale. Vichr, sucho a vedro. Ve druhé třetině leží před námi poslední markant. Tak to je skvělé, Andy jde po stopě, teď tedy dojít ke kusu.

Docházíme k asfaltové cyklostezce. Tak teď se ukaž, kamaráde. Andy zkušeně popojde podél trávy lemující druhou stranu cyklostezky, a zanoří se do porostu. Vypadá to sebevědomě, tak jo. Dávám na nějaký stromek krepák a pokračujeme podél břízek. Za chvíli do nich pes odbočí, ale jde všelijak, motá se mezi stromky a vysokou trávou, pak pokračuje po další louce, moc se mi to nezdá, ale co mi zbývá. Dostáváme se na velkou otevřenou louku. Zleva fouká silný vítr od pískovny. Andy zrychluje, jde s vysokým nosem a nakonec dvakrát tlumeně štěkne. Něco tu asi přeběhlo. „Nesmíš nic honit, Andy, barva,“ připomínám psovi, ale chvíli jdu jeho zvolenou cestou. Nakonec však pes opět přiznává, že ztratil. Nesu ho pár desítek metrů nazpátek, k břízkám, a zkoušíme to znovu. Dojdeme do jiného místa louky, a situace se opakuje, takže se rozhoduji vrátit se o větší kus, až na místo posledního markantu. Jsme na stopě okolo hodiny. Andy se drží směru, ale pokaždé jde malinko jinudy, to mi moc na jistotě nepřidává. Vypadá však, že se snaží. Tak znova na louku, ale znova se motáme a vracíme. „Barva, barva, kde máš barvu?“ Zahlédnu zaparkované auto, které převáží zvěř. Není to žádné překvapení, je mi jasné, že někde u louky už bude kus. Ale louka má nějakých 80 × 200 metrů a těžko říct, kam až srnce donesli.

Nedá se nic dělat, musíme ještě jednou na nástřel, nebo se nevymotáme. Zakopávám, padám se psem v náručí. Vstávám, jdu a mám pocit, že už brzo začnu brečet, nebo nějakým jiným způsobem propadnu zoufalství. Snažím se nedat najevo, že trochu ztrácím nervy, ale Andy to z tónu hlasu pozná. Za břízkami mu dávám napít a taky kousek párku. „Tak kde je barva?“ Pes už toho má viditelně dost. Vydává se úplně jinam a je vidět, že to není po barvě, že to jen tak zkouší. „Barva,“ opakuju, a sama sobě s tím jdu na nervy. Andy si lehá a já mám pocit, že bude konec. Jestli se jezevčík zašprajcne, už nic nezmůžu. Náš dialog je v tu chvíli opravdu intenzivní, prožíváme společný zápas a taky každý bojujeme svůj vnitřní boj, jedeme na rezervy. Začnu psa chválit a povzbuzovat a snažím se, aby to bylo co nejupřímnější. Zabere to. Andy jde znovu podél břízek a vycházíme na louku. Dojdeme do poloviny, zase vysoký nos. Zbývá nám asi půlhodina. Nedá se nic dělat, v tom větru musím psa nechat hledat, jak umí. Pustit si ho netroufám, ale už mlčím. Žádná barva, prostě ať jde za tím pachem, Když to bude živá zvěř, nedá se nic dělat, stejně už nic jiného nevymyslím. A když to bude sledovaný kus, tím líp. Andy kličkuje a chytá vítr, trochu to připomíná pouštění draka, ale postupuje směrem k okraji louky, kousek od místa, kde vykukuje za keři auto.

Spatřím srnce. Zlomek vteřiny tomu nevěřím, že jsme to zvládli. Pak už ale Andyho chválím, ten padá k zemi, dávám mu napít, fotím ho a čekáme na rozhodčí. Cítím, že jsem tak rudá v obličeji, že klidně můžu tvrdit, že Vinnetou je můj brácha. Andy leží opodál na boku a připomíná srnce, kterého jsme právě našli, avšak oddechování a vyplazený jazyk svědčí o tom, že je přeci jen živ. Rozhodčí strašně dlouho nejdou, až si říkám, že buď omdleli smíchy po divadle, které jsme jim předvedli, nebo jsme u nějakého jiného srnce. Za chvíli se však objevují a vyprávějí, jak se nás poprvé, kdy jsme na louku přišli, lekli, protože nás ještě nečekali, to jsme prý byli blízko kusu. A jak potom s hrůzou sledovali náš zápas. Chválí mě za trpělivost a Andyho za šikovnost, dostáváme úlomky a jedeme na střelnici. Čas vypracování stopy: 93 minut, 5 markantů. Z ostatních však zatím došli jenom dva soutěžící a jeden ještě pracuje, takže není vše ztraceno. V tuto chvíli je důležité, že jsme stále ve hře.

Nakonec se ukáže, že na barvě neuspěla polovina startovního pole, tentokrát to bylo skutečně těžké. Nejrychlejší pes, hladkosrstý Knight Rider Onyx Moravia, má čas 63 minut a 4 markanty, další úspěšný dlouhán Carter Bekyra došel 3 minuty před vypršením dvouhodinového limitu, se 3 markanty. V podvečer zvládáme ještě pětiminutové odložení na volno za 4, vodění na volno za 3 (Andy se plouží, už je unavený) a nahánění za 4 (únava Andyho přechodně přešla :-)). Po večeři a posezení odjíždíme na nocleh do Kralup. Večer pak spící Andy vydá velmi naštvané zamručení, které zní jako „Jdi už s tím do p…“. Okamžitě mě napadne, že se mu zdá, jak jdeme po stopě a já stále říkám „Barva, barva“.

Neděle 31. 5.

V osm přijíždíme do brozanské restaurace, následují míchaná vajíčka a poté odjíždíme na pole pod dálnicí. V soutěži pokračují všichni, ačkoliv tři pejsci jsou kvůli 0 na barvě mimo pořadí. Máme slíbené zajíce jménem Franta a Pepa, nakonec se ukáže, že si přivedli ještě čtyři kamarády. Nejprve jdeme po poli sojovém. Soja je zatím malá, takže porost řídký, zajíci v dálce prchají pryč. Nicméně stihneme vyzkoušet několik psů, mezi nimi i Andyho. Ačkoliv není nasazen přímo na stopu, brzo si jí najde a hlasitě sleduje. Rozhodčím jeho výkon stačí a dávají nám krásné známky ze všech sledovaných disciplín.

V roli honců pokračujeme na pole makové, kde je porost vyšší a hustší. Pěknou práci předvede Arko z Vanyborek, ostatním pejskům se daří se střídavými úspěchy. Potom se obracíme a jdeme tentýž terén znovu, každý z méně úspěšných dostane nakonec dvě šance. Potom už zbývá jen chování po výstřelu, které bez potíží všichni zvládají. Nakonec se ukazuje, že Knight Rider vzhledem k méně přesvědčivému výkonu na poli padá také do III. ceny a zůstává bodově za námi, a to znamená jediné – Andy ze Záhořských luk podruhé získává zlato ve Speciální barvářské soutěži. Spolu s loňským 2. místem a předloňským vítězstvím je to krásná série úspěchů v této náročné soutěži, jejíž letošní ročník patřil díky přírodním podmínkám bezesporu k těm nejtěžším. Na druhém místě tedy Knight Rider Onyx Moravia a na třetím dlouhán Carter Bekyra.

Bezprostřední odměnou pro Andyho je pak daňčí řízek k obědu a odpoledne následují krásné ceny, z nichž se Andy raduje se svým zubatým úsměvem od ucha k uchu. Připadá mi, že má radost i z poháru, ale samozřejmě ho potěší pytel granulí a především srnčí kýta, kterou velkorysí organizátoři věnují vítězi. (Z té chudák pracovitý pes ovšem nakonec dostane jen ořezky z kosti, zatímco o maso se odpoledne podělí nadšení rodinní příslušníci.) Barvářská speciálka i letos znamenala nejen skutečnou prověrku sil a schopností pro pejsky i vůdce, ale jako obvykle i příjemný víkend prožitý v přátelském duchu. Organizátorům, rozhodčím i místnímu mysliveckému sdružení patří dík, a čest našim soupeřům, všichni pejsci byli skvělí.

1 2 ►

V dubnu se nám na Rozvadově líbilo, forma byla naladěná, tak proč nevyrazit ještě jednou do jarní přírody. Přihlásila jsem tedy Andyho na Pohár Českého lesa v dosledech, sestávající z barvářských zkoušek a barvářských zkoušek honičů, a jali jsme se pilovat některé disciplíny. Zejména šoulačku, novinku z loňska, která přišla s novými zkušebními řády, a také chování u kusu. Při pondělním nácviku před soutěží jsme díky kamarádovi Milanovi měli na tréninku i čerstvou kůži z divočáka i s hlavou. Andy po jejím ověření u kůže vzorně zalehnul, takže to vypadalo nadějně, navíc u kůže vyčiněné, s níž trénujeme nejčastěji, dokonce hlásí. V pátek se tedy vydáváme na západ, dálnicí lemovanou téměř po celé délce lesy. K večeru dorazíme na Kótu a těšíme se na soutěž.

Sobota 16. 5. 

Po prezenci v klubovně na Kótě zamíříme v koloně aut do centra Rozvadova, na slavnostní nástup mezi místními casiny. Na startu je třináct pejsků – jedna křepelačka, čtyři jagdteriéři, jeden bordík, jeden stafbulík a jezevčíci různých rázů a srstí. Po zahájení a losování odjíždíme k Novým Domkům na stopy. Než vyrazíme na první disciplínu, uplyne pár hodin čekání, ale je celkem příjemné počasí, klábosíme a zjišťujeme, jak se dařilo těm, kdo přicházejí ze stop. Už to vypadá, že se dřív pojede na Kótu na oběd, než vůbec stihneme získat první body, ale nakonec nám los určí šestou stopu.

Andy se po ní s jistotou vydává a brzy zahlédnu na svahu nad ním naaranžované prase. Vypadá docela živě, jako by číhalo. Andy podleze spadlý kmen a spatří divočáka rovněž. Pro jistotu se k němu přiblíží zezadu, ověří, zamyslí se, a pak už jen tak bloumá okolo. Pak se rozhodne vydat se ke mně, z čehož moc velkou radost nemám, nicméně na mě skáče a vypadá to, že se chlubí svým nálezem. Na pokyn rozhodčích mě tedy má opět dovést ke kusu. To už se mu moc nechce, ohlíží se a musím ho povzbuzovat, no nakonec tam dojdeme, Andy očuchává prase a získává 4 ze stopy a 2 z chování u kusu.

Vrátíme se na silničku a dostáváme další pokyn, nasedat do auta a rychle popojet k rozhodčím, kteří zkoušejí odložení a vodění. Ještě to stihneme před obědem. Popojedeme tedy pár set metrů na křižovatku a zamíříme do hloubi lesa. Nejprve vodění, terén je členitý, kopeček nahoru i dolů, stromy, větve, Andy se trošku plouží, ale když se mu přizpůsobím, nevypadá to nakonec tak špatně a dostáváme čtyřku. Na odložení se některým pejskům příliš nedaří, přeci jen je to těch 5 + 5 minut s výstřelem, ale Andy všechno zvládne, leží v trávě, v klidu si chytá klíšťata a dostává další čtyřku a z poslušnosti máme také nejvyšší známku.

Na oběd odjíždíme s pocitem dobře odvedené práce, je hotovo. Dvojka z chování trochu mrzí, protože kvůli ní padáme do II. ceny a přicházíme o šanci na CACT a nejspíš i na medaili, ale jinak musím Andyho za celý den pochválit. Pochvala nabude formy masa od oběda, s čímž je pes spokojen.

Odpoledne už máme volno, tak se jedeme podívat ke zchátralému kostelu Navštívení Panny Marie. Stavba z roku 1834, poblíž obnovený hřbitůvek, vše vypadá v jarní zeleni až romanticky, ale kostela je mi líto. Po válce byl používán jako stáj… Před II. světovou válkou žilo v Nových Domcích na 750 lidí, v roce 2001 měla obec 14 stálých obyvatel.

Večer pak je společenská událost – výcvikářka KCHJ slaví narozeniny, a tak se zpívá, tančí a veselí až do noci. Andy odložen na pokoji ruší ty, co šli spát, svým zoufalým štěkovytím. Ráno je ze všeho obviněno malé štěně, drsnosrstá jezevčice, takže uvádím vše na pravou míru a přiznávám, že to řval starý mazák. Nebojí se sám, ale chtěl na mejdan. Nakonec jsem ho tam o půlnoci vzala, takže ochutnal šunku a salám a šli jsme spát.

Neděle 17. 5.

Ranní nástup tentokrát na Kótě a odjíždíme opět na Nové Domky. Dnes jsme jako los číslo 7 přiřazeni ke druhé skupině, zřejmě proto, že první byla včera pomalejší, tak aby jich bylo míň. Na barvu jdeme opět předposlední. Ale nejprve šoulačka. Střelkyně se ukryje v porostu a my s Andym postupujeme podle předpisů – 30 kroků pomalu spolu, potichu psa odložit, 30 kroků, gestem psa přivolat, dalších 30 spolu, opět odložit a jít se schovat. Po výstřelu se Andy postaví, ale neudělá ani krok a zůstane do mého příchodu, tak dostáváme 4. A můžeme vyrazit po barvě.

Andy se dává do práce, stopa vede do stráně, všude se válí klest ještě po likvidaci následků jarního orkánu. Asi v polovině Andy vesele navětří nějakou čerstvou stopu, odbočí,a le nechá se bez potíží vrátit na barvu a pokračuje. Pak ještě trochu kličkuje, skoro si už myslím, že z barvy sešel, tak mu říkam, aby šel ke mně. Chci ho nasadit kousek zpátky na stopu, myslím si, že já na ní ještě stojím. Andy na konci řemenu však trhne rameny, jako že tento povel teda neposlechne, neboť ON JDE DOBŘE, a sebejistě vyrazí mezi zelené keříčky borůvčí. Uvěřím mu, sklapnu a jdu za ním. Má pravdu, jsme kousek od kusu. Prase ho nepotěší, těšil se na srnu, kterou předtím viděl na autě, ale potěší ho aspoň pochvala a odměna ode mě. Nosiči zvěře říkají, že před minutou přeběhly barvu dvě siky. To je tedy to Andyho první zastavení, musím ocenit, že vcelku ochotně pracoval dál, když kolem běželo takové lákadlo.

Sklízíme dvě čtyřky a opět míříme na drobné disciplíny. Odložení je o kousek jinde než včera a poblíž se koná i vodění, tentokrát v méně náročném terénu. Zvládneme obojí za 4 a máme hotovo, hurá na Kótu. Dáme si polévku a jdeme balit věci, Andy usne na posteli. Rozhodčí počítají výsledky, před čtvrtou nastupujeme na slavnostní vyhlášení. Zjišťuji, že na dnešních BZ vydobyl Andy s plným počtem bodů 4. místo, celkově v celé soutěži skončil pátý ze 13, což je pěkné. Dostáváme diplom i cenu a spokojení odjíždíme z vydařeného víkendu domů.

Jako první jarní rozcvičku jsme zvolili novou soutěž O pohár Klubu chovatelů jezevčíků, zaměřenou na různé disciplíny včetně 900 kroků dlouhé pobarvené a současně šlapané stopy bez doprovodu rozhodčího. V pátek 25. dubna odpoledne jsme proto vyrazili na západ. Do Rozvadova jsme přijeli asi v půl osmé, ubytovali se v prostorách kynologického klubu na Kótě, v bývalém zařízení pohraničního vojska, a vyšli na malou obhlídku okolí. Večer jsme strávili v kuchyňce s již přítomnými organizátory a některými rozhodčími a vůdci při kytaře a slivovici ze Štramberka od všeobecně oblíbeného vůdce Mildy Petráše.

Sobota 25. 4.

Ráno jsme se sešli ve společenské místnosti a po kafi a krátkém rozkoukání jsme pospíchali na brzký nástup. Čekala nás, především naše pejsky, spousta práce. Na startu se sešlo šest vůdců a sedm psů – všichni standardního rázu, po dvou z řad drsnosrstých a dlouhosrstých, početní (a nakonec i výkonnostní) převahu měli hlaďáci. Rozdělili jsme se na dvě skupiny a vyrazili k lesu.

První disciplínou byla časově i jinak nejnáročnější práce na stopě bez doprovodu rozhodčího. Los číslo jedna na nás nepadl, a tak jsme se mohli nadále aklimatizovat a povalovat se nedaleko památníku slavnostního přestřižení železné opony před Vánoci 1989. Nakonec jsme šli na řadu jako čtvrtí. Rozhodčí nás dovezli do hlubokého pohraničního hvozdu, ukázali nám nástřel a opustili nás. Teď se ukaž jezevčíku, je to na tobě.

Po vzoru Evropského poháru norníků byly markanty, jež bylo nutno na stopě posbírat (aspoň dva ze čtyř) vyrobeny z dřevěné placky na drátěném trnu, který byl zaražen do země. Placky o průměru 5-6 cm byly natřeny oranžovo barvou, a tak jejich nalezení bylo úkolem pro vůdce – na rozdíl od české Speciální barvářské soutěže, kde jsou u markantů položeny kousky spárků ze zvěře, což (většinou) označí pes. Andyho hledání markatnů na stopě baví, ale těchto oranžových placek si fakt nevšímal. Nicméně první měla být již 30 kroků od nástřelu a záhy jsem ji spatřila, takže jsem ji popadla a pokračovali jsme dál podél lesního průseku. Za pár desítek metrů Andy odbočil doleva do lesa, kde se nacházela oplocenka, a začal zde tak nějak bloudit. Na otázku, kde má barvu, dával najevo, že to popletl, tak jsme se vrátili k místu prvního markantu. Tentokrát pokračoval rovně průsekem, načež zabočil do pravého úhlu do lesa. Jelikož asi ve třetině stopy bylo na místě očekávat takový zlom, zdálo se to logické. Označila jsem si místo a ponořili jsme se do porostu. Naštěstí na nás brzy zasvítila další oranžová placka, čímž se potvrdilo, že jdeme správně. Pokračovali jsme k dalšímu 90stupňovému zlomu, který Andy bez potíží vypracoval, a opět mě brzy přivedl k markantu. Teď už zbývalo jen najít poslední, který se měl nacházet u sledovaného kusu zvěře. V dálce se objevila podezřelá houština, v níž jsem tušila cíl našeho snažení. Andy se pustil doprostřed mlází a brzy se zde zamotal v chodníčcích vyšlapaných od zvěře. Nevadí, někde to tu musí být, vrátíme se na místo před houštinou, které jsem označila, a zkusíme to znova. Vezmu Andyho do ruky, je vidět, že už je unavený, ale zároveň zůstává v napětí, určitě to zvládne. Po pár metrech se podívám vlevo a spatřím ležící malé selátko, vedle zapíchnutý markant. Takže jsem Andyho donesla ke kusu, no nemá se ten pes krásně? Rozhodčí se vynořují pár desítek metrů nad námi z houští a přicházejí nám blahopřát. Čas 26 minut (nakonec druhý nejlepší hned za vítězem soutěže), 4 markanty.

V zájmu časové úspory a také kvůli předpovědi horšího počasí na neděli odjíždíme ještě k rybníku na přinášení kachny z vody. Andy je opět jako u vytržení, přinášet kachnu je jeho vášeň, plave jako vydra, ale zároveň je trochu problém při tomto rozrušení předvést pěkné předání. No nakonec získáváme dvojku, což je vcelku dobré.

Po obědě vyrážíme na nahánění. Andy se tohoto oblíbeného úkolu zhostí se sobě vlastním nasazením, zkontroluje řádný kus revíru, doufám jen, že nepoběží až do Německa. Hlásí zvěř a po zahájení pískání se po chvílí vrací s jazykem až na zem. Z radosti vyskočí nejen na mě, ale nakonec i do náruče rozhodčímu, který se upřímně baví Andyho loveckým nadšením. Odložení 5 + 5 minut s výstřelem zvládneme za 4 bez uvázání a podaří se i chování na stanovišti, kde ovšem Andyho pro jistotu vážu. Jako pejsek se zkušenostmi z praxe už nemusí být tak stoprocentně klidný, jako když před pár lety skládal své první zkoušky obsahující tuto disciplínu. Vzhledem k tomu, že „honci“ dělají opravdu obrovský rámus, připomínající spíš demonstraci než naháňku, a navíc jednu kolegyni napadne zakřičet „Prasata!“, je uvázání fakt dobrý nápad. Na levém konci řady se strhne poprask, někteří psi vyrážení do leče a situace připomíná mnoho věcí, jen ne klid na stanovišti.

Neděle 26. 4.

Po nástupu vyrážíme pěšky k noře, která je přímo v areálu Kóty. Doufám, že si Andy nepokazí dosavadní skóre a bude u lišky hlásit jako o život – máme druhý nejvyšší počet bodů a tudíž našlápnuto na medaili. Andy se s vervou pouští do vsuku a vypadá to dobře, ovšem jen do chvíle, než se dostane ke zlomu za zatáčkou. Zůstane v místě a hlásí, ale tak nějak přidušeně. Až se leknu, že jsem mu zapomněla sundat obojek, ale hned se ujišťuji, že ne. Nicméně pes se neposunuje, hlásí a trčí na stejném místě. Čas dvě minuty brzy vyprší a zavládne zklamání, tohle nám nikdo nepřál. Otvíráme poklopy, zda snad opravdu Andy za něco nevisí, ale zdá se, že se zkrátka nějak zašprajcl. Zlom by musel překonat na boku, obrat se mu buď nepovedl, nebo si nevěděl rady. Po odklopení vík pokračuje k lišce, ale tím už nic nezachrání. Máme nulu, a tedy po medaili. Mrzí to, zvláště když se v ostatních disciplínách tak dařilo. Ale nedá se nic dělat – soutěží jsme prošli se ctí a konec byla zkrátka smůla.

Zbytek dopoledne strávíme balením a úklidem, po obědě je spočítáno a můžeme vyhlásit výsledky. Soutěž úspěšně dokončili jen tři psi ze sedmi, medailové pozice obsadili hladkosrstí jezevčíci: zvítězil Cato ze Zelené mýtiny s V. Slukou (I. cena, 236 b.), druhá byla Brenda Bella Moravia se Z. Leondhardtovou (II. cena, 150 b.) a třetí byl Akim ze Zelené mýtiny s V. Slukou (III. cena, 163 b.). Andy měl 190 bodů, takže na medaili by mu stačila i nicotná jednička z nory, ale nula je holt nula. Příčinou vypadnutí ze soutěže u ostatních neúspěšných účastníků byla nevyvedená práce na stopě. Po společném focení kolem půl třetí vyrážíme k domovu. Soutěž na Rozvadově byla moc pěkná, organizačně výborně zvládnutá a celý víkend jsme prožili v příjemné přátelské atmosféře. To pak ta prohra ani tolik nebolí 🙂

Klub chovatelů jezevčíků zveřejnil výsledky Pracovního poháru za rok 2014. Andy se mezi dlouhosrstými standardy umístil na 11. místě se 736,8 bodu, které jsme posbírali celkem na třech soutěžích. Vzhledem k mému pracovnímu vytížení a dalším problémům v loňském roce, které bohužel omezily naše možnosti tréninku a účasti na soutěžích, je pro nás 11. místo úspěchem. Skvěle se Andy předvedl především na Speciální barvářské soutěži, kde vybojoval krásné 2. místo, nalezl všech pět markantů a jen dlouhý čas vypracování stopy nás posunul do 2. ceny. Se ctí jsme se zúčastnili i podzimní soutěže Černostudniční pohár na Jablonecku (BZH + BZ podle nových zkušebních řádů), kde Andy získal 4. místo na BZH a celkové 8. místo v soutěži. Lepší umístění nám pokazila pouze nevydařená šoulačka. V říjnu jsme se ještě zúčastnili Klubové barvářské soutěže, kde se Andymu nevyvedla práce na barvě, jinak měl samé 4. V srpnu jsme potřetí absolvovali memoriál Rudolfa Kristla, který se nám díky nulám z několika disciplín do Pracovního poháru nepočítá. Věřím, že letos se nám podaří některé nedostatky napravit a přivezeme si zase nějakou medaili!

V Hradci jsme dostali nabídku zúčastnit se Černostudničního poháru v dosledech, na kterou jsem po krátkém přemýšlení kývla. Na jednu stranu už jsem sice chtěla méně vydařenou sezonu uzavřít, na druhou stranu mě lákalo skončit na závěr s nějakými radostnějšími výsledky na stopách, než jaké jsme si vezli z KBS. Doplnili jsme tak s Andym ryze dámskou skupinu vůdkyň jezevčíků. V pátek 17. října navečer jsme se proto vydali ke kamarádům Ivě a Pepovi na Smržovku, kde jsme strávili přátelský večer. A brzy ráno hurá do práce.

Sobota 18. 10. – BZH

Na sobotním programu byly barvářské zkoušky honičů. Cestu k myslivecké chatě MS Český ráj na Malé Skále jsme si předem ověřili dotazem u organizátorů, a tak jsme v předstihu za necelou půlhodinku přistáli v cíli. Vypadalo to na pěkný den, zatím bylo trochu mlhavo.  Zahřáli jsme se bramboračkou a kafem a probrali novinky. Nejlepší byla ta, že se soutěž běží podle nových zkušebních řádů. Měla jsem doma starší vydání propozic a myslela jsem, že se běží podle starých řádů, takže nastala otázka, zda zkusit či nezkusit šoulačku, kterou jsme sice cvičili, ale naposledy v září.

Kolem osmé jsme se vydali na přilehlou louku na losování a slavnostnímu nástupu. Polovinu startovního pole tvořili jezevčíci, polovinu jagteriéři. K Andyho velké radosti se jednalo hlavně o krásné jagdteriérky. Soutěž zaštítily chovatelské kluby obou plemen a nejlepší jagdteriér a jezevčík mohli získat pracovní titul CACT. Vylosovala jsem číslo 5, tedy předposlední z naší skupiny. V obou skupinách byla namíchána obě plemena. Vydali jsme se serpentinami na Skuhrov.

Začínali jsme na stopách, přičemž na nás vyšla pátá stopa v pořadí. Byla klikatá a vedla stále do kopce, houštinami i po okrajích starého lomu, dvakrát do prudké stráňky. Andy stopu sledoval v poměrně rychlém tempu konstantní rychlostí, od začátku do konce zalehlý v řemeni, opravdu radost to sledovat. Ale největší radost jsem měla z toho, že práce Andyho baví a po období starostí a nezdarů jsme se zase dokázali dostat trochu do formy. Na konci stopy se zkoušelo chování u kusu. Vzhledem ke kopcovitému terénu jsem na Andyho u kusu neviděla, takže po ověření kusu se Andy vydal ke mně. Po opakovaném odeslání po stopě šel opět ke kusu, popošla jsem blíže, abych viděla. Čekala jsem, zda aspoň zahlásí, což jsme se v posledních týdnech učili, ale Andy se jen díval a stál u prasátka, za což mu rozhodčí nakonec udělili dvojku. Takže máme co vylepšovat, ale za práci na stopě velká pochvala.

Po přestávce bylo na řadě odložení. Sluníčko se sice nakonec neprosadilo, protože ranní mlha vystoupila z údolí a vytvořily se mraky, ale jinak bylo teplo. Dlouhé čekání na louce nám tedy příliš nevadilo. Odkládalo se v miniaturním starém lomu. Deset minut s výstřelem Andy vydržel bez hnutí a dostal další čtyřku. Za plný počet bodů jsme zvládli i vodění volně, i když s malinkým zaváháním, kdy se Andy trochu opozdil při ověřování pachů. BZH jsme tak skončili na třetím místě z jezevčíků s jedinou dvojkou a celkovým počtem 184 bodů ve II. ceně.

Po spočítání výsledků, guláši a domácím štrůdlu jsme převzali diplomy a za soumraku ujížděli na Smržovku, kde jsme strávili příjemný večer v Parkhotelu.

Neděle 19. 10. – BZ

Nástup na barvářské zkoušky honičů byl tentokrát přímo na Smržovce v klubovně MS Černá studnice, pro nás v pěším dosahu. Když jsme místo srazu našli, přemístili jsme si do blízkosti chaty auto a očekávali v krásném ránu, jak se nám bude dařit tentokrát. Po rozlosování, při němž jsem vytáhla šestku a byla přiřazena coby nejnižší číslo ke druhé skupině, jsme vyjeli opět na Skuhrov, tentokrát přes hřeben Černé studnice.

Začínalo se na kraji lesa odložením, pět minut bez výstřelu. Andy zahájil den s plným počtem bodů za první disciplínu a čekali jsme na vodění. Ani tentokrát se z nadějného slunečného rána nevyklubal jasný den, mlha se opět zvedla z údolí a obloha byla napůl zamračená. Nicméně stále bylo dost teplo, počasí si organizátoři objednali skvělé. Vodění jsme si podle nových zkušebních řádů mohli zvolit na volno či na řemeni, tak jsme šli jako v sobotu na volno a dostali čtyřku. Po přestávce byly na řadě barvy a s  nimi i dilema, zda předvést šoulačku, nebo následování. Šoulačku jsme cvičili v září, když jsme se chystali na Pohár Českého středohoří, kam jsme kvůli nemocem nakonec nejeli. Poslední dva týdny jsme ji však necvičili vůbec, a teď babo raď. V ústraní jsem si s Andíkem vyzkoušela celou disciplínu, kromě závěrečného výstřelu, vše vypadalo dobře. Tak tedy riskneme šoulačku.

Při čekání začalo být v lese a na loukách kolem rušno: houbaři, pes, traktůrek s dřevorubci, nakonec běžící srnčí zvěř. Andy se začal těšit, že si něco prožene, a to nebylo zrovna skvělé nastavení na práci na barvě. Na barvu jsme šli třetí v pořadí. Pro šoulačku nám rozhodčí vybrali louku, šli jsme přes její cíp na vybíhající kraj lesa, trochu do kopce. Absence cesty byla první zádrhel, Andy měl pocit, že se bude moci brzy rozeběhnout do louky, zvláště když předtím viděl, že po ní kupředu kráčí střelec, který se šel ukrýt. Podařilo se mi ho zklidnit a vydali jsme se pomalým krokem kupředu. Andy byl přesto vnitřně jako na pérkách, trošku pospíchal, ale stále v mezích disciplíny. Odložení gestem za chůze proběhlo skvěle, stejně provedené přivolání taky, pokračovali jsme tedy dalších třicet kroků. Pak opět odložení, tiché „čekej“ a odcházím za střelcem. Prásk! A už vidím Andyho, jak radostně běží ke střelci. Hurá, co jsme ulovili? Vycházím z lesa a říkám: Co jsi měl dělat? Pes si zkroušeně lehá, ale už to nezachrání. Všechno skvělé, skoro celá šoulačka je na pochvalu, ale za vyběhnutí na konci dostáváme pouhou jedničku a sešup do třetí ceny je zajištěn.

Snažím se moc nenaštvat, protože se musíme soustředit na následující barvu, ale přeci jen je to zklamání. Holt risk není zisk úplně pokaždé. Vydáváme se po stopě a Andy jeví známky nesoustředění, podobně, jako to vyprávěli o svých psech vůdci před námi. Les zřejmě křižují stopy houbařů i zvěře ve značném množství. Není divu, že brzy slyšíme první signál povelky. Bod dole, sešli jsme. Vracím Andyho na barvu a důrazně mu domlouvám, že musí sledovat barvu. Dá si říct a vcelku slušně pokračuje v barvářské práci, párkrát ukáže místa, kde zvěř přeběhla stopní dráhu, ale na barvu se vrací. Ve chvíli, kdy vlevo od nás vidím ležící kus, ukazuje Andy další čerstvou stopu mířící vpravo do lesa. Zastavuji, abychom kus nepřešli, a ptám se Andyho, kde má barvu. Vrací se, zachytí pach prasete a dochází ke kusu. Takže trojka, v daných podmínkách dobrý výkon, zkoušky máme za sebou. Jednička ze šoulačky mrzí, mohli jsme být v první ceně. Ale mám radost, že Andy na obou stopách pracoval slušně, na šlapané stopě dokonce perfektně, a že se mu vrátila chuť do práce.

Po skončení zkoušek odjíždíme na Smržovku. Kolegyně shánějí štrůdl, který mají dát do placu jako pokutu za včerejší prohřešek proti myslivecké mluvě (vyprávěly se zaujetím jednomu z rozhodčích, že z lesa vyběl štrůdl srnčí zvěře, následná výmluva, že mají hlad a myslí na štrůdl s kafem, jim nebyla uznána), tak se nabízím, že je budu navigovat na smržovské náměstí. Dvě otevřené cukrárny vedle sebe nás celkem překvapí a ještě více fakt, že v jedné z nich opravdu mají štrůdl. Kupujeme dvě dlouhé nohavice a ještě pár zákusků kvůli narozeninám jedné z kolegyň a odjíždíme do chaty. Nikdo už nevěřil, že štrůdl seženeme, takže sklízíme uznání a všichni se pouštějí do sladkostí. Čas do vyhlášení tak příjemně ubíhá a za chvíli nastupujeme na louku u chaty. Vítězem Černostudničního poháru se stává drsnosrstý standard „Chuck“ – Charleston Mirojan Bohemia, vedený Simonou Nikliborcovou. My jsme tentokrát díky zařazení do III. ceny poslední, v celkovém pořadí poháru však naše výkony i přes nedělní nezdar vynesly 8. místo.

Na vyhlášení se přichází podívat i naše kamarádka a ubytovatelka Ivana, a tak rovnou ze soutěže zamíříme do Parkhotelu na pozdní oběd, neboť ten jsme díky shánění štrůdlu prošvihli. Večer pak odjíždíme do Prahy, unavení, ale s dobrou náladou, o kterou nás nepřipraví ani nechtěné „úlovky“ v podobě skupinky hladových blech v Andyho kožichu či rýmy, kterou jsem na severu chytila.

Andy glosuje: To jsem ani nečekal, jaká to bude skvělá akce. Nejdřív jsem si myslel, že jsme jen na návštěvě u Ivanky, když jsme ale najednou vstávali tak brzo a panička si vzala klobouk, tak jsem zbystřil. Na chatě už mi to bylo jasný. Začalo to krásně, zjistil jsem, že jsou tam samý hezký jagdteriérky, tak jsem se docela snažil. Taky jsem chtěl udělat radost paničce. Tak jsem se na stopu soustředil a došel jsem krásně až k prasátku. Panička mě na konci pustila kousek samotnýho, a pak dlouho nešla, tak jsem pro ni šel. Poslala mě zpátky k prasátku, tak jsem tam zase po stopě došel, ale dál už jsem nevěděl, co mám dělat. Za to jsem dostal dvojku. Panička říkala, že jsem měl hlásit. Aha. Tak příště. Jinak se mi v sobotu všechno povedlo na čtyřku a byl jsem čtvrtej. V neděli jsem byl trošku roztěkanej, protože po louce běhaly srnky. Strašně jsem se těšil, že půjdu nahánět. Místo toho jsme se ale ploužili po louce. Na rohu v křoví byl schovanej rozhodčí, a pak k němu šla panička, zatímco mě odložila. Když jsem viděl, že vystřelil a konečně začal lov, hned jsem za ním vyběhl, abych zjistil, na co střílel. Jenomže panička vylezla z toho křoví a hned jsem věděl, že je zle. Když se mě zeptala, co jsem měl dělat, tak jsem si okamžitě lehnul, ale už jsem nic nezachránil. Tohle totiž byla nová disciplína šoulačka a já jsem zapomněl, že mám čekat, až si pro mě panička dojde. Přitom ten začátek jsem udělal tak krásně! Za to jsme dostali jedničku a ještě se panička trochu zlobila, ale né moc, protože to by nám pak nešla práce na barvě, kdybysme byli na sebe rozzlobený. Nakonec mi řekla, že jsem udělal skoro všechno dobře a dostal jsem za odměnu maso z guláše. Na Černostudniční pohár bych zase jel, protože je to tam krásný a bydlíme přitom u Ivanky a Pepy.