Jeden červencový týden jsme strávili v Jizerkách s našima kámoškama Ivankou a Terezkou. Byli jsme na výletě v Jablonci u přehrady, kde jsem potkal krásnou malou jezevčici Viky, pak taky na farmě Lukava, kde se mi líbili koně a já jsem se líbil malému štěněti australského ovčáka, ale mně se s ním moc nechtělo hrát, no jo, jezevčice je jezevčice. Taky jsme byli na Jizerce, kterou máme s paničkou rádi, a hlavě jsme na zahradě pekli buřty, což je fakt dobrý. Bylo to prostě tolik zážitků, že je tady ani nemůžu všechny popsat. Byl jsem z toho ztahanej jako pes, ale bylo to bezva.
O víkendu jsem jel vlakem na Moravu na návštěvu do Frenštátu pod Radhoštěm. Cesta tam byla celkem dobrá, akorát děsně dlouhá, protože vlak měl 45 minut zpoždění. Kousek jsme pak jeli autem. Návštěva se mi líbila, protože jsme byli v hospodě, na procházce jsem se vykoupal a taky jsme byli na koňských závodech a na další návštěvě, kde jsem poprvý viděl papouška, který mluvil. Ten papoušek poznal, že jsem pes, protože na mě pokřikoval Lola, což bylo jméno fenky, kterou zná. Ale zas tak chytrej nebyl, když nepoznal, že jsem Andy. Doma jsem pořád pozoroval kočku a byl jsem z toho tak utahanej, že jsem na těch koňských závodech hned usnul. Cesta domů byla ještě horší, protože v našem vagonu nefungovala klimatizace a bylo tam strašné horko. Prosil jsem paničku, abysme šli pryč, tak jsme pak spolu pendlovali po jiných vagónech, kde bylo zrovna chvíli místo. Zpoždění bylo zase skoro tři čtvrtě hodiny. Nakonec jsme se kousek před Prahou vrátili k naší výpravě, už to bylo lepší, protože průvodčí napadlo otevřít okna. Já jsem sice trpělivý cestovatel a jen tak něco mě nerozhází, ale musím říct, že ta jízda vlakem už mě trochu štvala.
V neděli jsme měli sraz s Akim a Dinem ve Hvězdě. Nejdřív jsme šli trochu trénovat aporty s umělým bažantem. Docela nám to šlo, ale nepřeháněli jsme to, protože bylo vedro. Potom jsme s Akim trénovali společné vystavování. Ta výstava, na kterou jsme měli jít v dubnu, byla zrušená kvůli té nemoci, která tu řádila. Náhradní termín je v listopadu. Na jaře jsme to měli už trochu nacvičený, teď nám to tolik nešlo, ale času na trénink máme dost. Potom jsme byli u rybníka, jen jsem si namáčel jenom nohy a břicho. Koupal jsem se totiž celej v sobotu v Kyjském rybníku, a to ne úplně dobrovolně. Zatím se moc koupat nechci, čekám, až mi trochu víc naroste kožich. Zatím tam mám takovou podsadu, a ta se děsně rychle promočí. No a potom jsme šli do kavárny u Letohrádku a jedli jsme tam tvarohový koláčky. To bylo super. Mám rád vycházky s mýma kamarádama Akim a Dinem.
Tak dneska vám napíšu, co jsem dělal celej květen. Léčil jsem se. Potkal jsem totiž nervózního kňoura, který mě nabral tím velkým zubem. Domů jsem došel po svejch, na břiše jen malou dírku. Nebylo to moc nápadný, ale druhej den už mi bylo dost blbě. To bylo na Čarodějnice. Takže žádný buřty a tak. Jel jsem ráno k doktorovi a hned jsem šel na operaci. V nemocnici jsem byl dva dny, do druhýho dne do večera. Pak jsem byl ještě sedmkrát na převazu a kontrole, až skoro do konce května. Panička mi ušila dvě trička. Taky mi musela vyplachovat ránu. Doktor totiž musel rozříznout velkej kus kůže, aby mě mohl operovat vevnitř. Měl jsem proraženej hrudník mezi žebrama asi čtyři centimetry. Z nemocnice si toho moc nepamatuju, protože jsem měl nějaký opiáty a to je asi jako když se lidi opijou. Někdy si toho taky moc nepamatujou. Měli tam dobrý jídlo a já celej čtvrtek nežral, takže když jsem se probral a dostal konečně jídlo, sestry mě chválily, jakej jsem hodnej a hezky žeru. Chválila mě i panička, že všechno trpělivě snáším. No řeknu vám ale, ten první převaz byl děsnej. Obvazy se mi nalepily na ránu a moc mě to bolelo, ale ani jsem nepípnul, jen jsem se cukal. Jsem přece lovec, že jo. Nebudu bulet jako holky. Jsme ale rádi, že už to máme za sebou a že to se mnou dobře dopadlo. Výhodný bylo, že jsem dostával všelijaký dobroty a celkově jsem byl ze všech stran rozmazlovanej. Teď si prej mám zase zvyknout, že se bude poslouchat. No jo, vždyť jsem hodnej pes. No né?
V neděli 12. ledna jsme se vydali na poslední menší naháňku ke Slanému. Snažili jsme se o 106, ale prasátka jsme nenašli. No ale stejně mě to bavilo. Lítali jsme s kámošema mezi stromama a keřema a hledali a taky jsme se pěkně zabahnili. A navíc pak jsme jeli do hospody a zase na mě nějaké to masíčko zbylo. A tím jsme zimní loveckou sezonu zakončili. Jsem šťastnej, že jsem zase mohl chodit na hony.
