Potřetí na Blaníku

Rád chodím na výlety, kde je v cíli občerstvení. To je například na Blaníku. Už jsem tam byl sám s paničkou a pak taky s kámošema Dinem a Akim. Teď to ale mělo jinej význam. Víte, když jsme na jaře s paničkou ztráceli sílu a naději, když mi chození moc nešlo, panička pro nás vymyslela cíl. Že prostě na konci léta už budu běhat a půjdem spolu na Blaník. To mi slíbila. A když to slíbila, tak to taky platilo. Já tomu věřil a panička taky, že to dáme. Když tenhle slavnej den konečně nastal, byl sice už první den podzimu, ale bylo babí léto a navíc s náma šla naše kámoška Ivanka, kterou mám moc rád. Byla se mnou i na operaci, tak bylo dost logický, že jsme ji vzali na tenhle významnej výlet.

Šli jsme z lesního parkoviště lesem, kde rostla spousta hub. Vyšel jsem skoro celej kopec sám, až nahoře mě panička kousek poponesla. Ale ten kamenitej vrchol, poslední metry, ty jsem si chtěl vyjít sám. A motivace byla velká – měl jsem slíbenej párek. A ten jsem taky dostal. 

Dolů už jsem se naopak skoro pořád nesl, protože už jsem byl uchozenej a z kopce je to pro mě víc namáhavý. Ale dělali jsme si přestávky, Ivanka sbírala houby a všechno jsme zvládli až zase zpátky k autu, ve kterým jsem hned usnul. Ale pozor, vyspal jsem se z toho a druhej den by na mě nikdo nepoznal, že mám za sebou takovej výkon.

Tímhle výletem jsem skončil to svoje marodění a intenzivní rehabilitaci. Prostě už jsem spravenej pes, i když ještě cvičím každej den a jednou za měsíc chodím do PhysioDogu do tý vany. Ještě se zlepšuju a už taky občas běhám, dokonce i cválám. Teď budu trénovat výdrž a svaly. A budem zase jezdit na výlety.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *