Na závěr letošní úspěšné soutěžní sezóny jsme si naplánovali Memoriál Františka Hebedy, který patří k nejtěžším českým soutěžím malých plemen loveckých psů. Jednak jezdíme rádi na Plzeňsko, protože je tam hodně lesů a máme tam kamarády, a jednak jsme na této akci dosud nebyli. A tak jsme doladili formu, především jsme se věnovali šlapané stopě a nácviku chování u kusu, a v pátek 14. října odpoledne jsme vyrazili směr Plzeň. Ubytování jsme měli rezervované v lesním hotelu Lipůvka v Nekmíři.
Sobota 15. 10.
Andy vypracoval šlapanou stopu za plný počet bodů
Ráno jsme se v hotelovém pokoji nemohli moc povalovat, protože sraz v Horní Bělé v hospodě U Šípků byl už od sedmi. Naštěstí to bylo jen kousek, a tak už jsme v 7.15 mohli klábosit s přítomnými vůdci. Po slavnostním nástupu a zahájení provázeném troubením čtveřice trubačů jsme se vydali do honitby. Náš los číslo 8 znamenal, že v sobotu absolvujeme barvářské zkoušky honičů, přičemž jako první nás čekají stopy.
Jako nejnižší číslo losu z naší malé skupinky jsem losovala prvního soutěžícího, který se měl vydat na šlapanou stopu. Vylosovala jsem Andyho, takže nebyl čas na nějaké přemýšlení – zapnout barvářský obojek a hurá do lesa. Andík šel docela jistě, i když stopa nebyla jednoduchá, spousta cestiček v borůvčí a jistě i řada pachů z čerstvých stop. Některé z nich Andy ukázal, občas zvedl nos, ale k cíli jsme se blížili docela jistě. Na určeném místě jsem Andyho vypustila a čekala, jak se poslední trénink, na který naši kamarádi přivezli prasátko, projeví na Andyho výkonu. Andy došel ke kusu, chvíli jej ověřoval a pak poblíž prasete usedl, později ulehl a čekal, dokud mě rozhodčí pro něj neposlali. Tím si vysloužil známku 3, ze které jsem měla velkou radost, stejně jako ze 4 za bezchybné vypracování stopy. Trubač nám zahrál úlovek a mohli jsme si užívat pohody v lesním tichu.
Po odzkoušení stop jsme se přesunuli auty do lesního bufetu na oběd a nedaleko občerstvovacího stanoviště jsme pak absolvovali odložení a vodění. Chvíle napětí u dlouhého, desetiminutového odložení s výstřelem, kdy vše dobře dopadlo, Andy zůstal v klidu. Poté vodění v dosti zapachovaném místě, což nás stálo jeden bod. Andy šel navolno, ale hodně se loudal a ještě skoro nezvedl nos od země, takže jsem chvílemi ani nevěděla, zda vůbec kráčí za mnou, musela jsem se ohlížet a zpomalovat a rozhodčí nám známku za to snížili. Nicméně BZH jsme absolvovali v I. ceně s jednou trojkou a 191 body a to byl důvod k radosti.
Po odpočinku a večeři v hotýlku jsme znovu zamířili do Horní Bělé k Šípkům, neboť k memoriálu tradičně patří společenský večer. Zábava byla brzy v plném proudu, tančilo se, povídalo a bylo veselo. Odejít nebylo jednoduché, a tak jsem musela v pravou chvíli zkrátka zmizet, protože jsme potřebovali nabrat síly na druhý den soutěže.
Neděle 16. 10.
Zahájení druhého dne 33. ročníku MFH
Nedělní lesní zkoušky zahájila naše skupina na velkém poli. Jako nejnižší číslo jsme začínali, a to slíděním. Když jsme přijeli na okraj pole, u nedalekého sloupu elektrického vedení již čekal srnec. Rozhodčí mě tedy poslali vypustit Andyho v jeho blízkosti, abychom co nejdříve odzkoušeli hlasitost a práci na stopě. Andy brzy zachytil stopu a zamířil k srnci, který se vydal po poli v menším stoupání, Andy za ním, poté zamířili k remízku. Trochu jsem se obávala nedaleké dost frekventované silnice, ale naštěstí se Andy brzy vrátil. Poté přišel na řadu Arko z Vanyborek, který měl prohledávat houštiny kolem strouhy, protože jsme viděli do nich zaběhnout srnčí. Zde nastala malá komplikace, protože Arko vlezl do roury, která vedla daleko, až pod silnici. Naštěstí se podařilo jej odvolat. Poté už si našel srnu. Po návratu Arka jsme ještě museli ukázat systematické slídění. Andy přitom znovu narazil na stopu srnčí zvěře a skončil v remízku na opačné straně, takže slídění jsme předvedli až po návratu. Z velkého pole jsme si nakonec odnášeli plný počet bodů – za slídění, hlasitost, nos i chování po výstřelu. Vyhráno však samozřejmě ještě nebylo, protože odpoledne nás čekaly barvy a drobné disciplíny.
Po obědě v lesním bufetu na stejném místě jsme se se dvěma rozhodčími vydali pěšky na místo, kde byly připraveny barvy. Opět jsme šli na barvu hned, respektive nejprve nás čekala šoulačka. Ta se nečekaně stala kamenem úrazu. Takhle Andy tuto disciplínu ještě nepokazil. Prvních asi šest metrů šel hezky u nohy a vnímal mě, ale najednou na zemi objevil nějaký vysoce atraktivní pach, úplně se zabrzdil, začal frkat rozrušením a skoro přestal vnímat, co má dělat. S pomocí několika syknutí se mi podařilo jej rozejít a nakonec i odložit, přivolat a popojít. Zdálo se, že snad šoulačku dokončíme, i když za plný počet to nebude, jenže po výstřelu se Andy jako ve zpomaleném filmu zvedl, otočil se a pomaloučku odcházel zpět za tím přitažlivým pachem, takže jsem musela opět syknout a mávnout rukou, aby počkal. Rozhodčí nám za tento opravdu ostudný výkon daly 1 bod. Bylo to velké zklamání, opravu by mne nenapadlo, že Andy takto „zasklí“ poslušnostní disciplínu. Ale je to zkrátka pes a něco bylo v tu chvíli důležitější než nějaká trapná soutěžní šoulačka
Na drobných disciplínách – Andy právě přiběhl z nahánění
Snažila jsem se srovnat emoce, než vyrazíme na barvu, ale bylo to dost těžké. V takovou chvíli je člověk na psa zkrátka naštvaný, což pro práci na barvě není nejlepší východisko. Andy šel zpočátku celkem dobře, až jsme se dostali k cestě. Tady bylo zjevně mnoho čerstvých stop a Andy dlouho hledal pokračování barvy. Nakonec nás toto místo stálo jeden bod. Potom Andy přešel cestu a pokračovali jsme po stopě až k houštinkám v členitém terénu. Podle všeho de dalo usuzovat, že kus zde bude ukrytý, i Andy naznačoval, že už jej navětřil. Nicméně najít ho bylo hodně těžké. Houštinky byly docela rozsáhlé a navíc se z nich po naší pravé straně zvedly dva kusy srnčí zvěře, což naštěstí Andy nezaznamenal. Po mnoha návratech a bloudění po cestičkách od zvěře jsme tuto závěrečnou „vychytávku“ vyluštili a kus jsme našli. Barva tedy za 3.
Drobné disciplíny už žádné potíže nepřinesly, z nahánění, odložení i vodění jsme dostali plný počet bodů. Vzhledem k nevydařené šoulačce jsme však lesní zkoušky dokončili ve III. ceně, byť s vysokým počtem bodů (234), který by bohatě stačil i na cenu první. Celkové umístění přesto nebylo úplně špatné – skončili jsme na 8. místě ze 13 startujících psů, přičemž soutěž dokončilo deset účastníků. Medailové pozice obsadili pejsci, u kterých rozhodoval rozdíl několika málo bodů, například za hlášení u kusu. Zvítězila drsnosrstá fenka Cerry od Kašparova lesa, vedená Radkem Mrtkou. Slavnostní zakončení s troubením a mnoha krásnými cenami pro všechny úspěšné účastníky se odehrálo v sále restaurace U Šípků. K večeru jsme se pak všichni rozjeli domů se vzpomínkami na krásnou podzimní soutěž, jejíž pořadatelé si zaslouží pochvalu za skvělý a bezproblémový průběh akce.
Andy glosuje: Tak týhle soutěži bych asi nic nevytknul. Počínaje hotelovou postelí (né, jasně že jsem spal na zemi na svý dece), přes hotelovou večeři a nedělní oběd U Šípků (vůbec jsem nežebral) až po moji super práci (tu šoulačku bych nerozebíral). Většinou mě panička chválila, tak jsem měl taky radost, a ta jedna špatná známka se může náhodou hodit, protože paničku třeba napadne, že bych si ji mohl příště opravit. Já bych jel.
