Minulý rok jsme se zúčastnili výcvikového dne, který pořádala Severočeská pobočka KCHJ ČR jako generálku na letošní 1. ročník Poháru Českého středohoří, a letos jsme se těšili, že novou jezevčičí soutěž vyzkoušíme naostro. Všechno bylo super, včetně našeho výsledku, ale o počasí se nic slušného říct nedá. To fakt bylo moc…
Sobota 17. 9.
V noci jsme moc nespali. Od osmi večer lilo a k ránu bylo několik silných bouřek s tak hlasitými hromy, že Andy, jindy bouřku ignorující, štěkal. Od čtyř jsem koukala na satelit, který neukazoval nic hezkého. Odjížděli jsme v sedm v hustém lijáku. Na silnicích se tvořily bazény, stěrače nestíhaly, šedivá obloha, mraky skoro u země, no děs. Nevím, co si myslel Andy vzadu v autě, ale i já jsem si říkala, jestli nejsem blázen.
V Sulejovicích však vládla pohoda, zkrátka s humorem se dá překonat leccos. Nástup v dešti, vylosovat, a hurá na chování u kusu. Holínky, pláštěnky, deštníky s sebou. Vylosovali jsme si nejvyšší číslo 9. Rozdělili jsme se na dvě skupiny, ta naše se vydala na chování u kusu. Prase bylo založeno na louce hned při okraji lesa, psi museli uběhnout poměrně dlouhý úsek lesem podél houštinek, kam je lákaly čerstvé stopy. Trasa byla pro každého stejná, rozhodčí sledovali chování u kusu z posedu. Andy došel ke kusu, chvíli tam pobyl, prý asi 15 vteřin, a poté se po cestě při okraji lesa vrátil za mnou. Následně mě s povelem stopa k praseti dovedl. Rozhodčí nám dali přiměřenou dvojku. Kachnu Andy přinesl nadšeně, i když počasí zrovna na koupání nebylo. Jako většina pejsků dostal jedničku, o předání vsedě jsme se ani nepokoušeli. Přestalo pršet.
Po dobrém obědě naše skupina pešky vyrazila na pole za Sulejovice. Šedé mraky všude, vichr, ale zatím nepršelo. Procházeli jsme houštinky podél cest, potom pole za vápenkou a přilehlé křoví. Andy šel na řadu jako poslední v blízkosti hučící vápenky. Po docela pěkně systematickém slídění nás rozhodčí volali zpět, že korona vyrazila zajíce. Utíkali jsme zpět, Andy okamžitě pochopil a nechal se hezky navigovat do přibližného místa, kde zajíc vyběhl. Stopu si brzy našel a začal ji hlasitě sledovat asi 200 m až k remízku obklopujícímu vápenku. Protože dlouho nešel a své si splnil, šla jsem k lesíku. Zde jsem zjistila, že Andy je za plotem v areálu, navíc z druhé strany byly husté šípky a ostružiny. Nicméně někudy tam za zajícem vlezl. Slyšela jsem ho hlásit a čekala, že se někde objeví, pak už nehlásil, ale zato zdálky hlásili rozhodčí, že pes je u nich. Poté jsme ještě chvíli měli za úkol slídit systémem, vystřelilo se, a pak nám rozhodčí dali známky – nos, hlasitost a chování po výstřelu za 4, slídění za 3 – prý málo prostorné. Vynikající práci na zajíce rozhodčí nezohlednili, nicméně nás za ni pochválil přítomný německý rozhodčí – zřejmě Čechy přehlasován. (Vzhledem k mým potřebám, kdy na honech procházíme převážně biopásy, je pro mě Andyho slídění prostorné dostatečně, nepotřebuji, aby lítal daleko. Když pak po nás fenka předvedla stejné slídění, a ještě se u toho zastavovala, sedala si a hledala myši, dokonce ji kvůli tomu vůdce napomenul, byla jsem zvědavá, zda jí dají také trojku – spíš to bylo na dvojku. Nikoliv, dostala za 4 a jelikož v neděli se pokazilo počasí ještě víc a psům z druhé skupiny se v lijáku se moc slídit nechtělo, k překvapení svého vůdce dokonce dostala cenu za Nejlepší pole. Tak si myslím, že slídění tady opět bylo věcí názoru.)
Následovalo ještě odložení, někteří byli odloženi na mezi u remízku, na Andyho vyšel vnitřek remízku. Naštěstí se tam žádná zvěř v tu chvíli neobjevila, a tak jsme obstáli za 4 na volno. Pole se nám tedy vydařilo a liják se během slídění spustil jen jednou. Těšili jsme se, že zítra se počasí vylepší, a vzpomínali jsme na kolegy na barvách, které jsme litovali – takto spláchnuté stopy si u většiny vyžádaly velké ztráty bodů. Večer jsme chvíli poseděli a potom jeli na nocleh do Kralup. Není nad domácí pohodu, zvláště po tak promáčeném dni.
Neděle 18. 9.
Ráno to vypadalo v Kralupech na oblačno až polojasno. I když v noci ještě místy pršelo, nebylo to takové, jako předešlou noc. Jenže. Už o 15 km dál kolem Řípu začalo pršet, posléze lejt jako z konve a do Sulejovic jsme už přijížděli stejně jako v sobotu v hustém slejváku. Přítomní mě ujistili, že prší od chvíle, kdy jsem odjížděla, tedy asi od sobotních sedmi večer.
Nástup se proto odehrál ve stanu a naše skupina se vydala na úpatí Lovoše na barvy. Na nás vyšel až třetí los, kolem 11. hodiny. Šoulačka v proudech vody na lesní asfaltce, Andy statečně ležel, i když nemá rád mokro (miluje vodu a plavání, ale mokrou zem a trávu ne). Po výstřelu se ale postavil a koukal do leče, tak jsme dostali za 3.
Vydali jsme se na barvu. Popsat se to nedá. Andy musel doslova slídit za nepatrnými zbytky pachu, které tam po 16hodinovém dešti zbyly. Nemohli jsme se hnout z místa, postupovali jsme děsivě pomalou rychlostí. Vraceli se, couvali, hledali. Andy byl ale do úkolu zakousnutý, frkal a paličatě se snažil barvu najít. Něco neuvěřitelného. Nakonec jsme překonali první rovný, a tím pádem nejvíce podmáčený úsek, kde se navíc točil vítr a Andyho mátl, a pokračovali jsme do kopce. Zde to bylo už s větší jistotou, nechtěla jsem Andyho stále korigovat po tom namáhavém úvodu, ale od stopy jsme se odchýlili a rozhodčí nás zastavili – bod dolů. Potom už jsme šli vcelku jistě, nakonec se kousek před námi objevilo světlé tělo srnce a bylo vyhráno. Oba jsme měli opravdu obrovskou radost. Rozhodčí nám předali úlomky a pochválili nás za vzorovou spolupráci vůdce a psa s tím, že jsme oba věděli, co děláme, a že by takovou práci měl každý, kdo je tady na soutěži, vidět. V první chvíli jsem si myslela, že si snad dělají legraci, protože pro mě to bylo místy na infarkt, ale mysleli to vážně a zopakovali to ještě dole koroně. Byla jsem na Andyho pyšná.
Potom jsme ještě odzkoušeli chování na stanovišti a vodění a bylo hotovo. Nikoho asi nepřekvapí, že v tu chvíli, asi tak ve 13 hodin, přestalo pršet. Jeli jsme tedy na oběd a v přátelské atmosféře jsme čekali na spočítání výsledků. Andy nakonec se ziskem 212 bodů skončil na krásném 3. místě a získal cenu Nejlepší les. Tato cena bude patřit k našim nejcennějším trofejím, protože za podmínek, jaké panovaly, byla Andyho práce a ochota pracovat (ačkoliv to byla jen hra a žádný skutečný lov) zkrátka úžasná. Vítězem soutěže se stal Arko z Vanyborek a druhý se umístil Idar od Hájkovy lípy.
Poděkování patří všem organizátorům, zvláště domácím myslivcům z MS Sulejovice a MS Lovoš, kteří tam v tom počasí s námi po oba dny byli a starali se o nás, a v neposlední řadě všem sponzorům, protože ceny pro vítěze i menší ceny pro účastníky byly opravdu pěkné. No a všem účastníkům, vůdcům i pejskům, patří obdiv. Tohle bylo pro odolné povahy.
