Letos jsem na rozdíl od většiny médií, která letními vedry strašila už v dubnu, očekávala normální léto, a tak jsem začala uvažovat o třetí účasti Andyho na Memoriálu R. Kristla. Poté, co se místo konání přesunulo z Šanova na Rozvadov, už nebylo co řešit, a tak jsem poslal přihlášku. Místo pro nás bylo, takže jsme se pustili hlavně do opakování aportů. Měli jsme na to většinou skvělou partu „velkejch holek“ (ohařky a křepelačka) v čele s kamarádem Milanem, takže jsme si léto aktivně užili na poli, v lese i u rybníka. Po dovolené v jižních Čechách už jsme jen naladili formu a 19. srpna dopoledne jsme vyrazili na Rozvadov.
Pátek 19. 8.
Počasí nám přálo, a tak jsme se po krátkém nástupu v areálu Kóta a seznámení se spolubydlící jezevčicí vydali k blízké noře. Andíkův čas nebyl zrovna oslnivý (1:45), protože mu opět činilo potíže úzké místo ve zlomu tvaru V, kde se loni zcela zašprajcnul, nicméně jsme prošli s 1 bodem. Po vyhlášení výsledků jsme přešli pěšky po louce do blízkého lesa, kde měl každý pes připraveno místo vypouštění a stopu, kus se přetahoval. Nepovažuji toto řešení za šťastné, protože přenašeč kusu se pak zdržuje nad stopami a psy může mást jednak pach vycházející od něj, jednak pach, který se roznáší při přenášení kusu ze stopy na stopu a je podstatně čerstvější než stopa samotná. Zvláště při bočním větru. To se totiž stalo osudným Andymu – v polovině stopy odbočil s vysokým nosem šikmo vpravo a došel k pánovi, který přenášel kus. Odtud se pak na mne trochu zmateně díval, poté přišel a na můj povel šel po stopě znovu, nyní ovšem již neochotně. Přesto stále přede mnou a až ke kusu. Zde jsem ho pochválila a čekala na rozhodčí. Rozhodčí M. Urban se S. Nikliborcovou ovšem k mému překvapení vyhlásili známku 0.
Dosud jsem nedávala na zkouškách protest a ani jsem nezažila, že by někdo protest dával. Ono je to vždy tvrzení proti tvrzení a pokud u toho není hlavní rozhodčí, který by měl být nestranný, těžko se člověk bude přít. Ovšem v tomto případě jsem nakonec doma byla na sebe naštvaná, že jsem protest nepodala, respektive na místě nejprve nepožadovala názor hlavního rozhodčího. Proti verdiktu jsem sice protestovala, ale málo důrazně, a rozhodčí mi řekli, že „až si budu soutěž posuzovat já, ať si dávám body, jaké chci“. Nepovažuji to zrovna za profesionální přístup. Zkušební řád hovoří jasně: „Známkou 1 se hodnotí chování psa, který o ulovenou zvěř projeví minimální zájem, ale zvěře se nebojí. Známkou 0 se hodnotí pes, který se bojí ke zvěři přiblížit, zvěř zapře nebo jí načíná, pes se vzdálí z vlivu vůdce nebo nenajde zvěř v limitu.“ Andy mě v časovém limitu k praseti dovedl, zvěře se nebál, moji diskuzi s rozhodčími sledoval ležící těsně vedle kusu. Jen ho studené prase málo zajímá, ale to se nedá nic dělat.
Jakožto vynulovaní soutěžící jsme se mohli vykašlat na životosprávu, navíc na pokoji jsme měli kousavou jezevčici. Nezbývalo než zakotvit v hospodě a pojmout zbytek memoriálu jako mejdan. Tentokrát jsem si vzala kytaru, a tak jsme asi do půl třetí s partou nejodolnějších vůdců, organizátorů a rozhodčích provětrali nejrůznější písně. Poté jsme s Andym ještě s novým kamarádem Kvíťou absolvovali komentovanou prohlídku Muzea pohraniční stráže.
Sobota 20. 8.
Noc byla krátká. Nicméně jsme vcelku svěží vyrazili autem do centra Rozvadova na slavností zahájení. Po zjištění, že nemám barvářskou šňůru a obojek a zatím nevím, jestli půjdeme do lesa či na pole, jsem si cestu na Kótu střihla ještě jednou. Zahájení jsme ale stihli a los č. 6 nakonec znamenal, že nás čekají polní disciplíny.
Všichni jsme nejprve jeli k požární nádrži, kde se konalo přinášení kachny z hluboké vody. Přístup do vody byl dobrý, ale pejsky, kteří se u kachny otáčejí směrem doprava, mátl blízký betonový břeh. Všichni do jednoho po uchopení kachny zamířili šikmo k němu, nikoliv přímo v k vůdcům, zatímco psi otáčející se proti směru hodinových ručiček plavali rovně k místu, kde měli vůdce. Zajímavý jev, který se bohužel týkal i Andyho. Nicméně kachnu na břeh vynesl, a tak jako většina sklidil jedničku.
Losy 6 a 7 začínaly nejprve aportovacími disciplínami. Andy ve vysoké trávě vcelku rychle dohledal slepici, chvilku mě napínal, jestli ji vezme nebo ne, potom ji uchopil a s předsednutím předal. Rozhodčí mi dali známku 3, myslela jsem, že za povely (nikoliv k přinesení, ale párkrát jsem pískla kvůli ukázání směru). Při vyhlášení mi však oznámili, že trojka je za to, že nepředsedl, což nebyla pravda. Jelikož to viděla korona, uznali mi nakonec předsednutí, které v trávě prý neviděli. (Chápu, že jsme jen lidi, co dělají chyby, ale někdy se neubráním myšlenkám, jestli někdo nemá zájem na neúspěchu některých psů – čemuž se nikdo po popsaných zkušenostech nemůže divit. A tom sem ještě ani nebudu psát všechno A když pak člověk vidí, jak jinde se „mhouří oko“ , zatímco na nás platí co nejpřísnější metr, je to vlastně k vzteku.).
Poctivé tréninky ve Studeněvsi přinesly své plody i při aportu srstnaté – Andy zajíce krásně přinesl a opět s předsednutím předal. Zde byla tráva nižší, a tak diskuze nenastala. Potlesk korony byl pro Andyho zaslouženou odměnou. Po přestávce v lese jsme odjeli slídit na louky, v poměrně už horkém počasí to bylo náročné, Andy však brzy našel v remízku srnčí a prokázal práci na stopě i hlasitost. Za slídění samotné dostal 3.
Neděle 21. 8.
V noci hodně pršelo, tak jsme se na barvy moc netěšili. Nejprve jsme dostali 3 z šoulačky za to, že Andy při prvním odložení koukal do lesa a přivolávacího povelu si hned nevšiml, takže za mnou přišel až po opakovaném mávnutí, a také že jsem u odkládání dělala „příliš nápadný“ pohyb. Bohužel jsme šli na barvu úplně první hned ráno, kdy bylo ještě zima a stopa moc nepachovala, navíc v první třetině vedla stopa po jehličí a asi byla po nočním lijáku hodně smytá. Andy se nemohl stopy vůbec chytit, což mi přišlo divné, choval se zmateně, jako by tam stopa vůbec nebyla. Rozhodčí opět dosti přísně pískali každé odchýlení a nedali Andymu s přihlédnutím k podmínkám šanci si stopu ujasnit, takže nám na první třetině rychle odpískali tři chyby. Ve druhé třetině už pak stopa začala jít po mechu, a tak jsme se chytili a vcelku bez potíží došli ke kusu. Jelikož Andy má zkušenost s prací na stopě po dešti a patří mezi zkušené barváře, přisuzuji výsledek výhradně podmínkám, jaké jsme pro práci měli, pravděpodobně vlivem počasí. (Jelikož zápis z MRK píšu až po absolvování Poháru Českého středohoří, o to více se chování na stopě musím divit. V Rozvadově rozhodně pršelo méně než na PČS, přesto se Andy choval, jako by pach v nose vůbec neměl.)
Následovalo ještě „vyhánění zvěře z houštin“, dřívější nahánění, což Andy zvládl s přehledem – systematicky prohledal určenou leč a vrátil se. Odložení a vodění na volno jsme zvládli také bez bodové ztráty. Celkově Andy získal 316 bodů, které by dostačovaly i na I. cenu. Za rychlost na noře by sice skončil v ceně III. ale i to by bylo fajn, memoriál je náročná soutěž. Bohužel – i přes bronzovou medaili, kterou jsme si z MRK přivezli v roce 2012 – budu na tuto soutěž a dění kolem ní vzpomínat se smíšenými pocity.
