Speciální barvářská soutěž je zkrátka výzva. A tak jsme se i letos vydali zkusit štěstí na tuto nejtěžší tuzemskou barvářskou soutěž pro jezevčíky. Různé tréninkové stopy a barvy včetně dvou soutěží na Rozvadově jsme měli za sebou, takže jsme přidali jen trénink hledání nástřelu jako připomenutí, o co půjde, a jednu kratší barvu s markanty.
Sobota 30. 5.
O poslední květnové sobotě jsme brzy ráno vyrazili směr Litoměřice. Kemp v Brozanech jsme s menšími komplikacemi našli, ale to už se odjíždělo do skutečného centra soutěže, jímž se na celý víkend stala restaurace Na Růžku v Brozanech. Brzy bylo jasné, že jsem si ten rohlík doma narychlo před odjezdem měla odpustit, neboť nás zde čekala opulentní snídaně. Poté jsme vyrazili na střelnici u Travčic, kde byla soutěž slavnostně zahájena, a pak jsme se přesunuli auty na okraj blízkého lesa.
Stopy byly připraveny na obou stranách cesty, a tak se s půlhodinovým odstupem vydali na první disciplíny dvě soutěžící dvojice. Čekala je práce před barvou (šoulačka nebo následování), hledání nástřelu ve čtverci 50 x 50 m (pokud chtěli nástřel hledat) a samotná práce na barvě. My ostatní jsme čekali, střídavě vytahovali a schovávali deštníky a pláštěnky a pozorovali na mobilní aplikaci pásy oblačnosti. Vypadalo to, že po první přeháňce bude chvíli klid a přijde další déšť, a zhruba v poledne už pršet přestane, což se i stalo. Nicméně více než vývoj počasí nás znervózňovala skutečnost, že už uplynuly asi dvě hodiny a první týmy nikde. Během dnes se však ukázalo, že dvouhodinové čekání bude standardem – silný vítr provázející proměnlivé počasí, suché podloží (písek) a předchozí suché a teplé počasí zvýšily obtížnost stop na maximum.
Nakonec jsme šli na řadu jako předposlední. Andy mi udělal velkou radost při šoulačce, kdy i při druhém odložení po výstřelu zůstal vzorně ležet a počkal, až si pro něj dojdu. První čtyřka v kapse a mohli jsme jít hledat nástřel. Čtverec 50 x 50 metrů ve vzrostlém lese, tu a tam s podrostem náletů jsme začali systematicky procházet hned zkraje, s ohledem na vítr. Hledali jsme oba, a brzy se nám to podařilo – čas 1 minuta 50. Ze samé radosti jsem si zapomněla místo označit, ale po pár krocích jsem si vzpomněla. Takže uvázat první krepák, nechat rozhodčí za zády a do boje. Čas zahájení práce na stopě: 13:41.
Prvních pár desítek metrů v lese, dostat se do soustředění a snad to půjde. Jenže záhy vycházíme na louku, Andy pokračuje trávou. Zdá se mi to trochu divné, takže se psa ptám, načež mu spíše oznamuji, že ztratil. Beru Andyho do ruky, povyskočením mi pomůže, což v jeho slovníku znamená, že opravdu ze stopy sešel a potřebuje poradit. Utíkáme do blízkosti nástřelu, nemá cenu vymýšlet něco jiného, když jsme teprve na začátku. Pak už se Andy vydává při lesem podél jeho okraje, což vypadá nadějněji. Brzy nacházíme první markant, což rozveselí nejen Andyho. Pokračujeme mladým smrkovým porostem, takový pěkný lesík, ale suché jehličí, kapku barvy není šance zahlédnout. Potom se znovu zamotáme, naštěstí se můžeme vrátit na místo jistoty, kde ležel markant. Napoprvé se nám vymotat nepodaří, vracíme se tedy znovu, ale už ne o celý kus. Nakonec se zdá, že se Andy opět chytil stopy, tak pokračujeme.
Z luk nad námi dost fouká, dá se předpokládat, že jdeme pod větrem kousek od stopní dráhy. To se potvrzuje u druhého markantu. Andy v jednom místě začne kroužit s vysokým nosem, ale se soustředěným výrazem, ne s hubou od ucha k uchu, jako když navětří zvěř. Takže markant – kde může být. Uděláme malé kolečko a Andy markant najde, podešli jsme ho o pár metrů. Beru spárek i dřevěnou placku a pokračujeme. Trochu maliní, spousta jehličí, ticho, jsme tu takoví ztracení – ale doufám, že doopravdy ztracení nejsme. Nacházíme třetí markant a maliním pokračujeme dál. Nakonec se dostáváme na louku, ovšem když se rozhlédnu kolem, les zkrátka končí, louka a skupinky břízek všude, co se dá dělat. Snad Andy otevřenou krajinu zvládne, na loukách bude plno stop srnčího. Za chvíli se ponoříme do lesa a doputujeme ke čtvrtému markantu. Jsme na cestě okolo 40 minut, ale hodinky už radši nesleduju. Spatřím první kapky barvy na pařízku. Vycházíme na další louku, ach jo. Potom přetínáme pískovou cestu, tady nás o správnosti utvrdí opět kapka barvy. Za cestou zase louka, tentokrát hodně suchá, s polehlou suchou travinou. Andy vypadá vcelku jistě, i když už má jazyk na vestě, já vypadám asi zoufale. Vichr, sucho a vedro. Ve druhé třetině leží před námi poslední markant. Tak to je skvělé, Andy jde po stopě, teď tedy dojít ke kusu.
Docházíme k asfaltové cyklostezce. Tak teď se ukaž, kamaráde. Andy zkušeně popojde podél trávy lemující druhou stranu cyklostezky, a zanoří se do porostu. Vypadá to sebevědomě, tak jo. Dávám na nějaký stromek krepák a pokračujeme podél břízek. Za chvíli do nich pes odbočí, ale jde všelijak, motá se mezi stromky a vysokou trávou, pak pokračuje po další louce, moc se mi to nezdá, ale co mi zbývá. Dostáváme se na velkou otevřenou louku. Zleva fouká silný vítr od pískovny. Andy zrychluje, jde s vysokým nosem a nakonec dvakrát tlumeně štěkne. Něco tu asi přeběhlo. „Nesmíš nic honit, Andy, barva,“ připomínám psovi, ale chvíli jdu jeho zvolenou cestou. Nakonec však pes opět přiznává, že ztratil. Nesu ho pár desítek metrů nazpátek, k břízkám, a zkoušíme to znovu. Dojdeme do jiného místa louky, a situace se opakuje, takže se rozhoduji vrátit se o větší kus, až na místo posledního markantu. Jsme na stopě okolo hodiny. Andy se drží směru, ale pokaždé jde malinko jinudy, to mi moc na jistotě nepřidává. Vypadá však, že se snaží. Tak znova na louku, ale znova se motáme a vracíme. „Barva, barva, kde máš barvu?“ Zahlédnu zaparkované auto, které převáží zvěř. Není to žádné překvapení, je mi jasné, že někde u louky už bude kus. Ale louka má nějakých 80 × 200 metrů a těžko říct, kam až srnce donesli.
Nedá se nic dělat, musíme ještě jednou na nástřel, nebo se nevymotáme. Zakopávám, padám se psem v náručí. Vstávám, jdu a mám pocit, že už brzo začnu brečet, nebo nějakým jiným způsobem propadnu zoufalství. Snažím se nedat najevo, že trochu ztrácím nervy, ale Andy to z tónu hlasu pozná. Za břízkami mu dávám napít a taky kousek párku. „Tak kde je barva?“ Pes už toho má viditelně dost. Vydává se úplně jinam a je vidět, že to není po barvě, že to jen tak zkouší. „Barva,“ opakuju, a sama sobě s tím jdu na nervy. Andy si lehá a já mám pocit, že bude konec. Jestli se jezevčík zašprajcne, už nic nezmůžu. Náš dialog je v tu chvíli opravdu intenzivní, prožíváme společný zápas a taky každý bojujeme svůj vnitřní boj, jedeme na rezervy. Začnu psa chválit a povzbuzovat a snažím se, aby to bylo co nejupřímnější. Zabere to. Andy jde znovu podél břízek a vycházíme na louku. Dojdeme do poloviny, zase vysoký nos. Zbývá nám asi půlhodina. Nedá se nic dělat, v tom větru musím psa nechat hledat, jak umí. Pustit si ho netroufám, ale už mlčím. Žádná barva, prostě ať jde za tím pachem, Když to bude živá zvěř, nedá se nic dělat, stejně už nic jiného nevymyslím. A když to bude sledovaný kus, tím líp. Andy kličkuje a chytá vítr, trochu to připomíná pouštění draka, ale postupuje směrem k okraji louky, kousek od místa, kde vykukuje za keři auto.
Spatřím srnce. Zlomek vteřiny tomu nevěřím, že jsme to zvládli. Pak už ale Andyho chválím, ten padá k zemi, dávám mu napít, fotím ho a čekáme na rozhodčí. Cítím, že jsem tak rudá v obličeji, že klidně můžu tvrdit, že Vinnetou je můj brácha. Andy leží opodál na boku a připomíná srnce, kterého jsme právě našli, avšak oddechování a vyplazený jazyk svědčí o tom, že je přeci jen živ. Rozhodčí strašně dlouho nejdou, až si říkám, že buď omdleli smíchy po divadle, které jsme jim předvedli, nebo jsme u nějakého jiného srnce. Za chvíli se však objevují a vyprávějí, jak se nás poprvé, kdy jsme na louku přišli, lekli, protože nás ještě nečekali, to jsme prý byli blízko kusu. A jak potom s hrůzou sledovali náš zápas. Chválí mě za trpělivost a Andyho za šikovnost, dostáváme úlomky a jedeme na střelnici. Čas vypracování stopy: 93 minut, 5 markantů. Z ostatních však zatím došli jenom dva soutěžící a jeden ještě pracuje, takže není vše ztraceno. V tuto chvíli je důležité, že jsme stále ve hře.
Nakonec se ukáže, že na barvě neuspěla polovina startovního pole, tentokrát to bylo skutečně těžké. Nejrychlejší pes, hladkosrstý Knight Rider Onyx Moravia, má čas 63 minut a 4 markanty, další úspěšný dlouhán Carter Bekyra došel 3 minuty před vypršením dvouhodinového limitu, se 3 markanty. V podvečer zvládáme ještě pětiminutové odložení na volno za 4, vodění na volno za 3 (Andy se plouží, už je unavený) a nahánění za 4 (únava Andyho přechodně přešla :-)). Po večeři a posezení odjíždíme na nocleh do Kralup. Večer pak spící Andy vydá velmi naštvané zamručení, které zní jako „Jdi už s tím do p…“. Okamžitě mě napadne, že se mu zdá, jak jdeme po stopě a já stále říkám „Barva, barva“.
Neděle 31. 5.
V osm přijíždíme do brozanské restaurace, následují míchaná vajíčka a poté odjíždíme na pole pod dálnicí. V soutěži pokračují všichni, ačkoliv tři pejsci jsou kvůli 0 na barvě mimo pořadí. Máme slíbené zajíce jménem Franta a Pepa, nakonec se ukáže, že si přivedli ještě čtyři kamarády. Nejprve jdeme po poli sojovém. Soja je zatím malá, takže porost řídký, zajíci v dálce prchají pryč. Nicméně stihneme vyzkoušet několik psů, mezi nimi i Andyho. Ačkoliv není nasazen přímo na stopu, brzo si jí najde a hlasitě sleduje. Rozhodčím jeho výkon stačí a dávají nám krásné známky ze všech sledovaných disciplín.
V roli honců pokračujeme na pole makové, kde je porost vyšší a hustší. Pěknou práci předvede Arko z Vanyborek, ostatním pejskům se daří se střídavými úspěchy. Potom se obracíme a jdeme tentýž terén znovu, každý z méně úspěšných dostane nakonec dvě šance. Potom už zbývá jen chování po výstřelu, které bez potíží všichni zvládají. Nakonec se ukazuje, že Knight Rider vzhledem k méně přesvědčivému výkonu na poli padá také do III. ceny a zůstává bodově za námi, a to znamená jediné – Andy ze Záhořských luk podruhé získává zlato ve Speciální barvářské soutěži. Spolu s loňským 2. místem a předloňským vítězstvím je to krásná série úspěchů v této náročné soutěži, jejíž letošní ročník patřil díky přírodním podmínkám bezesporu k těm nejtěžším. Na druhém místě tedy Knight Rider Onyx Moravia a na třetím dlouhán Carter Bekyra.
Bezprostřední odměnou pro Andyho je pak daňčí řízek k obědu a odpoledne následují krásné ceny, z nichž se Andy raduje se svým zubatým úsměvem od ucha k uchu. Připadá mi, že má radost i z poháru, ale samozřejmě ho potěší pytel granulí a především srnčí kýta, kterou velkorysí organizátoři věnují vítězi. (Z té chudák pracovitý pes ovšem nakonec dostane jen ořezky z kosti, zatímco o maso se odpoledne podělí nadšení rodinní příslušníci.) Barvářská speciálka i letos znamenala nejen skutečnou prověrku sil a schopností pro pejsky i vůdce, ale jako obvykle i příjemný víkend prožitý v přátelském duchu. Organizátorům, rozhodčím i místnímu mysliveckému sdružení patří dík, a čest našim soupeřům, všichni pejsci byli skvělí.
