V dubnu se nám na Rozvadově líbilo, forma byla naladěná, tak proč nevyrazit ještě jednou do jarní přírody. Přihlásila jsem tedy Andyho na Pohár Českého lesa v dosledech, sestávající z barvářských zkoušek a barvářských zkoušek honičů, a jali jsme se pilovat některé disciplíny. Zejména šoulačku, novinku z loňska, která přišla s novými zkušebními řády, a také chování u kusu. Při pondělním nácviku před soutěží jsme díky kamarádovi Milanovi měli na tréninku i čerstvou kůži z divočáka i s hlavou. Andy po jejím ověření u kůže vzorně zalehnul, takže to vypadalo nadějně, navíc u kůže vyčiněné, s níž trénujeme nejčastěji, dokonce hlásí. V pátek se tedy vydáváme na západ, dálnicí lemovanou téměř po celé délce lesy. K večeru dorazíme na Kótu a těšíme se na soutěž.
Sobota 16. 5.
Po prezenci v klubovně na Kótě zamíříme v koloně aut do centra Rozvadova, na slavnostní nástup mezi místními casiny. Na startu je třináct pejsků – jedna křepelačka, čtyři jagdteriéři, jeden bordík, jeden stafbulík a jezevčíci různých rázů a srstí. Po zahájení a losování odjíždíme k Novým Domkům na stopy. Než vyrazíme na první disciplínu, uplyne pár hodin čekání, ale je celkem příjemné počasí, klábosíme a zjišťujeme, jak se dařilo těm, kdo přicházejí ze stop. Už to vypadá, že se dřív pojede na Kótu na oběd, než vůbec stihneme získat první body, ale nakonec nám los určí šestou stopu.
Andy se po ní s jistotou vydává a brzy zahlédnu na svahu nad ním naaranžované prase. Vypadá docela živě, jako by číhalo. Andy podleze spadlý kmen a spatří divočáka rovněž. Pro jistotu se k němu přiblíží zezadu, ověří, zamyslí se, a pak už jen tak bloumá okolo. Pak se rozhodne vydat se ke mně, z čehož moc velkou radost nemám, nicméně na mě skáče a vypadá to, že se chlubí svým nálezem. Na pokyn rozhodčích mě tedy má opět dovést ke kusu. To už se mu moc nechce, ohlíží se a musím ho povzbuzovat, no nakonec tam dojdeme, Andy očuchává prase a získává 4 ze stopy a 2 z chování u kusu.
Vrátíme se na silničku a dostáváme další pokyn, nasedat do auta a rychle popojet k rozhodčím, kteří zkoušejí odložení a vodění. Ještě to stihneme před obědem. Popojedeme tedy pár set metrů na křižovatku a zamíříme do hloubi lesa. Nejprve vodění, terén je členitý, kopeček nahoru i dolů, stromy, větve, Andy se trošku plouží, ale když se mu přizpůsobím, nevypadá to nakonec tak špatně a dostáváme čtyřku. Na odložení se některým pejskům příliš nedaří, přeci jen je to těch 5 + 5 minut s výstřelem, ale Andy všechno zvládne, leží v trávě, v klidu si chytá klíšťata a dostává další čtyřku a z poslušnosti máme také nejvyšší známku.
Na oběd odjíždíme s pocitem dobře odvedené práce, je hotovo. Dvojka z chování trochu mrzí, protože kvůli ní padáme do II. ceny a přicházíme o šanci na CACT a nejspíš i na medaili, ale jinak musím Andyho za celý den pochválit. Pochvala nabude formy masa od oběda, s čímž je pes spokojen.
Odpoledne už máme volno, tak se jedeme podívat ke zchátralému kostelu Navštívení Panny Marie. Stavba z roku 1834, poblíž obnovený hřbitůvek, vše vypadá v jarní zeleni až romanticky, ale kostela je mi líto. Po válce byl používán jako stáj… Před II. světovou válkou žilo v Nových Domcích na 750 lidí, v roce 2001 měla obec 14 stálých obyvatel.
Večer pak je společenská událost – výcvikářka KCHJ slaví narozeniny, a tak se zpívá, tančí a veselí až do noci. Andy odložen na pokoji ruší ty, co šli spát, svým zoufalým štěkovytím. Ráno je ze všeho obviněno malé štěně, drsnosrstá jezevčice, takže uvádím vše na pravou míru a přiznávám, že to řval starý mazák. Nebojí se sám, ale chtěl na mejdan. Nakonec jsem ho tam o půlnoci vzala, takže ochutnal šunku a salám a šli jsme spát.
Neděle 17. 5.
Ranní nástup tentokrát na Kótě a odjíždíme opět na Nové Domky. Dnes jsme jako los číslo 7 přiřazeni ke druhé skupině, zřejmě proto, že první byla včera pomalejší, tak aby jich bylo míň. Na barvu jdeme opět předposlední. Ale nejprve šoulačka. Střelkyně se ukryje v porostu a my s Andym postupujeme podle předpisů – 30 kroků pomalu spolu, potichu psa odložit, 30 kroků, gestem psa přivolat, dalších 30 spolu, opět odložit a jít se schovat. Po výstřelu se Andy postaví, ale neudělá ani krok a zůstane do mého příchodu, tak dostáváme 4. A můžeme vyrazit po barvě.
Andy se dává do práce, stopa vede do stráně, všude se válí klest ještě po likvidaci následků jarního orkánu. Asi v polovině Andy vesele navětří nějakou čerstvou stopu, odbočí,a le nechá se bez potíží vrátit na barvu a pokračuje. Pak ještě trochu kličkuje, skoro si už myslím, že z barvy sešel, tak mu říkam, aby šel ke mně. Chci ho nasadit kousek zpátky na stopu, myslím si, že já na ní ještě stojím. Andy na konci řemenu však trhne rameny, jako že tento povel teda neposlechne, neboť ON JDE DOBŘE, a sebejistě vyrazí mezi zelené keříčky borůvčí. Uvěřím mu, sklapnu a jdu za ním. Má pravdu, jsme kousek od kusu. Prase ho nepotěší, těšil se na srnu, kterou předtím viděl na autě, ale potěší ho aspoň pochvala a odměna ode mě. Nosiči zvěře říkají, že před minutou přeběhly barvu dvě siky. To je tedy to Andyho první zastavení, musím ocenit, že vcelku ochotně pracoval dál, když kolem běželo takové lákadlo.
Sklízíme dvě čtyřky a opět míříme na drobné disciplíny. Odložení je o kousek jinde než včera a poblíž se koná i vodění, tentokrát v méně náročném terénu. Zvládneme obojí za 4 a máme hotovo, hurá na Kótu. Dáme si polévku a jdeme balit věci, Andy usne na posteli. Rozhodčí počítají výsledky, před čtvrtou nastupujeme na slavnostní vyhlášení. Zjišťuji, že na dnešních BZ vydobyl Andy s plným počtem bodů 4. místo, celkově v celé soutěži skončil pátý ze 13, což je pěkné. Dostáváme diplom i cenu a spokojení odjíždíme z vydařeného víkendu domů.
