V Hradci jsme dostali nabídku zúčastnit se Černostudničního poháru v dosledech, na kterou jsem po krátkém přemýšlení kývla. Na jednu stranu už jsem sice chtěla méně vydařenou sezonu uzavřít, na druhou stranu mě lákalo skončit na závěr s nějakými radostnějšími výsledky na stopách, než jaké jsme si vezli z KBS. Doplnili jsme tak s Andym ryze dámskou skupinu vůdkyň jezevčíků. V pátek 17. října navečer jsme se proto vydali ke kamarádům Ivě a Pepovi na Smržovku, kde jsme strávili přátelský večer. A brzy ráno hurá do práce.
Sobota 18. 10. – BZH
Na sobotním programu byly barvářské zkoušky honičů. Cestu k myslivecké chatě MS Český ráj na Malé Skále jsme si předem ověřili dotazem u organizátorů, a tak jsme v předstihu za necelou půlhodinku přistáli v cíli. Vypadalo to na pěkný den, zatím bylo trochu mlhavo. Zahřáli jsme se bramboračkou a kafem a probrali novinky. Nejlepší byla ta, že se soutěž běží podle nových zkušebních řádů. Měla jsem doma starší vydání propozic a myslela jsem, že se běží podle starých řádů, takže nastala otázka, zda zkusit či nezkusit šoulačku, kterou jsme sice cvičili, ale naposledy v září.
Kolem osmé jsme se vydali na přilehlou louku na losování a slavnostnímu nástupu. Polovinu startovního pole tvořili jezevčíci, polovinu jagteriéři. K Andyho velké radosti se jednalo hlavně o krásné jagdteriérky. Soutěž zaštítily chovatelské kluby obou plemen a nejlepší jagdteriér a jezevčík mohli získat pracovní titul CACT. Vylosovala jsem číslo 5, tedy předposlední z naší skupiny. V obou skupinách byla namíchána obě plemena. Vydali jsme se serpentinami na Skuhrov.
Začínali jsme na stopách, přičemž na nás vyšla pátá stopa v pořadí. Byla klikatá a vedla stále do kopce, houštinami i po okrajích starého lomu, dvakrát do prudké stráňky. Andy stopu sledoval v poměrně rychlém tempu konstantní rychlostí, od začátku do konce zalehlý v řemeni, opravdu radost to sledovat. Ale největší radost jsem měla z toho, že práce Andyho baví a po období starostí a nezdarů jsme se zase dokázali dostat trochu do formy. Na konci stopy se zkoušelo chování u kusu. Vzhledem ke kopcovitému terénu jsem na Andyho u kusu neviděla, takže po ověření kusu se Andy vydal ke mně. Po opakovaném odeslání po stopě šel opět ke kusu, popošla jsem blíže, abych viděla. Čekala jsem, zda aspoň zahlásí, což jsme se v posledních týdnech učili, ale Andy se jen díval a stál u prasátka, za což mu rozhodčí nakonec udělili dvojku. Takže máme co vylepšovat, ale za práci na stopě velká pochvala.
Po přestávce bylo na řadě odložení. Sluníčko se sice nakonec neprosadilo, protože ranní mlha vystoupila z údolí a vytvořily se mraky, ale jinak bylo teplo. Dlouhé čekání na louce nám tedy příliš nevadilo. Odkládalo se v miniaturním starém lomu. Deset minut s výstřelem Andy vydržel bez hnutí a dostal další čtyřku. Za plný počet bodů jsme zvládli i vodění volně, i když s malinkým zaváháním, kdy se Andy trochu opozdil při ověřování pachů. BZH jsme tak skončili na třetím místě z jezevčíků s jedinou dvojkou a celkovým počtem 184 bodů ve II. ceně.
Po spočítání výsledků, guláši a domácím štrůdlu jsme převzali diplomy a za soumraku ujížděli na Smržovku, kde jsme strávili příjemný večer v Parkhotelu.
Neděle 19. 10. – BZ
Nástup na barvářské zkoušky honičů byl tentokrát přímo na Smržovce v klubovně MS Černá studnice, pro nás v pěším dosahu. Když jsme místo srazu našli, přemístili jsme si do blízkosti chaty auto a očekávali v krásném ránu, jak se nám bude dařit tentokrát. Po rozlosování, při němž jsem vytáhla šestku a byla přiřazena coby nejnižší číslo ke druhé skupině, jsme vyjeli opět na Skuhrov, tentokrát přes hřeben Černé studnice.
Začínalo se na kraji lesa odložením, pět minut bez výstřelu. Andy zahájil den s plným počtem bodů za první disciplínu a čekali jsme na vodění. Ani tentokrát se z nadějného slunečného rána nevyklubal jasný den, mlha se opět zvedla z údolí a obloha byla napůl zamračená. Nicméně stále bylo dost teplo, počasí si organizátoři objednali skvělé. Vodění jsme si podle nových zkušebních řádů mohli zvolit na volno či na řemeni, tak jsme šli jako v sobotu na volno a dostali čtyřku. Po přestávce byly na řadě barvy a s nimi i dilema, zda předvést šoulačku, nebo následování. Šoulačku jsme cvičili v září, když jsme se chystali na Pohár Českého středohoří, kam jsme kvůli nemocem nakonec nejeli. Poslední dva týdny jsme ji však necvičili vůbec, a teď babo raď. V ústraní jsem si s Andíkem vyzkoušela celou disciplínu, kromě závěrečného výstřelu, vše vypadalo dobře. Tak tedy riskneme šoulačku.
Při čekání začalo být v lese a na loukách kolem rušno: houbaři, pes, traktůrek s dřevorubci, nakonec běžící srnčí zvěř. Andy se začal těšit, že si něco prožene, a to nebylo zrovna skvělé nastavení na práci na barvě. Na barvu jsme šli třetí v pořadí. Pro šoulačku nám rozhodčí vybrali louku, šli jsme přes její cíp na vybíhající kraj lesa, trochu do kopce. Absence cesty byla první zádrhel, Andy měl pocit, že se bude moci brzy rozeběhnout do louky, zvláště když předtím viděl, že po ní kupředu kráčí střelec, který se šel ukrýt. Podařilo se mi ho zklidnit a vydali jsme se pomalým krokem kupředu. Andy byl přesto vnitřně jako na pérkách, trošku pospíchal, ale stále v mezích disciplíny. Odložení gestem za chůze proběhlo skvěle, stejně provedené přivolání taky, pokračovali jsme tedy dalších třicet kroků. Pak opět odložení, tiché „čekej“ a odcházím za střelcem. Prásk! A už vidím Andyho, jak radostně běží ke střelci. Hurá, co jsme ulovili? Vycházím z lesa a říkám: Co jsi měl dělat? Pes si zkroušeně lehá, ale už to nezachrání. Všechno skvělé, skoro celá šoulačka je na pochvalu, ale za vyběhnutí na konci dostáváme pouhou jedničku a sešup do třetí ceny je zajištěn.
Snažím se moc nenaštvat, protože se musíme soustředit na následující barvu, ale přeci jen je to zklamání. Holt risk není zisk úplně pokaždé. Vydáváme se po stopě a Andy jeví známky nesoustředění, podobně, jako to vyprávěli o svých psech vůdci před námi. Les zřejmě křižují stopy houbařů i zvěře ve značném množství. Není divu, že brzy slyšíme první signál povelky. Bod dole, sešli jsme. Vracím Andyho na barvu a důrazně mu domlouvám, že musí sledovat barvu. Dá si říct a vcelku slušně pokračuje v barvářské práci, párkrát ukáže místa, kde zvěř přeběhla stopní dráhu, ale na barvu se vrací. Ve chvíli, kdy vlevo od nás vidím ležící kus, ukazuje Andy další čerstvou stopu mířící vpravo do lesa. Zastavuji, abychom kus nepřešli, a ptám se Andyho, kde má barvu. Vrací se, zachytí pach prasete a dochází ke kusu. Takže trojka, v daných podmínkách dobrý výkon, zkoušky máme za sebou. Jednička ze šoulačky mrzí, mohli jsme být v první ceně. Ale mám radost, že Andy na obou stopách pracoval slušně, na šlapané stopě dokonce perfektně, a že se mu vrátila chuť do práce.
Po skončení zkoušek odjíždíme na Smržovku. Kolegyně shánějí štrůdl, který mají dát do placu jako pokutu za včerejší prohřešek proti myslivecké mluvě (vyprávěly se zaujetím jednomu z rozhodčích, že z lesa vyběl štrůdl srnčí zvěře, následná výmluva, že mají hlad a myslí na štrůdl s kafem, jim nebyla uznána), tak se nabízím, že je budu navigovat na smržovské náměstí. Dvě otevřené cukrárny vedle sebe nás celkem překvapí a ještě více fakt, že v jedné z nich opravdu mají štrůdl. Kupujeme dvě dlouhé nohavice a ještě pár zákusků kvůli narozeninám jedné z kolegyň a odjíždíme do chaty. Nikdo už nevěřil, že štrůdl seženeme, takže sklízíme uznání a všichni se pouštějí do sladkostí. Čas do vyhlášení tak příjemně ubíhá a za chvíli nastupujeme na louku u chaty. Vítězem Černostudničního poháru se stává drsnosrstý standard „Chuck“ – Charleston Mirojan Bohemia, vedený Simonou Nikliborcovou. My jsme tentokrát díky zařazení do III. ceny poslední, v celkovém pořadí poháru však naše výkony i přes nedělní nezdar vynesly 8. místo.
Na vyhlášení se přichází podívat i naše kamarádka a ubytovatelka Ivana, a tak rovnou ze soutěže zamíříme do Parkhotelu na pozdní oběd, neboť ten jsme díky shánění štrůdlu prošvihli. Večer pak odjíždíme do Prahy, unavení, ale s dobrou náladou, o kterou nás nepřipraví ani nechtěné „úlovky“ v podobě skupinky hladových blech v Andyho kožichu či rýmy, kterou jsem na severu chytila.
Andy glosuje: To jsem ani nečekal, jaká to bude skvělá akce. Nejdřív jsem si myslel, že jsme jen na návštěvě u Ivanky, když jsme ale najednou vstávali tak brzo a panička si vzala klobouk, tak jsem zbystřil. Na chatě už mi to bylo jasný. Začalo to krásně, zjistil jsem, že jsou tam samý hezký jagdteriérky, tak jsem se docela snažil. Taky jsem chtěl udělat radost paničce. Tak jsem se na stopu soustředil a došel jsem krásně až k prasátku. Panička mě na konci pustila kousek samotnýho, a pak dlouho nešla, tak jsem pro ni šel. Poslala mě zpátky k prasátku, tak jsem tam zase po stopě došel, ale dál už jsem nevěděl, co mám dělat. Za to jsem dostal dvojku. Panička říkala, že jsem měl hlásit. Aha. Tak příště. Jinak se mi v sobotu všechno povedlo na čtyřku a byl jsem čtvrtej. V neděli jsem byl trošku roztěkanej, protože po louce běhaly srnky. Strašně jsem se těšil, že půjdu nahánět. Místo toho jsme se ale ploužili po louce. Na rohu v křoví byl schovanej rozhodčí, a pak k němu šla panička, zatímco mě odložila. Když jsem viděl, že vystřelil a konečně začal lov, hned jsem za ním vyběhl, abych zjistil, na co střílel. Jenomže panička vylezla z toho křoví a hned jsem věděl, že je zle. Když se mě zeptala, co jsem měl dělat, tak jsem si okamžitě lehnul, ale už jsem nic nezachránil. Tohle totiž byla nová disciplína šoulačka a já jsem zapomněl, že mám čekat, až si pro mě panička dojde. Přitom ten začátek jsem udělal tak krásně! Za to jsme dostali jedničku a ještě se panička trochu zlobila, ale né moc, protože to by nám pak nešla práce na barvě, kdybysme byli na sebe rozzlobený. Nakonec mi řekla, že jsem udělal skoro všechno dobře a dostal jsem za odměnu maso z guláše. Na Černostudniční pohár bych zase jel, protože je to tam krásný a bydlíme přitom u Ivanky a Pepy.
