Jarní přípravu jsme letos kromě pilování aportů zaměřili na barvy a stopy, protože jsme uvažovali o účasti na Poháru Českého lesa v dosledech. U této soutěže se však změnil termín, s nímž jsme počítali, takže jsme nakonec zvolili bližší akci – Lesní zkoušky u OMS Kladno, kde působí naši trenéři z loveckého výcviku Zuzka a Viktor Veselí. Měli jsme v plánu opravit si loňský výsledek z Liběchova, kdy jsme sice získali dostatečný počet bodů na I. cenu, ale skončili jsme ve II. kvůli limitní známce 2 z vodění na řemeni.
Na zkoušky v honitbě Kyšice nedaleko obce Valdek se dostavili čtyři psi – dva drsnosrstí a dva dlouhosrstí jezevčíci (Andy a jeho spolužák Acor Amery), pátý pejsek, jagdteriér, z důvodu onemocnění vůdce nepřijel. Po rozdělení do dvou skupin jsme se za slunného počasí vydali do honitby. Andy a drsňáček Flip absolvovali nejprve slídění, nahánění, vodění na řemeni a odložení, druhá skupina šla na barvy.
Slídění se zkoušelo v přehledném lese. Trochu jsem se obávala, aby Andy pochopil, že nejde nahánět do houštiny, ale že mě má sledovat a poslouchat na píšťalku. Slídění jsme totiž dosud trénovali pouze na poli nebo louce. Obavy se však ukázaly jako zbytečné. Andy okamžitě pochopil, že postupujeme, zřejmě po zkušenosti z podzimních naháněk a honu, a udržoval se mnou kontakt, ale zároveň slídil v dostatečné vzdálenosti do obou stran. Po chvíli jsme přišli k houštině, kam Andy zmizel a zanedlouho se ozvalo jeho ostré hlášení. Jelikož se zpočátku ozývalo takřka z místa, napadlo nás, že narazil na divočáky, ale pak se přeci jen v lese napravo objevila prchající srna, takže to bylo jasné. Za chvíli se přiřítil i šťastný Andy, nechal se přivolat a byla z toho známka 4 a pochvala za pěknou hlasitost. Nahánění z houštiny následně předvedl také pěkně a rozhodčí schovaný za houštinou brzy oznámil úspěšné ukončení této disciplíny. Andy poté předvedl vzorové nadšené přivolání na první dvojitý hvizd píšťalky (aspoň že na zkouškách!). Následovalo vodění na řemeni, které jsme si tentokrát nepokazili, a odložení na volno. Kromě těchto čtyřek jsme dostali nejvyšší známky i z hlasitosti, nosu a poslušnosti.
Po polední přestávce strávené v příjemném zázemí u lesní školky, které připravilo místní MS Zálesí Kyšice, jsme se vydali na barvu. Při úvodním následování sice Andy dvakrát zvedl nožku, protože jsem si po polední občerstvovací pauze neuvědomila, že by se měl aspoň trochu projít, ale protože mě i při tomto zpestření poslušně pomalu následoval, uspěli jsme. Pobarvená stopa pak sice vedla přes maliní, kopřivy a všelijakou zeleň, do které se zpočátku Andymu moc nechtělo, ale pracoval velmi soustředěně, dvě malá seběhnutí za čerstvou stopou si opravil, poprvé sám na upozornění, podruhé s mojí pomocí a přenesením o pár kroků zpět. Brzy jsme dospěli až ke kusu srnčí zvěře v cíli a bylo vyhráno. Andyho práce byla označena za profesorskou, sice méně nadšenou, než předváděl temperamentnější drsnosrstý jezevčík, ale rozhodně pěknou a jistou.
Lesní zkoušky jsme tentokrát absolvovali s plným počtem bodů a obsadili jsme první místo. Na Andyho poličku tak přibyl už sedmý pohár a potřetí jsme na loveckých zkouškách získali pomyslné zlato. Maso z kančího guláše bylo pro Andyhou doufám dostatečnou mimořádnou odměnou za tak pěkný výkon. Lesní zkoušky byly velmi pěkně připravené, za což patří dík jak organizátorům z OMS Kladno, tak i členům místního sdružení Zálesí Kyšice, kteří připravili skvělé zázemí se sezením v polním stanu a vynikající občerstvení včetně zmíněného guláše z polní kuchyně. Zdejší honitba je pro pořádání těchto zkoušek výborná, dostatečně rozlehlá a členitá, s příhodnými místy pro všechny disciplíny, a proto můžeme zkoušky zde konané skutečně doporučit.
Cestou domů jsme ještě pobyli na návštěvě u kamaráda Acora, který k velké radosti svých páníčků také zkoušky úspěšně složil a obsadil třetí místo. Zde si Andy vybral další odměnu z Acorovy zásoby hraček a rozkousal mu pískacího panáčka. Akimu to však bylo jedno, protože v domácím prostředí spokojeně usnul únavou a nechal Andyho šmejdit podle chuti. Ten usnul až v autě na zpáteční cestě do Prahy.
Andy glosuje: Tušil jsem, že přijdou nějaký zkoušky, když jsme pořád trénovali. Já teda trénuju rád, ve škole mi proto dokonce říkají šprt, ale mně to nevadí. Nepředstavuju si pod tim nic špatnýho. Mě by urazilo, kdyby mi říkali čokle nebo saláme. Ráno jsme vstávali brzo, ale bylo hezky, žádná tma a náledí jako před půlrokem, když jsme byli na zkouškách naposled. Tak jsem se těšil a měl jsem na co. Bylo bezva, že tam byl Acor, o přestávkách jsme si dost zablbli. Všichni si mysleli, že jsme bráchové. My se totiž spolu válíme po zádech, proplétáme se do sebe nohama, dáváme si pusinky, čucháme si k břichu a tak se po sobě různě povalujem, protože je to děsná legrace. Akorát jednou jsme se na sebe naštvali, protože jsme si o sobě navzájem mysleli, že ten druhej nás drží, ale to se nám jen zamotaly kolem těl naše vodítka. Panička nám to vysvětlila a odmotala nás, než jsme se stihli prát. Všechny disciplíny v lese byly skvělý, ale nejvíc jako vždy to slídění a nahánění. Chechtal jsem se od ucha k uchu. No a disciplína žebrání u stolu mi šla taky pěkně, i Akimu. Dostali jsme nakonec i maso z kančího guláše. Stačí udělat krásný voči a už se to hrne. V poledne jsem si pěkným pohledem vyžebral zbytek guláše dokonce i od rozhodčího, ale panička mi to zakázala sníst, protože jsem měl před barvou. Lidi mi někdy připadaj moc zásadoví. Ale jinak má panička pochvalu, že mě na ty zkoušky vzala.
